B jako Bauhaus: Design a architektura od A do Z | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

B jako Bauhaus: Design a architektura od A do Z

80% Recenze | Marek Jančík | 15.6.2016

B jako Bauhaus je publikace, v níž se sice o slavné meziválečné výmarské, a později desavské škole dozvíte řadu zajímavých věcí, ale hned na úvod je třeba sdělit, že zdaleka není jen o Bauhausu. Tím se zaobírá v zásadě jen jedna stejnojmenná kapitola. Kniha je souborem esejů na téma architektury, umění, designu a módy od britského spisovatele a novináře srbsko-chorvatského původu Deyana Sudjice. Autor ji původně zamýšlel napsat coby jakýsi encyklopedický slovník, posléze se ovšem rozhodl pro formu subjektivně laděných úvah řazených dle abecedního pořádku.

 

 

b-jako-bauhaus-rec-1
Knihu B jako Bauhaus vydalo letos nakladatelství Kniha Zlín
v rámci své edice knih o umění. Zdroj: www.knihazlin.cz

 

 

Deyan Sudjic se celý život pohybuje v centru dění – v roce 1983 spoluzaložil architektonický časopis Blueprint, později byl mimo jiné editorem periodika Domus se zaměřením na design a architekturu, v roce 2002 působil jako ředitel Benátského bienále, psal tematické kritiky pro The Observer a v současnosti je ředitelem Musea Designu v Londýně. Jde tedy o osobu povolanou a zasvěcenou. Pestrost, rozsah a neotřelost jeho esejů tomu odpovídá.

 

Rozepře

Svět architektury a designu je mimo jiné světem manifestů, kritik a názorových sporů o to, jak by měl uměle utvářený prostor, v němž žijeme, ideálně vypadat. Autor dokáže popisovaná témata podat v obecnějším rámci, nazřít argumenty protistran a následně věc zhodnotit dle svého subjektivního názoru. Jeho texty tak netrpí černobílým viděním – i přes značné výhrady nalézá určité porozumění pro konzervativní pohled viktoriánského výtvarníka a návrháře Williama Morrise, který údajně po návštěvě Křišťálového paláce na světové výstavě v Londýně roku 1851 zhnusením zvracel. Entuziastické provolávání herolda postmodernismu Charlese Jenckse o smrti modernismu pak usazuje do polemického rámce, v němž hraje individuální vkus oponentů větší roli, než by si ve své snaze o objektivní ukotvení přiznali: uznává nespornou hodnotu děl funkcionalistů a minimalistů, zároveň ovšem traktuje omezenost kréda „forma následuje funkci“ a k výroku Adolfa Loose „Ornament je zločin“ dodává, že prkna položená v jedné řadě, charakteristicky zajíždějící pod omítku a tvořící tak elegantní řešení interiérových přechodů bez rohových lišt, je také svého druhu ornament. V polemickém tónu mezi uznáním a ikonoklasmem se také nese kapitola o Bauhausu. Není apoteózou architektonických polobohů Ludwiga Miese van der Rohe, Waltera Gropiuse a dalších členů umělecké školy, jejichž celosvětový vliv na vývoj estetiky lze jen stěží přecenit, nýbrž střízlivou historickou analýzou zmiňující i souvislosti, jež řada jiných autorů přehlíží (ať už proto, že jim chybí odstup nebo dostatečný rozhled).

 

 

b-jako-bauhaus-rec-2
Britský spisovatel a novinář Deyan Sudjic, v současné době ředitel Muzea designu v Londýně, má na svém kontě více než desítku titulů. Mimo jiné napsal samostatné knihy věnující se tvorbě věhlasných architektů či designérů (Ron Arad; John Pawson Themes and Projects; Norman Foster: A Life in Architecture; Ettore Sottsass and the Poetry of Things). Vydal také knihu o architektonickém studiu, které  v Anglii v roce 1979 založil český architekt Jan Kaplický (Future Systems). B jako Bauhaus je první autorův titul přeložený do češtiny. Foto: Michele Bonechi

 

 

Od Křišťálového paláce ke GTA

Historii designu lze počítat přibližně od doby nástupu průmyslové produkce, která nahradila řemeslný přístup a stvořila designéra – člověka, který vymýšlí tvar, jaký je možné opakovaně získat skrze přesnou strojovou výrobu. Za dějinný mezník je často považována zmiňovaná londýnská světová výstava v roce 1851. S architekturou a módou je tomu pochopitelně jinak, ty byly součástí lidské kultury odjakživa. Sudjic se věnuje určujícím prvkům přechodu: nejprve řemeslná výroba předmětů, jejichž tvar a zdobnost byly více méně podřízeny individuálnímu umu, požadavku jednotlivého zákazníka, účelu i snaze zakrýt výrobní vady. Na konci stojí precizně promýšlené tvarosloví, jež je v souladu s materiálem a funkcí předmětu předem utvořeno ve virtuálním prostoru a následně fyzicky vtiskováno s dokonalostí neměnné formy. Zamýšlí se také nad možnými proměnami, které mohou nastat na základě rozvíjejícího se potenciálu některých současných fenoménů – např. 3D tisk, který umožní prakticky každému vytvořit si u celé řady spotřebních předmětů svůj vlastní tvar a rozmělní tak jedinečnou autoritu „velkého designéra“. Jiný fenomén, jenž nyní prochází bouřlivým vývojem, jsou počítačové hry. Virtuální svět je koneckonců také uměle utvářeným životním prostředím člověka. V eseji pojednávajícím o akční adventuře GTA (Grand Theft Auto) autor nahlíží široké pole možností vizuálního pojetí, emocionálních a intelektuálních prožitků a dodává, že i skrze počítačovou hru lze nahlédnout architekturu jinak a otevřít ji novým způsobům vnímání.

 

 

b-jako-bauhaus-rec-3
Zakladatel Bauhausu Walter Gropius přesunul v roce 1924 původně výmarskou školu do Desavy (Dessau), městečka ležícího ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko (v roce 1932 se pak škola z podobných důvodů stěhovala do Berlína). V Desavě stojí slavná budova podle jeho návrhu, kde kde v současnosti sídlí Stiftung Bauhaus – nadace dbalá dědictví historického Bauhausu. Foto: Wikipedia

 

 

Umělci

Zajímavou úvahu přináší promýšlení vazeb mezi designem, architekturou, módou a uměním. Důležitou funkcí se zdá být propagace výrobku a firemní značky, spolu s podřízeností účelu výrobku či stavby. Mezi světem umělců a světem architektů a návrhářů lze vidět pomyslnou propast. Jak autor v kapitole Umělecký design vtipně poznamenává, většina designérů chce být pokládána za umělce, avšak umělci povětšinou nechtějí být považováni za designéry. Tato disproporce je zajímavě přetvářena obtížně zařaditelnými a provokativními výtvory lidí, jako je mezi oběma břehy rozkročený izraelsko-britský tvůrce Ron Arad. Deyan Sudjic rozvíjí argumentaci, že design není uměním, jakkoli může být umělecký či pro vytváření i vnímání umění inspirativní. Na druhou stranu ovšem také podotýká, že víra v čistotu, nekompromisnost a nepodřízenost uměleckých děl má spíše charakter náboženské víry – zpochybňovat nezávislost umění v tomto směru je pro některé jako popírat pravdu Božského zjevení.

 

Kalašnikov

Celek jednotlivých úvah představuje navzdory záměrné svévolnosti tematického výběru poměrně plastický náhled na svět stylistických tvarů, křivek a barevných odstínů. Autor dává u každého probíraného tématu najevo svůj osobní vztah k němu – eseje tak mají nezřídka vzpomínkový ráz s jemným nádechem nostalgie, avšak nikoli sentimentality – té brání Sudjicova ironie i myšlenková břitkost. Ne všechny Sudjicovy příspěvky mají stejnou úroveň – některé jsou překvapivě příliš stručné či se zajímavých námětů dotýkají jen letmo a spíše sklouznou po povrchu. Kupříkladu kapitola V jako Válka je krátkým nástinem historie zbraně AK-47, v jehož rámci autor načne úvahu nad vztahem mezi smrtícími zbraněmi a designem. Zbraně představují nepřeberný soubor zajímavých tvarových řešení a kreativního přístupu, do muzejních sbírek či designérských výstav se přitom zpravidla nedostávají (až na výjimky, jako je zmiňovaný Kalašnikov, který je vystaven v Londýnském Muzeu designu). Hlubší zamyšlení nad paradoxním spojením smrtících účinků zbraní a proklamovanému humanistickému poslání designu se však nekoná.

 

 

b-jako-bauhaus-rec-4
Do řady autorem zmiňovaných tvůrců patří i francouzský Pierre Chareau – architekt proslavený jednou pařížskou budovou – Maison de Verre z roku 1932. Jedná se o unikátní nadčasovou stavbu obsahující ve své době dosti radikální konstrukční řešení. Jeho projekt je de facto první vilou ve Francii zkonstruovanou z kombinace oceli a skla. Foto: Wikipedia

 

Slova a věci

Probíraných témat je přehršel – ať již těch obecnějších (autenticita, sběratelství, vkus, ornament, funkce, manifest, muzeum, logo, národní identita, nedokonalost, postmoderna) či naopak konkrétních (Bauhaus, Blueprint, Habitat, Expo, Jumbo Jet, Jim Nature, Xerox, YouTube). Značné množství kapitol je věnováno tvorbě nebo ideovému směřování celé řady významných tvůrců (William Morris, Pierre Chareau, David Chipperfield, Philippe Starck, Jan Kaplický, Léon Krier, Le Corbusier, Rem Koolhas, Ron Arad, Ettore Sottssass ml., Jørn Utzon, Dieter Rams). Nechybí však ani pojednání o ikonických předmětech, jako je auto, zip, psací stroj, fotoaparát, kuchyňská linka, a samozřejmě židle. Kniha samotná je vyvedena v graficky výrazné podobě, která jistě probíraným dílům nedělá ostudu. Za zmínku stojí také typografické zpracování, jež variuje dle jednotlivých kapitol – z důvodu čitelnosti se ovšem mění pouze názvy kapitol a paginace. Vzhledem k hojnosti popisovaných předmětů a staveb je škoda, že text nedoprovází žádná obrazová příloha. Publikace B jako Bauhaus na českém knižním trhu představuje v rámci pozvolna narůstající množiny literatury věnované umění, architektuře a designu bezpochyby důležitý příspěvek zaměřený na širší čtenářskou obec.

 

AUTOR
Marek Jančík

Marek Jančík

Nezávislý publicista se zaměřením na kontexty filmu a literatury, s širším zájmem o překrývající se oblasti vědy, umění, kultury a jejich odraz v teoretickém myšlení i praktickém životě

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...