mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem29.11.2007

Radost v soudní síni

Po více než třech letech skončilo včera u Vrchního soudu v Praze zprošťujícím rozsudkem senátu Pavla Zelenky v odvolacím řízení trestní stíhání bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře a spoluobžalovaných, Dušana Chmelíčka, bývalého ředitele ministerstvu podřízené státní příspěvkové organizace Testcom, a jeho náměstka Víta Novotného. Žalobce navrhl obžalovaným podmíněné tresty. Zůstává proto otevřená otázka, zda státní zastupitelství přijme výsledek řízení, či zda nejvyšší státní zástupkyně podá proti němu dovolání.

Nebudu opakovat informace o obsahu obžaloby a prvoinstančního rozsudku, protože jsou běžně dostupné kdekoliv.

Rozsudek senátu Pavla Zelenky je v souladu s právem i zdravým selským rozumem. Obžalovaní se snažili vytvořit optimální organizační rámec pro zabezpečení provozu internetového portálu veřejné správy a při tom se z neznalosti a bez zlého úmyslu dopustili formálního porušení právních předpisů. Nezpůsobili škodu, neobohatili sebe ani jiné, po upozornění ministrem financí na pochybení věci napravili. Skutkový děj prozrazuje, že státní aparát není spolehlivě chráněn před vznikem nesprávných rozhodnutí, ale chybné rozhodnutí či porušení právních předpisů nejsou automaticky trestným činem.

Sledoval jsem celé prvoinstanční řízení před senátem Silvie Slepičkové Městského soudu v Praze a byl jsem přítomen šoku, který způsobil obžalovaným, obhájcům a přítomné veřejnosti rozsudek s poměrně vysokými nepodmíněnými tresty. Nikdo jej tehdy neočekával, neboť žalobce požadoval pouze tresty podmíněné. Byl jsem přítomen i odvolacímu řízení. Mohu tedy srovnávat výkony obou předsedů senátů. Oba přistoupili ke svému úkolu s mimořádnou pečlivostí, velmi dobře připraveni. Soudkyně Slepičková během řízení podstatně zvětšila rozsah spisu obsáhlým doplňování důkazů, nad rámec výdobytků přípravného řízení. Objem nahromaděných informací ji pak zahltil. Nedokázala se s ním intelektuálně vyrovnat a dospěla k nesprávným závěrům, řídíc se zásadou „in dubio contra reo.“ Nedokázala zařadit jednotlivé prvky skutkového děje do správných časových, organizačních a ekonomických souvislostí. K ztroskotání jí nepochybně pomohla trapná neznalost ekonomiky a účetnictví. Soudce Pavel Zelenka měl situaci poněkud usnadněnu tím, že obhajoba obstarala vyjádření ministrů financí a vnitra, podle nichž činností obžalovaných nevznikla státu škoda. Kde není škoda, obvykle se nedá mluvit o trestném činu. Soudce Pavel Zelenka provedl vlastní dokazování, a pak se vypořádal s formálněprávními vadami postupu městského soudu a posoudil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s pravidly logického myšlení. Touto cestou nemohl dospět k jinému než zprošťujícímu rozsudku. Jeho konání bylo elegantní a prosté, dobře srozumitelné, v jeho rozhodnutí není nic překvapivého.

Účast na vlastním trestním řízení je pro obžalované velkou zátěží psychickou i finanční. Je proto hrůzné, že vyvolání tříletého trápení obžalovaných zvládla skupina nespokojenců, kteří si trestním oznámením hojili pocity křivdy, závisti, nespokojenosti s rozbitím vybudovaného postavení a sítě mezilidských vztahů, částečně zaměřené proti ministerstvu jako instituci, jindy proti jednotlivým obžalovaným. Tendenčnost subjektivních postojů iniciátorů trestního oznámení byla zjevná a nápadná do té míry, že žalobce si jí mohl a měl všimnout.Následně měl pojmout nedůvěru k argumentům oznamovatelů a věnovat větší péči jejich vyhodnocení. Kdyby tak učinil, s největší pravděpodobností by trestní stíhání zastavil. Pokud tak neučinil, jeho nadřízení by měli zkoumat, proč se tak stalo, zda např. nebyl ovlivněn osobním vztahem k někomu z iniciátorů štvanice na Vladimíra Mlynáře a jeho spoluobžalované ( v této poznámce je „čertovo kopýtko“).

Rozpor mezi návrhy obou žalobců na uložení podmíněných trestů a zprošťujícím rozsudkem odvolacího soudu na straně jedné proti přísným trestům, uloženým senátem předsedkyně Silvie Slepičkové na straně druhé nelze hodnotit jinak než jako důkaz totálního intelektuálního selhání paní soudkyně.

A to mi kazí radost z příznivého výsledku odvolacího řízení: sotva se najde kompetentní činitel státní správy soudů a státních zastupitelství, který bude přemýšlet, zda nedostatečnost výkonu prvoinstančního žalobce a soudkyně jsou jen náhodnou zápornou odchylkou od standardu jejich obvyklého chování, či zda lze v jejich další kariéře očekávat opakování podobných havárií, působících utrpení nevinným lidem. S vyvoláním řízení o způsobilosti vykonávat úřad soudce či státního zástupce se nedá počítat, neboť soudci a státní zástupci jsou vůči sobě navzájem kolegiální. Takže je nebezpečí, že řada pochybných žalob a šokujících rozsudků poroste dále, přičemž část nespravedlivě obžalovaných a odsouzených se nedočká zprošťujícího rozsudku, ale skončí za mřížemi. Budou trpět nevinní lidé, zatímco soudci a státní zástupci se budou upevňovat ve víře ve svou papežskou neomylnost.

Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo na Politikon.cz 29.11.2007