Z.K. Slabý Stefano Leonardi / Stefano Pastor / Fridolin Blumer / Heinz Geisser: Conversations About Thomas Chapin4. 8. 2014

Stefano Leonardi / Stefano Pastor / Fridolin Blumer / Heinz Geisser: Conversations About Thomas Chapin

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Multiinstrumentalista Thomas Chapin (saxofony, flétny) zemřel na leukémii v roce 1998. Bylo mu čtyřicet let. Byl spjat s newyorským downtownem (viz Knitting Factory), vévodil vlastnímu triu, osciloval mezi mainstreamem a experimentálním jazzem, kromě dalších si zahrál například s Anthonym Braxtonem nebo Frankem Londonem, mohli jsme ho slyšet i v Under Cover Collection Bandu. Byl pro své kolegy a následovníky značně inspirativní, vzniká o něm i film. Jak patrno, inspiraci v jeho odkazu našli i hudebníci, kteří právě vydali CD Conversations About Thomas Chapin.

Osoby a obsazení: Stefano Leonardi – flétny, Stefano Pastor – housle, Fridolin Blumer – kontrabas, Heinz Geisser – perkuse.

Zrekapitulujme si sedm jednání, probíhajících na albu Leo Records:

Conversations About Thomas Chapin: Základní a nejdelší komprovizace, vyvěrající z flétnového zahloubání a laskajících tónů línavých houslí, narušovaných občasnými mrskutými zadrnčeními. Těch více než osmnáct minut však prodělá nejrůznější proměny a přemety od opřekotného sezvučení kvartetu, ve kterém flétny vybízejí k pomyslnému dialogu a holedbavé housle zabírají prostor se stále větší intenzitou, občas však zapadnou do monotónnosti, kterou využije basa, aby vstoupila do děje. Celá disputace místy souzní, jindy setrvává ve stadiu dohadování, avšak toto provlékání připomínající přetahování nástrojů, se jeví poněkud nahodilostně, je prubířující, jako by si hudebníci s bobtnajícím časem nevěděli tak úplně rady, disparádničí proti sobě, oktrojují si onu „konverzaci“ každý po svém, takže vzájemně nesplývají do oné nadjednoty, jež je příznačná pro současné velké improvizátory. Prostě se (byť zajímavě) prohánějí, dohánějí, uhýbají si navzájem. Pospolu je drží především Geisser s pevně podlažními bicími, ten si nedovolí ani prodlevu.

Let the Creative Force Také Over: Vše pokračuje zaflétnovaným flirtováním, podpořeným basou, což se proměňuje v honitbu, až úprk. Jednotliví hudebníci, pozoruhodní sami o sobě, si předávají instantní přístupy k tématu, podvinutě zavinutě si stupnicovitě pohrávají do výpustničení, dohromady jako by se zastřelovali bez přesné mušky, jednotlivé sentence prosakují bez ladu a skladu. Nastavovaná kaše? To by bylo přílišné označení. Geisserův podvozek perkusí naštěstí situaci zvládá.

The Way Everything Works: Zaceleně zacílený začátek se zdá svědčit o převládající hloubavosti, ta je ovšem záhy zaplašena urputněnkami, virválenkami, pronásledovánkami, dokud nevplyne do hbité rozšafnosti (může vůbec něco takového existovat? Asi ano, když tento dojem hraní vzbuzuje). Ale Geisser rutinně drží celistvé prostorování.

Transcendental Journey (a Clean State Every Night): Tady nás opojí rozhoukané rozkoukávání s visutou hrazdou flétny. Leonardi dovede zaujmout, přímo cílí na posluchače jak rozcapováním, tak vyvlékáním tónů. Když se s ním spojí Blumer, je výsledek zpečetěn. Zato Pastor tu hraje pouze druhé housle. Geisserovy perkuse vše zdárně dobřinkávají.

Music Exists Because We Love It: Flétna s houslemi zdvojenostně vyloží karty na stůl, oba nástroje mají své trumfy, aniž převálcovávají jeden druhý. Výsledek je tedy nerozhodný. Geisser k tomu kibicuje, rozhrnuje melodii přískoky a zabalenkami.

Anima: Ke slovu se konečně dostává sám Chapin; Anima je originál a muzikantům se skutečně vyplatilo jít „ad fontes“. Je to nejucelenější záležitost na celém albu, všichni vespolek si na ní dávají záležet, netříští ji žádná „konverzace“, houšťové podání ji za Geisserových přípodotků jenom zhutňuje.

The Melody Remains: Skutečně – (poněkud odsekávaná) melodie setrvává, je útržkovitě vybízející, zvratně riskující. Připadá mi, že tu čtveřice chtěla sesumírovat dosavadní pokusnické improvizace plus zkušenost ze ztvárnění Chapinovy předlohy do konečného přístupu ke zvolenému námětu, nezvratného, netrucovatelného, nemimochodního. Finis coronat opus? Nebo jsem si na jejich roztržitou metodu už navykl? Každopádně právě tady (v rozloze téměř třinácti minut) jde o vehementní sprchu, soustředivě zamířivou i v návazné mnohoobročnosti, zjitřovaně sumírující. A Geisser se tím celkem protlouká, vytlouká, zatlouká a uzamyká ho.

Ticho po pěšině… Pozor! Nevypínejte přístroj! Po předlouhé pauze následuje doložka, dokládající, že to melodizující hloubání zřejmě neskončilo a zřejmě ani nadále končit nemá. Takže do smrti dobrý a výhrady berte s nadhledem.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Daniele Ciullini - Identità Sonora