Úterý 23. 4. 2019Vojtěch dešťové přeháňky16 °C

HISTORIE: Kápo z bloku smrti

Osvětim. Až navštívíte tento vrchol vražedného důvtipu panské rasy, půjdete jistě v základním táboře do bloku 11. „Blok smrti“ má v podzemí peklo v pekle, Kommandanturarrest, táborové vězení. Jděte brzy ráno, aby vás sklepními chodbami nevláčel dav návštěvníků, a zastavte se u cely 21. Na vnitřní straně dveří, zakrytá průsvitnou fólií, je kresba, portrét muže v čepici a někde vedle je slovo Kapo. Nakreslil to polský odbojář Stefan Jasinski, který byl v této cele vězněn na konci roku 1944. Člověk na obrázku je skutečně vězeňský funkcionář bloku 11, jemuž Jasinski vděčil za předávání zpráv a za jídlo, které mu kápo propašoval. Je ale možné, že to byl právě tento muž, kdo počátkem ledna 1945 položil Jasinskému oprátku na krk – pokud Jasinski nebyl popraven v krematoriu IV v Birkenau.

Jiná kresba pravděpodobně zachycující tohoto muže je z pera Wladyslawa Siwka, který na mnoha obrazech realisticky zachytil děsivou každodenní realitu lágru. Na jednom z nich tento umělec nakreslil popravu u „černé zdi“ na nádvoří bloku 11, kápo obří postavy drží pod paží dva nahé ubožáky, které SS-vrah střílí do zátylku.

Kápo bloku smrti byl asi jednou z nejbarvitějších a nejvíce rozporuplných postav, které historie holocaustu zaznamenala. Jeho život by vydal na několik filmů a jeho činy na tisíce vzájemně si odporujících hodnocení.

Tím spíše, že kápo Jákov Kozalčik byl Žid.

Jákov „Jankele“ Kozalčik (někdy také vyslovováno jako Kozelčik) se narodil 13. června 1902 v polském městečku Krynki, ležícím pár kilometrů od hranice s Běloruskem. Na začátku 20. století mělo asi 10.000 obyvatel, z toho 80 procent tvořila židovská komunita. Jákova znala komunita od malička jako „Samsona“, již v sedmi letech dokázal vědro s vodou od studny donést v zubech, jindy zase rázně utnul pogromové choutky polských výtržníků dřevem vyrvaným z povozu. Když bylo Jákovovi osm let, jeho rodiče Jicchak a Sara zemřeli a on skončil v sirotčinci. O jeho osudech potom není příliš známo, jedno je ale jisté, v roce 1927 následoval své příbuzné, které již pár let předtím z Polska vyhnaly pogromy. Jeho cílem byla Kuba. Nejprve pracoval v havanském přístavu, potloukal se také kolem býčích zápasů a časem začal vystupovat se siláckou exhibicí. V přetahované s lanem porazil 30 lidí, zastavil povoz tažený koňmi a pomalu získával věhlas. Oženil se, počal dceru (Zoila zemřela v roce 1994) a následně se za dobrodružných okolností dostal do Spojených států. V časech prohibice pašoval rum, ale i ilegální imigranty, byl zatčen a odsouzen, ve vězení se seznámil s americkými gangstery. V roce 1930 v Americe boxoval německý šampión Max Schmeling (za ženu měl českou herečku Anny Ondrákovou) a Kozalčik se přes konexe s lidmi okolo Al Capona stal boxerovým bodyguardem. Po skončení prohibice byl Kozalčik profesionálním zápasníkem, projezdil Spojené státy a Jižní Ameriku. V roce 1938 se dostal do Evropy a do rodného města.

Kozalčik doma pokračoval v profesionálním zápasení a siláckých exhibicích. Nechal na sobě roztloukat balvany, o hlavu ohýbat pásy železa a nechal se přivazovat mezi dvě auta. Oženil se a stal se znovu otcem, tentokrát dvou dětí.

V roce 1939 Hitler napadl Polsko, ale město, kde Kozalčik bydlel, připadlo podle smlouvy mezi německými nacisty a ruskými komunisty Sovětskému svazu. Ten je okupoval do roku 1941, kdy je stejně jako zbytek Polska obsadili Němci. Sovětský teror byl vystřídán německým, ale německá hrůzovláda byla tak strašná, že si ji ani Židé vybavení historickou pamětí plnou pogromů a hromadných vražd nedokázali představit. Němci v Krynki okamžitě zavedli „pořádek“ panské rasy. Začalo divoké týrání a popravy Židů a v prosinci 1941 bylo ustanoveno ghetto. Je třeba dodat, že teroru a loupení se, jako v mnoha jiných místech, pilně účastnili i polští obyvatelé. V ghettu byla podle německého nařízení tak jako jinde ustanovena židovská policie a Kozalčik, známý Němcům siláckým kouskem, kdy z města vynesl nevybuchlou bombu, se stal jejím velitelem. To mu ovšem nepomohlo, při likvidaci ghetta v listopadu 1942 byla i jeho žena a děti spolu s většinou Židů z Krynki poslána do Treblinky. Kozalčik s několika desítkami mužů likvidaci ghetta přežil, ale v lednu 1943 byli i oni naloženi do dobytčáků a vysláni do Osvětimi. Po cestě Kozalčik vylomil poklop nebo pár prken ze stěny vagónu a otvorem několik lidí uniklo, on sám se ale kvůli svému rozměrnému tělu otvorem neprotlačil. Ještě ve vagóně se pokusil otrávit, ale přežil. 24. ledna 1943 ráno vystoupil Kozalčik na Judenrampe mezi táborem 1 a Birkenau.

Není jasné, proč se Kozalčik namísto v Birkenau octl v Osvětimi 1, která byla určena hlavně pro Poláky. Podle svědectví jednoho polského vězně měl mezi dokumenty i podepsanou fotografii a dopis od Maxe Schmelinga, kde boxer děkuje za skvělou práci svého osobního strážce. Ať se to odehrálo jakkoliv, pár hodin po příjezdu byl Kozalčik v kmenovém táboře s čerstvě vytetovaným číslem 93830 na předloktí.

V bloku 11 tehdy krutě vládl polský kápo Hans Musiol. Jeho titul mimochodem oficiálně nebyl „Kapo“, i když mu tak říkali, tento titul byl německou pořádkumilovností vyhrazen pro vedoucí pracovních skupin. V bloku 11 měl vězeňský funkcionář titul „Kalfaktor“, tedy něco jako správce. Jeho práce spočívala v úklidu, donášce jídla vězňům, ale také musel vodit vězně po dvou k popravčí zdi ve dvoře bloku. Odsouzenci se museli svléct, jejich číslo bylo zaznamenáno, ruce svázány drátem za zády a potom je již čekala zeď zčernalá od zaschlé krve a kulka do týla.

Kozalčik se stal kápovým pomocníkem. V květnu 1943 byl Musiol přichycen při krádežích a Kozalčik, který tomu podle všeho na popud polského odboje napomohl, zaujal jeho místo. Okamžitě zrušil pozici pomocníka, zřejmě proto, aby nemohl být nikým sledován. Zrušil také svazování rukou odsouzeným. Tento malý detail napoví, že si v krátké době vydobyl u SS-vrahů silnou pozici, když si něco takového mohl dovolit. Další rok a půl byl Jákov Kozalčik vládcem bloku smrti.

Zprávy o jeho činech jsou jako černá a bílá, jako den a noc, nebe a peklo. Pravděpodobně musel vykonávat popravy oběšením, jeden svědek (Otto Pressburger) dokonce hovoří i o tom, že jej SS vozili po Polsku jako popravčího. To jednak vyvrací posouzení polských historiků a také selský rozum, němečtí nadlidé měly mezi sebou jistě dost vrahů ochotných pověsit jakékoliv množství Poláků. V každém případě se Jákov Kozalčik objevuje jako popravčí čtyř hrdinek povstání Sonderkommanda z roku 1944 na kresbě, kterou vytvořila ihned po osvobození v roce 1945 očitá svědkyně Zofia Rosenstrauch. A tady se dostáváme k prvnímu pro náš svět nepochopitelnému rozporu. Roza Robota, která spolu s dalšími ženami pašovala střelný prach pro povstalce, byla zatčena, krutě mučena a vězněna v bloku 11. Člen táborového podzemního hnutí Noah Zabludowicz se jenom díky Kozalčikovi mohl dostat až do cely k Róze a vyslechnout si její důležité ujištění, že nic neprozradila. O Kozalčikovi Zabludowicz říkal, že to byl jednoduchý muž, který nesmírně riskoval ve snaze ulehčit vězňům jejich trápení, právě tak i Róze. Chaya Kroin, která také pašovala střelný prach pro povstalce, ale byla díky mlčení Rózy a dalších jejich osudu ušetřena, říkala, že Kozalčik měl srdce ze zlata.

Další důležité svědectví o Kozalčikovi podal i u nás velmi dobře známý Avraham Haršalom, izraelský podnikatel spjatý s Českou republikou, stíhací letec, který se létat naučil po válce v Olomouci. Za pokus o útěk se ocitl v bloku 11, kde potkal Jákova. Ten mu poté, co zjistil, že je Avraham z jeho rodišti blízkého města Pružany, slíbil pomoc a dodržel to, Avraham díky němu přežil. Avraham Haršalom říká, že Kozalčik se před Němci choval agresivně, ale v jejich nepřítomnosti dělal vše, aby pomohl vězňům táborového vězení. Jiný vězeň, slovenský Žid Otto Pressburger, vypráví, jak za soumraku chodili k obávanému bloku 11, klepali potichu na dveře a šeptem volali „Jakov, gib uns štikl brojt“ a Kozalčik jim chléb opravdu nosil. Jiný svědek z podzemního hnutí odporu, Jan Pilecki, o Kozalčikovi tvrdí, že za vše, čeho mohli dosáhnout okolo dění v bloku 11, vděčí právě jemu.

Nejpůsobivější svědectví podal Shraga Nitzberg, původní jménem Pavel Fajwel. Byl za jakýsi přestupek odsouzený na sedm dní do šíleného vynálezu kruté německé mysli – Stehbunker, úzké cely ve sklepení bloku 11, kde se dalo jenom stát. Když Jákov Kozalčik zjistil, že Nitzberg je Žid, dokonce z jemu známého kraje, vysvětlil mu, jak to týden, na který byl Nitzberg odsouzený do Stehbunker, bude fungovat. Přes den bude pracovat, na noc bude zavřený v strašné cele. Když u toho bude SS, bude ho Jákov naoko mlátit, Nitzberg musí hlavně hodně křičet. Tak to také bylo, Kozalčik mlátil do stolu, Nitzberg křičel a SS-vrah na chodbě byl spokojený. Jenom s trestem v cele ke stání to bylo jinak. Kozalčik Nitzberga sice každý večer do cely zavřel, ale po odchodu SS Blockführera jej pustil ven, nakrmil jej a nechal vyspat ve své posteli, ráno jej opět zavedl do sklepní cely, aby jej tam ráno mohli najít SS. Shraga Nitzberg v Izraeli napsal knihu vzpomínek nazvanou podle jeho vězeňského čísla 99410 a na Kozalčika vzpomíná se slzami v očích jako na anděla.

Do Osvětim se v 17 letech dostala také Jocheved Galili a jako odsouzená na smrt skončila v bloku 11. Kozalčik jí po dobu jejího věznění dával jídlo, řekl jí, že nemůže snést pomyšlení na to, že by měla zemřít další židovská dívka. Den před popravou kohosi uplatil zlatem, Jocheved jako zázrakem přežila. Říká, že Jákov ji zachránil jako anděl z nebe.

Nejpodivnější svědectví se týká Žida ze Slovenska jménem Nicholas Engel. V srpnu 1944 měl být oběšen, ale Kozalčik se jej pokusil zachránit tak, že potají nařízl provaz. Engel sice přežil, ale zraněný a později byl zavražděn v Birkenau. Kozalčik, který pokus o záchranu provedl i přes varování lidí z hnutí odporu, tuto akci odnesl trestem vězení a málem i vlastní popravou.

Těch svědectví o Kozalčikovi je celá řada, nestačí na ně místo a čas, vzpomenu ještě to, které vyprávěl plukovník izraelského letectva ve výslužbě, Ze’ev Liron, osvětimský vězeň číslo 132355, autorovi knihy Strážce bloku 11, generálovi ve výslužbě Amiru Haškelovi. Jákov před popravou za pokus o útěk zachránil život jemu, jeho bratrovi a jejich kamarádovi. Těžko uvěřitelná příhoda, podle níž místo trestu smrti museli 30 minut běhat ve dvoře bloku a potom je přemístili zpět do tábora, asi nejlépe dokumentuje moc, kterou Kozalčik měl a cesty, které dokázal najít.

Kozalčik se po evakuaci Osvětimi ocitl v táboře v Litoměřicích, kde pravděpodobně dále působil jako Kápo. Tam jej znovu potkal Otto Pressburger, který se do Litoměřic dostal tak, že se s kamarádem vydávali za polské vězně. Jako Židy z Osvětimi je tam ale poznal jeden polský vězeň, student. Urážel je a vyhrožoval krematoriem. Chlapci si s obavami z prozrazení postěžovali Kozalčikovi, ten Poláka za krk odvlekl do své komory a za pár okamžiků jej vyhodil mrtvého ven.

Po osvobození se dostal do tábora pro přeživší v Erdingu. Tam se seznámil s budoucí manželkou, v květnu 1946 se jim narodil syn Icik. Rodina pár týdnů poté vycestovala na lodi zajištěné organizací Mosad Alija Bejt do tehdejšího Mandátního území Palestiny. Po nějaké době strávené v internačním táboře v Atlit se Jákov s manželkou a synkem octli na Arlozorov ulici v Kirjat Avoda v Holonu. Kozalčik opět začal vystupovat jako Šimšon Eizen (železný Samson), v lednu 1948 dostal povolení otevřít si stánek s občerstvením na Homa Umigdal, u vchodu do Herzl parku. Kozalčik zápasnickou kariéru nepřerušil, vystupoval po Izraeli, ale i v zahraničí, a ve volném čase prodával cukrovinky a limonády. Minulost jej ale dostihla.

Poprvé se o Kozalčikovi jako kápovi z Osvětimi zmínil Haarec již 12. září 1946, tedy krátce po jeho příjezdu do země. Článek obsahoval nepravdy a Kozalčika velmi vyvedl z míry. A nejenom jeho, našlo se několik svědků, kteří s protesty navštívili redakci a 16. září vyšel článek, v němž tito přeživší Kozalčika obhajují jako zachránce mnoha životů. Haarec o něm napsal ještě jednou po několika týdnech, poté se ještě objevily články v dalších novinách, všechny vcelku pozitivní. Na Jákova ovšem publicita dopadla se zničující silou. V roce 1950 navíc požádalo Polsko a Československo o vydání Kozalčika v souvislosti s jeho činy v Osvětimi a v Litoměřicích. Svědectví, o něž se žádosti opíraly, ale nebyla dostačující a izraelský státní zástupce po důkladném zkoumání na konci roku 1952 žádost o vydání zamítl.

Kozalčika lidé v té době potkávali jako zlomeného člověka. Opustila jej manželka se synem, přes vesměs pozitivní svědectví se k němu lidé obraceli zády. Z té doby pochází i vzpomínka Otto Pressburgera, který Kozalčika potkal v autobuse jako člověka, který je v hluboké depresi. Nakonec selhalo srdce, Jákov Kozalčik zemřel ve svém bytě v Holonu 13. června 1953, opuštěný všemi. Pohřben byl na hřbitově Kiyar Šaul v severním Tel Avivu, v neoznačeném hrobě.

Po smrti se nad jeho osudem na mnoho let zavřela voda a bylo o něm slyšet a známo jenom málo, dokud o něm Amir Haškel nenapsal knihu a dokud o něm v roce 2015 nevznikl dojemný televizní dokument Kozalchik Affair (najdete spíše v hebrejštině jako פרשת קוזלצ’יק). Jeho ústřední postavou je Jákovův syn Icik a příběh objevování historie jeho otce.

Jákov Kozalčik se v lágru pokoušel přežít a pokoušel se pomoci přežít ostatním obětem německých zločinců tak, jak to jenom bylo v pekle lágru možné. Jeho vlídná tvář byla zřejmě vyhrazena přece jenom více Židům, ale i ti svědci, na jejichž výpovědi byly založené žádosti ČSR a Polska o vydání Kozalčika, až na jeden případ tvrdí, že nikdy nebyl k vězňům surový o vlastní vůli, nikdy nikoho nebil z vlastního rozhodnutí. Kdyby na jeho místě v bloku 11 zůstal jeho polský předchůdce nebo tam byl jiný, stejně krutý člověk, zřejmě by Osvětim přežilo daleko méně lidí.

Když o Kozalčikovi vyšel v Haarec článek, šla jím v bloku 11 zachráněná Jocheved Galili do redakce a rozhořčeně vychrlila své svědectví o zachránci mnoho životů. Její slova z tohoto okamžiku jsou pro příběh Jákova Kozalčika klíčová: „Nemáte právo soudit nikoho, kdo tam byl. Ze haia olam acher, to byl jiný svět.“

Zdroje:
Amir Haskel, הסוהר מבלוק 11 (v EN The Warden of Block 11)
אלדר מאיר, יעקב קוזלציק, הגיבור מקרינקי בבלוק 11 (Jákov Kozalčik, hrdina z Krinky v bloku 11)
TV dokument Kozalchik Affair
Video, Amir Haskel - Yakov Kozalchik - Block 11

Dovětek:
Na hrobě Jakova Kozalčika je zásluhou Amira Haskela a dalších lidí konečně náhrobní kámen. Stojí na něm toto:

Zde leží Jákov Kozalčik
Syn Jicchaka a Sáry
Narozen v Krynki 1902
Zemřel 1 Tamuz 5713
Nechť odpočívá v pokoji
Zván svatým a hrdinou
A bude tak na něj vzpomínáno