mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem2.6.2009

Rodiče a politika


Narodil jsem se ve znamení Kozoroha 15.ledna 1966. Moje matka Rita Budínová (později provdaná Klímová) byla ekonomkou a tehdy učila na Pravnické fakultě Karlovy university a otec Zdeněk Mlynář patřil k předním reformním komunistům šedesátých let. Brzy po mém narození se však rodiče rozvedli a tak jsem vyrůstal jen s matkou a o osm let starší sestrou Milenou (dnes profesorkou dějin umění) a mým dědečkem, někdejším šéfredaktorem časopisu Reportér Stanislavem Budínem.

V roce 1968 mi byly pouhé dva roky, takže až později jsem pochopil, jak zásadní zlom představoval v životě mých rodičů: matka, otec i dědeček se postupně v důsledku nesouhlasu s okupací stali disidenty, v rámci Husákovské normalizace přišli o možnost vykonávat svou profesi a byli, zejména po podpisu Charty 77, všemožně perzekuováni. Mé dětství tak bylo od počátku poznamenáno politikou.

V sedmdesátých letech a zejména pak po vzniku Charty 77 a následné otcově emigraci do Rakouska, se postupně byt mojí matky stal jedním z přirozených center tehdejšího nezávislého politického a intelektuálního prostředí. Měl jsem tak nejen přístup k necenzurované literatuře a zahraničním časopisům, ale především možnost setkávat se a diskutovat s lidmi nejrůznějších názorů. Společnost to byla různorodá - od disidentů jako byl Václav Havel, Jiří Hájek, Jiří Dienstbier či Jan Ruml až po ekonomy jako Josef Zieleniec, Václav Klaus či Karel Kouba. Druhým důležitým momentem, jenž mě ovlivňoval zejména v době mých gymnaziálních studií bylo prostředí mládeže Českobratrské církve evangelické, které jsem poznal, když jsem se zotavoval z těžkého úrazu (v roce 1980 jsem havaroval na kole, roztrhl si slezinu a následně prodělal dvojité zauzlení střev). V komunitě mladých evangelíků jsem tehdy prožil nejen lidsky nezapomenutelné chvíle, ale také poznal křesťanské hodnoty a na čas i dar víry.

 

Místo vysoké školy


Relativně velmi brzy jsem se oženil (1987) se svoji spolužačkou z gymnaziálních let Lucií Pavlíkovou a brzy se se stal otcem dvou synu: Vojtěcha (1987) a Václava (1989). Od velmi mladých let mne však přitahovalo veřejné angažmá a proto jsem se zcela přirozeně začal zapojovat do tehdejšího disidentského hnutí kolem Charty 77, především jako účastník nejrůznějších bytových seminářů. V roce 1985 jsem maturoval na Akademickém gymnáziu Štěpánská, studium historie mi však již tehdejší režim nedovolil (o rok později jsem nebyl přijat ani na sociologickou fakultu UK). Byl jsem tak postupně manipulantem v Národní galerii, sanitářem v nemocnici a nakonec topičem. Většinu energie jsem tak tehdy věnoval disidentským opozičním aktivitám. Jako pomocník Jiřiny Šiklové jsem zejména pomáhal zajišťovat dopravu exilových knih a časopisů do tehdejšího komunistického Československa. Spolu s Janem Rumlem a Janem Dobrovským jsem pak pomáhal vyrábět a distribuovat samizdatové Lidové noviny, do nichž jsem také poprvé začal psát vlastní novinové články. Tak jako mnoho jiných jsem byl čas od času zatčen a vyslýchán Stb. Listopad 89 tak pro mě znamenal vskutku existenční vysvobození.

Listopad 89 a Respekt


Revoluční dny během sametové revoluce jsem strávil v hlavním štábu OF v Laterně magice a doslova přes noc se stal z topiče profesionálním novinářem. Na Nový rok 1990 jsem formálně opustil kotelnu Motolské nemocnice a stal se redaktorem legálních Lidových novin. Byla to nejen vzrušená revoluční doba, ale také doba, kdy jsem postupně začal střízlivět z některých romantických představ. Již na jaře 1990 se ukázalo, že mé představy o roli a poslání svobodné žurnalistiky jsou jiné, než představy tehdejší většiny ve vedení Lidových novin. Situaci jsem nakonec vyřešil odjezdem na osmiměsíční stipendium do USA.
Od listopadu 1990 do července 1991 jsem pak spolu s rodinou žil ve Washingtonu u své matky, která byla v té době československou velvyslankyní v USA a chodil na kursy angličtiny. Následně jsem pak spolu s dalšími českými a slovenskými novináři absolvoval měsíční cestu po největších amerických denících a televizních stanicích. Po návratu do Prahy jsem neváhal už ani minutu a přijal nabídku na místo redaktora v týdeníku Respekt. Důvod byl zřejmý: Respekt byl tehdy týdeníkem, který se svým stylem práce a investigativním psaním nejvíce podobal tomu, jak jsem si představoval svobodnou, nezávislou a profesionální žurnalistiku. Následujících sedm let se Respekt stal doslova mým osudem. Začínal jsem v něm jako redaktor domácí rubriky, posléze jako komentátor a od roku 1992 jsem byl zástupcem tehdejšího šéfredaktora Ivana Lampera. Byla to vzrušující doba vytváření demokratického režimu, boje o podobu ekonomické reformy, doba vzniku skutečných politických stran, doba rozpadu Československa. Tisíce hodin diskusí a příprav článků pod vedením Ivana Lampera byly pro mě největší školou žurnalistiky a zásadně zformovaly mé názory na svobodu informací a roli médií v demokracii. V roce 1994 jsem pak převzal post šéfredaktora a současně se stal moderátorem televizních diskusí Respektování.
Následující čtyři roky byly dobou tvrdé práce. Respekt již tehdy byl všeobecně váženým a uznávaným politicko-společenským časopisem a symbolem investigativní žurnalistiky a troufám si tvrdit, že si tuto úroveň zachoval i v době, kdy jsem bylo jeho šéfem. Respekt však byl brán více než jen jako časopis, který přinášel články o nelegálních vývozech zbraní či odhalení pozadí krachů bank. V roce 1995 jsem jako jeho šéfredaktor podal ústavní žalobu kvůli omezení práva na informace (šlo tehdy o to, že Ministerstvo zemědělství odmítalo vydat informace, komu vyplácí státní dotace), čímž se Respekt stal svého druhu symbolem a průkopníkem boje za přijetí Zákona o svobodném přístupu k informacím.

Vstup do politiky a Tošovského vláda


Někdy počátkem roku 1997 jsem ale začal markantně cítit, že jsem došel k mezi svých novinářských schopností. Osobně mi nic nescházelo - byl jsem uznávaným šéfredaktorem a známým televizním moderátorem, obdržel jsem prestižní novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky. Na domácí politické scéně se však tou dobou neodvratně schylovalo k vládní krizi, ve společnosti rostlo napětí a já cítil, že to stále méně vnímám jako nestranný novinář. Rozhodl jsem se proto z Respektu odejít a pokusit se opět získat studijní stipendium v USA. Dříve než jsem však tento plán stačil realizovat, padla Klausova vláda a novým premiérem se stal Josef Tošovský. Do té doby jsem jej osobně neznal s výjimkou několika letmých společenských setkání. Když mi proto jako čerstvý dezignovaný premiér nabídl funkci politického poradce, bylo to pro mě velké překvapení. Váhal jsem však jen chvíli.
Na vánoce roku 97 jsem se tak doslova ze dne na den ocitl v nejvyšších patrech české politiky. Role poradce při sestavování Tošovského vlády netrvala dlouho, neboť mezi vánočními svátky mi pan Tošovský nabídl přímou účast ve svém kabinetu. Přijal jsem a 2.ledna1998 jsem byl jmenován ministrem bez portefeje pověřeným funkcí mluvčího vlády. Následujících šest měsíců do předčasných voleb jsem pak z titulu své funkce byl ještě předsedou Rady vlády pro národnosti, Rady vlády pro neziskový sektor a výkonným místopředsedou Rady vlády pro zdravotně postižené. Byla to pro mě doba nových zkušeností i prvních politických karambolů.
S velkou energií jsem se vrhl do práce: zveřejnil jsem z titulu mluvčího vlády seznamy zemědělských dotací, o něž jsem se jako novinář soudil, otevřel jsem pro veřejnost webovské vládní stránky a důsledně zpřístupnil veškeré informace z jednání vlády pro veřejnost. Mnoho sil jsem rovněž věnoval tzv. romské otázce, tedy vztahu české majority k romské menšině a naopak. Cítil jsem tuto věc jako tehdy politiky opomijený, ale přitom velmi važný problém naší země. Jako člen vlády jsem proto považoval za svoji povinnost před tímto jinak zcela nepopulárním politickým problémem neuhýbat a o všem, co s ním souvisí, otevřeně hovořit.

 Unie svobody


V březnu 98 jsem vstoupil do nově vzniklé politické strany Unie svobody. Učinil jsem tak jednak proto, že považuji systém politických stran a jejich svobodnou soutěž za základ demokracie, jednak proto, že program Unie svobody tehdy nejlépe odpovídal mým motivům a cílům, s nimiž jsem do politiky vstupoval. V červnu 98 jsem pak za US kandidoval v parlamentních volbách a byl zvolen poslancem za volební obvod Praha. V povolebních vyjednáváních jsem prosazoval, aby Unie svobody předčasně neuzavírala jednání s vítězem voleb a svoji pozici nevymezovala převážně na negativním vymezování vůči ostatním stranám. V US však tehdy zvítězil Rumlův „barvotiskový“ pohled na politiku, čehož důsledkem vzápětí bylo, že ODS a ČSSD podepsaly tzv.opoziční smlouvu a Unie svobody odešla do opozice.
Po volbách jsem byl krátce předsedou poslaneckého klubu Unie svobody a ve sněmovně pak pracoval v Petičním výboru a zejména v Podvýboru pro telekomunikace, pošty informační systémy. (Byl jsem rovněž členem Vyšetřovací komise pro privatizaci Telecomu.) Jako politik jsem se tehdy začal zabývat především zákony souvisejícími s rozvojem informační společnosti. Kromě zákona o svobodném přístupu k informacím, jsem se podílel zejména na změnách tiskového zákona (www.psp.cz) a přípravě dalších mediálních zákonů. Mojí hlavní poslaneckou aktivitou byla ovšem práce na Zákonu o elektronickém podpisu, jehož jsem byl předkladatelem. Hodně jsem se tehdy také angažoval při projednávání tehdejšího Telekomunikačního zákona, v jehož rámci jsem prosazoval co nejrychlejší liberalizaci telekomunikačního trhu.

V únoru 1999 jsem byl na Republikovém shromáždění Unie svobody zvolen místopředsedou strany a o rok později (kdy jsem neúspěšně kandidoval proti Karlu Kühnlovi na post předsedy strany), jsem byl zvolen 1.místopředsedou US. V rámci tehdejší Unie svobody jsem od počátku patřil ke stoupencům myšlenky tzv.Čtyřkoalice, tedy vytvoření silného pravostředového politického bloku koalice menších liberalních stran a KDU, který bude programovou i věcnou alternativou k politice opoziční smlouvy. Následující rok a půl, kdy jsem byl rovněž členem Čtyřkoaliční politické rady, přinesl sice drtivý volební úspěch Čtyřkoalice v senátních volbách na podzim roku 2000, ale počátkem roku následujícího také vleklou čtyřkoaliční krizi kolem volby společného lídra. Ta nakonec vyvrcholila i volbou nového předsedy Unie svobody. Tentokrát jsem byl poražen - sice jen rozdílem sedmi hlasů, ale poražen - Hanou Marvanovou. A protože šlo v pořadí o moji druhou neúspěšnou kandidaturu na předsedu strany, rozhodl jsem se o další stranické funkce již neusilovat. Při volbách 2002 jsem pak byl v rámci společné 4koaliční kandidátky v Pardubickém kraji zařazen na druhé místo za Miloslava Výborného z KDU-ČSL a v červnu téhož roku zvolen poslancem. Při následných jednáních o vzniku koaliční vlády ČSSD + KDU + US jsem byl nominován na nově vznikající ministrem informatiky.
 

Ministerstvo informatiky


Tří roky v čele Ministerstva informatiky byly pro mne v politice nejzajímavějším a také nejproduktivnějším obdobím. Vznik nové vládní instituce (která ovšem reálně vnikla transformací z Úřadu pro veřejné informační systémy), pomohl zařadit budování e-governmentu a obecně oblast telekomunikací a nových technologií mezi hlavní politická témate. Jako ministr informatiky jsem byl odpovědný za rozvoj e-governmentu, sektor telekomunikací a Českou poštu. Podrobný přehled o historii a práci ministerstva lze nalézt na www.micr.cz. Osobně za největší úspěch považuji jednak projekt Portálu veřejné správy (www.portal.gov.cz), a dále přijetí zákona o elektronických komunikacích, kterým byl v ČR zavedena standardní evropská telekomunikační pravidla. I další projekty a práce Ministerstva - ať už šlo o Národní program počítačové gramotnosti, nebo tzv. antispamový zákon, či privatizaci Českého Telecomu - jsou věci ke kterým se mohu hrdě přihlásit. Samozřejmě ne všechno na ministerstvu bylo za mého působení bezchybné, ale myslím, že hlavní cíl, udělat z informatiky téma na vládní úrovni a zlepšit díky tomu jak legislativu tak i reálné využití ICT ve státní správě, se podařil.

Ministrem informatiky jsem byl tři roky: ve vládě Vladimíra Špidly a posléze ve vládě premiéra Grosse, tedy do dubna 2005. Rezignoval jsem, když po aférách kolem Stanislava Grosse opustila KDU vládní koalici a vláda přežila hlasování o nedůvěře ve Sněmovně jen díky toleranci Komunistů. To byl bod za který jsem již v politických kompromisech nemohl jít. A protože jsem se, v souladu se svým předvolebním slibem, že nebudu současně ministrem a poslancem, vzdal již v červnu 2003 poslaneckého mandátu, znamenala moje demise faktický odchod z aktivní politiky. Byl to logický krok i vzhledem k tomu, že jsem se v posledním roce stále zřetelněji a viditelněji rozcházel v názorech na politiku s tehdejším vedením Unie svobody i s jejími členy. Tento proces byl završen mým vystoupením z Unie svobody na jaře 2006, kdy tato strana dramaticky změnila svůj politický program a popřela všechny principy které dosud hlásala.

Mimo politiku


Počátkem roku 2005 zasáhla osudově do mého života Policie, které mne a několik mých spolupracovníků - na základě udání dvou bývalých zaměstnanců Ministerstva informatiky - obvinila z několika trestných činů (podrobněji viz. kauza Testcom). Jakkoliv bylo obvinění věcně zcela absurdní, policejní vyšetřování a především následný soud ovlivnily můj privátní i pracovní život (podrobněji opět viz sekce kauza Testcom). Zkušenost člověka, který sice nic špatného neudělal, ale musí to neustále někomu prokazovat, opakovat a vysvětlovat každopádně patřila k těm nejhorším v mém životě. V listopadu 2007 mne po třech letech konečně Vrchní soud očistil, když konstatoval, že k žádnému trestnému činu nedošlo, což později potvrdil o Nejvyšší soud.
Odchod z politiky byl nejen ukončením jedné etapy mého života, ale i svého druhu novým začátkem. Kromě návratu do normálního občanského života, mi totiž přinesl i změny v soukromém životě. Díky stipendiu od Woodrow Wilson Institut ve Washingtonu DC, jsem mohl rok 2006 strávit  ve Spojených státech. Byla to pro mne doba nových inspirací a zkušeností a mnoha krásných zážitků. V USA jsem se také v květnu 2006 podruhé oženil se svojí současnou manželkou Pavlinou.

Po návratu do ČR v lednu 2007 jsem pracoval  jako konzultant v oblasti telekomunikací a e-governmentu. Součástí mojí práce bylo poradenství v oblasti telekomunikační a mediální legislativy. V březnu 2007 jsem se stal čestným viceprezidentem Sdružení pro informační společnost (SPIS), které sdružuje největší tuzemské firmy v oblasti informatiky a obdržel Výroční cenu České asociace kompetitivních komunikací sdružující telekomunikační a kabelové operátory. Krátce jsem byl i  externím poradcem ministra financí Miroslava Kalouska, a od března 2008  jsem pak pracoval pro společnost Telefonica O2. Když v květnu 2009 vznikla uřednická vláda premiére Jana Fischera, přijal jsem jeho nabídku a stal se šefporadcem předsedy vlády. Z funkce jsem odešel v den nástupu nové vlády tedy 13. června 2010.

Vladimír Mlynář, červen 2010