Faktor Churchill – Kolos Britský | kulturissimo.cz - Vaše lepší stránka. Ta kulturní


Kulturní portál s přehledem - hudba, výstavy, divadlo, film
Vaše lepší stránka. Ta kulturní.

zpět na titulní stránku...

zpět na rubriku...

Knihy

Faktor Churchill – Kolos Britský

50% Recenze | Marek Jančík | 24.6.2016

Winston Churchill byl geniálním řečníkem, nevšedně nadaným spisovatelem a esejistou obdarovaným sloní pamětí, nebojácným vojevůdcem s pronikavým úsudkem, nedostižně vtipným glosátorem a vyhledávaným společníkem na večírcích, nezničitelným politikem, který ‒ coby nade vše a nade všechny se tyčící individualita ‒ prosazoval s neposkvrněnou ctí vlastní názory, nedbaje, zda jde proti svým politickým oponentům či vlastní straně. Zkrátka titán, bez něhož bychom přišli nejen o cenné literární dílo čítající mnoho svazků pamětí a projevů, za které obdržel Nobelovu cenu, ale především bychom nejspíš skončili v „mordoru“ sjednocené Evropy ovládané nacistickou politikou. Takto alespoň podává Churchillův heroický portrét ve své biografické apoteóze Faktor Churchill britský politik, spisovatel a bývalý novinář Boris Johnson.

 

 

faktor-churchill-rec-1
Biografii Faktor Churchill vydalo letos nakladatelství Kniha Zlín.

 

Winston Wolf

Lev Nikolajevič Tolstoj zejména v poslední části svého románu Vojna a mír traktuje myšlenku, že na důležité dějinné události (třeba výsledek bitvy u Borodina) mají vůdčí osobnosti mnohem menší vliv, než se tradičně soudí. Podstatnější roli podle něj hraje souhra obtížně postižitelných vztahů, příčin a následků. Boris Johnson podobné názory zcela odmítá a místo toho vykresluje osobnost Winstona Churchilla způsobem, jenž připomíná nadlidské postavy individualistů, kteří zásadně ovlivňují běh světa, jak je ve svých románech vykreslila libertariánská femme fatale Ayn Randová. Autorův závěr je jednoznačný: nebýt jednoho člověka, Winstona Churchilla, byla by na tom Evropa (respektive celý svět) co do míry svobody a rovnosti mnohem hůře (odtud také název Faktor Churchill). Byl rozporuplnou a barvitou osobností a jeho dějinný význam je nesporný – o Churchillovi byly koneckonců napsány stohy historických knih. Nabízí se tedy otázka, z jakého důvodu přidal Johnson na hromádku svůj příspěvek. Sám tvrdí, že nemá ambici konkurovat velkým historikům a Churchillovým životopiscům, jakými jsou Martin Gilbert, Andrew Roberts, Max Hastings, Richard Toye a další. Faktor Churchill není ani seriózní historická analýza, ani román – Johnson popisuje množství důležitých událostí a uvádí řadu faktů, přitom však čtenáře rozhodně nepřetěžuje. Jeho styl tak trochu připomíná vystupování Jeremyho Clarksona, když mluví o autech ‒ snaží se být vtipný se směsí provokace a hrubšího humoru. („Francouzští generálové byli k politování: bělovlasí rozklepaní staříci, kteří s képis na hlavě vypadali jako inspektor Clouseau.“) Jeho nadšení pro Churchilla se někdy pošetile utrhává z řetězu, třeba když nadhazuje, že jméno uklízeče Winstona Wolfa z Tarantinova filmu Pulp Fiction mohlo být inspirováno známějším Winstonem. Ironii pak hbitě střídá s panegyrickým stylem, jakmile dojde na skutky a charakter jeho hrdiny:

„Pročetl jsem velkou porci jeho oběžníků a poznámek a kromě výdrže, kterou v administrativě prokazoval, mě ohromila i jeho fenomenální pozornost k detailu. Nejenže byl mezi politiky své generace nejlepší řečník, nejlepší spisovatel a autor nejlepších vtipů, nejenže byl z nich nejodvážnější, nejtroufalejší a nejoriginálnější. Pro faktor Churchill bylo zásadní, že určitě neznáte nikoho, kdo by se natolik podrobně zabýval všemi detaily administrativy.“

 

 

 

faktor-churchill-rec-2¨
Boris Johnson začínal jako novinář v The Times a The Daily Telegraph, od roku 1999 do 2005 byl šéfredaktorem tradičního konzervativního týdeníku The Spectator. Coby politik za Konzervativní stranu byl v roce 2008 zvolen starostou Londýna a své volební vítězství zopakoval i o čtyři roky později. V současnosti je kritikem Evropské unie a zastáncem tzv. Brexitu. Jako spisovatel je kromě Churchillovy biografie mimo jiné znám svojí knihou Johnson's Life of London, která vyšla během jeho funkčního období starosty.

 

Winston Johnson

Pro pochopení kontextu a interpretaci knihy je v tomto případě obzvláště důležité vědět, kdo je jejím autorem. Novinář, spisovatel, bývalý starosta Londýna a člen dolní komory Parlamentu za Konzervativní stranu Boris Johnson je na britské politické scéně považován za kontroverzní osobnost. Mnozí jej vnímají jako baviče, provokatéra, liberála i konzervativce zároveň. Johnson je svým obdivem k Churchillovi známý a v tomto ohledu ho nelze považovat za nedostatečně obeznámeného. Z čeho jej ovšem podezřívat lze, je jeho více či méně zjevná snaha vytvářet „churchillovské“ paralely ke své politické agendě a získat tak silný štít v podobě velkého státnického vzoru. Nejde jen o společnou zálibu v nejapném vtipkování a nekorektních výrocích. Johnson je kupříkladu některými komentátory označován za politického oportunistu, což je také jedno z důležitých témat knihy. Churchill byl znám nepříliš silnou loajalitou ke své straně. Nejenže stranické kolegy často ostře verbálně napadal, ale když se mu to hodilo, neváhal přejít od toryů k liberálům, a později – když se politická scéna proměnila – zase zpět. Johnson Churchillovo chování interpretuje tradičně ve vlastní  prospěch: coby individualita čněl vysoko nad všechny ostatní a názorově i morálně konzistentní byl tedy zejména sám v sobě. Ideovou omezeností protilehlých táborů se zkrátka nenechal svázat.

 

 

Proevropský euroskeptik

Klíčový bod v rozpornosti představuje téma, jež je dnes nejvíce aktuální: Churchillovy názory na sjednocenou Evropu. Slavnou osobnost dnes citují jak obhájci Evropské unie, tak euroskeptici. Johnson se snaží vyvlastněné názory svého hrdiny dostat zpět do správných kolejí. Winston Churchill po válce podporoval vznik sjednoceného evropského společenství, které mělo předejít opakování konfliktů, jež vyústily v první a druhou světovou válku, a mělo rovněž hrát roli obranného valu proti bolševické říši. Později však, jak tvrdí jeho kritici, názorově obrátil a o Británii jako součást „Spojených států evropských“ již nestál. Johnson dokazuje, že Churchill nikdy nezamýšlel, že by jeho integrální částí sjednocené Evropy měla být i samotná Británie: „Británie chtěla při vdavkách rozhodně sehrát svoji úlohu, ovšem jako svědek nebo dokonce kněz, nikoli jako jeden z novomanželů.“ Provádí proto rešerši Churchillových projevů na dané téma a jásá. V projevu z 27. 6. 1950 v Dolní sněmovně si Churchill klade otázku, jaký vztah by měla mít Británie k federálnímu evropskému sdružení, a odpovídá: „Nedovedu si představit, že by se Británie v dohledné době mohla stát řadovým členem Federálního sdružení omezeného čistě na Evropu.“ Británie měla dle Churchilla „stát čelem k celému zbytku světa“ a zastupovat trojí roli: být evropským státem, ústředím britského impéria a partnerem ve vztahu k ostatním anglicky hovořícím národům. Boris Johnson hraje roli Churchillova tiskového mluvčího na výbornou. Kdo by pochyboval o autorově záměru zaštítit se názory svého oblíbence, ten ať se seznámí se současnou kampaní pro Brexit, v níž euroskeptik Johnson snahy Evropské unie o jednotnou vládu srovnává s ambicemi Adolfa Hitlera, jen prováděné jinými prostředky.

 

 

faktor-churchill-rec-3
Vedle Winstona Churchilla autor v knize pěje chvály také na jeho krásnou a oddanou manželku Clementine. Winston ji poznal na jednom večírku v roce 1908 a dle svědectví jejich milostné korespondence byl uchvácen její živou inteligencí i skvělým charakterem. Téhož roku si o jedenáct let mladší Clementine Winstona vzala za manžela a zůstala mu věrnou oporou až do smrti.

 

 

Černá i bílá

Faktor Churchill se ani v nejmenším nesnaží o netendenční výklad – zaujatost je naopak nedílnou součástí jeho hrdé povahy. Ve snaze o zbožštění předmětu svého zájmu přiřčením veškerých dobrých vlastností si Johnson někdy i celkem roztomile protiřečí. Třeba když jednou píše, že Churchill nebyl takový alkoholik a hýřil, za jakého je považován, jelikož doutník měl často v ústech nezapálený jen tak na oko, a whisky pil během dne jen hodně ředěnou. Jinde naopak heroickým stylem prohlašuje, že se těšil vynikajícímu zdraví až do svých devadesáti let i navzdory konzumaci množství alkoholu a tisíce vykouřených doutníků, která by většinu ostatních již dávno odrovnala. Podobně nejprve uvádí, že Churchill byl ve svých názorech upřímný a nedokázal lhát. Na jiném místě pak popisuje řečnický výpadek v ranějších dobách státníkovy kariéry: Churchill ztratil nit, jelikož coby cílevědomý pragmatik předkládal názory, za nimiž si vůbec nestál. Autorova taktika je v obecných rysech prostá – státníkovy zásluhy napíná až k prasknutí; u chyb Johnson nejprve nadhodí historický kontext, věcné argumenty kritiky, a pak se sám ujme vášnivé obhajoby. Jsou samozřejmě body, u nichž své advokátské snahy vzdává a prostě připustí, že se jeho velký vzor zmýlil či alespoň unáhlil (když např. nevybíravě slovně napadal Gándhího nebo prosazoval použití bojových plynů).

 

Vítězství je jeho, vina je všech

Nikdo samozřejmě nemůže popírat Churchillův význam, zejména ve funkci ministerského předsedy během druhé světové války, kdy se jednoznačně postavil na odpor Hitlerovi. Spravedlivější, a tedy i kritičtější přístup k tomuto „velkému muži dějin“ by však byl vhodnější – nelze pochybovat, že by jej unesl se ctí. Johnson se místo toho vrhá do bitev, v nichž se snaží téměř veškerou kritiku zadupat do země. Jeho argumenty jsou při tom v některých případech docela pádné, jindy však znatelně slabší. Například v případě ekonomického tématu návratu ke zlatému standardu, k němuž se Churchill rozhodl coby ministr financí (a zadělal tím na spoustu problémů). K tomu, že Churchill nebyl příliš zdatný ekonom a řeči bankéřů dle vlastních výroků moc nerozuměl, Johnson dodává, že se jen nechal nesprávně přesvědčit od rádoby odborníků. Bankéřům prý ani rozumět nelze, neboť sami většinou nevědí, co chtějí říct. Podobně autor přistupuje k hodnocení jednoho z nejtemnějších míst politikovy kariéry – prohře v bitvě o Gallipoli (1915–1916):

„[Churchill ]měl smůlu na admirály – jeden se mu nervově zhroutil. Měl smůlu na kolegy – to se týká hlavně prvního námořního lorda Johna Fishera, kmeta s žabí tváří, který se věčně nedokázal přiklonit ani na jednu, ani na druhou stranu a nakonec předvedl enormní záchvat vzteku a v rozhodující chvíli s funkcí sekl. Měl smůlu, že nemohl sám určit načasování operace ani ji spustit s potřebnou průrazností.“

Jinými slovy, argumenty, že zásadní události historického dění nestojí výhradně na činech a rozhodnutích vůdčích aktérů, nýbrž na složité a nespravedlivé souhře různých vlivů a sil, se autorovi najednou hodí. Z poměrně obsáhlého výčtu Churchillových politických a vojenských omylů nakonec dochází k závěru, že se jimi projevuje především Churchillova jedinečnost a nezdolnost – co by jiného politika nadobro zničilo, to jeho hrdina přestál mnohokrát a pokaždé povstal z popela jako bájný fénix.

 

 

faktor-churchill-rec-4
Winston Churchill zpopularizoval spoustu věcí – kupříkladu známé gesto vítězství.

 

 

Zdá se, že ideálním čtenářem Faktoru Churchill je liberální britský patriot se zálibou v pořadu Top Gear. Otázka pro ostatní tedy zní: Co může kniha nabídnout českému publiku? Zaprvé se čtenář nejspíše skutečně dozví spoustu zajímavých věcí, zadruhé je publikace pozoruhodnou součástí probíhajících diskusí o Evropě a jejímu směřování. Čtenář by však měl mít na paměti, kdo je její autor a jaké pohnutky jej k sepsání pravděpodobně vedly. A nejspíše by si k ní měl přečíst i nějakou vyváženější historickou práci.

 

 

AUTOR
Marek Jančík

Marek Jančík

Nezávislý publicista se zaměřením na kontexty filmu a literatury, s širším zájmem o překrývající se oblasti vědy, umění, kultury a jejich odraz v teoretickém myšlení i praktickém životě

>>> další články autora
zpět na titulní stránku... zpět na rubriku...