Z.K. Slabý Alberto Braida + Giancarlo Locatelli: Nel margine25. 2. 2013

Alberto Braida + Giancarlo Locatelli: Nel margine

Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red

 

Známí italští hudebníci, pianista Alberto Braida (1966) a klarinetista Giancarlo Locatelli (1961), kteří mají za sebou rozsáhlou diskografii i spolupráci s kdekým z jazzově-improvizátorského světa, jako duo existují od roku 1996 a nahráli spolu od nadšeně přijatého alba Diciannove calefazioni (1999 na Tekla Records) povícero desek. Ta nejnovější Nel margine (2012) jejich souhru opětovně upřesňuje. Tentokrát jde o živou nahrávku v průběhu koncertní série In Viaggio #9 bis v Melzo, kde se oba soustředili výhradně na vlastní skladby, přičemž Braidův podíl je spíše malebně rozvážný, neutíkavý, předeherní s odezvou melodičnosti až muzikálové, zatímco Locatelli je sondážně dravější, někdy výkřikový, uhrančivěji průzkumnický, nebojící se provokativního horempádění, za což mu v jednom případě (La semina) klavírista dokonce vycinká (v původním smyslu slova).

V průběhu koncertního vystoupení se však oba hráči sbližují a vzájemně se svým odlišně ohledávajícím východiskům přizpůsobují v soudržné polaritě, takže celkově album vyznívá jako (zá)važné (čárku nad druhým a si přimyslete) meditování, shovívavě podmračné, rozutíkaně odměřované, ne však odměřené. Pokud pak dojde k obhlíživé pohodovosti, jako je tomu v Mese lunare, připadá mi to víc jako dialogická jóga, při které si oba zašvadroní, ale jenom na mžik, jako by se obávali zlascivnění. Přitom klarinetové a zejména pak basklarinetové reakce, smečující občas do skeče, vyznívají zcela bezprostředně, jako by tyto pasáže Locatelliho právě napadaly, a v takových okamžicích se dočkáme i brutálnější podpory klavíru. Když se pak basklarinet zahloubá a drnčivě rozševelí, vyvažuje to klavírista nástřelným vibrováním či melodickým odličováním. A to průběžně až po závěr, který připomíná skok do rozjetého vozidla, jenomže v případě Dal margine nejde o kompoziční předlohu, nýbrž – konečně – o improvizaci, jež má přes drobné návraty k zaběhanějšímu způsobu vyjádření virválnější vehemenci s nekompromisnější razancí i s pokusnickými netonálními či nemetrickými souzvuky.

Celkový dojem: Jsou to nenivelizující skladby, které neskličují; naopak nás obkličují kulminovaně vyvažovaným zklidněním.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora