Úterý 23. 4. 2019Vojtěch dešťové přeháňky16 °C

PRÁVO: Soumrak dětských práv?

Stanislav Křeček Stanislav Křeček 20.4.2019

Pedagožka Nina Nováková, kandidující nyní do evropského parlamentu, kdysi napsala: „Dítě má nejpozději od své zletilosti právo, bude-li si to přát, znát své biologické rodiče. Vzít mu toto právo znamená bagatelizovat genetický vklad řady předchozích generací. Všichni jsme si během života mnohokrát položili otázku typu: proč jsem, jaký jsem, kde se to ve mně vzalo?“ Pojmenovala závažný problém, na který se v nynější hlučné debatě o „manželství pro všechny“ skoro zapomíná.

Článek 7 Úmluvy o právech dítěte (zák. č. 104/1991 Sb.) stanoví, že „každé dítě … má ihned po narození právo na státní příslušnost, a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“.

A z čl. 3 odst. téže Úmluvy pak plyne, že zájem dítěte je „předním hlediskem“ při veškerém rozhodování o záležitosti dítěte.

Právo dítěte vyrůstat v biologické rodině je samozřejmě v běžném životě dotčeno řadou překážek a okolností, ale ve stejnopohlavních „manželstvích“ (pokud něco takového u nás vznikne) je to již předem zcela vyloučeno. Stejnopohlavní páry z povahy věci nikdy nejsou biologičtí rodiče dítěte.

Tím samozřejmě nemá být řečeno nebo zpochybňováno, že by mezi osobou, která pečuje o dítě a není biologickým rodičem, nemohl vzniknout vztah, který zaslouží nejen úctu, ale i ochranu zákona.

Ústavní soud v nálezu č. 244/2010 vyslovil, že „nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní“.

„Právní vztah otce a dítěte,“ řekl ÚS, „totiž není jen mechanickou refl exí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany.“

Právo dítěte tím však dotčeno býti nemůže. „Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte,“ napsal ÚS v témže nálezu.

Ačkoliv aktuálně jde o práva dítěte, některé návrhy na revizi občanskoprávních vztahů týkajících se rodiny a rodinného života primárně zdůrazňují práva pouze dospělých osob.

Právo na volnou, neomezenou, ale státními orgány povinně akceptovanou možnost změny pohlaví, snaha vložit do právních předpisů odlišnou gen derovou a biologickou povahu osob, tedy zásadní zpochybnění biologické podstaty člověka, může v budoucnu zastřít identitu osob. A tedy ve svých důsledcích právo dítěte na poznání svých biologických rodičů zcela vyloučit.

Zamyslíme-li se totiž nad tím, jakými způsoby by si stejnopohlavní páry „opatřovaly“ dítě, může povinnost sdělit onomu dítěti skutečný biologický stav, tedy najít po letech „dárce spermatu“ nebo „nositelku plodu“, může způsobovat často téměř neodstranitelné potíže. Nedávno hojně publikovaný případ, kdy jakási matka porodila svému synovi svého vlastního vnuka jen proto, aby syn, žijící ve stejnopohlavním stavu, měl „své“ dítě, je varující. Až se ono dítě po letech dozví, že jeho matkou, tedy „rodičem č. 2“¨, sice není ten pán, se kterým jeho otec žije, ale je to jeho vlastní babička, může mu to způsobit, mírně řečeno, překvapení. K takovému zjevnému ohrožení práv dítěte však není žádný důvod. Mít se rádi a touha žít spolu, což jsou hlavní motivy společného života stejnopohlavních párů, přece žádný aktuální zásah státu nevyžadují. Kdokoliv si své právní poměry může upravit, aniž by to zapříčiňovalo obavu, zda nenastává soumrak práv dětí tak, jak jsme je za uplynulá desetiletí v evropských právních poměrech zakotvili.

Právo, 17.4.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky