mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem25.1.2007

ŠOK V SOUDNÍ SÍNI

ŚOK V SOUDNÍ SÍNI
Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo na Britských listech 25.1.2007

Odpoledne 24.1.2007 vynesla Silvie Slepičková, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, rozsudek nad bývalým ministrem informatiky Vladimírem Mlynářem a jeho spoluobžalovanými Dušanem Chmelíčkem, ředitelem státní příspěvkové organizace Testcom a jeho náměstkem Vítem Novotným. Byla k nim „štědrá“: Vladimíra Mlynáře odsoudila k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, jeho druhům „nadělila“ po šesti letech. K tomu pětiletý zákaz činnosti ve správě majetku. Byla k nim vlastně laskavá, protože se držela při spodní hranici trestní sazby, která je 5-12 let a dokonce jim prokázala laskavost: místo věznění ve věznici s ostrahou je poslala do „fešáckého kriminálu“ ve věznici s dohledem. Zprávu odvysílaly televizní a rozhlasové stanice vesměs s důrazem na určitý nádech senzačnosti události. Není divu. Vladimír Mlynář je první polistopadový ministr, který byl odsouzen za domnělou trestnou činnost, jíž se měl dopustit v souvislosti s výkonem funkce. Jeho předchůdci – Jindřich Kabát a Marie Součková – byli zproštěni viny. Bývalý ministr Ivo Svoboda je sice ve vězení, ale to za skutky, kterých se dopustil jako podnikatel.

Rozsudek není pravomocný. Obžalovaní se odvolali na místě a státní zástupce si ponechal lhůtu na rozmyšlenou. Je tedy jisté, že věc pokračuje k Vrchnímu soudu v Praze. Přestože poměrně vysoké uložené tresty zcela jistě rozvlní hladinu veřejného mínění, nepravomocný a viditelně vadný rozsudek by nestál za komentář, nebýt některých okolností, jež jeho vydání předcházely.
Kromě jiných výstřelků došlo den před ukončením dokazování k zásadní změně k horšímu v právní kvalifikaci domnělých provinění obžalovaných. Zvlášť výrazně se to dotklo postavení Vladimíra Mlynáře. Podle obžaloby měl pomoci svým společníkům ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst.2 tr.z. v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. Za to mu hrozil trest do tří let odnětí svobody. Protože má čistý trestní rejstřík a dobrou pověst, při zachování původní kvalifikace by mu nejspíš v nejhorším případě byl uložen trest podmíněný. Změnou právní kvalifikace jej soud postavil na roveň jeho společníkům, čímž posunul hranici hrozícího trestu na úroveň 5-12 let. Přestože jsem řízení od počátku pečlivě sledoval, marně přemýšlím, jaké změny v charakteristice skutkových dějů v závěru dokazování přivedly soudkyni k tomuto kroku. U obžalovaného Mlynáře jde o zásah do práva na obhajobu. Jeho obhájce Tomáš Sokol by určitě od počátku vedl obhajobu důrazněji, kdyby počítal s tak závažným ohrožením svého klienta.
Pozoruhodné bylo i chování žalobce Městského státního zastupitelství Jana Karabce. Již na počátku trestního stíhání se vyznamenal tím, že nechal do médií uniknout informaci o záměru stíhat ministra vlády ČR. Přestože žvanivost státních zástupců tehdy byla celkem běžným prohřeškem, byl za to pokárán později sesazenou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou. Dále se projevil tím, že předložil obžalobu, která působí dojmem, že nikdy neslyšel o obchodním právu. V průběhu soudního řízení byl neopatrný a vyvolal proti sobě podezření obžalovaných, že si neudržuje náležitý odstup od svědků obžaloby, namočených do podání trestního oznámení. Jeho úterní závěrečná řeč měla lehce urválkovský nádech. Nebývá obvyklé, že by státní zástupce v závěrečné řeči komentoval postoj novinářů ke končícímu řízení. Jeho závěrečná řeč ale začala stížnostmi na masivní mediální kampaň a tlak na orgány činné v trestním řízení. Z archivů lze snadno zjistit, že média skutečně věnovala jistou pozornost této kauze v jejích počátcích, kdy k její zajímavosti přispěla právě aféra s únikem informací od pana státního zástupce. Zájem se ale brzy vyčerpal a nastalo mlčení. Během soudního řízení novináři případ téměř ignorovali. Kromě toho, že před každým zahájením jednání natočili pár záběrů na obžalované a obhájce, většinou jsem v prostoru pro veřejnost seděl sám. I kdyby se Karabcovo lamento týkalo několika mých článků na Britských listech a v Literárních novinách, čemuž nevěřím, stále intenzivní mediální kampaň nikde nevidím. Pan státní zástupce šel ovšem ve výstřednosti ještě dále a pustil se do hodnocení nepříznivého společenského klimatu, které Vladimír Mlynář se společníky měli vytvořit svou arogancí na ministerstvu informatiky a ve státní příspěvkové organizaci Testcom. Obraz si vytvořil z výpovědí svědků, kteří se podíleli na vyvolání trestního oznámení. Společenská atmosféra na ministerstvu není prvkem skutkové podstaty trestného činu a státnímu zástupci nepřísluší ji hodnotit. Celkově působila závěrečná řeč žalobce jako projev snahy dosáhnout potrestání za každou cenu a k dosažení cíle použít úplně čehokoli. Pak ale překvapivě došel k výsledku, který byl pro obžalované vcelku příznivý. Navrhl podmíněné tresty hluboko pod spodní hranicí trestní sazby: pro Vladimíra Mlynáře 1 rok s odkladem na 1-2 roky, pro Dušana Chmelíčka 2 roky s odkladem na 4-5 let, pro Víta Novotného 1-2 roky s odkladem na 3-4 roky.
Obžalovaní mají velmi kvalitní obhájce. Po jejich závěrečných řečech se zdálo, že žalobu rozcupovali a prokázali její nesmyslnost. Za této situace se předpokládalo, že pro soud bude velmi snadné přejít od jeho návrhu na mírné podmíněné tresty výsledkům dokazování logicky přiměřené zproštění obžaloby. Vyhlášení rozsudku proto vyvolalo v obžalovaných, obhájcích a přítomné veřejnosti šok.
Není časté, že by soud byl tak výrazně přísnější než státní zástupce jako v tomto případě. Obvyklejší je opačná situace. Rozsudek soudkyně Silvie Slepičkové má pro nepravomocně odsouzené jedinou přednost: státní zástupce se nemůže odvolat v jejich neprospěch co do výše trestu. Jejich postavení v odvolacím řízení tím bude usnadněno.
Nemá smysl zabývat se podrobně odůvodněním rozsudku, protože bude podroben přezkoumání odvolacím soudem, případně i Nejvyšším a Ústavním soudem. Na problematická místa konstrukce obžaloby jsem upozornil v předešlých článcích a další dokazování na základním obrazu nic nezměnilo. Lze snad připustit, že založení společnosti Testcom servis s.r.o. a naplnění jejího základního kapitálu z finančních prostředků zakladatelské organizace bylo nezákonné, byť obhajoba s odvoláním na jiné právní autority toto odmítá. Ale i kdyby byl v tomto bodě závěr soudu správný, ještě stále to neznamená, že se odsouzení dopustili trestného činu. Nezákonné jednání se stává trestným činem teprve naplněním tzv. subjektivní stránky trestného činu: prokázáním zlého úmyslu a způsobení škody nebo obstarání neoprávněné výhody na úkor poškozeného. Soud věří, že obžalovaní zřídili Testcom servis s.r.o. s úmyslem umožnit odčerpávání finančních prostředků k nějakým nekalým účelům. Důkaz pro tuto domněnku ? Žádný. Je to klasická ukázka, jak špatní soudci rozumí zásadě „in dubio pro reo“ ve spojení s presumpcí neviny. Škodu shodně s obžalobou vidí soud v převedení finančních prostředků z majetku státní příspěvkové organizace Testcom do základního kapitálu společnosti Testcom servis s.r.o., vlastněné státem a řízené státními úředníky. Za škodu považuje i dočasné použití finančních prostředků státní příspěvkové organizace Testcom na zaplacení administrativních výloh při založení Testcom servis s.r.o. Testcom servis s.r.o. po svém zřízení samozřejmě Testcomu tyto peníze vrátil. Jde o standardní postup, který se používá úplně běžně a vlastně ani jiné řešení neexistuje. Nelze přece očekávat, že úředníci, pověření zaměstnavatelem k založení jím vlastněné společnosti, rozbijí doma prasátka, aby mohli zaplatit např. za notářský zápis o jejím ustavení. Proti tomu všemu stojí skutečnost, že jediná prokazatelná a měřitelná škoda, která v souvislosti se zřízením Testcom servisu s.r.o., je penále, které vzniká tím, že soud nechal obstavit účty společnosti a likvidátor nemůže zaplatit zbytek neuhrazených nákladů na činnosti společnosti. Trpí tím i dodavatelé, ale to soud vůbec neznepokojuje. Tvrzení soudu, že finanční prostředky státní příspěvkové organizace Testcom unikly z dohledu státu do soukromé společnosti Testcom servis s.r.o., se sice zdá být po formální stránce správné, ale z hlediska reálných hospodářských vztahů je hloupé. Mezi formou a obsahem nebývá vždy soulad a toto je jeden z příkladů: Testcom servis s.r.o. byl po stránce formální soukromá společnost, svým obsahem byl státní firmou.
Soudkyně se zřejmě neorientuje dobře v obchodněprávní problematice případu. K tomu přistupuje její zjevná neznalost podnikového prostředí a praxe. Ta jí brání pochopit, že podnik je dynamicky se vyvíjející organismus, který se od svého založení do cílové podoby dostává postupně, takže nemá již v první chvíli po založení všechny atributy, které potřebuje k dokonalosti. Některé jevy, které vytýká žalovaným, jsou jen důsledkem toho, že Testcom servis s.r.o. neměl čas se normálně vyvinout, protože krátce po jeho založení se ministři Mlynář a Sobotka dohodli na jeho likvidaci. Např. nestačil převést do svého stavu dva pracovníky, které pro jeho pozdější potřebu, před jeho zřízením přijal Testcom. Zrovna tak je mimo její obzor fungování ministerstva a zejména způsob práce a života ministra. Netuší, že ministr není pánem svého života a je zcela závislý na tom, jaký program dne mu připraví jeho podřízení, a jaké informace mu předloží k vyhodnocení a uvěření.
Způsob, jakým toto řízení od počátku probíhá, působí dojmem, že někdo rozhodl, že Vladimíra Mlynáře a další odsouzené je třeba řádně „pocvičit“ a žalobce a soudkyně se snažili tohoto cíle dosáhnout i za cenu účelového nesprávného vyhodnocení důkazů. Obžalovaní museli být odsouzeni, proto byli odsouzeni. Ale může to být i jinak, a to tak, že soudkyni zahltil nadbytek informací, které během dokazování získala, a nezvládla pak intelektově jejich správné vyhodnocení. Je otázka, která z obou možností je horší. Podstatný je výsledek: tři rodiny jsou v šoku z rozsudku, který v dalším řízení nemůže obstát.
Nechtěným produktem tohoto procesu bude zcela určitě posílení pochybností laické veřejnosti o správnosti vymezení postavení soudců v soustavě státní správy. Nezávislost soudce je sice hezká věc, ale po takovém „úletu“, jakým je rozsudek soudkyně Silvie Slepičkové z 24.1.2007, by v racionálně řízené organizaci následovalo přezkoumání způsobilosti pokračovat ve výkonu úřadu.
Paní soudkyni ostatně černý talár s fialovým lemem vůbec nesluší. Je to škoda. Lépe by jí to slušelo v bílé brigadýrce a s plácačkou v ruce uprostřed křižovatky. Mimo to si myslím, že po tak náročném výkonu, jakým byla tato kauza, by si zasloužila zotavení. Věděl bych o vhodné zotavovně: je na adrese Na Rozkoši 900, Světlá n.S.