Z.K. Slabý Miriodor: Cobra Fakir24. 2. 2014

Miriodor: Cobra Fakir

Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)

 

Quebecká odnož rocku v opozici, nazvaná Miriodor, má za sebou téměř pětatřicetiletou úspěšnou dráhu, spjatou z devadesáti procent s vydavatelstvím Cuneiform Records, které jí poskytlo nejenom zabezpečené přístřeší, ale i naprostou belevolenci v prosazování hudebních záměrů a prostřídávání muzikantských souputníků. Je třeba říci, že zakladatelé souboru - hráč na klávesové nástroje, klavír a syntezátory Pascal Globensky a bubeník, perkusista, klávesista a turntablista Rémi Leclerc, k nimž se posléze přidal kytarista, basista, klávesista, banjista a turntablista Bernard Falaise - toho nenadužívali. Proměňovali se sice od sextetu přes kvartet k triu, přizvávali si různé hosty, nicméně základní směřování zůstávalo totožné: byl to progresivní rock s jazzovými prvky, který nezapřel na jedné straně King Crimson nebo Van Der Graaf Generator, na straně druhé pak ještě výrazněji Univers Zero či Art Zoyd. Když k tomu občas přistoupila jemná odezva Franka Zappy nebo Residents, byly výsledky nejmarkantnější. Každopádně Miriodořané svá alba neuspěchávali, snažili se je co nejvíce vytříbit a ohlas, jak kritický, tak posluchačský, tomu odpovídal. Potvrdí to přehled: 1986 Rencontres, 1988 Miriodor, 1991 3rd Warning, 1996 Elastic Juggling, 2001 Mekano, 2005 Parade / Live in Nearfest, 2009 Avanti!

 

Novinka Cobra Fakir je tedy osmé album trojice, tentokrát bez pomoci externistů, čímž si miriodoři (i takto by bylo možné si je počeštit) poněkud zúžili akční radius nahrávky, ale zároveň bez jakéhokoli vměšování osvědčili své priority. Hned vstup do alba se vyznačuje rušností a hybností, občas až nekompromisní nástřelností, přičemž základní melodičnost a rytmičnost (s výbojkami bicích) je pro hráče samozřejmostí, takže můžeme jejich projev spíše charakterizovat jako zrockovělý pop. Zdá se (okamžitě poté, na začátku titulní skladby), že vtíravou samohybností budou hráči fascinovat i nadále, jenomže tato devíza jim dlouho nevydrží: téměř devítiminutové hudební klání se překlápí do prostopášné, někdy však i nalinýrované rozeklávanosti a rozcapené pýřivosti, proměny rytmu proběhnou někdy jako na striktní příkaz a celek působí spíše obehrátkově než fakirsky. To nemizí ani v dalších skladbách, ve kterých hektická rozmohlost a příherné bouchoření s rozrytmovávanou strojkovostí působí jako pojízdné schodiště (RVBZ), nebo kde rolující mísení popu, rocku, folku a jazzu s říčnou rozemnutostí přechází do zvukově naditých eskapád, střídajících náladu i vervu (Titan). Více fakirství už najdeme v Un cas siberien, kdy hlučivou svištivost uhrančivě protkávají výtlučné i kinklavé prostupy. Zato marťánská sféričnost, s níž se ohlásí Speed dating sur Mars, se vcukuletu promění v obehrávanou a odehrávanou navyklost s coreovou rádobyexcentričností a v meandrovité proudění záměnlivostí, je však třeba uznat, že tato výhonkovost se vždy v pravý čas vykrouží do záchytného bodu.

Do své „kuchyně“ Globensky, Leclerc a Falaise dávají očividně (nebo spíše ušislyšně –pardón: slyšitelně) nahlédnout v Tandemu, když prezentují svoji základní melodičnost s ruchovými přípodotky, rozvezenostmi, hrčivostmi a odbíjivostmi. Je to naditě zahoufněná, průkazně průrazná, průlomkově rozfučná a rozvodně průtočná záležitost, která však má místy i svoji základní oproštěnost. A tak to jde s dráždivou cvrčivostí, vyhlubňovanou rozmarnivostí, elektrizovanou krátkovlností, vývrtnou násobilností a výbušnivou řezností či bobtnající podrážděností až po odkrokovaný závěr.

Nechci podcenit ani kobru, ani fakíra, kteří patronují tento elaborát. Domnívám se dokonce, že se tu hráči snaží vybrouzdat ze svého dosavadního stínu a sesumírovat nový obraz svého tria, překlenout minulostní (věru úspěšné) návyky se jim však daří pouze občas (ale uznání si zasluhuje už to, že nechtějí týt pouze z minulosti). Cobra Fakir je dobře poslouchatelné album, přes jeho dlouhou a zřejmě pečlivou přípravu však podle mého názoru (jako tomu bylo svého času v případě Třetího varování) poněkud přešlapuje na místě. Postrádá i druhdy příznačný humor a onu samozřejmou nonšalanci, která svědčívá o bezprostřednosti. Ale možná se blýská na časy. K trojici se totiž zcela nedávno připojil baskytarista a klávesista Nicolas Lessard a v případech propojení s novou krví dochází často k regeneracím. Takže se zdá, že ona bezprecendentně úspěšná dosavadní historie Miriodoru zdaleka nekončí.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora