Z.K. Slabý Gábor Gadó Quartet with Dave Liebman: Ungrund; Mihály Borbély Quartet: Hungarian Jazz Rhapsody5. 5. 2014

Gábor Gadó Quartet with Dave Liebman: Ungrund

Mihály Borbély Quartet: Hungarian Jazz Rhapsody

Budapest Music Center Records (http://bmc.hu)

 

Maďarská jazzová scéna je v poslední době obohacována o nová zajímavá seskupení. K nim patří i dvě kvarteta, jejichž protikladnost je sice nabíledni, ale každé po svém na nových albech cíleně oslovují značně širokou obec posluchačů.

Kytarista Gábor Gadó (1957) je v Maďarsku známý od osmdesátých let minulého století (viz skupinu JOY), ale později zamířil do Francie, kde právě v roce 2000 založil Gábor Gadó Quartet, jehož členy jsou od počátku tenor saxofonista Matthieu Donarier, kontrabasista Sébastien Boisseau a bubeník Joe Quitzke. Gadó působí jako skladatel jazzové, klasické, filmové i populární hudby a má na svém kontě na BMC šest alb, cenu francouzské jazzové akademie i ocenění francouzského časopisu Jazzman. Ke svému nejnovějšímu CD Ungrund si přizval amerického saxofonistu Davea Liebmana (1946; s tenorem a sopránkou), protože se mu „svým tónem i frázováním jevil kvartetu nejbližším“. Samozřejmě svoji (už nevyřčenou) roli sehrál i Liebmanův věhlas v jazzovém světě, což Gadóově čtveřici může dopomoci k ještě větší popularitě – alespoň v evropském měřítku. A i když se nahrávání s Liebmanem uskutečnilo takřka „na otočku“ (při koncertním vystoupení v  budapeštském paláci umění), tato volba se ukázala jako příhodná, protože tento souputník Milese Davise, Elvina Jonese a dalších vnesl do hry veltmanskou excelenci. Ungrund má především prokázat skladatelskou i hráčskou suverenitu Gadóa, a to právě ve spojitosti s bezvadně fungujícím celkem. To se daří: skladatel Gadó osciluje mezi jazzem a komorní hudbou, jeho styl je spíše přidušený s občasnými vzrušivými vzmachy, začátky skladeb bývají rozbublávané jakýmkoli nástrojem, většinou klavírem nebo basou, další hráči se k němu pak s různou intenzitou připojí a je patrné, že jde o sehraný kolektiv, v němž se všichni nenásilně prosazují, dodržují zvolenou náladu bez neočekávaných disproporcí, prostě chtějí lahodit sobě i svým posluchačům. Saxofony hned od vstupu Friends Play (evokujícího přátelskou atmosféru setkání i koncertu) se prolínají, štěbetají, vyhrožují si a zcela družně se ohrožují, přičemž Liebman osvědčuje svoji líčivost, vypíchnutost, střemhlavost i ležérnost, kytara k tomu prubířsky přidá rockový šmrnc, kontrabas drží s nimi „basu“, zatímco bicí celé pojetí rozvichřují a rozburácejí. Tak je tomu v podstatě i v nepotutelně zklidněné Spirale, kde hráči zachovávají až velebnou potichlost, aby v pravý čas nasadili důraz, po němž se mohou opětovně stáhnout do přitlumena. Nejde o expanzi, neběží o experimentování, jednotliví hudebníci využijí prostor skladby k sólovým prezentacím i ke srosteneckým meziformacím, jsou si vzájemně oporou, uvědomují si, že mohou předlohu rozehrát svým umem a dokreslit, co snad bylo jenom načrtnuto, zabrat celý prostor. Kytarista se (za dočasné nepřítomnosti Liebmana) vloudí do kompozice Sanctus za asistence basy, svatosvatě ji denivelizuje, rozkochává, průzkumničí (ovšem v mezích, které si jako skladatel vytkl), Donadier – tentokrát bez konkurenta -  zachovává nekolísavý zasvěcenostní ráz, rytmická podestýlka při sólech je tentokrát méně obvyklá. Weltraum naopak nabídne spějné čtverylkování všech pěti zúčastněných, posouvané tu tím, tu oním nástrojem v zavřetenosti celku, přičemž žádný nástroj není pohlcen ostatními, sóla se vzájemně překonávají do vrtošivé výmluvnosti a vehementní rytmika je k nim ohleduplná. Eternal Recurrence po rozemlívavém projevu kontrabasu přidává postupné rozkošatění, hledačské pozoruhodnůstky opět zajedou do stabilních jistot, i když neztracenkové návraty celku jsou rozčepýřeny saxem. Ať se kytara (zdárně) snaží, jak se snaží, saxofony ji nakonec „ukradnou show“. Rozechvějné rozpoložení a vervní něžnost či konejšivá potěšlivost s drobnými růžky vzpurnosti pak charakterizují závěr. Nesmím však zapomenout na zaravelovanou Pavane pour une infante défunte, kterou prochvívá až nyvě a zakuklenecky Gabóova kytara, torzující Ravelovu kompozici. Když se k melodii přimíchají ostatní, učiní tak s respektem i citem, zalíbezní si a zasněnostně zanotují; zdá se dokonce, že mají šanci být nad předlohou u vytržení. Maďarsko-francouzská formace s americkým přispěním tedy obstála při koncertním provedení a nic neztrácí ani na zvukově perfektním záznamu.

Čím že je jiný Mihály Borbély Quartet v obsazení Borbély (1956) se saxofony a tarogatem, Dániel Szabó u klavíru, Balázs Hotváth s kontrabasem a István Baló u bicích na albu Hungarian Jazz Rhapsody? Především svým názvem, akcentujícím maďarské zázemí. Domácím obsazením. Tím, že se tu Borbély nechce prosadit jako autor skladeb, naopak dává v osmi kompozicích příležitost sedmi kolegům či autorským dvojicím. (Sám k tomu podotýká: „Proč my, maďarští jazzoví hudebníci, hrajeme kompozice svých kolegů tak zřídka?“) Nejde o nové záležitosti, ale o návraty k dílkům, která byla nebo mohla být ve své době (od šedesátých let minulého století) hitem, která se vepsala do Borbélyho po(d)vědomí a která tu ozvláštňuje westernizovanými (on sám poněkud nadsazeně říká avantgardními) aranžmány. Desku tudíž predestinuje výběr hudby od jazzového kytaristy Attily Zollera (1927 – 1998) po Gábora Pressera (1948), známého i u nás z produkce souborů Omega nebo Locomotiv GT. Dominuje tu projasnivě vévodivý saxofon určující směřování, někdy koketně zpěvný, s nezadržitelně vehementními bicími i klavírem, jež se občas pozahalí spolu s punkvující basou (titulní skladba), někdy lichotivě uvelebený, vtíratelný nad tříští doprovodu s rozvažujícím klavírem a příchytnými bicími (Ítélet Kornéla Fekete-Kovácse), jindy až briskně rozjasněný a rozparáděný, jehož úlohu vmžiku přebírá properlený klavír (Polymodal Blues Kálmana Oláha). Tak bych mohl pokračovat: v podstatě se Borbély ve svém projevu nechce předvádět, zahrávat si, experimentovat; vede obvykle vůdčí linku skladby a zdůrazňuje pouze vypjaté momenty, čímž do jisté míry převádí zvolené předlohy na společného jmenovatele, rockovější záležitosti prezentuje spíše v jemně prochvívavé jazzrockové ambaláži, bývá v symbióze s klavírem, který za pomoci hutné rytmiky (téměř všecko) posichruje, bývá povzbudivě vemlouvavý, neponechá nikoho ve štychu. Vůbec nástroje vytvářejí většinou srostitou čtverohru sólistů ve vybalancovaných aranžích a jsem si téměř jist, že přílišné deformování zvolených opusů by Borbélyho naturelu nesvědčilo. Zlatým hřebem měla být a také je i u nás notoricky proslulá Szomorú vasárnap (Rezsöho Seresse a Lászlóa Jávora), tady kombinovaná s průmětem do Látod, ez a szerelem (Tamáse Deáka a Istvána S. Nagyho). Zrenovovaný hit s někdejší až „sebevražednou“ působivostí, seskrumáženě předehrávaný klavírem s rytmikou, tu zvehementní právě Borbély, zvýrazní ho ve zrůzněném atakování, aby ho Horváth převedl do sladkobolnosti přídavku. Protikladně tu tedy působí beznaděj a láska, vymaňování z chandry vplyne do klezmerově zavýskaného pohrávání, klavír se saxem nebo tarogatem si přebírají melodie, navazují na sebe, přičemž rytmika je podvazuje i zabezpečuje. Že původní provedení „smutné neděle“ bylo účinnější? Borbély může namítnout, že mu tentokrát nešlo o sebevražedně zacílenou provokaci.

Jako celek má album rozlohu od nadusaného, ducatě rozhorleného i ústěpkově horlivého utíkáčku Károla Bindera In illo tempore zvící necelých tří minut až po téměř čtrnáctiminutovou zmíněnou Neděli. Snad nejrockovější závěr patří druhé ze dvou skladeb Pressera – Adamise Ezüst Nyár, kteréžto stříbroletní putování holedbavě odpálkovávají bicí. Možná, že to zakončení přišlo právě včas (v takřka 66. minutě). Možná, že v přesčasu by se kvartet už jenom opakoval, nemá-li na víc. Ale to asi poznáme teprve na příštím CD.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora