mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem23.1.2007

Protokol 19 - Závěrečné řeči

Protokol o hlavním líčení

(pořízen autentický zvukový záznam)

pokračováno v přerušeném hlavním líčení





Městský soud v Praze dne 23.1.2007 v 09.00 hodin v č. dv. 57/I. patro

Trestní věc proti obžalovaným

Mgr. Dušan Chmelíček, Ing. Vít Novotný a Vladimír Mlynář

Pro trestné činy dle §§ 255/1,2a, 3 – 9/2 tr. zákona a další



Přítomni:



Předsedkyně senátu: JUDr. Silvie Slepičková



Přísedící: JUDr. Karel Dlabač

Zdeňka Peltanová

Ing. Jaroslav Kouba – náhradní soudce



Protokolující úřednice: Eva Holečková



Za MSZ: Mgr. Jan Karabec



Za poškozenou spol. TESTCOM: nikdo – doručení vykázáno



Obžalovaní: Mgr. Dušan Chmelíček – osobně – OP č.

Ing. Vít Novotný – osobně – OP č.

Vladimír Mlynář – osobně – OP č.

Totožnost ověřena dle občanských průkazů.



Obhájci: Mgr. Michal Hanzlík – osobně za obž. Chmelíčka – ČAK

č. 9067

JUDr. Přemysl Hochman – osobně za obž. Novotného –

– ČAK č. 2259

JUDr. Tomáš Sokol – osobně za obž. Mlynáře – totožnost

soudu známa

Totožnost ověřena dle osvědčení České advokátní komory.



Pokračováno v přerušeném hlavním líčení.

Předsedkyně senátu sdělila podstatný obsah dosavadního jednání ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu.



Po poradě senátu (bez účasti náhradního soudce) vyhlášeno u s n e s e n í :

Podle § 215 odst. 4 tr. řádu se návrh obžalovaných na doplnění dokazování spočívající ve vypracování znaleckého posudku k posouzení rozsahu činností vykonaných společností Capitol Internet Publisher z a m í t á jako nadbytečný.

Dáno poučení o opravném prostředku.



Předsedkyně senátu udělila slovo k závěrečným řečem.



Státní zástupce:

Na základě obžaloby MSZ v Praze pod sp.zn. 1 KZv: 98/2005 ze dne 4.4.2006 registrované u MS v Praze dne 6.4.2006 jsou v trestní věci 2 T 1/2006 projednáváni obžalovaní:

Mgr. Dušan Chmelíček, a to pro trestně právní jednání označené pod body I. 1 – 2) obžaloby jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, pod bodem II. obžaloby jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona a pod bodem III. obžaloby jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, odst. 3 tr. zákona, vše ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona.

Ing. Vít Novotný je stíhán pod body I. 1 – 2) obžaloby pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona a pod bodem III. obžaloby pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, odst. 3 tr. zákona, vše ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona.

Vladimír Mlynář je na základě totožné obžaloby stíhán pod bodem II. obžaloby za pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 10 odst. 1 písm. c) k § 128 odst. 2 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomocí veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.

Těchto citovaných trestných činů se obžalovaní dopustili způsobem a za okolností blíže uvedených ve výrokové části obžaloby, které popíši následně za současného vyhodnocení důkazního stavu a vymezení skutkových podstat příslušných trestných činů, které jsem uvedl na počátku, a to v návaznosti na jednotlivé úkony obžalovaných tak, aby bylo zřejmé, jaké důkazní materiály a v jakém rozsahu zřetelně prokazují jednotlivé části trestně právního jednání obžalovaných.

Důkazní materiál, který vymezuje míru účasti žalovaných na trestně právním jednání, vychází zejména ze zajištěných listinných materiálů a dále ze svědeckých výpovědí samotných zaměstnanců Ministerstva informatiky ČR, kteří podrobným způsobem popsali okolnosti, za kterých došlo ke spáchání jednotlivých trestných činů.

Trestní spis obsahuje i další podstatné listiny, které podrobným způsobem vymezují jak funkční zařazení obžalovaných v rámci jednotlivých subjektů, tak údaje, které přehledným způsobem charakterizují jednotlivé instituce a pojmy v této kauze běžně používané tak, aby bylo mimo jiné možné stanovit míru účasti obžalovaných na žalovaném trestně právním jednání a jejich záměr toto jednání realizovat, a zároveň, aby údaje uvedené v obžalobě ohledně příslušných institucí a organizací, kde obžalovaní působili, eventuelně dosud působí, byly přehledné a jasně vymezovaly úkoly jednotlivých účastníků.

Tyto údaje v rámci následného vyhodnocení důkazní situace označím následně vždy v momentu, který bude rozhodný pro danou situaci.

Ačkoliv povaha této trestní věci je z právního hlediska poměrně standardní kauzou, která by měla být projednána bez motivace zúčastněných subjektů zasahovat do jednání orgánů činných v trestním řízení, ať už opakovaným zveřejňováním údajů v médiích, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, případně jinými podněty, musím zkonstatovat, že v daném případě tomu tak nebylo.

Již před samotným zahájením trestního stíhání s ohledem na výraznou publicitu projednávané trestní věci, zejména v návaznosti na společensky významné pracovní zařazení obžalovaných, byly orgány činné v trestním řízení nuceny odolávat neúměrnému a cílenému tlaku, zejména ze strany některých médií, které zcela jednostranně a především nesprávně informovaly veřejnost o postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména ohledně okolností týkajících se zveřejnění záměru realizovat trestní stíhání a dále v podobě některých neodborných komentářů, které se zcela programově snažily očistit obžalované od podezření ze spáchání trestného činu, aniž by znaly základní aspekty dané trestní věci.

Na tyto výkřiky navazovaly v průběhu trestního řízení další vesměs zcela účelové a neodborné komentáře opětně zacílené pouze na jediné, a to vytvořit v rámci společnosti takový dojem, který by vyvolal v řadách veřejnosti údiv nad troufalostí stíhat obžalované pro skutky popsané ve výrokové části obžaloby, byť následná reportáž České televize stejně jako závěry interního šetření potvrdily, že pracovníci MSZ v Praze jednali zcela v souladu se zákonem a neporušili žádnou konkrétní právní normu.

Kořením těchto útoků byly samozřejmě i zcela nevhodné komentáře na osoby ze státního zastupitelství s cílem vytvořit takový mediálně společenský tlak, aby došlo k odložení věci, případně k zastavení trestního stíhání.

Přes tyto skutečnosti se dle mého názoru v dané věci podařilo shromáždit takové množství důkazního materiálu, jaké odpovídá ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Několikrát zde v průběhu hlavního líčení a ostatně i v průběhu přípravného řízení bylo z reakcí a z vyjádření obžalovaných možné rozpoznat, že tento proces je svým způsobem v mnoha směrech problémovým a ojedinělým.

Tato skutečnost byla deklarována jak vystoupeními samotných obžalovaných v průběhu přípravného řízení a následně i v rámci řízení před soudem, kdy bylo ze strany obžalovaných eventuelně z úst obhajoby konstatováno, že jsou opakovaně porušovány ústavní svobody a práva obžalovaných.

Musím souhlasit s obžalovanými, že jde v daném případě skutečně o proces průlomový a ojedinělý, avšak nikoliv s ohledem na údajné porušení těchto ústavou garantovaných práv, ale ze zcela jiného důvodu.

Důvod těchto přívlastků totiž netkví v samotné trestní kauze, která má rysy trestně právního jednání, které se velmi často objevuje v jiných trestních kauzách, kdy jeden či více pachatelů zneužije svého funkčního zařazení k zajištění majetkového prospěchu své vlastní osoby, eventuelně třetích osob ku škodě majetku, kde působí, a to realizací nekonečného množství variant trestně právního jednání, ale především je dán personálním obsazením této kauzy na lavici obžalovaných, jak již bylo shora uvedeno.

Po společenských a politických změnách v roce 1989 si občané této republiky pomalu, ale dnes již s o to větší pravidelností zvykají na zveřejňování různých pochybení, ať už komunálních politiků, případně vysokých představitelů tohoto státu, kteří se mimo jiné podíleli na moci výkonné.

Tyto momenty nám opakovaně ukazují a zároveň varovně připomínají reálný obraz společnosti, a to jak morálku této společnosti, tak především určitou kulturu jednání právě těch lidí, kteří se dopustili jakéhokoliv závažného pochybení v rámci své vysoké funkce před rokem 1989, funkce zcela nedotknutelné.

Pokud budeme hledat společný jmenovatel všech těchto problémových kauz, které skončily potrestáním pachatelů v rámci trestního řízení, eventuelně jiným pro ně nepříjemným resumé, ne vždy shledáváme na první pohled typické rozdělení na subjekty trestního řízení, tj. na poškozené v důsledku trestně právního jednání a osoby, které se tohoto jednání dopustily.

Důvod je prostý, neboť obhajoba obžalovaných má vždy za cíl využít svého vlastního postavení, mimo jiné jako i v tomto případě a informovat veřejnost a následně orgány činné v trestním řízení včetně trestního senátu příslušného soudu v takovém rozsahu a takovým způsobem, který z obžalovaných činí osoby zcela bezúhonné mající vždy poctivý záměr, který se s ohledem na další nepředvídatelné okolnosti nezdařil, kdy na tomto názoru zpravidla setrvávají až do pravomocného odsouzení.

Podobnou taktiku spojenou s prvky nedotknutelnosti použil v rámci trestního řízení i bývalý ministr informatiky a další obžalovaní, kteří se nejen ani zčásti nedoznali k trestně právnímu jednání, ale již od samého počátku trestního řízení za pomoci médií poskytovali vlastní subjektivní komentáře, na což samozřejmě mají právo, avšak tyto komentáře se však týkaly nejen samotného obsahu projednávané trestní věci, jak již bylo řečeno v úvodu, ale ne vždy korektním způsobem informovaly a hodnotily jednání orgánů činných v trestním řízení.

Tyto v určité době velmi četné reakce nyní obžalovaných skutečně potvrzují, že jde o netypickou kauzu, která není projednávána každý den, a to z důvodů již zmíněných.

Jde zde o kauzu, která řeší toho času společensky významné osoby, zejména v případě obžalovaného Mlynáře, a tomu od počátku odpovídá i publicita, což obžalovaní velmi dobře vědí a věděli již od počátku tohoto trestního řízení, kdy poskytovali z titulu své pozice veřejnosti vlastní verze, které z nich činily osoby zcela bezúhonné a tedy zjevným omylem stíhané.

Tato tvrzení se průběžně opakují v průběhu trestního řízení u různých tiskových médií s jediným a již zmíněným záměrem.

Z četnosti a neadekvátnosti těchto prohlášení lze vyčíst jediné, a to, že orgánům činným v trestním řízení se podařilo za pomoci dalších osob do situace detailně zainteresovaných nalézt a konkrétně pojmenovat trestně právní jednání blíže popsané v návrhové části obžaloby.

Závažnosti tohoto zjištění jsou si vědomi i obžalovaní, zejména obžalovaný Mlynář, který již před samotným zahájením trestního stíhání předložil předem připravovanou verzi své obhajoby a zároveň velmi intenzivně v počátcích trestního řízení horoval o potrestání všech, kteří se na tomto případu podíleli, zejména v souvislosti s okolnostmi ohledně zahájení trestního stíhání u jeho osoby, aniž by si skutečně ověřil, jakým způsobem došlo ke zveřejnění příslušných údajů a za jakých okolností.

Tento prvek obhajoby dominuje v průběhu celého trestního řízení a pouze dokumentuje reakci stíhaných osob spočívající v předstíraném údivu, že někdo měl a má odvahu upozornit na jednání v rozporu se zákonem, které bylo realizováno osobami na významných společenských postech.

Míru vlastní nedotknutelnosti tolik známé před zmiňovaným rokem 1989 rovněž dokumentuje jak samotný charakter této trestní kauzy, tedy její obsahová náplň, ke které se následně dostaneme, tak výpovědi některých zainteresovaných a především zcela nezávislých svědků, kteří nejen podrobným způsobem vymezili příslušných skutkový děj, ale rovněž v této souvislosti popsali arogantní a nevhodné jednání obžalovaných právě z titulu jejich řídících funkcí v momentu, kdy byli obžalovaní na vlastní trestně právní jednání upozorněni podřízenými pracovníky.

Pokud jde o samotnou trestnou činnost pod jednotlivými body obžaloby, jejím základním momentem je ze strany obžalovaných vědomé nerespektování zákonných ustanovení ve smyslu zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a dále zákona č. 219/2000 Sb. o majetku ČR a jejím vystupováním v právních vztazích a následné další právní úkony blíže popsané v jednotlivých bodech obžaloby ze dne 4.4.2006.

Právě tento moment je určujícím pro vymezení rozsahu trestně právní odpovědnosti jednotlivých obžalovaných a označení příslušných trestných činů v návaznosti na jejich osoby.

Samotné založení společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a okolnosti bezprostředně s ním spojené tvoří obsahovou náplň výroku obžaloby pod bodem I. 1 – 2), ze kterého jednoznačně vyplývá, že obžalovaný Mgr. Chmelíček jako ředitel a statutární orgán státní příspěvkové organizace TESTCOM po předchozím projednání s obžalovaným Novotným jako náměstkem ředitele státní příspěvkové organizace TESTCOM, společně založili obchodní společnost TESTCOM servis, s.r.o., kde osobami oprávněnými jednat jménem společnosti byli pouze obžalovaní Chmelíček a Novotný, a jediným zakladatelem a společníkem byla státní příspěvková organizace TESTCOM, přičemž dne 23.10.2003 za účelem jejího založení zároveň jako statutární zástupci příspěvkové organizace TESTCOM uložili závazným pokynem podřízeným pracovníkům odeslat z rezervního fondu této příspěvkové organizace finanční částku ve výši 7,5 mil. Kč na účet soukromé obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o., přestože z titulu jejich pracovního zařazení a po předchozím opakovaném upozornění ze strany podřízených pracovníků jim muselo být známo, že založení této společnosti a následná úhrada této finanční částky z rezervního fondu příspěvkové organizace je v rozporu jak s ustanovením § 57 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, které taxativně a bez výjimek stanoví použití rezervního fondu, tak v rozporu s ustanovením § 28 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, dle kterého může stát založit pouze akciovou společnost, a to jen v případech vyplývajících ze zvláštního předpisu a za určitých podmínek.

Na základě dalších pokynů ze strany obžalovaného Chmelíčka a obžalovaného Novotného rovněž došlo k úhradě nákladů spojených se založením obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o., a to ve výši 42.949,- Kč, přestože oba obžalovaní věděli s odkazem na to, co jsem jmenoval před chvílí, že toto jednání je v přímém rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, v tomto směru je zákonná dikce jasná a nepřipouští žádný další účelový právní výklad.

Abychom se přiblížili ke zdánlivě zcela nelogickému jednání ze strany obžalovaných, kteří realizovali jednání pod bodem I. 1 – 2) obžaloby, přestože byli opakovaně upozorňováni na protiprávnost těchto úkonů, je nutné konfrontovat obhajobu obžalovaných s důkazy, které jsou založeny ve spisovém materiálu.

Začnu tím, co tvrdí obžalovaní v rámci své vlastní obhajoby.

Obžalovaní Chmelíček a Novotný shodně nepopírají, že k založení obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o. došlo na základě jejich iniciativy a dále uvádějí, že samotné založení TESTCOM servis, s.r.o. i jeho činnosti a další záměry spojené s činností tohoto subjektu byly projednávány jak na základě standardních porad vedení Ministerstva, tak na specializovaných poradách, které se týkaly tohoto subjektu.

Dále uvádějí, že o založení TESTCOM servis, s.r.o. rozhodla porada vedení Ministerstva informatiky ČR v červnu roku 2003, eventuelně v červenci roku 2003, a to za přítomnosti tehdejšího ministra Mlynáře, který se rovněž projednání této problematiky opakovaně účastnil již předtím.

Obžalovaný Chmelíček k tomuto konkrétně u hlavního líčení a v rámci přípravného řízení uvedl, že rozhodnutí o založení TESTCOM servis, s.r.o. padlo na základě porady vedení, přičemž o oprávněnosti založení byl dále přesvědčen zřejmě od právníka, který zřizovací listinu připravoval, a to od JUDr. Maie.

Na další odborníky, kteří by se shodně vyjádřili k procesu založení jako JUDr. Mai, si nevzpomněl, přičemž následně odkázal na právníky Ministerstva informatiky ČR, rovněž potvrdil, že v rámci příspěvkové organizace byl také právník, a to Mgr. Hloušková.

Pokud jde o proces vzniku této myšlenky založit TESTCOM servis, s.r.o. a následnou realizaci, spoléhal obžalovaný na referátníky, kde se měl vyjádřit legislativně právní odbor, pokud jde o právní rozhled obžalovaného ohledně založení společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a samotného zařazení příspěvkové organizace TESTCOM, obžalovaný Chmelíček uvedl „považuji kterýkoliv zákon za podstatný, avšak zákon o rozpočtových pravidlech neznám a nikdy jsem se s fungováním státní správy nesetkal, považoval jsem TESTCOM za příspěvkovou organizaci a do většího detailu jsem nikdy nešel“.

Toto tvrzení je poněkud zarážející u člověka, který vykonával a dosud vykonává jednu z vrcholných řídících funkcí, a to u organizace, která se zákony č. 218/2000 Sb. a č. 219/2000 Sb. musí zcela bezpodmínečně řídit.

Pokud půjdeme ve výpovědi obžalovaného dál, obžalovaný Chmelíček zároveň připustil, že před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o. by bylo jednodušší změnit statut a navrhnout vynětí TESTCOMU příspěvkové organizace ze seznamu v té době připravovaného zákona, což v rámci porad ještě před založením TESTCOM servis, s.r.o. s ministrem obžalovaným Mlynářem probírali, avšak z nezjištěných příčin toto nerealizovali v příslušnou dobu.

Pokud jde o příjmovou stránku společnosti TESTCOM servis, s.r.o., obžalovaný v rámci hlavního líčení připustil, že ještě před založením TESTCOM servis, s.r.o. počítá jako ostatní, viz náměstkyně Bérová s tím, že provoz Portálu veřejné správy bude kryt příjmy jako např. ze smlouvy s Economií.

Na dotazy ohledně účelnosti založení TESTCOM servis, s.r.o. obžalovaný stejně jako ostatní obžalovaní shodně odpověděl, že záměr byl oddělit vědeckou činnost dosud vykonávanou TESTCOMEM příspěvkovou organizací od rutinního provozu v rámci Portálu veřejné správy, který by zajišťoval specializovaný subjekt v podobě TESTCOM servis, s.r.o.

V důsledku tohoto řešení by např. TESTCOM v souvislosti s rozvojem aplikací v rámci Portálu veřejné správy nemusel již žádat prostřednictvím Ministerstva o navýšení rozpočtu, neboť tyto položky by pokryla obchodní činnost TESTCOM servis, s.r.o.

Shodným způsobem vypověděli i ostatní obžalovaní.

Tato idea a řešení, jak je prezentují obžalovaní, by byly jistě zcela výhodné, avšak pouze pro TESTCOM servis, s.r.o. jak si ukážeme později pod bodem II. obžaloby, ale nic by to neřešilo pro samotný TESTCOM příspěvkovou organizaci, resp. Ministerstvo informatiky ČR, neboť rozpočtová režie TESTCOMU příspěvkové organizace zůstala zachována, zaměstnanci nikam neodešli, naopak vykonávali činnosti pro TESTCOM servis, s.r.o., budovy zůstaly stejné se shodnými nároky na provoz, které muselo pokrýt Ministerstvo jako zřizovatel prostřednictvím svého rozpočtu.

Jaký byl rozdíl oproti stavu, kdyby Portál veřejné správy spravoval TESTCOM příspěvková organizace, když systémové oddělení výzkumných a vědeckých činností od ostatních činností nevedlo prokazatelně k žádnému přínosu, když případná transformace TESTCOM příspěvkové organizace, která by podle připravovaného zákona o obecně prospěšných společnostech mohla být ze strany vedení Ministerstva informatiky ČR zažehnána již v počátku, kdyby Ministerstvo požádalo o vynětí této organizace ze seznamu obecně prospěšných společností v rámci jednoduchého procesu, jak ostatně potvrdil bývalý ministr financí Sobotka, a konečně když v případě správy Portálu veřejné správy zůstávaly příjmové složky na účtech společnosti TESTCOM servis, s.r.o., aniž by byly dále rozdělovány v rámci TESTCOM příspěvkové organizace, resp. Ministerstva informatiky ČR, a tedy dále ze státního rozpočtu.

Jaký byl pravý účel těchto snah ze strany obžalovaných?

Tuto otázku se pokusím zodpovědět v následující části, ale ještě dříve vyhodnotíme skutečnosti, které nelze zpochybnit, skutečnosti, které jsou mimo dalších důkazních materiálů jako jsou výpovědi zainteresovaných svědků a především listinné důkazy v podobě interních listinných materiálů Ministerstva informatiky ČR a účetní doklady zcela nezpochybnitelné.

Z obsahu trestního spisu tedy jednoznačně vyplývá, jakým způsobem došlo k založení TESTCOMU servis, s.r.o., za jakých okolností a na základě jakých a od koho směrovaných pokynů.

Z listinné materie vyplývá, že tedy existuje jednoznačné znění shora uvedených zákonů vymezujících podmínky založení kapitálových společností s majetkovou účastí státu a úpravy režimu takových společností, stejně jako jsou známy výhrady jednotlivých pracovníků, kteří na trestně právní jednání obžalovaných odkazovali již v samotném počátku.

Pokud jde o merit celé věci, tedy založení společnosti, tak tento záměr a povědomí obžalovaných je z jejich strany interpretován na rozdíl od obžaloby zcela odlišně, a jak bylo popsáno dříve, kdy obžaloba tvrdí, že šlo o jednání záměrné za plného vědomí ohledně existence příslušných právních předpisů, na jejichž porušení byli obžalovaní opakovaně upozorňováni ze strany podřízených odborných pracovníků a o jejichž porušení museli vědět s ohledem na vlastní pracovní zařazení a právní rámec okolo subjektů, které s touto věcí souvisejí, jako např. příspěvkové organizace TESTCOM.

Obžalovaní na svoji obhajobu alespoň v počátku trestního řízení tvrdili, že samotné založení TESTCOM servisu, s.r.o. tehdy nebylo v rozporu se zákonem, kdy společnost TESTCOM příspěvková organizace nebyla příspěvkovou organizací v pravém slova smyslu, neboť finanční prostředky nezískávala jen ze státního rozpočtu, ale z komerčních aktivit a tedy na hospodaření TESTCOMU příspěvkovou organizaci se dle jejich výkladu stanovovala vyhláška č. 205/1991 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 389/2000 Sb., která toto založení obchodní společnosti dovolovala.

Tento právní výklad je zcela účelový a na první pohled nesmyslný.

Podíváme-li se do spisového materiálu, zjistíme, pokud jde o TESTCOM příspěvkovou organizaci, že rozhodnutí ministra hospodářství č. 386/1992 o zřízení TESTCOM, technického a zkušebního ústavu telekomunikací a pošt Praha ze dne 22.12.1992 byl TESTCOM již od samotného počátku bez jakýchkoliv dalších dovětků eventuelně přívlastků definován jako příspěvková organizace, která byla založena na základě § 31 zákona č. 576/1990 Sb. ze dne 20.12.1999 o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí ČR.

Na tento dokument navazuje taktéž evidovaná listina viz spisového materiálu, a to zřizovací listina příspěvkové organizace TESTCOM z prosince 1992, kde je TESTCOM jmenován jako příspěvková organizace, jejím zřizovatelem je Ministerstvo hospodářství ČR, která po dohodě s Ministerstvem hospodářství ČR hospodaří s majetkem, který jí byl svěřen státem a mimo dalších aktivit může pod bodem 20 vykonávat vybrané komerční a servisní činnosti.

Další důležitou listinou obžaloby je statut příspěvkové organizace TESTCOM ze dne 1.7.1993, ze kterého opět jednoznačně vyplývá, že TESTCOM je příspěvkovou organizací, která hospodaří na základě schváleného ročního rozpočtu.

Z dalších písemností je zřejmé, že TESTCOM příspěvková organizace podléhá a odpovídá Ministerstvu informatiky ČR, přičemž v čele této příspěvkové organizace je ředitel, který zastupuje subjekt navenek a odpovídá ministrovi informatiky.

V návaznosti na tyto písemnosti je zcela přesně vymezen právní rámec TESTCOMU příspěvkové organizace, kdy lze zkonstatovat, že TESTCOM v inkriminovanou dobu byl příspěvkovou organizací a řídil se pro něj základní právní normou, a to jak zákonem č. 219/2000 Sb. o majetku státu, tak zákonem č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a nikoliv tedy obžalovanými uváděnou právní úpravou v podobě již citovaných vyhlášek.

Kdyby obžalovaní svá nesprávná tvrzení v rámci vlastní obhajoby ohledně příspěvkové společnosti mysleli skutečně vážně, museli by svůj omyl velmi záhy zjistit, aniž by si najímali externí právníky, a to již na poradách za účasti samotného vedení Ministerstva, stejně tak, jako skutečnost, že jimi uváděná právní úprava již není účinná s ohledem na shora uvedené skutečnosti.

Dalším důležitým zjištěním je samotné vyhodnocení posuzovaných právních norem.

Již na základním stupni vzdělání je zmiňován tzv. ústavní pořádek, kde je mimo jiné konstatováno rozčlenění právních norem a jejich tzv. právní síla.

Z těchto skutečně zcela základních informací každý člověk ví, zda je zákon nadřazen vyhlášce či nikoliv, pokud by tuto skutečnost náhodou v inkriminovanou dobu obžalovaní nevěděli, což se nedomnívám, mohlo jim tuto skutečnost připomenout právní oddělení Ministerstva informatiky ČR, eventuelně sám obžalovaný Mlynář, který měl nemalé zkušenosti z Poslanecké sněmovny.

O skutečnosti, že TESTCOM je skutečně příspěvková organizace bez jakýchkoliv dalších konstrukcí a o vědomosti ohledně této skutečnosti svědčí i další listinné podklady jako např. smlouva na poskytnutí dotace na podporu projektu, kterou dne 4.6.2003 před samotným založením podepsal obžalovaný Mlynář a kde je mimo jiné konstatováno, že TESTCOM je příspěvková organizace, tak např. dále rámcová smlouva na zabezpečení programu racionalizačních projektů a služeb v roce 2003, kde jsou podepsáni obžalovaní Chmelíček a Mlynář a opět je zde konstatováno, že TESTCOM je příspěvkovou organizací.

Pokud se vrátíme k obhajobě obžalovaných ohledně právního rámce a následného vymezení příspěvkové organizace TESTCOM, je zřejmé a ze zjištěných důkazů jednoznačně vyplývá, že obžalovaní již před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o. bezpečně věděli o tom, jaký statut má TESTCOM příspěvková organizace, podle jakých pravidel se řídí a co je v rámci těchto již zmiňovaných právních norem reálné a v souladu se zákony č. 218/2000 Sb. a č. 219/2000 Sb.

Zjištění, že TESTCOM je skutečnou příspěvkovou organizací, která nemůže jednak z rezervního fondu poskytnout jakýkoliv kapitál založený obchodní společností s ručením omezeným a stejně tak nemůže z těchto důvodů krýt náklady spojené se založením obchodní společnosti, tedy měli všichni obžalovaní dostatek času a listinných materiálů, které by jejich zřejmou a údajnou nevědomost obratem vyvrátily, a nemuselo by tak dojít k trestně právnímu jednání popsanému ve výrokové části obžaloby.

Dnes již víme, že soubor těchto písemností nebyl jediný podnět, který obžalované na jejich mylný výklad upozornil.

V inkriminovanou dobu, tj. před faktickým založením TESTCOM servis, s.r.o. se k tomuto problému se založením TESTCOM servis, s.r.o. dostala i tehdejší zaměstnankyně Ing. Jonášová, která pracovala v příspěvkové organizaci TESTCOM od září 2001 do prosince 2003, a v poslední fázi jako vedoucí účtárny, tj. dostatečně dlouhou dobu na to, aby se po odborné stránce výborně orientovala v problematice příspěvkových společností.

K pracovnímu zařazení svědkyně Jonášové mimo jiné patřilo vidovat i jednotlivé účetní doklady za účelem správnosti jejich zaúčtování.

Z tohoto výčtu jednoznačně vyplývá, že Ing. Jonášová byla tedy osobou odborně erudovanou, která byla již od počátku schopna rozeznat faktický a nezákonný postup vedoucích představitelů Ministerstva, kteří se chystali v rozporu se zde jmenovanými zákony založit TESTCOM servis, s.r.o. z prostředků náležejících příspěvkové organizaci TESTCOM, což také učinila a kontaktovala obžalované Chmelíčka a Novotného, tj. nejbližší spolupracovníky obžalovaného Mlynáře jako tehdejšího ministra s tím, že tento postup je v rozporu se zákonem a zároveň zcela logicky a srozumitelně obžalovaným vysvětlila, z jakých důvodů tento postup není akceptovatelný, a to ani zčásti.

Své připomínky dokonce zaznamenala v interních listinných podkladech Ministerstva informatiky, které jsou založeny v originále trestního spisu.

Proč obžalovaní nerespektovali odborný výklad pracovníka k tomuto účelu zařazeného a jaký byl tedy další skutkový děj?

Sama svědkyně Ing. Jonášová k jednáním s obžalovanými v přípravném řízení a v řízení před soudem mimo jiné uvedla, že v polovině října 2003, kdy obdržela fakturu na autorizaci platby do banky ze založení TESTCOM servis, s.r.o., kontaktovala obžalovaného Novotného s tím, že dle zákona o účetnictví a i dle zákona o rozpočtových pravidlech není možné financovat náklady vzniklé v souvislosti s činností, která nesouvisí s příspěvkovou organizací TESTCOM.

Obžalovaný Novotný odvedl svědkyni Jonášovou k obžalovanému Chmelíčkovi, který svědkyni uvedl, že tato kontrola jí nepřísluší, oni odpovídají za věcnou správnost a že je nutné nechat fakturu proplatit.

Přes opakované výzvy byla hrubě odbyta s tím, že má uposlechnout výzvy nadřízených, aniž by posuzovala obsahovou náplň fakturovaného příkazu.

Ocenění snahy svědkyně Jonášové uvést vše do zákonných mezí, zejména v souvislosti se založením TESTCOM servis, s.r.o. a úhradou nákladů spojených se založením této společnosti, přichází velmi záhy, a to již v listopadu 2003, kdy svědkyně Jonášová nedostala pochvalu za dobrou pracovní činnost, ale byla účelově odvolána z funkce s tím, že její místo je zrušeno přesto, že začátkem prosince 2003 přišel dopis z Ministerstva financí, že názor svědkyně je pravdivý a správný.

Svědkyně dále podrobně popsala i záležitost s dalšími nákladovými položkami, které jsou uvedeny pod bodem I. 2) obžaloby a zároveň uvedla, že vždy si účtárna kontrolovala, zda fakturované platby souvisí s činností TESTCOMU odpovídající zákonu o účetnictví a souhlasí se zákony č. 218/2000 Sb. a č. 219/2000 Sb., které byly pro hospodaření příspěvkové organizace a státních organizací klíčové.

V daném případě opět zkontrolovala dle zadaného schématu i další účetní doklady a opět kontaktovala obžalované Chmelíčka a Novotného s tím, že náklady spojené se založením TESTCOM servis, s.r.o. nelze uhradit.

Přes tato varování obžalovaní nechali uhradit i tyto nákladové položky a s pracovním místem svědkyně Jonášové naložili později tak, jak jsem již popsal.

Na vyjádření svědkyně Ing. Jonášové navazuje i celá série listinných podkladů, která potvrzuje pravdivost vyjádření svědkyně, zejména v souvislosti s reakcí obžalovaných Chmelíčka a Novotného, kteří její připomínky neakceptovali a naopak svědkyni Ing. Jonášovou označili jako problematického pracovníka, aniž by se zabývali ze své pozice věcnými argumenty, které byly od počátku zcela transparentní a výmluvné.

Takto popisované, zcela neadekvátní reakce ze strany obžalovaných, mimo dalších důkazních materiálů, stvrzují jednak vytýkací dopis svědkyni, písemné upozornění a další listinné podklady.

Pokud chceme podrobně rozebrat skutečný motiv takového jednání obžalovaných, porovnáme zpětně zjištěná fakta, která jsou zcela nezpochybnitelná.

Dne 23.10.2003 obžalovaní ukládají podřízeným v rámci TESTCOM příspěvkové organizace provést úhradu z rezervního fondu TESTCOM příspěvkové organizace na účet soukromé společnosti TESTCOM servis, s.r.o.

Na protizákonné jednání za doložení konkrétní argumentace s odkazem na příslušné zákonné pasáže upozorňuje odborná pracovnice Ing. Jonášová, která zastávala do té doby odbornou funkci a jako pracovnice před příchodem obžalovaných neměla nikdy žádný profesní problém, a nebylo rovněž zaznamenáno žádné pochybení na její straně.

Místo seznámení s tímto problémem, na nějž obžalované upozornila jako odborně etablovaný podřízený pracovník, následuje celá série neuvěřitelných úkonů ze strany obžalovaných Chmelíčka a Novotného, kteří se nejen neřídili odbornými vyjádřeními specializovaných pracovníků, kteří se touto problematikou zabývají, ale naopak velmi arogantním a zcela neadekvátním způsobem z pozice nadřízených postupnými kroky donutili do té doby zcela bezproblémovou a profesně zdatnou pracovnici odejít, aniž by měla možnost na jejich jednání jakýmkoliv způsobem reagovat.

Tento styl jednání a řízení Ministerstva, potažmo příspěvkové organizace TESTCOM, není zachycen pouze již ve zmiňovaných listinných důkazech a vyjádřeních svědkyně Ing. Jonášové, ale je podrobně vymezen i ve výpovědích dalších svědků, kteří se tehdejšímu vedení znelíbili, případně byli významnou překážkou k realizaci založení TESTCOM servis, s.r.o., k těmto svědkům především náleží Ing. Suchar, Ing. Hochman, Mgr. Hloušková, Ing. Prouza a další.

Pokud shrneme jejich vyjádření včetně již zmiňovaných listinných dokladů stvrzujících neadekvátní reakce obžalovaných a vyjádření Ing. Jonášové na jedné straně a na druhou stranu paralelně postavíme neustále přes tyto skutečnosti homogenní názor obžalovaných na to, že postup se založením TESTCOM servis, s.r.o. je správný, aniž by však kdokoliv z nich, případně svědci, svědčili ve prospěch obžalovaných, případně zřetelně a jasně označili důvody svého setrvání na evidentně nesprávném názoru, pokud nepočítám téměř naivní odkazy na právní úpravu, která upravuje a odkazuje na něco, co již dávno neexistuje, eventuelně zmíníme obecné odkazy obžalovaných na další právníky a odborníky, kteří s tímto postupem založení TESTCOM servis, s.r.o. souhlasili, avšak nikdy nebyli odhaleni, vyjma JUDr. Maie, u nějž bylo konstatováno, že je přítelem jednoho z obžalovaných, a projekt TESTCOM servis, s.r.o. byl, jak vyplývá z účetních dokladů, velmi výnosnou činností, musíme zkonstatovat, že na straně obžalovaných, kteří tento problém řešili jak na standardních poradách, tak na poradách specializovaných, jak sami vypověděli, eventuelně se se svými plány ohledně financí k zabezpečení provozu TESTCOM servis, s.r.o. svěřovali podřízeným pracovníkům jako např. v případě svědka Ing. Hochmana, nešlo o nevědomost, ať už z jedné či druhé strany, ale o předem pečlivě připravený projekt zhmotněný do podoby společnosti TESTCOM servis, s.r.o., která měla sloužit k určitému účelu.

Proč takové oběti a celá řada konfliktů na pracovišti a následný meziresortní konflikt s Ministerstvem financí, který byl projednáván i na půdě Poslanecké sněmovny, když jak bylo shora uvedeno, delegace určitých činností na společnost TESTCOM servis, s.r.o. nebyla tou nejvhodnější variantou, ba přímo představovala celou sérii trestně právních úkonů.

Co motivovalo obžalované k takovému jednání, jaké výhody pro TESTCOM příspěvkovou organizaci, případně pro Ministerstvo informatiky, z toho plynuly?

A pokud nějaké existovaly i v jiných souvislostech, měly skutečně takovou hodnotu, aby se obžalovaným vyplatilo nést riziko následného odhalení a postavení před soud?

Tuto odpověď jsem hledal již v dřívější části závěrečné řeči a nyní je čas odhalit motiv jednání obžalovaných, který logicky odpovídá skutečnému záměru obžalovaných se společností TESTCOM servis, s.r.o., a to, že prostřednictvím této společnosti bylo možné hned v úvodu na první pohled zcela legálně odčerpat finanční prostředky z rezervního fondu příspěvkové organizace TESTCOM, a to takovým způsobem, aby i v případě následného odhalení mohlo být konstatováno, že sice došlo k výraznému odčerpání, avšak na základě smluvního ujednání vycházejícího mimo jiné právě z částky ve výši 7,5 mil. Kč coby základního jmění společnosti TESTCOM servis, s.r.o., která byla jak pro JUDr. Maie, tak Ing. Smělého a další osoby participující na vzniku TESTCOM servis, s.r.o. zcela zásadní cifrou k výčtu výše jejich gáží.

Pokud budeme vycházet ze snahy každého odpovědného pracovníka a vedoucího útvaru, který se snaží ušetřit volné finanční prostředky, nelze než zkonstatovat, že toto jednání bylo opět zcela nezodpovědné a na úrovni vedoucích funkcí obžalovaných téměř k neuvěření nebo bylo opět odrazem předem připravovaného záměru, na který jsem před chvílí odkázal, tj. odčerpat co největší množství finančních prostředků z rezervního fondu.

Tento záměr je odhalen zejména za konstatování, že pokud by obžalovaní chtěli skutečně zodpovědným přístupem hospodařit se svěřenými finančními prostředky, nebylo by pro ně zásadním problémem právě s ohledem na očekávané vyúčtování za sjednané služby ze strany již zmiňovaných osob základní jmění TESTCOM servis, s.r.o. ponechat na výrazně nižší úrovni a následně jej navýšit, v případě potřeby pokrýt nákladové položky.

Pokud by obžalovaní měli skutečně záměr ušetřit rezervní fond příspěvkové organizace TESTCOM, jistě by v případě navýšení komerčních aktivit a potažmo tomu odpovídajícímu nárůstu příjmů, hodlali tyto finanční prostředky poskytnout zpět do příspěvkové organizace TESTCOM, Ministerstvu, resp. státu, což však nikdy neučinili a ani to neměli v úmyslu.

Tuto skutečnost dokládá i samotné znění smlouvy uzavřené mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR, kde se o případném rozdělení výnosů zpět do rozpočtu nemluví a ani to nebylo záměrem.

Pokud jde o samotný hlavní záměr obžalovaných, ten však nespočíval ve zmíněném úvodním bonusu v podobě vysokých plateb vůči třetím osobám a tedy neadekvátnímu rozdělování svěřených finančních prostředků v rámci TESTCOM servis, s.r.o., ale především spočíval v uzavření smlouvy mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR zastoupený tehdejším ministrem, dnes obžalovaným Mlynářem, kdy společnost TESTCOM servis, s.r.o. měla na základě této smlouvy zajišťovat provoz Portálu veřejné správy.

Z výše avizovaných důkazních materiálů vyplynulo, že obžalovaní od počátku vnímali projektu provozu Portálu veřejné správy jako projekt ziskový, o čemž svědčí jejich rané, byť opodstatněné úvahy o příjmech z provozu Portálu veřejné správy, které byly opakovaně za účasti všech obžalovaných projednávány jak s podřízenými pracovníky, viz Ing. Hochman, Ing. Suchar, Mgr. Hloušková, tak na poradách vedení, případně na poradách specializovaných.

Z deklarovaného zájmu obžalovaných o tento projekt a především z již zmiňovaného úporného stanoviska obžalovaných tento subjekt provozovat za každou cenu, ačkoliv byli všichni obžalovaní opakovaně upozorněni na protizákonnost tohoto jednání, zcela jednoznačně vyplývá, že nešlo o projekt okrajový, který byl na okraji zájmů pracovníků Ministerstva informatiky, natož jeho vedení, které se pravidelně účastnilo porad vedoucích pracovníků a kde tento problém se založením zřejmě opakovaně zazněl, viz vyjádření svědka Geusse.

Nelze říct, že by šlo o projekt, který by byl tak malý, že by byl pod rozlišovací schopností samotného vedení Ministerstva informatiky, jak v rámci své obhajoby opakovaně používal a používá obžalovaný Mlynář, ale o projekt zcela zásadní a klíčový, zejména v hlavách obžalovaných, kteří v něm našli výrazný zdroj finančních příjmů a který měl zabezpečit prostřednictvím TESTCOM servis, s.r.o. téměř absolutní nezávislost na státním rozpočtu a tedy možnost přerozdělovat finanční prostředky získané z provozu Portálu veřejné správy a to přesně takovým způsobem, který byl definován v samotné smlouvě ze dne 31.10.2003, byť obžalovaní v rámci své obhajoby účelově poukazují na skutečnost, že TESTCOM servis, s.r.o. byla zcela pod kontrolou státu, neboť tato společnost byla společností ovládanou jediným společníkem, a to příspěvkovou společností TESTCOM.

Tyto závěry jsou sice správné, avšak pouze po formální stránce, neboť o výši jednotlivých nákladových položek bez dalšího rozhodovali pouze jednatelé, aniž by svolávali valnou hromadu, eventuelně předkládali plány finančních transakcí příslušným osobám Ministerstva informatiky, které bylo zřizovatelem společnosti TESTCOM.

Skutečný záměr obžalovaných a jak by takové přerozdělování v praxi vypadalo, ukázala úvodní a naštěstí závěrečná část působení společnosti TESTCOM servis, s.r.o., kde z jejího účtu zmizelo za plného vědomí jednatelů nezanedbatelné množství finančních prostředků.

Právě jednatelé k těmto operacím dávají závazné pokyny k úhradě velkého množství finančních prostředků jednotlivým smluvním subjektům, viz JUDr. Mai, Ing. Smělý atd., aniž by se někdo zajímal o to, zda jsou tyto platby platbami oprávněnými a především adekvátními za poskytnuté služby.

K výši těchto plateb se vyjádřily i další osoby jako např. znalkyně z oboru účetnictví, která je soud schopna posoudit míru obvyklých plateb za obdobné služby, označila přezkoumávané platby za neúměrně vysoké.

Tyto aspekty ukazují zcela jasně, že hospodaření společnosti TESTCOM servis, s.r.o., stejně tak kontrola nad získanými finančními prostředky byla v rukou pouze jejich jednatelů, ne náhodou ustanovených za plného vědomí obžalovaného Mlynáře jako ministra, a to obžalovaného Chmelíčka, obžalovaného Novotného, aniž by byli za své jednání jakýmkoliv způsobem kontrolováni.

Obžalovaní tedy pod bodem I. 1 – 2) obžaloby v rámci vlastních závazných pokynů k proplacení příslušných finančních prostředků způsobili Ministerstvu informatiky ČR, jakožto zástupci státu a zřizovateli příspěvkové organizace TESTCOM, škodu velkého rozsahu, neboť na základě jejich závazných pokynů došlo k odčerpání finančních prostředků z rezervního fondu příspěvkové organizace do obchodní společnosti s ručením omezeným, tj. do zcela odlišného subjektu a především zcela samostatného subjektu, kde mohli jako jednatelé mimo jiné volně disponovat s takto svěřenými finančními prostředky, a to ve výši přesahující hranici škody velkého rozsahu, přičemž tímto jednáním porušili příslušná zákonná ustanovení dříve citovaná a blíže označená ve výrokové části obžaloby, přesto, že jejich pracovní povinností bylo opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Vyčlenění a následné odčerpání maxima finančních prostředků, které se nacházely na rezervním fondu ku škodě příspěvkové organizace TESTCOM se záměrem tyto již nevrátit svědčí i skutečnost, že obžalovaní bezprostředně poté, co získali dispozici nad těmito prostředky, opakovaně hradili další a další platby včetně vlastního finančního ohodnocení, aniž by tyto skutečnosti s někým z Ministerstva informatiky probírali.

Ze skutkového děje jakož i ze zajištěných listinných podkladů v podobě účetních dokladů a smlouvě mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR je rovněž zcela zřejmé, že tato částka, tj. částka z rezervního fondu měla být postupně odčerpána právě na již zmíněné platby, aniž by obžalovaní tuto částku chtěli do rezervního fondu vrátit.

O záměru tuto částku vrátit ve spise nesvědčí jediný důkaz, ba právě naopak, z listinných podkladů, zejména smlouvy mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR je zřejmé, že příjmové položky zůstávaly pouze v režii TESTCOM servis, s.r.o. a nikoliv v TESTCOM příspěvkové organizaci.

Z těchto důvodů je zřejmé, že obžalovaní s navrácením částky nepočítali a svým jednáním tak zmíněným subjektům způsobili škodu velkého rozsahu, byť dnes proklamují, že vše bylo pod kontrolou státu, resp. příspěvkové organizace TESTCOM, což se však neslučuje se zajištěnými závěry ohledně skutkového děje.

Pokud přezkoumáme tvrzení obžalovaných, jak v rámci přípravného řízení, tak v řízení před soudem, všimneme si, že vysvětlení motivu založit TESTCOM servis, s.r.o. je ze strany obžalovaných téměř totožné.

Z jejich vyjádření je zřejmé, že tento problém, tj. jak úlohu TESTCOM servis, s.r.o., stejně tak jako okolnosti založení této společnosti pečlivě a předem připravovali.

Tato skutečnost se přímo vztahuje i na bod II. obžaloby, zejména na vymezení subjektivní stránky posuzovaných trestných činů v případě obžalovaného Mlynáře.

Jak již bylo konstatováno, měl TESTCOM servis, s.r.o. představovat již v úvodních úvahách, aniž by za tím byla konkretizována právní forma společnosti, jakési uskupení, které by jako jiné tehdy známé specializované agentury, vykonávalo určitou část činností, v našem případě by zajišťovalo provoz Portálu veřejné správy.

Jak se později ukázalo, ve smlouvě o zajištění činnosti na provoz Portálu veřejné správy uzavřené dne 31.10.2003 mezi Ministerstvem informatiky ČR a TESTCOM servis, s.r.o., tento záměr byl bezezbytku naplněn, kdy TESTCOM servis, s.r.o. měl dle zadání vykonávat místo TESTCOM příspěvkové organizace rutinní činnost a zajišťovat tak provoz Portálu veřejné správy.

Na tomto faktu nelze nic zpochybnit a konec konců skutkový děj je v souladu s vyjádřeními jednotlivých obžalovaných.

TESTCOM příspěvková organizace se měl věnovat dále vědeckým a výzkumným aktivitám, zatímco další aktivity komerčního charakteru měl zabezpečovat jiný subjekt.

I toto vysvětlení lze do určité míry akceptovat, avšak pouze za předpokladu, že dále nebudou detailně přezkoumávány písemnosti, které doprovázejí a dokladují jak okolnosti okolo založení TESTCOM servis, s.r.o., tak následné uzavření problematické smlouvy mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR, s čímž ovšem nepočítali ani samotní iniciátoři celé akce, kteří zde sedí.

Proč se také obávat jakéhokoliv postihu, eventuelně všetečných otázek a námitek na nezákonný postup, pokud obžalovaní zastávali v inkriminovanou dobu funkční zařazení na takové úrovni, že společně s dalšími spřízněnými spolupracovníky vytvořili na Ministerstvu informatiky ČR takovou negativní atmosféru, která skutečně neumožňovala jakoukoliv odmítavou reakci ze strany podřízených, byť v případě založení společnosti TESTCOM servis, s.r.o. reakci oprávněnou, avšak nevyslyšenou, ba co víc, reakci, která následně nezůstala bez personální odezvy v podobě výpovědí u jednotlivých pracovníků.

Nemám v úmyslu zdlouhavě popisovat atmosféru na tehdejším Ministerstvu informatiky ČR a ani to není cílem tohoto trestního řízení, jde pouze o pomůcku k posouzení míry věrohodnosti jednotlivých osob, které zde vystupovaly v rámci svědecké výpovědi a zároveň byli po určitou dobu nebo dokonce jsou dosud registrováni jako pracovníci na Ministerstvu informatiky ČR.

K jednotlivým rozhodným momentům byla vyslechnuta celá řada takových svědků, přičemž tyto svědky lze rozdělit na svědky, kteří na Ministerstvu dosud pracují a ti, kteří Ministerstvo informatiky již opustili.

Zatímco první skupina k projednávané věci, ať už z objektivních či subjektivních důvodů neřekla nic podstatného a výpovědi jejich představitelů se leckdy vyznačovaly přílišnou loajalitou k dřívějším, eventuelně k současným nadřízeným, druhá skupina svědků byla výrazně sdílnější, a až na malé výjimky se jednalo o svědky, jejichž svědecké výpovědi nelze zpochybnit, kdysi již zmiňovaná výpověď svědkyně Ing. Jonášové, a především lze současně poukázat na rozdíl od první skupiny svědků na absenci zájmu zakrýt, eventuelně přispět k nečitelnosti některých rozhodných okamžiků v této trestní kauze.

Zatímco první skupině svědků se bude s jistotou věnovat obhajoba, a já i s ohledem na jejich postavení v celé kauze, případně na jejich současné postavení na Ministerstvu informatiky je považuji za svědky nevěrohodné, budu se věnovat té druhé skupině, tj. skupině svědků, kteří tyto zájmy někoho chránit nemají, stejně tak jako již nemají žádnou vazbu na stávající Ministerstvo, a k věci tedy vypovídají zcela spontánně a podrobně bez jakéhokoliv subjektivního náhledu na zde projednávanou trestní věc.

Z jejich výpovědí, aspoň co se týče úvodní fáze, tj. okolností, za kterých uzrál záměr založit TESTCOM servis, s.r.o. a k okolnostem uzavření smlouvy mezi Ministerstvem informatiky ČR a TESTCOM servis, s.r.o., s důrazem na prokázání subjektivní stránky u jednotlivých obžalovaných lze vybrat např. vyjádření svědka Hochmana, který uvedl, že v TESTCOMU byl zaměstnán od roku 1993, přičemž dne 9.6.2003 byl odvolán z funkce pověřeného ředitele této organizace, a to obžalovaným Mlynářem a následně dne 11.6.2003 byl ustanoven do funkce náměstka pro vědu a výzkum na cca 20 dní, neboť dne 1.7.2003 byl z funkce odvolán a následně ukončil pracovní poměr dne 31.12.2003.

Svědek Hochman potvrdil, že práce, které byly požadovány na TESTCOM servis, s.r.o., mohla zvládnout se svými kapacitami i příspěvková organizace TESTCOM, což se následně stejně událo, neboť činnost TESTCOM servis, s.r.o. zajišťovali pracovníci příspěvkové organizace TESTCOM.

K otázce jednání s obžalovanými před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o. svědek uvedl, že obžalovaný Novotný se někdy na přelomu 2003 vyptával, jaká je možnost zapojit TESTCOM do provozování problematiky související s Portálem veřejné správy.

Obžalovaný Novotný již v té době zkonstatoval, že se ví, že okolo Portálu veřejné správy potečou obrovské peníze, řádově desítky miliónů Kč ročně, a pokud zůstane Portál veřejné správy plně v odpovědnosti Ministerstva informatiky ČR, jakékoli zisky z provozu Portálu veřejné správy odplují prostřednictvím Ministerstva informatiky ČR přímo do státního rozpočtu, což by byla škoda, a že by to bylo vhodné tedy najít nějaký způsob a místo, ve kterém by se tyto finanční toky rozčlenily tak, aby část těchto příjmů zůstala TESTCOMU.

Zdrojem příjmu by dle obžalovaného Novotného měly být především platby za služby v soukromém sektoru poskytované v rámci PVS nebo-li Portálu veřejné správy.

Další zmínku o Portálu veřejné správy registroval od svědkyně Hlouškové, která jej v druhé polovině září kontaktovala s tím, že má realizovat návrh smlouvy mezi TESTCOMEM a dalším subjektem v rámci součinnosti na provozu Portálu veřejné správy, tj. smluvně podchytit záměry obžalovaných ohledně TESTCOM servis, s.r.o.

Svědek Hochman zároveň potvrdil, že TESTCOM byl příspěvkovou organizací se žádnými výjimkami hospodaření.

Při předávání funkce obžalovanému Chmelíčkovi předpokládal, že obžalovaný ví, co je to příspěvková organizace a jakými pravidly včetně právního rámce se má jako vedoucí pracovník řídit.

Pokud jde o vyjádření svědka Prouzy, tento uvedl, že před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o. byl v kanceláři kontaktován obžalovaným Novotným, který hovořil o příjmech z provozu Portálu veřejné správy, konkrétně o cca 40 miliónech Kč ročně v průběhu čtyřech let, avšak nespecifikoval konkrétní zdroj.

Obdobným způsobem vypověděla i svědkyně Hloušková, která rovněž potvrdila, že dávno před samotným založením společnosti TESTCOM servis, s.r.o. byla kontaktována Mgr. Chmelíčkem a Ing. Novotným, přičemž obžalovaný Chmelíček i v souvislosti s Portálem veřejné správy mimo jiné uvedl, že jde o velký informační systém, který spravuje Ministerstvo informatiky a že je nutné se do tohoto systému nějak dostat, že tam budou obrovské toky peněz, přičemž vlastní výklad dokumentoval plánkem, ze kterého je zřejmé, že část zisku by měla téct z TESTCOMU na Ministerstvo informatiky.

Vyjádřením těchto svědků, které obžalovaní mimo jiné popírají, přisvědčují i zajištěné listinné důkazy v podobě písemných záznamů z porad vedení, ze kterých je zřejmé, že projekt TESTCOM servis byl již konkrétně rozpracován jakož i zajištěné schéma rozdělení finančních prostředků získaných z provozu Portálu veřejné správy, které vyhotovil sám obžalovaný Chmelíček při výkladu svědkyně Hlouškové, a nakonec i samotné znění smlouvy uzavřené mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR, které taxativně rozděluje jednotlivé finanční toky přecházejí přes tuto společnost.

Z těchto důkazních materiálů nesporně vyplývá, že obžalovaní měli jasnou představu o založení jakési specializované agentury včetně její formy, přičemž tímto tématem se zabývali nejméně tři až čtyři měsíce před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o., tj. dostatečně dlouhou dobu na to, aby opakované podněty ze strany odborně zdatných a problematikou seznámených pracovníků, viz např. Ing. Jonášová, Ing. Vrchotová, neignorovali.

Pokud jde o zodpovědnost za obsahovou stránku posuzované smlouvy ze dne 31.10.2003 a následnou právní odpovědnost této smlouvy v rámci procesu dokazování, byl u všech osob, které se smlouvou přišly do styku, zaznamenán zajímavý jev.

Vždy se ve vyjádření konkrétní osoby našel odkaz na jiné osoby, které by měly za správnost ručit a vše skončilo u JUDr. Maie, coby externího právníka, který byl najat Ministerstvem přesto, že toto mělo vlastní právní oddělení.

V případě obžalovaného Mlynáře bylo ostatně jako u dalších rozhodných momentů obžaloby zkonstatováno, že o ničem vědět nemohl a nic neposuzoval, neboť to bylo pod jeho rozlišovací schopnost a pokud něco podepsal, tedy v tomto případě smlouvu ze dne 31.10.2003, jednal tak v dobré víře, že za Ministerstvo podepisuje dokument se smluvním partnerem, jehož existence není v rozporu s právním řádem ČR.

V rámci vlastní obhajoby odkázal jak na vyjádření samotného rejstříkového soudu, byť se později zjistilo, že smlouvu podepsal dříve, aniž by věděl o zapsání společnosti TESTCOM servis, s.r.o. do Obchodního rejstříku, tak na referátník, kde ze strany právního oddělení nebyly vydány žádné písemné připomínky.

Na druhé straně Mgr. Plíšek coby zástupce právního oddělení Ministerstva informatiky ČR k věci uvedl, že nezkoumal obsahovou náplň smlouvy ze dne 31.10.2003, ale pouze formální aspekt smlouvy, a jediné připomínky, které byly zachyceny v rámci porad k okolnostem společnosti TESTCOM servis, s.r.o., byly zaznamenány ze strany svědka Geusse, který v přípravném řízení uvedl, že měl pochybnosti ohledně formy společnosti TESTCOM servis, s.r.o.

Pokud se podíváme na samotné založení, jak svědkyně JUDr. Voclová, tak JUDr. Mai zkonstatovali, že nevěděli, že by příspěvková společnost nebyla oprávněná založit společnost s ručením omezeným, a pokud by to věděli, k dalším krokům by nepřistoupili.

Pokud jde o vyjádření svědkyně Novákové, která v rozporu se zákonem zapsala společnost TESTCOM servis, s.r.o. do Obchodního rejstříku, bylo zjištěno, že se jednalo o pozici vyšší soudní úřednice, nikoliv soudkyně, kdy při vlastní práci sledovala spíše formální věci, tj. zda existuje notářský zápis se společenskou smlouvou včetně podstatných náležitostí.

Svědkyně dále uvedla, že vůbec nezkoumala, zda je takový postup možný, protože spoléhala na to, že vše posvětila notářka, zároveň nezkoumala ani, odkud byly zaslány finanční prostředky na základní jmění, stačilo pouze vyjádření banky.

Je tedy zřejmé, že odkazy obhajoby na celý proces založení společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a jeho údajný soulad se zákonem byl vážně zpochybněn, zejména tím, že všichni zúčastnění spoléhali na ty druhé a zcela povrchně přezkoumali základní aspekty, se kterými se spokojili, aniž by se věcí zabývali hlouběji jako např. svědkyně Jonášová.

Co je však nad míru zřejmé je, že pokud obžalovaný Mlynář podepisoval smlouvu ze dne 31.10.2003 mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR, musel vědět, čeho se tato smlouva týká právě s odkazem na celou sérii obecných i speciálních porad ohledně založení TESTCOM servis, s.r.o., systému financování a dalších rozhodných skutečností, jakož i o rozdělení výnosu z provozu Portálu veřejné správy v takové formě, v jaké bylo prezentováno ve smlouvě ze dne 31.10.2003.

V rámci trestního řízení sice nebylo přímo prokázáno, že by obžalovaný Mlynář byl na nemožnost založení TESTCOM servis, s.r.o. výslovně upozorněn, avšak právě s ohledem na zmiňované porady existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že tomu tak bylo.

Tuto verzi i dokládá svědectví svědkyně Vrchotové, která výslovně uvedla náměstkovi ministra a vedoucímu sekretariátu ministra Mgr. Kolářovi, že v rámci příspěvkové organizace TESTCOM byla nezákonně založena společnost s.r.o. za současného neoprávněného použití finanční částky ve výši 7,5 mil. Kč z rezervního fondu.

Svědkyně zároveň předala podklady z provedené kontroly a svědek Kolář ji přislíbil, že o těchto závěrech a podnětech bude informovat obžalovaného Mlynáře, a pokud tedy předpokládáme, že svědek Kolář v rámci řádného plnění pracovních povinností tuto skutečnost obratem tlumočil obžalovanému, musel obžalovaný Mlynář o této skutečnosti vědět i z kontroly realizované svědkyní Vrchotovou, která Koláře kontaktovala ještě před samotným podpisem problematické smlouvy o zajištění činnosti Portálu veřejné smlouvy.

Pokud jde o právní povědomí obžalovaného Mlynáře a jeho údajnou nevědomost ohledně toho, že uzavírá jménem Ministerstva značně nevýhodnou smlouvu, a to navíc se subjektem, který byl založen v rozporu se zákonem, je nutné začít od běžné konstatace, že neznalost zákona neomlouvá.

V daném případě nejde o nicotný zákon, ale o dva zákony, které jsou pro činnost Ministerstva rozhodující, a pokud tedy běžný občan neví, co je zákon č. 218/2000 Sb. a č. 219/2000 Sb. a s těmito zákony v rámci vlastní pracovní činnosti nepracuje, lze jeho nevědomost vcelku logicky pochopit.

Horší je to v případě vedoucího představitelů Ústředního orgánu státní správy, který by tuto vědomost zajisté mít měl, neboť jedná jménem Ministerstva, jako takový má mít určitou kvalifikaci, která jej k tomuto postu opravňuje, přičemž do právních základů zcela jistě patří alespoň povědomí o zmiňovaných zákonech.

Pokud však takový představitel Ministerstva má dokonce možnost opakovaně působit v Poslanecké sněmovně, jak prokázala obžaloba, a dokonce se aktivně účastnit projednávání těchto zákonů jakož i problematických pasáží v těchto zákonech, které byly v této trestní věci porušeny, nemohu říct nic jiného, že ze strany obžalovaného šlo o jednání záměrné.

Obžalovaný musel minimálně vědět, že podpisem smlouvy může způsobit porušení nebo ohrožení zákona o zájmu, a pro případ, že jej způsobí, byl s touto skutečností srozuměn.

Shodně lze vycházet v případě subjektivní stránky i u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, kdy obžalovaný jako představitel Ústředního orgánu státní správy a tedy jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, kdy jménem Ministerstva informatiky záměrně podepsal zcela nevýhodnou smlouvu a umožnil tak představitelům druhé smluvní strany, tj. společnosti TESTCOM servis, s.r.o., aby v rámci vlastní podnikatelské činnosti zajišťovala provoz Portálu veřejné správy, eventuelně některé činnosti neoprávněně delegovala na další subjekty, viz Economia, což je v rozporu i s další právní úpravou.

V důsledku tohoto jednání došlo nejen k již avizovanému porušení základních právních norem, ale především k výraznému zkrácení příjmových položek Ministerstva informatiky, za které jednal právě obžalovaný Mlynář jako ministr, tedy jako osoba oprávněná jednat jménem tohoto subjektu a jako osoba, která měla mít v prvé řadě zájem na zajištění zákonného právního rámce k dané záležitosti a na zachování finančního prospěchu Ministerstva.

Aby vůbec došlo k založení TESTCOM servis, s.r.o. do formy s.r.o., musel obžalovaný Mlynář vidět a následně podepsat dokumenty, které cca dva týdny před samotným založením TESTCOM servis, s.r.o. do této formy předložil k meziresortnímu vyjádření, a které potvrzovaly, že provozovatelem Portálu veřejné správy a příjemcem finančních prostředků získaných z provozu Portálu veřejné správy, zejména, pokud jde o příjmy z Obchodního věstníku, bude příspěvková organizace TESTCOM, aniž by zmínil existenci společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a její skutečný účel, za který měla být za krátkou dobu založena.

Tuto předkládací zprávu k jednotlivým Ministerstvům obžalovaný Mlynář podepsal dne 21.8.2003, což dokladuje zajištěný referátník a tím stvrdil obsahovou správnost tohoto dokumentu.

Připomínám, že se nejednalo o ledajaký dokument, ale dokument, který byl předkládán na meziresortní úrovni.

Proč absence zmínky ohledně společnosti TESTCOM servis, s.r.o.?

Obžalovaný Mlynář si byl totiž jako tehdejší ministr informatiky velmi dobře vědom skutečnosti, že pokud by zmínil plánovaný záměr ohledně společnosti TESTCOM servis, s.r.o., znemožnil by tak založení TESTCOM servis, s.r.o., což samozřejmě tak krátkou dobu před založením této společnosti a především po detailně připravovaném plánu v souvislosti s činností TESTCOM servis, s.r.o., rozhodně neměl v plánu.

Tento postup ze strany obžalovaného Mlynáře zcela zřetelně deklaruje vůli zamlčet podstatné skutečnosti a zajistit pro TESTCOM servis, s.r.o. sladkou budoucnost v takových intencích, jaké jsou následně zmíněny ve smlouvě uvedené pod bodem II. obžaloby, kterou obžalovaný podepsal jménem Ministerstvo informatiky za plného vědomí, a to jako smlouvu značně nevýhodnou.

Pokud jde o body I. a II. obžaloby, můžeme vyhodnotit obhajobu obžalovaných, kteří jak bylo uvedeno výše, proklamují hlavní důvody, a to především oddělení rutinní činnosti od činnosti vědecké, a tedy zpřehlednění těchto činností včetně snazší orientace v některých účetních položkách, dále nutnost řešit samotnou situaci okolo TESTCOM příspěvkové organizace, neboť ta se měla transformovat na vědecko výzkumnou instituci, přestože na druhé straně podle zajištěných důkazů, mimo jiné z vyjádření svědka Sobotky, obžalovaný v inkriminovanou dobu neučinil jakékoliv právní kroky k vyjmutí TESTCOM příspěvkové organizace ze seznamu vědecko výzkumných institucí, byť byl tento proces poměrně snadný a nevyžadoval rozsáhlý soubor složitých právních úkonů jako tomu bylo v případě založení TESTCOM servis, s.r.o. a navazujících smluv, případně se na tento proces ani nepřipravovali.

Dalším důvodem bylo oddělení nákladových a příjmových položek subjektů TESTCOM příspěvkové organizace a TESTCOM servis, s.r.o.

Toto se skutečně povedlo, což dokládá především obsahové znění smlouvy uzavřené mezi TESTCOM servis, s.r.o. a Ministerstvem informatiky ČR, ze které je zřejmé, že veškeré příjmy jsou příjmy společnosti TESTCOM servis, s.r.o., a pokud dojde k nějakým nákladům, tyto budou hrazeny prostřednictvím finančních prostředků Ministerstva informatiky ČR.

Obžalovaní rovněž v rámci své obhajoby poukázali na to, že TESTCOM příspěvková organizace se nehodil na zajišťování provozu Portálu veřejné správy, neboť byl vědecká instituce, avšak ani tento důvod nebyl relevantní, neboť z provedeného dokazování, zejména z vyjádření zástupců TESTCOM příspěvkové organizace, bylo bez pochybností zjištěno, že TESTCOM příspěvková organizace měl mimo jiné i ziskové komerční aktivity, a tedy bez dalších problémů mohl v rámci vlastních příjmů registrovat i příjmy generované z provozu Portálu veřejné správy, aniž by došlo k jakémukoliv chaotickému zaúčtování, na které upozorňovali obžalovaní v jednom z udávaných důvodů založení TESTCOM servis, s.r.o.

Posledním důvodem založení TESTCOM servis, s.r.o., který je ze strany obžalovaných uváděn, je samofinancování Portálu veřejné správy bez nároku na státní rozpočet.

Právě tato idea je dle mého názoru tím záměrem, který byl skutečně nosnou částí celého projektu, avšak poněkud rozdílně byl prezentován na veřejnosti, která aniž by znala podrobnější aspekty celého případu, obsah příslušné smlouvy skutečně nemusela v rámci veřejné prezentace dopodrobna přezkoumávat, a logicky tuto prezentaci bez dalšího mohla akceptovat, jak zde v rámci hlavního líčení v rámci své obhajoby uvedl obžalovaný Mlynář.

Pokud totiž nebudeme v inkriminovaný okamžik znát obsahové znění a právní formu specializované agentury, nelze záměru a tedy případné prezentaci nic zásadnějšího vytknout.

Pokud ovšem půjdeme dále a zaměříme se na jednotlivé body smlouvy ze dne 31.10.2003, stejně jako na okolnosti založení TESTCOM servis, s.r.o., musíme se nutně ptát, zda bylo vše v souladu se zákonem.

Dosud avizované plány a záměry tak, jak byly prezentovány ze strany obžalovaných v rámci jejich obžaloby, mají téměř nicotnou hodnotu proti komplikacím a nepříjemnostem, které pro obžalované v souvislosti s projektem TESTCOM servis, s.r.o. vznikly.

Zejména za situace, kdy obžalovaní ve kterýkoliv okamžik mohli reagovat a vlastní linii projektu TESTCOM servis, s.r.o. proměnit dle zákonných požadavků do takové formy, která by byla funkční a akceptovatelná jak pro příslušné společenské normy, tak především pro vymezený právní rámec.

Proč obžalovaní při střetu s logickými argumenty ze strany odborníků a spolupracovníků volili na první pohled poměrně složitou a nákladnou cestu k založení TESTCOM servis, s.r.o., když problém již tehdy mohli řešit zcela jinak a především v souladu se zákonem, aniž by následně pro své jednání museli v rámci své obhajoby vynášet groteskní odkazy na nefunkční právní úpravu, případně hledat nejednoznačnost výkladu na základních právních normách, jejichž taxativní výklad bez výjimky nepřipouští jakoukoliv odchylku od příslušné právní úpravy?

Proč založili společnost, která neměla vlastní zaměstnance a nemohla tedy vykonávat požadovanou činnost, leda prostřednictvím pracovníků TESTCOM příspěvkové organizace, což se také nakonec stalo?

Motiv tohoto jednání na první pohled skutečně není zřejmě a jeví se jako zcela nelogický.

Absenci logiky v jednání obžalovaných však plně vyvrací samotné znění smlouvy, které zpětně vysvětluje, jak téměř urputnou snahu obžalovaných založit TESTCOM servis, s.r.o. tak, a to především zcela jednoznačně definuje skutečný záměr obžalovaných, který nelze zastřít ani účelovými tvrzeními ze strany obhajoby o nutnosti založit samostatný subjekt a nezatěžovat státní rozpočet nákladovými položkami souvisejícími s provozem Portálu veřejné správy.

Pokud se vrátíme na počátky úvah ohledně založení specializované agentury, která by samostatně v rámci rutinních činností zajišťovala provoz Portálu veřejné správy, můžeme s pravděpodobností hraničící s jistotou uvést, že již v tuto dobu obžalovaní věděli, že projekt Portálu veřejné správy bude výrazně ziskový, a to bez ohledu na to, zda se zavedou placené odkazy či nikoliv.

Všichni v rámci svého postavení věděli o nutnosti poskytovat obchodní data v elektronické podobě, viz smlouvy s Economií, stejně tak jako věděli to, že tato společnost bude s ohledem na předchozí činnost a zkušenosti znovu vybrána, jak sám opakovaně připustil obžalovaný Mlynář.

Tento subjekt také za postoupení práv a povinností provozovatele Portálu veřejné správy pro oblast vydávání shora uvedených údajů se dne 18.12.2003 zavázal poskytovat TESTCOM servis, s.r.o. částku ve výši nejméně 20 miliónů Kč ročně, a Economia nebyla samozřejmě jediným subjektem a bylo by jen otázkou času, kdy by provozovatelé Portálu veřejné správy, tj. společnost TESTCOM servis, s.r.o. kontaktovali další smluvní zájemce, kteří by v rámci provozu Portálu veřejné správy společnosti TESTCOM servis, s.r.o. nabídli další finanční prostředky.

Pokud by tyto prostředky mířily přímo na účty Ministerstva, došlo by k jejich registrování a včlenění do příjmových položek státu, toto se ovšem nestalo, což bylo také původním a skutečně jediným záměrem obžalovaných, kteří byli v rámci realizace tohoto plánu ochotni riskovat a založit TESTCOM servis, s.r.o. v rozporu se základní právní úpravou a názory odborných spolupracovníků.

Tento risk se málem vyplatil, neboť společnost TESTCOM servis, s.r.o. skutečně inkasovala, avšak o rozdělení inkasovaných prostředků, jak ostatně vyplývá i z nákladových položek, již při založení TESTCOM servis, s.r.o., rozhodovali nikoli pracovníci Ministerstva, ale fyzické osoby, které jako jednatelé bez jakékoliv zpětné kontrolní vazby bez omezení disponovali se svěřenými finančními prostředky.

Tuto možnost měli obžalovaní na základě účelově koncipovaného obsahu smlouvy ze dne 31.10.2003, která pod článkem 6 bodu 3 výslovně uvádí, že veškeré výnosy náleží společnosti TESTCOM servis, s.r.o.

Aby byla ziskovost TESTCOM servis, s.r.o. a následná volná dispozice s finančními prostředky zajištěna na téměř garantovanou jistotu, bylo do smlouvy článku 4 bodu 1.5 zavázáno Ministerstvo informatiky ČR k pokrytí některých nákladových položek, právě tyto dva body srozumitelně a jasně definují jak účel projektu TESTCOM servis, s.r.o., tak a to především záměr obžalovaných disponovat s finančními prostředky způsobem, jak bylo výše naznačeno.

Z těchto důvodů považuji obhajobu obžalovaných za nevěrohodnou a účelovou s cílem vyhnout se trestně právní odpovědnosti za shora uvedené jednání, obecné proklamace o vůli nezatěžovat státní rozpočet zůstaly nenaplněny a přes zjevnou ziskovost provozu Portálu veřejné správy obžalovaní neváhali zavázat stát prostřednictvím Ministerstva informatiky ČR k dalším podstatným nákladům, pokud by tyto vznikly.

Tyto proklamace mají v konfrontaci se skutečným stavem shodnou hodnotu jako odkazy na údajný dohled nad činností jednatelů, a to prostřednictvím dozorčí rady, který byl obžalovanými v rámci jejich obhajoby opakovaně používán, byť k němu nikdy nedošlo.

Naopak z listinných podkladů, zejména z účetních dokladů, je zřejmé, že výše účtovaných služeb byly neúměrné skutečnému stavu, na což nikdo nezareagoval a dokonce tyto částky byly proplaceny, a pokud jde o hospodárnost takových úkonů, lze si s úspěchem představit, že náklady, zejména náklady spojené se založením TESTCOM servis, s.r.o. byly zcela nadhodnoceny a především byly zcela zbytečné, neboť pokud by se obžalovaní řídili příslušnými zákonnými ustanoveními, nemohlo by dojít nejen k převedení oprávnění související s provozem Portálu veřejné správy, ale především by nedošlo ani k samotnému založení TESTCOM servis, s.r.o., a tyto náklady by k tíži TESTCOMU příspěvkové organizace, potažmo státu, nemusely vůbec vzniknout.

Pokud jde o bod III. obžaloby, bylo bez pochybností zjištěno, že obžalovaný Chmelíček jako ředitel státní příspěvkové organizace TESTCOM a současně jako jednatel společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a obžalovaný Novotný jako náměstek ředitele příspěvkové organizace TESTCOM a současně jednatel obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o., uzavřeli společně dohodu o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním Portálu veřejné správy, kde byla v článku II. odstavec 1 stanovena povinnost příspěvkové organizace TESTCOM uhradit obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o. finanční částku ve výši 2.974.757,80 Kč jako kompenzaci za údajně vynaložené náklady ze strany obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o., přičemž požadovaná finanční částka byla připsána na účtu TESTCOM servis, s.r.o. v likvidaci dne 23.3.2004.

Pokud jde o povědomí obžalovaných ohledně neoprávněnosti tohoto jednání, odkazuji na původní část závěrečné řeči, kde bylo podrobným způsobem rozebráno, z jakých důvodů obžalovaní museli vědět, že TESTCOM servis, s.r.o. je organizace založená v rozporu se zákonem a tedy jako taková nemůže inkasovat shora uvedené finanční prostředky.

V důsledku tohoto záměrného jednání obžalovaných došlo k poškození státní příspěvkové organizace TESTCOM zřízené v rámci Ministerstva informatiky ČR a škodě ve výši již uvedené.

Pokud jde o snahu logicky odůvodnit tuto platbu, obžalovaní argumentují platbami společnosti CIP za činnosti, které však dle mého názoru, nebyly přes opakované žádosti na jednotlivé zainteresované subjekty řádně doloženy a tvoří jakýsi nepřezkoumatelný materiál bez konkrétní návaznosti a modelu, dle kterého by bylo možné věcným způsobem přezkoumat oprávněnost rozsahu fakturace ze strany CIP.

Pokud se podíváme blíže na shromážděné listinné podklady a rovněž na přiložené CD disky, které by měly údajně prokázat rozsáhlou aktivitu pracovníků CIP, musím zkonstatovat, že v případě dat na zajištěných CD, kde o cca 10% materiálu, který souvisí s činností pracovníků CIP, a to spíše v rámci roviny emailové korespondence, žádné zásadní výstupy mimo několika obrázků a návrhů loga ze stran této společnosti se na těchto discích nenacházejí, pokud ovšem nebudeme počítat rozsáhlé soubory z porad na Ministerstvu informatiky, případně materiály s časovým označením roku 2005, eventuelně roku 2006.

Pokud jde o listinné podklady, které byly dodány oslovenými subjekty, zde je situace ještě více flagrantní, v těchto listinných podkladech jsou zaznamenány předávací a akceptační protokoly, organizační struktura Portálu veřejné správy, projektová dokumentace, organizační postupy a principy aktualizace dat Portálu veřejné správy, aniž by bylo jakýmkoliv hodnověrným způsobem prokázáno, že uvedené materiály zpracoval CIP.

Naopak, jako osoby, které zpracovaly a vytvářely tyto materiály, jsou registrováni zejména pracovníci zcela odlišných subjektů než je CIP a dokonce se zde objevují jména pracovníků TESTCOM příspěvkové organizace, a to Vraštiaka a Koudelové.

Ve finále spíše listiny obsahují v souvislosti s činností CIP pouze znalecký posudek dodaný obhajobou, kde jsou sice uvedeny konkrétní údaje aniž by je však bylo možné jakýmkoliv způsobem v praxi ověřit, pokud ovšem nepočítám vyjádření pracovníků společnosti CIP, kteří rozhodně v rámci svého zaměstnavatele nebudou motivováni k tomu, aby rozporovali údaje za služby a práce již uhrazené jejími zaměstnavateli.

Pokud se chtěla obžaloba dopátrat skutečných výsledků, např. tím, že by obdržela seznam vstupů jednotlivých logů do databáze, který by hodnověrným způsobem dokumentoval aktivitu jednotlivých pracovníků, tak tato snaha se nesetkala s úspěchem, neboť z interpretace oslovených subjektů vyplynulo, že celý systém v roce 2005 údajně tzv. havaroval a data nelze získat.

Nezbývá než konstatovat, že dle názoru obžaloby i v tomto případě došlo ze strany obžalovaných k účelovému navýšení finanční části na straně TESTCOM servis, s.r.o., a to se záměrem zajistit na první pohled kladnou bilanci hospodaření tohoto subjektu, byť tento krok nebyl vůbec nutný, neboť veškeré finanční prostředky by v rámci likvidace a na základě fakturace stejně zůstaly v dispozici společníka, tj. společnosti TESTCOM příspěvkové organizace.

O účelovosti tohoto kroku svědčí zjištění, že dohoda mezi TESTCOM příspěvkovou organizací a TESTCOM servis, s.r.o. byla podepsána den po vstupu TESTCOM servis, s.r.o. do likvidace s cílem kosmeticky navýšit příjmovou stránku TESTCOM servis, s.r.o.

Pokud by jednání obžalovaných v bodě III. obžaloby nebylo soudem kvalifikováno jako trestný čin dle § 128 tr. zákona, je možné jej kvalifikovat jako trestný čin dle § 127 odst. 1 tr. zákona, neboť poukázáním finanční částky ve výši 2.974.757,80 Kč obžalovaní bezesporu porušili závazná pravidla hospodářského styku.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhuji uznat obžalované Chmelíčka, Novotného a Mlynáře vinnými dle obžaloby ve smyslu příslušných zákonných ustanovení, a jak zde byla v úvodu prezentována.

A zároveň navrhuji, aby s ohledem na osobní výkazy obžalovanému Chmelíčkovi byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zkušební dobou v trvání 4 – 5 let, obžalovanému Novotnému podmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 – 2 roků se zkušební dobou v trvání 3 – 4 let, a obžalovanému Mlynářovi podmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou v trvání 2 – 3 roků, za současného uložení zákazu činnosti pro všechny obžalované spočívajícím ve výkonu funkce spojené s rozhodováním o hospodaření a nakládání s majetkem státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., a to na dobu 5 let.

Zároveň navrhuji rozhodnout o finančních prostředcích společnosti TESTCOM servis, s.r.o. v likvidaci.

V případě, že soud dojde na základě nově zjištěných skutečností v rámci svého rozhodnutí k případné překvalifikaci na přísnější trestní sazbu, navrhuji zmíněné tresty v návaznosti na příslušnou trestní sazbu adekvátně zvýšit, a to i za pomoci uložení peněžitého trestu všem obžalovaným v přiměřené výši.



Obhájce Mgr. Hanzlík:

I.

Městský státní zástupce v Praze podal obžalobu na Mgr. Dušana Chmelíčka, nar. 3.9.1967, trvale bytem Habrová 2638/1, Praha 3 pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2a), odst. 3 tr. zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona s Ing. Vítem Novotným uvedený pod body I. 1 – 2) obžaloby, dále pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona uvedený pod bodem II. obžaloby a dále pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, 3 tr. zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona s Ing. Vítem Novotným uvedený pod bodem III. obžaloby, když obžaloba byla dále podána proti Ing. Vítu Novotnému a Vladimíru Mlynáři jako obžalovaným.

Při hlavním líčení konaném dne 7.12.2006 byl obžalovaný dle § 190 odst. 2 tr. řádu upozorněni na možnost odchylného právního posouzení žalovaných skutků, a to tak, že bod I. 1 – 2) obžaloby a bod II. obžaloby může být posuzován jako jeden skutek a kvalifikován u obžalovaného Vladimíra Mlynáře jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona, jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a dále jako trestný porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zákona. U obžalovaného Mgr. Dušana Chmelíčka jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zákona a u obžalovaného Ing. Víta Novotného jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zákona a bod III. obžaloby může být kvalifikován jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zákona shodně u obžalovaných Mgr. Dušana Chmelíčka a Ing. Víta Novotného.

II.

Státní zástupce vznesl proti Mgr. Chmelíčkovi obžalobu, ve které je pod bodem I. 1) obžaloby popsáno jednání obžalovaných, které spočívá v založení obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o., IČ: 27100987, se sídlem Praha 4, Hvožďanská 3/2053, PSČ 148 01 (dále jen „TCs“), když pro účely splacení základního kapitálu zapisovaného do obchodního rejstříku použili částku 7,5 mil. Kč z rezervního fondu státní příspěvkové organizace TESTCOM, IČ: 00003468, se sídlem Praha 4, Hvožďanská 3/2053, PSČ 148 01 (dále jen „TC“), ačkoli jim z titulu jejich pracovního zařazení a po předchozím upozornění podřízených pracovníků mělo bylo známo, že takové jednání je v rozporu s § 28 zákona č. 219/2000 Sb. a s § 57 zákona č. 219/2000 Sb., čímž porušili rozpočtovou kázeň ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., když tímto jednáním měli způsobit škodu na majetku TC ve výši 7,5 mil. Kč.

Obžaloba tedy jinými slovy říká:

Byl spáchán trestný čin, neboť zakládaná obchodní společnost neměla formu akciové společnosti a její založení nebylo schváleno vládou. Tato úvaha je zcela zásadní, neboť zde dochází ke kriminalizaci činnosti vykonávané obžalovanými veřejně a ve veřejném zájmu.

Jaký byl právní názor na možnost založení společnosti s ručením omezeným ze státních prostředků v roce 2003 vyplynulo z dokazování. Tento názor byl v uvedené době nejednotný, nejednoznačný a neověřený rutinní právní praxí. Z dokazování zcela jasně vyplynulo, že oslovená odborná veřejnost se zcela nepochybně přiklonila k závěru, že takové založení společnosti s ručením omezeným je zcela v souladu se zákonem. Více než deset odborníků, kteří se vyjadřovali k problematice založení společnosti TCs konstatovalo, že v založení nespatřovali žádný právní problém.

Založení společnosti s ručením omezeným státní příspěvkovou organizací bylo projednáváno na úrovni Ministerstva informatiky ČR (dále jen „MIČR“). Právníci MIČR, a to konkrétně pracovníci legislativně právního odboru Mgr. Martin Plíšek a Mgr. Radek Soběslavský při analýze smluvních dokumentů žádným způsobem nezpochybnili oprávněnost založení uvedené společnosti.

JUDr. Jaroslava Voclová, notářka v Praze uvedla, že při každém sepisování nebo při každé žádosti o notářský zápis zkoumá, jestli je ve věci nějaký rozpor se zákonem. V případě založení společnosti TCs nenašla takový rozpor, proto neměla důvod takový požadavek odmítnout. Svědectví JUDr. Voclové je přitom zcela zásadní. Zákonodárce na notáře delegoval dohled nad dodržováním zákona při provádění požadovaných právních úkonů. Dle § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 358/1992 Sb. je notář povinen odmítnout provedení požadovaného úkonu, jestliže tento úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům. JUDr. Voclová byla tedy ze zákona povinna odmítnout sepsání notářského zápisu o takovém úkonu, když z obsahu jejího notářského zápisu i z příloh zápisu jednoznačně vyplývá, že jí muselo být zcela jednoznačně známo, že jediným zakladatelem společnosti TCs je státní příspěvková organizace TC. JUDr. Voclová však ve své svědecké výpovědi jasně uvedla, cituji:

„…neměla jsem důvod pochybovat o tom, že by to nebylo v souladu se zákonem“.

„...neznám právní předpis, který by jaksi toto nepovoloval, proto jsem neměla důvod, proč studovat jaksi nějaké speciální právní předpisy“.

„Je to připojeno u toho notářského zápisu, tam je výslovně připojeno pověření nebo rozhodnutí ministerstva o zřízení té příspěvkové společnosti a potom samozřejmě i pověření pana Mgr. Chmelíčka k založení té společnosti…“.

Autorita státní moci delegovaná do úřadu notáře představovala v rozhodné době nejvyšší možnou autoritu, která zcela zásadním způsobem formovala názor obžalovaného Mgr. Chmelíčka na soulad jednání obžalovaných se zákonem.

Ve smyslu § 52 zákona č. 358/1992 Sb. je notář v notářské činnosti vázán zákony a dalšími obecně závaznými předpisy. Dle § 9 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb. skládá notář do rukou ministra slib, kde slibuje na svou čest a svědomí, že v činnosti notáře bude zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné předpisy.

Sám zákonodárce jednoznačně a explicitně deklaruje odpovědnost notáře za soulad provedených úkonů se zákonem a obecně závaznými předpisy. Zejména však jednoznačně a explicitně deklaruje odpovědnost notáře za škodu, kterou porušením této povinnosti způsobí. Dle § 57 zákona č. 358/1992 Sb. notář odpovídá žadateli za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře.

Tedy pokud bylo založení obchodní společnosti TCs státní příspěvkovou organizací TC v rozporu se zákonem a pokud, jak tvrdí obžaloba, vznikla takovým jednáním JUDr. Voclové jakákoliv škoda, zákon určuje jako osobu odpovědnou za vznik takové škody notáře. Obžalovaný Mgr. Chmelíček pod dojmem informací uvedených v obžalobě zvažoval podání žaloby na náhradu škody proti uvedené notářce. Po provedení analýzy celé věci však bylo uzavřeno, že taková žaloba by byla zcela jistě neúspěšná, neboť i pokud by notářka porušila své zákonné povinnosti, nevznikla příspěvkové organizaci TC založením TCs žádná škoda. I pokud by však došlo ke vzniku škody, nebylo by tomu tak v důsledku pochybení obžalovaných, ale v důsledku porušení zákonné povinnosti ze strany notáře, případně dalších osob dotčených úkony založení a vzniku v souvislosti s výkonem svěřeného úřadu.

Sama JUDr. Voclová k uvedené problematice uvedla, cituji: „Pokud tím úkonem vznikne škoda, tak odpovídá notář, kvůli tomu jsme pojištěni, abychom mohli vůbec vykonávat svoji praxi“.

I z hlediska praxe je notář tou nejvýznamnější osobou při posuzování souladu notářem prováděných úkonů a obecně závazných předpisů. Notář je osobou, která při provádění jednotlivých právních úkonů vykonává přímý dohled státu nad dodržováním takových předpisů. Z hlediska zákonných nároků na kvalifikaci pro výkon právnického povolání je úřad notáře zatížen nejpřísnějšími požadavky. Zatímco pro činnost exekutora, soudce nebo advokáta požaduje zákon alespoň tříletou praxi v oboru, pro notáře je tato lhůta nejméně pětiletá. Takový předpoklad jednoznačně koresponduje s výjimečným postavením notáře, a to i při dohledu nad dodržováním zákonných předpisů v souvislosti se zakládáním obchodních společností. V případě nestandardních právních úkonů, které nemají oporu ve výslovném výkladu zákonného textu nebo soudní judikatuře, představuje stanovisko notáře jednoznačně vrcholný právní názor. Hlavní smysl součinnosti notáře při zakládání obchodní společnosti je spatřován ve dvou rovinách. Jednak v zachycení projevů vůle účastníků úkonu v písemné formě. Dále, a to zejména, v povinnosti notáře poučit všechny strany o nutném obsahu a důsledcích právního úkonu, jenž hodlají učinit, a vést je k úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem, tedy dbát o to, aby právní úkony splňovaly všechny náležitosti stanovené právními předpisy.

Další možnou instancí, které zákon svěřil zákonnou povinnost dohlížet na soulad zákona s navrhovaným právním úkonem, byl Městský soud v Praze. Dle § 200d zákona č. 99/1963 Sb. je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy. Vlastní zápis společnosti TCs do obchodní rejstříku tak verifikoval zcela jednoznačně většinový právní názor, že založení společnosti TCs je v souladu se zákonem.

Vyšší soudní úřednice Městského soudu v Praze Táňa Nováková výslovně uvedla, cituji: „Určitě to není běžné, že by příspěvková organizace zakládala společnost s ručením omezeným, vím určitě, že jsem se na to ptala, ale nikdo se nad tím nepozastavil, asi i právě proto, že to bylo založené tím notářem“.

K otázce konzultací ve věci založení uvedla, cituji: „Tak byly to kolegyně Kubištová a Tesková, obě jsou to zaměstnankyně MS v Praze a vyšší soudní úřednice ze stejného úseku jako já. Vím, že jsem se ptala JUDr. Hona, který pak následně dával společnost do likvidace a pak už si to nepamatuji“.

Vyšší soudní úřednice ani soudce Městského soudu v Praze, kteří se specializují na zápisy společností a jejich změn do obchodního rejstříku, neshledali založení a vznik společnosti TCs za protiprávní. Pokud tedy Městský soud v Praze vydal usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vzniku společnosti TCs a jejím zápisu do obchodního rejstříku, potvrdil tak právní výklad uvedených osob o zákonnosti založení uvedené společnosti.

Další významnou osobu, která obžalovaného Mgr. Chmelíčka utvrzovala v zákonnosti založení společnosti TCs příspěvkovou organizací TC, byl advokát JUDr. Peter Mai. Sám bývalý soudce jako svědek k věci uvedl: „Když jsme hledali potom formu pro tuto společnost, tak jsme, protože to není obvyklý typ nebo způsob založení společnosti za účasti státu, přistoupili k tomu, že jsme zvolili formu společnosti s ručením omezeným, a to zejména z toho důvodu, že taková společnost se za prvé zřizuje levněji, za druhé se zřizuje rychleji a také činnost této společnosti a případné změny v této společnosti probíhají opět levněji, rychleji, a je to navíc velmi přehledné, protože společnost s ručením omezeným je zcela transparentně uvedena v Obchodním rejstříku a každý si na ni může sáhnout, na rozdíl třeba od akciové společnosti, kde se o akcionářích např. z Obchodního rejstříku, nedozvíte nic“. Dále k věci uvedl: „… když jsme zvažovali formu obchodní společnosti, tak v tom okamžiku se jednalo o takovou záležitost, která víceméně nebyla nějak řešená v praxi, takže jsem nastudoval několik komentářů, díval jsem se do zákonů a také jsem se seznámil s tím, že podobné společnosti ve formě s.r.o. již existují a že dokonce i Ministerstvo financí má takovouto servisní organizaci zřízenou. I s kolegy jsem o tom diskutoval a nikdo neměl nějaké připomínky nebo nikdo neříkal „takto to možné není“.“ K důvodům své participace na založení společnosti TCs JUDr. Mai uvedl: „…proto si najali advokátní kancelář, aby jim garantovala, že to je v pořádku“. K původu finančních prostředků JUDr. Mai uvedl: „Vzpomněl jsem si, že v jednom případě jsem se zúčastnil schůzky s daňovým poradcem a ten řekl „ano, to je v pořádku těch 7 a půl miliónů“, ale já jsem po tom dále nepátral, nebylo důvodu, proč bych se o to zajímal, vím, že to musely být peníze od zakladatele společnosti v každém případě, protože pochybuji, že by pánové to dali ze svého, což ani nemohli, protože nebyli zakladatelé“. K dotazu státního zástupce, zda může uvést konkrétní jména advokátů, kteří měli podobný právní názor, svědek uvedl: „Když nastává nějaký problém, který víceméně není příliš prochozený, tak oslovujete své okolí a lidi, o kterých si myslíte, že by dokázali na to reagovat, a já jsem se díval do některých komentářů. Tak mohu uvést JUDr. Evžena Bokoteje, s tím jednám dost často, kdysi jsme spolu společně soudili, mám o něm vysoké odborné mínění. Konzultoval jsem to s ním proto, že ho znám řadu let, je to bývalý soudce Nejvyššího soudu ČR, pohybuje se ve stejné oblasti jako já, kdysi jsme spolu dokonce spolupracovali…když nastal tento problém, bylo potřeba vyložit nebo utvrdit se v tom, zda společnost lze založit, tak jsem oslovil i jeho a hovořili jsme o tom a ani on neměl pochybnosti stejně jako řada ještě jiných“.

Z výpovědi svědka JUDr. Maie tedy vyplynulo, že poskytoval příspěvkové organizaci TC právní služby s tím, že dle jeho názoru byl požádán o pomoc z důvodu, aby garantoval zákonné založení společnosti. Založení obchodní společnosti státního příspěvkovou organizaci vyhodnotil shodně jako ostatní shora uvedené osoby jako právní otázku, která není v praxi příliš frekventovaná a o to více shromažďoval informace, komentáře a stanoviska od kolegů a z literatury. Nenalezl však nic, co by takovému založení bránilo.

III.

Obžaloba dovozuje trestnost jednání obžalovaných z porušení § 28 zákona č. 219/2000 Sb. Obhajoba se domnívá, že aplikace tohoto ustanovení na příspěvkovou organizaci TC je neodůvodněná. Dle § 28 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb. může stát založit nebo se podílet na založení obchodní společnosti pouze ve formě akciové společnosti. Příspěvkovou organizaci však stejný zákon označuje ve smyslu § 54 odst.1 jako organizaci. Pokud se tedy ustanovení § 28 odst. 1 dotýká explicitně pouze státu, lze dovodit, že se toto ustanovení na příspěvkové organizace nevztahuje. Jestliže totiž uvedený zákon obsahuje ucelenou úpravu hospodaření organizací v § 54 a výslovně zmiňuje pro organizace účast v jiných právnických osobách s odkazem na § 28 až 30 do dne účinnosti tohoto zákona, pak zde chybí výslovná úprava majetkové účasti organizace v obchodní společnosti ode dne účinnosti uvedeného zákona.

Přes uvedené právní hodnocení se obhajoba domnívá, že i pokud by došlo k porušení § 28 zákona č. 219/2000 Sb. a § 57 zákona č. 218/2000 Sb., pak tato skutečnost nemůže sama o sobě znamenat trestnost takového jednání. Pokud by totiž každé porušení rozpočtové kázně mělo znamenat naplnění skutkové podstaty trestných činů dle § 127 příp. 128 příp. 255 tr. zákona, nebylo by kapacitně zřejmě možné postihovat jinou trestnou činnost. Z výpovědi svědka Sobotky totiž mimo jiné vyplynulo, že k porušování rozpočtové kázně dochází zcela standardně. Ostatně Ministerstvo financí ČR plní ve vztahu k dodržování rozpočtové kázně funkci ústředního kontrolního orgánu a z uvedeného svědectví vedoucího ústředního orgánu vyplynulo, že vzhledem k znalostem všech rozhodných okolností nebyl ze strany Ministerstva financí podán podnět k trestnímu stíhání, neboť se dle názoru tohoto orgánu nejednalo o trestný čin.

Zákon č. 219/2000 Sb. výslovně umožňuje založení obchodních společností za majetkové účasti státu. Z obžaloby vyplývá, že trestným je založení jiné obchodní společnosti než společnosti akciové. Obžaloba zde tedy v podstatě kriminalizuje právní formu společnosti. Z uvedeného lze dovodit, že dle názoru obžaloby je založení společnosti s ručením omezeným společensky nebezpečné, zatímco u akciové společnosti to tak zjevně není. Přitom dodnes existuje celá řada společností s ručením omezeným s majetkovou účastí státu, které vznikly před účinností zákona č. 219/2000 Sb. a zcela jednoznačně provozují obchodní činnost. Jak je tedy možné, že dnem 1.1.2001 se s účinností uvedeného zákona stala společnost s ručením omezeným společensky nebezpečnou právní formou? Jak je možné, že v případě založení společností s ručením omezeným České konsolidační agenturou se nejedná o společensky nebezpečné jednání?

TC je navíc velmi specifickou příspěvkovou organizací a je tedy otázkou, zda lze subsumovat hospodaření organizace pod zákon č. 219/2000 Sb., když příspěvek ze státního rozpočtu činil průměrně 16,31% (za léta 1999 až 2003) z finančního objemu prostředků TC. Příspěvek je navíc účelově vázán na racionalizační projekty a vývoj a výzkum podle pokynů zřizovatele Ministerstva informatiky a vlády.

Obžalovaní zakládali společnost TCs se zcela jasným záměrem plnit veřejné úkoly svěřené do působnosti Ministerstva informatiky ČR. Je velmi pravděpodobné, že vláda by v případě žádosti ze strany MIČR umožnila založení obchodní společnosti, neboť takové řešení bylo zcela na místě a zcela transparentní. Obžalovaní, jakož i další osoby personálně spojené se společností TCs zcela veřejně prezentovali záměr zajistit činnost Portálu veřejné správy prostřednictvím obchodní společnosti se 100% majetkovou účastí státu. Je zřejmé, že takové počínání nelze očekávat od pachatele úmyslného trestného činu. Pokud by obžalovaní věděli, že se svým jednáním dopouštějí porušení zákona č. 218 a 219/2000 Sb. a nad to ještě trestných činů, jistě by takové jednání otevřeně nepropagovali a pravděpodobně by upřednostnili formu akciové společnosti, která je oproti společnosti s ručením omezeným ve vztahu k určení osob akcionářů méně transparentní. Zatímco u společnosti s ručením omezeným je vlastnická struktura povinně zapisována do obchodního rejstříku, u akciové společnosti tomu tak není.

Obžaloba posoudila jednání obžalovaného Mgr. Chmelíčka uvedené pod bodem I. obžaloby jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2a), odst. 3 tr. zákona, když založením společnosti TCs měla být příspěvkové organizaci způsobena škoda v celkové výši 7.542.949,- Kč. Takové právní hodnocení však v žádném případě neobstojí. Předně z celého dokazování nevyplynul úmysl obžalovaného Mgr. Chmelíčka porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.

Obžaloba uvádí, že společně s obžalovaným Novotným uložili podřízeným pracovníkům odeslat z rezervního fondu příspěvkové organizace TC finanční částku ve výši 7,5 mil. Kč na účet společnosti TCs ačkoli jim z titulu jejich pracovního zařazení a po předchozím upozornění podřízených pracovníků bylo známo, že je to v rozporu se shora uvedenými ustanoveními zákona č. 218 a 219/2000 Sb. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jedinou osobou, která vznesla námitky proti úhradě nákladů spojených se založení společnosti TCs byla Ing. Dana Jonášová. Není však pravdou, že by tyto námitky vznesla před založením společnosti TCs. A již vůbec není pravdou, že by předem vznesla námitky proti čerpání prostředků rezervního fondu pro potřeby splacení základního kapitálu společnosti TCs. Z její výpovědi jasně vyplynulo, že první námitky vznesla až ve chvíli, kdy ji byla předložena k proplacení faktura notářky JUDr. Voclové. K časovému zařazení tohoto upozornění je klíčová výpověď svědkyně Jonášové, kdy uvedla: „V polovině října 2003 se ke mně dostala faktura na autorizaci platby do banky a tato faktura byla za založení Testcom servis, s.r.o.“. Společnost TCs byla přitom založena dne 30.9.2003. Z uvedeného svědectví vyplývá, že obžalovaný Chmelíček nebyl předem nikým upozorněn, že by založení společnosti TCs mohlo být v rozporu se zákonem. Naopak všechny právní názory v okolí obžalovaného jednoznačně potvrzovali zákonnost uvedeného postupu, když v této souvislosti je nezbytné opět zmínit postavení notáře při zakládání obchodní společnosti. O použití rezervního fondu neměla svědkyně Jonášová předem žádnou vědomost a tedy ani k ní se před založením společnosti nevyjadřovala. Tento závěr nepochybně vyplývá z jejího svědectví, když k dotazu předsedkyně senátu, zda měla autorizovat nebo nějak se k použití částky 7,5 mil. Kč vyjadřovat, uvedla: „Tohle šlo už mimo účtárnu a podepsal ho sám pan Novotný s panem Chmelíčkem a k nám se to dostalo až zpětně na výpisu z banky, že odešlo 7,5 mil. Kč“.

Z uvedeného vyplývá, že ze strany obžalovaného Mgr. Chmelíčka se v žádném případě nejednalo o úmyslné jednání, jediné prokázané námitky byly vzneseny ve chvíli, kdy k založení společnosti již došlo a byly z časového hlediska zcela irelevantní.

Pokud se jedná o proplacení částky 42.949,- Kč, jakožto nákladů založení společnosti TCs, pak se jednalo úhradu zdanitelného plnění, které bylo zjevně poskytnuto při založení společnosti a v situaci, kdy byl dán pokyn k proplacení se jednalo nepochybně o legitimní splatný závazek, který neměl s právním hodnocením oprávněnosti založení nic společného. Jestliže by však bylo takové plnění shledáno trestným, musel by tento závěr nepochybně postihnout i svědkyni Jonášovou, neboť ona jménem organizace TC provedla předmětnou platbu. Skutečnost, že předem vznesla výhradu, nemůže znamenat okolnost vylučující případnou trestní odpovědnost, neboť pokud věděla, že svým jednáním poruší zákon a soud by shledal takové jednání trestným činem, jednala tak s vědomím, že může porušit zákon. Jestliže by dostala od zaměstnavatele pokyn spáchat násilný trestný čin a ten by následně skutečně spáchala, jistě by také neobstála s výhradou, že upozornila na závadnost takového jednání předem. Pokud bylo zaplacení faktury za náklady se založením společnosti TCs protiprávní, pak svědkyně Jonášová v každém případě porušila svou zákonnou povinnost, když byla jako zaměstnanec povinna předcházet škodám na majetku zaměstnavatele. Navíc pokud provedením platby skutečně způsobila škodu, pak ji způsobila úmyslně, neboť ona jediná byla vnitřně přesvědčena o nesprávnosti svého počínání.

K otázce, kdo měl hradit náklady na založení společnosti TCs, je na místě odpověď, že dle konstantní praxe se jedná o náklad zakladatele, neboť v době založení zakládaná společnost nedisponuje finančními prostředky a úhrada uvedené částky třetím subjektem by znamenala vznik závazku na straně TC z titulu bezdůvodného obohacení.

Tímto jsme dostali k dalšímu znaku, kterým je obžalobou tvrzená škoda ve výši 7.542.949,- Kč. Před vyslovením vlastního právního hodnocení je nutné zmínit, že obžaloba účelově v části I. obžaloby a části III. obžaloby tvrdí škodu ve výši částek fakturovaných včetně daně z přidané hodnoty. Pokud tedy vyúčtování DPH a jeho následný odvod do státního rozpočtu představuje škodu na majetku příspěvkové organizace, bude nutné iniciovat zrušení příslušného ustanovení zákona. Obhajoba považuje tuto část za méně podstatnou, neboť ke vzniku žádné škody nedošlo a dojít nemohlo. Pro vysvětlení je podstatné uvědomit si strukturu majetkového propojení Ministerstva informatiky, TC a TCs.

Pokud je totiž jediným společník TCs příspěvková organizace TC, znamená to, že veškeré majetkové hodnoty včetně zůstatku na účtech společnosti TCs budou rozděleny v rámci likvidace společnosti mezi věřitele a jediného společníka, tedy příspěvkovou organizaci TC. Vzhledem ke skutečnosti, že společnost TCs žádné věřitele (vyjma případné pohledávky finančního úřadu způsobené blokací účtu společnosti ze strany Policie ČR), zůstane celý likvidační zůstatek jedinému společníkovi. Z dokazování vyplynulo, že ke dni 15.1.2007 činil zůstatek na účtu společnosti TCs částku 7.896.968,20 Kč. Uvedená částka tedy zcela zjevně pokrývá tvrzenou škodu. Reálně tedy ke vzniku škody nedošlo a výše likvidačního zůstatku bude pro TC znamenat zisk.

To znamená, že tvrzení obžaloby, že uvedeným postupem došlo k poškození TC je nesprávné. TC v působnosti valné hromady byla po celou dobu v pozici jediného společníka přímo a bezvýhradně řídícího činnost TCs, neboť valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti. K založení TCs příspěvkovou organizací TC došlo z rozhodnutí Ministerstva informatiky ČR. MIČR v pozici řídícího ústředního orgánu ve vztahu k TC vykonává v přímé působnosti kontrolní a řídící činnost. V případě zrušení příspěvkové organizace TC by s majetkem, s nímž organizace hospodařila ke dni svého zániku nadále hospodařila organizační složka státu, která by o zrušení rozhodla, tedy bez další delimitace by majetek přešel do kapitoly Ministerstva informatiky ČR.

Z uvedeného rozboru majetkové struktury vyplývá, že veškeré výnosy z činnosti obchodní společnosti TCs by bez dalšího znamenaly v konečném důsledku příjem státního rozpočtu.

K bodu I. 1 – 2) obžaloby a bodu II. obžaloby byli obžalovaní dne 7.12.2006 upozorněni na možnost, že zde v obžalobě popsané skutky je možné posuzovat jako jeden skutek a v případě obžalovaného Mgr. Chmelíčka jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zákona. Z obžaloby však nevyplývá, jakým způsobem by měla být naplněna skutková podstata uvedených trestných činů, a to zejména ve vztahu k zavinění. Tedy obhajoba namítá neurčitost skutkových tvrzení obsažených v obžalobě ve vztahu k možné změně právní kvalifikace. Z obžaloby není patrné, které jednání by mělo naplňovat znaky uvedených trestných činů. V každém případě se vždy jedná o trestné činy, k jejichž spáchání je nezbytně nutné zavinění ve formě úmyslu. Jediným úmyslem obžalovaného Mgr. Chmelíčka bylo naplnit pokyn ústředního orgánu státní správy při zajištění působnosti Ministerstva informatiky ČR dle zákona č. 365/2000 Sb. při zajištění správy a rozvoje Portálu veřejné správy a dále vydávání Obchodního věstníku. Zejména při zajišťování plnění povinnosti MIČR souvisejících s vydáváním Obchodního věstníku se projevila manažerská zdatnost obžalovaného Mgr. Chmelíčka. Negociace s vydavatelstvím Economia vedla v konečném důsledku k splnění povinnosti MIČR v této rovině.

Co se týče trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zákona lze konstatovat následující. Jak sám název trestného činu napovídá, případný pachatel uvedeného trestného činu musí naplnit znaky skutkové podstaty v rámci obchodního styku. Smlouva o zajištění činnosti Portálu veřejné správy (dále jen „Smlouva“) není takovou smlouvou. Ministerstvo informatiky si prostřednictvím TC zřídilo servisní organizaci, která měla zajišťovat rutinní činnosti, zejména zajištění redakční činnosti PVS pod přímou kontrolní působností MIČR. Obžaloba uvádí, že uvedená Smlouva měla být uzavřena na úkor příspěvkové organizace TC. Jak již bylo shora uvedeno, v důsledku majetkového propojení TC a TCs představovaly výnosy TCs základ pro budoucí příjem TC, a to ať v podobě možného podílu na zisku ve výši 100% vypláceného zisku, tak v podobě zmiňovaného likvidačního zůstatku. Díky majetkovému propojení nemohl žádný z uvedených subjektů získat na úkor jiného subjektu neoprávněný majetkový prospěch.

Přenesení činností souvisejících s provozem a správou PVS na obchodní společnost zřízenou příspěvkovou organizací TC představovalo významnou racionalizační úvahu ve vztahu k rozvoji PVS, jakož i k plnění dalších úkolů při plnění povinnosti MIČR dle zákona č. 365/2000 Sb. Skutečnost, že hospodaření PVS nemělo být zatíženo břemenem nákladů spojených s provozem majetku spravovaného TC a jeho vědecko-výzkumnou činností, znamenala zcela novou perspektivu rozvoje PVS. Pokud by při hodnocení majetkové struktury dotčených subjektů mělo být použito příměru z obchodního styku, jednalo by se nejspíše o koncern. I v takovém případě by se však nemohlo jednat o zneužití informací v obchodním styku, neboť se jednalo o společný postup majetkově propojených subjektů při plnění povinností uložených zákonem a na základě zákona.

Stejným způsobem je nutné argumentovat proti podezření ze spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1, 2 tr. zákona, když v případě spolupráce uvedených subjektů se nejednalo o hospodářský styk ve smyslu trestního zákona, na který by doléhala uvedená trestněprávní norma.

V rámci společného postupu byla bez ohledu na jakékoliv smluvní ujednání daná subordinace jednotlivých subjektů, kdy Ministerstvo informatiky jako zřizovatel TC vykonává přímou řídící a kontrolní působnost ve vztahu k organizaci. Stejně tak TC vykonává jako nejvyšší orgán společnosti TCs přímou řídící a kontrolní působnost ve vztahu ke společnosti.

Ministerstvo informatiky nebylo jednoznačně schopno zajistit činnost PVS zejména z personálních důvodů, když zadáním pro MIČR v oblasti zaměstnanosti bylo snížení tabulkových míst o 3 zaměstnance a rozvoj PVS naopak předpokládal doplnění obsluhy o další osoby. Řešení situace prostřednictvím TC reprezentovalo významné snížení efektivity a zpomalení rozvoje PVS z důvodů sdílení nákladů a výnosů PVS s náklady a výnosy celé organizace TC. Přitom zejména dynamika rozvoje databází a aplikaci zejména s ohledem na množství a aktuálnost portálem poskytovaných informací představuje jedno ze základních kritérií při hodnocení kvality informačního systému. Je primárně veřejným zájmem zajistit dostatečnou informovanost občanů. Pokud obžaloba postihuje jednání směřující k sjednání výhody pro občany České republiky, pak je to jistě výklad nekorespondující se záměrem zákonodárce při tvorbě předmětné trestní normy. Smlouva o zajištění činnosti PVS reprezentuje pověření TCs k zajištění předmětných činností prostřednictvím společnosti v přímé řídící působnosti se 100% majetkovou účastí organizační složky Ministerstva informatiky. Při výkladu § 128 odst. 2 tr. zákona aplikovaným obžalobou by museli být trestně stíhání všichni pracovníci ústředních orgánů státní správy, kteří byly pověření jakoukoliv činností v rámci organizační složky takového orgánu a v rámci takového pověření uzavřou obchodní smlouvu.

Je zcela zjevné, že i kdyby došlo k založení akciové společnosti se souhlasem vlády, byl by mechanismus zajištění činnosti PVS shodný. I v takovém případě by se muselo dle obžaloby jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. Je přitom zřejmé, že akciová společnost s majetkovou účastí státu bude běžně uzavírat smlouvy se svým jediným akcionářem. Je výslovným zájmem státu, aby kontrola činnosti takové společnosti byla zajišťována prostřednictvím osobní účasti vrcholových funkcionářů zakladatele v orgánech společnosti. Jedině takovým způsobem lze maximalizovat přímou kontrolní působnost státu na činnost společnosti.

Další významnou okolností při posuzování, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, je samotná forma zneužití informací, jakož i samotná forma obchodního styku. Trestní zákon v § 128 odst. 2 postihuje jednání v obchodním styku, kdy úmyslem pachatelů trestné činnosti musí být opatření výhody nebo prospěchu sobě nebo jinému tím, že pachatel jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Smlouva o zajištění činnosti PVS nebyla uzavřena na úkor žádné z dotčených organizací. Povinností MIČR bylo ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb. zajištění správy a provozu PVS s tím, že personální vybavení v kombinaci s vládním pokynem ke snižování tabulkového stavu zaměstnanců negativně ovlivňovalo rozvoj PVS. Řešení situace zadáním určitým činností mimo MIČR bylo jedinou logickou možností. Pokud připadala v úvahu spolupráce s TC, pak proti této úvaze stálo shora uvedené sdílení nákladů PVS s těžkopádným a nákladově značně náročným provozem vědecko-výzkumné instituce a dále předpoklad transformace TC. Společnost TCs v žádném případě nepředstavuje typický soukromoprávní subjekt. Stejně jako společnost ve formě akciové společnosti byla společnost TCs určitým hybridem. Jediným plánovaným předmětem činnosti společnosti TCs bylo plnění úkolů svěřených TCs ze strany MIČR, když MIČR tímto pověřením plnilo své zákonné povinnosti vyplývající ze zákona. Nejednalo se tedy o samostatnou činnost tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, ale o vazalské plnění povinností svěřených ze strany MIČR.

Cílem projektu Portálu veřejné správy bylo od počátku vytvoření virtuálního úřadu na bázi elektronické veřejné správy, tzv. e-governmentu. Prostřednictvím PVS měly být z jednoho referenčního bodu přístupné věrohodné a aktuální informace z veřejné správy ČR. Technologicky i organizačně je budován Portál veřejné správy tak, aby vyhovoval doporučením Evropské unie a mohl nabídnout služby na těchto standardních úrovních:

zpřístupnění informačních zdrojů veřejné správy elektronickou cestou,

obousměrná a adresná výměna informací mezi občanem a veřejnou správou, podnikatelským subjektem a veřejnou správou a mezi subjekty veřejné správy navzájem,

elektronické transakce, včetně doručení formulářů a umožnění plateb.

Zajištění plnění takového úkolu státem řízenou obchodní společností by vedle vlastní efektivity naplňovalo požadavky na bezpečný zdroj informací z veřejné správy, jakož i na bezpečnou komunikaci občana s veřejnou správou.

Dle bodu III. obžaloby se měl dále obžalovaný Mgr. Chmelíček dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, 3 tr. zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona s Ing. Vítem Novotným, a to uzavřením Dohody o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozem PVS mez TCs a TC, když předmětem vypořádání byla kompenzace nákladů TCs na úkor TC, čímž měla vzniknout u TC škoda v celkové výši 2.974.757,80 Kč. Jak již bylo zmíněno shora, obžaloba uvádí škodu ve výši fakturace včetně DPH. Z dokazování, zejména z výpovědi svědka Ing. Smělého (daňového poradce) vyplynulo, že se jednalo pouze o účetní operaci, kterou došlo k přeúčtování nákladů společnosti TCs za činnosti společnosti Capitol Internet Publisher s.r.o. (dále jen „CIP“), které společnost CIP poskytovala při plnění povinností CIP dle Rámcové smlouvy o spolupráci při zajišťování činnosti PVS. Na posouzení hodnoty plnění společnosti CIP byl znaleckým ústavem NOVOTA a.s. vypracován znalecký posudek o hodnotě souboru činností a služeb provedených a poskytnutých společností CIP. Z uvedeného posudku vyplynulo, že obvyklá cena souboru CIPem provedených činností a poskytnutých služeb, které byly předmětem vypořádání mezi TC a TCs, činí částku 3.681.650,- Kč, tedy částku převyšující obžalobou tvrzenou výši škody. Hodinové sazby CIP odpovídají dle znaleckých zjištění obvyklým cenám. V případě, že by nedošlo k přeúčtování uvedeného plnění CIP, došlo by na straně TC k bezdůvodnému obohacení na úkor TCs, neboť TC dále využíval služeb CIP. TC tedy získal reálně využitelnou majetkovou hodnotu, a to za zcela jednoznačně výhodných podmínek.

S ohledem na majetkové propojení má obhajoba za to, že ani zde není možné posuzovat jednání obžalovaného Mgr. Chmelíčka jako naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, 3 tr. zákona.

IV.

Obžaloba prokazovala svá tvrzení zejména výpověďmi svědků. U značné časti z nich byla nepokrytě dávána najevo osobní zášť vůči obžalovaným. Bylo tomu tak zejména u svědků, kteří ukončili pracovní poměr k TC po příchodu Mgr. Chmelíčka a Ing. Novotného do TC.

Z výpovědi svědkyně Hlouškové vyplynula zjevná antipatie vůči obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi. Bez ohledu na své zařazení právníka TC se k právním otázkám vyjadřovala nepřesně. Zaměňovala například notářku s advokátkou. Konstatovala výslovně nedůvěru k Mgr. Chmelíčkovi v pracovní rovině. V její výpovědi se objevily významné rozpory. např. uvedla, že v říjnu 2003 s ní nikdo nekonzultoval personální otázky TC, přitom v uvedené době dala jménem TC výpověď zaměstnankyni. Neměla žádnou další znalost zákonů č. 218 a 219/2000 Sb., neabsolvovala žádná zvláštní školení. Nikdy neupozorňovala na nezákonnost založení. Považovala za nesprávné, že dostávala pracovní úkoly 2 dny před dovolenou. Nebyla schopná pochopit základní principy smlouvy o spolupráci mezi MIČR a TC, a to ani po té, co ji byla celá věc vysvětlena s pomocí zjednodušeného nákresu. Návrh smlouvy, který odevzdala, jednoznačně svědčí o absolutní odborné nekompetenčnosti, kvalita draftu smlouvy svědčí o mimořádné nezpůsobilosti k plnění zadaných pracovních úkolů.

Svědek Novák zná celou záležitost pouze z doslechu. Nebyl schopen ani identifikovat jediného společníka TCs. Domníval se, že majitelem TCs byli členové dozorčí rady a jednatelé, což logicky evokuje osobní prospěch uvedených osob. Tuto konstrukci v zásadě přebírá i obžaloba. Dále byl identifikován jako osoba konfliktní, což vyplývá z výpovědi Dr. Zelenkové. Verbálně osočil obžalovaného Mgr. Chmelíčka např. tím, že jiná osoba ví o problematice PVS 100x víc než Mgr. Chmelíček. Byl proti své vůli donucen k odchodu z MIČR, což odůvodňuje jeho osobní zášť vůči obžalovaným.

Svědek Moravec zná celou záležitost pouze z doslechu. Podobně jako svědek Novák se neorientuje ve vlastnických strukturách TCs. Podobně jako svědek Novák bagatelizuje činnost při správě PVS, přitom nemají znalosti o rozsahu činností.

Svědkyně Zelenková pracovala jako jeden z vedoucích pracovníků při zajišťování činností PVS. Erudovaně vysvětlila fungování a strukturu PVS. Konstatovala komplikovanost celého řešení. Ocenila přínos CIP pro fungování PVS, konstatovala mezinárodní ocenění PVS. Uvedla, že i díky CIP dnes nabízí katalog Životních situací více než 450 situací.

Svědek Sobotka uvedl, že za celou dobu svého úřadování na Ministerstvu financí ČR se nesetkal se založením společnosti s majetkovou účastí státu. Z jeho pokynu byla provedeno zjištění, zda existují další obchodní společnosti ve formě s.r.o. s majetkovou účastí státu. Bylo zjištěno, že takových společností existuje více než 10. Uvedl, že k porušování rozpočtové kázně dochází nejméně ve stovkách (spíše 1000) případů ročně, nejčastěji u přidělování dotací. Je porušován i zákon č. 218/2000 Sb., ale častěji dochází k porušování zákona č. 219/2000 Sb. Ministerstvo financí nepodalo trestní oznámení, neboť neměli za to, že by podání bylo popsaným jednáním odůvodněno. Výslovně uvedl, že pokud by to vláda dostala ke schválení založení společnosti ve formě a.s., pak zřejmě nebyl důvod žádosti nevyhovět.

Svědkyně Vrchotová uvedla, že zná svědky Moravce, Nováka a Suchara. Uvedla, že se o své výpovědi s nikým nebavila, přesto uvedené osoby vstoupily do jednací síně současně se svědkyní a po skončení jejího výslechu společně místnost opustily. Uvedla, že vědomě porušovala zákon, když současně prováděla činnost kontrolní i auditorskou. Uvedla, že kontrolu u TC v souladu s pokynem ministra ukončila dne 14.11.2003. Když byla konfrontována s emailem ze dne 4.5.2004, kde výslovně přislíbila dokončit kontrolu do 7.5.2004, nebyla schopná rozpor vysvětlit. Uvedla, že kontrolní protokol nevypracovala, poté že ho zaslala svědkovi Kolářovi a obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi. Nebyla schopná uvést proč neměl protokol požadovanou formu. Uvedla, že kontrola proběhla bez kontrolních zjištění s výhradou ke vnitřnímu kontrolnímu systému. K dotazu proč neoznámila svůj písemný nesouhlas se založením společnosti TCs a čerpáním rezervního fondu pro potřeby složení základního kapitálu, uvedla, že se obávala o své místo. Nebyla schopná uvést koho se obávala, navíc tento argument je v absolutním rozporu s tvrzením, že své výhrady ústně oznámila svědkovi Kolářovi, který byl z hlediska subordinace jejím nadřízeným. Uvedla, že měla kontrolovat smlouvy do 30.9.2003, když byla dotazována na založení společnosti TCs uvedla, že k založení došlo až v listopadu a tedy se k tomu nevyjadřovala. Když byla upozorněna na svou neznalost rozdílu mezi vznikem a založením společnosti, uvedla, že nevěděla, že k založení došlo 30.9.2003, což je v absolutním rozporu s jejím vlastním tvrzením, že kontrolovala doklady související se založením společnosti TCs, jakož i s tvrzením, že se k ní dostala odpověď Ministerstva financí k založení společnosti. Uvedla, že si náplň kontroly vytvořila sama dne 30.9.2003, což si dobře pamatuje z toho důvodu, že si připravovala náplň na následující den, kdy měla být zahájena kontrola. Když byla konfrontována s dopisem obžalovaného Mlynáře ze dne 25.9.2003, který obsahuje identickou náplň kontroly, sdělila, že na něj zapomněla, přitom měla uvedený dopis založený v poznámkách kontrolovaných předsedkyní senátu. Bylo čteno její hodnocení pí. Mošničkovou, jakožto vedoucí odboru kontroly a auditu, ze kterého vyplývají významné výhrady ke kontrolní činnosti svědkyně Vrchotové.

Svědek Suchar vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Patří do skupiny stěžovatelů Moravce a Nováka. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z MIČR.



Svědek Hochmann vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z TC. V rozporu se svým pověřením připravil kladné pracovní hodnocení pro svého spolupracovníka, který byl opakované napomínán pro porušování pracovní kázně. Bývalý ředitel, kterého příchod obžalovaných Chmelíčka a Novotného připravil o zaměstnání v pozici, kterou vykonával dlouhou dobu.

Svědek Vrzal vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem.

Svědek Prouza vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem.

Svědkyně Jonášová – účetní TC. Kromě svého tvrzení nemá žádný důkaz o tom, že by měla znalost o „protiprávnosti“ jednání obžalovaných, tím spíše, že by na ně předem jakkoliv písemně upozornila. Neskrývala zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z TC.

Svědkyně Bérová potvrdila záměr MIČR založit transparentní obchodní společnost, která by ve veřejném zájmu zajišťovala rutinní činnost PVS. Vyjádřila se k prezentování modelu s TCs na INVEXU 2003.

Svědek Frankl uvedl, že se podílel na přípravě některých částí Smlouvy. Řešení s TCs považoval za efektivní a přínosné pro rozvoj PVS.

Svědek Stránský – odborník zpracovávající relevantní analýzy vztahující se k PVS. Z jeho svědecké výpovědi jednoznačně vyplynulo, že potvrzuje rozsah činnosti uvedený v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s. Pracoval jako OSVČ v případě potřeby 16 hodin denně, a to o sobotách i nedělích. Založení účelové obchodní společnosti považoval za vhodné a efektivní z hlediska rozvoje PVS, jakož i z hlediska nároků na státní rozpočet, kdy přenesením správy na TCs došlo k fakticky 100% úspoře rozpočtových prostředků. Dále MI nebylo personálně, odborně ani technicky vybaveno k provozování PVS.

Svědek Sádovský – právník poskytující právní služby ve věci přípravy Smlouvy o zajištění činnosti PVS a Dohody o vypořádání vzájemných vztahů s souvislosti s provozováním PVS. Jednoznačně konstatoval, že použití prostředků z rezervního fondu TC pro účely úhrady základního kapitálu obchodní společnosti založené příspěvkovou organizací jako jediným společníkem, je z hlediska zákona přípustné. Dále konstatoval, že by jako formu obchodní společnosti doporučil akciovou společnost, nicméně že založení společnosti s r.o. nebylo protizákonné. Nikoho z obžalovaných neinformoval o tom, že by předmětným založením společnosti TCs mohlo dojít k porušení zákona č. 218 resp. 219/2000 Sb. Potvrdil, že poskytoval právní služby společnosti CIP, když rozsah poskytnutých služeb, jak byly uvedeny v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s., ve vztahu ke službám poskytnutým CIP pro TCs žádným způsobem nezpochybňoval.

Svědek Procházka – zaměstnanec CIP vyčleněný výlučně pro spolupráci s TCs při zajišťování činností při správě PVS. Konstatoval, že potvrzuje rozsah činnosti uvedený v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s.





V.

Z demonstrativního výčtu svědků vyplývá, že obžalovaní jsou usvědčováni osobami, které mohou mít osobnostní zájem na výsledku procesu. Jedná se zpravidla o osoby, které na TC ani na MIČR již nepracují z důvodu svých nucených odchodů. V průběhu svých výpovědí neskrývali svůj vztah k obžalovaným.

Z dalších důkazů pak jednoznačně vyplývá, že obžalovaný Mgr. Chmelíček neměl před založením společnosti žádnou pochybnost o zákonnosti svého jednání. Při založení společnosti vystupoval z rozhodnutí Ministerstva informatiky jako ústředního orgánu státní správy. Odborné právní názory, které mu byly předloženy před založením společnosti TCs plně korespondovaly s názorem, že založení společnosti TCs je legální. Při všech úkonech postupoval ve shodě se svým nadřízeným orgánem a s úmyslem zajistit plnění veřejně prospěšného úkolu. Vedle faktu, že popsaným jednáním nedošlo ke vzniku škody, nemohlo dojít ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku a zneužívání informací v obchodním styku. Obhajoba má za to, že obžaloba kriminalizuje jednání, které bylo vedeno čistým úmyslem zajistit efektivní rozvoj PVS pro občany ČR. Činnost PVS byla zajištěna odborně na vynikající úrovni. Z činnosti TCs dodnes profituje celá společnost. Obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi nebyl prokázán ani prokazován žádný neoprávněný osobní majetkový prospěch.

Obhajoba má za to, že jednání popsané v obžalobě nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Vzhledem k tomu navrhuji zproštění obžaloby v plném rozsahu.



Hlavní líčení se p ř e r u š u j e v 11.15 hodin na 15 minut.



Hlavní líčení p o k r a č u j e v 11.30 hodin.



Obhájce JUDr. Hochman:

Obžaloba při hlavním líčení, nařízeném u zdejšího soudu se snaží dokázat že Ing. Vít Novotný, nar. 21.03.1951, bytem Praha 7, Čechova 514/13, spáchal trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, podle § 255, odst. 1, 2, písm. a), odst. 3 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a dále trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, podle § 128, odst. 2, 3 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit způsobem popsaným v obžalobě a to ve spolupachatelství s Mgr. Dušanem Chmelíčkem.

Po provedeném rozsáhlém dokazování v nařízeném hlavním líčení je zřejmé, že obžaloba ze svých tvrzení neprokázala zhola ničeho. Ing. Novotný je stíhán pro jednání, jehož se měl dopustit společně s Mgr. Dušanem Chmelíčkem, kdy Ing. Novotný, jako náměstek ředitele státní příspěvkové organizace TESTCOM a Mgr. Chmelíček, jako ředitel a statutární orgán téže organizace založili v rozporu s rozpočtovými pravidly uvedenými v zákoně č. 219/2000 Sb., formou notářského zápisu obchodní společnost TECTCOM Servis, s.r.o. se sídlem Praha 4, Hvožďanská 3. Na základě jejich závazného pokynu potom byla na účet této společnosti převedena z účtu státní příspěvkové organizace TESTCOM částka Kč 7.500.000,00, čímž této organizaci měli způsobit škodu ve stejné výši.

V bodě I. 2) obžaloby měl potom obžalovaný spolu s obžalovaným Mgr. Chmelíčkem dát závazný příkaz k úhradě částky Kč 42,949,00 z účtu státní příspěvkové organizace TESTCOM, přičemž šlo o výdaje spojené se založením obchodní společnosti. Tímto jednáním v bodech I. 1) a I. 2) obžaloby se měl obžalovaný spolu s obžalovaným Mgr. Chmelíčkem dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, podle § 255, odst. 1, 2, písm. a), odst. 3 tr. zákona, neboť měla být způsobena celková škoda státní příspěvkové organizaci TESTCOM ve výši Kč 7,528.289,00.

Dále potom v bodě II. obžaloby měl obžalovaný společně s Mgr. Chmelíčkem, v době před 11.3.2004 před vstupem obchodní společnosti TESTCOM servis,s.r.o do likvidace, uzavřít dohodu o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním Portálu veřejné správy s dodatky, kde byla v čl. II, odst. 1 stanovena povinnost státní příspěvkové organizace TESTCOM uhradit obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o. finanční částku ve výši Kč 2,974.757,80, jako kompenzaci za údajně vynaložené náklady. Měl tak způsobit poškozené státní příspěvkové organizaci TESTCOM škodu v této výši. Tímto jednáním měl obžalovaný spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, podle § 128, odst. 2, odst. 3 tr. zákona.

Obžalovaný Ing. Novotný namítá, že ani po provedených výsleších svědků vůči jeho osobě nebyly zjištěny skutečnosti, nasvědčující tomu, že by měl být spáchán trestný čin a že jej měl spáchat on. Namítá dále, že státní zástupce vycházel z nesprávného právního názoru, pokud jde o jednání uvedené v bodě I. 1, 2) obžaloby spočívajícím na právním názoru Ministerstva financí ČR, pokud jde o možnost zřizování obchodních společností příspěvkovými organizacemi a dále z nesprávných skutkových podkladů, na základě nichž bylo dovozováno, že jeho jednáním, případně jednáním dalších osob, měla vzniknout škoda, a to dokonce škoda velkého rozsahu. V této souvislosti poukazuje na vyjádření údajně poškozené organizace TESTCOM, zaslané soudu před nařízením hlavního líčení. V tomto vyjádření sděluje údajně poškozená organizace TESTCOM, že jí žádná škoda nevznikla a pro účely trestního řízení se za poškozeného nepovažuje. V situaci, kdy i obžaloba tvrdí, že údajným jednáním obžalovaných vznikla škoda pouze a výlučně příspěvkové organizaci TESTCOM, avšak sama údajně poškozená prohlašuje, že jí žádná škoda nevznikla, je toto tvrzení obžaloby přinejmenším nepodložené. Pokud však při jednání obžalovaných chybí škoda, chybí jeden ze zákonných znaků trestného činu, jak bude ještě rozvedeno dále.

Shora popsaným založením firmy TESTCOM Servis s.r.o. (dále jen TCS) se zabývala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na základě interpelace poslance Ing. Pavla Kováčika, ze dne 11.02.2004. Tehdejší předseda vlády PhDr. Vladimír Špidla ve své odpovědi na tuto interpelaci č.j. 23370/04-KPV ze dne 09.03.2004 uvedl, že založení společnosti TCS bylo věcně vedeno dvěma důvody :



1. ve střednědobém horizontu zajistit provoz a rozvoj Portálu veřejné správy bez nároků na

státní rozpočet,



2. snahou reagovat na fakt, že TESTCOM-technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt

Praha (dále jen TC) je v připravovaném zákonu o veřejných výzkumných institucích na

seznamu organizací navržených k transformaci na veřejnou výzkumnou instituci.

V případě, že k transformaci dojde, nebude TC jako výzkumná instituce moci provoz a

samofinancování Portálu veřejné správy zajišťovat.



Dalším důvodem byl fakt, že ústředním orgánům státní správy přísluší především činnost koncepčního charakteru, kdežto rutinní provozní činnosti výkonu státní správy mají být vykonávány prostřednictvím specializovaných subjektů. Společnost TCS byla založena právě za účelem provozní činnosti provozování Portálu veřejné správy.

Obžalovaný je tak přesvědčen o tom, že názor tehdejšího předsedy vlády České republiky o prospěšnosti a legálnosti založení TCS je závažným argumentem vyvracejícím právní názor Policie ČR, resp. Městského státního zastupitelství v Praze.

Obvinění, že při založení společnosti TCS byla porušena rozpočtová pravidla uvedená v zákoně č. 218/2000 Sb., je založeno na stanovisku Ministerstva financí ČR, které vychází z toho, že státní příspěvkové organizaci TC je zakázáno zakládat takovouto obchodní společnost. V této souvislosti však obžalovaný Ing. Novotný poukazuje na to, že TC byl zřízen rozhodnutím Ministra hospodářství ČR ze dne 22.12.1992, č. 386/92 a pracuje podle Statutu schváleného zřizovatelem dne 3.6.1993. V čl. 1, bod 3, je stanoveno, že TC je příspěvkovou organizací, jejíž činnosti je financována z příspěvku z rozpočtu ČR a dále z vlastních příjmů. Hospodaření TC se řídilo vyhláškou MF ČR č. 205/1991 Sb., která byla nahrazena vyhláškou č. 389/2000 Sb. Z ní vyplývá, že TC není příspěvkovou organizací v pravém slova smyslu, neboť příspěvek ze státního rozpočtu činil průměrně 16,3% za léta 1999 až 2003 z celkového finančního objemu prostředků. Tento příspěvek je pak účelově vázán na racionalizační projekty a vývoj a výzkum podle pokynů zřizovatele, tj. Ministerstva informatiky ČR. Zbývajících zhruba 84% finančního objemu prostředků TC pak pochází z vlastního hospodaření a obchodní činnosti. Obžaloba, akceptující názor MF ČR tak jednoznačně staví jako nezpochybnitelnou skutečnost, že TC je příspěvkovou organizací. Naskýtá se však otázka, nakolik, s ohledem na shora uvedené argumenty, je TC skutečně příspěvkovou organizací.

Orgány činné v trestním řízení bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení dovozují, že založení kapitálové společnosti a následná úhrada základního kapitálu z rezervního fondu příspěvkové organizace je porušením rozpočtových pravidel a tedy trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku. Bez prejudice pro další argumenty uváděné v této stížnosti, kdy obžalovaný dovozuje, že k porušení rozpočtových pravidel nedošlo, i pokud bychom akceptovali tento právní názor pak je nepřijatelný závěr, že automaticky porušení rozpočtových pravidel je porušování povinnosti při správě cizího majetku. Každé porušení jakéhokoliv zákona ještě nemusí automaticky znamenat trestný čin. MSZ v Praze se tak snaží vytvořit nový druh trestného činu: „Porušování rozpočtové kázně“, který halí do hávu trestného činu „Porušování povinnosti při správě cizího majetku“.

V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že společnost TCS byla pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze zapsána do obchodního rejstříku, přičemž tento soud nezjistil žádná pochybení při zakládání této společnosti, a to jak formálního rázu, tak ani další skutečnosti, které by bránily založení takovéto společnosti. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 96278, pak vyplývá, že jediným společníkem je právě TC – Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt Praha, příspěvková organizace. Sídlo společníka je potom v Praze 4, Hvožďanská 3, tedy je totožné se sídlem zřizované společnosti TCS. V daném případě je tedy tvrzení obžaloby v přímém rozporu s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Podle názoru obžalovaného je třeba toto rozhodnutí respektovat a nelze je zpochybňovat odkazy na to, že obžalovaný měl jednat v rozporu s názory svých podřízených.

V této souvislosti je nutno zabývat se všeobecně otázkou údajného vzniku škody. V napadeném usnesení je škoda specifikována částkou 7.500.000,00 Kč jako údajnou škodu způsobenou příspěvkové organizaci TC skutkem ad I. 1) obžaloby, skutkem I. 2) obžaloby téže organizaci škoda ve výši 42.949,00 Kč a skutkem II. obžaloby opět téže organizaci škoda ve výši 2.974.757,80 Kč.

Obžalovaný Ing. Novotný popírá, že by údajně poškozené organizaci TC vůbec jakkoliv škoda vznikla. Škoda 7.500.000,00 Kč uváděná pod skutkem I. 1) obžaloby nemohla být nikdy škodou a nemůže být škodou, neboť z účetního hlediska naprosto nikdy nevyšla z majetku údajně poškozené společnosti TC. Účetně se pouze přesunula v účetnictví této organizace v jiné položce, avšak neustále byla vykazována v účetnictví TC a tudíž nikdy se nedostala ze sféry jejího vlivu. Je tedy zřejmé, že v žádném případě tato škoda neexistuje. Pokud by tedy vůbec vznikla škoda společnosti TC pak to bylo až rozhodnutím policejního orgánu o zablokování účtu, na kterém je tato částka uložena, neboť až tímto úkonem se celá tato částka dostala mimo sféru vlivu společnosti TC. V této souvislosti je nutno poukázat na výslech svědka Ing. Smělého, který jednoznačně prokázal, že TESTCOMU nejen, že nevznikla jednáním obžalovaných škoda, ale byl vytvořen i zisk. Ten se však rozplynul a škoda vznikla až opatřením orgánů činných v trestním řízení, kterým byly zmrazeny účty TESTCOMU. V důsledku této skutečnosti tak není schopen TESTCOM plnit své splatné závazky vznik teprve nyní skutečná škoda.

Pokud jde o údajnou škodu 42.949,00 Kč, která měla vzniknout tím, že Ing. Novotný s Mgr. Chmelíčkem uložili uhradit z finančních prostředků organizace TC náklady spojené se založením obchodní společnosti TCS v této výši pak skutečností zůstává, že nejen že tyto náklady byly účelně vynaloženy na založení společnosti, ale dokonce byly společností TCS svému zakladateli proplaceny, takže tvrzení o tom, že by v této výši vznikla společnosti TC škoda je zjevně nepravdivé. O skutečnosti, že proplacené náklady byly zpětně přeúčtovány společnosti TCS fakturou č. 2003808421 a to dokonce v částce podstatně vyšší, než je uvedena v žalobě jako údajná škoda, jsou založeny ve spisu.

Rovněž poslední údajná škoda ve výši 2.974.757,80 Kč škodou není, a jako takovou jí není možno vykazovat. Tato částka, která byla uhrazena na základě dohody o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním Portálu veřejné správy představovala pouze přesné náklady účelně vynaložené za dobu správy Portálu veřejné správy společností TCS. V opačném případě by jinak tyto náklady a zcela určitě a nepochybně ve značné výši, byla povinna uhradit přímo společnost TC. Paradoxně tak došlo k situaci, že oběma spoluobžalovaným je kladena za vinu činnost, jejímž důsledkem nebyl vznik škody, ale snížení nákladů, které by jinak státní rozpočet byl nucen vynaložit.

Vrátíme-li se ke shora uvedenému názoru bývalého předsedy vlády ČR Dr. Špidly o nutnosti a účelnosti založení TCS pak neoddiskutovatelnou skutečností zůstává fakt, že společnost TCS byla naopak zřízena s cílem minimalizovat dopady trhu na státní rozpočet. V případě, že by Portál veřejné správy nadále provozovala společnost TC nesla by plné riziko veškerých obchodních operací, a to v plné výši, tedy zprostředkovaně by v plné výši za případné obchodní ztráty odpovídal státní rozpočet. V případě, který zvolil Ing. Novotný spolu s dalšími obžalovanými toto riziko nesla obchodní společnost TCS, jejíž ručení dle obchodního zákoníku je zřejmé a známé a linie případných negativních dopadů by tak byla směrem ke státnímu rozpočtu přerušena. V případě takto hypoteticky definované škody by bylo nutno překvalifikovat jednání obžalovaného Ing. Novotného pouze na pokus a nikoliv dokonalý trestný čin, neboť samotná konstrukce celé škody tak, jak byla obžalobou vytvořena, je ve sféře dohadů a odhadů. V tom případě by se však obžaloba musela velmi pečlivě a pečlivěji než v obžalobě a dokazování učinila, zabývat otázkou skutečné existence škody, jak shora uvedeno.

Nezanedbatelnou skutečností zůstává fakt, že údajně nezákonně založená společnost TCS vyprodukovala za dobu své správy Portálu veřejné správy i zisk, který by zcela nepochybně se vracel zpátky do majetkové sféry vlivu TC a tedy přes rozpočet této příspěvkové organizace do státního rozpočtu. Spekulace obžaloby o tom, že společnost TC nemohla inkasovat finanční prostředky v údajné výši 2.974.757,80 Kč, jsou naprosto nepodložené skutkovými zjištěními a dokonce odporují i základním principům obchodního práva a logiky.

Ve světle těchto skutečností je tedy vrcholem postup údajného poškozeného. Ani obžaloba se nesnaží dovodit, že jednáním obžalovaných byla způsobena škoda někomu jinému, než TESTCOM, příspěvkové organizaci. Když však byla této údajně poškozené organizaci doručena předvolánka k nařízenému hlavnímu líčení, sdělila tato údajně jediná poškozená organizace soudu, že se nepřipojuje s požadavkem na náhradu škody v adhezním řízení a hlavního líčení se nezúčastní, neboť j jednáním obžalovaných žádná škoda způsobena nebyla. Kde tedy bere obžaloba jistotu při vyčíslení této škody?

Na základě všech shora uvedených skutečností je tedy jednoznačně zřejmé, že neexistuje naprosto žádná škoda, která by komukoliv v souvislosti s jednáním Ing. Novotného vznikla, a není tedy naplněn jeden ze základních pojmových znaků trestného činu. V daném případě by se dokonce dalo dovodit, že není naplněn vůbec žádný z pojmových znaků trestného činu, neboť zde absentují i ty ostatní.

V těchto souvislostech jsou podle názoru obžalovaného zcela irelevantní tvrzení obžaloby, že tak měl jednat i po předchozích upozorněních ze strany svých podřízených pracovníků s tím, že měl vědět, že jeho pokyny jsou neoprávněné a že jedná v rozporu s rozpočtovými pravidly. Vychází se z toho, že jde o jakýsi střet zájmů mezi představitelem výkonné moci a mezi podnikatelem, kterým se v podstatě po založení společnosti TCS, stal. Zde je však třeba uvést, že ustanovení § 128, odst. 2 tr. zákona míří na případné zneužívání postavení ve dvou či více obchodních společnostech, a to z hlediska jejich případné konkurence při provozování obchodní činnosti. Muselo by tedy jít o souběžnou činnost dvou obchodních společností podnikajících ve stejném oboru, což v daném případě nepřichází v úvahu. Naopak je zcela běžnou praxí, že různé státní orgány a rozpočtové organizace pověřují k provádění běžných činností soukromé subjekty, a to jednak proto, že státní orgány se nemohou zabývat výdělečnou činností a jednak proto, že takovýto postup má nižší nároky na státní rozpočet. Podpůrně lze neudržitelnost konstrukce státu jako podnikatele a konkurenta prokázat i zákonem č. 238/1992 (o střetu zájmů), který výslovně zakazuje určitému okruhu osob, zastávajících politické funkce, ať již na republikové či nižší úrovni, jednat za určité podnikatelské subjekty v určitých vztazích. Z toho vyplývá, že v této oblasti nelze aplikovat ustanovení § 65 Obchodního zákoníku, které zakazuje konkurenci.

Poukazuje se na údajné přerozdělování finančních prostředků, což je ale výraz, který nemá jasný obsah a smysl. Není jasné, co závadného by mělo být na tom, že ministerstvo uzavře obchodní smlouvu a v rámci této smlouvy plní, přičemž je samozřejmě již interní věcí druhého subjektu, jak nakládá s finančními prostředky, které v této souvislosti obdrží nebo utrží. Tedy, jak je přerozděluje. Informace o tomto přerozdělování nemá ve vztahu k obchodní smlouvě žádný podstatný význam. Je nesporné, že ministerstva uzavírají celou řadu obchodních smluv se svými dodavateli různých služeb a existuje dokonce i zákonná úprava způsobu, jak mají být smluvní partneři vybíráni v případě většího objemu finančních prostředků. Je tedy zřejmé, že uzavírání obchodních smluv s obchodními společnostmi je legální činností. Jinou věcí je, zda v konkrétním případě je uzavření obchodní smlouvy výhodné. Nevýhodnost či dokonce protiprávnost uzavření smlouvy ovšem nelze dovozovat z toho, že plnění, které obdrží obchodní společnost, v ní je dále přerozdělováno bez návaznosti a propojení na státní rozpočet. Kritériem výhodnosti ovšem ani nemůže být to, že tímto způsobem je zajišťována služba, kterou v minulosti realizovalo ministerstvo či jiný státní orgán. Je snad notorietou, kterou není třeba dokazovat, že právě pro větší ekonomickou přehlednost a v konečné fázi úspory jsou některé činnosti státních orgánů smluvně svěřovány soukromoprávním subjektům – obchodním společnostem.

Z výše uvedeného tedy dovozuji, že obžaloba v průběhu celého hlavního líčení nepopsala skutek, který by mohl po objektivní stránce naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 128 odst. 2 tr. zákona.

Naprosto zde však chybí i další ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Kde je společenská nebezpečnost trestného činu, když organizace, které byly zřízeny před účinností zákonů č. 218/2000 Sb. a 219/2000 Sb. působí dodnes a není to v rozporu se zákonem, zatímco již samo založení TCS servisu je kriminalizováno? V daném případě je tedy při této logice kriminalizována forma obchodní společnosti. Jestliže § 28 zákona č. 219/2000 Sb. v platném znění stanoví, že stát může založit obchodní společnost nebo se účastnit jejího založení pouze ve formě akciové společnosti, pak samozřejmě a contrario tohoto ustanovení nemůže být hospodaření s týmž majetkem a stejným způsobem, prováděné jiným typem obchodní společnosti dle obchodního zákoníku trestným činem.

Před skončením hlavního líčení byli obžalovaní upozorněni předsedkyní senátu, že skutky, popsané v obžalobě může soud posuzovat v případě skutků, popsaných v článku I. a II. obžaloby jako jeden skutek. Obhajoba je přesvědčena, že při zachování jednoty a totožnosti skutku je tento postup naprosto nepřípustný, neboť např. Ing. Novotný nebyl ze skutku II. vůbec obviněn ani obžalován a nelze jej tedy zahrnout do jednání, za které je souzen.

Skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není jako pojem trestním právem explicitně definován, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem, tzn. podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.

Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 TrŘ) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a o každé z nich rozhodnout jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 TrZ), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2, § 12 odst. 12 TrŘ). V posuzované věci však obžaloba člení jednotlivé skutky velmi pečlivě a dělí je také podle toho, kteří z obžalovaných je údajně spáchali. Pokud dojde tedy ke spojení několika rozdílných skutků, které nejsou ani spojeny osobami údajných pachatelů, jde nepochybně o porušení zásady trestního řízení o jednotě a totožnosti skutku. Podle ustanovení § 220 odst. 1 trestního řádu soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, podle ustanovení § 220 odst. 3 trestního řádu soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě. A contrario tedy soud není oprávněn slučovat či rozdělovat jednotlivé skutky, členěné obžalobou.

Dále obžalovaný Ing. Novotný namítá, že, tak, jak je formulován skutek v bodech II., III., kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu ve spolupachatelství, podle § 9, odst. 2 tr. zákona, nelze zjistit, jakým způsobem se spoluobvinění měli trestného činu dopustit, který z nich měl naplnit ten který ze znaků trestného činu a zcela chybí argumentace ve vztahu k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obžaloba tak podle obviněného vychází pouze z některých dosud shromážděných důkazů, neobjasňuje všechny aspekty celého problému a jednostranně pouze zdůrazňuje skutečnost, že mělo jít od počátku o protiprávní jednání, k němuž došlo samotným založením společnosti TCS.

Soudem byla rovněž deklarována změna případné právní kvalifikace skutků, v obžalobě kvalifikovaných jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, podle § 255, odst. 1, 2, písm. a), odst. 3 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a dále trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, podle § 128, odst. 2,3 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Soud upozornil, že v případě Ing. Novotného může být jednání, popsané obžalobou, posuzováno jako trestný čin dle ustanovení § 128 odst. 1, 4 a jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ustanovení § 127 odst. 1,2 trestního zákona. Ustanovení § 127, porušování závazných pravidel hospodářského styku uvádí v odst. 1, že kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

Ve druhém odstavci téhož zákonného ustanovení je uvedeno, že odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 vážnou poruchu v hospodářské činnosti nebo vážnou poruchu v zásobování anebo zkrácení příjmu státu ve značném rozsahu.

V průběhu celého dokazování však nebylo ani naznačeno, natož pak nezvratně prokázáno, že by Ing. Novotný svým jednáním opatřil sobě či jinému neoprávněné výhody nebo způsobil vážnou poruchu v hospodářské činnosti. Pokud je snaha snížit finanční náročnost státem řízené činnosti, resp. její závislost na státním rozpočtu kvalifikována jako trestná činnost, která má za cíl opatřit jinému (tedy v tomto případě státu) výhody, pak by asi byla tato kvalifikace správná. V žádném případě by se ale nejednalo o neoprávněné výhody, protože pak by trestnou činností vlády bylo každé projednávání státního rozpočtu.

Ani zpřísnění právní kvalifikace v případě ustanovení § 128 na odst. 4 tr. zákona je nepřípustné, protože nebylo prokázáno získání prospěchu pro jiného v jakémkoliv rozsahu, natož pak ve značném či velkém rozsahu.

Tento případ je typickým střetem starého a nového myšlení. Do socialistického skanzenu nicnedělání najednou vtrhli jako svěží vítr noví mladí manažeři v čele s ministrem. To se pochopitelně nemohlo líbit fosiliím v tomto skanzenu, které najednou někdo nutil namísto užívání si nicnedělání za státní peníze produkovat zisk a snažit si vydělat sám na sebe. Pouhým střípkem v mozaice „dolce far niente“ slouží kromě jiného i ceník závodní jídelny TESTCOMU z doby těsně před příchodem Mgr. Chmelíčka. Ústav, který dotuje z rozpočtu příspěvkové organizace vnitřní luxus zaměstnanců a to i při záporném hospodářském výsledku, prodává ve své jídelně hlavní jídlo za 15 korun českých je snem všech zaměstnanců a ten, kdo tyto neoprávněné výhody zruší, se samozřejmě stane veřejným nepřítelem číslo jedna.

Bylo dojemné, jak jednolitě v jednom šiku stáli ve svých naučených výpovědích jednotni bývalí zaměstnanci TESTCOMU, kteří museli opustit svá dlouhá léta zahřívaná teplá místečka, zaručující jim tučné prebendy. Přitom o jejich pracovní úrovni svědčí listinné důkazy, konstatované při hlavním líčení, jako například návrh smlouvy, zpracované Mgr. Hlouškovou.

Rovněž snaha představitelů odborové organizace o čtyřech až pěti členech působit jako odborový zástupce všech pracovníků, by mohla působit úsměvně, pokud by se nejednalo o důkazy v trestním řízení.

Na základě uvedených skutečností, které ukazují, že obvinění Ing. Víta Novotného ze spáchání trestných činů podle obžaloby, či naznačené změny právní kvalifikace soudem na základě zjištěných skutečností je naprosto nepodložené důkazy, v některých případech až absurdní. Z dokazování, provedeného při hlavním líčení před Městským soudem v Praze je patrné, že jednání obžalovaného není trestným činem, takže obhajoba navrhuje, aby Ing. Vít Novotný byl ve smyslu ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby, protože v celém průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že nejenže v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem, ale dle názoru obhajoby v některých případech dokonce nebylo prokázáno, že se tyto skutky vůbec staly a že je spáchal Ing. Vít Novotný.



Obhájce JUDr. Sokol:

Pokud jde o obžalovaného Mlynáře, pak především, aby to bylo procesně zcela zřejmé, navrhuji zproštění obžaloby podle § 226 litera a) tr. řádu.

Důvody uvedu následně:

Tak chtěl bych říct, že svůj písemný návrh soudu doložím, jakmile skončím tuto řeč a dále uvádím, že poté, co byly předneseny dvě závěrečné řeči, s jejichž věcným i právním obsahem se shoduji, tak se budu maximálně snažit zaměřit se pouze na to, co podle mého názoru buď nezaznělo anebo co bych chtěl zdůraznit.

Má závěrečná řeč bude do určité míry inkoherentní, ale jen s ohledem na to, abychom se zbytečně nezabývali opakováním něčeho, co už bylo řečeno, úvodem mi ale dovolte krátké odbočení ad marginam závěrečné řeči pana státního zástupce.

Já se domnívám, že pan státní zástupce, jakkoliv má právo říkat cokoliv v mezích, které rozhodně nepřekročil, tak se dopustil profesní chyby spočívající v tom, že nepřednesl věcné hodnocení, souhrn faktů, o kterých se domnívá, že svědčí o vině obžalovaného Mlynáře, poté jejich právní zhodnocení tak, aby bylo zřejmé, k jakému trestnému činu mělo dojít, ale přednesl zde něco, co bylo kdysi na pomezí mezi novinovým úvodníkem a beletrií o kriminalitě našich „papalášů“.

To je domnívám se samo o sobě nedůležité, ale typické pro celý tento proces, celé toto řízení, míním tím od samého začátku, že totiž jsou ignorována elementární práva nebo elementární principy trestního práva, např. to, že trestní právo je ultima racio, že skutek musí být popsán v obvinění včetně popisu subjektivní stránky a namísto těch právně racionálních argumentů jsou uváděna různá emotivní hodnocení, různé emotivní závěry a přesvědčení.

Prvním důkazem v této věci, abych na jedné straně neobviňoval pana státního zástupce z toho, že je nevěcný a na druhé straně se nedopouštěl téhož, je právě popis skutku.

Já v této souvislosti odkazuji na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 4 Tz 13/2006 ze dne 28.3.2006, které je jedním ze série rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se zabývají popisem skutku v případě úmyslného trestného činu a nedostatky, které v tomto směru chronicky vykazují usnesení o zahájení trestního stíhání.

V dané věci šlo o trestný čin podvodu, tzn. cituji ze čtvrté strany tohoto rozhodnutí „trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, tudíž v popisu skutku musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání, stejně tak by měl být uveden následek. Všechny tyto okolnosti musí být v usnesení (opatření) o zahájení trestního stíhání vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění tohoto základního znaku trestného činu v konkrétním případě. V posuzované trestní věci vyšetřovatel policie subjektivní stránku trestného činu podvodu zcela pominul, když neuvedl žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo nepochybné, že obvinění spáchali úmyslný trestný čin, a dále je zde odkaz na další nálezy Ústavního soudu v této věci“.

Pokud tento požadavek, který jak jsem již řekl, je chronický, konfrontujeme s usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného Vladimíra Mlynáře ze dne 5.4.2005, jehož skutková věta je posléze převzata do obžaloby, tak zjistíme, že je v podstatě tvrzeno, jednak je popsáno jednání uzavření smlouvy, a pak je řečeno, že Mlynář jako tehdejší poslanec Parlamentu ČR, a byl opakovaně projednán zákon č. 216/2000 Sb., a věděli i další obvinění, že tato společnost byla založena v rozporu s ustanovením § 28 a v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 219, když obchodní společnost nemůže být založena státní příspěvkovou organizací atd.

O tom, že by jednali v úmyslu, ať už přímém nebo nepřímém, protože jsou viněni, resp. viněn co se týče mého obviněného, z úmyslných trestných činů, jednak § 128 odst. 2, jednak § 158 odst. 1 tr. zákona, tam není ani slovo, protože pokud se na věc díváme prizmatem trestního práva subjektivní stránky, pak vědomě o tom, že se dopouštím protiprávního jednání, ještě není vědomím, které by bylo možné spojovat s úmyslem, to může být také nedbalostní forma jednání, vím, že se dopouštím něčeho, čeho nemám, ale bez přiměřeného důvodu spoléhám, že následek nenastane.

Čili tady není vůbec popsána a pan státní zástupce se po celou dobu své závěrečné řeči, ačkoliv vyčerpal všechno možné včetně událostí před rokem 1989, vůbec nezabýval tím, že by alespoň rozlišil, zda v daném případě, pokud jde o mého klienta, jde o úmysl přímý, tedy on si řekl „tak a teď podepíšu smlouvu, o které vím, že je porušením zákona a tím státu způsobím škodu“ anebo v případě úmyslu nepřímého sice nechtěl přímo způsobit tuto škodu, ale sledoval nějaký jiný cíl, který by musel být jednoznačně uveden a musela by ho obžaloba prokázat, a pro dosažení tohoto cíle byl ochoten riskovat i to, že dojde ke škodě.

Nic takového nikde v obžalobě nenacházím, nic takového jsem nezaslechl ani v závěrečném návrhu pana státního zástupce, ale to už není podstatné, protože pokud tato esenciální náležitost chybí v usnesení o zahájení trestního stíhání, pak vycházeje ze zmíněného rozhodnutí trestní stíhání vůbec nebylo zahájeno, a za této situace se soud bude muset vypořádat se skutečností, že byla podána obžaloba za situace, kdy nebylo sděleno obvinění, to jednoznačně vyplývá z citovaného rozhodnutí.

Klient je viněn z jednání, které jsem zde stručně popsal, zjednodušeně řečeno podepsal smlouvu, ve které měl vědět, že druhý subjekt, který podepisuje, je subjektem založeným v rozporu se zákonem a to měl vědět proto, že se se zákonem jako takovým, který měl být porušen založením smlouvy, seznámil jako poslanec a tím měla být poškozena státní příspěvková organizace TESTCOM.

To je původní rámec, na který se zaměřovala obhajoba a který byl relevantní až do okamžiku, než soud ve dvou případech upozornil na možnou změnu právní kvalifikace.

Tady a já to podrobně rozebírám v písemném textu svého závěrečného návrhu, je podle mého názoru trochu problém, který už do jisté míry akcentoval kolega Hochman.

Ten problém spočívá v tom, že lze považovat za naprosto legitimní a souladné s trestním řádem a smyslem trestního řízení a jeho základními ústavními mantinely, kterými je to, že pokud soud upozorní na změnu právní kvalifikace, která by mohla vést ke změně trestní sazby nebo přísnější trestní sazby za předpokladu, že skutek zůstává nezměněn.

Zde ovšem došlo k situaci, kdy se náhle objevila možnost, že by jednání, které je nějak skutkově vymezeno, bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podle § 255 tr. zákona, tedy porušování povinnosti při správě cizího majetku, a dále posléze podle § 127 tr. zákona, a prolínalo se to oběmi těmi upozorněními a další bylo upozornění na to, že skutek I. obžaloby, kterého neměl být podle obžaloby žádným způsobem obžalovaný Mlynář účasten, bude současně posuzován jako skutek, kterého se dopustil obžalovaný Mlynář, tedy souborně se skutkem II. obžaloby.

Tato dvě upozornění podle mého názoru minimálně významně ztěžují obhajobu, a to jak píšu v závěrečném návrhu, do té míry, že lze vyslovit pochybnost o spravedlivosti procesu.

Co si má obžalovaný počít s tím, že je tvrzeno v obžalobě, že jako ministr informatiky podepsal určitou smlouvu, a to s vědomím, že druhý účastník té smlouvy je založen protiprávně, čímž někomu jinému byla způsobena škoda, aniž by bylo současně tvrzeno to, co je esenciální náležitostí skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zákona, tedy že v té chvíli měl nějakou povinnost spravovat anebo opatrovat cizí majetek, ať už uloženo zákonem anebo smluvně převzatou, a je z tohoto skutku viněn.

To, co zde řekl kolega, tak za to se stavím, to je ten druhý problém, tzn. že podle mého názoru není možné, aby skutek, ze kterého nyní by nebyl obžalovaný obviněn a který byl formulován pod bodem I. obžaloby, v podstatě skládá se ze dvou skutků, byl náhle skutkem, pro který by měl být obžalovaný souzen, to podle mého názoru není možné, a to jednak z těch důvodů, které jsem uvedl a jednak z těch důvodů, které uvedl již předtím kolega.

Klíčem k celému tomuto problému je zodpovězení otázky, jestli v dané věci došlo k porušení zákona č. 219/2000 Sb.

Pan státní zástupce celkem velkoryse a samozřejmě prohlásil, že přece všichni víme, že ten zákon byl porušen, to je tvrzení, které snad lze někdy vyslovit v případě, že jde o notorietu, o kterou se nikdo nepře, ale je to trochu obtížné a podle mě až neseriózní za situace, kdy jak už zde kolegové říkali, společnost byla zapsána do Obchodního rejstříku, ještě předtím byl sepsán notářský zápis, tedy minimálně dva instituty, z nichž jeden má deklaratorní a jeden konstitutivní pravomoc, dospěly k závěru, že všechno je v pořádku a kromě toho k tomu dospěla celá řada jiných právníků, kteří tady už byli zmiňováni.

Za této situace bych očekával, že argumentace bude o něco méně povrchní a bude uvádět, proč konkrétně si pan státní zástupce myslí, že v tomto případě došlo k porušení zákona a dokonce k tak evidentnímu porušení zákona, že to měli všichni vědět.

Na oplátku, abych se nechoval stejně, nabídnu svoji verzi.

Jedna už tady byla řečena, ta se týkala toho, proč vlastně zmíněný TESTCOM skoro není příspěvkovou organizací, ale když odstoupím od té konkrétní náplně, konkrétní organizace a podíváme se na zákon č. 219/2000 Sb., tak ono to s ním také není tak jednoduché, ten zákon je totiž napsán špatně.

Já připouštím, že existuje výklad, který bude jednoznačně vést k závěru, že v tomto případě TESTCOM nebyl oprávněn založit obchodní společnost s r.o., to za předpokladu, že budeme považovat za vhodné pojmy, které tento zákon užívá a to je organizační složka a stát, protože když ten zákon budete pečlivě studovat a o tom nepochybuji, že tak učiníte, tak zjistíte, že je v něm jednak uvedeno, že organizační složka se musí řídit tímto zákonem a pak v § 28 je uvedeno, že stát nesmí založit jinou obchodní společnost než a.s.

Je těžké jednoznačně uvést, že když je jednou v zákoně uvedena organizační složka a podruhé tam je stát, tak já jsem z nějakého důvodu povinen předpokládat, že zákonodárce, který měl jinak všechny potřebné prostředky, míním tím tiskárnu, papír a vše ostatní, co potřeboval, nebyl schopen do toho zákona někde uvést, do společných ustanovení, že tam, kde se hovoří o organizační složce, míní se stát anebo vice verza, tam kde se hovoří o státu, míní se organizační složka.

Přesto, že ten zákon se pokouší do jisté míry ty pojmy nějak vysvětlovat, tady to vysvětlení není, tedy za situace, kdy za JUDr. Maiem někdo přišel a ptal se ho, jak by ten zákon vykládal, tak JUDr. Mai a potažmo všichni ostatní, tzn. rejstříkový soud, notářka, měly dvě možnosti, buď budou velmi rigidní a budou říkat „podívejte se, já to vykládám tak, že organizační složka rovná se stát, stát má zakázáno zakládat obchodní společnosti s výjimkou akciových společností, tedy má to zakázáno i ta organizační složka“ anebo výklad, který je naprosto legitimní a přiznám, kterého se občas dopouštím i já a mnozí moji kolegové, já nejsem povinen vykládat to, co si zákonodárce myslel, jestliže on nebyl schopen to do toho zákona jasně napsat, tak já to budu vykládat tak, že jedna věc je organizační složka a druhá věc je stát, a je věcí zákonodárce, že se neuměl jasně vyjádřit.

Za této situace podle mého názoru a nechci tvrdit, že zcela kategoricky, jednoznačně bylo oprávnění TESTCOMU založit obchodní společnost, ale tvrdím zcela kategoricky, že tady existují dvě výkladové verze a každá z nich má řadu důvodů, pro které ji lze hájit a možná, že existují také nějaké důvody, které jednu z těch verzí vyvracejí, to ovšem nevíme.

Takže mám za to, že v této věci bylo zcela jednoznačné to, že nelze tvrdit porušení zákona č. 219/2000 Sb. takovým způsobem, jako to tvrdil pan státní zástupce, a tím podle mého názoru padá celá ta velkorysá teorie o tom, že všichni obžalovaní anebo můj klient museli vědět o tom, že ten zákon porušují, když se zakládala nějaká obchodní společnost.

Pokud se máme dobrat k závěru o tom, zda obžalovaný byl nebo nebyl vinen, tak nyní stojíme na jakémsi rozcestí.

Jestliže soud dospěje k závěru, že ani obvinění v této věci nebylo formulováno tak, jak to zákon říká nebo resp. tak, jak je zákon interpretován příslušnými soudy, nyní Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, není dál se o čem bavit, tzn. jestliže se dojde soudem k závěru, že zákon č. 219/2000 Sb. nebyl porušen, tak dál není o čem se bavit.

Pokud soud v těchto věcech bude mít jiný názor a já nemohu spoléhat jen na to, že soud bude akceptovat bezezbytku můj názor, musíme se bavit o tom, zda v dané věci, i kdyby došlo k protiprávnímu založení obchodní společnosti, se můj klient dopustil nějakého trestného činu.

Dále upozorňuji na to, že jsou směšovány obžalobou dvě skutečnosti.

Jednak protiprávní založení obchodní společnosti, což je fakt, se kterým principielně můj klient nemá co společného, a druhou věcí je uzavření smlouvy s touto společností, o které je tvrzeno, že to uzavření smlouvy bylo na úkor organizace TESTCOM.

Obžaloba, aniž by to čímkoliv dokázala, vysvětlila nebo nějak jinak uvedla na pravou míru, tvrdí, že uzavřením smlouvy mezi Ministerstvem a TESTCOM servis byla organizace TESTCOM „okradena“, protože jinak by ta smlouva byla uzavřena s ní, takže to šlo na její úkor, ale to je nesmysl, protože Ministerstvo, které bylo vládou a zákonem pověřeno k tomu, aby realizovalo projekt Portálu veřejné správy, mohlo smlouvu o provozování Portálu veřejné správy uzavřít v podstatě s kýmkoliv.

Jinou věcí bylo, že možná trochu zbytečně a složitě, to je věc politického rozhodnutí obžalovaného Mlynáře, v té době ministra informatiky, bylo rozhodnuto, že bude založena speciální obchodní společnost, ta bude napojena státním způsobem, o jakém bylo hovořeno a byl zvolen tento proces, ale obstála by obžaloba s tvrzením, že Ministerstvo uzavřelo smlouvu s nějakým úplně jiným subjektem, který splňoval podmínky kritériového řízení, na úkor organizace TESTCOM? Tak samozřejmě neobstála, protože Ministerstvo nemělo žádnou povinnost uzavírat smlouvu s tou organizací TESTCOM.

Ta je tady dávána obžalobou do role jakéhosi upozadněného následníka, někoho, kdo měl primominitu, o kterou byl připraven, ale to vůbec není pravda.

Ta společnost tam byla jenom náhodně a sloužila jenom jako ten, kdo zakládal společnost s ručením omezeným, ale jinak mohla být smlouva uzavřena s kýmkoliv, to je primární, a jako sekundární připomínám jednu důležitou věc, která vyplývá z mého velmi nepříjemného pocitu po dobu celého soudu, čímž zdůrazňuji nikoliv z pocitu chování soudu jako takového, ale obecně z toho dokazování, z návrhů, které byly přednášeny obžalobou.

My tady nejsme proto, abychom soudili obžalovaného Mlynáře nebo kohokoliv z dalších obžalovaných, jestli dobře nebo špatně spravovali Ministerstvo a jestli bylo opravdu nejlepší zvolit cestu nějaké další obchodní společnosti, která bude spravovat zmíněný Portál veřejné správy nebo jestli to mělo zůstat TESTCOMU anebo jestli to mělo provozovat Ministerstvo či jestli to měl dělat ještě někdo jiný, my jsme tu všichni proto, že diskutujeme o tom, jestli konkrétním jednáním obžalovaného Mlynáře byl spáchán trestný čin, ne jestli bychom to my v pozici pana Mlynáře rozhodli nějak lépe nebo nějak kvalitněji či něco takového.

Tím se do určité míry vracím k výpovědím svědků, o kterých hovořil pan státní zástupce a považoval si je jako svědky, kteří budou svědčit pro obžalobu, protože ti všichni svědci vyjadřovali své hluboké a lidské znechucení nad obžalovaným Mlynářem jako osobou a nad tím, jakým způsobem vedl Ministerstvo, na to mají svaté právo, to jim nikdo nemůže brát, ale to není žádný doklad o tom, že tím jednáním, které je předmětem obžaloby nebo předmětem obžaloby posléze do určité míry pozměněným v důsledku upozornění soudu, byl spáchán nějaký trestný čin.

Takže to je podle mého názoru další skutečnost, kterou je třeba, aby soud, než bude hodnotit konkrétní okolnosti, bral v úvahu a já věřím, že to říkám jenom navíc, že to je soudu zcela jasné.

Takže pokud budeme dál pokračovat, tak si musíme zodpovědět otázky, které vyplývají z toho, jaká právní kvalifikace přichází v úvahu, a tady je ten problém, protože kdyby šlo jenom o obžalobu, tak jedná se o dva trestné činy, dvojí právní kvalifikaci jednoho skutku, ovšem díky tomu, jak se věc z hlediska možné kvalifikace rozrostla, tak je potřeba se zabývat poněkud i jinými skutkovými podstatami než těmi, které byly uvedeny v obžalobě.

Takže tady je potřeba především, pokud jde o § 128 tr. zákona, který byl primárně v obžalobě uváděn jako jedna z kvalifikací jednání obžalovaného Mlynáře, uvažovat o tom, jestli vůbec v dané věci šlo o dva podniky.

Já rovnou říkám, že nešlo, Ministerstvo není podnikatelem ve smyslu Obchodního zákoníku, není soutěžitelem ve smyslu § 128 tr. zákona a tímto subjektem není ani společnost TESTCOM, resp. organizace TESTCOM.

Takže jestliže Ministerstvo uzavřelo smlouvu s kýmkoliv, kdo i soutěžitelem byl, tak to nemohlo být na úkor někoho jiného a v dané chvíli nepřichází tato skutková podstata v úvahu.

Další věcí je obecně, a k tomu zde již byla poměrně rozsáhlá diskuse, zda měl obžalovaný vědět, že uzavírá smlouvu s někým, kdo k tomu není oprávněn, ale z takového zvláštního důvodu, protože v podstatě nemá existovat.

Pan státní zástupce pro ten případ jednoznačně konstatoval, že přece je to úplně jasné s výjimkou mýtického JUDr. Maie, který protože je známý kohosi z dalších obžalovaných, tak kýval hlavou na to, že to legální je, zatímco všechny ostatní ukazatele, všichni ostatní odborní svědci, což je ta sbírka lidí, kteří museli odejít, tak přece tvrdili, že to je protiprávní.

Tak není to pravda a už jsem to zde zmiňoval, takže pro stručnost chci uvést, že všichni podřízení obžalovaného Mlynáře, kteří byli vyslechnuti a podotýkám, že není pravda to, co říká státní zástupce, že buď jsou ještě na Ministerstvu anebo z nějakého důvodu mají motiv k tomu, aby byli devoltní ve vztahu k obžalovanému, nemají žádný takový motiv.

Všichni jednoznačně řekli, že považovali založení společnosti TESTCOM servis za zcela legální projekt.

Už jsem řekl, že za legální projekt to považovala i soudkyně či soudní úřednice, která dokonce uvádí, že tu věc diskutovala s další soudní úřednicí a s panem doktorem, který tady byl také citován, takže tam je poměrně slušná sbírka dalších osob, rozhodně to za legální postup považovala notářka a je mimo veškerou pochybnost, že tato notářka měla říct „nezlobte se, tento zápis neprovedu, protože založení obchodní společnosti touto společností, se kterou přicházíte, touto organizací, je nezákonné“, neudělala to.

Pan státní zástupce se poměrně rozsáhle zaměřil na popis jakýchsi vnitřních motivů a naznačoval, že šlo o to ovládnout posléze výdělečnou společnost TESTCOM servis, získat z ní nějaké peníze, ještě se dostanu k tomu, že to ani technicky nebylo možné, i kdyby to chtěli, nicméně hovořil zde o jakémsi spiknutí, takže když už jsme u toho, tak je třeba do toho spiknutí zahrnout i bývalou ministryni, nástupnici obžalovaného Mlynáře a také bývalého předsedu vlády, protože ten se jednoznačně za tu věc postavil, přičemž podotýkám a to asi nelze prokázat, ale snad to bude považováno za věc, kterou ani není potřeba prokázat, že pan premiér nepochybně tu věc nevyhodnocoval sám, on sám je historik, ale pravděpodobně mu k tomu podklady psal legislativní odbor předsednictva vlády, takže to spiknutí se nám začíná nebezpečně rozmáhat.

Já uznávám, že ne každý expremiér v tomto státě užívá důvěry, pokud jde o to, že něco říká upřímně, ale specielně pokud jde o pana doktora Špidlu, tak asi těžko ho můžeme podezírat z toho, že by kryl nějaká nezákonná jednání, a jestliže říkal, že věc se mu jeví jako zcela korektní, tak se mu tak nepochybně i jevila a nepochybně se tak jevila i těm, kteří mu zpracovávali materiály.

Zvláštní otázka ve vztahu ke smlouvě je, zda si měl být obžalovaný Mlynář vědom protiprávnosti anebo resp. přeneseně toho, že byl porušen zákon č. 219/2000 Sb.

Já jsem zde dovozoval, že ten zákon porušen nebyl, poukazoval jsem na subjektivní stránku, pokud jde o informace, které dostával obžalovaný Mlynář a státní zastupitelství proti tomu ještě staví takový poměrně kuriózní fakt, který je v obžalobě formulován tak, že ze své činnosti v Poslanecké sněmovně a z projednávání zákona musel vědět, znát obsah toho zákona, a potom ve svém závěrečném návrhu to pan státní zástupce a doufám, že jsem to zachytil dostatečně přesně, uvedl, že neznalost zákona neomlouvá a vedoucí orgán má mít kvalifikaci, která ho k takovému postu, v tomto případě míněno ministra, opravňuje.

Pokud jde o projednávání tohoto konkrétního zákona v Parlamentu, byly provedeny důkazy, z nichž vyplývá, že se na něm za prvé obžalovaný Mlynář nijak nepodílel.

Byly provedeny důkazy, které osvědčují něco, co bych očekával, že minimálně na straně obžaloby bude známo notorietou, totiž, že ten politický postup při schvalování zákonů nespočívá v tom, že všichni poslanci si přečtou důkladně zákon, opatří si ho poznámkami, pak si ho ještě někde ověřují, ale že jde mnohdy o politická rozhodnutí, tzn. že ten, který o tom rozhoduje, míněno např. tajemník, tak ten řekne „hlasujte tak a tak“ a tak je hlasováno, protože jde o politickou linii, kterou sleduje politická strana, aniž by museli bezprostředně vědět o tom, co v tom zákoně je anebo aniž by ho dokonce museli nějak aspoň trochu povrchně znát, to je první stránka té věci.

Pokud pan státní zástupce uvedl tu větu, kterou jsem tady citoval, tak kdyby to bylo možné, tak propadl z ústavního práva, má štěstí, možné to není, zůstane mu titul, ale ve skutečnosti řekl něco strašlivého, protože vedoucí orgán, míněno ministr, má mít kvalifikaci, která ho k takovému postu opravňuje?

Přece ministr je politická figura a člen vlády, do vlády ho jmenuje premiér a nikoli podle toho, jakou má odbornou kvalifikaci, ale podle momentální politické konstelace, na tom místě mohl sedět kdokoliv jiný, který by neměl třeba ani vzdělání, jaké má pan obžalovaný, nemohl tam sedět někdo, kdo o tom nemá vůbec nejmenší ponětí, když je zcela zřejmé, že obžalovaný se té věci skutečně věnoval, měl o to zájem, byla to jakási podstata toho jeho usilování o Portál veřejné správy, ale kdyby u nás vyhráli agrárníci, tak tam mohl sedět sedlák.

A ten by byl naprosto a totálně odkázaný na to, co mu přinesou jeho podřízení, co mu poradí a bylo by to naprosto korektní, dokonce kdyby vyhrála v tomto státě strana analfabetů, tak tam bude sedět analfabet.

Takže tvrzení o tom, že vedoucí orgán má mít kvalifikaci, je z právního hlediska nesmyslné, nemá mít, má mít maximální opatrnost a má se snažit, a to vyplývá z Ústavy, pečlivě vykonávat svůj úřad, nic víc.

Je především, a to zdůrazňuji na adresu všech, kteří uvažovali o tom, že ministr je jakýsi generální ředitel Ministerstva nebo dokonce jakýsi statutární orgán Ministerstva, ministr je člen vlády, je trochu neštěstím našeho systému, že je vnímán i jako osoba odpovědná právně za Ministerstvo, ačkoliv v řadě zemí tomu tak není a ačkoliv, kdyby ministr na Ministerstvo nepřišel půl roku, protože vláda zasedala nebo vykonával jiné funkce, kterými byl vládou pověřen, tak to Ministerstvo musí řídit někdo jiný a těžko se někdo z ministrů může bavit o tom, že je odpovědný za to, co se na tom Ministerstvu dělo.

Říkám to proto, aby bylo zřejmé, že podpis smlouvy, který je realizován způsobem z hlediska místních formalit naprosto běžný, v tomto případě míním referátník, na kterém jsou podepsáni všichni, kteří tam mají být, je to, co jediné lze po ministrovi požadovat.

Bylo by jinou věcí, kdyby ministr si náhle vzpomněl a řekl „napište mi nějakou smlouvu, já ji podepíšu“, s nikým se nebavil, s nikým to nekonzultoval, tak bychom mohli uvažovat o tom, jestli se náhodou nedopustil nějakého protiprávního jednání a v krajním případě trestného činu, ale ne v daném případě, takže na tuto otázku je odpověď poměrně jasná.

Další věc, která se tady probírala, je otázka vzniku škody, už to zde bylo řečeno, nebudu se k tomu nějak detailně vracet, ale je mimo veškerou pochybnost, že rozpočtová organizace TESTCOM měla jednoho dne ve svém účetnictví 7,5 mil. Kč, pak tyto peníze poslala někam jinam, ale ta účetní v té organizaci si do svého účetnictví zapsala vlastnictví obchodního podílu v obchodní společnosti v hodnotě 7,5 mil. Kč, protože jiný důvod snižovat tu hodnotu tady zatím nebyl.

Takže účetně se majetek té příspěvkové organizace žádným způsobem nezmenšil a žádná škoda nevznikla.

Bylo by jinou věcí, kdyby posléze v důsledku nějakého předem předvídatelného jednání se obchodní podíl v té společnosti znehodnotil, např. proto, že by šlo o zmíněné akcie a ty akcie by šly kurzem dolů, ale to nemá smysl zde rozebírat.

Další chybou státního zastupitelství a projevem neznalosti obchodního práva, který tady už byl zmíněn a účetnictví, je to, že vychází z přesvědčení o tom, když odejde 7,5 mil. Kč do základního jmění u obchodní společnosti a ten podíl v té společnosti je ve vlastnictví zmíněné organizace, tak že se zmenší její majetek, nezmenší se ani o korunu, tj. naprosto jasné.

Další skutečností, která by musela být hodnocena ve vztahu k § 255 tr. zákona, pokud by snad tato kvalifikace přicházela v úvahu a já musím probírat všechny alternativy, je to, zda-li měl obžalovaný nějakou povinnost opatrovat cizí majetek, převzatou smluvně anebo ze zákona anebo dokonce zvlášť uloženou do s poukazem na možnou kvalifikaci podle § 255 odst. 3 tr. zákona, já už jsem to zde naznačil, nevím jak.

Ministr je „zvláštní zvíře“, ministr není člen představenstva obchodní společnosti, který má ze zákona, konkrétně podle § 194 odst. 5 Obchodního zákoníku povinnost vykonávat svoji působnost v péči řádného hospodáře, v té době tuším ta formulace byla jiná, ale obsah je stejný, stejnou povinnost má představenstvo družstva, stejnou povinnost má jednatel a obdobné povinnosti lze dovozovat v případě titulárních funkcí podle Zákoníku práce.

Takže ze zákona žádnou povinnost neměl, protože nenajdete zákon, který by ministrovi ukládal, že má svoji funkci vykonávat s řádnou působností nebo s náležitou působností, s péčí řádného hospodáře nebo něco takového.

Můžeme se bavit o tom, jestli je to dobře nebo špatně, ale to je tak vše, co můžeme.

Já si myslím, že je to dobře z důvodů, které jsem zde uváděl, toto je politická funkce, on tam nejde jako odborník, jako někdo, kdo je volen pro představenstvo obchodní společnosti proto, že rozumí té obchodní společnosti, ale v každém případě tomu tak je.

Nenajdeme jediný zákon, který by ministrovi ukládal nějakou povinnost, ostatně ani obžaloba netvrdila, že by takový zákon existoval.

Obžaloba vychází z toho, že ministr je nějak odpovědný.

Obžaloba ani netvrdila, že by ministr, v tomto případě obžalovaný Mlynář, uzavíral nějakou smlouvu, kterou by se zavazoval vykonávat svoji působnost tím způsobem, o kterém jsem zmínil.

Takže podle mého názoru a nezávisle na tom, že jak jsem řekl, žádná škoda nevznikla, tady ani neexistuje stav nějaké odpovědnosti za majetek toho Ministerstva.

Dovedu si představit, že někteří novináři z toho budou dovozovat něco skandálního, ale tak to prostě je, protože ministr je především politická funkce ve vládě a ne správce Ministerstva.

Možná bychom měli mít státního sekretáře, který by byl tím správcem Ministerstva, ale protože ho nemáme, tak se s tou věcí nemusíme dál zabývat, leč je to tak.

Z logiky věci od většího k menšímu vyplývá, že tím pádem nemáme i zvlášť uloženou povinnost podle § 255 odst. 3 tr. zákona, tzn. že v daném případě i kdyby došlo ke vzniku nějaké škody za záhadných okolností, které ani nedokážu zkonstruovat, tak zcela nemohl být odpovědný podle § 255 tr. zákona.

Pokud jde o § 127 tr. zákona, tak ten už tady byl podle názoru analyzován dostatečně, tady jsou z mého pohledu spleteny nebo přicházejí v úvahu dvě možnosti, a to jednak je porušování těchto předpisů, které sankcionovaly § 127 tr. zákona, ale to je navenek, to je porušování ve vztahu k nějakému jinému soutěžiteli, ale tady žádný jiný soutěžitel navenek nebyl a pouhým faktem, že by byla uzavřena smlouva s někým, kdo snad neexistuje nebo kdo neměl být založen, což je mimochodem zajímavá otázka, když se bavíme o tom, že státní zastupitelství si po právní stránce nedomyslelo celý důsledek svého tvrzení, tak buď byla ta obchodní společnost založena platně a pak je vše v pořádku, anebo byla založena neplatně a pak je také vše v pořádku proto, že ta společnost nebyla oprávněna dělat žádné úkony, všechny peníze se musí vrátit atd., takže tady to nemá jakési řešení.

Nicméně kdybychom připustili, že ta společnost z nějakých důvodů existovala protiprávně, tak je to především odpovědnost státu a zcela určitě uzavření smlouvy s touto společností nemůže být kvalifikováno jako trestný čin dle § 127 tr. zákona.

Pan státní zástupce se rozsáhle zmiňoval, a já už jsem také hovořil o svědcích obhajoby a obžaloby.

Svědci obhajoby vypovídali tak, jak vypovídali, soud si to mohl zhodnotit a dodává pouze to, co už jsem řekl, že není vůbec pravdou, že by byli nějak motivováni a nebylo ani prokázáno, a pan státní zástupce ani svým výslechem nesměřoval k prokázání toho, že by měli nějakou jinou motivaci.

Já si myslím, že tento způsob hodnocení svědeckých výpovědí je do určité míry nekorektní, byť se záhy té nekorektnosti také dopustil, ale v míře, kterou považuji pro obhajobu za přijatelnou.

Pan státní zástupce v podstatě říká „nevěřte svědkům obhajoby, protože ti jsou všichni nějak motivováni“, já říkám, že pokud státní zástupce chce něco takového tvrdit, tak by měl říct proč, měl by to dokázat, doložit minimálně výslechem těchto svědků, protože ex post se vypořádala s nepohodlnými výpověďmi tím, že řeknu „nevěřte jim, oni jsou nějakým způsobem orientováni, oni jsou nějakým způsobem svázáni s obžalovaným“, je jak jsem řekl nekorektní.

Druhou skupinu svědků, kteří měli údajně svědčit v neprospěch obžalovaného, tvořili bývalí zaměstnanci zčásti, zčásti lidé, kteří nikdy nebyli zaměstnanci společnosti TESTCOM, případně Ministerstva, kteří vypovídali způsobem, který především podle mého názoru není vysloveně na škodu obžalovanému Mlynářovi, protože k němu nedokázali vůbec nic říct.

Popisovali to, jak oni vnímali založení společnosti TESTCOM, že se jim to nelíbilo, že usilovali o změnu té situace, že nebyli vyslyšeni a nakonec byli vyhozeni.

Nemyslím si, že by jejich výpovědi šmahem nebyly být brány v úvahu, ale myslím si, že by soud měl zvažovat, a to je ta míra toho zpochybnění, o kterém si myslím, že se ho mohl dopustit, že by soud zvažovat, na kolik to, co říkali, je motivováno tomu jejich jaksi možná ani ne zahořklosti z odchodu, ale proto, že ta jejich pravda, kterou měli a za kterou bojovali způsobem velmi urputným, nevyhrála.

Ale jak říkám především z mého pohledu jsou jejich výpovědi lhostejné, protože na adresu obžalovaného neříkají nic, co by ho mohlo z čehokoliv usvědčit.

Na závěr bych zopakoval v jiné podobě a velmi stručně to, co jsem řekl na začátku, pokud jde o úmyslný trestný čin.

Já jsem do této chvíle nepochopil, proč obžaloba v obdobných případech s lehkostí až obdivuhodnou dospívá k závěru, že ne došlo k nějakému porušení předpisů, zákonů atd., ale že ti, kteří se ho dopustili, se ho dopustili úmyslně, proč ne třeba z nedbalosti, proč ne z přehnané služební horlivosti, proč nepřizná obžaloba obžalovanému Mlynářovi, že opravdu chtěl to, o čem si myslel, že to je nejlepší?

Protože pak by musela začít zvažovat, jestli maximálně nejde o nedbalostní trestný čin anebo jestli nejde o jednání, které bylo bona fide, ale ve všech těchto věcech rovnou všichni vědí, že lidé, kteří jsou jinak slušní, kteří nekradou, kteří se s nikým nedopouštěli žádné trestné činnosti, tak šli direkt přímo na spáchání úmyslného trestného činu.

Nemá smysl kohokoliv z občanů, u nichž předem nejsou dány nějaké předpoklady, protože už víme, že se dopouštěl opakované trestné činnosti, tak ho obviňovat z úmyslu porušit zákon a to ještě tímto způsobem.

Takže na to navážu tím, co už jsem říkal na začátku, a pokud už chceme uvažovat o úmyslném trestném činu, tak bychom se s tou obžalobou měli vypořádat seriózně a to v intencích k prokázání toho, zda zde je úmyslný trestný čin, především definování, zda ho míníme jako úmyslný přímý anebo eventuální a pokud ano, tak z čeho to dovozujeme?

Obžaloba celou dobu stojí na faktu, že podle jejího názoru došlo k porušení zákona, v důsledku toho došlo k porušení škody, já jsem teď vyvracel, že ani jedno z toho není pravda, ale i kdyby to tak skutečně bylo, tak to přece ještě neznamená, že to bylo úmyslem slušných občanů tohoto státu, na jedné straně ministra, na druhé straně poměrně vysoce postavených lidí v jiné funkci, a ti si přeci neřekli anebo není žádný důkaz o tom, že by si řekli „teď se dohodneme, jak tomu státu pustíme žilou, jak ho poškodíme“.

Konstrukce, které přednášel státní zástupce o tom, že uvažovali o nějaké budoucí možnosti, jak se dostat k majetku obchodní společnosti, jsou konstrukce, které jsou opět naprosto nepodložené a jsou dokonce urážlivé proto, neboť předjímají úmysl obžalovaných spáchat další trestné činy, protože ta obchodní společnost TESTCOM servis byla stoprocentně vlastněna státem.

Ti, kteří v té společnosti vykonávali jakékoliv funkce, ať už jednatelé nebo členové dozorčí rady, tak měli povinnost podle § 194 odst. 5 Obchodního zákoníku vykonávat svoji působnost řádně, a tou řádnou působností by jistě nebylo to, co se pokoušel naznačovat státní zástupce, že by si třeba nějak rozdělovali peníze nebo že by se nějak obohacovali či že by obohacovali někoho jiného.

Oni by v té společnosti museli hospodařit stejně jako hospodaří zástupci státu v těch obchodních společnostech, které vznikly před rokem 2000 a které, jak zde zmínil kolega, v řadě případů běžně fungují se státními zástupci.

Oni si tam nemohou dělat, co chtějí, jak se pokoušel naznačit pan státní zástupce, oni musí ten státní majetek řádně spravovat anebo se dopustí trestného činu, ale proč my tady máme spekulovat o tom, že všichni obžalovaní nějakým způsobem, a každý možná jinou cestou, směřovali k tomu, že obsadí obchodní společnost, která bude mít slušné výnosy a pak něco, co, proč?

Ten majetek, který by ta společnost získala, by patřil tomu státu a šlo by pouze o to, zda, kdyby šlo o příspěvkovou organizaci, odteče automaticky do rozpočtu Ministerstva financí anebo zda zůstane v tom rozpočtu té obchodní společnosti, a z toho, jak se hájí obžalovaný, budou financovány další činnosti, aktivity té obchodní společnosti.

Ale státní zastupitelství nevyvrátilo, že by tento záměr by nereálný, nemožný a naopak ze všech důkazů, které tady byly prováděny, je zřejmé, že to byl nejpravděpodobnější záměr, nicméně zůstávám u toho, co jsem řekl, že naprosto nechápu, proč apriori bez jakýchkoliv důkazů je rovnou uvažováno o tom, že se chtěl někdo za této situace dopustit úmyslného trestného činu ke škodě majetku někoho jiného.

Ze všech těchto důvodů tak, jak jsem je přednesl a tak, jak vyplývají z mého písemného závěrečného návrhu, který nyní předložím, navrhuji tak, jak jsem uvedl.

Obžalovaný Mgr. Chmelíček:

Tak beze zbytku se připojuji k závěrečné řeči svého obhájce a jsem přesvědčen, že jsem se žádného trestného činu nedopustil svým chováním a že už vůbec ne úmyslného jednání s cílem sebe nebo někoho jiného obohatit.

Původně jsem si myslel, že tímto prohlášením skončím, ale po závěrečné řeči státního zástupce si dovolím pár poznámek, opravdu velmi stručných.

A to konkrétně k situaci na Ministerstvu informatiky, resp. TESTCOMU, resp. k prohlášení či k závěrečné řeči státního zástupce, kdy se zmiňuje o arogantním jednání k podřízeným, jehož jsem se měl dopustit, byť s takovým jednáním nejsou spojovány důsledky, které zná trestní zákon.

V situaci, kdy nastupujete do řídící pozice, resp. vysoké manažerské funkce a snažíte se měnit zažité pořádky, jsem už ve své praxi zažil a to zejména na pozici generálního ředitele České televize, která měla za mého času v přímém fungování více jak tři a půl tisíce lidí, z toho drtivá většina byla v odborové organizaci.

Svědkové obžaloby se prezentují jako odboráři, z mého pohledu je potřeba je rozdělit na dvě skupiny, a to na svědky, kteří byli zaměstnanci Ministerstva informatiky a jsou to odboráři a s těmi jsem se v životě nesetkal a v této síni teď nejsou a poprvé jsem se s nimi setkal při tomto líčení, a potom na zaměstnance TESTCOMU, kteří se k odborové organizaci hlásí, ale kteří nikdy v odborové organizaci TESTCOMU nebyli a odborovou organizací se zaštiťují a jsou to veskrze členové bývalého vedení TESTCOMU.

Chci jen říct, že kdykoliv jsem s odborovou organizací jednal, a to i za mého působení v České televizi, a to byla odborová organizace, která čítala skutečně tisíce zaměstnanců a svou silou se mohla rovnat v té době snad jedině hornickým odborům anebo odborům Automobilce Mladá Boleslav, tak vždy to jednání bylo korektní, které směřovalo ve finále k nějaké dohodě, která byla zakotvena v kolektivní smlouvě, a to jednání bylo bez sebemenší snahy ze strany zaměstnanců řešit své problémy trestně právní cestou, což musím říct, že tyto znaky trochu vidím v této kauze, a to snad jen na dokreslení chování bývalého vedení TESTCOMU, kteří vystupovali jako svědkové obžaloby.



Obžalovaný Ing. Novotný:

Tak v úvodu bych chtěl učinit prohlášení, kterým zcela odmítám konstrukci viny tak, jak je v předložené žalobě.

Plně se ztotožňuji s názorem mého obhájce a ještě na závěr bych chtěl sdělit, že doma mě vždycky učili jednu věc, že lidé jsou schopní, neschopní a potom jsou lidé, kteří jsou schopní opravdu všeho.

Státní zástupce zde nám obviněným přiřkl jistou dávku inteligence a to je jistě příjemné na jednu stranu, leč o to je to horší, pokud jsme konfrontováni se zcela úmyslně zkreslenými údaji a důkazy.

Názor, že jsme asi opravdu každý byli u jiného soudu s jinými svědky, s jinými důkazy, asi v tomto okamžiku výrazně převažuje.

Doufám, že toto není situace systémová celého státního zastupitelství, ale že to je pouze osobitý názor státního zástupce.

Na závěr bych opětovně prohlásil, že se necítím vinen žádným z paragrafů obsažených v žalobě.



Obžalovaný Mlynář:

Tak já uvedu jenom několik stručných nesourodých poznámek.

Na úvod samozřejmě zopakuji to, co jsem řekl první den tohoto procesu, že se necítím vinen v žádném z bodů obžaloby a stejně jako moji předřečníci se stoprocentně připojuji ke slovům svého obhájce.

Nicméně chci říct pár slov, první je osobní poznámka k průběhu tohoto procesu, tento soud trvá šest měsíců a spisový materiál se rozrostl na nějakých patnáct tisíc stran.

Musím říct, že jsem byl velmi překvapen, že průběh tohoto procesu se postupně měnil na jakousi hloubkovou kontrolu všech procesů souvisejících s Portálem veřejné správy, což muselo vést k poměrně značnému zmatení, protože jde o problematiku mimořádně složitou a odbornou.

Myslím si, že i lidsky pro nás, kteří jsme obviněnými, nebylo těch šest měsíců jednoduchých, pro mě osobně to znamenalo nekonečné řady problémů, dokonce některé osobní velmi vážné problémy.

Uvádím to proto, že tento soud jedná o vině, nicméně už samotný průběh tohoto soudního řízení je vyřčením určité viny nad námi a podepisuje se nad našimi osudy.

Já zde nebudu opakovat, co bylo řečeno mým obhájcem i dalšími obhájci, totiž, že založení společnosti TESTCOM servis bylo nepopíratelně vedeno pozitivními úmysly a že přes ta silná slova, která zde řekl státní zástupce v závěrečném slově, zde nebylo o důkazech prokázáno nic jiného.

Nechci znovu opakovat, že celý rozhodovací proces na Ministerstvu byl zcela standardní, že se neprokázalo, že bych jakkoliv do procesu zasahoval, že všichni, kteří měli vyslovit souhlas s daným rozhodnutím, to vyslovili a u soudu dosvědčili.

Nechci znovu opakovat rozhodnutí Obchodního soudu o tom, že zapsal společnost, nicméně chci zdůraznit, že to byl krok, který mě vedl k tomu, že jsem si byl jist tím, že náš postup je správný, byl to také důvod, proč jsem si dodatečně nevyžádal souhlas vlády pro své jednání, což jsem mohl učinit, o tom myslím není žádný spor, vycházel jsem z principu, ze kterého myslím vychází každý občan ČR, že rozhodne-li o něčem soud pravomocně, je to rozhodnutí platné, konečně nebudu opakovat argumentace o tom, že nedošlo ke škodě.

Chtěl bych zmínit věc, kterou zde uvedl státní zástupce ve své úvodní řeči.

Naznačil zde, že průběh vyšetřování provázely jakési blíže neupřesněné mediální tlaky a manipulace, ačkoliv mě nejmenoval, myslím, že všem v této místnosti bylo zřejmé, že jsem byl nepřímo označen za strůjce těchto mediálních tlaků já.

Já bych zde mohl mluvit velmi dlouho o manipulacích, které toto vyšetřování provázely, nebudu to dělat, protože to sem v tuto chvíli nepatří, řeknu pouze jedinou věc.

Tím, kdo zveřejnil pro média fakt, že se chystá moje trestní stíhání, byl pan státní zástupce, který také po prověrce nejvyšší státní zástupkyně byl pokárán nejvyšší státní zástupkyní za neetické chování, to mi napsala nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, jejíž chování vůči mě nelze považovat za vynuceně přátelské nebo nějak mě zvýhodňující.

Tento dopis mám, kdybych věděl, že pan státní zástupce se schýlí k těmto argumentům ve své závěrečné řeči, býval bych ho předložil už v průběhu řízení.

Chci se dále zmínit o tom, o čem pan státní zástupce mluvil, totiž, že toto rozhodnutí soudu je svým způsobem průlomové nebo zásadní, ano, s tím naprosto souhlasím.

Pokud přijme soud argument obžaloby, že každý poslanec nebo senátor, který se zúčastnil hlasování o nějakém zákonu v případě, že zastává nějakou funkci, kdy jeho úřad, který vede, poruší tento zákon, je automaticky trestně právně odpovědný za takové porušení zákona, neboť tím, že se zúčastnil hlasování o zákonu, je dána subjektivní stránka skutkového trestného činu, tak pak skutečně vstupujeme na pole nekonečné kriminalizace všech politických rozhodnutí v této zemi.

Takto lze skutečně kriminalizovat každého, kdo stál v čele nějakého úřadu, ve kterém byla vykonána kontrola nezávislého Kontrolního úřadu, každého úřadu, jejichž rozhodování v čase podrobíte tak detailnímu rozboru jako to bylo činěno u tohoto soudu.

Jak jsem zde řekl během svého posledního výslechu, budete-li zkoumat takto rozhodnutí jako to zkoumal soud, většiny rozhodnutí úřední najdete podobné problémy, které provázely toto rozhodnutí.

Chtěl bych na konec říct, že i kdybych připustil, že jsem udělal chybu já nebo Ministerstvo informatiky s tím, že založení společnosti TESTCOM servis neodpovídalo zákonu č. 219/2000 Sb., tak samotné takové připuštění z porušení zákona ještě nečiní z mého jednání trestný čin, trestný čin je přece společensky nebezpečné jednání, jehož znaky jsou vedeny v trestním řádu.

K tomu, aby šlo o společensky nebezpečné jednání na rozdíl od jednání nesprávného nebo chybného rozhodnutí, bych se já nebo někdo jiný musel chtít obohatit a způsobit škodu na svěřeném majetku.

To, že bychom se chtěli obohatit, naznačil pan státní zástupce skutečně ve velmi vážném vyjádření až v závěrečné řeči, celý průběh procesu nepředkládal ani žádné důkazy v tomto směru, ani návrhy důkazů v tomto směru, pouze v závěrečné řeči argumentoval velmi tvrdými obviněnými bez podložení důkazů.

Já jsem byl sedm let aktivním politikem v této zemi a vždy jsem věřil, že rozhodnutí, které je činěno v souladu s obchodním právem, nemůže být trestným činem.

Byl jsem o tomto ujišťován všemi svými bývalými kolegy, kteří mají právnické vzdělání, nechápou, jak by mohlo být rozhodnutí Obchodního soudu, který společnost zapsal a tudíž shledal, že je její vznik v souladu s obchodním právem, jak by stejné jednání mohlo být stejným Městským soudem, shodou okolností, označeno za trestný čin.

Kdyby k tomu došlo, znamenalo by to podle mého soudu naprosté znejistění všech právních a majetko právních vztahů v ČR.

Jsem nevinný a z důvodů, které zde uvedl můj obhájce a které jsem uváděl v průběhu vyšetřování i před soudem, a podotýkám, že jsem celou dobu spolupracoval s vyšetřovateli i se soudem, se cítím naprosto nevinný a domnívám se, že podle práva nemohu být v této zemi odsouzen.

Žádám soud, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu.



Všem obžalovaným byla dána možnost využít práva posledního slova:



Ani jeden z obžalovaných nevyužívá práva posledního slova.





Prohlášeno



u s n e s e n í



Hlavní líčení se p ř e r u š u j e za účelem porady senátu a vyhlášení rozsudku do zítřejšího dne 24.1.2007 do 14.00 hodin opět do č.dv. 57/I. patro, což všichni přítomní berou na vědomí.



Hlavní líčení skončeno ve 13.10 hodin.





JUDr. Silvie S l e p i č k o v á

předsedkyně senátu







PÚ:

Eva Holečková



Tento protokol byl sepsán podle § 55b odst. 2 tr. řádu dne 1.2.2007.

Zvukový nosič je uložen v trezoru Městského soudu v Praze v č.dv. 93/II. patro.

CD č. 45/07.