mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem24.1.2007

Závěrečný návrh obhajoby - písemná verze

Po provedeném hlavním líčení  předkládám soudu za obžalovaného tento



z á v ě r e č n ý n á v r h :



Navrhuji, aby obžalovaný Vladimír Mlynář (dále obžalovaný nebo též klient) byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn, a to z důvodu uvedeného v § 226 lit.a) tr.ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.



1) Klient je pod bodem II. obžaloby viněn ze spáchání skutku, spočívajícího v tom, že jako ministr uzavřel jménem Ministerstva informatiky ČR (dále MI), jemuž přísluší ve smyslu z.č. 365/2000 Sb. správa portálu veřejné správy (dále PVS) smlouvu o zajištění činnosti portálu veřejné správy (dále Smlouva a PVS) se společností TESTCOM servis, s.r.o. (dále TCS), zastoupenou Mgr. Dušanem Chmelíčkem (dalším obžalovaným), který byl současně jednatel uvedené společnosti a dále i ředitel státní příspěvkové organizace TESTCOM (dále TC) a současně působil i ve funkci klientova náměstka. Uvedenou smlouvou bylo TCS svěřeno zajišťování provozu PVS. Podle obžaloby se tak stalo se záměrem převést veškeré budoucí finanční příjmy spojené s provozem PSV na společnost TCS, kde by pak tyto příjmy byly přerozděleny bez návaznosti a propojení na státní rozpočet ČR. To mělo být podle obžaloby zajištěno tím, že v článku VI. bodu 3 Smlouvy bylo výslovně uvedeno, že veškeré výnosy z provozu komerčních služeb budou příjmem pouze této společnosti, a dále v článku IV. bodu 1.5 bylo MI zavázáno k pokrytí některých nákladů TCS. Klient i spoluobžalovaný Chmelíček si měli být z titulu svých funkcí vědomi toho, že TCS byla založena v rozporu s ust. § 28 z.č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, přičemž pokud jde o klienta, ten si toho měl být vědom dle obžaloby i proto, že byl účasten projednávání zmíněného zákona č. 219/2000 Sb. V důsledku výše uvedeného by tedy společnost TCS dosáhla neoprávněných výhod na úkor státní příspěvkové organizace TC, která měla být původně povařena zajišťováním provozu PVS.



Pokud jde o jednání klienta, to bylo kvalifikováno jednak jako poskytnutí pomoci jinému k tomu, aby jako pracovník a člen orgánu dvou organizací s podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel smlouvu na úkor jedné z nich tedy tr.čin dle § 10 odst. 1 lit.c) k § 128 odst. 2 tr.zák. a jednak jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný pospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, tedy tr.čin dle § 158 odst. 1 lit.a) tr.zák.



Obžaloba byla kromě klienta a Mgr. Dušana Chmelíčka podána na Ing. Víta Novotného, přičemž celkově byly tvrzeny tři skutky, z nichž skutek pod bodem I. měl spáchat společně Mgr. Dušan Chmelíček a Ing. Vít Novotný, skutek sub. II. shora popsaný Mgr. Dušan Chmelíček a klient a skutek sub. III. Mgr. Dušan Chmelíček a Ing. Vít Novotný.



2) Dne 25.7.2006, na počátku hlavního líčení, upozornil soud dle § 190 odst. 2 tr.ř. všechny obžalované, že skutek může být právně posouzen odchylně. Především podle názoru soudu mohou být v obžalobě popsané skutky sub. I. a II. považovány za jeden skutek, který by byl kvalifikovaný v případě klienta jako trestné činy pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 lit.c) tr.zák. k § 128 odst. 2, 4 tr.zák., dále jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, lit.a), odst. 2 lit.a) tr.zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 lit. a), odst. 3 tr.zák.



3) Toto upozornění dost podstatným způsobem modifikuje původní obžalobu, byť jde pouze o možnou alternativu, takže je nutné se zabývat i důsledky zmíněného upozornění.



4) Především se jeví jako velmi pochybné, že by skutky sub. I. a II. obžaloby mohly být nadále v rámci tohoto trestního řízení považovány za jediný skutek a pro tento skutek by mohl být souzen i klient. Je mimo veškerou pochybnost a není třeba dodávat odkaz na příslušná právní ustanovení, že obžaloba může být podána toliko pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění a obžalovaný může být odsouzen toliko pro skutek, pro který byla podána obžaloba. Pod bodem I. obžaloby jsou popsány dva skutky, kterých se měli dopustit Mgr. Dušan Chmelíček a Ing. Vít Novotný, přičemž v prvém případě šlo o založení společnosti TCS příspěvkovou organizací TC, což jako pověřené osoby realizovali shora zmínění dva obžalovaní. Součástí popisu tohoto skutku je i poukaz na pokyn podřízeným pracovníkům odeslat z rezervního fondu příspěvkové organizace TC finanční částku ve výši 7,500.000,- Kč na účet soukromé obchodní společnosti TCS. Přitom mělo být oběma jmenovaným známo, že tímto způsobem nemůže být obchodní společnost založena. Podle skutku sub. I. odst. 2 měli oba zmínění obžalovaní uložit pokyn uhradit z finančních prostředků příspěvkové organizace TC náklady spojené se založením obchodní společnosti TCS v celkové výši 42.949,- Kč, a to opět u vědomí toho, že příspěvková organizace nemůže zakládat obchodní společnosti.



Ve vztahu k těmto skutkům nebyl klient viněn z ničeho, tj. ani z jejich přímého spáchání ani z pomoci k jejich spáchání. Podle mého přesvědčení tedy není možné, aby v důsledku pouhé změny právní kvalifikace se ocitl v roli obžalovaného z těchto skutků či pomoci k nim. Důsledky porušení principu, podle něhož lze stíhat pouze za skutek, pro který byla podána obžaloba, se projeví prakticky okamžitě. Z pouhého upozornění na možnou změnu kvalifikace není patrné, jak by se měl obžalovaný na spáchání uvedených skutků podílet a jaká právní kvalifikace by pro něj z toho měla vyplývat. Je zjevné, že se tvrzených jednáních vůbec nezúčastnil a v popisu skutku není ani zmíněno, že by například měl k těmto jednáním dát podnět, navést k nim obžalované či cokoliv podobného. Tím je znemožněna jakákoliv obhajoba obžalovaného ve vztahu k těmto skutkům a dochází tedy k důsledku, který má být právě vyloučen zákazem odsouzení pro jiný skutek, než který byl popsán v obžalobě. Z tohoto důvodu se tedy obhajoba bude zabývat toliko skutkem sub. II. obžaloby, neboť v něm je údajná role klienta jasně popsána.



5) Podle upozornění soudu může být skutek, pro který je klient souzen, jednak posuzován přísněji, avšak v rámci trestných činů, pro které již bylo klientovi sděleno obvinění, navíc ale i jako trestný čin dle § 255 odst. 1, 2 lit. a) odst. 3 tr.zák., z něhož obviněn nebyl.



Podle § 128 odst. 2 tr.zák. se trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Odst. 4 téhož ustanovení upravuje možnost vyššího trestu v případě, že pachatel získá činem uvedeným v odst. 2 pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.



Trestného činu dle § 158 odst. 1 lit.a) se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu a nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícímu zákonu. Dle odst. 2 lit. a) téhož ustanovení je možné uložit vyšší trest v případě, opatří-li pachatel činem uvedeným v odst. 1 sobě nebo jinému značný prospěch.



6) Až potud upozornění na možnou změnu právní kvalifikace nepředstavovalo ve vztahu k původnímu skutku žádný problém, neboť šlo pouze o to, zda jednáním, které bylo srozumitelně popsáno a jemuž konvenovala právní kvalifikace, mohlo dojít k následku předvídanému ve 2.odst. § 128 a nebo v 1.odst. § 158, případně zda došlo k závažnějšímu následku, na který pamatují tzv. kvalifikovaná ustanovení.



7) Méně jasná se situace stává, jestliže soud upozorňuje též na možnost kvalifikovat popsané jednání jako porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tohoto trestného činu dle § 255 odst. 1 tr.zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoliv malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Vyšší trest pak může být pachateli uložen, pokud dle odst. 2 lit. a) téhož ustanovení spáchá trestný čin uvedený v odst. 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Odst. 3 § 255, podle kterého může být dle soudu také jednání klienta posuzováno, již upravuje toliko možnost uložení vyššího trestu v případě, způsobí-li činem uvedeným v odst. 1 škodu velkého rozsahu. Skutek sub. II. obžaloby neobsahoval žádné tvrzení o tom, že by klient byl osobou, která měla nějakou povinnost při správě cizího majetku, tuto povinnost porušila s úmyslem způsobit škodu nikoliv malou, přičemž dokonce měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a ještě navíc v důsledku jejího jednání došlo ke vzniku škody velkého rozsahu. Není tedy ani tvrzena nějaká zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného, v tomto případě zřejmě českého státu, a nebylo ani tvrzeno, že by došlo k nějaké škodě, tím méně ke škodě velkého rozsahu. Aniž by bylo jakkoliv zpochybňováno právo soudu upozornit na změnu právní kvalifikace, namítám, že v daném případě se tak stalo způsobem, který, pokud jde o další uvažovanou právní kvalifikaci, nekoresponduje s popisem skutku v obžalobě. Skutek uvedený v sub. II. obžaloby je popsán tak, že z něj nelze dovodit ani možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 255 tr.zák. po objektivní i subjektivní stránce. Tedy, není tvrzena ani zákonná či převzatá povinnost něčí majetek spravovat nebo dokonce zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného, není ani tvrzena škoda a není tvrzen ani úmysl tuto škodu způsobit. Pro srozumitelnost jde o stejnou situaci jako kdyby byl klient upozorněn, že jednání popsané v sub.II. obžaloby může být také kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví. Ani v tomto případě nejsou obsahem skutku tvrzení relevantní pro takovouto právní kvalifikaci. Z toho vyplývá, že i v tomto případě je možnost obhajoby redukovaná jen na obecnou úvahu o tom, proč v daném případě nemůže být skutková podstata trestného činu dle § 255 tr.zák. naplněním jednání popsaným v sub. II. obžaloby, ale nelze v zásadě vést plnohodnotnou polemiku, či obhajobu.



I kdyby snad bylo možné posuzovat vinu klienta ve vztahu ke skutkům popsaným sub I obžaloby, ani zde není jasné, jaká škoda by měla být způsobena. Především je právním i faktickým nonsensem tvrzení o tom, že vložením částky 7 500 000,- Kč do základního kapitálu obchodní společnosti TCS vznikla společnosti TC škoda ve výši 7 500 000,- Kč. TC byl jediným společníkem TCS a tedy namísto částky 7 500 000,- Kč měl ve svém účetnictví majetkový podíl, jehož cena minimálně odpovídala výši vkladu.Ve skutečnosti šlo o částku vyšší, protože obchodní podíl může mít i vyšší cenu či hodnotu než je jen hodnota základního kapitálu.



Zcela nesprávná je i konstrukce skutku sub I/2 obžaloby. Zde v podstatě žalobce tvrdí, že nelze účtovat výdaje na založení obchodní společnosti, jestliže je její založení v rozporu s právními předpisy. K nesprávnosti tvrzení o založení společnosti v rozporu s právem se vrátím níže. Pro tuto chvíli ale považuji za podstatné, že z hlediska obchodního práva společnost založena byla a výdaje na její založení nemohou představovat škodu. Nejde o zmenšení majetku TC, neboť jak výše uvedeno, společnost sama tuto hodnotu představuje a TC ji má nepochybně inventovánu ve svém majetku.



Pro lepší pochopení jde o totéž, jako by měl nějaký zákon zakazovat organizaci jako je TC nákup určité věci. Pokud by jí přesto organizace koupila a druhá strana jednala bona fide, pak by zřejmě šlo o platnou smlouvu, věc by byla v majetku organizace, její majetek by se nákupem nezmenšil ale bylo by nutno hledat řešení, které by faktický stav uvedlo do souladu s právem. Například zmíněnou věc prodat. Totéž se dalo udělat se podílem ve společností TC. Po snížení základního kapitálu na zákonné minimum nebyl problém převést vypořádací podíl, přičemž cena vypořádacího podílu je cca 55 000,- Kč + základní kapitál (viz. např. www.smartcompanies ) .



8) Při hl.líčení konaném dne 7.12.2006 upozornil soud obžalované, že skutky sub. I. a II. obžaloby, které mohou být posouzeny jako jeden skutek, mohou být kvalifikovány jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 a 2 tr.zák., tr.čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 a 4 tr.zák. a tr.čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 lit. a) a odst. 2 lit. a) tr.zák. Tento skutek by měli spáchat všichni obžalovaní ve spolupachatelství.



9) Opět především platí to, co již bylo dříve namítnuto. Obžalovaný Mlynář nebyl obviněn ze skutku sub. I., který se navíc dělí na dvě, podle obžaloby na sebe navazující, jednání. Není jasné, jak by měl být aktuálně obžalovaný Mlynář „zapojen“ do jednání, které tvoří skutek sub. I./1 a I./2 obžaloby. Není patrné, jak by se měl klient podílet na založení obchodní společnosti, ale zejména z ničeho takového nebyl nikdy obviněn. Není ani jasné, jak by se měl klient podílet na vydání pokynu uhradit z finančních prostředků příspěvkové organizace náklady spojené se založením obchodní společnosti TSC. Lze namítat, že tímto upozorněním na možnost odchylného právního posouzení se zřejmě postup soudu ocitl mimo procesní pravidla.K nemožnosti aby šlo o trestný čin viz.výše.



10) Nad rámec toho, co již bylo v této věci řečeno ve vztahu ke zcela nově uvažované možnosti právní kvalifikace, tj. uvažovanému trestnému činu dle § 127 odst. 1 a 2 tr.zák. vůbec není jasné, jak by mohl být tento trestný čin spáchán, speciálně pak spáchán klientem.



11) Trestného čin dle § 127 odst. 1 se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanoveného obecně závazným právním předpisem. Trestného činu dle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo uvedeným činem způsobí vážnou poruchu v hospodářské činnosti nebo vážnou poruchu v zásobování nebo zkrácení příjmu státu ve značném rozsahu.



12) Především je třeba zdůraznit, že do této chvíle vůbec nebylo tvrzeno nic o tom, že by jakýmkoliv jednání či jakýmkoliv skutkem popsaným v obžalobě došlo závažným způsobem k porušení pravidel hospodářského styku, tím méně pak k nějakému z následků, uvažovaných v odst. 2 § 127 tr.zák. Odst. 1 § 127 tr.zák. je interpretován tak, že: Pravidly hospodářského styku rozumíme takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. „pravidla hry“). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet. (viz Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon, komentář, díl II., 6. vydání, C.H.BECK, 2004, str. 824). Zmíněná publikace jako typické pravidlo hospodářského styku uvádí např. normy zakazující nekalosoutěžní jednání, dále zmiňuje dohody narušující hospodářskou soutěž, dále privatizační zákony, zákon o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem č. 116/1985 Sb., zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, obchodní zákoník, zákon č. 21/1990 Sb., o bankách, zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním vyjednávání, zákon č. 256/2004 Sb., o podnikán nekapitálovém trhu atd. Pachatelem takovéhoto trestného činu může být …jen osoba, pro kterou jsou pravidla hospodářského styku závazná, tedy osoba, která z titulu svého zaměstnání, pracovního či funkčního zařazení, pování nebo postavení atd. odpovídá za plnění hospodářských úkolů, při nichž musí dodržet závazná pravidla hospodářského styku (viz citovaná publikace, str. 830). Jde samozřejmě o úmyslný trestný čin, přičemž je nutné zkoumat, zda tvrzené porušení pravidel hospodářského styku bylo závažné. Citovaná publikace na str. 830 výslovně uvádí: ….ne všechny způsoby porušení pravidel hospodářského styku mají stejnou intenzitu, avšak z povahy věci vyplývá, že při posuzování závažnosti protiprávního jednání soutěžitelů lze použít tato základní kritéria:



a) rozsah narušení závazných hranic (mezí) hospodářské soutěže (konkurenčního prostředí) z hlediska:



- času, tj. doby, po kterou byl porušen zákon,

- závažnosti porušení zákona s ohledem na:

a/ velikosti území, kdy došlo k narušení soutěže (celorepublikový, místní trh),

b/ druh zboží či služeb,

c/ způsob omezení trhu (uzavření zakázané dohody, zneužití postavení, nepovolené spojení soutěžitelů, druh a rozsah nekalé soutěže apod.),

d/ rozsah poškození spotřebitele nebo veřejného zájmu s ohledem na soutěžní politiku státu,

e/ možnosti návratnosti na předešlý stav



b ) ekonomická síla soutěžitele z hlediska:



- postavení na příslušném trhu (tržní podíl),

- čistého obratu za poslední účetní období



c) rozsah obohacení soutěžitele



d) recidiva v používání protisoutěžních praktik



Z této charakteristiky trestného činu dle § 127 tr.zák. je naprosto evidentní, že není jasné, jak by mohl být spáchán klientem a zřejmě stejně tak i dalšími dvěma obžalovanými. Klient rozhodně nezastupoval soutěžitele ani za něj nejednal, ministerstvo rozhodně soutěžitelem není a ve věci ostatně vůbec nešlo o jednání, kterým by bylo do hospodářských či soutěžních vztahů nějak zasaženo. Upozornění na tuto právní kvalifikaci je tedy zcela nesrozumitelné.



13) Obhajoba tedy souvislosti opakovanými upozorněními na možnou odlišnou právní kvalifikaci namítá, že takové upozornění je sice formálně možné, ale v konkrétním případě způsobuje zásadní zásah do práva na spravedlivý proces. Pravidla spravedlivého procesu především určuje Mezinárodní úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. Čl. 6 odst. 3 této Úmluvy, zakládá právo každého, kdo je obviněn z trestného činu být neprodleně v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Tento princip je reflektován ustanoveními trestního řádu, které vylučují možnost, že by byl někdo stíhán pro skutek, pro který mu nebylo sděleno, obvinění, dále, že by mohla být podána obžaloba pro skutek, pro který nebylo sděleno obvinění a konečně, že by byl odsouzen pro skutek, pro který nebyla podána obžaloba. Tento institut totožnosti skutku by měl až na výjimečné případy zajistit to, že každý obviněný a posléze obžalovaný bude podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. V daném případě je namítáno jednak to, že eventuálním sloučením skutku sub. I. a sub. II. obžaloby do skutku jednoho, bude porušen princip totožnosti skutku. Neustálými změnami právní kvalifikace skutku, pro který je klient stíhán či upozorněními na možné změny právní kvalifikace, ovšem se již situace dostala tak daleko, že obhajoba a tedy ani obviněný už ani neví, co je vlastně důvodem, pro který by měl být uznán vinným trestnými činy, na které soud upozornil jako na možnou kvalifikace jeho jednání. Je totiž nutno vidět, že upozornění soudu nic nemění na obžalobě a obžalovaný se tedy musí zabývat všemi v úvahu přicházejícími alternativami. Vycházeje ze žaloby a původního upozornění na možnou změnu právní kvalifikace, které bylo klientovi sděleno 25.7.2006, jakož i upozornění ze dne 7.12.2006. přicházejí v úvahu tyto možnosti.



- skutek dle bodu II obžaloby a právní kvalifikace dle § 10 odst. 1 lit c) k § 128 odst. 2 tr.zák. a § 158 odst. 1 lit.c tr.zák.

- zcela nový skutek dle I. a II. obžaloby a právní kvalifikace dle § 10 odst. 1 lit.c) tr.zák. k § 128 odst. 2, 4 tr.zák., dále podle § 158 odst. 1, lit.a), odst. 2 lit.a) tr.zák. a podle § 255 odst. 1, 2 lit. a), odst. 3 tr.zák.



- zcela nový skutek dle I. a II. obžaloby a právní kvalifikace dle § 127 odst. 1 a 2 tr.zák., dle § 128 odst. 2 a 4 tr.zák. a dle § 158 odst. 1 lit. a) a odst. 2 lit. a) tr.zák.



14) Pokud jde o věc samu, základním problémem, který musí soud řešit jako prvý, je to, zda v dané věci skutečně došlo k porušení zákona, konkrétně zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Obžaloba tvrdí, že uvedený právní předpis zakazuje subjektu, jakým byla příspěvková organizace TC, zakládat obchodní společnost. V této souvislosti poukazuje na ust. § 9, § 12 odst. 2, § 13, § 54 odst. 1, § 28 a § 55 odst. 5 z.č. 219/2000 Sb. (dále též Zákon). Dle tvrzení obžaloby především z § 54 odst. 1 Zákona vyplývá povinnost státní organizace řídit se při hospodaření s majetkem státu zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními zákona o majetku státu, která se vztahují na organizační složky státu příslušné hospodařit s majetkem podle § 9 Zákona, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvu. Z uvedeného ustanovení ale především vyplývá, že státní příspěvkové organizace se primárně řídí zvláštními právními předpisy a sekundárně těmi ustanoveními Zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9! Ustanovení § 9 Zákona zcela jednoznačně již svým nadpisem upravuje příslušnost, a to příslušnost hospodařit s určitým majetkem. O tom, že TC v dané věc byl příslušný hospodařit s majetkem, tj. s částkou, která byla vložena do TCS, není sporu. Významná je poslední věta odst. 1 § 9 Zákona, podle níž …není-li stanoveno jinak (§ 20), příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby a za podmínek podle tohoto zákona. Je tedy třeba připomenout, že se zde hovoří o organizační složce, které Zákon ukládá způsoby a podmínky, jak s uvedeným majetkem nakládat. Pokud již obžaloba zmiňuje § 55 odst. 1 Zákona, pak z mého pohledu je mnohem důležitější jeho odstavec 2. Z ustanovení odst. 1 § 55 Zákona, je vcelku nesporné, že organizace nemají vlastní majetek, pokud nějaký majetek nabývají, tak pro stát a jejich příslušnost hospodařit s majetkem se řídí ust. § 9 Zákona. Dále zde je upraven způsob jednání navenek, což je z pohledu problematiky projednávané v aktuálním hlavním líčení irelevantní. Ale v odst. 2 § 55 Zákona, se uvádí: …právní úkony organizací vyžadují ke své platnosti povolení výjimky, schválení nebo předchozí souhlas v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 44 a § 45 odst. 2). S majetkem, se kterým organizace hospodaří, lze nakládat opatřením (§ 20). Ust. § 46, 47, 48, § 49 odst. 1, 3 a 4 a § 50 platí pro organizace obdobně. Ustanovení § 44 a 45 Zákona rámcově upravují způsob povolování výjimek, aniž by se speciálně zabývaly tím, za jakých okolností musí o takovouto výjimku žádat organizace. Významné zde je, že § 54 odst. 1 upravuje poměry státních příspěvkových organizací, dále v Zákoně označených legislativní zkratkou „organizace“. Zmíněný § 9 Zákona pak upravuje příslušnost těchto organizací k hospodaření s určitým majetkem, přičemž ovšem nepoužívá zmíněnou legislativní zkratku „organizace“, ale hovoří o organizační složce. Ustanovení § 28 odst. 1, které je v dané věci stěžejní, výslovně uvádí omezení založit obchodní společnost nebo se účastnit jejího založení, ale toliko státu. Nikde v celém zákoně není uvedeno a obžaloba to ani ostatně netvrdí, že by se pojem stát měl vykládat tak, že se tím rozumí i organizace či organizační složka a nikde ani není uvedeno, že na organizace zmíněné poprvé v § 54 Zákona se vztahují veškeré povinnosti státu, v zákoně uvedené. Naopak, § 55 odst. 2 Zákona výslovně vyjmenovává ustanovení, která platí pro organizace obdobně, avšak mezi těmito ustanoveními není § 28 Zákona. Zcela zjevně zde tedy zákonodárce uvažoval o analogické aplikaci Zákona, který se jinak zabývá majetkem státu, i na organizace a učinil tak zcela výslovně, aniž by ovšem do těchto analogicky aplikovatelných ustanovení zařadil § 28 Zákona. Výklad ministerstva financí, podle něhož organizace či příspěvková organizace potřebuje k tomu, aby založila obchodní společnost, souhlas vlády, je extenzivní a v rozporu s tím, co Zákon výslovně uvádí. Je zřejmé, že Zákon minimálně připouští různý výklad.



15) Pokud se soud ztotožní s touto právní argumentací, není již třeba se zabývat čímkoliv dalším. Protože ale není jisté, k jakému závěru dospěje soud při hledání odpovědi na otázku, zda příspěvková organizace může legálně založit obchodní společnost s ručením omezeným, bude nadále uvažována ta pro klienta horší varianta, totiž, že to možné není. Pak je třeba se zabývat tím, zda i za takové situace se klient popsaným jednáním dopustil trestného činu. K tomu je nutno postupně odpovědět na tyto otázky.



a) Zda došlo k jednání, které mohlo být kvalifikováno jako zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2, resp. 4 tr.zák. Tedy především, zda z obžaloby a následně z výsledků hlavního líčení lze dovodit existenci dvou podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti, zda mezi těmito organizacemi byla uzavřena nějaká smlouva a tuto smlouvu uzavřeli nebo k jejímu uzavření dali popud někteří z dalších dvou spoluobžalovaných, a pokud ano, zda se tak stalo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch a zda v důsledku těchto jednání a úmyslů došlo k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více ze zmíněných společností?



b) Pokud ke skutku popsanému v sub. a) došlo, zda k jeho spáchání poskytl pomoc, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (§ 10 odst. 1 lit.c) tr.zák.) klient?



c) Zda došlo k jednání, které je tvrzeno v sub. II. obžaloby, tj.zda obžalovaný za MI podepsal se společností TCS Smlouvu?



d) Pokud takováto Smlouva byla podepsána, zda tak klient činil jako veřejný činitel a pokud ano, zda také v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch?



e) Zda, došlo-li ke spáchání výše popsaného skutku, také byl tímto činem opatřen klientovi či jinému značný prospěch?



f) Zda si byl klient vědom protiprávnosti podpisu Smlouvy, došlo-li k výše uvedenému jednání, jestliže byl účasten projednávání zákona č. 219/2000 Sb.?



g) Zda, došlo-li k podpisu shora zmíněné smlouvy, tak klient činil s vědomím, že je smlouva uzavírána v rozporu s ust. § 28 z.č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky?



h) Zda příspěvková organizace TC měla být původně pověřena zajišťováním provozu PVS ?



ch) Zda klient ve vztahu k předmětu Smlouvy a subjektu, za který jednal, byl osobou, která měla buď zákonem uloženou a nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek?



i) Zda za stejné situace jako v předchozím bodě měl klient dokonce zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, zřejmě tedy státu?



j) Zda lze z něčeho dovozovat, že podpis Smlouvy, existovala-li zde zákonná povinnost klienta opatrovat nebo spravovat cizí majetek, byl veden úmyslem, alespoň eventuálním, způsobit na tomto majetku škodu, nikoliv malou, případně, zda tak jako osoba se zvláštní uloženou povinností hájit zájmy poškozeného učinil alespoň z nedbalosti?



k) Zda za výše uvedených okolností a v důsledku podpisu smlouvy byla způsobena škoda velkého rozsahu?



16) Jedině v případě kladné odpovědi na položené otázky (s výjimkou sub.c) lze uvažovat o tom, že by klient spáchal trestný čin. Jak ale bude dále doloženo, kladná odpověď nepřichází v úvahu.



17) Před zodpovězením jednotlivých otázek je nutno rekapitulovat základní fakta a skutková zjištění.



18) Mimo veškerou pochybnost je, že v inkriminované období byl klient ministrem Vlády České republiky pověřený řízením MI ČR. Nepochybně jako představitel tohoto ministerstva podepsal dne 31.10.2003 Smlouvu, ovšem to je zřejmě vše. Jak bude dále doloženo, jde o ryze politickou funkci, která na úrovní řízení ministerstva nemá zákonem uloženy žádné právní povinnosti.



19) Obžaloba směšuje dvě skutečnosti, které ale spolu nijak kauzálně nesouvisí. Jednou je založení TCS,ať už zákonné či nezákonné, druhou uzavření smlouvy. Z obžaloby není jasné, zda by uzavření smlouvy se společností, jejíž založení není zpochybňováno bylo trestným činem nebo nikoliv.



20) Klient se ve věci opakovně vyjadřoval, vždy velmi podrobně a vždy v podstatě shodně. Pokud jde o celou problematiku vytvoření PVS, pak jednoznačně vysvětloval, že šlo o úkol stanovený zákonem č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy, a to o úkol relativně velmi obtížný. V prvé řadě bylo potřeba zvolit koncepci PVS a tuto koncepci převést do příslušného programového vybavení (SW) a samozřejmě dat. Tuto činnost zajistilo MI, když počítačové vybavení, tedy tzv. hardware, byl zajištěn třetím subjektem, společností Telecom, což není žádným způsobem předmětem sporu. Dále pak se klientovi jevilo nemožné z řady důvodu, vesměs politických a logických, aby faktický servis již fungujícího PVS zajišťovalo ministerstvo jako ústřední orgán státní správy. V této souvislosti a ve vztahu k řadě jiných rozhodnutí obžalovaného je třeba konstatovat, že šlo o rozhodnutí, minimálně legitimní z hlediska funkce, kterou měl. Díky aktivitě některých osob, vesměs vystupujících jako odboráři či ochránci zájmů blíže nespecifikovaných skupin a jejich práv, byla zpochybňována věcná správnost těchto rozhodnutí. To je jistě právem každého. Připomínám však základní právní rozměr této kauzy.



Klient nestojí před soudem proto, aby bylo přezkoumáno, zda jeho rozhodnutí v této věci byla správná nebo nesprávná, případně zda šlo zvolit nějakou lepší, jednodušší, výhodnější alternativu. Klient je stíhán pro podezření, že jednal protiprávně, tedy svoji pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu a tím opatřil jinému výhodu či sobě prospěch, resp. způsobil škodu, resp. spáchal další, posléze alternativně naznačované trestné činy. Jedině tyto skutečnosti jsou relevantní a naproti tomu je zcela irelevantní jakákoliv polemika o tom, zda by nebylo výhodnější zajišťovat provozování PVS přímo pracovníky ministerstva, pracovníky výzkumné organizace TC či nějakým jiným způsobem než tím, který byl zvolen.



Navíc, jak vyplynulo i z výpovědi svědka Sobotky, učiněné dne 25.10.2006, tuto podstatu rozhodnutí, tj. „vyvedení“ správy PVS mimo MI nikdo nezpochybňoval. Dokonce, pokud již je zmiňován tento svědek, ani ve způsobu, jak se tak stalo, nebylo spatřováno nic dramatického, co by mělo být naplněním skutkové podstaty trestného činu, toliko administrativní chyba. K tomu však později.



21) Klient tedy plně ve své kompetenci ministra a po příslušných konsultacích, dospěl k závěru, že ústřední orgán státní správy není vhodným subjektem pro výkon rutinní správcovské činnosti ve vztahu k www portálu, což je správný závěr i z hlediska teorie státu a práva. Dále dospěl k závěru, který také podrobně vysvětlil, že vykonatelem těchto správcovských činností nemůže být výzkumná organizace TC. V této souvislosti je ale třeba předeslat, že obžaloba se zásadně mýlí, pokud dovozuje, že tato organizace …měla být původně pověřena zajišťováním provozu PVS. Není jasné, co je míněno termínem „původně“. Principielně vzato, mohl být provozováním tohoto portálu pověřen v podstatě kdokoliv. Plně v kompetenci vlády a jejich ministrů mohla být správa PVS převedena na jiný resort, mohla být svěřena obchodní společnosti, která by byla vybrána na základě výběrového řízení, ale také zřejmě bez výběrového řízení, neboť šlo také o to, jaké možné zdroje zisku budou tomuto správci přiděleny či svěřeny. Právě v rámci v podstatě neomezených možností, jak situaci řešit, bylo rozhodnuto, že aktuálně bude pro správce PVS zdrojem příjmů elektronická verze obchodního věstníků, přičemž dlouhodobě se uvažovalo i o možném jiném zdroji příjmu, konkrétně reklam, případně dalších zdrojů, které byly klientem zmíněny. Klient ovšem také připomněl zásadní kritérium, které logicky vyplývalo z povahy a smyslu PVS, totiž nezbytnost úplné kontroly státu nad tímto správcem. Z tohoto úhlu pohledu lze tedy říci, že společnost TC rozhodně nebyla předurčena k výkonu správcovské činnosti, jak by ze závěru popisu skutku sub. II. obžaloby vyplývalo. Pravděpodobně spíše náhodně se stala jedním z možných pretendentů, avšak z důvodů, které klient také jasně popsal, byla současně z této možnosti vyloučena. Důvody byly v podstatě dva. Jeden z nich byl překonatelný jednodušeji, druhý představoval složitější problém. Příspěvková či výzkumná organizace TC zřetelně neměla personální vybavení pro tento účel. Svým zaměřením působila někam zcela jinam, šlo o výzkumný ústav, navíc zřejmě s velmi problematickou kvalitou a produktivitou. Jak již bylo řešeno, tento problém byl řešitelný relativně jednoduše, totiž příslušnými personálními změnami. Podstatnější byl ale druhý problém, totiž uvažované vynětí výzkumných organizací z podřízenosti ústředním orgánům státní správy. V tomto směru bylo uvažováno systémové opatření, které, pokud by bylo realizováno, by znamenalo ztrátu kontroly státu nad činností PVS. Anebo nutnost převodu činnosti správce PVS na jiný subjekt.



22) I kdyby ale klient rezignoval na systémové důvody, pro které nebylo vhodné, aby správcem PVS bylo MI, či obecně ministerstvo, pak tedy stále existoval fakt nejen namítnutý klientem, ale i potvrzený svědkyní Bérovou. V rozhodné době, vzhledem k personálním restrikcím, nebylo možné zaměstnat na MI další zaměstnance, což ale bylo nezbytné pro řádné fungování PVS.



Za této situace bylo zvoleno řešení, při jehož posuzování je nutno znovu zdůraznit, že šlo o svrchovanou pravomoc klienta. Lze si jistě představit to, že by správcem byl subjekt přímo podřízený ministerstvu, když ovšem, bereme-li v úvahu jako relevantní výklad zákona č. 219/2000 Sb., nemohla-li být zakladatelem, resp. společníkem obchodní společnosti příspěvková organizace, pak tím méně jím mohlo být ministerstvo. Klient v této souvislosti zmínil ovšem ještě jeden důvod, který sice může být vnímán jako určitá míra rozpočtové nekázně, zcela jistě ale nikoliv jako trestný čin, a to jednak proto, že nemá skutkové náležitosti žádného trestného činu a jednak pro naprosto nulový stupeň společenské nebezpečnosti. Klient uvedl, že financování provozu PVS bylo z hlediska státního rozpočtu nedostatečné. Z toho důvodu mělo být tomu, kdo bude tento portál spravovat, umožněno získání příjmů, které by hradily ty náklady, které z jiného zdroje není možné hradit. Logicky to tedy nemohl být subjekt přímo napojený na státní rozpočet, kde by jakékoliv příjmy byly ihned do tohoto rozpočtu odčerpány. Z těchto dalších důvodů, např. transparentnost hospodaření, nebyla zvolena varianta, v důsledku které by správcem PVS byla příspěvková organizace TC, ale varianta, kdy tato příspěvková organizace se stala zakladatelem a jediným společníkem obchodní společnosti TCS a na tu byla Smlouvou převedena práva a povinnosti správce PVS. Mimo veškerou pochybnost a podle výpovědi všech obžalovaných a všech relevantních svědků, zejména Ing. Bérové, tehdejší náměstkyně klienta, Mgr. Sobotky, tehdejšího ministra financí, Mgr. Koláře, ředitele sekretariátu klienta, Dr. Máie, právníka, se kterým věc byla konzultována, a dalších, všichni ve věci zainteresovaní vycházeli z přesvědčení, že jde o zcela korektní a zákonnou operaci. To, že společnost TCS byla pověřena správou PVS, bylo především výsledkem týmového rozhodnutí, na kterém, jak bude dále zmíněno, se podílela řada dalších osob. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno prakticky okamžitě, což, mimo jiné, umožnilo okamžitou reakci těch, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasili.



I další vývoj je objasněn zcela nesporně a jednoznačně. Poté, kdy byla v září roku 2003 založena společnost TCS, na ní smlouvou ze dne 31.10.2003 byla převedena všechna práva a povinnosti související s provozem PVS. Nesporná jsou i ujednání, zavazující MI k úhradě nákladů určitého charakteru, a klient jednoznačně vysvětlil, o jaké náklady šlo a z jakého důvodu toto ujednání ve smlouvě bylo. Vcelku nadbytečné je ujednání o tom, že veškeré případné příjmy budou příjmem pouze společnosti TCS, neboť to je nesporné, a vyplývá to ze zákona. Jinou věcí, kterou obžaloba nezohledňuje a kterou zřetelně ignorovali či spíše vůbec nepochopili ti, kteří kritizovali věcnou stránku celého rozhodnutí, bylo, že s uvedenými prostředky mohly kromě jednatele disponovat toliko osoby zmocněné jediným společníkem obchodní společnosti TCS, tedy osoby jednající za příspěvkovou organizaci TC. Typickým představitelem toho křídla, jak bude ještě zmíněno, je Ing. Moravec, který podle obsahu své výpovědi před soudem (protokol z 23.10. 2006, str.10-15, žije v bludu, že případný zisk TCS mohli jeho jednatelé užít pro svoji potřebu.



23) Na tomto místě je třeba zdůraznit další významnou skutečnost. TCS byla založena notářským zápisem a registrována soudem-zapsána do obchodního rejstříku. Jak se zjistilo při hlavním líčení, účinky zápisu nastaly až po podpisu smlouvy ze dne 31.10.2003, což není podstatné. Podstatné je, že již z toho, že byl proveden notářský zápis, tedy notář jej neodmítl s poukazem na ustanovení § 53 odst. 1 lit. a z.č. 358/1992 Sb. ve znění platném k 31.10.2003, mohli spolupracovníci klienta i on sám dovozovat, že založení obchodní společnosti subjektem, jakým byl TC, není v rozporu s právem. Viz také k výpovědi této notářky níže. Totéž se pak týká i následného zápisu TCS do obchodního rejstříku, přičemž klient byl subjektivně přesvědčen, že k tomuto zápisu již došlo v době, kdy 31.10.2003 podepisoval smlouvu.



24) Poté, co zmínění stěžovatelé upozornili Ministerstvo financí ČR a to sdělilo MI a jeho prostřednictvím klientovi, že uvedený postup, tj. založení obchodní společnosti příspěvkovou organizací nepovažuje za zákonný, došlo s odstupem asi dvou měsíců k jednání mezi nejvyššími představiteli obou ústředním orgánů státní správy, tj. Mgr. Sobotkou a klientem. V současně akcentované podobě se věc jeví jako zásadní problém, avšak tak se nejevila v době, kdy byla řešena. Bývalý ministr financí, nyní svědek Mgr. Sobotka, jasně uvedl, že takovýchto porušení zákona byly stovky a ve věci šlo o vcelku běžné řešení, kdy se klient zavázal po předestření celé situace od projektu odstoupit a zvažovat, kdo jiný by mohl být správcem PVS. Na to následovaly i příslušné administrativní kroky, včetně vypořádání majetkových vztahů, které ovšem nemohlo být dokončeno, neboť likvidace společnosti TCS, s.r.o. je do současné doby pozastavena.Jen na okraj je třeba podotknout, že zřejmě tento „ústup“ byla největší klientova chyba v celé věci. Je jisté, že kdyby setrval na svém názoru, případně si jej nechal potvrdit další právní expertizou, což by vzhledem k výše uvedenému textu Zákona nebyl vůbec žádný problém, společnost TCS by fungovala dones.



25) Podle mého přesvědčení nelze z ničeho, co bylo v uvedené věci prokázáno, dovodit, že klient jednal v úmyslu pomoci někomu ke spáchání trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák., prokázáno ovšem ani nebylo, že by ve věci vystupoval jako veřejný činitel jakkoliv člen Vlády ČR veřejným činitelem nepochybně byl a rozhodně nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, tím méně pak, že by takovýto prospěch sobě nebo jinému opatřil. Pachatelem trestných činů dle § 128, 158, 255 a zčásti i 127 tr.zák. může být jen speciální subjekt. Obžaloba pochybila, pokud vůbec neuvádí, podle jakého zákona měl být klient tímto subjektem.





26) Klient ani nebyl osobou, která by smluvně převzala povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, když ani tento majetek není nijak popsán a dokonce není ani tvrzeno, že by takovýto majetek existoval. Velmi diskutabilní pak je, jaké povinnosti má vlastně ministr Vlády ČR ve vztahu k majetku, o kterém, ať již z této pozice a nebo z pozice členy vlády pověřeného řízením ministerstva, což jsou dvě zcela rozdílné funkce, by měl rozhodovat. Není ani tvrzeno a ničím nebylo prokázáno, že by navíc ministr Vlády ČR obecně, nebo klient speciálně, měl zvlášť uloženou povinnost hájit něčí zájmy, neboť to by zcela jednoznačně předpokládalo existenci pozitivní právní normy, která by takovouto povinnost ukládala a taková norma dokonce ani neexistuje. Zcela zjevně nebylo ani prokázáno, že by klient jednal alespoň v eventuálním úmyslu způsobit na nějakém majetku, lhostejno čím, škodu a ani takováto škoda nevznikla.



27) Tím byl po věcné stránce z pohledu klienta celý problém vyřešen. Finanční přesuny, k nimž došlo, jsou zřejmě zcela irelevantní, neboť skutkové vymezení toho, čeho se měl klient dopustit, již nic z dalších přesunů, plateb apod. neuvažuje.



28) Důkazní situace obžaloby byla zjevně problematická od samého začátku. To, že si měl být klient vědom nezákonnosti založení TCS, dovozovala obžaloba z faktu, že jako poslanec měl být účasten projednávání zákona č. 219/2000 Sb. Na tomto tvrzení zjevně stojí celá konstrukce dovozující spáchání dvou úmyslných trestných činů obžalovaným Vladimírem Mlynářem. O nesprávnosti či snad dokonce nesmyslnosti této teze bude pojednáváno dále. Klient tuto spekulaci odmítl také jako věcně nesprávnou, neboť se fakticky obsahem zmíněného zákona nezabýval a také o něm nehlasoval. Především ale, a to je potvrzováno celou řadou svědků, kteří budou následně zmíněni, vycházel zcela jednoznačně z toho, že jde o zcela korektní a zákonný postup, neboť v tom byl utvrzován nejen svými podřízenými, ale i dalšími osobami, které jsou relativně nezávislé na státní správě či konkrétně MI ČR, přičemž některé z nich jsou o zákonnosti zvoleného postupu přesvědčeni do nynější doby. Ostatně, s ohledem na výše uvedený rozbor zákona č. 219/2000 Sb., lze mít, minimálně z mého pohledu, za to, že toto stanovisko je i po právní stránce důvodné.



V každém případě to byli především další dva obžalovaní, kteří jednoznačně potvrdili své srozumění se zvoleným postupem a potvrdili i to, že nešlo o náhlé rozhodnutí, ale o zcela systémový krok, vycházející z výše uvedených úvah a sledující též již shora zmíněné cíle. Znovu je třeba v této souvislosti zdůraznit, že lze vést polemiku o tom, zda zvolený cíl a prostředky, které k jeho dosažení byly užity, jsou nejvhodnějším řešením. Taková polemika je v rámci politických rozhodnutích možná kdykoliv a také se děje. Z hlediska trestního práva by snad mohlo mít význam toliko to, kdyby šlo o rozhodnutí klienta, které by nebylo konzultováno s jeho aparátem, nebylo výsledkem běžného připomínkového řízení, bylo zjevně nezdůvodnitelné a toliko formálně v kompetenci klienta jako ministra. A samozřejmě, v jeho důsledku došlo k nějaké újmě. O takovéto rozhodnutí zcela určitě nešlo. Nemá zřejmě smysl detailně rozebírat všechny výpovědi svědků, připomenu toliko ty, které lze z nějakého důvodu považovat za skutečně zásadní. Za takové lze především považovat výpovědi dvou svědků, kteří v minulosti zastávali stejné postavení jako klient, tj. exministrů Ing. Bérové a Sobotky. Ing. Bérová ve své výpovědi (protokol z 24.10.2006, str. 19-50) velmi podrobně popsala všechny okolnosti, související s realizací vládního úkolu vybudovat a provozovat PVS. Zcela shodně s klientem popsala záměr, způsob jeho řešení a ztotožnila se i s argumentací, pokud jde o využití TC jakožto zakladatele TCS. Je mimo veškerou pochybnost, že tato svědkyně sdílela stejné názory a stejná právní hodnocení jako klient a jak z dalšího vyplyne, nebyla sama. V této souvislosti lze zapochybovat nad logikou celého trestního stíhání. Smlouvu spolupráce mezi MI ČR a TCS skutečně podepsal toliko klient. Ovšem existuje mnohem víc osob, které se veřejně přiznaly k tomu, že na realizaci záměru provozovat PVS prostřednictvím TCS jakožto dceřiné společnosti TC, participovaly a klienta utvrzovaly v tom, že jde o politicky i právně bezchybné rozhodnutí. Z logiky věci by tedy vyplývalo, že by měly být také stíhány, kdyby ovšem nešlo spíše o demonstrativní persekuci klienta a jeho politické rozhodnutí než o vážně míněné dovozování trestní odpovědnosti. Velmi obdobně, byť samozřejmě bez jakéhokoliv podílu na odpovědnosti za vzniklý stav, lze hodnotit výpověď svědka Sobotky (protokol z 25.10.2006, str. 21 a násl.). Z výpovědi tohoto svědka je naprosto patrné, že založení TCS bylo vnímáno ze strany Ministerstva financí ČR jako porušení právních předpisů, ale porušení, které není neběžné a rozhodně nebylo dáváno do souvislosti s nějakým úmyslem způsobit škodu, zneužít pravomoc apod. Je z této výpovědi také patrné, že následný postup byl také velmi formální, klient jakožto ministr a představitel MI ČR akceptoval právní názor předložený svědkem Sobotkou, resp. jeho aparátem, ovšem za situace, kdy bylo současně dohodnuto vynětí TC z okruhu výzkumných ústavů, které budou později přeměněny na právní formu, která již nebude ve sféře vlivu MI ČR. Z tohoto úhlu pohledu je tedy patrné, že šlo spíše o spor koncepcí a výkladu zákona aparátu dvou ministerstev než o nějaký ideový spor dvou ministrů, který vyvolal jeden z těchto ministrů svým zjevně protiprávním rozhodnutím.



29) Svědek Sobotka se také vyjádřil i ke způsobu projednávání zákona o majetku státu (str. 23) a z jeho výpovědi je zřejmé, že ani on si nevybavuje nějakou diskusi nad zmíněným zákonem. Svědek ostatně připustil, že podle výsledků kontroly existuje dalších deset podobných organizací jako byla TCS, ovšem pouze s tím rozdílem, že byly založeny za účinnosti dřívějších právních předpisů, a tedy i jejich existence nemůže být ani předmětem sporu. Svědek také uvedl, že v případu porušování rozpočtové kázně, resp. případů porušení zákona o majetku státu, je v průběhu roku velmi mnoho. Velmi důležitá je zřejmě odpověď, byť spekulativní, na otázku, zda by ve vládě bylo odsouhlaseno založení TCS jako akciové společnosti, na kterou svědek odpověděl kladně. Pozoruhodná je i shoda tohoto svědka se svědkyní Ing. Bérovou ve věci pracovního režimu ministra a jeho schopnosti nějakým způsobem věcně či formálně přezkoumávat materiály, kterou jsou mu předkládány k podpisu. Oba dva uvedli, že jediné, co může ministr dělat, je spoléhat na to, že podklady jsou připraveny řádně a vycházet při tom z referátníků, tedy toliko kontrolovat, zda jsou podepsány příslušnými pracovníky.



30) Služebně o stupeň níže byli v rozhodné době zařazeni svědci Frankl a Kolář. Svědek Frankl působil jako náměstek ministra – klienta a z titulu této funkce se spolupodílel na realizaci vládního rozhodnutí zavést PVS. I jeho výpověď je jednoznačně souladná s výpovědí klienta, pokud jde o cíl a prostředky, které byly voleny, a také, pokud jde o přesvědčení o zákonnosti těchto prostředků, a to v podstatě dodnes a nezávisle na stanovisku Ministerstva financí ČR. Tento svědek byl jedním z těch, kteří podepisovali referátník se smlouvou mezi MI ČR a TCS a i tuto smlouvu považuje za korektní. Jinými slovy, neupozornil klienta, jakožto svého nadřízeného, na nějaké závady či nedostatky. Svědek také vysvětlil rozpor, který do určité míry nedokázal vysvětlit klient a který se týkal faktu, že smlouva byla podepisována dříve, než byla TCS zapsána do obchodního rejstříku, a tedy de iure vznikla. Ať už lze tento postup hodnotit jakkoliv, zjevné je, že principielně nevytvářel nějaký zásadní a nový problém. Buď bylo skutečně možné předchozí podpis zhojit, což se nepochybně stalo poté, kdy TCS byla zapsána do obchodního rejstříku. V opačném případě, kdyby společnost TCS zapsána nebyla, pak by smlouva byla a priori neplatná a nemohla by způsobit žádný problém. Svědek popsal, jakými vnitřními peripetiemi procházelo rozhodování o způsobu provozování PVS a z jeho výpovědí je zcela patrné, že šlo o zcela korektní a obvyklý postup se všemi formálními náležitostmi. I kdyby, jak je tedy tvrzeno, šlo o postup, který posléze generoval chybné rozhodnutí i podpis smlouvy, která z nějakého důvodu by měla být protiprávní, klient jednal zcela obvyklým způsobem, vycházel z běžné praxe, spoléhal na doporučení svých podřízených jako kdykoliv předtím a potom a jako ostatně i jiní ministři, tedy jednal bona fide. Výslech svědka Frankla je zapsán na 28 stranách protokolu o soudním jednání, což reprezentuje poměrně značný rozsah jeho výpovědi. Z ničeho v této rozsáhlé výpovědi ovšem nelze dovodit, že by existoval nějaký jiný závěr než ten, který je uváděn, a nebo, že by celý tento postup měl sloužit jen k zakrývání vědomě protiprávního jednání. Zjevné také je, že nehrozilo žádné nebezpečí majetkové újmy, která by zasáhla státní majetek.



31) S výpovědí tohoto svědka koresponduje plně i výpověď svědka Koláře, který pracoval jako ředitel kanceláře ministra, konkrétně ministra MI ČR a ještě konkrétněji, klienta. I on je signatářem referátníku, i on jednoznačně vyjádřil svůj souhlas s postupem, který byl zvolen při zajišťování vládního úkolu uvést do provozu PVS. Tento souhlas se týká všech realizovaných kroků, tedy včetně založení TCS. I tento svědek potvrzuje, že rozhodnutí založit způsobem, jakým k tomu došlo, bylo odrazem mínění aparátu ministerstva informatiky a tento aparát byl také podle svědka (str. 57) v rozporu s názorem aparátu ministerstva financí. Jednání obou aparátů označil za neústupné. Svědek také popisuje způsob a důvody vyřešení celé záležitosti, tedy to, že klient nakonec ustoupil z důvodů, které on sám vysvětloval, totiž proto, že není výhodné být v rozporu s ministerstvem financí.



32) Obdobná, byť ne v takto vyhraněné podobě, je výpověď svědka Ing. Geusse (protokol z hl.l. 16.8.06, str. 1-17). I svědek podepsal inkriminovaný svědek a vycházel přitom z přesvědčení, že jedná správně a zákonně.



33) Výpověď těchto svědků, a tedy i obžalovaného Vladimíra Mlynáře, je potvrzována i výpovědí svědka Mgr. Plíška. Ten zastával na MI ČR od 1.1.2003 pozici ředitele legislativně právního odboru. Výpověď tohoto svědka popisuje rozsah přezkoumávání předložených materiálů, přičemž z jeho výpovědi je patrné, že útvar, který řídil, nevznesl žádné zásadní připomínky.



34) I když to není podstatné, je velmi pravděpodobné, že jedním z těch, kdo po právní stránce ovlivnili konstrukci provozovatele PVS, tedy konkrétně založení TCS jako obchodní společnosti, byl svědek JUDr. Petr Mai (protokol z hl.l. 15.8.2006, str. 12-26). I tento svědek dodnes vyslovuje přesvědčení, že postup, který byl zvolen, nebyl protiprávní. Z jeho výpovědi je patrné, že pokud byl tázán, ujišťoval jako právník a advokát, že zvolený postup je legální. K dotazu soudu dokonce svědek svoji právní konstrukci vysvětlil (str. 19). Zřejmě vcelku správně v této souvislosti svědek uvedl, že nepátral po úmyslech zákonodárce v důvodové zprávě, neboť důvodná zpráva není výkladovým prostředkem. Proti tomu svědek uvádí, že četl řadu komentářů obchodního zákoníku. K předestřeným publikacím, které se zabývají hospodařením s majetkem státu, namítl, že v daném případě nejde o státní podnikání, ale o podnikání společnosti TCS, která byla založena nikoliv státem, ale státní organizací (str. 20).



35) V kontextu s výpověďmi některých svědků, kteří tvrdí, že některý postup vedení TC, resp. MI ČR, ve vztahu k uvedené záležitosti je protiprávní, nelze nezmínit výpověď svědkyně JUDr. Voclové (protokol z hl.l. 15.8.2006, str. 26-30). Z výpovědi této svědkyně, která jako notářka sepisovala zakládací listinu společnosti TCS, je mimo veškerou pochybnost patrné, že jako právnička nespatřovala ve způsobu založení této společnosti nic nezákonného, neboť jinak, jak připomněla otázka předsedkyně senátu, by byla povinna provedení nezákonného úkonu odmítnout.



36) Krom řady svědků, kteří jsou z hlediska klienta irelevantní, nelze nezmínit svědka Nováka, Ing. Moravce, Prouzu, Vrzala, Ing. Suchára (všichni vyslechnuti 23.10.2006) a svědkyni Vrchotovou (vyslechnuta 13.10.2006). Všichni tito svědci vypovídali s viditelnou snahou, uvést skutečnosti, které by dokládaly minimálně protiprávnost zvoleného postupu, ale ještě raději protiprávnost, a to vědomou protiprávnost jednání obžalovaných. Ať již soud bude jejich výpověď ve vztahu k dalším obžalovaným hodnotit jakkoliv, je především mimo veškerou pochybnost, že ve vztahu ke klientovi neuvedli nic, z čeho by bylo možné dovozovat, že měl být, alespoň jejich prostřednictvím, informován o jakýchsi výhradách či nejasnostech, které se týkají projektu na založení TCS. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit, že jde o svědky naprosto nekompetentní k jakýmkoliv právním závěrům. Minimálně ve dvou případech jde o osoby, se kterými byl skončen pracovní poměr s MI ČR za okolností ne pro ně příznivých. Není předmětem tohoto řízení zkoumat, zda pravdu mělo ministerstvo, či zda jsou důvodné jejich námitky. V každém případě je zřejmé, že tito svědci (Novák, Vrchotová), zaujímali vůči MI lhostejný postoj. Z důvodů, které jsou nejasné, obdobný problém měl zřetelně svědek Ing. Prouza, svědek Vrzal a nepřátelské postoje zaujímá zřetelně i Ing. Štefan Suchar. Ten se v rozporu s tím, o čem by měl hovořit svědek, zabýval jakýmsi právním hodnocením a pokoušel se vyvracet důvody, které snad měly vést k založení TCS. S jeho argumentací nemá smysl se zabývat, protože z právního hlediska je zcela bezcenná. Svědek nemá právnické vzdělání a nebyl ostatně přizván k tomu, aby zaujímal právní stanoviska, ale aby vypovídal o skutečnostech, které viděl nebo o nichž je jiným způsobem informován. Na místo těchto skutečností, které by snad byly relevantní, se svědek zabývá jakýmisi poněkud paranoidními úvahami o tom, jak měla být celá záležitost maskována novinářem, kterému popsali, v čem je podle nich problém. Obdobná stanoviska pak zaujali i další svědci, ale znovu je třeba zdůraznit především to, že nikdo z nich ani netvrdil, že by přišel do kontaktu s klientem a jej o něčem informoval.



37) V rámci hlavního líčení byly dále provedeny listinné důkazy, k nimž se klient dílem vyjádřil, ale z nichž také nevyplývá nic jiného, konkrétně nic, co by vyvracelo jeho obhajobu.



Za této situace je tedy možné s ohledem na učiněná skutková zjištění odpovídat na otázky, které byly formulovány výše.



AD A)



V dané věci nemohlo dojít k jednání, které by bylo kvalifikovatelné jako zneužití informací v obchodním styku. Skutková podstata trestného činu dle § 128 odst. 2 jednoznačně směřuje k ochraně před nekalosoutěžním či nekalokonkurenčním jednáním ze strany představitelů obchodních společností. Základní podmínkou zde je stejný nebo podobný předmět podnikání, tj. musí jít o subjekty, které podnikají. V dané věci ovšem vystupuje toliko ministerstvo, což zcela jistě není podnikatelský subjekt, dále příspěvková organizace, která také není podnikatelským subjektem, byť možná část svých finančních prostředků získává ze zakázek, takže toliko TCS je tím subjektem, jehož ochranu má zajistit ust. § 128 odst. 2 tr.zák. Doposud nikdo se nezabýval tím, že by alespoň vymezil, jaký předmět podnikání měla či má příspěvková organizace TC a v čem došlo ke zkrácení jejich práv. Je jinou věcí, že bylo přijato politické rozhodnutí o tom, že tento subjekt nebude provozovatelem portálu veřejné správy, ale to bylo plně v kompetenci MI ČR. Konstrukce, která je sub III obžaloby předkládána, je nejen nesprávná, ale naprosto absurdní. Fakticky totiž je tvrzeno, že MI ČR tím, že plně ve své kompetenci uzavřelo smlouvu o zajišťování určitých činností s obchodní společností (TCS), poškodila příspěvkovou státní organizaci, neboť správně míněno zákonně měla být tato smlouva uzavřena s TC. V tom je spatřován úkor. Z čeho ovšem vyplývala povinnost MI ČR uzavřít smlouvu s TC, není zmíněno, naopak už bylo konstatováno, že nebýt peripetie se založením TCS, zajisté bylo plně právem MI ČR, aby uzavřelo smlouvu o provozování PVS s jakýmkoliv jiným dodavatelským subjektem na území tohoto státu a dost možná že i mimo území tohoto státu. Odpověď na prvou otázku tedy je, že nedošlo k jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako zneužití informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 , resp. 4 tr.zák.





AD B)

Odpověď na tuto otázku je logická a vyplývá z toho, že nedošlo ke skutku sub A otázek. Je ovšem třeba v této souvislosti znovu připomenout, že zde dochází díky formulaci obžaloby k jistému zmatení. Jednou věcí je, zda byla legálně zřízena TCS a druhou věcí, zda MI ČR bylo oprávněno uzavřít smlouvu o provozování PVS s jakýmkoliv dodavatelem, míněno samozřejmě dodavatelem schopným kvalifikovaně plnit. V této souvislosti se logicky nabízí otázka, zda by bylo vůbec možné uvažovat o nějakém trestném činu, kdyby, jak ostatně tvrdím, založení TCS bylo legální. Tj. v tomto směru by neexistoval žádný problém. Nevyplývá z ničeho, že by bylo povinností MI ČR uzavírat nějaké smlouvy o dodávkách čehokoliv se subjekty, které toto ministerstvo založilo, konkrétně tedy s příspěvkovými organizacemi, a logicky by tedy uzavření zvedené smlouvy nemohlo být naplněním skutkové podstaty trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák. Nemůže jím tedy ani být v případě, že , jak tvrdí obžaloba, TCS byla založena protiprávně, neboť tato skutečnost není součástí skutkového základu trestného činu dle § 128 odst. 2 tr.zák.





AD C)

Je nesporné, že klient podepsal smlouvu jménem MI se společností TCS.





AD D)

Podpis této smlouvy nebyl výkonem pravomoci veřejného činitele, ale byl jednáním v obchodně právních vztazích. Obžaloba si zřetelně neujasnila, v jaké pozici se obžalovaný Vladimír Mlynář nacházel ve chvíli, kdy tuto smlouvu podepisoval. Konstrukce, které zde předkládá obžaloba, by znamenala, že všechny civilně právní úkony, které za státní orgán činí jeho představitel, lhostejno, zda jde o ministerstvo či nějaký jiný státní úřad, by měly být činnostmi, vykonávanými v rámci pravomoci veřejného činitele. To je naprosto nesprávná interpretace zákona.



V této souvislosti je třeba zmínit poněkud neobvyklou pozici ministra, na kterého obžaloba zřetelně nahlíží jako na osobu odpovědnou přibližně stejně jako je tomu u statutárního orgánu obchodní společnosti. Tak tomu zcela určitě není. Ministr je především a ve smyslu čl. 67 odst. 2 Ústavy členem vlády. Jde o politickou funkci a těžiště jeho činnosti spočívá právě v činnosti vládní. Vláda je specifický politický útvar, definovaný čl. 67 odst. 1 Ústavy jako vrcholný orgán výkonné moci. Jinak řečeno, ministr je především členem vrcholného orgánu výkonné moci. Z titulu této své funkce odpovídá Sněmovně (čl 68 odst. 1 ústavy), přičemž jeho funkce vzniká a zaniká způsobem, který je v Ústavě poměrně podrobně popsán. Významné zde je, že podle čl. 68 odst. 2 Ústavy prezident republiky na návrh předsedy vlády jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Především je v této souvislosti zřejmé a také z praxe známé, že existují ministři, kteří nejsou pověření řízením ministerstva. Pověření řízením ministerstva je tedy samostatný akt, který může a nemusí následovat po jmenování ministrem, aniž by to na vliv ministerské funkce mělo jakýkoliv vliv. Další právní povinnosti ministra, ať již ve vztahu k vládě a této činnosti, anebo ve vztahu k ministerstvu, byl-li snad pověřen jeho řízením, nikde definovány nejsou. To vyplývá z již zmíněné politické povahy ministerské funkce. Vláda a pochopitelně i ministr jako takový jsou odpovědni Poslanecké Sněmovně, přičemž je notoricky známo, že Poslanecká Sněmovna za jistých okolností může dosáhnout demise vlády pouhým hlasováním o nedůvěře, aniž by k tomu musely být splněny jakékoliv další právní podmínky, To je pravděpodobně důvodem, proč pro činnost ministra nejsou stanovovány nějaké podmínky , např. neexistuje zákon, který by ministrovi ukládal počínat si stejně, či obdobně, jako člen orgánu obchodní společnosti, tedy vykonávat svoji působnost s péčí řásného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch.zák.).



Jakýsi náznak určitého právního závazku ministra představuje čl. 69 odst. 2 Ústavy, který předepisuje slib člena vlády, v němž tento se mimo jiné zavazuje zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužít svého postavení.



Je spíše zvykem než zřetelnou právní konstrukcí, že navenek za ministerstvo jedná ministr, který také podepisuje nejzávažnější dokumenty a k podpisu těch dalších zmocňuje své podřízené, náměstky a další zaměstnance ministerstva. Dlužno připomenout, že sám ministr není zaměstnancem ministerstva , a tedy se na něj nevztahují ani povinnosti vyplývající ze zákoníku práce. Při podpisu obchodní smlouvy (typicky v tomto případě) tedy ministr nevykonává žádnou svěřenou pravomoc, tím méně pak pravomoc ve smyslu § 89 odst. 9 tr.zák., nevystupuje zde jako veřejný činitel, ale, spíše jako zvykově než de iure, jakožto představitel určité instituce. Naprosto shodně a v obdobné pozici jako např. jednatel obchodní společnosti, předseda představenstva akciové společnosti atd. Při podpisu smlouvy tedy klient rozhodně nevystupoval jako veřejný činitel.



Nebylo ani prokázáno, že by smlouvou vznikla jakákoliv škoda a zcela jistě nebylo prokázáno, že by zde bylo možné i alespoň spekulovat o úmyslu klienta podpisem smlouvy způsobit nějakou škodu. To je z výše uvedeného patrné. klient postupoval standardním způsobem jako ve všech jiných případech, kdy podepisoval nějaké smlouvy či obecněji činil jakékoliv právní úkony jménem ministerstva. Svůj záměr konzultoval s příslušnými pracovníky ministerstva a tato skutečnost je osvědčena nejen již několikrát zmíněným referátníkem, ale shora uvedenými svědky.



AD E)

Rozhodně nebylo prokázáno, že by byl uvedeným činem jinému, tím méně pak klientovi opatřen jakýkoliv prospěch. Obžaloba je, pokud se týká konstrukce škody či majetkové újmy, obtížně srozumitelná. Naproti tomu je zřejmé, že založením TCS se majetek státu, pojímáno globálně, nijak nezmenšil. Nedošlo ani ke ztrátě kontroly nad tímto majetkem, neboť MI ČR bylo zakladatelem příspěvkové organizace TC a ta zakladatelem TCS. Jinak řečeno, v majetku TC byla obchodní společnost TCS včetně základního kapitálu, který byl do ní vložen. Spekulace o možném vyvedení majetku ze společnosti TCS jsou naprosto nepřípadné, neboť by šlo protiprávní jednání, což je situace, k níž může dojít za všech okolností, ale kterou nelze rozhodně nikomu předem klást za vinu, samozřejmě pokud do orgánu takovéto společnosti nejsou jmenovány či zvoleny osoby, u kterých je tato hrozba na prvý pohled patrná. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo.



AD F)

Konstrukce vědomého porušení zákona č. 219/2000 Sb. vzhledem k tomu, že jeho text musel být klientovi znám jakožto poslanci, který se podílel na jeho schválení, je od samého počátku zřetelnou slabinou celé obžaloby. A to i v případě, pokud by byl skutečně při jednání o uvedeném zákoně přítomen. Především, a to toliko připomínám, klient byl svými spolupracovníky, podřízenými i nezávislými osobami ujišťován o tom, že zvolený postup není v konkrétním rozporu s předmětným zákonem. Je jednou věcí určitý zákon schvalovat a případně znát jeho text a další věcí zákon aplikovat na konkrétní situace. Klient zcela zřetelně není právník a jiní právníci soudili, že zákon je aplikovatelný způsobem, který byl v dané věci zvolen. Nepřípadná a dokonce nepochopitelná se ale jeví představa obžaloby, že si poslanec jakožto zákonodárce pamatuje obsah všech právních předpisů, na jejichž schvalování se podílel. A navíc, jak výše zmíněno, je schopen tyto předpisy bezchybně aplikovat. K tvrzenému skutku mělo dojít v roce 2003, tedy po více než 3 letech od schvalování zákona č. 219/2000 Sb. Je notorietou, že Poslanecká Sněmovna projednává, příp. schvaluje za jedno volební období tisíce materiálů. Již tento fakt vyžaduje, má-li být tvrzeno to, co tvrdí obžaloba, aby bylo vysvětleno, proč zrovna speciálně ustanovení § 28 zmíněného zákona mělo klientovi utkvět v paměti tak, aby si je pamatoval ještě za 3 roky a, jak bylo zmíněno, aby je i dokázal správně aplikovat. Je s podivem, že takovouto konstrukci předkládá státní zastupitelství, které je orientováno dostatečně v justiční problematice, aby vědělo, že i ti, kteří si zákony nemusí pamatovat, ale kdykoliv si jejich znalost občerstvit nahlédnutím do příslušného právního předpisu, se v řadě případů rozcházejí v názoru na to, jak má být zákon aplikován. Státní zástupci a advokáti předkládají soudu své konstrukce, které soud buď akceptuje nebo neakceptuje, nadřízený tohoto soudu pak může dopět ke zcela jinému názoru, odlišný názor může mít i dovolací soud, v konečné fázi se aplikace zákona může jevit jako protiústavní Ústavnímu soudu a ještě na závěr pak může být celá zákonná aplikace shledána v rozporu s Úmluvou o ochraně občanských práv tak, jak ji vykládá Evropský soud pro lidská práva. Obžaloba nepředložila jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že klient měl nějakou speciální vědomost o normách obsažených v zákoně č. 219/2000 Sb., když navíc bylo zjištěno, že se projednání tohoto zákona vůbec nezúčastnil. Způsob, jakým byl tento konkrétní zákon projednán, popsal poměrně plasticky svědek Frankl. Je ovšem notorietou či mělo by být notorietou, že zákony poslanci obvykle neschvalují poté , co by se detailně zabývali jejich obsahem, anebo to není nezbytné. V mnoha případech jde toliko o politickou vůli, která je prezentována v klubu určité politické strany, takže řada poslanců tam, kdy nejde o jejich výslovnou specializaci, rozhoduje o návrhu zákona na základě takovéto informace.



AD H)



Obžaloba tvrdí v popisu skutku sub. II., že smlouva mezi MI ČR a TCS byla uzavřena na úkor TC. Z toho má zřejmě být dovozeno, že nebýt této smlouvy, byla jediným pretendentem na provozování PVS právě TC. Toto tvrzení ovšem není nijak prokázáno a je, jak výše uvedeno, zcela chybné. Nebyl žádný důvod, proč by v případě neexistence smlouvy s TC byla či musela být smlouva o provozování PVS uzavřena s TC.



AD CH)



V souvislosti s rozborem právního postavení ministra Vlády ČR bylo konstatováno, že tomuto ministrovi nejsou ukládány žádné speciální právní povinnosti. Z toho logicky vyplývá, že rozhodně nemůže jít o osobu, která by měla ze zákona uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Nelze samozřejmě vyloučit, že by takovouto povinnost na sebe ministr vzal speciálně uzavřenou smlouvou, ale v daném případě to není ani tvrzeno a zcela zřetelně k tomu nedošlo. Klient tedy v daném případě nebyl osobou, která by měla uloženou nebo převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jinou věcí je slib ministra počínat si pečlivě. Není ovšem ani tvrzeno, že by si pečlivě nepočínal a naopak je patné, že si počínal stejně jako jiní ministři při vyřizování běžné agendy, tj. před svým rozhodnutím, resp. spíše podpisem si vyžádal stanoviska dostupných odborníků. To tedy lze považovat za dostatečnou pečlivost.



AD I)



Z výše uvedeného logicky vyplývá, že klient nemohl mít ani zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy kohokoliv, kdo by snad v této věci měl vystupovat jako poškozený, když ani není zřejmé, kdo by tímto poškozeným měl být.



AD J)



Opakovaně bylo zmíněno, že z ničeho nelze dovozovat úmysl klienta způsobit jakoukoliv škodu na jakémkoliv majetku v souvislosti s podpisem Smlouvy. Nezávisle na tom, že klient neměl jako ministr povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je zřejmé, že jednal v úmyslu přímém, a to v úmyslu dosáhnout určitého stavu, který podle jeho názoru, ověřeného konzultacemi s podřízenými a odborníky, měl směřovat k optimálnímu řešení problému, vzniklého při provozování PVS. Je třeba v této souvislosti dále podotknout, že před podpisem Smlouvy ani před rozhodnutím o způsobu, jakým bude PVS provozován, nebyl upozorňován na hrozbu vzniku nějaké škody a také ani žádná škoda nevznikla. Nemá tedy vůbec smysl spekulovat o tom, zda snad mohl mít nějaký úmysl způsobit škodu.



AD K)



Z výše uvedeného je patrné, že nevznikla žádná škoda, tím méně pak tedy škoda velkého rozsahu.





38) Závěrem považuji za nezbytné zmínit několik obecných poznámek. Prvá se týká míry nebezpečnosti jednání klienta, i kdyby byla pravda vše, co tvrdí obžaloba. Stát se v roce 1999 rozhodl, že od roku 2000 se bez souhlasu vlády ČR nechce majetkově angažovat v společnostech s ručením omezeným. To je jeho právo. Nesporné je, že před tímto datem se angažoval a nesporně ještě takovéto společnosti se státní účastí existují. Tato účast není nepochybně závažným problémem, tím méně pak něčím, co by bylo absolutně nepřijatelné, například jako jednání, která mají postihovat ustanovení, kterými je jednání klienta kvalifikováno. Selftrading, který má postihovat ustanovení § 128 odst. 2 tr.zák. je nežádoucí za jakékoliv situace a je jinou věcí, zda musí být postihováno trestním zákonem. Tedy evidentně něco jiného, než v případě majetkové účasti státu v obchodní společnosti. Ta být může či nemusí, podle úvahy státu. Nejde o apriori nežádoucí jednání. Totéž lze říci o skutkové podstatě § 255 tr.zák. Aby se klient vyhnul i jen stínu podezření stačilo vyžádat si výjimku (souhlas ?) vlády, kterou by nepochybně dostal. Z toho lze dovodit, že je trestně stíhán jen proto, že inicioval založení obchodní společnosti bez předepsané vládní výjimky (souhlasu ?). Může vůbec mít takovéto jednání nebezpečnost nutnou k naplnění materiální stránky trestného činu? Podle mne zcela určitě ne. Ostaně, kdyby neustoupil, TCS by fungoval normálně a nikomu by to nevadilo a nikomu také neublížilo.



39) Druhá poznámka souvisí s prvou. Klient je nepochybně občansky zachovalý, ač relativně mladý, má za sebou velmi úspěšnou kariéru a není důvod nevěřit tomu, že je to, čemu se obecně říká slušný člověk. Obsáhle vysvětloval, proč se rozhodl v dané věci tak, jak se rozhodl a je zřejmé, že mu toto rozhodnutí schválila řada jiných lidí, o kterých lze hovořit obdobně. Tedy řada slušných lidí. Přesto ale obžaloba bez jakéhokoliv důkazu, jen z toho, že bylo určité rozhodnutí přijato, tvrdí, že že všichni tito lidé jednali v úmyslu porušit pravidla hospodářského styku, poškodit stát a způsobit mu majetkovou újmu, kohosi neznámého obohatit a ještě zneužít pravomoci , kterou údajně ministr má. Jinak řečeno, jednat minimálně neslušně. To, vše za situace, kdy prakticky denně zjišťujeme, že některá dřívější rozhodnutí vlád jsou buď problematická anebo vysloveně škodlivá pro tuto zem a její občany. A je také zjevné, že rozhodnutí, která se ex post ukáží jako vysloveně chybná budou přijímána i nadále, že to je součástí toho, co by v podnikání bylo nazváno podnikatelské riziko. Tedy asi politické riziko. A z nějakého záhadného důvodu ze všech těchto rozhodnutí je vybráno jedno, navíc takové, kde jeho správnost či nesprávnost je věcí diskuse, rozhodnutí, kterým nevznikla žádná materiální újma, a pro ně je zahájeno trestní stíhání. Je zřejmé, že se nelze hájit poukazem na nějaká jiná protiprávní jednání. Zde ale nejde o jednání protiprávní a zcela určitě není důvod presumovat, že ti, kteří souhlasili s posléze zvoleným řešením, měly nezákonné úmysly. I v tom nejhorším případě jednali bona fide.



Ze všech těchto důvodů tedy nelze než uzavřít tak, že v dané věci nedošlo ke spáchání žádného trestného činu a návrh na zproštění obžalovaného je důvodný.


JUDr. Tomáš Sokol

obhájce obžalovaného Vladimíra Mlynáře