mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem25.7.2006
Protokol o hlavním líčení

(pořízen autentický zvukový záznam)



Městský soud v Praze dne 25. července 2006 v 9.00 hod.v jednací síni č. dv. 214/III.



Trestní věc proti obžalovaným

Mgr. Dušan Chmelíček, ing. Vít Novotný a Vladimír Mlynář

pro trestné činy dle §§ 255/1,2a,3 – 9/2 tr. zák. a další



Přítomni:



Předsedkyně senátu: JUDr. Silvie Slepičková



Přísedící: JUDr. Karel Dlabač

Zdeňka Peltanová

ing. Jaroslav Kouba – náhradní soudce

JUDr. Jaromír Hofman – náhradní soudce – nikdo



Protokolující úřednice: Radka Šnokhousová



Za MSZ: Mgr. Jan Karabec


Za poškozenou spol. TESTCOM: nikdo – doručení vykázáno, viz sdělení na čl. 1769


Obžalovaní: Mgr. Dušan Chmelíček – osobně,

ing. Vít Novotný – osobně,

Vladimír Mlynář – osobně,

Totožnost ověřena dle občanských průkazů.



Obhájci: Mgr. Michal Hanzlík - osobně, ev. č. ČAK 9067

- za obž. Mgr. Chmelíčka

JUDr. Přemysl Hochman - osobně, ev. č. ČAK 2259

- za obž. ing. Novotného

JUDr. Tomáš Sokol - osobně, ev. č. ČAK 0789

- za obž. Mlynáře

Totožnost ověřena dle osvědčení České advokátní komory.

Konstatuje se, že soud jedná s půlhodinovým zpožděním, a sice z toho důvodu, že se nedostavil náhradní soudce JUDr. Jaromír Hofman. Hlavní líčení bude nadále probíhat v nepřítomnosti JUDr. Jaromíra Hofmana.

Konstatuje se, že lhůty zůstaly zachovány.

Obžalovaný Mgr. Dušan Chmelíček k dotazu soudu sděluje, že v současné době je obhajován pouze Mgr. Michalem Hanzlíkem, kterému za účelem obhajoby ve své trestní věci udělil plnou moc, která je založena ve spise.

Předsedkyně senátu zahájila hlavní líčení v trestní věci proti obžalovaným Mgr. Dušanu Chmelíčkovi, ing. Vítu Novotnému a Vladimíru Mlynářovi.

Obžalovaní, kteří se posadili na lavici naproti senátu, poučeni o svém právu zaujmout místo vedle svých obhájců.

Občan neznámé totožnosti, odmítající sdělit své osobní údaje, oznámil soudu, že hodlá uskutečnit zvukový záznam v průběhu hlavního líčení, což soud bere na vědomí. Ostatní přítomní v jednací síni prohlašují, že nepořizují zvukový záznam.

Státní zástupce přednesl obžalobu.

Vzhledem k popisu skutků a s ohledem na transparentnost hlavního líčení se podle § 190 odst. 2 tr. ř. se všichni obžalovaní, obhájci a státní zástupce upozorňují na možnost odchylného právního posouzení skutků ad I/1,2 a II. jako jeden skutek kvalifikovaný u obžalovaného Vladimíra Mlynáře jako trestné činy pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 128 odst. 2,4 tr. zák., jakotrestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a porušování povinnost při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 tr. zák., u obžalovaného Mgr. Dušana Chmelíčka jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 2 tr. zák., zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., a u obžalovaného ing. Víta Novotného jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 2 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák..



Současně strany poučeny o právu na odročení hlavního líčení za účelem přípravy obhajoby.



Obžalovaným povolena krátká rozmluva se svými obhájci.



Po poradě se svými obhájci všichni obžalovaní a obhájci výslovně prohlašují, že nežádají o odročení hlavního líčení za účelem obhajoby z uvedeného důvodu.





Čte se sdělení spol. TESTCOM na čl. 1769 trestního spisu.





Před zahájením výslechu obžalovaný Vladimír Mlynář požádán podle § 93 odst. 1 tr. ř. o předložení písemných poznámek, které hodlá použít v rámci své výpovědi, což obžalovaný učinil a tyto poznámky se vrací obžalovanému k dalšímu použití zpět.



Přistoupeno k výslechu obžalovaného Vladimíra Mlynáře, gen. na čl. 307, totožnost ověřena dle OP shora, který po poučení dle §§ 33/1, 95/2 tr. ř. k věci uvádí:





Poučení jsem porozuměl, vypovídat budu.



Obžalovaný vypovídá shodně jako na čl. 309 – 312 trestního spisu a dodává:



Jsem osobou samostatně výdělečně činnou a k žádné změně nedošlo, adresa trvalého bydliště platí i jako adresa pro doručování – Bachmačské nám. 334/6, Praha 6.



Cítím se plně nevinen v rozsahu obžaloby a pokusím se to doložit svou výpovědí.



Výpověď pro přehlednost rozdělím do tří částí, aby byla srozumitelnější. První budou důvody, proč byl zakládán TESTCOM servis a jeho vztah k Portálu veřejné správy. Druhou část budu věnovat věcně podrobně té části obžaloby, která se týká mé osoby a konečně ve třetí závěrečné části se vyjádřím k obžalobě v širších souvislostech, o nichž se domnívám, že jsou pro rozhodování soudu relevantní.



Důvody založení TESTCOM servisu byly v zásadě tři. Prvním je skutečnost, že ministerstvo informatiky je podle zákona č. 365 správcem Portálu veřejné správy. Chtěl bych zde odkázat na stručné vysvětlení, co je Portál veřejné správy. Portál veřejné správy je poměrně unikátní projekt portálového řešení elektronické brány do úředního světa České republiky. Je to oficiální úřední instituce svého druhu, v zákoně podložena, stanovena, která má dvě části – část zjednodušeně řečeno hardwarovou, tedy železo, na kterém obsahové aplikace a programy běží a část obsahovou. TESTCOM servis byl zakládán, a to je velmi důležité, pro obsahovou část. Založení TESTCOM servisu bylo vedeno s cílem oddělit věci koncepční, které přísluší ministerstvům, od činnosti rutinní, která přísluší specializovaným agenturám tak, jak je to běžné v jiných resortech, např. ministerstvo pro místní rozvoj zřizuje z tohoto důvodu centrálu cestovního ruchu.



K dotazu předsedkyně senátu k veřejnosti přítomné v jednací síni, zda není výpovědi obžalovaného přítomen někdo, kdo by mohl být svědkem v této trestní věci, se přihlásil svědek již slyšený v přípravném řízení, který uvedl příjmení Moravec. Na výzvu předsedkyně senátu opouští jednací síň.



Obhájce obžalovaného JUDr. Tomáš Sokol žádá zaprotokolovat, že přítomný svědek Moravec byl přítomen v jednací síni od 9.47 hod. do 10.09 hod.



Pokračuji k bodu prvému, který vedl k založení TESTCOM servisu, kdy ministerstvu informatiky jako ústřednímu orgánu státní správy přísluší především problematika koncepční práce, zatímco rutinní provoz je běžně v ČR zajišťován specializovanými agenturami. Volili jsme pro založení TESTCOM servis stejný model, jako existuje na jiných resortech, kde např. ministerstvo průmyslu a obchodu zřizuje takto Czech Invest, ministerstvo pro místní rozvoj zřizuje Centrálu cestovního ruchu, ministerstvo dopravy Správu silnic a dálnic. Provoz Portálu veřejné správy je typickou rutinní záležitostí a protože nebylo v silách ministerstva informatiky, navíc procházející v době reformy veřejných výdajů úsporami, personálními i finančními, zajistit ze zdrojů ministerstva informatiky provoz Portálu veřejné správy po obsahové části. Proto jsem rozhodl zřídit speciální subjekt, který bude Portál veřejné správy po obsahové, aplikační rovině provozovat. Druhým důvodem pro rozhodnutí, proč založit TESTCOM servis, byl cíl oddělit vědeckou a výzkumnou činnost od činnosti ostatní, kterou dělá TESTCOM, výzkumný ústav. Předpokládám, že o tom bude ve své výpovědi mluvit pan Mgr. Chmelíček podrobněji, o činnosti TESTCOMU, výzkumného ústavu. Dále TESTCOM, výzkumný ústav, měl být transformován podle připravovaného zákona o obecně prospěšných společnostech na obecně prospěšnou organizaci, jenž podle návrhu zákona by nesměla dále vyvíjet jiné, než nekomerční aktivity. Kdyby TESTCOM, výzkumný ústav, byl transformován podle nového zákona, jak bylo původně předpokládáno a byl na seznamu institucí, které tento zákon obsahoval, nemohl by činit jiné, než čistě nekomerční aktivity. Třetím důvodem pro založení TESTCOM servisu byla snaha zajistit prostředky, které mohou aplikace Portálu veřejné správy přinášet. Šlo např. o elektronický obchodní věstník tak, aby se vracely přímo zpět do Portálu veřejné správy. Cílem tedy bylo, aby Portál veřejné správy mohl existovat s nižšími nároky na státní rozpočet a v budoucnu výhledově i zcela bez nároku na státní rozpočet. Nebylo tedy nikdy cílem vytvářet zisk po zdanění, ale pokrývat náklady spojené s provozem Portálu veřejné správy a z jeho možných výnosů. Mimochodem musím říci, že i kdyby TESTCOM servis vyprodukoval zisk po zdanění, byl by i tak příjmem pouze jediného společníka TESTCOM servisu, tedy TESTCOMU, výzkumného ústavu, nikoliv mým nebo dalších obviněných, jak naznačuje obžaloba. TESTCOM servis nebyl soukromou organizací ve smyslu, že bych ji vlastnil já či další obvinění nebo jiné fyzické osoby. TESTCOM servis byl založen a jeho jediným společníkem byl TESTCOM, výzkumný ústav, příspěvková organizace. Tři závěry, které jsem uvedl, vyplynuly z porad vedení na ministerstvu informatiky, které se zabývaly Portálem veřejné správy na podzim roku 2003, přičemž jsem jasně určil, že subjekt, který bude Portál veřejné správy provozovat, musí být pod kontrolou a v majetku státu. Konkrétní postupy, jak a co má vzniknout a jak postupovat, rozpracovávali příslušní zaměstnanci ministerstva informatiky – tedy pan ředitel Chmelíček a další náměstci, pracovníci příslušných odborů. Zdůrazňuji, že v průběhu zakládání TESTCOM servisu nikdo ze zaměstnanců ministerstva informatiky zvolený postup nenapadal a nezpochybňoval, navíc jsem věděl, že na procesu založení TESTCOM servisu se podílelo několik právníků. Už tehdy mi bylo navíc známo, že obdobný postup zakládání s.r.o. je běžnou praxí zejména ve zdravotnictví. Jako příklad jsem u výslechu u policie uvedl společnost Consult H, s.r.o. a další, které založily nemocnice pod přímým řízením ministerstva zdravotnictví. Seznam takto obdobně vzniklých společností jsem předal policii při policejním výslechu. Neměl jsem tedy žádné pochybnosti o legálnosti zvoleného postupu a také proto zcela odmítám tvrzení obžaloby o úmyslu svém a mých spolupracovníků se na vzniku TESTCOM servisu jakýmkoliv způsobem obohatit. Pro úplnost dodávám, že v lednu 2004 jsem byl upozorněn ministrem financí, že podle názoru jeho úřadu byl založen TESTCOM servis v rozporu se zákonem. Následně jsem ihned inicioval jednání s ministrem Sobotkou, na kterém jsme společně vzniklou situaci řešili. Výsledkem byla dohoda mezi mnou a ministrem financí o vyjmutí TESTCOMU, výzkumného ústavu, ze seznamu společností transformovaných podle chystaného zákona o obecně prospěšných společnostech a mé následné rozhodnutí o zrušení TESTCOM servisu. Jinými slovy, jakmile se dohodou s ministrem financí podařilo vyřešit problém transformace TESTCOMU, výzkumného ústavu, tedy jeho vyjmutí ze seznamu společností, které mají být transformovány, odpadl jeden z podstatných problémů a TESTCOM servis jsem nařídil zrušit.



Nyní k věcným argumentům, které se týkají mé obžaloby. Obžaloba mi v části 2 klade za vinu, že jsem podepsal smlouvu o provozu Portálu veřejné správy s TESTCOM servisem, a to přesto, že jsem jako poslanec Parlamentu ČR v roce 2000 byl účasten hlasování o zákonu o majetku státu č. 219/2000 Sb., a tudíž jsem údajně věděl, že TESTCOM servis byl založen v rozporu s tímto zákonem. Žaloba dále tvrdí, že TESTCOM servis tím dosáhl neoprávněných výhod, a to na úkor TESTCOM, výzkumného ústavu. Podle žaloby jsem tím poskytl pomoc jinému, zřejmě Mgr. Chmelíčkovi, a to navíc v úmyslu jako veřejný činitel opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jaká jsou fakta doložená ve vyšetřovacím spisu – smlouvu o převodu Portálu veřejné správy na TESTCOM servis jsem podepsal až poté, kdy krajský soud zapsal do obchodního rejstříku, čímž ověřil, že byla založena podle práva. Tento fakt chci zvlášť zdůraznit. Zapsání do obchodního rejstříku je podle zákona aktem, kterým společnost právně vzniká. Zápis podle našeho právního řádu provádí obchodní soudy. Rozhodující institucí je dle mého hlubokého přesvědčení záměrně soud, neboť ten při zápisu ověřuje, zda vznik společnosti neodporuje zákonu. Nejsem právník, ale dobře si tento argument pamatuji z debaty na jednání vlády o případné možnosti privatizace obchodního rejstříku. Tehdy místopředseda vlády, dnešní předseda ústavního soudu JUDr. Rychetský, měl obsáhlou řeč na zasedání vlády, že privatizování obchodního rejstříku, resp. přenosu procesu zápisu do rejstříku na soukromý subjekt není možné, neboť jedině soud je oprávněn posuzovat, zda společnost vzniká v souladu s právem. Pokud krajský obchodní soud zapsal TESTCOM servis do obchodního rejstříku, vycházel jsem samozřejmě z předpokladu, že tato společnost je založena podle zákona, protože jinak by nemohla být zapsána do obchodního rejstříku. Dalším podloženým důkazem ve vyšetřovacím spisu je, že jsem předmětnou smlouvu s TESTCOM servisem podepsal až poté, co prošla standardním úředním postupem na ministerstvu informatiky. Zde si dovolím vysvětlení. Jako ministr jsem nikdy nepodepisoval něco tzv. jen o své vůli. Vždy existuje k věci příslušná dokumentace zpracovaná odbornými sekcemi, v úřední hantýrce tzv. referátník. V něm je vždy v souladu se spisovým a organizačním řádem ministerstva založena dokumentace pro příslušné rozhodnutí, včetně vyjádření souhlasu, příp. nesouhlasu pracovníků, kteří jsou za danou agendu odborně na ministerstvu informatiky odpovědní. Je to logické, neboť ministr z titulu svého úřadu denně podepisuje desítky, ročně pak stovky, někdy i tisíce nejrůznějších dokumentů a není v jeho silách znát a posuzovat do detailu všechny materiály, které jako formální hlava ministerstva musí podepsat. Věcný obsah dokumentu je až na výjimky věcí odborných sekcí ministerstva. Ministr jako politická hlava úřadu svým podpisem fakticky pouze potvrzuje nebo odmítá, podle svého, rozhodnutí nebo doporučení odborných sekcí ministerstva. Aniž bych se tedy alibisticky chtěl vzdávat své odpovědnosti, znovu musím zopakovat, že smlouvu s TESTCOM servisem jsem podepsal po standardním úředním zpracování odborných sekcí ministerstva, které ke smlouvě v referátníku neuvedly žádné výhrady, naopak mi smlouvu doporučili podepsat. Zdůrazňuji, že jsem neučinil žádné nestandardní rozhodnutí, nijak jsem z pozice ministra nevstupoval do přípravy smlouvy, na žádného pracovníka ministerstva informatiky jsem při jeho zpracovávání nevyvíjel žádný tlak. Všechno proběhlo plně v souladu s místními pravidly a předpisy ministerstva a standardním postupem jako tisíce jiných dokumentů, které jsem podepsal. Žaloba dále uvádí, že předmětná smlouva údajně znevýhodňuje TESTCOM servis na úkor TESTCOMU, výzkumného ústavu, a to především ustanovením článku 4, bod 1.5 smlouvy, kde se ministerstvo zavazuje k pokrytí některých nákladů TESTCOM servisu, a to přesto, že v článku 6, bod 3 smlouvy současně uvádí, že veškeré výnosy z provozu komerčních služeb Portálu veřejné správy budou příjmem TESTCOM servisu. Tvrzení vychází z naprosto nepochopení toho, co je Portál veřejné správy a jak funguje a především jak vznikají a jak jsou provozovány jednotlivé aplikace Portálu. Pokusím se o stručné vysvětlení. Portál veřejné správy v době podpisu smlouvy nabízel uživatelům už mnoho funkčních služeb, počínaje unikátním adresářem všech veřejných úřadů, přes databázi životních situací, kompletní znění všech zákonů a vyhlášek atd. Tato obsahová část, a to chci zdůraznit, musí být a musela být vždy v majetku státu na rozdíl od hardwarové části, která je dodávána na základě rámcové smlouvy společností Český Telecom, dnes společností Telefonica. Celkové náklady na provoz Portálu veřejné správy byly v době podpisu smlouvy přibližně 40 milionů ročně, přičemž jedinou službou Portálu veřejné správy jenž v té době teoreticky mohla přinášet příjmy, bylo vydávání elektronického věstníku, resp. platba od nakladatelství ECONOMIA, které vydávání věstníku technicky zajišťuje. Při podpisu smlouvy samotné TESTCOM servis žádné příjmy neměl, to zdůrazňuji. Příjmy byly teprve očekávané. Tyto prostředky se měly podle smlouvy stát příjmem TESTCOM servisu a měly sloužit na úhradu pouze části provozu Portálu veřejné správy. Konkrétně šlo o provoz a další rozvoj již existujících služeb, tedy rozvoj redakční části Portálu veřejné správy. Peníze měly sloužit pouze a přesně jen na to, k čemu TESTCOM servis byl zřízen. Nemohly stačit na provoz technické části Portálu veřejné správy a samozřejmě nemohly stačit na vývoj a spouštění dalších nových aplikací Portálu veřejné správy, jako je například dnes již fungující aplikace elektronických podání v transakční části Portálu veřejné správy. Tyto výdaje na vývoj nových aplikací Portálu veřejné správy muselo nadále samozřejmě nést ministerstvo informatiky, které bylo také jediné i po vzniku TESTCOM servisu odpovědné za rozvoj dalších nových služeb Portálu veřejné správy. Ustanovení článku 4, bod 1.5 smlouvy mezi ministerstvem a TESTCOM servisem je zde garancí toho, že ministerstvo bude nadále financovat vznik nových služeb Portálu veřejné správy a nebude toto požadovat po TESTCOM servisu, jehož plánové příjmy v době podpisu smlouvy by ani při sebeideálnější situaci něco takového nebyly schopny pokrýt. Předmětné ustanovení smlouvy tedy nejenže nepoškozuje TESTCOM, příspěvkovou organizaci, jak to tvrdí obžaloba, ale naopak představuje jeho ochranu jako jediného společníka TESTCOM servis, s.r.o., proti nárokům ze strany ministerstva informatiky při rozvoji nových aplikací Portálu veřejné správy.



A nyní to nejpodstatnější týkající se mé osoby. Žaloba tvrdí, že jsem se jako poslanec zúčastnil hlasování o majetku státu a tudíž jsem věděl, že společnost TESTCOM servis byla založena v rozporu s tímto zákonem. Obžaloba zřejmě vychází z předpokladu, že každý poslanec zná detailně textaci všech zákonů, o nichž hlasuje. To je ovšem představa naprosto mylná. Během jednoho funkčního období poslanec, a bylo tomu tak i v letech 1998 – 2002, v průměru hlasuje o více než tisícovce zákonů pokrývajících nejrůznější problematiky a oblasti naší společnosti. Proto stejně jako je práce nad zákony ve sněmovně dílem specializovaných odborných výborů, v nichž se odehrává detailní projednávání zákonů, stejně tak je rozdělena práce nad zákony i v jednotlivých poslaneckých klubech. Jinak řečeno, každý poslanec se specializuje na určitou oblast. Někdo sleduje zákony týkající se ekonomiky, někdo zemědělství, někdo zahraniční politiky, někdo oblast justice. Žádný poslanec nezná, a není to ani v lidských silách, všechny texty zákonů, které sněmovna projednává a o nichž hlasuje. Kdyby tomu tak mělo být, musel by být odborníkem a polyglotem na úplně vše a v krátkém čase navíc schopen sestudovat tisíce stran textu návrhu zákonů. V poslaneckých klubech jednotlivých stran proto existuje institut tzv. klubových zpravodajů, kteří projednávání dané jim přidělené problematiky v klubu sledují i v rámci členství ve výboru a následně také pak určují svým stanoviskem, jak budou poslanci jednotlivých klubů o tomto zákonu hlasovat. Stejně samozřejmě v letech 1998 – 2002 fungoval i poslanecký klub Unie svobody, jehož jsem byl členem, a kde zpravodajem pro ekonomické zákony byl poslanec Ivan Philip, zatímco já jsem byl pro informaci soudu zpravodajem pro oblast telekomunikací, informatiky, mediální legislativy apod.



A nyní asi to úplně nejdůležitější. Podle elektronických záznamů poslanecké sněmovny o hlasování hlasovala poslanecká sněmovna o návrhu zákona o majetku státu celkem třikrát. Poprvé 1.12.1999, podruhé 14.4.2000 a potřetí, poté, co návrh zákona vrátil senát, dne 27.6.2000. Podle záznamu poslanecké sněmovny jsem se ani jednoho z těchto hlasování nezúčastnil. Jinými slovy, nejenže jsem se problematikou návrhu zákona o majetku státu odborně nezabýval, ale já jsem se vůbec nezúčastnil ani jeho projednávání. Tvrzení obžaloby je tedy prokazatelně nepravdivé a mohu jej doložit výpisy elektronického záznamu o hlasování poslanecké sněmovny. Pro detailní pochopení Poslanecké sněmovny ČR ještě chci dodat, že každý návrh zákona obsahuje kromě paragrafované části textu zákona ještě i tzv. předkládací zprávu, která je krátkým shrnutím nejdůležitějších bodů navrhovaného zákona. Upřímně řečeno v 99 procentech případů je tato předkládací zpráva základním vodítkem pro poslance, zda zákon podpořit či nikoliv. Konstatuji a dohledal jsem v předkládací zprávě, že v důvodové zprávě návrhu zákona o majetku státu, stejně jako v úvodním slově tehdejšího ministra financí Mertlíka na plénu sněmovny, nebyla problematika § 28 jakkoliv zmíněna. S čistým svědomím tedy mohu před soudem prohlásit, že i kdybych se projednávání zákona zúčastnil, nemohl bych mít sebemenší tušení, že návrh zákona o majetku státu vůbec nějak novým způsobem řeší zakládání státních s.r.o. Ale i kdybych jej měl a věděl přesně, že zákon o majetku státu mění pravidla zakládání státních s.r.o., nebylo by to dle mého přesvědčení v případě TESTCOM servisu relevantní. Právní spor o založení TESTCOM servisu je přece ve své podstatě sporem o to, zda příspěvková organizace, kterou je TESTCOM, výzkumný ústav, rovná se v tomto případě stát. Jinými slovy, zda TESTCOM směl či nesměl s.r.o. založit bez souhlasu vlády. To je ale úplně jiný právní problém, než řeší zákon o majetku státu a jeho § 28. Jinými slovy, i kdybych detailně a přesně znal zákon o majetku státu, nebyla by tato moje znalost pro rozhodování při podpisu smlouvy jakkoliv relevantní. Uvedená fakta ohledně zápisu do obchodního rejstříku a referátníku jsou písemně doložena ve vyšetřovacím spise. Vysvětlení obžalobou napadené části smlouvy mezi ministerstvem informatiky a TESTCOM servisem jsem orgánům policie poskytl nejen já, ale i Mgr. Chmelíček nebo svědek Michal Frankl. Konečně jsem ve své výpovědi rovněž vysvětlil fungování poslaneckého klubu a odkázal na fakt, že jsem o návrhu zákona vůbec nehlasoval. Fakt, že policie v rámci vyšetřování už nevyslechla další svědky dokládající mou výpověď, zde pouze konstatuji. Tolik čistě věcné argumenty na mou obhajobu a na závěr mi dovolte jeden obecnější komentář nebo poznámku.



Dovolte mi vyjádřit se k mé obžalobě v trochu širších souvislostech, neboť konstrukce mé obžaloby je myslím v českém právním prostředí posledních let svého druhu ojedinělá. Jak už bylo několikrát řečeno, podstata mé obžaloby stojí na faktu, že jsem se jako poslanec měl účastnit hlasování o zákonu o majetku státu a tudíž znám detailně a přesně jeho obsah. Z toho je následně státním zástupcem dovozováno, že jsem si musel být při podpisu smlouvy mezi ministerstvem a TESTCOM servisem vědom porušení zákona, resp. že jsem věděl, že TESTCOM servis byl založen v rozporu se zákonem. Toto tvrzení je podle mého přesvědčení absurdní a jak jsem před chvílí doložil i nepravdivé, podle mého soudu i velmi nebezpečné. Ústava ČR stanoví, že poslanec nemůže být za to, jak hlasuje, jakkoliv postižen. Moje obžaloba sice tuto ústavní garanci politických svobod formálně skutečně respektuje, nejsem obviněn za to, jak jsem hlasoval. Nicméně fakt, že jsem se měl účastnit hlasování o určitém zákonu, je obžalobou pokládán za důkaz, že jsem vědomě a cíleně daný zákon posléze porušil. Taková konstrukce je ovšem, dle mého soudu, nejen naprostým nepochopením práce role poslance, ale mohla by za jistých okolností být i vykládána jako pokus o kriminalizaci poslanecké práce. Kdyby měla totiž logika obžaloby platit, znamenalo by to například, že každý poslanec nebo senátor, který zastává nějakou úřední funkci, se musí obávat učinit jakékoliv rozhodnutí. Co když totiž jako starosta, primátor nebo ministr po splnění všech úředních náležitostí stvrdí nějaké rozhodnutí připravené jeho úřadem, o němž se později ukáže, že bylo učiněno v rozporu se zákonem, o němž tento poslanec či senátor shodou náhod hlasoval nebo se i jen zúčastnil projednávání tohoto zákona. Bude to důkaz pro jeho trestní stíhání, neboť jako poslanec znal příslušný zákon a tudíž jej porušil vědomě a je naplněna subjektivní stránka trestného činu? Kolik členů vlády, poslanců, starostů by muselo v takovýchto případech stát před soudem? Přečteme-li si jen nálezy NKÚ z posledních let. V mém případě jde obžaloba ještě dál a fakticky tvrdí, že jsem měl být ve výkladu zákona kvalifikovanější, než krajský obchodní soud, který TESTCOM servis zapsal do obchodního rejstříku. Platí snad teze, že poslanec je chytřejší než krajský obchodní soud? A to i za předpokladu, že se dokonce tak jako já ani nezúčastnil projednávání tohoto zákona? Taková teze je samozřejmě absurdní a neplatí, ale nicméně pokud dotáhneme do konce logiku, na které je postavena obžaloba v části týkající se mé osoby, k tomuto cíli vede. Dva roky od chvíle, kdy Policie ČR začala tento případ vyšetřovat a více než rok poté, co jsem se z médií začal dozvídat, že budu obviněn, jakmile bude trestní spis „doladěn“ – cituji mluvčího státního zastupitelství Omelku, jsem velmi rád, že případ přichází před nezávislý soud. Věřím, že posoudíte skutečně všechny důkazy a rozhodnete spravedlivě.





Přistoupeno k dotazům předsedkyně senátu:



K dotazu předsedkyně senátu, aby obžalovaný pohovořil o vztazích mezi ministerstvem informatiky a příspěvkovou organizací TESTCOM, o tom, jaké důvody vedly obžalovaného k tomu, aby došlo k určitým personálním změnám v červnu roku 2003, obžalovaný uvádí:

Vztah mezi ministerstvem a TESTCOMEM, výzkumným ústavem, je dán jeho zakládací listinou. Ministerstvo delimitovalo TESTCOM, výzkumný ústav, při svém vzniku. Do té doby spadal pod ministerstvo dopravy a spojů. Po pravdě řečeno jsem ani neměl tušení, že takový výzkumný ústav v ČR existuje a při vší úctě k jeho tehdejším pracovníkům je to typický příklad, dle mého soudu, naprosto zbytečné instituce, která je financována z malé části ze státního rozpočtu, neboť větší část peněz si vydělává svou podnikatelskou a vědeckou činností pomocí grantů. Výzkumný ústav TESTCOM jsem se po delimitaci rozhodl transformovat a změnit v modernější instituci tak, aby mohl být výhledově privatizován, resp. vyjmut ze státního vlivu a z podílu státu na jeho financování, příp. transformován na obecně prospěšnou činnost, jak jsem o tom mluvil ve své výpovědi. Po seznámení s personálním stavem vedení TESTCOMU, výzkumného ústavu, v roce 2003 a po jednání s jeho tehdejším pověřeným ředitelem, zdůrazňuji 10 let pouze pověřeným ředitelem panem Hochmanem, jsem se rozhodl pro personální změnu a oslovil jsem pana Mgr. Chmelíčka, aby přijal funkci ředitele TESTCOMU, příspěvkové organizace. Vycházel jsem z toho, že hledám člověka, který má jednak zkušenosti ze soukromé sféry, tedy z byznysu, a jednak člověka, který má zkušenosti z práce ve státě nebo v polostátní instituci. Pan Mgr. Chmelíček takovou kvalifikaci plně splňoval jako bývalý ředitel České televize a sliboval jsem si od něj změny v TESTCOMU, příspěvkové organizaci, směrem k jeho větší modernosti, efektivnosti a samozřejmě personálním změnám a rozšíření rozsahu a působnosti práce TESTCOMU, výzkumného ústavu. To se také stalo, nicméně personální změny, které byly vyvolány, vyvolaly samozřejmě reakce nejen pozitivní, ale také spršku negativních emocí na straně zaměstnanců, kteří opouštěli TESTCOM, příspěvkovou organizaci a sérii nejrůznějších podání trestních oznámení, udání a dopisů na všechny strany.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný hovořil o tom, že zhruba 10 let tehdejší ředitel byl pouze pověřen funkcí, proč obžalovaný sám jako ministr již dříve stav pověření vedením TESTCOMU, příspěvkové organizace, obžalovaný uvádí:

Já jsem ho řešil ihned poté, co byl výzkumný ústav delimitován, resp. po několika málo měsících, které jsem dal panu řediteli Hochmanovi, tehdejšímu pověřenému řediteli TESTCOMU, výzkumného ústavu, aby mě, jako nového šéfa, přesvědčil o výsledcích své práce. Přišlo by mi nesmyslné a nelogické ihned po nástupu přijít a dělat změny. Dal jsem panu Hochmanovi několik měsíců na to, aby předvedl, tak říkajíc, co umí. Tak jsem postupoval vždy i na ministerstvu a myslím si, že je to správná praxe. Poté, co předvedl, že dle mého názoru nebyl schopen řídit TESTCOM, výzkumný ústav, moderním způsobem, tak jsem ho z funkce odvolal a po dohodě s panem Chmelíčkem mu byla nabídnuta funkce náměstka tak, aby byla zachována kontinuita v rozhodování. V této funkci náměstka, pokud je mi známo, setrval několik následujících měsíců.



K dotazu předsedkyně, zda čas, který obžalovaný řediteli Hochmanovi poskytl, byl od 1.1.2003 do června 2003, obžalovaný uvádí:

Ano.



K dotazu předsedkyně senátu, z jakých důvodů nesplňoval tehdejší pověřený ředitel Hochaman představy obžalovaného o moderním řízení, obžalovaný uvádí:

Nesplňoval osobnostní kvality špičkového manažera. Myslím si, že pan Hochman je vědec nebo odborný pracovník, ale není manažer. Toto přesvědčení jsem v něm nabyl v několika opakovaných osobních rozhovorech a také ve způsobu, jakým TESTCOM, příspěvková organiazce, pracoval v počtech zaměstnanců, které měl tehdy a pro srovnání, které má dnes, kdy zajišťuje stejný díl práce, resp. větší. Měl jsem také řadu informací o tom, že mnoho pracovníků TESTCOMU, příspěvkové organizace, využívá pobytu na pracovišti k činnosti v jiných soukromých pracovních poměrech a myslím, že o tom může případně mluvit pan ředitel Chmelíček.



K dotazu předsedkyně senátu, jakým způsobem vybíral obžalovaný zrovna Mgr. Chmelíčka do vedení TESTCOMU, příspěvkové organizace, zda bylo nějaké výběrové řízení, obžalovaný uvádí:

Nebylo výběrové řízení, bylo to mé rozhodnutí. Já jsem za to rozhodnutí byl a jsem také zodpovědný a jak jsem řekl, hledal jsem člověka, který má zkušenost jak ze soukromé sféry, tak aby byl schopen moderně ústav řídit, tak člověka, který by měl současně zkušenost v práci pro, tak říkajíc, pro stát. Pan Mgr. Chmelíček byl z mého pohledu ideální kandidát, neboť byl generálním ředitelem České televize, je právník a měl zkušenosti ze soukromého sektoru.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný zajímal o to, jaké jsou aktivity Mgr. Chmelíčka v soukromé sféře v době, kdy ho obžalovaný jmenoval ředitelem TESTCOMU, příspěvkové organizace, obžalovaný uvádí:

Protože byl současně náměstkem ministra informatiky, byl pod mou přímou kontrolou, tak se na něj samozřejmě vztahovala doložka o konfliktu zájmů tak, jako na všechny náměstky. Vím, že předtím pracoval pro jednu reklamní agenturu a předtím v České televizi, měl jsem jeho životopis k dispozici, ale nevzpomínám si na detaily.



K dotazu předsedkyně senátu, co je mu známo o zainteresovanosti Mgr. Chmelíčka v obchodních společnostech, obžalovaný uvádí:

Pokud je mi známo, pan Chmelíček není členem žádné obchodní společnosti. Nevzpomínám si, že bychom o tom mluvili, ale mám naprostou důvěru, že není členem obchodní společnosti.



K dotazu předsedkyně senátu, zda to obžalovaného zajímalo nebo nezajímalo, když se tehdy rozhodoval o tom, jestli bude Mgr. Chmelíček dělat ředitele TESTCOMU, příspěvkové organizace, obžalovaný uvádí:

Musel samozřejmě splnit všechny zákonné podmínky.



K dotazu předsedkyně senátu, zda mu je či není známo něco o tom, že byl Mgr. Chmelíček členem nějaké obchodní společnosti, statutárním orgánem, v té době, obžalovaný uvádí:

Nevím, kam míříte. Nepamatuji si, že by mi to bylo známo.



K dotazu předsedkyně senátu, odkdy Mgr. Chmelíček pracoval jako náměstek ministra informatiky, případně aby se vyjádřil k tomu, zda datum 1.7.2003, které vyplývá ze spisu, souhlasí, obžalovaný uvádí:

Předpokládám, že ano.



K dotazu předsedkyně senátu, kde bychom v tehdejší době našli obsah a popis činnosti Mgr. Chmelíčka, obžalovaný uvádí:

V organizačním řádu ministerstva informatiky, bezpochyby. Jmenování proběhlo proto, aby byla těsnější vazba mezi ministerstvem a TESTCOMEM, výzkumným ústavem, a aby nebylo žádné pochybnosti o tom, že TESTCOM, výzkumný ústav, spadá ve svých rozhodnutím pod ministerstvo informatiky. Pan Mgr. Chmelíček se také z titulu své funkce náměstka dále účastnil porad vedení ministerstva, což je sice formální, ale nutný předpoklad a dostal se na úroveň ostatních náměstků při jednáních na ministerstvu. Bylo to operativnější, praktičtější pro jeho i mou práci.



K dotazu předsedkyně senátu, jaké náměstky měl obžalovaný v červenci 2003, obžalovaný uvádí:

Měl jsem prvního náměstka pana ministra Frankla, náměstkyni pro e-government paní ing. Danu Bérovou, ekonomického náměstka pana Geusse, pana náměstka pro komunikační infrastrukturu veřejné správy, ale byla personální změna, takže nevím, kdo přesně to v té době byl a pana náměstka Chmelíčka. S panem Chmelíčkem celkem 5 náměstků.



K dotazu předsedkyně senátu, zda skutečně lze popis činnosti Mgr. Chmelíčka nalézt v organizačním řádu a schématu Ministerstva informatiky, obžalovaný uvádí:

Předpokládám, všechny činnosti jsou popsány v organizačním řádu. Předpokládám, že tam je, teď jsem se nedíval, měl by tam být.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí Organizační řád Ministerstva informatiky ČR založený na čl. 1380 – 1416 trestního spisu.



K dotazu předsedkyně senátu, aby obžalovaný ukázal, kde v řádu a ve schématu je uvedeno a popsáno místo Mgr. Chmelíčka, obžalovaný uvádí:

Ve schématu, které jste mi předložila, pan náměstek Chmelíček zakreslen není. Organizační řád procházel změnami abych tak řekl kontinuálními, protože se neustále v úřadu něco mění. Nejsem schopen v tuto chvíli určit, ze kterého data a ve vztahu k jmenování je tento organizační řád, zda případně nevznikla chyba a nebylo to doplněno až v další změně organizačního řádu. Z toho, co mi ukazujete soudím, že došlo k chybě a do organizačního řádu to bylo začleněno až později. Chtěl bych nicméně říct, že jsem vycházel z principu, který například funguje na ministerstvu zdravotnictví, kdy hlavní hygienik je rovněž náměstkyní ministra zdravotnictví a přesto není součástí ministerstva a není ve struktuře ministerstva. Jinak nejsem schopen podrobněji komentovat, který organizační řád a odkdy zavedl příslušnou kolonku pro pana Mgr. Chmelíčka.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí Organizační řád Ministerstva informatiky ČR ve znění novely č. 1 ze dne 31.3.2003 novely č. 2 z 23.7.2003 a navíc je uvedena novela č. 3 z 24.10.2003.







K dotazu předsedkyně senátu, aby se obžalovaný vyjádřil k této verzi, kdy tato není stejná jako předchozí, obžalovaný uvádí:

Ani v tomto schématu není. Z toho plyne, že se mýlím ve svém úsudku, že je zakotvena v organizačním řádu, bude zakotvena v nějakém jiném dokumentu ministerstva informatiky. Neznám zpaměti organizační řád ministerstva informatiky, pravděpodobně by svědek Pavel Kolář, ředitel mé kanceláře, který připravoval změny organizačního řádu, na tuto otázku měl odpovědět. Nicméně chci zdůraznit, že jsem jmenování pana Chmelíčka náměstkem nijak netajil, veřejně jsem jej oznámil. Jedna ze dvou odborových organizací na ministerstvu informatiky tuto věc hlasitě a veřejně kritizovala, posílala do novin, čili nebylo to nic tajného. Ta věc není obsažena v organizačním řádu, zcela jistě k tomu bude nějaký důvod nebo je zakotvena v nějakém jiném materiálu ministerstva. Neumím ale odpovědět, ve kterém.



K dotazu předsedkyně senátu, zda obžalovaný dovede odpovědět na otázku, kde jinde by soud mohl zjistit, popis činnosti náměstka ministerstva informatiky Mgr. Chmelíčka, pokud tomu tak nebylo v organizačních řádech, obžalovaný uvádí:

Předpokládám, že bude v jeho pracovní smlouvě. Předpokládám, že na tuto otázku vám odpoví Mgr. Chmelíček. Předpokládám, že práci vymezenu měl.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí Organizační řád ve znění novely č. 4 z 27.1.2004.



K dotazu předsedkyně senátu, z jakého důvodu v době od července 2003 do ledna 2004 tato funkce Mgr. Chmelíčka nebyla popsána a vyznačena v organizačním řádu ministerstva informatiky tak, jako to je u ostatních jiných funkcí, obžalovaný uvádí:

Na to vám odpovědět neumím, předpokládám, že došlo k nějaké chybě anebo k tomu byl nějaký důvod, na který si nevzpomínám nebo jsem ho nevěděl, ale zcela jistě ho může uvést svědek Pavel Kolář, ředitel mé kanceláře. Pro úplnost k projednávání všech řádů bych chtěl říci, že na ministerstvu fungovaly dvě odborové organizace, jedna, mohu-li to tak říci, normální odborová organizace, se kterou ministerstvo vycházelo jako se normálně vychází s odbory, tedy ne v idylických vztazích, ale normálně pracovně a druhá odborová organizace, která měla neznámý počet členů, odmítala jakoukoliv spolupráci s ministerstvem. Já jsem věděl pouze o dvou zaměstnancích, jejich představitelích, kdy jeden byl propuštěn pro hrubé porušení pracovní kázně už mými předchůdci a za mého úřadu rovněž a další pracovník, ale neznal jsem ani počet členů odborové organizace. Protože organizační řád a všechny řády ministerstva je potřeba ze zákona projednávat s odborovými organizacemi, tato odborová organizace kladla obstrukční opakované překážky projednávání všech vnitřních norem ministerstva, neboť cíleně sabotovala jakoukoliv práci na ministerstvu. Je možné, že toto souvisí s tímto, ale nejsem schopen na to odpovědět. Tu věc skutečně zadministroval ředitel kanceláře Pavel Kolář.



K dotazu předsedkyně senátu, proč nedohlédl na to, aby po dobu půl roku po jmenování Mgr. Chmelíčka, toto odpovídalo organizačnímu řádu, když podle části třetí – závěrečná ustanovení tohoto řádu, mohl vyhlásit změnu či doplnění i z vlastního podnětu nebo z podnětu zaměstnanců, obžalovaný uvádí:

Uvedl jsem to ve své výpovědi, ministr nikdy nepodepisuje věci jen o své vůli. I k tomuto spisovému řádu i k těmto novelám byl připraven referátník. Denně jsem podepisoval desítky, někdy mnoho desítek dokumentů. Kniha pošty bývá veliká a představa, že všechny tyto materiály ministr prostudovává do všech detailů včetně příloh, není reálná. Domnívám se, že jsem byl poměrně pracovitý a pročítal jsem materiály, nicméně ponořit se do detailů a pamatovat si, že jsem jmenoval kdekoho a tudíž musí být zakreslen do pavouku, na to jsem asi nestačil. Nebyl v tom rozhodně žádný úmysl, rozhodně je to chyba nebo je za tím nějaký důvod, o kterém nevím. Na všech dokumentech ministerstva je napsáno, že o nich rozhoduje ministr. Takto je postavena česká státní správa a bohužel čeští ministři musí podepisovat neuvěřitelné množství dokumentů, odpusťte mi slovo „zbytečností.“ Pro vaši představu, ministr a jedině ministr musí podepisovat třeba vyřazování majetku, čili ulomenou židli, zlomenou vrtuli od větráku, rozbitý počítač, to všechno může podepsat a vyřadit z majetku pouze ministr a také nechodí a nezjišťuje, zda je židle skutečně ulomená. Spoléhá se na posudky a stanoviska svých podřízených, nemá jinou možnost.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný hovořil o tom, že jmenování Mgr. Chmelíčka do pozice náměstka bylo proto, že to obžalovaný považoval za vhodné vzhledem k tomu, že rovněž jako ředitel TESTCOMU vykonával tuto funkci, proč tímto způsobem obžalovaný nepoustupoval i u předchozího pověřeného ředitele svědka Hochmana, obžalovaný uvádí:

Pan svědek Hochman se mnou v době, kdy byl pověřený ředitel, nekomunikoval, pouze se dostavil, když jsem ho jako ministr předvolal, to mu ostatně nic jiného nezbývalo. Když jsem se ho ptal na to, jaké změny provádí ve výzkumném ústavu směrem k jeho racionalizaci a modernizaci a úsporám, řekl, že žádné nelze dělat a že nic nelze měnit. Se svědkem Hochmanem k tomu nebyl žádný důvod, také pan Mgr. Chmelíček se stal náměstkem až po určité době, kdy si praxe vyžádala jeho účast na poradách vedení ministerstva, tam měl přístup z titulu náměstka a jeho práce s ostatními náměstky na ministerstvu tak, aby jim byl postaven na roveň. Pokud si dobře vzpomínám, jmenování do funkce náměstka následovalo až po nějaké době byl Mgr. Chmelíček ředitelem výzkumného ústavu TESTCOM, skončila mu zkušební doba a ověřilo se, že naše spolupráce funguje dobře.



K dotazu předsedkyně senátu, aby obžalovaný specifikoval tuto dobu, obžalovaný uvádí:

To si nepamatuji, ale je to jistě uvedeno ve spise.



Po připomenutí předsedkyně senátu,že ředitelem TESTCOMU,příspěvkové organizace se obžalovaný Chmelíček stal 11.6.2003 a náměstkem ministerstva informatiky byl jmenován 1.7.2003, obžalovaný uvádí:

Ano, po necelém měsíci.



K dotazu předsedkyně senátu, jak dlouhá tedy byla zkušební doba, obžalovaný uvádí:

Nikoliv zkušební doba ve smyslu pracovněprávního vztahu, zkušební doba, zda si budeme rozumět v komunikaci, lidsky i pracovně.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se může vyjádřit přesněji ke své výpovědi, že otázky založení TESTCOM servisu byly probírány na poradách vedení Ministerstva informatiky ČR a obžalovaný tu dobu specifikoval na podzim roku 2003, obžalovaný uvádí:

Obtížně, neboť práce ministerstva spočívá, jak jsem uvedl v úvodu, v koncepční práci a samozřejmě k Portálu veřejné správy jsme měli řadu specializovaných odborných porad za účasti náměstků, kterých se účastnil i pan Chmelíček, kde jsme hledali způsob, jak zajistit provozování Portálu veřejné správy, aniž bychom na to dostávali peníze z rozpočtu, neboť jsem nedostával peníze na to, přestože jsem vládu o tyto prostředky opakovaně žádal, nedostal jsem je. Přesto jsem byl povinen zajistit Portál veřejné správy, takže jsem hledal způsoby, jak získat prostředky na provoz Portálu veřejné správy. Tehdy na těchto poradách jsme, mohu-li to tak říci, přišli na způsob, a to jest, že jsme navrhli vládě změnit usnesení vlády o vydávání obchodního věstníku, který, jak možná víte, je od roku 1990 až do roku 2003 z rozhodnutí vlády premiéra Čalfy, vydávalo ho nakladatelství ECONOMIA a inkasovalo za něj mnoha desítek milionové částky, přestože publikace v obchodním rejstříku byla povinná, tak dostával soukromý subjekt tyto příjmy. Přišli jsme na těchto poradách v rámci brainstormingu na myšlenku na Portálu zřídit, o čemž jsme uvažovali už předtím, elektronický obchodní věstník, který by byl pro obyčejné lidi zdarma a ještě v elektronické podobě a díky vydávání obchodního věstníku získat prostředky, které by mohly financovat, a to zdůrazňuji, provoz již stávajících aplikací na Portálu veřejné správy, na které jsme neměli slíbené peníze ze státního rozpočtu a hrozilo, že bychom je museli ukončit. Toto vzniklo na těchto poradách a pak jsme následně realizovali kroky, které jsem popsal.



Obžalovanému se předkládají k vyjádření zápisy z porad vedení Ministerstva informatiky ČR ze dne 14.10.2003, 30.9.2003 a 2.9.2003.



K dotazu předsedkyně senátu k zápisu ze dne 14.10.2003, kdy se jednání, o kterém je zmínka v předloženém zápise, konalo, kdo byl přítomen a kde by bylo možné záznam vyžádat, obžalovaný uvádí:

Nepamatuji si, že se jednání konalo, ale ze zkušenosti mohu říct, že to mohlo být tak do 10-ti dnů od tohoto zápisu. Zápis z takovéto porady se nepořizoval. Takové zápisy se nepořizují, jsou to odborné brainstormingové porady, to, co jste mi předložila, je zápis z pravidelné porady vedení ministerstva, kde se přijímají rozhodnutí. To se konalo každé úterý ráno. Vedle toho se samozřejmě na ministerstvu denně koná několik, možná několik desítek porad na různých úrovních, z nichž ovšem se nepořizují zápisy jiné, než pro pracovní potřeby jejich účastníků. Pokud z těchto vnitřních porad krystalizuje nějaké rozhodnutí, tak samozřejmě musí být schváleno na ministerské poradě vedení resortu aby bylo, tak říkajíc, v právní moci. O věcné debatě, jak věci dělat, z toho se žádné zápisy nepořizovaly. To bychom po pravdě řečeno nedělali nic jiného, než zápisy.



K upřesnění předsedkyně senátu, zda k, v zápise zmíněné poradě, jejímž předmětem by byl návrh smlouvy k zajištění Portálu veřejné správy mezi Českou republikou – Ministerstvem informatiky a TESTCOM servisem, s.r.o., existuje či neexistuje písemný záznam, obžalovaný uvádí:

Neexistuje záznam, protože to nebylo jednání o smlouvě ve smyslu jednání nad paragrafy. Byla to diskuse, jakou filosofii by smlouva měla mít. Například, že musí být chráněn TESTCOM servis proti nárokům na vývoj nových aplikací, to je ten bod, který je nám dáván za vinu ve smlouvě - článek 4, bod 1.5 smlouvy, třeba tento princip, že musí být do smlouvy vtělen, se prodiskutovává na této poradě. Samozřejmě smlouvu jako takovou připravovali právníci a poté, co byla sepsána, prošla standardním postupem a referátníkem a museli se k ní vyjádřit všichni příslušní pracovníci ministerstva, včetně ředitele odboru legislativně-právního. Jinak bych takovou věc nemohl nikdy podepsat.



Předsedkyně senátu čte předchozí dva zápisy z porad vedení Ministerstva informatiky ČR ze dne 30.9.2003 a 2.9.2003.



K dotazu předsedkyně senátu, když se obžalovaný vyjadřoval k tomu, že se konala nějaká samostatná porada, ze které se nepořizoval žádný záznam, zda je možné, že by existoval zápis z jiné porady vedení Ministerstva informatiky ČR, který by si případně mohl soud vyžádal, kde by byly podrobně rozebrány jednotlivé body, varianty, příp. výhody a nevýhody, připomínky, obžalovaný uvádí:

Ne, takový zápis nemůže existovat, leda poznámky jednotlivých účastníků, pokud si nějaké dělali. Já jsem si takové poznámky nečinil. To, co se v tomto zápisu avizuje, že ředitel Kolář svolá operativní poradu v této věci, se nezabývalo detaily smlouvy, ani konceptu. Tam se mluvilo pouze o filosofii nebo směru projektu, typu rozhodnutí. To, že to nemůže být soukromá společnost, ale musí to být společnost pod kontrolou státu, už proto, že bude spravovat obsah Portálu veřejné správy a to nemůže činit žádná soukromá společnost, byť by to mohlo být stokrát ekonomicky efektivní, musí tak činit stát, neboť údaje na Portálu veřejné správy jsou prezentovány státem. Jelikož se používá například transakční část Portálu elektronická podání, kterých bylo učiněno již 11 milionů jen přes správu sociálního zabezpečení, musí být garance, že tato věc není provozována s odpuštění „jen tak někým,“ ale nějakou státní institucí, která bere garanci právních důsledků vyplývajících například z doručení či nedoručení. Čili společnost musela být státní. Takovéto rozhodnutí se na poradě činilo, tzn. to, že nemůže to dělat soukromník, musí to být státní. Výsledkem bylo dobře, založme pod TESTCOMEM, příspěvkovou organizací, takovou instituci, tečka. Žádné další detaily se neřešily. Všechno ostatní je v referátníku.



K dotazu předsedkyně senátu, jak vysvětlí, že v přípravném řízení i u hlavního líčení vypovídal o tom, že závěry a rozhodnutí o tom, že subjekt, který bude Portál veřejné správy provozovat, musí být pod kontrolou ministerstva informatiky a v majetku státu vyplynuly z porad vedení Ministerstva informatiky ČR na podzim roku 2003, aby obžalovaný uvedl, na jaké konkrétní poradě a kde je o tom zápis z porady vedení Ministerstva informatiky ČR, kde by tento závěr vyplynul, obžalovaný uvádí:

Takový zápis není, ale všichni účastníci těchto porad svědecky jistě doloží, že tomu tak bylo.



K dotazu předsedkyně senátu, jak lze rozumět tomu, že v zápisu z porady vedení o takto závažné záležitosti tato konkretizace není, obžalovaný uvádí:

Protože to nebyla porada vedení. Znovu opakuji, že to byla operativní porada.



Předsedkyně senátu opětovně cituje z výpovědi obžalovaného učiněné v přípravném řízení:

„Tyto závěry vyplynuly z porad vedení Ministerstva informatiky ČR na podzim roku 2003, které jsem řídil, kdy bylo jasně rozhodnuto, že subjekt, který bude Portál veřejné správy provozovat, musí být pod kontrolou ministra informatiky ČR a v majetku státu.“



K dotazu předsedkyně senátu, kde je zápis z porady vedení, kde by bylo jasně rozhodnuto, jak obžalovaný vypověděl, že vše musí být pod kontrolou ministerstva informatiky, obžalovaný uvádí:

Tak jsem se vyjádřil nepřesně, bylo tak rozhodnuto na operativních poradách vedení, o kterých nejsou zápisy.



K dotazu předsedkyně senátu, z jakého důvodu obžalovaný jako ministr nejdříve nepožádal o případné vynětí TESTCOMU výzkumného ústavu ze seznamu veřejných výzkumných institucí, ještě v době kdy zákon byl teprve připravován, obžalovaný uvádí:

Protože si myslím, že je to nesprávné. Stav, který je dnes, že výzkumný ústav musel být ze seznamu vyjmut, je nesprávný, nekoncepční, nesystémový a naprosto zbytečný a znemožňuje do budoucnosti výzkumný ústav TESTCOM skutečně oddělit plně od státu, příp. privatizovat nebo něco podobného. Jsem hluboce přesvědčen, že výzkumné instituce typu výzkumný ústav TESTCOM, by neměly být napojeny jakýmkoliv způsobem na stát a cílem bylo, aby v TESTCOM servisu byly odděleny činnosti, které musí stát dělat tak, aby TESTCOM, výzkumný ústav po čase mohl opustit křídla státu. Nakonec jsme byli přinuceni to ponechat ve stavu smíšeném, jak to je, což je podle mě nesystémově nesprávné.







K dotazu předsedkyně senátu, zda k vynětí TESTCOMU, příspěvkové organizace ze seznamu veřejných výzkumných institucí došlo ještě za doby, kdy byl obžalovaný činný jako ministr informatiky, obžalovaný uvádí:

Ano, to rozhodla vláda, resp. ministr financí na jednání, které jsem popisoval, poté, co mě ministr financí dopisem svého úřadu na udání mé odborové organizace upozornil, že podle názoru jeho úřadu je TESTCOM servis založen v rozporu se zákonem. Ihned jsem se s ministrem Sobotkou sešel, argumentoval jsem argumenty, které jsem vám předestřel. Sešli jsme se, já jsem mu popsal detailně situaci problematiky Portálu veřejné správy, podstatu toho, co potřebuji vyřešit a výsledkem bylo to, že nerad, ale souhlasil s vyjmutím TESTCOM, výzkumného ústavu, z transformujících se institucí, takže návrh zákona, který šel už z vlády do poslanecké sněmovny, už neobsahoval TESTCOM, výzkumný ústav. Znovu říkám, že je to nesystémové, takových výjimek bylo několik a je to špatně.



K dotazu předsedkyně senátu, zda k tomu, aby tento výzkumný ústav byl vyjmut ze seznamu, předcházela domluva obžalovaného s ministrem financí, obžalovaný uvádí:

Ano, přímo s ministrem Sobotkou.



K dotazu předsedkyně senátu, zda nějaká jiná procedura musela být ještě provedena, obžalovaný uvádí:

Rozhodnutí vlády. Je to takto jednoduché, za předpokladu, že nám ministr financí vyhoví, což není běžné. Čistě technicky je to zdánlivě velmi jednoduché.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný před jednáním s ministrem Sobotkou pokoušel sám o své vůli o vynětí ústavu ze seznamu, obžalovaný uvádí:

Nikoliv, nepokoušel, až když jsem k tomu byl okolnostmi přinucen. Jsem politik a hájím své politické názory, proto jsem byl členem vlády a můj politický názor, který jsem prezentoval ve vládě byl, že instituce jako TESTCOM, výzkumný ústav, nemají být takto napojeny na stát. Snažil jsem se to prosazovat.



K dotazu předsedkyně senátu, zda k tomu, aby v konečné fázi Portál veřejné správy provozoval TESTCOM, příspěvková organizace, bylo třeba provést změnu vymezení hlavní a vedlejší činnosti TESTCOMU, příspěvkové organizace, obžalovaný uvádí:

Nepamatuji si, nevím. Jak říká klasik, bylo to pod mou rozlišovací schopností. Pokud to tak bylo, byli pracovníci, kteří byli odpovědni za to, aby takovou změnu navrhli. Pokud jsem jí učinil, učinil jsem jí na jejich návrh. Pokud jsem jí neučinil, předpokládám, že se domnívali, že není potřeba jí činit.



K dotazu předsedkyně senátu ohledně statutu TESTCOMU založeného na čl. 1037 – 1040 trestního spisu, aby se vyjádřil ke složitosti procedury změny statutu, obžalovaný uvádí:

Procedura je úplně identická jako ve všech jiných dokumentech. Existuje referátník, příslušný pracovník, který je zodpovědný, navrhne nějaké opatření, v tomto případě změnu, zdůvodní ji, jeho nadřízený, pokud s tím souhlasí, to pošle dalšímu nadřízenému, jeho nadřízený náměstkovi a nakonec to doputuje ke mně. Já se buď ztotožním, což v 98 procentech případů jsem činil po letmém prolistování, anebo mám nějakou výhradu a nechám věc předělat, mám dotazy k věci či něco podobného. Pokud mě pracovníci ministerstva informují o tom, že je potřeba doplnil statut výzkumného ústavu TESTCOM, po pravdě řečeno takovou věc bych nepředpokládal jako jakkoliv problematickou a podepsal bych jí, pokud má všechny úřední náležitosti, které má mít.



Obžalovanému se předkládá k vyjádření plánek založený na čl. 371 trestního spisu, který předložila svědkyně Mgr. Naděžda Hloušková.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný sám s takovouto prezentací setkal, zda takto bylo popisováno budoucí uvažované fungování, obžalovaný uvádí:

Nikoliv. Tento obrázek si nepamatuji, paní Hlouškovou jsem v životě neviděl, ani s ní nikdy nemluvil. Obrázek na můj letmý pohled popisuje to, co jsem popsal ve své výpovědi. Ilustruje vazbu mezi TESTCOM servisem, Telecomem jako provozovatelem hardwarové části a ministerstvem, kdy ministerstvo garantuje financování rozvoje nových aplikací Portálu veřejné správy. Tak, jak obrázek mohu sledovat, se mi na něm nezdá cokoliv podezřelého. Paní Hlouškovou jsem v životě neviděl.



K dotazu předsedkyně senátu, pokud jde o tvrzení obžalovaného o tom, že na procesu založení TESTCOM servisu se podílelo několik právníků, aby obžalovaný konkretizoval toto tvrzení, obžalovaný uvádí:

Nepamatuji si jména, ale vím, že tato informace padla na poradě vedení ze strany Mgr. Chmelíčka, který ostatně je sám právník a vím, že byl notář přítomen při zakládání společnosti a vím, že právní postup byl konzultován s právníky. Když jsme dostali dopis z ministerstva financí, který zpochybňoval založení TESTCOM servisu a ještě dříve, když bývalý zaměstnanec ministerstva Novák obeslal všechny poslance ČR a někteří interpelovali Vladimíra Špidlu a připravovali jsme odpověď pro Vladimíra Špidlu na tuto interpelaci, tak jsem byl informován a byla mi řečena i jména právníků, již si je nepamatuji, s nimiž byl tento postup konzultován. Znovu opakuji, že pro mě bylo hlavní a nejdůležitější, že krajský obchodní soud společnost zapsal. Byl a jsem stále přesvědčen o tom, že kdyby společnost vznikla v rozporu se zákonem, nemohl by jí krajský obchodní soud zapsat. V takovém případě by musel na lavici obžalovaných sedět i příslušný soudce, který zapsal.



K dotazu předsedkyně senátu, o jaké šlo právníky, kteří se, podle jeho výpovědi, měli na procesu založení TESTCOM servisu podílet, zda šlo o zaměstnance ministerstva informatiky nebo TESTCOMU, příspěvkové organizace nebo jiné, obžalovaný uvádí:

Mgr. Chmelíček je právník, ředitel odboru legislativy ministerstva informatiky je právník, chcete-li konkrétní dva, abych řekl několik a bylo jich více než jeden, ale vím, že pan ředitel Chmelíček konzultoval postup s právníky, jejich jména neznám. Pokud mi byla řečena, tak jsem je zapomněl. Pokud vím, tak to Mgr. Chmelíček konzultoval s nezaujatými právníky. Neznám jejich jména. Pokud mi jméno bylo řečeno, bylo tomu tak v roce 2003.



K dotazu předsedkyně senátu, zda sám konzultoval otázky založení TESTCOM servisu s nějakými právníky, kteří by nebyli stranou smlouvy, obžalovaný uvádí:

Nekonzultoval jsem založení TESTCOM servisu s právníky, kteří by byli stranou. Také jsem zde do protokolu uvedl, že vím, že to bylo konzultováno pracovníky ministerstva, kteří smlouvu připravovali. Já sám jsem to nekonzultoval. Až poté, co jsem byl obviněn, jsem to konzultoval s některými členy vlády, právníky, ale to sem asi nepatří.



K dotazu předsedkyně senátu, zda byly obžalovanému předloženy nějaké zpracované právní analýzy, obžalovaný uvádí:

Ne. Znovu opakuji, že jsem vycházel z toho, že pokud zapsal krajský obchodní soud společnost do obchodního rejstříku, musí být vše v pořádku. To bylo mé jediné kritérium a myslím si to stále. Žádné speciální analýzy k tomu nebyly. Kdyby to krajský obchodní soud nezapsal, byla by situace samozřejmě jiná. Pak bych se musel pídit, proč moji podřízení prosazovali postup, který krajský obchodní soud neschválil. Vzhledem k tomu, že to krajský obchodní soud schválil, měl jsem a mám za to, že se postupovalo zcela v pořádku.



K dotazu předsedkyně senátu, v jakém rozsahu konzultoval otázky týkající se založení TESTCOM servisu s vedoucím legislativně právního odboru ministerstva informatiky Mgr. Plíškem, který v referátníku vyjádřil své stanovisko zda měl obžalovaný od něj zpracované nějaké analýzy a zda Mgr. Plíšek měl k dispozici veškeré potřebné materiály k zaujetí objektivního právního názoru, obžalovaný uvádí:

Jaké měl on k dispozici materiály a jak postupoval nevím, nicméně v referátníku není ve stanovisku legislativně-právního odboru žádné upozornění na právní problém nebo nedoporučení k nepodepsání. Volal jsem k sobě pracovníky ministerstva, pokud v referátníku bylo napsáno „nedoporučuji podepsat z těch a těch důvodů..,“ což se stávalo. Je řada referátníků, kdy jeden náměstek navrhoval nějaký postup, druhý měl výhrady, tak pak jsem se samozřejmě těmito výhradami musel zabývat a dát za pravdu jednomu, či druhému nebo nikomu a sehnat si na to nějaký třetí nezávislý názor. V případě, že v referátníku je napsáno, že je vše v pořádku, nezkoumám, jak šéf legislativně-právního to posuzoval, co studoval, s kým konzultoval. To bych opravdu nemohl dělat už nic jiného. I tak bych to nestihl. Náplň práce šéfa odboru legislativně-právního je zakotvena v organizačním řádu a jeho pracovní smlouvě a on je odpovědný za to, že se podepíše pod referátník, že je vše v pořádku.



K dotazu předsedkyně senátu, zda v souvislosti s úvahami o založení TESTCOM servisu, se obžalovaný obrátil o zaujetí názoru na ministerstvo financí před samotným založením, obžalovaný uvádí:

Nikoliv. Neměl jsem žádný podnět, abych tak činil. Kdyby můj úřad byl rozdělen v názoru, kdyby mě někdo upozorňoval, že podle jeho názoru je něco špatně, tak bych měl podnět si k tomu opatřit nějaký další posudek, ale nic takového se nestalo. Opakuji, že vše probíhalo standardně, krajský obchodní soud posvětil toto rozhodnutí a já jsem neměl žádný důvod o tom pochybovat.





K dotazu předsedkyně senátu, když šlo v tomto konkrétním případě o správnost a možnost použití rozpočtových prostředků, zda se v této souvislosti obžalovaný zajímal o názor ministerstva financí, obžalovaný uvádí:

Nezajímal. Opakuji, že jsem neměl žádný podnět k tomu, abych si o takové stanovisko žádal. Po pravdě řečeno jsem se dozvěděl, jaké prostředky byly použity, jestli prostředky pocházejí z podnikatelské činnosti, nebo ze státního rozpočtu, až v situaci, kdy se začala věc problematizovat dopisem ministerstva financí. Do té doby, opakuji a odpusťte mi ten termín, je to jaksi pod rozlišovací schopností ministra.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný zajímal o to, kdy vůbec Consult H, případně další podobné organizace, byly založeny a jestli se tak stalo po 1.1.2001 nebo před, obžalovaný uvádí:

Nezajímal. Na můj dotaz, zda je takový postup běžný, jsem dostal odpověď, že je. Někdo z aparátu mi tehdy přinesl informaci, že například Consult H, s.r.o., a že ve zdravotnictví se tento postup používá. Znovu opakuji, že jsem neměl sebemenší důvod mít jakékoliv podezření.







K dotazu předsedkyně senátu, koho konkrétně se ptal, kdo obžalovanému řekl, že je to běžná záležitost, obžalovaný uvádí:

To si nepamatuji. Byl to někdo z okruhu ministerstva – buď pan náměstek Frankl nebo někdo z tiskového odboru.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný zmiňoval i to, že ministerstva mají podobné své subjekty jako například ministerstvo pro místní rozvoj Centrálu cestovního ruchu nebo Ministerstvo průmyslu a obchodu Czech Invest, zda se obžalovaný zajímal o způsob vzniku těchto agentur, a o to, zda jde o totožnou situaci, jako v případě TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Nezajímal. Uváděl jsem Czech Invest, Správu silnic a dálnic a podobné instituce jako příklad běžné praxe, že v oblasti, za které je odpovědné ministerstvo, toto zřizuje pro rutinní běžnou věc specializované agentury. Jaké formy pro to volí, jak se postupuje, jsem samozřejmě nezkoumal. Neměl jsem k tomu jediný důvod a podnět. Po pravdě řečeno, kdybych měl tento důvod, tak bych si založení TESTCOM servisu odnesl do vlády a vláda by mi to na 99,9 % schválila. Berte to z mé strany jako tvrzení, které již nelze dnes doložit, ale kdybych to věděl, tak bych to učinil. Nic mi nebránilo to učinit a neměl jsem žádný důvod, kdybych to věděl.



K dotazu předsedkyně senátu, kdo zpracoval referátník ohledně smlouvy uvedené pod bodem II obžaloby, obžalovaný uvádí:

Kdo je autorem nevím. Na referátníku je napsána paní Stropnická, která vyřizuje referátník, ale ta není právníkem, takže toto jistě nepsala. Nevím, kdo to přinesl. Předpokládám, že pan ředitel Chmelíček.



K dotazu předsedkyně senátu, zda předtím, než obžalovaný sám smlouvu podepsal, považoval za vhodné či nutné s autorem si vysvětlit nějaké znění určitého ustanovení, nebo nikoli, obžalovaný uvádí:

Nepovažoval. Neměl jsem sebemenší náznak toho, že by měla být smlouva jakkoliv problematická. Kdybych ho měl, bylo by to jiné.



K dotazu předsedkyně senátu, dodržování jakých zákonů bylo pro obžalovaného stěžejní v jeho postavení jakožto ministra, obžalovaný uvádí:

Samozřejmě ministr musí dodržovat všechny zákony, jako každý občan ČR. Samozřejmě kompetenční zákon je klíčový, který vymezuje působnost ministerstva. Asi bych jmenoval kompetenční zákon. Nejsem právník a další zákony bych těžko uváděl.



K dotazu předsedkyně senátu, jak tomu bylo v případě zmiňovaných zákonů č. 218/2000 Sb. a č. 219/2000 Sb., obžalovaný uvádí:

S činností ministra jako politického představitele ministerstva nemají žádnou vazbu.



K dotazu předsedkyně senátu, jak se vyjádří ke své znalosti těchto dvou zákonů a jejich používání v praxi, ve své činnosti, obžalovaný uvádí:

Se zákonem o majetku státu jsem se ve své činnosti nesetkal, v činnosti ministra ani poslance. Ten druhý zákon – rozpočtová pravidla, znám jako politik, který se zúčastnil debat o rozpočtovém určení daní. Mimochodem celá debata ve sněmovně nad návrhy těchto zákonů, která byla sloučena, se odehrává o politickém problému rozpočtového určení daní. K těmto problematikám jsem se nevyjadřoval, protože to nebyla oblast mé specializace. O nich jsem měl větší povědomí, o rozpočtovém určení peněz pro kraje, obce apod. Žádné detailnější znalosti zákonů jsem neměl, nemám a nebyla potřeba k výkonu mé práce.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný hovořil o souvislostech, jakým způsobem jsou zákony ve sněmovně projednávány a vyjadřoval se v tom smyslu, že je předkládána jakási předkládací a důvodová zpráva, aby se k tomu obžalovaný podrobněji vyjádřil, obžalovaný uvádí:

Předkládací a důvodová zpráva provází každý sněmovní tisk návrhu zákona. V předkládací zprávě je shrnut stručně (max. 3 stránky) obsah zákona, nejpodstatnější změny tohoto zákona, důvod, proč jej vláda navrhuje. V důvodové zprávě jsou rozebrány jednotlivé paragrafy, co se jimi míní pro neprávníky. Důvodová zpráva také bývá stejně obsáhlá nebo často obsáhlejší než paragrafované znění. Jak jsem uvedl ve své výpovědi, 99,999 % poslanců se při rozhodování o zákonu, na který se nespecializují a který není projednáván ve výboru, jehož jsou členy, řídí buď stanoviskem klubového zpravodaje, případně předkládací zprávou, kde jsou nějaké politické důvody návrhu zákon a tudíž poslanec může zaujmout nějaký politický postoj. V zákonu o majetku státu v předkládací zprávě není ani slovo o § 28, ani ve slově úvodním ministra financí, ani při rozpravě nezazněla tato věc vůbec jakýmkoliv způsobem. Zákon byl zcela nekonfliktní a pouze komunistická poslankyně Rujbrová navrhovala vrácení k přepracování, což není zamítnutí, je to mírnější stupeň. Tento návrh nebyl přijat, proto prosím důkaz, který jsem předložil – zápis prvního hlasování o zamítnutí. Jestli o něm byla řeč ve výboru, kde já ovšem nejsem členem, nemohu posoudit, protože jednání výboru není nahráváno a není přístupno na internetových stránkách. I kdybych se zúčastnil projednávání a já jsem ke svému překvapení zjistil, že jsem se nezúčastnil, neměl bych šanci o paragrafu vědět.



K dotazu předsedkyně senátu, zda měl důvodovou zprávu k dispozici, obžalovaný uvádí:

Ano, tu má každý poslanec. Má poslanecké tisky, to je veliká hromada papírů před každým plénem.



K dotazu předsedkyně senátu, zda je obžalovanému známo, z jakého důvodu byl zákon vrácen senátem, obžalovaný uvádí:

Ne. Nezúčastnil jsem se jednání. Je to dohledatelné ve stenozáznamu.



K dotazu předsedkyně senátu, podle jakých právních předpisů se činnost a hospodaření příspěvkové organizace TESTCOM podle jeho názoru měla řídit, obžalovaný uvádí:

K tomu se nemohu vyjádřit, nejsem právník ani specialista na tuto oblast.



K dotazu předsedkyně senátu, když se obžalovaný zmiňoval o tom, že smlouvu o převodu provozu Portálu veřejné správy na TESTCOM servis podepsal až poté, co krajský soud společnost TESTCOM servis zapsal do obchodního rejstříku, čímž ověřil, že byla založena podle práva, zda toto souhlasí a zda mu je známo, kdy smlouva o převodu Portálu veřejné správy na TESTCOM servis byla sepsána, obžalovaný uvádí:

Ano, souhlasí. Předpokládám, že několik dnů před tím, než jsem ji podepsal. Nevím, jak dlouho se připravovala.



K dotazu předsedkyně senátu, kdy byla tato smlouva obžalovaným podepsána, obžalovaný uvádí:

Je na ní datum, z hlavy to nevím.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí a vyjádření Smlouva o zajištění činnosti Portálu veřejné správy podepsaná jím dne 31.10.2003 a obžalovanými Chmelíčkem a Novotným dne 23.10.2003.



K tomu obžalovaný:

Tak tomu tak asi bylo.



K dotazu předsedkyně senátu, zda referátník datovaný dnem 29.10.2003, datu ve smlouvě odpovídá, obžalovaný uvádí:

Nepamatuji si to. Je-li to tam napsáno, tak to asi odpovídá.



Předsedkyně senátu čte podstatné náležitosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.11.2003 založeného na čl. 483 trestního spisu.



Předsedkyně senátu cituje z výpovědi obžalovaného učiněné v přípravném řízení a u hlavního líčení: „Smlouvu o převodu provozu Portálu veřejné správy na TESTCOM servis jsem podepsal až poté, kdy krajský soud společnost TESTCOM servis zapsal do obchodního rejstříku.“



K tomu obžalovaný:

Je to 31.10. 2003 a soud ji zapsal 10. listopadu 2003, teď tomu nerozumím. Smlouva byla podepsána o 10 dní dříve, než jí krajský obchodní soud zapsal. Vidíte mé překvapení, já nevím, neumím odpovědět na to, proč je tam jiné datum. Byl jsem informován, že bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Je to pro mě nová informace.



K dotazu předsedkyně senátu, jak vysvětlí své tvrzení, že smlouvu podepsal až poté, co si ověřil, že je vše v pořádku, když usnesení MS v Praze o zápisu společnosti s.r.o. TESTCOM servis je datováno dnem 10.11.2003 a právní moc nastala téhož dne a obžalovaný smlouvu s TESTCOM servisem jako ministr informatiky podepsal dne 31.10.2003, tzn. skutečně zhruba 11 dní předtím, tak čím si to obžalovaný ověřil, obžalovaný uvádí:

Bylo mi řečeno, že společnost byla řádně zapsána. Jinak nelze s neexistující společností podepsat smlouvu.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí referátník založený na čl. 994 trestního spisu.



K tomu obžalovaný:

To, co je ve spise založeno, je pouze složka referátníku, obal. Obsah tam není vložen, nicméně v seznamu není uveden nějaký doklad o založení společnosti, takže jsem tu informaci pravděpodobně dostal ústně. Neumím si to jinak vysvětlit. Nevím, jestli není ve smlouvě nějaká odkládací klauzule.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný ve své výpovědi uvedl, že smlouvu o převodu provozu Portálu veřejné správy na TESTCOM servis, což je smlouva bodu 2 obžaloby 31.10.2003, jsem podepsal jako ministr až poté, kdy krajský soud společnost TESTCOM servis zapsal do obchodního rejstříku, proč je tam deset dnů rozdíl, obžalovaný uvádí:

Vaše otázka je logická. Já jsem jí nedostal položenou ani od policie, takže proto vidíte mé překvapení. Samozřejmě jsem studoval, že data sedí. Od začátku případu tvrdím stále jedno a totéž, to si můžete dohledat, že to říkám veřejně. Měl jsem zřejmě ústní informaci, jestli smlouva byla dodatečně antedatována nebo z jakého důvodu nevím, nebo jestli tam nebylo datum, když jsem jí podepisoval, to si nepamatuji. Žiji v jistotě, že to bylo poté, co bylo zapsáno do obchodního rejstříku nebo abych byl přesný poté, co jsem dostal informaci. Po pravdě řečeno, jestli se k tomu mohu vyjádřit, myslím si, že to na podstatě zápisu nic nemění. Bylo to zapsáno, bylo shledáno, že společnost vzniká v souladu se zákonem.



Předsedkyně senátu cituje podstatné náležitosti listiny na čl. 650, kterou předkládá obžalovanému k vyjádření.



Čili to bylo podepisováno ve stejný den. V tom případě jsem měl ústní informaci. Neumím to vysvětlit.



K dotazu předsedkyně senátu, od koho měl obžalovaný ústní informaci, obžalovaný uvádí:

Jsem v šoku. Pro mě je tato informace naprosto nová. Celou dobu žiji v domnění, že podpis smlouvy byl až po zápisu do obchodního rejstříku. Ano, asi jsem špatně prostudoval spis, ani mě nenapadlo to tam hledat, jinak bych se na to připravil. Teď k tomu nejsem schopen nic nového vypovědět, nicméně si myslím, že na podstatě věci to nic nemění. Společnost byla zapsána na podstatě mé argumentace. Pouze jsem se mylně hájil, že jsem to podepsal až poté. To byla chyba z nevědomosti, nikoliv z úmyslu, ale na podstatě věci, že společnost byla zapsána do obchodního rejstříku a tudíž obchodní soud dal za pravdu právnímu výkladu, to nic nemění.



K dotazu předsedkyně senátu, co je obžalovanému známo o tom, zda před zápisem společnosti do obchodního rejstříku lze činit právní úkony a za jakých podmínek mohou být platné, jaká ke nutná procedura, obžalovaný uvádí:

To mi není známo.



K opětovnému dotazu předsedkyně senátu, zda osoby, které jsou poté zapsány jako jednatelé, mohou činit právní úkony a pokud ano, zda tyto právní úkony jsou platné a jestli je k tomu případně potřeba nějaká procedura, obžalovaný uvádí:

Nejsem právník, ale myslím, že mohou činit úkony za předpokladu, že společnost je dodatečně zapsána. V takovém případě mají úkony platnost. Pokud nejsou, tak nastupuje nějaký proces, který neznám. Předpokládám, že mohou, protože doba zápisu do obchodního rejstříku je dnes už kratší, ale bývaly časy, kdy to bylo výrazně delší. Předpokládám, že zákony musí umožnit vyvíjet činnost na mezidobí. Předpokládám, že mohou činit úkony.



K dotazu předsedkyně senátu, zda, aby jako jedna smluvní strana měl jistotu, považoval za vhodné ústní informaci o tom, zda společnost byla zapsána v obchodním rejstříku, si nechat zdokladovat, blíže ji ověřit, obžalovaný uvádí:

Nevím, jestli jsem měl informaci, že je zapsána. Předpokládám to, nepamatuji si to. Byly to tisíce dokumentů. Předpokládám, že jsem měl informaci, že je vše v pořádku, jinak bych takovou věc nepodepsal. Podíval jsem se na referátník, kde skutečně nebylo žádné písemné upozornění nižších pracovníků než toho, který mi to předkládal k podpisu. Většinou jsem se ptával, jestli to musím podepsat já, v jakési nepříjemné předtuše, neboť znám případ pana ministra Kabáta a dalších, nebudu raději jmenovat. Bylo mi řečeno ano, toto musíš podepsat nebo musíte podepsat vy jako ministr. Pak jsem takovou věc podepsal, pokud byly splněny všechny úřední náležitosti. Znovu opakuji, že jsem neměl aparát, možnost, čas, kvalifikaci všechny věci procházet detailně. Podepisoval jsem denně tolik papírů, kolik máte na stole. Velmi často rozhodnutí naprosto banální, nesmyslná. Není v lidských silách tyto věci osobně všechny kontrolovat, na to nemám ani kvalifikaci. Musím se spolehnout na práci úředníků.



Obžalovanému povolena krátká rozmluva s jeho obhájcem.







K dotazu předsedkyně senátu, co je obžalovanému známo o poukázání částky ve výši 7,5 milionu z rezervního fondu TESTCOMU, příspěvkové organizace, na základní kapitál TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Vím, že částka byla poukázána a pokud si dobře pamatuji, tak jsem s tím podepsal i souhlas, který je založen ve spisu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda je obžalovanému známo, kdy byla částka 7,5 mil. Kč poukázána, obžalovaný uvádí:

To mi není známo. Je mi známa jiná věc, která může být důležitá pro rozhodování soudu. Usnesení vlády o elektronickém obchodním věstníku nabývalo platnosti myslím 1.12. 2003. Byli jsme v obtížné situaci, protože od 1.12.2003 musel začít vycházet elektronický obchodní věstník a kdyby elektronický obchodní věstník nevycházel, byla by to pohroma nedozírných poměrů. Byli jsme tlačeni časem. Původní můj koncept někdy ze září 2003 byl takový, že bude stát sám organizovat vydávání obchodního věstníku, aby nakladatelství ECONOMIA z procesu úplně vypadlo a aby tuto státní agendu dělal stát tak, jak to, dle mého soudu, má být. Proto jsem zpočátku tlačil na to, abychom tuto věc dělali sami vlastními prostředky, což se ukázalo jako nerealizovatelné, protože aparát a tradice nakladatelství ECONOMIA na odběrní místa jsou rozsáhlá, a proto potom ve velkém presu dokončoval Mgr. Chmelíček jednání s ECONOMIÍ o finančních platbách ECONOMIE. Byl tam veliký časový tlak, protože ECONOMIA chtěla platit co nejméně a věděla, že my 1.12.2003 musíme mít elektronický obchodní věstník a nejsme schopni jej vlastními prostředky nahradit. My jsme zase chtěli, aby ECONOMIA platila co nejvíc na provoz Portálu veřejné správy, takže jednání byla velmi obtížná. Vím, že pak vrcholila někdy v noci, pan ředitel Chmelíček mi volal, že se nakonec dohodli, a že bude všechno fungovat 1.12.2003. I tak si pamatuji, že jsem spal velmi těžce, jestli bude skutečně 1.12. elektronický obchodní věstník fungovat. Tlak s daty může být motivován touto věcí, která stála v pozadí. Je pravda, že jsem na jednu stranu trval na tom, že 1.12. musí elektronický obchodní věstník fungovat, i kdyby čert na kobyle jezdil, na druhou stranu tam byly nějaké lhůty.



K dotazu předsedkyně senátu, aby se obžalovaný vyjádřil k tomu, v jaké časové souvislosti obžalovaný podepsal souhlas s poukázáním částky 7,5 milionu Kč v návaznosti na to, kdy byla částka fakticky poukázána, obžalovaný uvádí:

Nevím.



Předsedkyně senátu cituje podstatné náležitosti prohlášení založeného na čl. 1515 trestního spisu.



K dotazu předsedkyně senátu ke shora uvedenému prohlášení, jak obžalovaný vysvětlí, že jeho souhlas byl dán 31.10.2003 a příkaz k úhradě byl obžalovaným Chmelíčkem a obžalovaným Novotným podepsán 23.10.2003, obžalovaný uvádí:

To neumím vysvětlit, nevím to. Domnívám se, že šlo pravděpodobně o nějaké problémy s daty v souvislosti s vydáváním elektronického věstníku, jak jsem uvedl širší souvislosti. Nekontroloval jsem, kdy byly odeslány peníze.



K dotazu předsedkyně senátu, za jakým účelem toto prohlášení bylo sepsáno, obžalovaný uvádí:

Neberte to z mé strany jako obstrukce, ale znovu opakuji, že mi podřízení předkládají referátník, ve kterém jsou dokumenty, které podepisuji. Ani si nepamatuji, kde jsem to fyzicky podepisoval, jestli v autě, ve sněmovně, na vládě, v úřadu. Ke mně přicházel ředitel kanceláře nebo většinou první náměstek s poštou a s agendou. V agendě byly body sporné, které se musely rozhodnout, body nesporné. Toto patřilo do kategorie bodů nesporných, znovu opakuji, že jsem neměl žádný důvod se domnívat, že ve věci je nějaký problém. Proto jsem ty věci podepsal. Detaily jsem nezkoumal.



K dotazu předsedkyně senátu, zda má obžalovaný vysvětlení pro to, proč nejdříve byla poukázána částka a teprve poté obžalovaný prohlásil, že s poukázáním souhlasí, obžalovaný uvádí:

Nemám. Předpokládám, že k tomu měl pan Chmelíček nějaký důvod, který vám osvětlí. Možná bych měl říci, že jsem někdy nebyl k dostižení s podpisem. Někdy je ministr na zahraniční cestě. Neříkám, že jsem na ní byl, to nevím, ale možná jsem nebyl k zastižení. Jste ve sněmovně, někde jednáte, často se stává, že úředníci čekají s podpisem na ministra. Párkrát se mi stalo, že jsem něco podepisoval a byl jsem kárán svými podřízenými, že se to mělo už dávno podepsat. Nevím, o co šlo, jen to říkám pro úplnost.



K dotazu předsedkyně senátu, kdy obžalovaný záležitost založení TESTCOM servisu začal řešit s ministerstvem financí, obžalovaný uvádí:

Inicioval jsem jednání s panem ministrem Sobotkou, jakmile mně přišel dopis od ministerstva financí a vím, že trvalo nějaký čas, než jsme se sešli. Nebylo to jednoduché, vrcholilo hlasování o státním rozpočtu, pan ministr financí neměl na takovéto „prkotiny“ z jeho pohledu čas, takže jsme se scházeli někdy tuším v lednu 2004.



K doplnění předsedkyně senátu, kdy obžalovaný dopis adresovaný k jeho rukám ministerstvem financí, obdržel a zda je tento dopis dohledatelný, obžalovaný uvádí:

Ano. Předpokládám, že bude na ministerstvu. Pan Novák bombardoval neustále všechna média, takže se o tom začalo psát a já jsem musel odpovídat na dotazy novinářů, takže jsem se o věci začal zajímat, někdy v prosinci, zpětně, v čem je problém.



K dotazu předsedkyně senátu, jak to bylo se zápisem obžalovaného do dozorčí rady TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

To byl jeden z důvodů, aby bylo zřejmé, že TESTCOM servis není soukromá společnost ve smyslu, že by patřila nějakým fyzickým osobám, ale pouze byla založena podle soukromého práva, tak aby bylo zřejmé, že její propojení s ministerstvem je stoprocentní a kontrola nad fungováním TESTCOM servisu byla stoprocentní. Kdyby čistě teoreticky v budoucnu byly nějaké zisky po zdanění, aby nad nimi byla jasná kontrola, tak se stali všichni členové vedení ministerstva členy dozorčí rady. Pamatuji si, že jsem tehdy byl nelibý k tomu, že bych jako ministr měl být členem dozorčí rady, ale bylo mi řečeno, že to naopak dokazuje transparentnost věci, že to tak musí být, aby nevznikly pochybnosti o tom, že společnost není plně pod kontrolou ministerstva. Proto v dozorčí radě zasedli všichni moji odborní náměstci a já. Princip byl takový, jako když ministerstvo někam posílá svého zástupce, tak s odchodem z funkce by došlo i ke změně v těchto orgánech.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se může vyjádřit k časovým souvislostem mezi tím, když kolem 4.12.2003 obdržel dopis z ministerstva financí a doplněný návrh na jeho zápis do obchodního rejstříku jako člena dozorčí rady byl podán 8.12.2003, přičemž tento návrh obsahuje jeho podpis a vyjádření a následně dne 9.12.2003 došlo k zápisu dozorčí rady a zda měl povědomost o tom, že 8.12. 2003 je zapisován do dozorčí rady, obžalovaný uvádí:

Chápu, kam míříte, ale já si nepamatuji, kdy přišel dopis od ministra financí, musí se to asi dohledat. Nepamatuji si to. Nebo jestli jsme se s ministrem financí Sobotkou dohodli na jednání vlády, že se k tomu sejdeme, nevím. Vím, že jsem čekal do ledna 2004, pak byla naše schůzka. Byl rozpočet a on na to neměl čas. Datum schůzky si nepamatuji. Dostával jsem desítky upozornění z jiných ministerstev, že mají nějaký jiný názor na něco, co naše ministerstvo dělalo. V takovém případě se vždy vyvolává nějaké rozporové řízení. Když vám přijde dopis z jiného ministerstva, že něco má úřad na mysli v nepořádku s vaším úřadem, to ještě zdaleka neznamená, že to tak bude. Dokonce se většinou věci vyjasní, vysvětlí atd. V tu dobu jsem stále nepovažoval za nutné ve věci opatřovat nějaká další stanoviska nebo mít podezření.



K dotazu předsedkyně senátu, zda předtím, než záležitost založení TESTCOM servisu začalo řešit ministerstvo financí, byl nebo nebyl informován některým ze spoluobžalovaných o tom, že někteří zaměstnanci z TESTCOM, příspěvkové organizace, poukazují na to, že postup není správný a proč, obžalovaný uvádí:

To jsem věděl v prosinci, protože pan Novák sdělil do všech médií mohu-li to tak říci „na cti utrhačné texty“ a můj tiskový odbor to sledoval. Tu a tam se nějaký novinář přišel zeptat a říkali, že viděli, že pan Novák rozesílá na všechny strany různé dopisy. To jsme věděli. Hodnověrnosti informací pana Nováka jsem nepřikládal žádnou váhu, neboť pan Novák zhruba týdně minimálně jeden hanopis či udání na mě posílal kamkoliv. Podal na mě další sérii trestních oznámení, která byla policií již odložena. Je pravda, že informacím od zaměstnance Nováka jsem přikládal rezervovaný význam, byť jsme mu vždy odpovídali slušně a věcně. Nebylo to upozornění, které by mě okamžitě vedlo k nějakému jednání.



K dotazu předsedkyně senátu, v čem spočívala podání pana Nováka, co je jejich podstata a co namítal pokud jde o TESTCOM servis, obžalovaný uvádí:

Pan Novák o mně napsal tolik lží a pomluv, že jsem ukradl neuvěřitelné množství kdečeho, předpokládám, že mě obviňoval, že jsem se obohatil na této věci. Proč, to si nepamatuji, nečetl jsem jeho texty.



K dotazu předsedkyně senátu, zda byl obžalovaný informován některým ze spoluobžalovaných o tom, že někteří zaměstnanci poukazují na nesprávnost zřizování TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Věděli jsme, že média dostávají informace od Nováka i bývalých zaměstnanců TESTCOMU nebo zaměstnanců, kteří mají z TESTCOMU odejít. Detaily jejich informací jsem neznal. Čeho se jejich námitky týkaly nevím.



K dotazu předsedkyně senátu, kdy se obžalovaný poprvé a z jakého zdroje dozvěděl o tom, že jsou jakési pochybnosti ohledně užití částky 7,5 milionu a ohledně toho, zda vůbec smí být založena společnost s ručením omezeným, obžalovaný uvádí:

Od ministra Sobotky.



K dotazu předsedkyně senátu, kdy měl první signál, obžalovaný uvádí:

První signál v prosinci 2003, protože se o věc začali zajímat novináři, kteří dostávali podání pana Nováka. Věděl jsem, že pan Chmelíček dělá personální změny v TESTCOMU, příspěvkové organizaci obecně, a že to nejde hladce, jsem také věděl. Paní Jonášovou jsem v životě neviděl, ani jsem o ní neslyšel.



K dotazu předsedkyně senátu, z jakého důvodu byla zvolena částka 7,5 milionu Kč, obžalovaný uvádí:

Nemám tušení.





K dotazu předsedkyně senátu, zda to obžalovaného jako člena dozorčí rady zajímalo či nikoli, obžalovaný uvádí:

Ne.



K dotazu předsedkyně senátu, zda je obžalovanému známo něco o tom, jaká byla v té době zhruba výše rezervního fondu příspěvkové organizace TESTCOM, obžalovaný uvádí:

Ne.



K dotazu předsedkyně senátu, zda má obžalovaný nějaké vysvětlení pro to,že notářský zápis ohledně založení společnosti, kde je uveden jako člen dozorčí rady, je datován dnem 30.9.2003 a návrh na zápis dozorčí rady byl podán až dodatečně, obžalovaný uvádí:

Nemám tušení, jestli v tom byl nějaký organizační problém typu, že jsem tu nebyl nebo že myšlenka dozorčí rady, o které jsem řekl, že má smysl zdůraznit provázanost s funkcemi na ministerstvu, se zrodila až dodatečně, nevím.



K dotazu předsedkyně senátu, jakým způsobem obžalovaný fakticky naplňoval činnost ve společnosti jakožto člen dozorčí rady, obžalovaný uvádí:

Dozorčí rada fakticky nikdy nezačala vykonávat činnost, protože po dohodě s panem ministrem Sobotkou jsem ihned dal pokyn zrušit celý projekt TESTCOMU servis.



K dotazu předsedkyně senátu, kdy dal tento pokyn, obžalovaný uvádí:

Dal jsem ho po jednání s ministrem Sobotkou, kdy pan ministr Sobotka vyhověl tomu, že vyňal TESTCOM, výzkumný ústav, ze seznamu společností, které měly být transformovány a tím vyřešil náš technicko-existenční problém projektu. Já jsem za to ustoupil v tom, že se nebudeme soudit o právní výklad mezi dvěma ministerstvy. Na jednání u ministra Sobotky jsem argumentoval, že úřad se mýlí, neboť krajský obchodní soud společnost zapsal, tehdy už opravdu zapsal, a že výklad právničky ministerstva financí není vyšší než rozhodnutí soudu. Shodli jsme se s panem ministrem, že nemá smysl se tahat mezi dvěma ministerstvy, že by to byla akorát potrava pro bulvární tisk. Protože pan ministr ustoupil z projektu transformace výzkumného ústavu, vyřešil se věcný problém. Smířil jsem se s tím, že je to nesystémové, pan ministr mě ujistil, že si to nemám tak brát a tím naše dohoda skončila. Když jsem se vrátil, tak jsem ihned dal pokyn, abychom to všechno zastavili a všechno zrušili.



K dotazu předsedkyně senátu, aby obžalovaný upřesnil blíže, v jaké formě a komu pokyn vydal, obžalovaný uvádí:

Ústní pokyn na poradě vedení. Myslím, že to bude formalizované v zápisu z porady vedení. Pokyn jsem dal ústně panu náměstku Chmelíčkovi ve své kanceláři. Posléze jsem o tom informoval poradu vedení a předpokládám, že to bylo zapsáno v zápisu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda to může časově zařadit, obžalovaný uvádí:

Myslím, že to bylo někdy koncem ledna, v únoru 2004, nevím.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovanému vznikla funkce v dozorčí radě dne 13.11.2003 a pokyn dal podle své výpovědi zhruba v lednu - únoru 2004, proč se obžalovaný od té doby nezajímal o funkci nebo činnost společnosti, proč jako člen dozorčí rady nevyužil svého práva ke kontrole jednatelů a jejich obchodního vedení společnosti, obžalovaný uvádí:

Řekl jsem, že dozorčí rada nezahájila svou činnost pravděpodobně z časových důvodů. Byl konec roku, byl rozpočet, měl jsem mnoho jiných povinností. Neměl jsem žádný důvod mít podezření, že se v TESTCOM servisu děje něco nekalého nebo něco, co bych měl kontrolovat. Informace v prosinci a lednu byla, že TESTCOM servis byl založen podle některých právních výkladů v rozporu se zákonem, nikoliv, že se ve společnosti samotné něco děje. O tom jsem nikdy žádné povědomí neměl a první vzdálené informace se objevovaly až v obvinění mých kolegů.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný zajímal o obchodní vedení společnosti jejími jednateli - spoluobžalovanými, obžalovaný uvádí:

Nezajímal.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný zajímal o to, s kým jsou uzavírány smlouvy o spolupráci, ať už se týká právních služeb, vedení účetnictví, zadání a zpracování analýz ohledně Portálu veřejné správy, obžalovaný uvádí:

Bylo to standardní právní a účetnické poradenství, do toho jsem nezasahoval, to není práce ministra. Vím, že se spolupracovalo se společností Capitol na nějakých aplikacích pro Portál. Do smluvních vztahů jsem nezasahoval a neviděl.



K dotazu předsedkyně senátu, zda měl obžalovaný nějaký vliv na výběr konkrétních osob, firem, například kdo bude zajišťovat účetnictví a za jakou cenu, obžalovaný uvádí:

Ne.



K dotazu předsedkyně senátu, zda tyto skutečnosti nějak mezi sebou konzultovali, obžalovaný uvádí:

Ne.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný uváděl, že toto nečinil z pozice ministra, zda toto činil jako člen dozorčí rady, obžalovaný uvádí:

Ne, ani výběr osob, nebo firem, nic takového.



K dotazu předsedkyně senátu, zda má obžalovaný povědomí o tom, jaký byl mechanismus volby těchto spolupracujících osob, obžalovaný uvádí:

Pokud vím, tak společnost Capitol byla oslovena v rámci jakéhosi neformálního výběrového řízení, protože nabízela služby, které nikdo jiný na trhu v tu chvíli nenabízel. To je má dedukce, předpokládám, že se o tom takto nějak mluvilo. Pokud jde o účetnictví a právní služby, vůbec žádné povědomí nemám.



K dotazu předsedkyně senátu, jací další účastníci předložili své nabídky ve zmíněném neformálním výběrovém řízení, obžalovaný uvádí:

To si nepamatuji. Nevím, jestli to byly nabídky nebo jestli byla dělána rešerše firem na trhu a pak byl osloven konkrétně Capitol, do toho jsem nezasahoval. Jen vím, že se o tom diskutovalo v nižších sekcích, bylo to rozhodnuto na základě úvahy, ne jen tak od stolu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se zná s JUDr. Maiem, který měl zajišťovat právní služby, Ing. Smělým, který měl zajišťovat ekonomické a daňové poradenství a panem MUDr. Baránkem z Capitolu, zda s nimi již dříve spolupracoval, obžalovaný uvádí:

Ohledně jiné spolupráce jsem s nimi do kontaktu nepřišel. Pana MUDr. Baránka jsem viděl asi dvakrát na nějakých společenských akcích, protože vím, že vlastní zdravotnické zařízení, tuším SANTE a po pravdě řečeno jsem ani nevěděl, že se zabývá informatikou. Poznal bych ho, kdybyste mi ho ukázali. Druhé dva pány jsem nikdy neviděl ani o nich neslyšel.





K dotazu předsedkyně senátu, zda zná obžalovaný důvod, proč byly tyto osoby vybrány ke spolupráci se společností TESTCOM servis, obžalovaný uvádí:

Neznám důvod.



K dotazu předsedkyně senátu, pokud by stejné služby ve stejném rozsahu měly tyto osoby poskytovat ministerstvo informatiky, příp. TESTCOM, příspěvkovou organizaci, jak by tyto organizace při výběru musely postupovat, obžalovaný uvádí:

Jak by mělo být postupováno nevím, nebyl jsem nikdy ředitelem TESTCOMU, příspěvkové organizace. Na ministerstvu je k tomu standardní postup. Pokud by se oslovoval Portál veřejné správy, tak bychom pravděpodobně postupovali přes rámcovou smlouvu s Českým Telecomem, pokud by to bylo možné, nebo podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Organizovali jsme řadu soutěží, řadu soutěží přešetřovaly orgány činné v trestním řízení díky panu Novákovi. Ministerstvo dělalo řadu soutěží, čili standardním postupem, referátníkem se vším všudy tak, jak se má. Pokud jde o právní služby, pokud by je nebylo ministerstvo schopno zajistit samo, tak by uzavřelo nějakou smlouvu s právní kanceláří. Tento postup dělali pracovníci ministerstva.



K dotazu předsedkyně senátu, jaké je povědomí obžalovaného o těchto záležitostech, obžalovaný uvádí:

Jde o standardní postup, jaký je na ministerstvu. Neznám všechny detaily postupů, vím, že jsou velmi těžkopádné, obtížné a ekonomicky velmi často nerentabilní.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se může vyjádřit k výkladu samotného smyslu předmětné smlouvy, která je uvedena pod bodem 2 obžaloby, dále k finančnímu zajištění konkrétních nákladů a k otázce příjmů, obžalovaný uvádí:

Uvedl jsem to ve své výpovědi na úvod jednání. Mělo to za cíl oddělit rutinní záležitosti provozní od koncepčních, které dělá ministerstvo, tak, jak je to ostatně v preambuli smlouvy výslovně uvedeno. Dále bylo cílem plánované příjmy z elektronického obchodního věstníku nasměrovat na financování zpět k Portálu veřejné správy tak, aby se snížily jeho nároky na výdaje státního rozpočtu. Třetí důvod, ten ve smlouvě není zmíněn, bylo oddělení vědecké činnosti od komerční činnosti TESTCOMU, výzkumného ústavu. Pokud vím, smlouva je velmi stručná a klíčová je klauzule o tom, že TESTCOM servis si ponechá příjmy z provozování elektronického obchodního věstníku nebo příjmy, které bude mít, zatímco rozvoj nových aplikací bude nadále financovat ministerstvo, což je klauzule, jak jsem uvedl ve své úvodní řeči, která měla chránit TESTCOM servis, potažmo jeho společníka TESTCOM, výzkumný ústav, od toho, aby financoval něco, co mu nepřísluší, tedy rozvoj nových aplikací. Nejsem právník a smlouvu jsem nestudoval z hlediska rizik.



Předsedkyně senátu cituje podstatné náležitosti článku 4, bod 1.5.



K dotazu předsedkyně senátu, co pod tímto obžalovaný rozumí, obžalovaný uvádí:

To, co je tam napsáno, a totiž, že pokud si ministerstvo informatiky objedná na Portál nové aplikace typu elektronické podání, což je nákladná záležitost, tak věc zafinancuje a nemůže chtít po provozovateli Portálu veřejné správy TESTCOM servisu, aby to financoval z prostředků, které nemá. Pokud si na to TESTCOM servis vydělá, tak to bude platit TESTCOM servis.





K dotazu předsedkyně senátu, jaký by byl faktický rozdíl, kdyby obžalovaný takovou smlouvu místo s TESTCOM servisem uzavřel s TESTCOMEM, příspěvkovou organizací, obžalovaný uvádí:

To jsme zpátky na začátku. Tehdy to nebylo možné, protože TESTCOM, výzkumný ústav, byl na seznamu veřejných výzkumných institucí.



K opětovnému dotazu předsedkyně senátu, kdyby obžalovaný uzavřel místo s TESTCOM servisem s TESTCOMEM,příspěvkovou organizací stejnou smlouvu, kde by bylo toto ustanovení článku 4, bod 1.5, jaký by v tom byl rozdíl, obžalovaný uvádí:

Jen ten rozdíl, o kterém jsem mluvil na začátku. Formálně by klauzule mohla být stejná a možná, že je stejná ve stávající smlouvě.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný hovořil o tom, že chtěl oddělit náklady na Portál veřejné správy od nároků na státní rozpočet, jaký by byl rozdíl, kdyby toto samé ustanovení bylo ve smlouvě uzavřené nikoliv s TESTCOM servisem, ale s TESTCOMEM,příspěvkovou organizací, obžalovaný uvádí:

Žádný. Vždyť to také tak dnes funguje. TESTCOM, výzkumný ústav, má příjmy z vydávání elektronického obchodního věstníku, ale míchají se v hospodaření TESTCOMU, výzkumného ústavu, s jeho dalšími příjmy z vědecké činnosti atd., ale TESTCOM, výzkumný ústav financuje Portál veřejné správy, to běží stejně. Jen je v tom takový, odpusťte mi to slovo, „galimatyáš“. Míchají se tam tři věci současně – vědecká a výzkumná činnost, komerční činnost, Portál veřejné správy. To je dle mého soudu špatně, ale běží to, funguje to.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný uvedl, že není žádný rozdíl, pokud by TESTCOM, příspěvková organizace, byl schopen pokrýt tyto veškeré náklady sám, zda by tam potom byla nějaká návaznost na státní rozpočet nebo ministerstvo informatiky či nikoli, obžalovaný uvádí:

Pokud by Portál vydělával nebo měl takové příjmy, že by dokázal všechno financovat, pak nebyla, ale je to naprostá iluze. Také díky kriminalizaci celé věci jsou všechny další aplikace a projekty pryč a dnes se musí Portál financovat kromě příjmu elektronického obchodního věstníku z rozpočtu. Kdyby projekt běžel tak, jak měl a nebyl kriminalizován, tak si myslím, že by dnes už státní rozpočet nemusel mnoho doplácet.



K dotazu předsedkyně senátu, o co by byla horší situace, kdyby totéž ustanovení bylo nikoliv ve smlouvě s TESTCOM servisem, ale s TESTCOMEM, obžalovaný uvádí:

Z hlediska peněz žádné.



K dotazu předsedkyně senátu, co tím tedy obžalovaný myslel, aby mohl Portál existovat bez nároku na státní rozpočet, obžalovaný uvádí:

Portál má některé aplikace, které mají příjmy, jako například elektronický obchodní věstník. Ty jsem chtěl, aby se vracely do projektu Portálu veřejné správy, což se mohlo dít přes TESTCOM servis nebo přes TESTCOM, výzkumný ústav. V TESTCOM servisu transparentně a průhledně, protože to bylo s.r.o., které se zabývalo jen touto činností a po případné likvidaci výzkumného ústavu nebo jeho privatizace by zůstalo v rukou státu, což by se muselo v budoucnu samozřejmě nějak vyřešit. Nevím jak, nejsem právník, ale jistě by se to dalo vyřešit. Dnes je to tak, že peníze jdou přes výzkumný ústav, kde se smíchávají s jinými penězi, které výzkumný ústav dostává, takže to je méně transparentní, méně přehledné. Výzkumný ústav musí zůstat na věčnost v rukou státu, protože provozuje aplikační část Portálu veřejné správy. V tom je ten rozdíl.



K dotazu předsedkyně senátu, co myslí tím, že se finanční prostředky smíchávají, obžalovaný uvádí:

Mají jedno účetnictví.



K dotazu předsedkyně senátu, zda je či není povinnost vést zvlášť finanční prostředky na vědeckou činnost a z komerční činnosti, obžalovaný uvádí:

Nevím, jestli je taková povinnost, nejsem účetní ani právník. Z mého laického pohledu se to všechno smíchává v jedné instituci, kde personálně, lidsky, vybavením, je všechno smícháno. Nevidím do účetnictví TESTCOMU, příspěvkové organizace.



Předsedkyně senátu cituje článek 6, bod 3 Smlouvy z bodu II. obžaloby.



Výnosy byly pouze z ECONOMIE, nic jiného. Dalo by se teoretizovat o tom, že by se na Portálu veřejné správy daly provozovat další různé komerční činnosti, které by vynášely a plně ho samofinancovaly.



K dotazu předsedkyně senátu, jaké komerční činnosti, o nichž se ve své výpovědi zmiňoval i svědek Frankl, tím myslí, obžalovaný uvádí:

Byla to taková úvaha na začátku, resp. fungují takové modely v zahraničí. Inspirovali jsme se v zahraničních portálech. Třeba americký portál má část veřejnou a má část, protože je to nejnavštěvovanějších úřední portál USA, ve které prodává komerční odkazy typu, že když se podíváte na trestní zákoník na Portálu veřejné správy, tak v nějaké části se můžete prokliknout na advokátní kanceláře. K agendě, kterou na portálu vyřizujete nebo si o ní zjišťujete informace, lze prodávat komerční odkazy tak, jak to dělají všechny portály. Samozřejmě protože je to nejnavštěvovanějších státní web, je dle mého soudu škoda takové situace nevyužít k tomu, aby se portál financoval sám a nepotřeboval peníze daňových poplatníků. Mé poučení pro všechny mé následovníky je, aby to nikdo už nezkoušel, protože na mém případě vidí, jak dopadne člověk, který se o to snaží.



K dotazu předsedkyně senátu, co se týče tzv. sponzorských odkazů, jak daleko se realizace těchto odkazů dostala, obžalovaný uvádí:

Nikam, byly to jen úvahy, čistě teoretické. Dál se to nedostalo, protože rozvoj té části by mohl být možný jedině za předpokladu, že by všechno bezvadně fungovalo. Případ začal být kriminalizován, tak se od všeho upustilo. Kdyby projekt TESTCOM servisu fungoval dobře s elektronickým obchodním věstníkem, tak by se dalo přemýšlet v budoucnu možná o nějakém rozvoji. To všechno zůstalo ani ne v návrhu příprav nebo čehokoliv. Berte to jen jako mé úvahy. To byla jen má úvaha s panem náměstkem Franklem, teoretická úvaha, kterou jsme viděli na zahraničních portálech. Nikdy se nic takového v praxi nezačalo dělat, nikdy jsem nedával někomu nějaké pokyny rozpracovávat něco.



K dotazu předsedkyně senátu, aby obžalovaný vyjádřil svými slovy záměr, aby příjmy z vydávání obchodního věstníku byly příjmy Portálu veřejné správy, obžalovaný uvádí:

Používám termín, aby se vracely do projektu Portálu veřejné správy.



Prohlášeno

usnesení



Hlavní líčení se ve 12.55 hod přerušuje na dobu 35 minut.

Ve 13.30 hod. pokračováno v přerušeném hlavním líčení.



Pokračováno ve výslechu obžalovaného Vladimíra Mlynáře, který po opětovném poučení podle §§ 33/1 a 95/2 tr. ř. k věci dále uvádí:



Poučení jsem porozuměl, vypovídat budu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda mu je známo, jaké byly uzavřeny smlouvy ohledně obchodního věstníku, obžalovaný uvádí:

Vím, že byly uzavřeny smlouvy, a že nakladatelství ECONOMIA platí přibližně kolem 10 milionů ročně za možnost spolupracovat na vydávání elektronického věstníku.



K dotazu předsedkyně senátu, kdo je pověřen vydáváním obchodního věstníku, jak je to s příjmy z jeho vydávání, obžalovaný uvádí:

Obchodní věstník je vydáván tuším od roku 1990, kdy nařízením tehdy federální Čalfovy vlády bylo svěřeno vydávání do rukou nakladatelství dnes ECONOMIA, pravděpodobně je to nástupce původního, to byly Hospodářské noviny, jestli se dobře pamatuji s tím, že zákon stanoví povinnost obchodních subjektů zveřejňovat některé údaje v obchodním věstníku a za toto zveřejnění platit příjmy po mnoho let, co činnost plynula. Hospodářským novinám, potažmo nakladatelství ECONOMIA se částky odhadují na desítky milionů. Předložil jsem vládě změnu tohoto vládního usnesení tak, aby vycházel elektronický obchodní věstník, který bude umístěn na Portálu veřejné správy, který bude přístupný všem subjektům a občanům zdarma, bude v něm elektronicky vyhledávat a nebude nutno si ho kupovat v tištěné podobě. Jak jsem již řekl, nakladatelství ECONOMIA vytvořilo za ta léta, kdy vydávalo obchodní věstník, síť sběren a celý systém sběru dat do obchodního věstníku a původní idea nahradit to státní institucí se ukázala jako příliš nákladná a nerealizovatelná, především v krátkém termínu, který zbýval do povinnosti začít vydávat elektronický obchodní věstník. Proto jsem pověřil pana ředitele Chmelíčka, aby jednal s nakladatelstvím ECONOMIA o smlouvě, která by zachovala princip nebo praxi, že nakladatelství ECONOMIA nabírá informace do obchodního věstníku a vybírá od poplatníků poplatek, který stanoví zákon, nicméně informace v elektronické podobě bude předávat Portálu veřejné správy. Tato smlouva byla vyjednána, já jsem se zúčastnil pouze jednání, které se týkalo částek, resp. snahy nakladatelství ECONOMIA minimalizovat platbu státu, naopak my jsme měli snahu maximalizovat platbu státu. Jednání byla obtížná do posledních chvíle, byl tam velký časový pres, ale nakonec skončila dohodou a systém funguje, takže nakladatelství ECONOMIA nabírá informace do obchodního věstníku, inkasuje od těch, kteří zveřejňují informace povinně obchodnímu věstníku a platí výzkumnému ústavu TESTCOM zhruba 10 milionů ročně, které se vracejí do Portálu veřejné správy. Další detaily smlouvy neznám.



K dotazu předsedkyně senátu, co je myšleno „postoupením práv a povinností provozovatele Portálu v části týkající se obchodního věstníku“ ve smlouvě uzavřené mezi ECONOMIÍ, a.s., a TESTCOM servisem, s.r.o., z 12.11.2003, obžalovaný uvádí:

Smlouvu neznám, nepodepisoval jsem jí, nestudoval, ale předpokládám, že tím byla myšlena ta část Portálu, která se zabývá elektronickým věstníkem, že bude dodávána nakladatelstvím ECONOMIA. Další komentář ke smlouvě nemám. Smlouvu jsem nečetl, nepsal, nepodepsal, neznám a nemůžu jí komentovat.



K dotazu předsedkyně senátu, zda je mu znám názor tehdejšího předsedy vlády Špidly na založení TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Není mi znám jeho názor. Premiér Špidla byl v této věci intervenován komunistickými poslanci a připravoval jsem mu tak, jak je standardní při interpelacích na premiéra, týkající se jednotlivých resortů, podklady pro odpověď a vysvětloval jsem mu koncept asi tak 1 promile informací, které jsem dnes zde přednesl. Premiér Špidla to považoval za rozumné, pochválil mě za to, že šetřím státní rozpočet a tím věc skončila.



K dotazu předsedkyně senátu, zda byla informovanost tehdejšího předsedy vlády Špidly pouze na bázi písemného vyjádření obžalovaného nebo měli i osobní schůzku, obžalovaný uvádí:

Pouze na bázi tohoto písemného vyjádření a nějakou osobní schůzku jsme k věci měli, letmou, při nějakém jiném jednání.



K dotazu předsedkyně senátu, pokud se jedná o odpověď premiéra Špidly na interpelaci, zda obžalovaný porovnával své znění návrhu odpovědi s tím, jak nakonec byla odpověď formulována a podepsána tehdejším předsedou vlády Špidlou, obžalovaný uvádí:

Pokud si dobře pamatuji, byla zcela identická.



K dotazu předsedkyně senátu, pokud jde o bod 3 obžaloby, zda je obžalovanému znám obsah dohody o vypořádání ze dne 12.3.2004, která byla uzavřena mezi TESTCOM servisem a TESTCOMEM, příspěvkovou organizací, obžalovaný uvádí:

Obsah mi znám není. Předpokládám, že to bylo naplnění mého pokynu zlikvidovat společnost.



Předsedkyně senátu z této smlouvy cituje bod IV, bod 1:

„Smluvní strany deklarují zájem na další spolupráci ve věci zajištění provozu Portálu veřejné správy, přičemž smluvními stranami je TESTCOM a TESTCOM servis, s.r.o.,“



K dotazu předsedkyně senátu, zda je obžalovanému znám význam tohoto ustanovení, obžalovaný uvádí:

Smlouvu neznám, nečetl jsem ji a nemohu ji jakkoliv komentovat. Nemám k tomu vysvětlení.



K dotazu předsedkyně senátu, zda má či nemá povědomí o tom, zda TESTCOM servis, s.r.o., měl nějaké zaměstnance k tomu, aby podle článku 2.1 Smlouvy ad II. obžaloby, jak se zavázal, mohl provozovat Portál veřejné správy od 1.1.2004, obžalovaný uvádí:

Nevím. Vím, že měl mít zaměstnance, ale zda už vznikl pracovněprávní poměr, to nevím.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný zajímal či nikoli o tyto otázky, jestli například probíhají nábory zaměstnanců, obžalovaný uvádí:

Nezajímal.



K dotazu předsedkyně senátu, zda měl obžalovaný povědomí o tom, zda TESTCOM servis, s.r.o., měl ke své činnosti nakoupeno nějaké hmotné vybavení, tj. počítače, tiskárny, obžalovaný uvádí:

Nezajímal. Znovu upozorňuji, že to bylo období konce roku 2003, dramatická doba kolem schvalování rozpočtu, resp. riziko neschválení rozpočtu. Byl jsem politikem, jsem zodpovědný za tisíc dalších věcí, připravoval jsem privatizaci Telecomu, zákon o elektronických komunikacích. Celá problematika TESTCOM servisu byla v mém žebříčku někde na padesátém místě. Tyto věci jsem činil úředně tak, jak mají být, standardním postupem, ale nezabýval jsem se detaily těchto věcí. Vysvětlil jsem, že člen dozorčí rady jsem byl jako garance nebo jako gesto propojenosti mezi ministerstvem a TESTCOM servisem, aby nebyly pochybnosti, které mě přivedly před tento soud a role v dozorčí radě byla symbolická. Jako ministr jsem mohl kdykoliv ředitele Chmelíčka odvolat bez udání důvodů, jakékoliv věci jsem mohl dělat i bez dozorčí rady. V mém jednání nehrálo roli, že jsem člen dozorčí rady.



K dotazu předsedkyně senátu, v jakém stavu byl Portál veřejné správy do okamžiku, než došlo k pověření TESTCOM servisu, s.r.o., obžalovaný uvádí:

Byl to projekt, který začal, byl zahájen v září 2003, byl v rozjezdu. Skvělé výsledky, kterých dosáhl a dosahuje dnes, byly tehdy započaty a nastartovány, ale byl to projekt v začátcích.



K dotazu předsedkyně senátu, v jakém stádiu byl už vývoj softwarových aplikací, programů, obžalovaný uvádí:

To jsem zde uvedl ve své řeči, že Portál již v době převodu na TESTCOM servis,s.r.o. nabízel řadu aplikací při svém otevření a bylo jasné a finišovalo se s projekty dalšími, jako jsou elektronická podání, kdy včera bylo zveřejněno, že jich bylo 11 milionů již provedeno elektronicky a další části Portálu, které se mezitím vytvořily. Jestli mohu dávat návrhy, požádal bych soud, aby navštívil www.portal.gov.cz a udělal si alespoň rámcovou představu o rozsahu projektu. Tehdejší doba byla první stádium projektu.



K dotazu předsedkyně senátu, kdo vytvořil to, co již bylo vytvořeno v době převodu na TESTCOM servis,s.r.o., obžalovaný uvádí:

Bylo to vytvořeno různými společnostmi a financováno ministerstvem informatiky, ovšem v té době byl rozpočet snižován a rozpočet ministerstva informatiky byl nenavyšován podobně jakou u jiných ministerstev, naopak jsme měli povinnost propustit další zaměstnance, protože se snižovaly stavy. Nebylo možno financovat další rok Portálu bez získání nějakých dalších prostředků, které jsme hledali. Protože jsem vyznával a vyznávám názor, že ministr dříve, než si jde do poslanecké sněmovny nebo do vlády prosit o peníze, tak si je má hledat ve svém resortu a má hledat způsob, jak peníze získá. Možná to není podstatné, ale byl jsem jediný ministr, který nežádal zvýšení rozpočtu a souhlasil se svým rozpočtem, protože jsem stále přesvědčen, že je politickou odpovědností hledat si v resortu vlastní úspory a vlastní nové příjmy, než žádat sněmovnu o navyšování rozpočtu a tehdy rozpočtového schodku.



K dotazu předsedkyně senátu, kdo zastřešoval oddělení na ministerstvu informatiky, které se zabývalo Portálem veřejné správy, obžalovaný uvádí:

Toto oddělení zastřešovala ministryně Bérová, ale projekt startoval. Není problém spustit Portál a nakrmit ho informacemi jednorázově, to takříkajíc umí každý, vytvořit hezké webové stránky, když to přeložím do jednoduchého jazyka. Problém Portálu je, že obsahuje miliony, dnes už stamiliony informací, které je třeba aktualizovat a na nich redakčně pracovat. To byl hlavní problém. My jsme spustili Portál, laicky řečeno jsme ho naplnili, nalili jsme do něj mnoho informací, ale pak se informace musely upravovat, třídit, zlepšovat, rozvíjet. K tomu jsme potřebovali nějakou redakční část. Kromě toho, že je to typicky rutinní záležitost a nepřísluší ministerstvu, jsem k tomu na ministerstvu neměl žádné kapacity. Musel jsem snížit počet zaměstnanců o další místa v době rozpočtu v roce 2003 v rámci reformy veřejných výdajů a nemohl jsem si vypomoci zlikvidováním TESTCOMU, výzkumného ústavu, kterým bych si snížil stavy a vyhověl bych reformě veřejných financí, protože jsem musel žádat o jeho vyjmutí za zákona o obecně prospěšných společnostech, takže mi zůstal v tabulkových místech, která se při dělení rozpočtu nárokují a musel jsem si nějakým způsobem poradit. Jedinou možností, kterou jsem měl bylo chtít, aby se TESTCOM, výzkumný ústav, reformoval, snížil stavy, zreformoval tak, aby se tam vytvořily kapacity pro redakční část Portálu veřejné správy. Protože jsem chtěl, jak jsem zde opakovaně uvedl, aby se nemíchala vědecká a tato činnost, souhlasil jsem s vytvořením TESTCOM servisu,s.r.o. jako dělícího projektu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda existují nějaké předávací protokoly toho, co již bylo zachyceno, vytvořeno v okamžiku, než došlo k předání, pověření obžalovaným pro TESTCOM servis, obžalovaný uvádí:

Bezpochyby. Jsou na ministerstvu informatiky. Upozorňuji jen soud, že jde o velmi odbornou záležitost, které rozumí velmi málo lidí v této zemi vůbec, aniž bych chtěl snižovat vážnost soudu.



K dotazu předsedkyně senátu, zda uvažoval o tom, že by za to, co už bylo vytvořeno ministerstvem informatiky, bylo či nebylo možné chtít si nechat zaplatit od TESTCOM servisu,s.r.o., obžalovaný uvádí:

To jsem neuvažoval, protože TESTCOM servis,s.r.o. neměl žádné peníze. Přehazoval bych je jen z jedné kapsy do druhé.



K dotazu předsedkyně senátu, když obžalovaný hovořil o tom, že nezná obsah dohody o vypořádání vzájemných vztahů mezi TESTCOMEM a TESTCOM servisem, s.r.o., zda má obžalovaný vysvětlení pro to, proč TESTCOM, příspěvková organizace, musela zaplatit částku 2.974.757,80 Kč TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Když neznám smlouvu, tak nemohu mít vysvětlení. Poté, co se o této věci zajímala média, jsem pouze soudil, že je to proto, že když se likviduje společnost, tak majetek, který vznikne při likvidaci musí být nějakým způsobem zase vypořádán. Neznám smlouvu, nemám o tom povědomí. Stejně jako při založení TESTCOM servisu jsem dal obecný pokyn ke zlikvidování společnosti. Nekontroloval jsem, jak se postupovalo.



Obžalovanému se předkládá k nahlédnutí a vyjádření pověření na čl. 650 a pověření na čl. 673 trestního spisu:



K dotazu předsedkyně senátu, zda má obžalovaný vysvětlení k tomu, proč pověření k převzetí a provozování Portálu veřejné správy pro TESTCOM servis, s.r.o., je datováno 31.10.2003 a proč totožné pověření s jinou hlavičkou je datováno 17.12.2003, obžalovaný uvádí:

Nemám tušení. Asi k tomu byl nějaký důvod, který mi není znám. Po třicáté páté bych opakoval způsob, jakým rozhoduje ministr. Ministr denně podepisuje desítky, týdně stovky dokumentů. Jsou-li splněny všechny náležitosti, je to formální rozhodnutí nebo pokud na tom nemá ministr svou vlastní politickou vůli typu, že nechce zákon předložit do sněmovny. V jiném případě, jsou-li splněny všechny náležitosti odborných sekcí, je pouze podepisovačem.



K dotazu předsedkyně senátu, zda se obžalovaný dokáže vyjádřit k časovému rozdílu obou pověření, obžalovaný uvádí:

Ze zpětného pohledu se vám některé dokumenty zdají nepochopitelné, že byly podepsány, když v té době už někdo mi zaslal nějaký upozorňující dopis. Znovu opakuji, že jsem se o kritickém stanovisku ministerstva financí dozvěděl někdy v průběhu prosince 2003. Pak jsem inicioval jednání s ministrem Sobotkou, které bylo neustále odkládáno pro jeho pracovní zaneprázdněnost a pro jeho neochotu se zabývat z jeho pohledu naprosto podružným problémem, a že jsem se vážného jednání k této zúčastnil až v lednu 2004. Od té doby, kdy jsem se vrátil z jednání z ministerstva financí, jsem vydal pokyn k likvidaci TESTCOM servisu,s.r.o. a již jsem žádné dokumenty k této věci nepodepisoval, ani po splnění standardních úředních postupů, pokud jsem si to sám nějakým způsobem neověřil. Do té doby jsem s tím nakládal jako se všemi jinými úředními dokumenty. Znovu opakuji, že konec roku je mimořádně v politice složitou dobou, v lednu 2003 jsem navíc cestoval do USA finalizovat dohodu o nákupu společnosti Eurotel pro Český Telecom, která byla podmínkou privatizace Českého Telecomu a přiznám se vám, že jsem neměl vůbec myšlenky koncentrovány směrem na TESTCOM servis,s.r.o. nebo TESTCOM, výzkumný ústav.



K dotazu předsedkyně senátu, zda mu jsou známy podmínky, pro které soud může odmítnout návrh na zapsání do obchodního rejstříku, případně kdy lze návrh zamítnout, obžalovaný uvádí:

Není mi známo. Je mi známo to, co jsem uvedl ve své výpovědi zde před soudem, argumentace místopředsedy vlády Rychetského proti privatizaci obchodního rejstříku, jejíž jsem já jinak byl vždy příznivcem pro zrychlení tohoto provozu. Argument mně laikovi srozumitelný, byl, že soud ověřuje soulad se zákonem, a proto musí tuto činnost činit i nadále. Kdyby podmínky nebylo, bylo efektivnější svěřit soukromému subjektu, jako je to v řadě některých zemí. Proto jsem se vždy hájil a hájím stále pro mě podstatnou věcí, že pokud obchodní soud zapsal tuto společnost, je dle mého soudu vše v pořádku. Neumím si představit a neumím jako občan či bývalý politik se smířit s tím, že bych žil v zemi, kde jeden soud rozhodne jedním směrem a druhý směr zcela opačným směrem, resp. označí toto jednání za trestný čin. Považuji to, nezlobte se, za naprosto absurdní.



K dotazu předsedkyně senátu k notářskému zápisu ze dne 30.9.2003 ohledně založení společnosti, zda obžalovaný byl přítomen při tomto notářském úkonu JUDr. Voclové, obžalovaný uvádí:

Nebyl. Tuto notářku neznám. Znám jediného notáře, a to Cyrila Svobodu.



Přistoupeno k dotazům členů senátu:



K dotazu člena senátu ing. Jaroslava Kouby, když obžalovaný jmenoval obžalované Mgr. Chmelíčka a ing. Novotného do statutárních funkcí do TESTCOM servisu,s.r.o., zda mu nebylo jasné, že to může být střet zájmů, obžalovaný uvádí:

Naopak. Činil jsem to záměrně, aby bylo jasné, že TESTCOM servis je „jakousi součástí“ TESTCOMU, výzkumného ústavu. Naopak, kdybych tam jmenoval někoho jiného, tak by z toho vznikalo podezření, že má společnost jiný cíl. To, že to byla stejná osoba, byl záměr ukázat, že společník TESTCOM, výzkumný ústav, vlastní tuto společnost, a že tam je naprostá personální propojenost. Společnosti si žádným způsobem nekonkurovaly, společnost netunelovala jedna druhou, takže mi na tom nic podezřelého nepřišlo. I když jsou to společnosti odlišného druhu, pokud se podívám do soukromého sektoru, tak je naprosto běžnou praxí, že jedna firma má x dceřinných společností a tyto jsou personálně propojeny, protože spolu společnosti vzájemně spolupracují. Kdybych mohl dnes znovu začít, tak bych se poučil a nic takového nic nedělal. Tehdy mi to nepřišlo nenormální.



Senát dále bez dotazů.



Přistoupeno k dotazům státního zástupce:



K dotazu státního zástupce, zda obžalovanému něco říká jméno Erik Geuss, obžalovaný uvádí:

Ano, to byl můj ekonomický náměstek.



K dotazu státního zástupce, zda jej tento upozorňoval, případně při jaké příležitosti na to, že smlouva, která byla obžalovaným podepsána 31.10.2003, je přinejmenším nestandardní, obžalovaný uvádí:

Neupozornil a kdyby tak učinil, zapsal by to do referátníku. Neučinil tak ani osobně či jinak, je standardní postup, pokud máte výhrady jako pracovník ministerstva, je zápis do referátníku. Činil tak v jiných případech, v tomto případě tak nečinil.



K dotazu státního zástupce, kdy svědek Geuss v přípravném řízení uvedl, že v rámci porad vedení přímo od října 2003 upozornil na problematičnost této smlouvy, zda to může obžalovaný vyloučit, obžalovaný uvádí:

Mohu to vyloučit. Kdyby mě na to upozornil, byla by to velmi vážná věc. Náměstek Geuss byl odpovědný, byť později z ministerstva odešel, za ekonomickou část a kdyby mi řekl výhrady nebo je napsal do referátníku, tak bych se tím musel vážně zabývat, jako jsem se tím zabýval v mnoha jiných případech.



K dotazu státního zástupce, kdy byl obžalovaný poprvé informován o myšlence TESTCOM servisu,s.r.o., případně zda vznikla při poradách, při brainstormingu, zda to lze časově vymezit, obžalovaný uvádí:

Někdy na podzim, pokud počítám podzim od září nebo v létě. Chystali jsme spuštění Portálu veřejné správy, stanovil jsem, že to musí být na Invexu, který bývá v říjnu, takže se na tom celé léto pracovalo a operativních pracovních porad bylo mnoho.



K dotazu státního zástupce, kdo s touto myšlenkou přišel, obžalovaný uvádí:

Byl to výsledek diskusí tak, jako mnoho jiných věcí. Stejně tak jako nápad na elektronický obchodní věstník, který ve vší úctě považuji za velmi efektivní a zjednodušující život nejen občanům, ale přinášející příjmy státu. Snažil jsem se řídit ministerstvo ne byrokratickým úředním postupem, ale protože ministerstvo informatiky je nesmírně malý úřad, měl jen 165 lidí, muselo pracovat trochu manažerštějšími způsoby, než jsou běžné úřední byrokratické postupy. Běžně jsme pracovali tak, jak je zvykem byznysu, tzn. že jsme dělali brainstormingová sezení, ze kterých vycházely myšlenky, které se pak buď realizovaly nebo se ukázaly jako špatné. Nejsem schopen určit, kdo to řekl.



K dotazu státního zástupce, jaký okruh lidí byl přítomen samotným brainstormingovým sezením, obžalovaný uvádí:

Moji náměstci a přizvaní odborníci z jednotlivých úseků, kterých se věci týkaly. Většinou moji náměstci plus specialisté na tu oblast, o které jsme diskutovali.



K dotazu státního zástupce, kdy konkrétně, příp. za jakých okolností došli k závěru, že samotné založení a projekt TESTCOM servis, s.r.o., je správný a vhodný, obžalovaný uvádí:

Jak říkám, byl to výsledek kolektivního rozhodnutí.



K dotazu státního zástupce, zda před samotným založením TESTCOM servisu, s.r.o., obžalovaného informoval někdo z podřízených pracovníků o případných v budoucnu zajímavých výnosech při Portálu veřejné správy, příp. kdy a kdo, obžalovaný uvádí:

Neinformoval, jak jsem zde uvedl. Vím, že taková praxe existuje v jiných státech. V myšlence prosazování, aby Portál byl na rozpočtu nakonec nezávislý, jsem to možná byl i já, kdo přinesl tuto myšlenku, protože jsem se s tím někde v zahraničí potkal. Jak jsem řekl, nikdy nebyla rozpracována, byla to jen úvaha.



K dotazu státního zástupce, zda si obžalovaný vzpomene, kdo schválil odměny za poskytované služby pro TESTCOM servis, s.r.o., obžalovaný uvádí:

To nevím.



K dotazu státního zástupce, co se týče účasti obžalovaného v poslanecké sněmovně, zda byl obžalovaný přítomen 6.4.2005 u zákona o majetku ČR, obžalovaný uvádí:

Podle zápisu z hlasování jsem byl nepřítomen u všech tří hlasování, takže jsem byl nepřítomen. Kde jsem se fyzicky nacházel, opravdu netuším.



K dotazu státního zástupce, zda existuje určitá schůze, kde se nehlasuje o nové koncepci zákona, ale kde se projednává zákon, obžalovaný uvádí:

Dovolíte-li, tak vysvětlím, jak funguje poslanecká sněmovna. Návrh zákona, který přijde do poslanecké sněmovny je organizačním výborem přikázán na plénum a navrženo přikázání odbornému výboru. V tzv. prvním čtení příslušný ministr zdůvodní návrh zákona. Poté příslušný zpravodaj – poslanec, kterému je tento tisk přidělen, provede v podstatě totéž, tedy představí poslancům návrh zákona. Poté je otevřena diskuse, kdy v prvním čtení platí princip, že se diskutuje o tom, zda vůbec takový zákon má být přijat, tedy o koncepci a celkové filosofii zákona. Na konec této rozpravy se hlasuje, buď o návrhu na zamítnutí tohoto zákona, příp. měkčí varianta je návrh na přepracování tohoto zákona nebo se hlasuje o přikázání do výboru, jak to navrhoval organizační výbor. Čili v prvním čtení se nehlasuje pro nebo proti, ale pouze o vrácení nebo přikázání. Následně je tento přikázán do výboru, pro jednoduchost si představme, že je to například hospodářský výbor, který se sejde na speciálním jednání, pouze členové hospodářského výboru, kde má tento zákon zase svého vlastního zpravodaje – poslance, který se jím zabývá. Poslanci zákon diskutují do detailů, tzn. paragraf po paragrafu, tedy pokud mají vůli a chtějí některé zákony nebo návrhy zákonů jsou nekonfliktní. Mimochodem tento patřil ke zcela nekonfliktním, protože konflikt se odehrával ohledně zákona o určení daní, se kterým byl společně projednáván. V tomto hospodářském výboru se zákon projedná detailně, vznikne tzv. pozměňovací návrh hospodářského výboru nebo odborného výboru, tj. souhrn pozměňovacích návrhů a o tomto se hlasuje, jde to do druhého čtení na plénu, kde může každý poslanec, který není členem hospodářského výboru, kde se věc projednává, ještě vznášet další návrhy, ale už nediskutuje o filosofii zákonu, pouze se překládají konkrétní návrhy tak, aby poslanci, kteří nejsou členy odborného výboru, který projednal zákon, dostali možnost k němu vznést nějakou připomínku. Pak se všechno namnoží a vznikne tlustý spis pozměňovacích návrhů, o kterém se hlasuje v tzv. třetím čtení, kdy se již rozprava naopak nevede a hlasuje se pouze o pozměňovacích návrzích. Na závěr je pak závěrečné hlasování o zákonu jako celku. Nezúčastnil jsem se ani prvního, ani druhého, protože jsem nebyl členem výboru, který tento zákon projednával, ani toho třetího, ani čtvrté fáze po vrácení zákona ze senátu.



K dotazu státního zástupce, pokud jde o data, které byly vyslány z poslanecké sněmovny 1.12.1999 a 11.4.2000, kterých se obžalovaný účastnil, zda si vzpomene, co to bylo za etapu projednávání, obžalovaný uvádí:

Účast poslance v poslanecké sněmovně je odvozena od jeho účasti na hlasování. Pokud žaloba vychází z údaje, který se jmenuje presence poslanců, tak konstatuji, že ten v žádném případě neodpovídá realitě, protože to je listina, ke které se poslanec zapíše nebo nemusí zapsat. Já jsem se nezapisoval mnohokrát při příchodu do poslanecké sněmovny. Je to čistě formální náležitost, která nemá žádnou právní validitu. Validitu má pouze účast na hlasování. Nezúčastnil jsem se. Zda jsem byl jinde v budově na jiném jednání nebo mimo budovu parlamentu, v zahraničí, to si nejsem schopen po šesti letech vzpomenout. Zákona o majetku státu jsem se vůbec nezúčastnil, zákon nebyl jakkoliv problematický, tudíž se o něm nejednalo ani na poslaneckém klubu, nebylo to žádné politikum. Byla to technická norma.



K dotazu státního zástupce, zda má obžalovaný nějaký konkrétní poznatek, podle kterého si pamatuje, jestli se skutečně zúčastnil či nikoli, obžalovaný uvádí:

To je záznam z hlasování, který jsem si vyjel ze sněmovny a který jsem předložil soudu. Nebyl jsem zapojen v hlasovacím zařízení, tudíž jsem byl nepřítomen. Jiný důkaz vám nemohu předložit ani žádný jiný důkaz neexistuje. Větší důkaz než toto nemůže existovat. Zcela upřímně vám řeknu, že jsem byl sám překvapen, protože z desítek tisíc hlasování, kterých jsem se zúčastnil za sedm let v poslanecké sněmovně, si samozřejmě nepamatuji zákon, který nebyl politickým sporem a vůbec se mě netýkal.



K dotazu státního zástupce, zda obžalovaný hovořil se svými spolupracovníky, když se projednával zákon ve sněmovně, s někým, kdo by s obžalovaným narazil na tuto problematiku, obžalovaný uvádí:

Ne a mohu jen zopakovat, že to nebyla sféra mého zájmu, nebyl to politicky problematický zákon, tudíž se o něm na poslaneckém klubu vůbec nejednalo. Navrhl jsem soudu svědky, kteří toto mohou samozřejmě dosvědčit, příp. administrativní aparát poslaneckého klubu Unie svobody.



K dotazu státního zástupce, zda si obžalovaný vzpomene, kdo organizoval úkony spojené se samotným založením TESTCOM servisu, obžalovaný uvádí:

Nevím.



K dotazu státního zástupce ohledně připomínek ohledně určité nesprávnosti založení TESTCOM servisu, s.r.o., kdy obžalovaný zmínil v rámci svého vyjádření před soudem, že obdržel vyjádření ministra Sobotky v prosinci 2003 a poté byla registrována vyjádření pana Nováka, zda si obžalovaný vzpomene na další osoby, které by eventuelně nastínily tuto problematiku, to že něco není v pořádku, obžalovaný uvádí:

Výhrady pana ministra Sobotky jsem registroval na našem osobním setkání, které bylo až v lednu 2004, jak jsem již uvedl. Každý úřad dostává denně desítky, možná několik desítek dopisů, výhrad ke svému rozhodnutí od jiných institucí, to je jiná věc. Pokud bude mít soud zájem, může to doložit každý ředitel kanceláře. Existuje tzv. připomínkové řízení nad návrhem zákonů. Resorty si neustále vyměňují nějaké námitky a výhrady. Většinou tyto spory řeší podřízení, za výjimečných okolností přímo ministři. Já jsem tuto věc přímo řešil s panem ministrem Sobotkou, ale nepovažoval jsem ji za tak právně vážnou, jak se možná vám dnes z toho pohledu jeví. Nikdo další mě na to neupozorňoval.



Přistoupeno k dotazům obhájců:



K dotazu JUDr. Sokola, pokud jde o techniku hlasování a zapojování se do hlasovacího zařízení, jak to technicky probíhá, kdy se obžalovaný zapojuje do hlasovacího zařízení nebo jak se běžně poslanci zapojují, obžalovaný uvádí:

Přijdete-li do poslanecké sněmovny, máte elektronickou hlasovací kartu, kterou vložíte do hlasovacího zařízení a v tu chvíli jste přihlášen, což hýbe za jistých okolností kvórem pro určitá rozhodování. Existuje celá škála způsobů, jak můžete „hlasovat“ pro proti, můžete být přihlášen a nehlasovat a zvyšovat tím kvórum a když nejste přítomen v poslanecké sněmovně, tak si kartu podle jednacího řádu sněmovny musíte vyjmout z hlasovacího zařízení, čímž se odhlásíte. V poslanecké sněmovně jste přítomen nebo nepřítomen elektronickým zařízením.



K dotazu JUDr. Sokola, když obžalovaný hovořil o panu Novákovi, který generoval jakési stesky, stížnosti, posléze snad i udání, aby se obžalovaný vyjádřil, o koho šlo, obžalovaný uvádí:

Pan Novák byl zaměstnancem Úřadu pro veřejné informační systémy, to byl předchůdce ministerstva informatiky, odkud byl propouštěn pro hrubé porušení pracovní kázně tehdejším šéfem úřadu pro veřejné informační systémy panem ing. Berkou. Nicméně tehdejší vedení úřadu udělalo administrativní chybu, neboť neprojednalo jeho propuštění s odborovou organizací, jíž je pan Novák předsedou. Odborová organizace je o neznámém počtu členů a tudíž pan Novák vyhrál posléze po několika letech soud a musel být přijat zpět, v tu chvíli už na ministerstvo informatiky, které se stalo nástupcem Úřadu pro veřejné informační systémy. Na ministerstvu informatiky, protože byl mezitím zrušen odbor informatiky, byl přeřazen na jinou práci, konkrétně do bezpečnostního odboru, kde hrubým způsobem porušoval pracovní kázeň, o čemž existuje poměrně vysoký počet záznamů, všech napomenutí a důtek. Vyvrcholilo to jeho snahou zfalšovat knihu o kontrole objektové bezpečnosti, snahou dopsat zpětně kontroly, které nečinil a byl propuštěn pro hrubé porušení pracovní kázně. Jak je jeho zvykem, zažaloval ministerstvo, soud se vlekl delší dobu. Posléze byl pan Novák ochoten přistoupit na smír a žalobu stáhnout, protože tak, jak jsem já byl informován naší právní kanceláří Bělina – Kříž, je to tedy pan profesor Bělina, který nás v této věci zastupoval, bylo zřejmé, že soud jeho žádosti nevyhoví. Nakonec ministerstvo přistoupilo na tuto dohodu a pracovněprávní spor skončil. Dnes mohu říct, že toho hořče lituji. Pan Novák za dobu své doby, kdy byl na ministerstvu, na mě osobně poslal, odhaduji, stovky nejrůznějších hanopisů, udání, podání, článků do novin, které by si zasluhovaly trestní podání za ochranu osobnosti. Vždy jsem vyznával princip, že politik se nemá hájit na ochranu osobnosti, také jsem nikdy nikoho pro pomluvu nežaloval, jako soukromá osoba mám v této věci otevřenou budoucnost.



K dotazu JUDr. Sokola, zda obžalovaný někdy podepisoval jako ministr za ministerstvo, jménem ministerstva nějakou smlouvu s obchodní společností, obžalovaný uvádí:

Jinou, než TESTCOM servis, si po pravdě řečeno nepamatuji, ale podepsal jsem řadu smluv podle stejného principu, který jsem zde popsal, tedy podepsal jsem samozřejmě řadu rozhodnutí o výběrových řízení a podobně a samozřejmě řadu smluv zejména s Českým Telecomem kvůli rámcové smlouvě o jednotné komunikační infrastruktuře státu. Byly to ohromné stohy smluv.



K dotazu JUDr. Sokola, zda obžalovaný někdy ověřoval, zda smluvní subjekty existují, jestli jsou zastoupeny osobou, která je podle obchodního rejstříku k tomu oprávněná, obžalovaný uvádí:

Ne. To by nebylo ani v mých silách. Podepisoval jsem smlouvy, pokud splnily všechny úřední náležitosti tak, jak je spisový a organizační řád ministerstva určuje. Byly tam příslušné podpisy pracovníků, kteří se odborně věcí zabývají.



K dotazu JUDr. Sokola, zda rozhodnutí založit TESTCOM servis a posléze kroky k jeho založení, resp. následné uzavření smlouvy mezi ministerstvem a TESTCOM servisem v době do prosince, se jevilo jako nějaká senzitivní záležitost, jako něco politicky nebo ekonomicky významného, obžalovaný uvádí:

Ne, vůbec, byla to čistě technická věc, jak jich byla na ministerstvu řada. V té době byly politické problémy kolem rozpočtu, na přelomu roku jsem se podílel na velkých změnách v Českém Telecomu, finišoval zákon o elektronických komunikacích, takže to byla skutečně padesátá, šedesátá položka v nějakých prioritách. Byla to typická věc vnitřní na ministerstvu.



K dotazu JUDr. Sokola, zda někdy obžalovaný přijímal nějaké rozhodnutí, ve kterém si žádal stanovisko nějakého jiného ministerstva nad rámec materiálů, které dostával v referátníku, obžalovaný uvádí:

Na to si nevzpomínám, to není standardní praxe a postup, to bych musel žádat ke každému druhému materiálu nějaký takový postup. Nepamatuji si, že bych kdykoliv žádal někoho externího o posouzení věci, na to je úřad. Kdyby to úřad nedělal, byl by zbytečný.



K dotazu JUDr. Sokola, zda poté, kdy se věc založení TESTCOM servisu a následných reakcí některých zaměstnanců TESTCOMU, příspěvkové organizace dostala až do stádia, kdy se začalo spekulovat o trestním stíhání obžalovaného, se jednalo, byť neformálně, o této věci ve vládě nebo zda se k ní vyjadřovali tehdejší kolegové obžalovaného, obžalovaný uvádí:

Ve vládě se jednalo až o situaci, kdy mluvčí státního zastupitelství Omelka a zde přítomný pan Karabec veřejně sdělili tisku, že budu brzy obviněn, pan mluvčí Omelka použil ten termín „jen co se doladí spis,“ zatímco já jsem žádné obvinění nedostal, to trvalo tři týdny. V té době, protože to plnilo titulní strany tisku, neboť obvinit ministra není věc běžná každý den, jsem informoval nejdříve premiéra a pak na žádost pana premiéra celou vládu o této věci, ministři mi vyjadřovali podporu dosti silnou, včetně přítomných právníků a podporu s vědomím, že přece takovéto stíhání za věc, která je takto konstruovaná, přeci není možné. Někteří z nich uvedli dokonce „to bychom seděli ve vězení skutečně všichni,“ protože každý úřad udělá někde nějakou chybu, ale přeci ministr není trestně odpovědný i za případnou chybu úřadu. Vyjadřovali mi silnou podporu.



K dotazu JUDr. Sokola, kdo byl odpovědný za aktuálnost organizačního schématu ministerstva informatiky v době, kdy byl ministrem, obžalovaný uvádí:

Věcně organizační schéma mi vždy připravoval k podpisu ředitel mé kanceláře pan Pavel Kolář, který je velmi zkušeným státním úředníkem, od roku 1990 byl šéfem několika kanceláří ministra a on také vždy vyjednával s odborovými organizacemi apod. Já jsem dostával věc vždy k podpisu, případně jsem byl seznamován s nějakým problémem, který v organizačním řádu vznikl typu „paní náměstkyně XY odmítá tuto kompetenci, říká, že to má dělat náměstkyně ZŽ a ZŽ říká, že to má dělat XY,“ musí se rozhodnout, kdo to bude dělat. Takovéhoto typu rozhodnutí. Do detailů spisových řádů a organizačních řádů jsem nikdy nepronikl a mám to, po pravdě řečeno, za velmi zvláštní koníček.



K dotazu JUDr. Sokola, jak to technicky probíhalo, jestliže někdo z těch, kteří se podepisovali na referátníku, s obsahem referátníku zcela nebo alespoň z části nesouhlasil, zda připsal rukou poznámku, vložil tam svůj osobní materiál, jak to bylo zavedené na ministerstvu v době, kdy ho obžalovaný řídil, obžalovaný uvádí:

Je to tak určeno ve spisovém řádu, vyznačí na titulní straně, kde má strojový podpis nebo souhlas výhradu a vloží do materiálu svou písemnou výhradu. Takových věcí jsem dostal mnoho a musel jsem takovou situaci řešit. Jak jsem už opakovaně uvedl, pokud tam výhrada není zmíněna, tak je podle spisového řádu souhlas dotyčné osoby.



K dotazu JUDr. Sokola, zda si obžalovaný vzpomene na nějaký materiál, který by bylo možné z ministerstva vyžádat, ze kterého je patrný mechanismus odporu vůči materiálu, jak ho obžalovaný právě popsal, obžalovaný uvádí:

Určitě. Teď díky přehřátí a dlouhé době se přiznám, že mi nic na mysl nenaskakuje, ale bezpochyby to budou ekonomické záležitosti, bezpochyby současná náměstkyně Vohralíková opakovaně mnohokrát zpochybňovala nějaké referátníky. Vracel jsem mnohokrát referátník k přepracování pro výhrady, ale nevzpomenu si na jméno.

K dotazu JUDr. Sokola, jak bylo uvažováno, že bude naloženo s případným ziskem, který by překročil provozní náklady, obžalovaný uvádí:

Smyslem a ideou bylo všechno, co TESTCOM servis získá z Portálu, použít na provozní náklady. Po pravdě řečeno, Portál je možno zlepšovat téměř do nekonečna, je to pouze omezeno finanční kapacitou. Nepředpokládal jsem, že by tam jakýkoliv takovýto přebytek mohl vzniknout. Kdyby čistě teoreticky vznikl, tak by o něm rozhodoval management, který byl plně pod personální kontrolou, neboť v jeho čele stál můj náměstek, čili rozhodovalo by o tom ministerstvo. Čistě právně, kdyby takový přebytek zůstal, tak by byl jeho příjemcem TESTCOM, výzkumný ústav, který by ho získal jako jediný společník.



JUDr. Hochman bez dotazů.

Mgr. Hanzlík bez dotazů.



Obžalovaní k možnosti dotazů a vyjádření se k výpovědi obžalovaného Mlynáře uvádějí:



Obžalovaný Mgr. Chmelíček dotázán dle § 214 tr. ř.: Bez dotazů a připomínek.

Obžalovaný ing. Novotný dotázán dle § 214 tr. ř.: Bez dotazů a připomínek.



Konstatuje se, že další dotazy na obžalovaného Mlynáře nejsou.



Obžalovaný Mlynář v průběhu svého výslechu předkládá se žádostí o založení do spisového materiálu:

- sněmovní tisk č. 438,

- návrh na vrácení zákona, 19. schůze, 86. hlasování ze dne 1.12.1999,

- 3. čtení, 24. schůzce, 312. hlasování s datem 14.4.2000,

- projednání po vrácení senátem z 26. schůze, 29. hlasování s datem 27.6.2000.



Konstatuje se, že obsah listin bude proveden v rámci čtení listinných důkazů.



K dotazu předsedkyně senátu na strany, zda mají v této fázi řízení nějaké procesní návrhy, žádosti, připomínky, strany uvádějí:



Státní zástupce: Bez připomínek.

Obhájci obžalovaných: Bez připomínek.



Prohlášeno

usnesení



Hlavní líčení se přerušuje a bude opět konáno dne 26. července 2006 od 9.00 hod. v jednací síni č. dv. 214/III. patro, což přítomní berou na vědomí a nebudou již obesíláni, neboť hlavní líčení bylo nařízeno na dny 25. – 27.7.2006.



Skončeno a podepsáno ve 14.45 hodin. JUDr. Silvie Slepičková

předsedkyně senátu

Protokolující úřednice:

Radka Šnokhousová



Tento protokol byl sepsán podle § 55b odst. 2 tr. řádu dne 4.9.2006.

Zvukový nosič je uložen v trezoru Městského soudu v Praze v č. dv. 93/II.

CD č. 344/06