mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem17.5.2007

Odvolaní Dušana Chmelíčka

 

V Praze dne 17.5.2007


 

Odvolání obžalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze k sp.zn.: 2T 1/2006

 

D v o j m o 

I.

 

Rozsudkem vyhlášeným ve smyslu § 128 odst.1 trestního řádu byl obžalovaný Mgr. Chmelíček odsouzen pod bodem I. pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.1, odst.4 trestního zákona a pod bodem II. pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.2, odst.3 tr. zákona, a to podle § 128 odst.4 tr. zákona za použití § 35 odst.1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 ( šesti ) roků, když podle § 39a odst.3 tr.zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

 

Dále mu byl dle § 49 odst.1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, ve funkcích či jako zaměstnanci v pracovním poměru spojených s rozhodováním podle zákonů č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích  a č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů ( rozpočtová pravidla ), v trvání 5 ( pěti ) roků.

 

Obžalovaný Mgr. Chmelíček podal na místě proti uvedenému rozsudku odvolání, které odůvodňuje níže uvedeným způsobem.

 

Obžalovaný má za to, že řízení bylo stiženo podstatnými vadami, když zejména byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci.

 

Podstatné vady řízení se dále týkají porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo na obhajobu.

 

Dále rozsudek samotný má podstatné vady, které mohou způsobovat jeho nepřezkoumatelnost.

 

Dále jsou zde významné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, když soud I. stupně rozhodl rozsudkem, aniž takové pochybnosti odstranil, případně se takovými pochybnostmi vůbec nezabýval.

 

Dále má obžalovaný za to, že rozhodnutím podle § 128 odst.1, odst.4 trestního zákona a podle § 128 odst.2, odst.3 trestního zákona byla porušena ustanovení trestního zákona.

 

 

II.

Porušení § 129 odst.1 tr. řádu

 

Dle § 129 odst.1 tr. řádu musí být vyhotovení rozsudku ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Při vyhlášení rozsudku dne 24.1.2007 byl obžalovaný Mgr. Chmelíček odsouzen pod bodem I. pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.1, odst.4 trestního zákona. Tato skutečnost je jednoznačná i ze zvukového záznamu vytvořeného dle § 55b odst. 2 tr.řádu a uloženého na nosiči CD č. 46/07.

 

Písemné vyhotovení rozsudku však uvádí, že obžalovaný Mgr. Chmelíček měl spáchat bodem I. trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.2, odst.4 trestního zákona.

 

Soud I. stupně porušil povinnost dle § 129 odst.1 tr. řádu, což je dle názoru obžalovaného samo o sobě důvodem pro zrušení rozsudku.

 

 

III.

Porušení § 220 odst.1 tr. řádu

 

Dle § 220 odst.1 může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

 

Dle napadeného rozsudku byl obžalovaný Mgr. Chmelíček pod bodem I. shledán vinným, že:  „…obchodní společnost TESTCOM servis, s.r.o., dosáhla neoprávněných výhod, a to na úkor státu – České republiky…“ Nejedná se zde o hodnocení právní, ale o popis skutku, který je odlišný od žalobního návrhu, dle kterého TESTCOM servis, s.r.o., IČ: 27100987, se sídlem Praha 4, Hvožďanská 3/2053, PSČ 14801 (dále jen „TCs“) dosáhla neoprávněných výhod na úkor státní příspěvkové organizace TESTCOM, IČ: 00003468, se sídlem Praha 4, Hvožďanská 3/2053, PSČ 14801 (dále jen „TC“). Obhajoba obžalovaného byla směrována na vyvrácení uvedeného tvrzení, že TCs nezískal žádnou neoprávněnou výhodu na úkor TC, uvedeným rozhodnutím bylo tedy i porušeno právo obžalovaného na obhajobu.

  

Dále dle napadeného rozsudku byl obžalovaný Mgr. Chmelíček shledán pod bodem I. vinným, že: „…dne 18.12.2003 na dobu určitou do 29.2.2004 obžalovaní Mgr. Dušan Chmelíček a Ing.Vít Novotný, jako jednatelé, uzavřeli smlouvu se společností ECONOMIA, a.s., se sídlem v Praze 7, Dobrovského 25, jejímž předmětem je postoupení práv a povinností provozovatele Portálu veřejné správy v části týkající se Obchodního věstníku TESTCOM servisem,s.r.o., společnosti ECONOMIA,a.s., za které se zavázala zaplatit smluvenou cenu ve výši 15 mil. Kč ročně a za umístění internetových odkazů ve výši 5 mil. Kč ročně, z níž TESTCOM servis,s.r.o., do vstupu do likvidace dne 11.3.2004 přijala odměnu v celkové částce 3.641.667,60 Kč“ V žalobním návrhu obžaloby ze dne 4.4.2006 však takto skutek popsán není. Soud I. stupně zde tedy porušil zásadu obžalovací, když překročil podstatným způsobem meze vázanosti žalobním návrhem. Toto porušení je o to významnější, že s ním soud I. stupně nesprávně spojuje určení výše neoprávněného prospěchu.    

 

IV.

Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění

 

Dle napadeného rozsudku obžalovaný Mgr. Chmelíček jako pracovník a člen orgánu více organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému výhodu i prospěch uzavřel smlouvu na úkor více z nich a tímto činem získal pro jiného prospěch velkého rozsahu. Uvedená konstrukce vychází z následujících závěrů:

 

a)    že obžalovaný Mgr. Chmelíček byl pracovník a člen orgánu více organizací

b)    že uvedené organizace měly stejný předmět činnosti

c)    že uzavřel smlouvu na úkor více z nich

d)    že  tak činil v úmyslu opatřit jinému výhodu i prospěch.

 

K písm. a):

 

Obžalovaný nezpochybňuje, že byl jmenován ředitelem TC a jednatelem TCs. Jsou zde však závažné pochybnosti o tom, zda byl náměstkem ministra informatiky České republiky. Soud I. stupně na str.131 rozsudku konstatuje, že obžalovaný Mgr. Chmelíček se s účinností od 1.7.2003 stal náměstkem Ministerstva informatiky ČR, když k založení pracovního poměru mělo dojít jmenováním. Tato úvaha nemá oporu v právní úpravě platné v rozhodné době. Z § 27 odst.4 zákona č.65/1965 Sb. (dále jen „zákoník práce“) vyplývá, že jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů. Jmenováním může být založen pracovní poměr pouze u vedoucích zaměstnanců. Výklad pojmu vedoucí zaměstnanec je uveden v § 9 odst.3 zákoníku práce. Vedoucími zaměstnanci se rozumí zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele a jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit, kontrolovat atd. I dle komentáře C.H.BECK k zákoníku práce může být vedoucím zaměstnancem pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Obžalovaný Mgr. Chmelíček na Ministerstvu informatiky ČR nezadával pracovní úkoly, neorganizoval, neřídil, nekontroloval, a to z prostého důvodu, že neměl žádného podřízeného zaměstnance. Pochybnosti o platnosti jmenování vznikli již v souvislosti s provedením důkazu organizačním řádem Ministerstva informatiky ČR, když ještě v novele č.3 ze dne 24.10.2003 nebyla funkce obžalovaného Mgr. Chmelíčka jako náměstka ministra zařazena. Tento nedostatek byl napraven až novelou č.4 ze dne 27.1.2004. Ani z této novely však nevyplývá, že by obžalovaný Mgr. Chmelíček zastával funkci vedoucího zaměstnance. Z uvedených důvodů nebyl obžalovaný Mgr. Chmelíček ani zaměstnancem a ani pracovníkem Ministerstva informatiky ČR. Ve vztahu k uzavření Smlouvy o zajištění činnosti Portálu veřejné správy  tak obžalovaný Mgr. Chmelíček nevystupoval jako pracovník více organizací a nemohlo se jednat o naplnění skutkové podstaty tr. činu zneužití informací v obchodním styku dle § 128 odst.2 tr. zákona.

 

Pokud tedy obžalovaný nebyl náměstkem ministra informatiky, byla by teoreticky přípustná kolize ve vztahu TESTCOM servis, s.r.o proti  státní příspěvkové organizaci TESTCOM. Zde soud I. stupně zařazuje dle obhajoby nesprávně pod dikci § 128 odst.2 tr. zákona založení společnosti TESTCOM servis, s.r.o. Zde se však v žádném případě nemůže jednat o zneužití informací v obchodním styku.

 

Založením obchodní společnosti s ručením omezeným nedošlo k zneužití informací. Jak bude uvedeno níže, obžalovaný Mgr. Chmelíček se nedomnívá, že by svým jednáním porušil ustanovení § 57 odst.2 zákona č.218/2000 Sb., případně § 28 zákona č.219/2000 Sb. I pokud by tomu tak bylo, nemohlo se jednat o trestný čin a již vůbec ne o zneužívání informací v obchodním styku. Taková konstrukce by znamenala, že každá mateřská společnost se založením dceřiné společnosti dopouští jednání postižitelného trestním zákonem.

 

K písm.b)

 

Tvrzení, že organizace měli stejný předmět činnosti je nesprávné. Předně soud I. stupně na několika místech rozsudku rozvádí úvahu, že stát podniká ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 zákona č.513/1991 Sb. Taková úvaha je dle názoru obhajoby absurdní. Obchodní zákoník podnikáním rozumí soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Pokud by nakládání s majetkem státu státem mělo být považováno za podnikání, byl by takový postup v zásadním rozporu se základními principy právního státu, a to včetně ústavního pořádku. Účastí státu na podnikání v rámci hospodářské soutěže by docházelo jednoznačně k nejzávažnější formě diskriminace ostatních soutěžitelů.  Stát vytváří podmínky a pravidla hospodářské soutěže. Současně dohlíží na dodržování těchto podmínek a pravidel. Nelze akceptovat princip, dle kterého by byl stát subjektem podnikajícím v hospodářské soutěži. Jen namátkou lze vyzdvihnout skutečnost, že stát disponuje veřejně nepřístupnými informacemi, které by ho v každém případě zvýhodňovali v rámci soutěže oproti jiným soutěžitelům. Stát by k podnikání využíval prostředky získané výběrem daní a poplatků od ostatních soutěžitelů, což by bylo opět porušením principu rovnosti. Stát neodvádí ze své „podnikatelské“ činnosti daně atd. Přímou účastí státu na podnikání v rámci hospodářské soutěže by byly narušeny  základní principy hospodářské soutěže. Skutečnost, že stát nepodniká ve smyslu § 2 odst.1 zákona č.513/1991 Sb. vyplývá i ze skutečnosti, že není explicitně uveden jako podnikatel ve smyslu § 2 odst.2  zákona č.513/1991 Sb. Soud I. stupně dovozuje možnost podnikání státu se svým majetkem ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 zákona č.513/1991 z ustanovení § 8 písm.b) zákona č.219/2000 Sb., kde je uvedeno, že majetek státu využívá stát zejména: „b) k zajištění veřejně prospěšných činností anebo pro účely podnikání“. Na str. 154 rozsudku je výslovně uvedeno, že: „stát, pokud jde o jeho konkrétní majetek, s ním může podnikat stejně jako obchodní společnosti.“ Soud I. stupně uvedenou normu nesprávně vyložil. Stát nemůže být podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku. Zákon také neříká, že majetek stát využívá pro podnikání, ale pro účely podnikání. Tato zdánlivě bezvýznamná nuance (značně podstatná pro předmětné trestní řízení) dává státu možnost přenechávat majetek za zákonných podmínek k podnikání řádným soutěžitelům, stejně jako je tím státu umožněno podílet se na podnikání obchodních společností apod.

 

Objektem trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. je zájem  společnosti na zajištění rovnosti subjektů v hospodářské soutěži, a to bez zneužívání zákazu konkurence. Stát však není a nemůže být rovným účastníkem hospodářské soutěže. S tím počítá i zákon, neboť na stát nelze aplikovat zákaz konkurence jako na soutěžitele v hospodářské soutěži.

 

Tvrzení soudu I. stupně  o shodě předmětu činnosti Ministerstva informatiky ČR, TC a TCs je nesprávné. Ministerstvo jako organizační složka státu není subjektem podnikajícím v hospodářské činnosti. 

 

TC neměl shodný předmět činnosti s TCs a tato skutečnost nevyplývá z žádného provedeného důkazu. TC a TCs nebyly v žádném konkurenčním vztahu v hospodářské soutěži. Takový závěr vyplývá z odborného porovnání Zřizovací listiny TC, Statutu TC a činností TCs zapsaných v obchodním rejstříku pro TCs.  Navíc TC a TCs je nutné považovat za osoby jednající ve shodě, jak bude rozvedeno níže. Zájmy TC nemohly být konkurenční ve vztahu k TCs a opačně, když profit TCs byl jednoznačně profitem TC jako 100% majitele TCs.

 

K písm c)

 

Tvrzení soudu I. stupně, že obžalovaný Mgr. Chmelíček uzavřel smlouvu na úkor více z nich nebylo v řízení žádným způsobem prokázáno. Pokud bychom přistoupili na dle názoru obhajoby nesprávný výklad, že stát je subjektem podnikajícím v hospodářské soutěži, pak Ministerstvo informatiky ČR, TC a TCs spolu tvoří ve smyslu §66a odst.7 obchodního zákoníku koncern, kde ovládající osobou je Ministerstvo informatiky ČR a ovládanými osobami TC a TCs s tím, že TC je osobou ovládanou přímo a TCs nepřímo prostřednictvím TC. Skutečnost, že ovládající osobou by bylo Ministerstvo  informatiky ČR vyplývá zejména ze skutečnosti, že je zřizovatelem jediného společníka TCs s přímou řídí působností, když tento vliv byl demonstrován jednak založením TCs na základě pokynu Ministerstva informatiky ČR, jednak složením dozorčí rady TCs. Ministerstvo informatiky ČR jako subjekt hospodařící s majetkem státu rozhodl o skutečnosti, že tento majetek bude prostřednictvím TC použit na založení TCs. Neboť jak soud I. stupně uzavřel, TC nedisponoval vlastním majetkem, ale majetkem státu, pokud byl tedy cely základní kapitál TCs tvořen majetkem státu, pak stát byl touto majetkovou účastí angažován na jakékoliv výhodě či prospěchu TCs. Stát měl tedy přímou majetkovou účast na podnikání TCs a tedy přímou kontrolu a prosazoval vliv na řízení a provozování podniku. V takovém případě ovšem v koncernu nedochází k uzavírání smluv na úkor členů koncernu, neboť hospodářský výsledek koncernu se odvíjí od jednotlivých členů koncernu. Dále členové koncernu nemají povahu soutěžitelů v hospodářské soutěži a je naopak smyslem zvyšovat efektivitu koncernu sdílením obchodních informací.

 

Obhajoba znovu opakuje, že uvedená konstrukce koresponduje s úvahou soudu o podnikání státu s majetkem státu jako obchodní společnosti, i když tuto úvahu považuje za zcela nesprávnou.  

 

Pokud soud I. stupně považuje za zneužití informací v obchodním styku skutečnost, že TC založil z prostředků svého rezervního fondu TCs, pak je nutné uvést následující. Předně k založení TC nedošlo společenskou smlouvou, ale zakladatelskou listinou. Zatímco smlouva představuje dvou nebo vícestranný právní úkon, ve kterém by teoreticky mohl být prostor pro zneužití informací, zakladatelská listina je jednostranným právním úkonem, ve kterém si zakladatel v souladu se zákonem sám sobě stanoví podmínky pro činnost společnosti. Založením TCs jediným společníkem nemůže naplňovat znaky trestného činu zneužití informací v obchodním styku, neboť zde chybí prvek smlouvy.

 

I pokud by došlo k nezákonnému založení společnosti TCs v rozporu s § 28 zákona č.219/2000 Sb. případně § 57 odst.2 zákona č.218 Sb., nemůže takové jednání samo o sobě znamenat spáchání trestného činu. Jak uvedl svědek Sobotka, k porušení zákona, o kterých má výkonná moc znalost, dojde v řádech tisíce případů ročně. Jestliže by takové porušení automaticky znamenalo spáchání trestného činu, bylo by patrně v zařízeních vězeňské služby více úředníků, než na úřadech.

 

Komplikovanost právního řádu zvyšuje prostor pro nedbalostní porušení zákonů, a to v každodenním životě. Pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá je nezbytné, nicméně nelze v něm vidět dogmatický postulát pro úmyslné jednání. Úmysl, je-li vyžadován, musí být vždy prokázán. Skutečnost, že svědkyně Jonášová po založení TC vyslovila svůj názor, že založení je v rozporu se zákonem, nemůže znamenat, že obžalovaný Mgr. Chmelíček jednal v úmyslu zneužít informace v obchodním styku.  Proti názoru žalované, jako účetní TC stála celá řada odborných názorů.   

 

Jaký byl právní názor na možnost založení společnosti s ručením omezeným ze státních prostředků v roce 2003 vyplynulo z dokazování. Tento názor byl v uvedené době nejednotný, nejednoznačný a neověřený rutinní právní praxí. Z dokazování zcela jasně vyplynulo, že oslovená odborná veřejnost se zcela nepochybně přiklonila k závěru, že takové založení společnosti s ručením omezeným je zcela v souladu se zákonem. Více než deset odborníků, kteří se vyjadřovali k problematice založení společnosti TCs, konstatovalo, že v založení nespatřovali žádný právní problém. 

 

Založení společnosti s ručením omezeným státní příspěvkovou organizací bylo projednáváno na úrovni Ministerstva informatiky ČR. Právníci Ministerstva informatiky ČR., a to konkrétně pracovníci legislativně právního odboru Mgr. Martin Plíšek a Mgr. Radek Soběslavský při analýze smluvních dokumentů žádným způsobem nezpochybnili oprávněnost založení uvedené společnosti.

 

JUDr. Jaroslava Voclová, notářka v Praze uvedla, že při každém sepisování nebo při každé žádosti o notářský zápis zkoumá, jestli je ve věci nějaký rozpor se zákonem. V případě založení společnosti TCs nenašla takový rozpor, proto neměla důvod takový požadavek odmítnout. Svědectví JUDr. Voclové je přitom zcela zásadní. Zákonodárce na notáře delegoval dohled nad dodržováním zákona při provádění požadovaných právních úkonů. Dle § 53 odst.1 písm.a) zákona č. 358/1992 Sb. je notář povinen odmítnout provedení požadovaného úkonu, jestliže tento úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům. JUDr. Voclová byla tedy ze zákona povinna odmítnout sepsání notářského zápisu o takovém úkonu, když z obsahu jejího notářského zápisu i z příloh zápisu jednoznačně vyplývá, že jí muselo být zcela jednoznačně známo, že jediným zakladatelem společnosti TCs je státní příspěvková organizace TC. JUDr. Voclová však ve své svědecké výpovědi jasně uvedla, cituji:

 

„…neměla jsem důvod pochybovat o tom, že by to nebylo v souladu se zákonem.“

 

„...neznám právní předpis, který by jaksi toto nepovoloval, proto jsem neměla důvod, proč studovat jaksi nějaké speciální právní předpisy.“

 

„Je to připojeno u toho notářského zápisu, tam je výslovně připojeno pověření nebo rozhodnutí ministerstva o zřízení té příspěvkové společnosti a potom samozřejmě i pověření pana Mgr. Chmelíčka k založení té společnosti…“

 

Autorita státní moci delegovaná do úřadu notáře představovala v rozhodné době nejvyšší možnou autoritu, která zcela zásadním způsobem formovala názor obžalovaného Mgr. Chmelíčka na soulad jednání obžalovaných se zákonem.

 

Ve smyslu § 52 zákona č.358/1992 Sb. je notář v notářské činnosti vázán zákony a dalšími obecně závaznými předpisy. Dle § 9 odst. 2 zákona č.358/1992 Sb. skládá notář do rukou ministra slib, kde slibuje na svou čest a svědomí, že v činnosti notáře bude zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné předpisy.

 

Sám zákonodárce jednoznačně a explicitně deklaruje odpovědnost notáře za soulad provedených úkonů se zákonem a obecně závaznými předpisy. Zejména však jednoznačně a explicitně deklaruje odpovědnost notáře za škodu, kterou porušením této povinnosti způsobí. Dle § 57 zákona č.358/1992 Sb. notář odpovídá žadateli za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře.

 

Tedy pokud bylo založení obchodní společnosti TCs státní příspěvkovou organizací TC v rozporu se zákonem a pokud vznikla takovým jednáním JUDr. Voclové jakákoliv škoda, zákon určuje jako osobu odpovědnou za vznik takové škody notáře.

 

Sama JUDr. Voclová k uvedené problematice uvedla, cituji: „Pokud tím úkonem vznikne škoda, tak  odpovídá notář, kvůli tomu jsme pojištěni, abychom mohli vůbec vykonávat svoji praxi.“

 

I z hlediska praxe je notář tou nejvýznamnější osobou při posuzování souladu notářem prováděných úkonů a obecně závazných předpisů. Notář je osobou, která při provádění jednotlivých právních úkonů vykonává přímý dohled státu nad dodržováním takových předpisů. Z hlediska zákonných nároků na kvalifikaci pro výkon právnického povolání je úřad notáře zatížen nejpřísnějšími požadavky. Zatímco pro činnost exekutora, soudce nebo advokáta požaduje zákon alespoň tříletou praxi v oboru, pro notáře je tato lhůta nejméně pětiletá. Takový předpoklad jednoznačně koresponduje s výjimečným postavením notáře, a to i při dohledu nad dodržováním zákonných předpisů v souvislosti se zakládáním obchodních společností.  V případě nestandardních právních úkonů, které nemají oporu ve výslovném výkladu zákonného textu nebo soudní judikatuře, představuje stanovisko notáře jednoznačně vrcholný právní názor. Hlavní smysl součinnosti notáře při zakládání obchodní společnosti je spatřován ve dvou rovinách. Jednak v zachycení projevů vůle účastníků úkonu v písemné formě. Dále, a to zejména, v povinnosti notáře poučit všechny strany o nutném obsahu a důsledcích právního úkonu, jenž hodlají učinit, a vést je k úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem, tedy dbát o to, aby právní úkony splňovaly všechny náležitosti stanovené právními předpisy.

 

Další možnou instancí, které zákon svěřil zákonnou povinnost dohlížet na soulad zákona s navrhovaným právním úkonem, byl Městský soud v Praze.  Dle § 200d zákona č.99/1963 Sb. je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy. Vlastní zápis společnosti TCs do obchodního rejstříku tak verifikoval zcela jednoznačně většinový právní názor, že založení společnosti TCs je v souladu se zákonem.   

 

Vyšší soudní úřednice Městského soudu v Praze Táňa Nováková výslovně uvedla, cituji: „Určitě to není běžné, že by příspěvková organizace zakládala společnost s ručením omezeným, vím určitě, že jsem se na to ptala, ale nikdo se nad tím nepozastavil, asi i právě proto, že to bylo založené tím notářem.“

 

K otázce konzultací ve věci založení uvedla, cituji: „Tak byly to kolegyně Kubištová a Tesková, obě jsou to zaměstnankyně MS v Praze a vyšší soudní úřednice ze stejného úseku jako já. Vím, že jsem se ptala JUDr. Hona, který pak následně dával společnost do likvidace a pak už si to nepamatuji.“  

 

Vyšší soudní úřednice ani soudce Městského soudu v Praze, kteří se specializují na zápisy společností a jejich změn do obchodního rejstříku, neshledali založení a vznik společnosti TCs za protiprávní. Pokud tedy Městský soud v Praze vydal usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vzniku společnosti TCs a jejím zápisu do obchodního rejstříku, potvrdil tak právní výklad uvedených osob o zákonnosti založení uvedené společnosti. 

 

Další významnou osobu, která obžalovaného Mgr. Chmelíčka utvrzovala v zákonnosti založení společnosti TCs příspěvkovou organizací TC, byl advokát JUDr. Peter Mai. Sám bývalý soudce jako svědek k věci uvedl: „Když jsme hledali potom formu pro tuto společnost, tak jsme, protože to není obvyklý typ nebo způsob založení společnosti za účasti státu, přistoupili k tomu, že jsme zvolili formu společnosti s ručením omezeným, a to zejména z toho důvodu, že taková společnost se za prvé zřizuje levněji, za druhé se zřizuje rychleji a také činnost této společnosti a případné změny v této společnosti probíhají opět levněji, rychleji, a je to navíc velmi přehledné, protože společnost s ručením omezeným je zcela transparentně uvedena v Obchodním rejstříku a každý si na ni může sáhnout, na rozdíl třeba od akciové společnosti, kde se o akcionářích např. z Obchodního rejstříku, nedozvíte nic.“  Dále k věci uvedl: „… když jsme zvažovali formu obchodní společnosti, tak v tom okamžiku se jednalo o takovou záležitost, která víceméně nebyla nějak řešená v praxi, takže jsem nastudoval několik komentářů, díval jsem se do zákonů a také jsem se seznámil s tím, že podobné společnosti ve formě s.r.o. již existují a že dokonce i Ministerstvo financí má takovouto servisní organizaci zřízenou. I s kolegy jsem o tom diskutoval a nikdo neměl nějaké připomínky nebo nikdo neříkal „takto to možné není“.“ K důvodům své participace na založení společnosti TCs JUDr. Mai uvedl: „…proto si najali advokátní kancelář, aby jim garantovala, že to je v pořádku.“  K původu finančních prostředků JUDr. Mai uvedl: „Vzpomněl jsem si, že v jednom případě jsem se zúčastnil schůzky s daňovým poradcem a ten řekl „ano, to je v pořádku těch 7 a půl miliónů“, ale já jsem po tom dále nepátral, nebylo důvodu, proč bych se o to zajímal, vím, že to musely být peníze od zakladatele společnosti v každém případě, protože pochybuji, že by pánové to dali ze svého, což ani nemohli, protože nebyli zakladatelé.“ K dotazu státního zástupce, zda může uvést konkrétní jména advokátů, kteří měli podobný právní názor, svědek uvedl: „Když nastává nějaký problém, který víceméně není příliš prochozený, tak oslovujete své okolí a lidi, o kterých si myslíte, že by dokázali na to reagovat, a já jsem se díval do některých komentářů. Tak mohu uvést JUDr. Evžena Bokoteje, s tím jednám dost často, kdysi jsme spolu společně soudili, mám o něm vysoké odborné mínění. Konzultoval jsem to s ním proto, že ho znám řadu let, je to bývalý soudce Nejvyššího soudu ČR, pohybuje se ve stejné oblasti jako já, kdysi jsme spolu dokonce spolupracovali…když nastal tento problém, bylo potřeba vyložit nebo utvrdit se v tom, zda společnost lze založit, tak jsem oslovil i jeho a hovořili jsme o tom a ani on neměl pochybnosti stejně jako řada ještě jiných.

 

Z výpovědi svědka JUDr. Maie tedy vyplynulo, že poskytoval příspěvkové organizaci TC právní služby s tím, že dle jeho názoru byl požádán o pomoc z důvodu, aby garantoval zákonné založení společnosti. Založení obchodní společnosti státní příspěvkovou organizací vyhodnotil shodně jako ostatní shora uvedené osoby jako právní otázku, která není v praxi příliš frekventovaná a o to více shromažďoval informace, komentáře a stanoviska od kolegů a z literatury. Nenalezl však nic, co by takovému založení bránilo.

 

 

K písm. d)

 

Dle rozsudku soudu I. stupně se měl obžalovaný Mgr. Chmelíček dopustit popsaného jednání v úmyslu opatřit jinému výhodu i prospěch. Pokud zde opět přistoupíme na koncernové uspořádání, byl by pak takový postup logický, neboť ovládající osoba využívá svého vlivu k dosažení příznivého ekonomického výsledku celého koncernu.

 

V rámci společného postupu byla bez ohledu na jakékoliv smluvní ujednání daná subordinace jednotlivých subjektů, kdy Ministerstvo informatiky ČR jako zřizovatel TC vykonává přímou řídící a kontrolní působnost ve vztahu k organizaci. Stejně tak TC vykonává jako nejvyšší orgán společnosti TCs přímou řídící a kontrolní působnost ve vztahu ke společnosti.      

 

Ministerstvo informatiky ČR nebylo jednoznačně schopno zajistit činnost PVS zejména z personálních důvodů, když zadáním pro Ministerstvo informatiky ČR v oblasti zaměstnanosti bylo snížení tabulkových míst o 3 zaměstnance a rozvoj PVS naopak předpokládal doplnění obsluhy o další osoby. Řešení situace prostřednictvím TC reprezentovalo významné snížení efektivity a zpomalení rozvoje PVS z důvodů sdílení nákladů a výnosů PVS s náklady a výnosy celé organizace TC. Přitom zejména dynamika rozvoje databází a aplikací zejména s ohledem na množství a aktuálnost portálem poskytovaných informací představuje jedno ze základních kritérií při hodnocení kvality informačního systému. Je primárně veřejným zájmem zajistit dostatečnou informovanost občanů. Pokud rozsudek postihuje jednání směřující k sjednání výhody pro občany České republiky, pak je to jistě výklad nekorespondující se záměrem zákonodárce při tvorbě předmětné trestní normy. Smlouva o zajištění činnosti PVS reprezentuje pověření TCs k zajištění předmětných činností prostřednictvím společnosti v přímé řídící působnosti se 100% majetkovou účastí státu.

 

Je zcela zjevné, že i kdyby došlo k založení akciové společnosti se souhlasem vlády, byl by mechanismus zajištění činnosti PVS shodný. I v takovém případě by se muselo jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. Je přitom zřejmé, že akciová společnost s majetkovou účastí státu bude běžně uzavírat smlouvy se svým jediným akcionářem. Je výslovným zájmem státu, aby kontrola činnosti takové společnosti byla zajišťována prostřednictvím osobní účasti vrcholových funkcionářů zakladatele v orgánech společnosti. Jedině takovým způsobem lze maximalizovat přímou kontrolní působnost státu na činnost společnosti.      

 

Další významnou okolností při posuzování, zda mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, je samotná forma zneužití informací, jakož i samotná forma obchodního styku. Trestní zákon v § 128 odst.2 postihuje jednání v obchodním styku, kdy úmyslem pachatelů trestné činnosti musí být opatření výhody nebo prospěchu sobě nebo jinému tím, že pachatel jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Smlouva o zajištění činnosti PVS nebyla uzavřena na úkor žádné z dotčených organizací. Povinností Ministerstva informatiky ČR bylo ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb. zajištění správy a provozu PVS s tím, že personální vybavení v kombinaci s vládním pokynem ke snižování tabulkového stavu zaměstnanců negativně ovlivňovalo rozvoj PVS. Řešení situace zadáním určitých činností mimo Ministerstvo informatiky ČR bylo jedinou logickou možností. Pokud připadala v úvahu spolupráce s TC, pak proti této úvaze stálo shora uvedené sdílení nákladů PVS s těžkopádným a nákladově značně náročným provozem vědecko-výzkumné instituce a dále předpoklad transformace TC. Společnost TCs v žádném případě nepředstavuje typický soukromoprávní subjekt. Stejně jako společnost ve formě akciové společnosti byla společnost TCs určitým hybridem. Jediným plánovaným předmětem činnosti společnosti TCs bylo plnění úkolů svěřených TCs ze strany Ministerstva informatiky ČR, když Ministerstvo informatiky ČR tímto pověřením plnilo své zákonné povinnosti vyplývající ze zákona. Nejednalo se tedy o samostatnou činnost tak, jak to předpokládá § 2 odst.1 obchodního zákoníku, ale o vazalské plnění povinností svěřených ze strany Ministerstva informatiky ČR.

 

Cílem projektu Portálu veřejné správy bylo od počátku vytvoření virtuálního úřadu na bázi elektronické veřejné správy, tzv. e-governmentu. Prostřednictvím PVS měly být z jednoho referenčního bodu přístupné věrohodné a aktuální informace z veřejné správy ČR. Technologicky i organizačně je budován Portál veřejné správy tak, aby vyhovoval doporučením Evropské unie a mohl nabídnout služby na těchto standardních úrovních:

 

·      zpřístupnění informačních zdrojů veřejné správy elektronickou cestou,

·      obousměrná a adresná výměna informací mezi občanem a veřejnou správou, podnikatelským subjektem a veřejnou správou a mezi subjekty veřejné správy navzájem,

·      elektronické transakce, včetně doručení formulářů a umožnění plateb.

 

Zajištění plnění takového úkolu státem řízenou obchodní společností by vedle vlastní efektivity naplňovalo požadavky na bezpečný zdroj informací z veřejné správy, jakož i na bezpečnou komunikaci občana s veřejnou správou. 

 

Pokud se jedná o proplacení částky 42.949,- Kč, jakožto nákladů založení společnosti TCs, pak se jednalo o úhradu zdanitelného plnění, které bylo zjevně poskytnuto při založení společnosti a v situaci, kdy byl dán pokyn k proplacení, se jednalo nepochybně o legitimní splatný závazek, který neměl s právním hodnocením oprávněnosti založení nic společného. Jestliže by však bylo takové plnění shledáno trestným, musel by tento závěr nepochybně postihnout i svědkyni Jonášovou, neboť ona jménem organizace TC provedla předmětnou platbu. Skutečnost, že předem vznesla výhradu, nemůže znamenat okolnost vylučující případnou trestní odpovědnost, neboť pokud věděla, že svým jednáním poruší zákon a soud by shledal takové jednání trestným činem, jednala tak s vědomím, že může porušit zákon. Stejný princip uplatňuje soud I. stupně vůči obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi.  Jestliže by dostala od zaměstnavatele pokyn spáchat násilný trestný čin a ten by následně skutečně spáchala, jistě by také neobstála s výhradou, že upozornila na závadnost takového jednání předem. Pokud bylo zaplacení faktury za náklady se založením společnosti TCs protiprávní, pak svědkyně Jonášová v každém případě porušila svou zákonnou povinnost, když byla jako zaměstnanec povinna předcházet škodám na majetku zaměstnavatele. Navíc pokud provedením platby skutečně způsobila škodu, pak ji způsobila úmyslně, neboť ona jediná byla vnitřně přesvědčena o nesprávnosti svého počínání.

 

K otázce, kdo měl hradit náklady na založení společnosti TCs, je na místě odpověď, že dle konstantní praxe se jedná o náklad zakladatele, neboť v době založení zakládaná společnost nedisponuje finančními prostředky a úhrada uvedené částky třetím subjektem by znamenala vznik závazku na straně TC z titulu bezdůvodného obohacení

 

V.

Zavinění obžalovaného Mgr. Chmelíčka

 

Soud I. stupně k úmyslu obžalovaného Mgr. Chmelíčka na straně 159 rozsudku uvádí: Lze připustit, že obžalovaní mohli sledovat pozitivní cíl založením společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a její samofinancování a primárně nechtěli někoho poškodit. Přesto však uzavřeli Smlouvu o zajištění činnosti Portálu veřejné správy ze dne 31.10.2003 nevyváženě, jak je popsáno shora.“ Tato úvaha soudu I. stupně je naprosto zásadní. Soud I. stupně zde zcela správně dovodil, že obžalovaný Mgr. Chmelíček sledoval pozitivní cíl založením společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a její samofinancování a primárně nechtěl někoho poškodit.. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku je trestným činem, který může být spáchán pouze úmyslně. Pokud soud I. stupně připouští, že zde byl pozitivní úmysl, kterým obžalovaný nechtěl nikoho poškodit, tedy nechtěl na ničí úkor získat výhodu nebo prospěch pro sebe nebo jiného, jak lze hovořit o úmyslném trestném činu?

 

Jaká je společenská nebezpečnost jednání obžalovaného, který při plnění pokynů nadřízeného subjektu jedná  s úmyslem naplnit pozitivní cíl založením společnosti TESTCOM servis, s.r.o. a její samofinancování a primárně nechtěl nikoho poškodit?

 

Soud I. stupně konstruuje přímý úmysl následovně:  Podstatné však  je, že obžalovaní  ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasáhli zájem chráněný trestním zákonem – způsob a prostředky, které volili, byly v rozporu s obecně závaznými právními předpisy určenými mimo jiné k omezení rizika poškození majetku státu ( zákon č. 218/2000 Sb., o  rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů). Porušení zákonem stanovených pravidel spočívalo v převedení prostředků státu na základní kapitál společnosti TESTCOM servis,s.r.o.. Sledovaného cíle za daných okolností nemohli dosáhnout legálním způsobem – museli tedy svým jednáním zasáhnout zájem chráněný trestním zákonem. Obžalovaní podle toho zákona jednoznačně nemohli složit na základní kapitál společnosti TESTCOM servis,s.r.o.. kdyby byl výklad obžalovaných ohledně možnosti založení společnosti s ručením omezeným správný ( soud se k němu však nepřiklání ), fakticky společnost založit nemohli, protože nemohli použít prostředky na základní kapitál z rezervního fondu TESTCOM – Technického a zkušebního ústavu telekomunikací a pošt Praha, příspěvkové organizace, a je jednoznačné, že nikdo jiný, než společník tyto prostředky vložit nemůže. Obžalovaní tudíž nutně zasáhli zájem chráněný trestním zákonem a nutným prostředkem kladného cíle bylo porušení této normy. Obžalovaní tudíž trestný čin, resp. trestné činy spáchali ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm.a ) tr.zák..“

 

Z formulace „Obžalovaní tudíž nutně zasáhli zájem chráněný trestním zákonem a nutným prostředkem kladného cíle bylo porušení této normy. Obžalovaní tudíž trestný čin, resp. trestné činy spáchali ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm.a ) tr.zák..“ nevyplývá, v čem soud I. stupně spatřuje úmysl spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst.2 tr. zákona. Soud I. stupně se s vysvětlením úmyslu dostatečně nevypořádal.

 

Z rozsudku zjevně nevyplývá, jak založení společnosti TCs z prostředků rezervního fondu TC mohlo znamenat, že trestný čin byl spáchán ve formě přímého úmyslu.

 

 

VI.

Založení s.r.o. státní příspěvkovou organizací

 

Bez ohledu na stanovisko Ministerstva financí k založení s.r.o. státní příspěvkovou organizací má obžalovaný Mgr. Chmelíček za to, že zákon takový postup nezakazuje.  Jazykovým výkladem zákona č.219/2000 Sb. je možné dojít k následujícímu zjištění.

 

Dle § 28 odst.1 uvedeného zákona „Stát může založit obchodní společnost nebo se účastnit jejího založení pouze ve formě akciové společnosti.“ Subjektem, na který se toto omezení výslovně vztahuje je „stát“.

 

Dle § 1 uvedeného zákona je státem „Česká republika“, což vyplývá z dikce: „Tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky (dále jen "stát"), vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu.“ Tedy ve smyslu § 28 odst.1 uvedeného zákona Česká republika může založit obchodní společnost nebo se účastnit na jejím založení pouze ve formě akciové společnosti.

 

Dle §3 uvedeného zákona: „Organizačními složkami státu (dále jen "organizační složka") jsou ministerstva a jiné správní úřady 5) státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.“

 

Dle § 28 odst.2 uvedeného zákona: „Jménem státu funkci zakladatele akciové společnosti vykonává a majetek do takové společnosti vkládá ministerstvo. Pro tyto účely ministerstvo použije majetek, se kterým je příslušné hospodařit ono samo, anebo na základě svého opatření (§ 20) majetek, s nímž je příslušná hospodařit organizační složka jím zřízená (§ 4). Práva akcionáře v založené akciové společnosti jménem státu vykonává vládou písemně pověřený zaměstnanec zakládajícího ministerstva; postupuje přitom v souladu s právními předpisy a podle písemných pokynů ministra, jemuž o své činnosti podává v jím určených pravidelných intervalech písemné zprávy.“

 

Dle § 54 odst.1: „Státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady a dále Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a jiné státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), (dále jen "organizace"), jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že organizace se řídí ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9 uvedeného zákona. Ovšem § 28 odst.1 hovoří výslovně pouze o státu a nikoliv, organizační složce. Přitom zákon č.219/2000 Sb. zcela přesně rozlišuje, kdy ukládá povinnosti nebo omezení státu a organizační složce. Navíc § 28 odst.2 uvedeného zákona hovoří jasně o tom, že funkci zakladatele akciové společnosti vykonává ministerstvo. Pokud je takový úkon vyhrazen pouze ministerstvu, pak se takové ustanovení nevztahuje na příspěvkovou organizaci.

 

Obhajoba si neklade za cíl vykládat zákon č.219/2000 Sb. V kontextu shora uvedeného výkladu však poukazuje na skutečnost, že v době založení TCs neexistoval žádný dostupný výklad uvedeného zákona a pokud shora uvedení odborníci neshledali popsané založení TCs za protiprávní, musel být obžalovaný Mgr. Chmelíček jednoznačně přesvědčen o tom, že se o žádné porušení nemůže jednat. 

 

Zákon č.219/2000 Sb. výslovně umožňuje založení obchodních společností za majetkové účasti státu. Pokud by bylo skutečně možné založit obchodní společnost pouze ve formě akciové společnosti, pak založení obchodní společnosti s ručením omezeným nemůže ještě znamenat, že byl spáchán trestný čin. Pak bylo nutné vysvětlit, v čem je forma společnosti s ručením omezeným pro společnost nebezpečná. A pokud by takové vysvětlení existovalo, bylo nutné takovou formu zakázat nebo přinejmenším přistoupit k likvidaci dalších 12 společností s ručením omezeným s majetkovou účastí státu. Zákon nespojuje s prostým a neúmyslným porušení zákona č.218/2000 Sb. a 219/2000 Sb. žádný výslovný trestní postih. Neexistuje ani speciální trestní norma. To je i hlavní důvod, proč Ministerstvo financí ČR ani po provedení hloubkové kontroly neshledalo důvod pro podání podnětu k trestnímu stíhání.

 

 

VII.

K pojmu „na úkor“

 

Obžalovaný Mgr. Chmelíček se domnívá, že žádná z v rozsudku uváděných smluv nebyla uzavřena na úkor žádné z nich. Uzavření Smlouvy o zajištění činnosti Portálu veřejné správy je zcela účelově démonizováno. Smlouva byla v prvé řadě uzavírána se záměrem zajistit plnění zákonných povinností Ministerstva informatiky ČR. Čl. 4. bod 1.5 uvedené smlouvy je vytrháván z kontextu a deformován ve prospěch cílených závěrů rozsudku. Např. na str.8 rozsudku se uvádí, že obžalovaní dle uvedeného článku zavázali Českou republiku – Ministerstvo informatiky ČR k poskytnutí potřebných finančních prostředků na pokrytí nákladů uvedené společnosti, spojených se zaváděním a provozem nových služeb Portálu veřejné správy, které nebude schopna tato společnost krýt z vlastních zdrojů. Soud I. stupně zde „opomněl“ uvést, že se muselo jednat o takové služby, o které mělo Ministerstvo informatiky ČR zájem. Jinými slovy je zde uvedeno, že pokud bude mít Ministerstvo informatiky ČR zájem o nové služby Portálu veřejné správy, které ke dni podpisu smlouvy nebyly zavedeny a provozovány a TCs nebude schopna pokrýt náklady z vlastních zdrojů, pak je možné situaci řešit dvěma způsoby: a) nepožadovat takové služby nebo b) poskytnout prostředky. Zde není zjevné, v čem soud I. stupně spatřuje onu jednoznačnou nevýhodnost. Pokud by se jednalo o dva podnikatelské subjekty a jeden z nich by se zavázal, že pro druhého bude vykonávat na své náklady určitou činnost a pokud budou požadovány nové služby, na které mu vlastní prostředky nebudou postačovat, bude teprve v tom případě požadována platba od objednatele, pak by taková smlouva byla zjevně nevýhodná pro poskytovatele služby. Takže pokud by se jednalo o podnikání a  Ministerstvo informatiky ČR zde vystupuje jako podnikatel v rámci hospodářské soutěže, pak byla tato smlouva uzavřena na úkor TCs!!! Ustanovení čl.6 bod 3 uvedené smlouvy je pouze logickou proklamací standardních hospodářských vztahů. Pokud měl TCs hradit zajišťování činnosti PVS na své náklady, musel mít zjevně vytvořen prostor pro generování příjmu použitelného ve prospěch Ministerstva informatiky ČR. Pokud by takové příjmy neměl, nemohl by pro objednatele vykonávat potřebnou činnost.

 

Právě tolik zmiňovaný čl. 4. bod 1.5 uvedené smlouvy deklaruje skutečný smysl smlouvy. TCs se zde zavazuje spotřebovat všechny své příjmy ve prospěch Ministerstva informatiky ČR a požádat o krytí nákladů teprve při požadavku na nové služby, na které příjmy nebudou postačovat.

 

Dále hodnocení uzavření Dohody o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním Portálu veřejné správy ze dne 12.3.2004 jako spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.2, odst.3 tr. zákona považuje obhajoba za nepochopení smyslu uvedeného ustanovení. Soud I. stupně uvedl, že dohoda neměla žádné ekonomický opodstatnění a byla uzavřena na úkor státu, když uhrazené analýzy mohl stát získat bezplatně v rámci provedené likvidace prostřednictvím TC. Tak to být jistě mohlo. Pak je nutné ovšem odpovědět na otázku, kdo získá v likvidaci částku 2.974,757,80,-Kč uhrazenou za předmětné analýzy? Opět stát prostřednictvím TC. Jednalo se tedy pouze o účetní operaci, která nemohla stát žádným způsobem poškodit, neboť ve všech případech zůstává státu jak předmětná suma, tak vypracované analýzy.

 

VIII.

DPH

 

Obhajoba se domnívá, že soud I. stupně uvádí výši údajného prospěchu nesprávně včetně DPH. Pokud odhlédneme od skutečnosti, že DPH je vždy příjmem státu, jednalo se o příjem společnosti, která byla ze 100% vlastněna státem a i v případě neodvedení této daně do státního rozpočtu  z titulu daňové povinnosti by byla vrácena do majetku státu z důvodu nároků jediného společníka.

 

IX.

Právo na obhajobu

 

Obžalovaný Mgr. Chmelíček má za to, že postupem soudu I. stupně bylo porušeno právo na obhajobu, když obžalovaný Mgr. Chmelíček navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem, který v souvislosti s provedeným důkazem znaleckým posudkem společnosti NOVOTA, a.s. měl prokázat, že prostředky vynaložené za provedené analýzy byly vydány hospodárně a v zájmu plnění úkolů pro Ministerstvo informatiky ČR. Jak ze svědeckých výpovědí, tak z listinných důkazů vyplynulo,  že TCs na základě výběrového řízení vybrala subjekt, který zajišťuje specifikované činnosti ve velmi dobré kvalitě za pro objednatele výhodnou  cenu, čehož důkazem je i mezinárodní ocenění Evropské unie pro aplikaci „Životní situace“. Zamítnutím uvedeného důkazu bylo obhajobě zabráněno, aby prokázala, že Dohoda o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním Portálu veřejné správy ze dne 12.3.2004 byla uzavřena za podmínek výhodných pro obě smluvní strany, ale zejména pro TC.

 

 

X.

Svědci

 

Obžaloba prokazovala svá tvrzení zejména výpověďmi svědků. U značné časti z nich byla nepokrytě dávána najevo osobní zášť vůči obžalovaným. Bylo tomu tak zejména u svědků, kteří ukončili pracovní poměr k TC po příchodu Mgr. Chmelíčka a Ing. Novotného do TC.

 

Z výpovědi svědkyně Hlouškové vyplynula zjevná antipatie vůči obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi. Bez ohledu na své zařazení právníka TC se k právním otázkám vyjadřovala nepřesně. Zaměňovala například notářku s advokátkou. Konstatovala výslovně nedůvěru k Mgr. Chmelíčkovi v pracovní rovině. V její výpovědi se objevily významné rozpory, např. uvedla, že v říjnu 2003 s ní nikdo nekonzultoval personální otázky TC, přitom v uvedené době dala jménem TC výpověď zaměstnankyni. Neměla žádnou další znalost zákonů 218 a 219/2000, neabsolvovala žádná zvláštní školení. Nikdy neupozorňovala na nezákonnost založení. Považovala za nesprávné, že dostávala pracovní úkoly 2 dny před dovolenou. Nebyla schopná pochopit základní principy smlouvy o spolupráci mezi MIČR a TC, a to ani po té, co ji byla celá věc vysvětlena pomocí zjednodušeného nákresu. Návrh smlouvy, který odevzdala, jednoznačně svědčí o absolutní odborné nekompetentnosti, kvalita draftu smlouvy svědčí o mimořádné nezpůsobilosti k plnění zadaných pracovních úkolů.

 

Svědek Novák zná celou záležitost pouze z doslechu. Nebyl schopen ani identifikovat jediného společníka TCs. Domníval se, že majitelem TCs byli členové dozorčí rady a jednatelé, což logicky evokuje osobní prospěch uvedených osob. Tuto konstrukci v zásadě přebírá i obžaloba. Dále byl identifikován jako osoba konfliktní, což vyplývá z výpovědi Dr. Zelenkové. Verbálně osočil obžalovaného Mgr. Chmelíčka např. tím, že jiná osoba ví o problematice PVS 100x víc než Mgr. Chmelíček. Byl proti své vůli donucen k odchodu z MIČR, což odůvodňuje jeho osobní zášť vůči obžalovaným. 

 

Svědek Moravec zná celou záležitost pouze z doslechu. Podobně jako svědek Novák se neorientuje ve vlastnických strukturách TCs. Podobně jako svědek Novák bagatelizuje činnost při správě PVS, přitom nemají znalosti o rozsahu činností.

 

Svědkyně Zelenková pracovala jako jeden z vedoucích pracovníků při zajišťování činností PVS. Erudovaně vysvětlila fungování a strukturu PVS. Konstatovala komplikovanost celého řešení. Ocenila přínos CIP pro fungování PVS, konstatovala mezinárodní ocenění PVS. Uvedla, že i díky CIP dnes nabízí katalog Životních situací více než 450 situací.

 

Svědek Sobotka uvedl, že za celou dobu svého úřadování na Ministerstvu financí ČR se nesetkal se založením společnosti s majetkovou účastí státu. Z jeho pokynu bylo provedeno zjištění, zda existují další obchodní společnosti ve formě s.r.o. s majetkovou účastí státu. Bylo zjištěno, že takových společností existuje více než 10. Uvedl, že k porušování rozpočtové kázně dochází nejméně ve stovkách (spíše 1000) případů ročně, nejčastěji u přidělování dotací. Je porušován i zákon č. 218/2000 Sb., ale častěji dochází k porušování zákona č.219/2000 Sb. Ministerstvo financí nepodalo trestní oznámení, neboť neměli za to, že by podání bylo popsaným jednáním odůvodněno. Výslovně uvedl, že pokud by to vláda dostala ke schválení založení společnosti ve formě a.s., pak zřejmě nebyl důvod žádosti nevyhovět. 

 

Svědkyně Vrchotová uvedla, že zná svědky Moravce, Nováka a Suchara. Uvedla, že se o své výpovědi s nikým nebavila, přesto uvedené osoby vstoupily do jednací síně současně se svědkyní a po skončení jejího výslechu společně místnost opustily. Uvedla, že vědomě porušovala zákon, když současně prováděla činnost kontrolní i auditorskou. Uvedla, že kontrolu u TC v souladu s pokynem ministra ukončila dne 14.11.2003. Když byla konfrontována s emailem ze dne 4.5.2004, kde výslovně přislíbila dokončit kontrolu do 7.5.2004, nebyla schopná rozpor vysvětlit. Uvedla, že kontrolní protokol nevypracovala, poté že ho zaslala svědkovi Kolářovi a obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi. Nebyla schopná uvést proč neměl protokol požadovanou formu. Uvedla, že kontrola proběhla bez kontrolních zjištění s výhradou ke vnitřnímu kontrolnímu systému. K dotazu proč neoznámila svůj písemný nesouhlas se založením společnosti TCs a čerpáním rezervního fondu pro potřeby složení základního kapitálu, uvedla, že se obávala o své místo. Nebyla schopná uvést koho se obávala, navíc tento argument je v absolutním rozporu s tvrzením, že své výhrady ústně oznámila svědkovi Kolářovi, který byl z hlediska subordinace jejím nadřízeným. Uvedla, že měla kontrolovat smlouvy do 30.9.2003, když byla dotazována na založení společnosti TCs uvedla, že k založení došlo až v listopadu a tedy se k tomu nevyjadřovala. Když byla upozorněna na svou neznalost rozdílu mezi vznikem a založením společnosti, uvedla, že nevěděla, že k založení došlo 30.9.2003, což je v absolutním rozporu s jejím vlastním tvrzením, že kontrolovala doklady související se založením společnosti TCs, jakož i s tvrzením, že se k ní dostala odpověď Ministerstva financí k založení společnosti. Uvedla, že si náplň kontroly vytvořila sama dne 30.9.2003, což si dobře pamatuje z toho důvodu, že si připravovala náplň na následující den, kdy měla být zahájena kontrola. Když byla konfrontována s dopisem obžalovaného Mlynáře ze dne 25.9.2003, který obsahuje identickou náplň kontroly, sdělila, že na něj zapomněla, přitom měla uvedený dopis založený v poznámkách kontrolovaných předsedkyní senátu. Bylo čteno její hodnocení pí. Mošničkovou, jakožto vedoucí odboru kontroly a auditu, ze kterého vyplývají významné výhrady ke kontrolní činnosti svědkyně Vrchotové.

 

Svědek Suchar vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou  „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Patří do skupiny stěžovatelů Moravce a Nováka. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z MIČR.

 

Svědek  Hochmann vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z TC. V rozporu se svým pověřením připravil kladné pracovní hodnocení pro svého spolupracovníka, který byl opakovaně napomínán pro porušování pracovní kázně. Bývalý ředitel, kterého příchod obžalovaných Chmelíčka a Novotného připravil o zaměstnání v pozici, kterou vykonával dlouhou dobu.

 

Svědek Vrzal vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem. 

 

Svědek Prouza vypovídal o tom, co má z doslechu – přímo nic neviděl, neslyšel. Obžalované na údajnou „protiprávnost“ jejich jednání neupozornil. Neskrýval zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem.

 

Svědkyně Jonášová – účetní TC.  Kromě svého tvrzení nemá žádný důkaz o tom, že by měla znalost o „protiprávnosti“ jednání obžalovaných, tím spíše, že by na ně předem jakkoliv písemně upozornila. Neskrývala zášť vůči obžalovaným, která zjevně korespondovala s nuceným odchodem z TC.

 

Svědkyně Bérová potvrdila záměr MIČR založit transparentní obchodní společnost, která by ve veřejném zájmu zajišťovala rutinní činnost PVS. Vyjádřila se k prezentování modelu s TCs na INVEXU 2003.

 

Svědek Frankl uvedl, že se podílel na přípravě některých částí Smlouvy. Řešení s TCs považoval za efektivní a přínosné pro rozvoj PVS.

 

Svědek Stránský – odborník zpracovávající relevantní analýzy vztahující se k PVS. Z jeho svědecké výpovědi jednoznačně vyplynulo, že potvrzuje rozsah činnosti uvedený v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s. Pracoval jako OSVČ v případě potřeby 16 hod. denně, a to o sobotách i nedělích. Založení účelové obchodní společnosti považoval za vhodné a efektivní z hlediska rozvoje PVS, jakož i z hlediska nároků na státní rozpočet, kdy přenesením správy na TCs došlo k fakticky 100% úspoře rozpočtových prostředků. Dále MI nebylo personálně, odborně ani technicky vybaveno k provozování PVS.

 

Svědek Sádovský – právník poskytující právní služby ve věci přípravy Smlouvy o zajištění činnosti PVS a Dohody o vypořádání vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním PVS. Jednoznačně konstatoval, že použití prostředků z rezervního fondu TC pro účely úhrady základního kapitálu obchodní společnosti založené příspěvkovou organizací jako jediným společníkem, je z hlediska zákona přípustné. Dále konstatoval, že by jako formu obchodní společnosti doporučil akciovou společnost, nicméně že založení společnosti s r.o. nebylo protizákonné. Nikoho z obžalovaných neinformoval o tom, že by předmětným založením společnosti TCs mohlo dojít k porušení zákona č. 218 resp. 219/2000. Potvrdil, že poskytoval právní služby společnosti CIP, když rozsah poskytnutých služeb, jak byly uvedeny v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s., ve vztahu ke službám poskytnutým CIP pro TCs žádným způsobem nezpochybňoval.

 

Svědek Procházka – zaměstnanec CIP vyčleněný výlučně pro spolupráci s TCs při zajišťování činností při správě PVS. Konstatoval, že potvrzuje rozsah činnosti uvedený v příloze znaleckého posudku společnosti NOVOTA, a.s.   

 

Z demonstrativního výčtu svědků vyplývá, že obžalovaní jsou usvědčováni osobami, které mohou mít osobnostní zájem na výsledku procesu. Jedná se zpravidla o osoby, které na TC ani na Ministerstvu informatiky ČR již nepracují z důvodu svých nucených odchodů. V průběhu svých výpovědí neskrývaly svůj vztah k obžalovaným.

 

Z dalších důkazů pak jednoznačně vyplývá, že obžalovaný Mgr. Chmelíček neměl před založením společnosti žádnou pochybnost o zákonnosti svého jednání. Při založení společnosti vystupoval z rozhodnutí Ministerstva informatiky ČR jako ústředního orgánu státní správy. Odborné právní názory, které mu byly předloženy před založením společnosti TCs plně korespondovaly s názorem, že založení společnosti TCs je legální. Při všech úkonech postupoval ve shodě se svým nadřízeným orgánem a s úmyslem zajistit plnění veřejně prospěšného úkolu. Obhajoba má za to, že je zde kriminalizováno jednání, které bylo vedeno čistým úmyslem zajistit efektivní rozvoj PVS pro občany ČR. Činnost PVS byla zajištěna odborně na vynikající úrovni. Z činnosti TCs dodnes profituje celá společnost. Obžalovanému Mgr. Chmelíčkovi nebyl prokázán ani prokazován žádný neoprávněný osobní majetkový prospěch.

XI.

Hodnocení obhajoby

 

Obžalovaný má za to, že v předmětném řízení může být ohrožena nestrannost některých zúčastněných osob. Předně odůvodnění rozsudku a výše uložených trestů vzbuzují naznačené obavy, že nemusí být zachováno právo obžalovaných na spravedlivý proces. Obhajoba nezná jiný případ, kdy došlo pravděpodobně k úmyslnému přepisu vyhlášeného rozsudku tak, aby byl alespoň částečně odůvodnitelný dle provedeného dokazování a žalobního návrhu. Na zvukovém nosiči je zcela jednoznačně a nepochybně slyšitelné, že předsedkyně senátu JUDr. Slepičková kvalifikuje jednání obžalovaného Mgr. Chmelíčka pod bodem I. rozsudku jako zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst.1, odst.4 tr. zákona, přesto se v přepisu protokolu a rozsudku objevuje odst.2. Nechce se uvěřit, že by se jednalo o náhodu nebo nedbalost, když osoby přítomné na vyhlášení glosovaly tuto skutečnost ihned po vyhlášení rozsudku a tato skutečnost je prokazatelná zvukovým záznamem. Zvukovým záznamem je současně prokazatelné velmi nestandardní hodnocení obhajoby při vynesení rozsudku ze strany JUDr. Slepičkové, když obžalovaní uváděli, že neznali zákon č.218/2000 Sb. a 219/2000 Sb. Citace: „ nehorázné tvrzení, o tom, že neznají tyto dva zákony.“ Uvedený projev vyjadřuje vnitřní postoj mluvčího a vzbuzuje jednoznačně pochybnosti o tom, zda v případě dalšího hodnocení důkazů nemůže dojít u mluvčího k negativnímu psychickému vnímaní v souvislosti s tímto hodnocením tvrzení obžalovaných.

 

XII.

 

Vzhledem k výše uvedenému obžalovaný Mgr. Chmelíček prostřednictvím svého obhájce navrhuje, aby Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek Městského soudu v Praze k sp.zn. 2T 1/2006 ze dne 24.1.2007 

 

zrušil  a zastavil trestní stíhání obžalovaného Mgr. Dušana Chmelíčka.

 

 

 

Mgr. Dušan Chmelíček

zastoupený obhájcem Mgr. Michalem Hanzlíkem