mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem29.1.2007

SOUD S EXMINISTREM MLYNÁŘEM VII

GROTESKNÍ PROCES S MLYNÁŘEM
( pův.titulek EXMINISTR MLYNÁŘ ODSOUZEN)
Zdeněk Jemelík, Praha
Vyšlo na 2.str. 5.č. Literárních novin 29.1.2007

Trestní řízení u Městského soudu v Praze proti bývalému ministrovi informatiky Vladimíru Mlynářovi a spoluobžalovaným Dušanu Chmelíčkovi, řediteli státní příspěvkové organizace Testcom, a Vítu Novotnému, jeho náměstkovi, dospělo 24.ledna 2007 k vynesení nepravomocných rozsudků. Vladimír Mlynář má jít do vězení s dohledem na pět a půl roku, spoluobžalovaní by měli za mřížemi strávit po šesti letech. Vladimír Mlynář je tak prvním polistopadovým ministrem české vlády, který byl odsouzen za jednání související s výkonem úřadu. O stavu, v kterém bylo řízení k 15. listopadu 1996, jsem referoval v 47. čísle tohoto listu. Obraz skutkové podstaty se od té doby v podstatě nezměnil.

Středeční rozsudek vzbuzuje vážné pochybnosti o odborné a intelektuální způsobilosti předsedkyně senátu vypořádat se s nahromaděnými informacemi. Uznání obžalovaných vinnými a uložení tvrdých trestů kontrastuje se společenskou hodnotou jimi odvedené práce, za kterou jsou kriminalizování. Odsouzení pykají za svůj postup při zřizování internetového Portálu veřejné správy. Plodem jejich „zločinů“ je vysoce užitečné zařízení, které denně usnadňuje život spoustě lidí. Rozsudek je nesmyslný i kvůli absenci jejich osobního prospěchu, z kterého je ani obžaloba nevinila. Podezření, že pomohli k snadnému výdělku někomu ze subdodavatelů, zůstalo v poloze domněnek. Podle obžaloby a soudu způsobili škodu státu tím, že vyvedli z prostředků státní příspěvkové organizace Testcom 7,5 mil. Kč do základního kapitálu obchodní společnosti Testcom servis s.r.o., jejímž jediným majitelem byla státní příspěvková organizace Testcom, tedy stát, a která byla řízena státními úředníky.Předchozí věta připomíná svou stavbou žertovnou píseň o psovi, jenž jitrničku sežral, ale při své stylistické ošklivosti přesně odhaluje nepřítomnost logiky v úvahách soudu. Odsouzení se dále měli provinit tím, že ke škodě Testcomu obstarali neoprávněnou výhodu jinému, jímž byl Testcom servis s.r.o., společnost vlastněná státem prostřednictvím poškozeného Testcomu. Opět tvrzení, jež neobstojí proti pravidlům formální logiky. Absurdní úvahy soudkyně Slepičkové by byly k smíchu, kdyby tento nesmysl nebyl klíčem k neštěstí tří rodin, postižených rozsudkem. Paní soudkyně přičítá odsouzeným k tíži i zaplacení administrativních výloh za zřízení Testcom servis s..r.o. z prostředků státní příspěvkové organizace Testcom, jež byly po ustavení Testcom servis s.r.o. bez průtahů refundovány. Patrně si myslí, že bylo povinností státních úředníků, jimž nadřízený úřad uložil založit společnost s ručením omezeným, aby doma rozbili prasátka a zaplatili za stát zřizovací poplatky ze svého. Jedinou skutečnou prokazatelnou škodou je penále za prodlení při úhradě závazků Testcom servisu s..r.o. v likvidaci, způsobené obstavením účtu společnosti. O tom, kdo ponese odpovědnost za tyto ztráty, soud mlčí, neb by musel ukázat prstem na sebe.
Rozsudek je průlomový nejen v tom, že má „jít do tepláků“ za způsob výkonu své funkce ministr vlády ČR, ale i v ohrožení bezpečného postavení podřízených úředníků, plnících zadání nadřízených. Obžalovaným Chmelíčkovi a Novotnému nebylo prokázáno, že by při zajišťování činnosti Portálu veřejné správy a zřizování Testcom servis s.r.o. šli dále nebo jinam, než jim uložil ministr. Zdálo by se, že za těchto okolností jejich jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Pokud tedy nebude rozsudek soudkyně Slepičkové smeten opravnými prostředky a začne působit jako precedens, činnost ve státní správě se stane rizikovým povoláním.
Rozhodnutí o účelovém založení obchodní společnosti Testcom servis s.r.o. bylo výstupem standardního rozhodovacího procesu na ministerstvu informatiky. Mohu přijmout názor, že koncepce provozování Portálu veřejné správy prostřednictvím účelově založené obchodní společnosti byla racionální, ale nepropracováním detailů byla znehodnocena. To je ale vše. Nesprávné správní rozhodnutí není automaticky trestným činem . O trestném činu se nedá mluvit, protože nebyla naplněna subjektivní stránka – (nebyl prokázán úmysl způsobit škodu a obstarat neoprávněný prospěch sobě nebo dalšímu) – a nebyla naplněna ani stránka objektivní, tj. nebyla způsobena škoda.
Rozsudek byl nemilým překvapením také proto, že v průběhu celého dlouhého soudního řízení vládla v soudní síni poklidná a přímo dělná atmosféra. Nebylo cítit napětí či dokonce nepřátelství mezi soudem a obhajobou, které je při trestních procesech obvyklé. Předzvěstí bouře se stalo až rozhodnutí předsedkyně senátu den před ukončením dokazování změnit právní kvalifikaci obžaloby. Dotklo se to zejména postavení exministra Mlynáře, kterému při původní kvalifikaci hrozil trest do tří let odnětí svobody, zatímco po úpravě se dostal do pásma 5-12 let.
Katastrofu nevěstilo ani přednášení závěrečných řečí. Státní zástupce Jan Karabec přednesl řeč poněkud neobvyklou. Zahájil stížnostmi na mediální tlak, kterému byl během řízení vystaven. Zapomněl dodat, že o mediální poprask se na začátku trestního stíhání Vladimíra Mlynáře postaral tím, že nechal informaci o něm zveřejnit dříve, než PČR tehdejšímu ministrovi doručila usnesení o zahájení úkonů trestního stíhání. Byl za to sice pokárán tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, ale vyvolanou vlnu mediálního zájmu již nebylo možno uklidnit. Vlastní soudní řízení probíhalo za téměř úplného nezájmu novinářů. Když si to vyřídil s novináři, pustil se do obžalovaných a zvláště do Vladimíra Mlynáře. Tvrdil, že arogantním jednáním se zaměstnanci vytvořili na ministerstvu a v Testcomu nepříznivé společenské klima. Zabýval se tak čímsi, co netvoří součást skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Chtěl prostě ukázat na obžalované jako na lidi, kteří zasluhují potrestání, i kdyby nic neprovedli. Poněkud mi tím připomínal neblaze proslulého prokurátora Josefa Urválka. Kupodivu pak ale navrhl velmi mírné podmíněné tresty v rozpětí 1-2 roky odnětí svobody s odkladem na 1-5 let. Argumentačně byla jeho řeč stejně absurdní jako rozsudek. Po závěrečných řečech obhájců se zdálo, že pro soud bude snadné přejít od navržených mírných trestů k zprošťujícímu rozsudku.
Soudkyně Silvie Slepičková působila po celou dobu řízení dojmem mimořádně pečlivé, odpovědné, inteligentní soudkyně. Právě proto mi některé její úvahy, týkající se účetnictví a obchodněprávních vztahů připadaly přímo mimozemské. Je zjevné, že paní soudkyně neví nic o tom, jak funguje podnik, jak ministerstvo, v jakém režimu žije ministr, jak probíhají rozhodovací procesy na firemní i státní úrovni. Přirozeně, že trestněprávní úvahy, rozvíjející se na základě nepochopení obchodněprávních, finančních a organizačních vztahů, nemohly dopadnout jinak než špatně.