Z.K. Slabý Relative Pitch Records 24. 2. 2013

Vydávání desek současné hudby, které říkáme jiná, alternativní, dobrodružně hledačská nebo svobodně improvizační, podléhá ustavičným proměnám, vedle základních dlouhodobých labelů některé záslužné zanikají, jiné omezují počet vydávaných CD (Emanem) i komunikaci s hudebními publicisty (psi), vznikají však nové díky nadšencům, kteří tak míní realizovat své představy a sny. K těm nejprogresivnějším a nejzajímavějším se v posledních dvou letech připojily Relative Pitch Records s rovnou desítkou (vlastně devítkou, protože číslo jedna se v diskografii neobjevilo) alb, spoluvytvářejících historii současné avantgardní hudby. Najdeme na nich jména takových progresivních hudebníků, jako jsou Joëlle Léandre, John Butcher, Matthew Shipp, Urs Leimgruber, Roger Turner, Joe Morris, Nate Wooley, Mary Halvorson a další, kteří odmítají opakovat nebo rozmělňovat dosažené, kteří nepovažují své zkusmé improvizační lety nad neprobádanou krajinou za výstřelky, nýbrž za uchvacující zážitky, kteří se v každém novém setkání proměňují a vyhraňují a v této neobvyklosti dovedou oslovit své posluchače. Ty posluchače, kterým nejde pouze o prolongování téhož, co důvěrně už zažili, tedy posluchače s otevřenou myslí a s citem pro objevování nepoznaného.

Mike Panico a Kevin Reilly (kteří podle svědků patřlili ke stálým návštěvníkům koncertního dění v Zornově klubu The Stone) založili svůj projekt v roce 2011 v městečku/letovisku Plainsboro (New Jersey) bez sáhodlouhého řečňování, zato s promyšleně dělným profilováním, aby, jak sami uvádějí, podpořili kreativní tvorbu hudebníků, které respektují a obdivují. Jeho základním směřováním je avantgardní jazz, v tomto teritóriu však dávají prostor značné různorodosti, aby oslovili vedle hudebníků i posluchače, mezi které vítají jak entuziasty a znalce progresivní hudby, tak „novice“, kteří uváděné hudebníky teprve budou objevovat. A ohlas kritiky na toto směřování na sebe nedal dlouho čekat: hodnotitelé právem superlativy oceňují nejenom výběr hudebníků, ale i samotné nahrávky, jejich hloubku a zvukové nuance.

Ale dosti obecných slov, konkretizujme výsledky charakteristikami jednotlivých alb...

Jedenáct buňuelovských variací na dané téma obsahuje album That Overt Desire of Object, na kterém si společně v oaklandském studiu zařádili francouzská kontrabasistka Joëlle Léandre a saxofonista i klarinetista  Phillip Greenlief. Říkám-li „zařádili“, mám na mysli, že tu jde o řadu překvapovačských dotýkaček, plných radosti, ba veselí z drobných skrumáží, kdy klarinet, sopránka, altka nebo  tenor skotačí, přičemž basa „číhá za rohem“, jeho špílcovací škálu od žadonění přes štěbetání po virválky podtrhuje, utrhuje se na něj, nahlučuje napětí, vytrhuje mu trn z paty, ale jeden z dechových bástrojů nadále šikulkuje, posténává, postýskává si, paríruje vrtošivě i zaumně, hybná basa ho rachotivě pošťuchuje, Oba se chvílemi zalykají, pointilisticky střečkují, zaraženě i rádoby uraženě hudrují v poťouchlé potichlosti, aby se bouřlivácky rozezněly až do humpoláctví. Co variace, to nové vymyšlenosti, repetění, hudrování, vhloubávání, zakřiknutost, tápavost, prostě snad všechna myslitelná (po)citová hnutí od zamilovaného lichocení po bezuzdné třeštění. Iniciátor projektu Greenlief dokládá, že jejich vzájemná „konverzace pokračovala ve studiu“, ale podle mého názoru to není přesné vystižení, protože tu nejde pouze o dialog v obvyklém slova smyslu, nýbrž o přeskupné monologizování, rozechvělé (t)rojčení, někdy se ovšem oba rozpovídají, rozepějí (i hlasově) a vznikne z toho groteskní kočičina, kabaretní pimprlování, soupeřivé vrzukání, skřípavé provokování. Když partnera „odrovnají“, hrají si oba a svém vlastním písečku v brilantních sólových nástrojových pasážích, v nichž může zaznít i řezavá exaltace (Léandre) i utlumeně melodické ozvláštnění. A to až do momentu, než všechno vyprchá do věčných zvukových lovišť.

Pravda, jsou hudebníci, kteří se v případě Joëlle Léandre (žárlivě?) zmiňují o nadprodukci, nesmíme však zapomínat, že jde většinou o záznamy koncertů, při nichž kontrabasistka účinkuje s nesmírným nasazením, evidentně s širokou škálou přístupů a s nejrůznějšími partnery, což samo o sobě zavdává variabilnost. Tak je tomu i na sedmidílné Evidenci., nahrané v Théatre du Saulcy ve francouzském Metz v listopadu 2011 s Jéromem Bourdellonem, který postupně prostřídá různé flétny od pikolky po tu kontrabasovou včetně basklarinetu. Každou z Evidencí oba improvizátoři pojímají odlišně, což souvisí samozřejmě i s volbou doprovodného nástroje: v té první je víc procítěného hloubání, žalného úzkostnění a úzkostlivé prodíravosti, ve druhé převládá rozpačitá záludnost, uchvátané rozjasnění a vzdutá vichrnost, třetí dává příležitost Bourdellonovi, aby sólově (s basovou flétnou) osvědčil svoji vemlouvavou uminutost, nezadýchanou uhrančivost a zadíravou repetitivnost, ve čtvrté se oba hráči ocitají ve vzdouvavém sporu, vzájemně spolu souhlasí i si odporují, jsou rozčileně překotní, rozvíravě výbušní až po výrržnický souboj, přičemž dojde i na provokativní hlasové překřikování, „modlitební“ či operní vyzpěvování. Své sólo při páté Evidenci pojala Léandre naopak předeherně s dumavou uvážlivostí a halucinační niterností, ale svůj téměř jedenáctiminutový výstup záhy rozevřela přes utíkavé nimrání a nabručené rozkotávání do plnodeché rozvolněnosti, z ní se vymykající smršti po návratnou zběsilost, mizející do propadla. Šestá část nabídne ústrojnou dramatičnost plnou úderovosti se zpěvným rozmlouváním-vemlouváním, přičemž pikola se jemně sesnoubí s kontrabasovou flétnou. Záverečné pasáži dominuje vzdorná chvějivost, basklarinet tu hudruje a basa mu odporuje, je to souručenství v nahrnování a vypjatém balancování hloubek, jichž lze dosíci rozdrnčeně, perkusivně i mlátivě, ale také zpěvánkovým opojením, které směřuje do vytracena a samozřejmě do potlesku opojeného publika.

Saxofonistu Vinnyho Goliu známe především z jeho labelu Nine Winds, na kterém už byl v čele nejrůznějších formací, ale jeho aylerovské spády se prokázaly i mnohde jinde, například na CD The Songs of Albert Ayler, vydaném Cuneiformem v roce 2007. V současném kvartetu, se kterým právě v roce 2007 v los angeleském studiu nahrál album Take Your Time, ho doprovázejí mistři svých nástrojů – kornetista Bobby Bradford, kontrabasista Ken Filiano a bubeník Alex Cline. Od počátečního rozehrání je patrné, že si svoji souhru až rozkochaně užívají, Golia s tenorem, altkou nebo sopránkou pochopitelně vévodí, ale Bradford ho obkličkovává, Cline usilovně podšprajcovává, rozehřmívá některé skladby, zatímco Filiano hloubavě překlenuje různost přístupů k tématům, ale všichni si občas dovolí mezi vandrováním v sevřeně útočné vřavě i sólové melodičtější procházky. A tak postupně excelují odbíjivé bicí či temně chvějivá basa, základem ovšem je aylerovsky prostopášná, hybně uchvátaná exhibice „dechařů“, kteří se obkružují, balancují, pronásledují jeden druhého v elipsovitých zákrutech, pouští se na bezuzdný špacír, aby se na chvíli udomácnili v nekonfliktním zklidnění. Přes jistou aylerovsky laděnou „rozchlípenost“ nástrojů se základní poloha kvartetu neustále vrací, akceleruje v houstnoucích poryvech, Golia však nad zvukovými pletánkami si nedá své vehementní, až kirkovské sólování překazit, pokud zdvojeně s Bradfordem ovšem neopentlovává základní melodii. Nemohu postihnout, zda jde o nejaylerovštější Goliovo dílko, každopádně je to nevšední deska, která v neutuchající návaznosti rozvíjí svých osm tematických okruhů (z nichž dva se nikoli náhodně jmenují This Was For Albert 10 + 11), až se nám zdá, jako by ta čtveřice pronásledovala nekonečno.

Altsaxofonista Jim Hobbs z Indiany se sídlem v Bostonu, kytaristka Mary Halvorson z Massachusetts se sídlem v Brooklynu a kornetista Taylor ho Bynum z Baltimore, rovněž se usídlivší v Bostonu, se potkávali v nejrůznějších hudebních spřeženích od Joa Morrise po Anthonyho Braxtona, ve Full Celebrated Orchestra nebo v Bynumově sextetu, s nímž nahráli Apparent Distance (2011), a nyní se tedy především Hobbsovou zásluhou sešli coby Aych (což údajně vyjadřuje tři H v jejich jménech). Titul jejich alba As the Crow Files označuje nejkratší vzdálenost mezi dvěma body, a to je dost příznačné pro jejich přímočarý, komplexní, nerozpatlávající a většinou pořádkumilovný projev. Nepředstavujme si však nic učesaného ani v pěti Hobbsových skladbách, ani v sedmi volných improvizacích, do nichž je album dosti příkře rozlomeno. Hobbs je samozřejmě jemnější, někdy rozvážně dumavější (titulní kompozice), jindy hravě tanečnější a provokativně laškovnější (Kekionga), jindy opět opojněji kolébavý nebo vláčně swingující (Over Yonder, kde nezapře Ellingtonův vliv), v jeho Cydonia´s Face se hráči střetávají v rozverném chvatu i následných prodlevách, a když se vybičují do eruptivnosti, nejde o hrozivost, ale spíše o nonšalantní hovornost,  konečně v závěru jako bychom slyšeli odliku imaginárního dvorského ceremonielu, z jehož poletování se vyvine oslavná tiráda a vše v pravý okamžik srázně skončí. Hobbs své kolegy jako by prováděl po parketu, poskytuje jim nabídky k sólování, jichž všichni zdatně a mistrně využívají. Volné improvizace více rozvíjejí protimluvy i protihry, vracečky, přehrávačky, dotýkačky či vzájemné obkružování a lavírování bez okolků, probíhají však rovněž co nejrůzněji od halasného střečkování přes oponující trumfování po diskusní rozbujení, kytara vzlínající putování systematicky probrušuje, v rádoby utrhovačném reagování hráčů nenajdeme stopy náladovosti, tím méně zloby, po zasukované třeštivosti přichází chlácholivé odevzdání. Nikdo tu nikomu neleze do zelí, každý si bezpečně přisvojí svůj vyhraněný prostor, v němž si leckdy ohromivě nebo habadějně zabrouzdají, a jeho kolegové ho velejemně podporují, přitakávají mu. Kéž by takhle snášenlivě probíhalo setkávání i v jiných oblastech než v hudbě!

Kontrabasistu Michaela Bisia můžeme najít na albech Joa McPheea, Iva Perelmana nebo Wayna Horvitze, ale také právě klavíristy Matthewa Shippa (viz Art of the Improviser, 2011), sám razantní Shipp má za sebou nespočet desek v různých obsazeních - především na značkách Thirsty Ear a Hat Hut. Producent alba tohoto dua Floating Ice Mike Panico říká v doprovodném textu, že není důvod pokoušet se popisovat hudbu, kterou na něm najdeme. Přesto si několik poznámek dovolím. Především je třeba vyzdvihnout naprosté srostenectví této dvojice, jejich rozkuráženou a spěšnou chytlavost, přebíravou podpůrnost, to, jak se vzájemně verbují do odklíčování sedmi různorodých témat, a jak je důvěryhodně prohlubují i v sólech. K tomu přistupuje v každé komprovizaci ještě něco navíc, tu pospěšná rozmarnost v titulní skladbě, zjitřeně rozvážná baladičnost v The Queen´s Ballad, kde v dotýkavé pozanlklosti záleží na každém tónu, suverénní swingování s řadou výhybek rytmů i přístupů ve Swing Laser (být tento počin živá nahrávka, potlesk by střídal potlesk), nerozkolísaná úhybnost s potutelností klavírních zhupů (Disc), dvojpólovost vesmírného hledačství neotřelých souzvuků v Supernově, v níž dominuje zahlíživost basy a dotvrzování klavíru, nepřešlapující skočnost a dohadovačnost v Holographic Ragu, kdy na jedné straně vykypí rabiátská údernost a na straně druhé nalézáme až bohatýrskou strohost (což není protimluv, připočteme-li k základním vstřícnostem lučištnickou naléhavost kontrabasu a basieovskou masírující nepropustnost klavírního přehršlení, a konečně vyzývavou zabičovanost a průrvy mezi parcelujícím hroužením a vyšilováním (Decay), naplněnou neodtažitým vbíjením i vlaďováním, potýkáním a vymykáním až do chvíle uzavírky. Všude oba muzikanti osvědčují souběžnost i ve vzájemném přebíjení, nikde neslevují z plného nasazení, ve kterém Bisio dostane z basy snad i to, co v ní není, a Shipp poznovu osvědčuje své známé vabankové odevzdání. Kombinace rutiny a hazardu, magičnosti a rozumování, závodivé náznakovosti a spádné důtklivosti předurčují tuto nahrávku z brooklynského studia k výrazným pozitivům katalogu Relative Pitch Records.

Avantgardního kytaristu Joa Morrise můžeme najít v nejrůznějších formacích a spojeních na Soul Note, Knitting Factory i jinde, výtržnického trumpetistu Nata Wooleye zase naopak na psi records a ti dva si občas spolu zařádí na koncertech v duu, hledačský klavírista Agustí Fernández má na psi records téměř domovské právo, a tak není divu, že se ti tři setkali v new havenském Firehouse 12 (Connecticut). V pravém protikladu k Floating Ice však jejich album From the Discrete to the Particular obsahuje zcela jednoznačné, koumácké a výbušné znásilňování nástrojů, kdy hartusivě piškuntální vyhrožování trubky provokuje nad třeštící a vřeštící plovoucí podlahou kytary a piana, plnou výtrysků a střemhlavých motanic, kdy si třeba kytara okamžitě zopakuje výron trubky, kdy vždy jiný nástroj v závodivém pádění vystrčí růžky a jeho pohozený tón rozvíří zvuková kola. Toho diskrétního je zde pramálo, naopak pichlavě zběsilá kytara, klavír, se zbrklou tykadlovitostí ohledávající prostor a úskočně a záludně rujná trubka se místy oddávají tak zběsilé ultrarychlosti, jako kdyby hráči usilovali o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Klamal bych, kdybych toto vířivé přebíjení vztáhl na všech sedm zvukových rozsochání, najdeme na albu i místa, kdy je trubka potichlá, smířlivá, sordínově zastřeně jukající zpoza buku, klavír je přímočařeji loudivý, vágněji melodizující a kytara zkoumavě vláčná (Bilocation), nicméně as expected okamžitě následuje hřmotivá nadrženost, plná zvukových výbojek, popichujících drastičnůstek, kolísavého přebíjení, prskoletných i šouravých dialogů, v kterých se nástroje přesmykují, rozdiveně přešlapují, rozhašeně a opovážlivě lavírují. Je to kumulovaná zvuková valorizace, plná řetězivých propojení a nahloučené pyrotechniky, durdivého fanfarónství, převlečeného někdy až do zahrouženého piskoření. Kdo vyznává toto drhnoucí, rozhašené zaprodání nástrojů, přijde si tu věru na své. Na 110%, jak to kdysi hlásali komunističtí poeti druhého řádu.

V dobách, kdy u nás jazz byl nedostupné zboží, jsme se uchylovali k enderácké Amize a varšavskému Poljazzu, kde se přecejen objevovaly zajímavůstky, o kterých se nám na domácím Supraphonu nesnilo. Mezi jinými i živá nahrávka The Intrepid / Live in Poland, pod níž se stkvělo Jemeel Moondoc + Muntu (1981). Jestliže teď (podle anotace v bookletu) po patnácti letech od předešlé nahrávky této zastřené legendy vydaly Relative Pitch Records album Two, na kterém vedle altsaxofonisty Moondoca participuje pianistka Connie Crorhers, jde o docela unikátní záležitost.Unikátní zejména v tom, jak se pokouší spojit black and white nejen v zabarvení kůže interpretů, ale i v jejich rozdílném muzikantském černém a bílém zázemí (připomeňme si pro pochopení klavíristky například její spojení s basistou Michaelem Bisiem, o kterém už tu byla řeč,  v roce 2010). A také proto, jak se tu zasnubují kompozice obou zúčastněných s jejich improvizačními nebojovnými přestřelkami. Zejména melodicky vstřícná, nehamižně pospolitá a nekonfliktně jazzově celebrující Moondocova skladba You Let Me into Your Life, nerozjíveně rozvíjivá, až konejšivá, ukazuje, co je saxofonistovi blízké. K improvizaci se podle mého názoru blíže dostal ve spolupráci s nedávno zesnulým Butchem Morrisem jako flétnista v jeho Conduction 15, ale v podstatě i v těch šesti improvizacích tu z pojetí své skladby vychází, obohacuje je i rozmělňuje, jeho pojetí setrvává přes pokoušení rytmických zvratů jako neproměnlivě stabilní a provokacím klavíristky spíše úhybně vzdoruje. Klavír jeho melodičnost odštemplovává, občas se z jeho stáložárnosti vymyká, ale nakonec se podřídí, podvolí se jeho útěšlivým tónům, a i když se pustí na tenčí led, přijme záchranný pás odevzdanosti, zahladí zvukovou proláklinu a srovná krok. Moondoc je Moondoc a je zřejmě třeba ho respektovat. Takže zádumčivě svolná, přitakávající empatie, nastupující po počátečním okoukávání obou patnerů, působí nakonec docela neokoukaně, zvláště když se přitom občas obezřetně zaobjímají nebo zaostýchaně zatetelí.

Jestliže k tomuto výčtu připojíte recenzi kompaktů The White Spot tria Way Out Northwest, sestávajícího ze saxofonisty Johna Butchera, kontrabasisty Torstena Müllera a bubeníka Dylana van der Schyfa, a The Pancake Tour  dua dalšího saxofonisty Urse Leimgrubera a perkusisty Rogera Turnera, o kterých už byla řeč v recenzním bloku His Voice, máte konspektování dosavadních emisí plainsborovského labelu jako na dlani. Myslím, že Relative Pitch Records se v průběhu nedlouhého času dostaly na výsluní současné jazzem křtěné avantgardy. A to si zasluhuje ve světovém měřítku smeknout klobouk, v tom českém alespoň čepici (nebo jste u nás v současnosti někoho s klouboukem zahlédli?).

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora