Z.K. Slabý S. O. S.: Looking for the Next One17. 2. 2014

S. O. S.: Looking for the Next One

Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)

 

Trio S. O. S. jsme zatím znali pouze z alba na Ogunu (1975), ale musím doznat, že vedle (ostatně dost obdobně experimentujícího) souboru The Trio patřilo už tehdy k mým oblíbeným skupinám, ačkoli je část kritiky v onom dávném čase považovala za „barbarské“. Proto jsem vydání dvojCD Looking for the Next One na Cuneiformu uvítal, přestože jsem některé ze zařazených nahrávek z let 1974 a 1975 znal z internetových nabídek. Především ovšem musím odhalit, kdo se skrývá pod názvem S. O. S. Jsou to John Surman (1944), Mike Osborne (1941 – 2007) a Alan Skidmore (1942), britští saxofonisté, kteří si už od druhé poloviny šedesátých let minulého století vydobyli renomé nevšedních hráčů, a když se po různých peripetiích dali dohromady, oslnili jak neobvyklostí, tak virtuózní suverenitou. Přestože jejich souputnictví netrvalo déle než tři roky, zůstalo natrvalo zcela markantně zapsáno do historie britského moderního jazzu; a nejen to: iniciovalo předpoklad pro rozžití takových saxofonových formací, jako je Rova, World Saxophone Quartet a jim podobné. Osborne s alt saxofonem, Skidmore se sopránkou a tenorem a Surman s baritonem i sopránem a basklarinetem obohacovali svoji hru o bubny a perkuse (Osborne a Skidmore) a především o klávesové nástroje a syntezátory (Surman). Je to patrné už na první desce, obnášející záznamy z londýnských studií ze závěru roku 1974 a ze září 1975.


Hned briskní vstup, následující po zvukovém odtajňování v Surmanových News, ohlašuje soustředěné zasnubování trojice, přívalově rozvichřené a nadané jakousi meandrovitou vítězoslávou. Ale hned převzatá skladba Rashieda Aliho je pro ni příležitostí k laškovnější hře na schovávanou, pojatou jak v samostatných veletočích jednotlivců, tak ve spontánní jednolitosti, dychtivě zakružované, repetivě ropotivé, vrtulově mžitkující i propleteně kulébrující. Především pak ve Skidmorově titulní skladbě si uvědomíme, jak každý z těchto tří výrazných hudebníků dodává tématu své osobité pojetí, a přitom všichni setrvávají v bezkazné symbióze. Jejich vyhlíživé průzkumničení je krouživé, výdešně líčivé, proudně licitující, soustředivě soustředěné, vrtošivě obluzující; rozdychtěným saxofonům perlustruje klavír nebo syntezátor jejich vhlíživé vypravěčství (občas s vymiňujícím velebníčkováním), probubnovávání zase vystupňovává nepolevující (roz)kurážení. Country Dance naopak zabrousí do vibrující (o)bloudivé hartusivosti, převalivé, aylerovsky srocované, tanečně průtažné, štěbetavě rozmarné a závitně vykružované. Tady se ke slovu dostává ve větší míře improvizace, při níž si postupně jednotliví hráči zavévodí nad svými druhy. To, že trojici nejde o bezvýhradné saxofonování, potvrdí i Surmanův Q. E. Hall. Saxy se tu sice trumfují v utíkavé závodivosti, jsou však zahalovány šlojířem kláves a bicích, u nichž se navíc objevuje Tony Levin, tato prozvučovanost je saxům oporou, při této vyvřelostní komunikaci vždy vybublá jeden z nich, aby vnesl ústřední linii do rozhernosti, aby zaútočil nebo vše naopak uchlácholil v nezadržitelné vehemenci. Zvláště Surmanova úloha je v tomto směru nezastupitelná. A další proměna: The Mountain Road, tradicionál v Surmanově aranžmá zachovává podstatu předlohy, získává však říznější pádnost, důsažnější razanci i tancechtivostní přemrštěnost (v kladném slova smyslu).

Druhý kompakt nám zprostředkovává vystoupení S. O. S. na jazzovém festivalu v Balver Hoehle v německém Balveru z 27. července 1974. V podstatě jde o improvizaci v suitovém rouše, jejíž rozdělení do čtyř částí (Introduction, Suite, Trio Trio, Up There) je pouze formální. Právě větší plocha dovoluje cílevědomější prokomponování, jednotlivé pasáže vplouvají jedna do druhé i s příměsemi „folklórnosti“, tyto nenásilné a leckdy i nenápadné přemety do dalších a dalších „samozřejmých“ obratů a zvratů nepotřebují „oslí můstky“, vše se odehrává jakoby mimochodem, každé spočinutí v sobě skrývá šanci proměny, třeba minimalistní, ale i ta se záhy překlopí do další změny, třeba tradičně skočné nebo netrojčivě soubytné v nepřetržitém proudu. Hned vyčkávací uvození obnáší vzrůstající napětí, které však není bezbřehé, neboť je harmonizováno a plnokrevně zhybňováno a prolínáno do nenucené shody. Hráči nenabízejí nadsazené výstřelky, plynulost sdělnosti probíhá v neustálých nezmětených proměnách, v nepřetržitém proudu freejazzového sólování, obklopovaného kulisou klavíru, syntezátoru či perkusí, a v této kulise se odehrává „představení“, ve kterém už tak důsažnou úlohu nemá prolongované trojsaxí, nýbrž jednotlivé saxofony, které odhalují další prostory a přicházejí s novými podněty a se vzrušivým různozněním, umožněným vzájemnou benevolencí hráčů. A tak si saxofony bez zábran repetí, promlouvají, bloumají, brouzdají, rušňují, potutelně disputují, přitakávají si, švadroní, krouží, mátoří či vývrtňují, střídají blahosklonnost, ztajemnělost a podvrativost či závrativost, prostě vždy mají čím ohromit. Následuje jedna extravagance za druhou, nejde však o souboj, připadá mi, jako by si dávali přednost: předveď se, ukaž, co svedeš, načež se všichni srotí do sevřené řady, ze které se vynořují další výtrysky, nastane totiž cukuletné přepojení do dalších zvukových rešerší, výbojničení a výkřičničení. A když se nám zdá, že bylo dosaženo maxima, vždy trojice přijde s dalším trumfem úhybu, s propletencem žvavosti, nabízivosti, poletuchovosti, krouživosti, běžkovosti, vrzukání. Zavčasu se však vrátí (po kolikáté už?) k hlavní melodické souhře, kombinující aylerovost s irským folklórem; tyto záchytné body však nejsou rekapitulací, nýbrž odrazištěm pro další rešerše. Obecenstvo toto výbojničení ocení mezipotlesky a následnými ovacemi. Proto i na desce následuje přídavek: dovětkem jsou tu Leghends, zcela odlišné od předešlé Suity, komorně (vy)laděné takřka do bachova.

Je sice pravda, že vývoj improvizace, komprovizace nebo instantního komponování od sedmdesátých let dvacátého století značně pokročil a je určitě na odlišné rovině. Přesto přínos S. O. S. nezastaral, je dnes mnohem sdělnější širšímu publiku, nežli tomu bylo v oné době nahrávky. Je nicméně vzrušující jako tehdy, protože rozdílnost různých přístupů k improvizování není souměřitelná, neexistuje tabulka, která by té či oné formě dávala přednost. Věřte mi: Looking for the Next One si i dnes zaslouží velkou pozornost, čas mu téměř nic neubral na intenzitě.

Celá nahrávka je k poslechu a ke koupi například zde.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora