Z.K. Slabý Ivo Perelman / Joe Morris / Balázs Pándi: One 28. 10. 2013

Ivo Perelman / Joe Morris / Balázs Pándi: One

Rare Noise Records (www.rarenoiserecords.com)

 

Kdo pravidelně sleduje recenzní rubriku His Voice, nemohl přehlédnout značnou řádku kompaktů Iva Perelmana, které takřka vychrlily Leo Records v nedávné době. Ovšem, jak vidno, tomuto (původem) brazilskému tenorsaxofonistovi to ještě nedostačovalo: nejnověji – a jako obvykle v jiném obsazení - v Parkwest studiu nahrál album One (že by i tady následovaly další číslovky?) pro Rare Noise. Musím se přiznat, že jsem byl skeptický: s čím novým může tento lev saxofonního lovu na neobvyklá hudební mapování ještě přijít? Ale musím přiznat, že mne znovu uzemnil. Především: tuny jeho energie (tak se vyjádřil jeho spoluhráč Morris) nejsou zdaleka spotřebovány. Dále: opět si zvolil spoluhráče, kteří dokáží jeho blyskotavý, urputný i žadonivý, rozpínavý i vytrhovačný, překypující, kvílivý i pýřící se nástroj nejenom podpořit a zároveň mu nepodlehnout, ale i jej vyhecovat a doplnit. Přesně tuto roli zastali tentokrát avantgardní basista a kytarista Joe Morris (tentokrát prvně i s elektrickou baskytarou) a zatím v jazzových kruzích méně známý maďarský hardcorový bubeník Balázs Pándi, který se po Perelmanově boku (na rozdíl od Morrise) objevil poprvé (zato s Morrisem už hrál na debutu Slobber Pup). V otevírací skladbě Freedom se ti tři skutečně naprosto svobodně a svobodomyslně vrhnou okamžitě do hudební vřavy, jako by se už nemohli dočkat, až si zařádí, a pak se v dalších pěti opusech prochameleonují celým albem. Ne, nejsou nevypočitatelní, avšak jejich proměnlivost je skutečně všestranná, nic nechtějí zopakovat, hromovládné a rachotivé bicí jsou takřka nezastavitelné, Morrisova basovost je obloukově pospolitá a spojující a nad nimi se vzpíná vrtošivý, překotný, pitoresknící a výstřelně podloudný sax. Čímž nechci vzbudit dojem, že jde pouze o utrhačné rozkotávání, naopak: sled skladeb má svoji mnohotvárnost od zalahodnění téměř do intimissima, jak už to podle názvu přísluší What Love Can Lead To, aniž poklesne důraznost celku, přes přímočarou konverzaci v přátelském duchu, bez narušení, v níž jde o laškující disputaci a doplňující se vysvětlování (v titulní kompozici) až po parírující vyhledavačství, plynule rumrajné, kdy si oba „doprovodci“ předávají žezlo, který z nich bude v těsnější konglomeraci se saxofonem, ale pak si oba nahloučivě zanotují bez Perelmana, dokud on se opět mezi ně nevetře a neovládne nanovo vůdčí pozici. Přesto pak má bubeník vyhrazen prostor pro sólování, v němž převládne repetitivní rumplování. To všechno se v jiných souvislostech objeví v závěrečném Stigmatu, uštěpačně výtržnickém i vyzývavě rozumujícím, oscilujícím mezi vyšilováním a melodizováním… tak dlouho, než se všichni odbrunátní, odlahodí, odhoukají a odpoutají někam do bezezvučné nirvány.

Takže jaká omezování, Ivo Perelmane, že? Kdo má stále co nabídnout, nemusí se omezovat, nemám pravdu?


Ukázka z alba je zde: https://soundcloud.com/ivoperelman/one-freedom-ivo-perelman-joe

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora