mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem29.5.2007

Odvolání VM k Vrchnímu soudu

Odůvodnění odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.1.2007, sp.zn. 2 T 1/2006



    Rozsudkem ze dne 24.1.2007 byl obžalovaný Vladimír Mlynář (dále klient) uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 lit. a), odst. 2 lit. a) tr.zákona.

    Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, ve funkcích či jako zaměstnanci v pracovním poměru spojených s rozhodováním podle zákonů č. 219 a z.č. 218/2000 Sb. v trvání pěti roků.

    Proti rozsudku podal klient ihned po jeho vyhlášení odvolání, které za něj nyní (§ 41 odst. 2 tr.ř.) takto


o d ů v o d ň u j i :


    Klient napadá rozsudek ve všech výrocích, které se jej týkají.

 Vytýká rozsudku podstatnou vadu řízení, která mu předcházela a která znamenala porušení práva obhajoby a evidentně má vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku (§ 258 odst. 1 lit. a) tr.ř.).

    Dále klient vytýká rozsudku nejasnost jeho skutkových zjištění a dále to, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 lit. b) tr.ř.).

    Klient také vytýká rozsudku pochybnosti o správnosti skutkových zjištění (§ 258 odst. 1 lit. c) tr.ř.).

 S ohledem na to, že některá pochybení soudu jsou fatálního rázu, nelze než navrhnout postup dle § 259 odst. 1 tr.ř., tedy zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I.stupně.

1)    Výhrady vůči napadenému rozsudku lze systémově zařadit do několika úrovní. Jednak jsou to výhrady zásadní a obecné, týkající se základního principu, na jehož základě soud k věci přistupoval a posléze v ní i rozhodoval a dále výhrady k jednotlivým závěrům – skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení tak, jak jsou v rozsudku obsažena.

2)    Základní výhrada vůči postupu soudu, který jednak předcházel vyhlášení rozsudku, jednak se ale projevuje i v jeho odůvodnění, je nerespektování práva obžalovaného na spravedlivý proces. Tedy nerespektování či snad výstižněji ignorování článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 6, odst. 1 Úmluvy o lidských právech. To se v trestním procesu projevilo v rovině trestního řádu porušením ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř. ve výrokové části rozsudku a § 125 odst. 1 tr.ř., pokud jde o odůvodnění rozsudku. Pokud jde o toto obecné hodnocení, lze také dodat, že soud se zabýval něčím zcela jiným, než tím, co mělo být předmětem dokazování v trestní věci a také ze zcela jiného úhlu pohledu.          Z celého odůvodnění napadeného rozsudku je totiž patrné, že soud se postavil do role jakéhosi globálního revizora činnosti klienta a dalších dvou obžalovaných a konfrontuje jejich postup se svojí představou o tom, jak si měli počínat klient v pozici ministra, další obžalovaní pak v pozicích vedoucích pracovníků příspěvkové organizace TESTCOM (dále TC).

3)    Pokud jde o právní argumentaci rozsudku, základní vadou je, že soud sice činí určité právní závěry, v obecné rovině nepochybně správné, ostatně ve zdrcující většině případů jde o citace nebo parafráze odborných názorů již vyslovených, zejména v komentářích k trestnímu zákonu, ale aplikuje je naprosto neadekvátně, tedy na skutkové děje, k nimž se tyto aplikace vůbec nevztahují. Jako konkrétní příklad, který ještě bude detailněji analyzován, lze uvést pasáž na straně 158 rozsudku, kde soud odmítá jako irelevantní poukaz klienta na neznalost obsahu zákona č. 218/2000 Sb., s tím, že ani tato neznalost by jej nezbavovala trestní odpovědnosti s ohledem na zásadu, že neznalost zákona neomlouvá. Soud má obecně nepochybně pravdu v tom, že neznalost zákona neomlouvá. Jinou věcí je ale trestní odpovědnost. Trestní odpovědnosti se zajisté nelze vyhnout poukazem na neznalost trestního zákona, naproti tomu se jí zcela jistě lze vyhnout prokázáním, že obžalovaný nevěděl o zakázanosti, resp. nedovolenosti svého jednání. To je elementární pravda, která je probírána již při studiu trestního práva. Soud zde nerozlišuje neznalost norem trestního práva a neznalost norem mimotrestních, což je velmi důležitá diference.

4)    Krom zcela nepřípadné argumentace jinak správnými právnickými sentencemi lze soudu vytknout i naprosto zřejmá a evidentní pochybení při hodnocení právně relevantních skutečností. Typicky se to projevuje např. na straně 160 rozsudku, pokud zde soud uvádí: Obžalovaný Vladimír Mlynář dále naplnil i znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 lit. a), odst. 2 lit. a) tr.zákona, protože předmětnou Smlouvu o zajištění činnosti Portálu veřejné správy podepsal jako ministr v postavení speciálního subjektu podle § 90 odst. 1 tr.zák., protože místo, aby v souladu se zákonem případně pověřil zajištěním činností Portálu veřejné správy jemu podřízenou státní příspěvkovou organizaci TESTCOM – Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt Praha, která zajišťuje podporu výkonu státní správy, postupoval tak, že vydal Pověření dne 31.10.2003 pro společnost TESTCOM servis, s.r.o. a následně uzavřel pro stát nevýhodnou smlouvu s touto společností, která pro stát znamenala závazek státu, resp. jeho organizační složky Ministerstva informatiky ČR, financoval další vývoj nových aplikací Portálu veřejné správy, zatímco příjmy získané provozem tohoto portálu se nestaly příjmy státu, ať jeho organizační složky Ministerstva informatiky ČR nebo jeho státní příspěvkové organizace TESTCOM – Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt Praha. Podle § 4 zák. č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy, správa Portálu veřejné správy patří mezi hlavní činnosti Ministerstva informatiky ČR a mj. mu byla svěřena zákonem. Tímto jediným odstavcem v celém rozsudku o 165 stranách se tedy soud vypořádal se subjektivní i objektivní stránkou trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, aniž by se sebeméně zabýval tím, jaké pravomoci a z jakého titulu klient měl, jakým konkrétním způsobem je zneužil a zejména, s jakým úmyslem.

5)    Námitka, že postupem soudu během jeho řízení, posléze i rozsudkem jako takovým, bylo porušeno právo na spravedlivý proces, je podle mého názoru opodstatněna vzhledem ke způsobu, jakým soud postupně měnil skutkovou podstatu toho, pro co byl klient obžalován, souzen a posléze odsouzen. Bylo již namítáno v průběhu soudního řízení a také v závěrečném návrhu, že soud dvakrát upozornil klienta a další dva obžalované na možnou změnu právní kvalifikace. Formálně to je zákonný postup. V konkrétním případě ovšem vznikla naprosto nepřehledná situace, neboť naznačovaná právní kvalifikace vůbec nijak nesouvisela se skutkem, pro který byla podána obžaloba. Upozornění dokonce znělo tak, že skutky popsané v obžalobě pod body I. a II. mohou být považovány za skutek jeden. Je ale nesporné, že podle obžaloby byly spáchány čtyři skutky (I./1, /2, II, a III.) a je také nesporné, že obžaloba vinila klienta toliko ze spáchání jednoho z nich, konkrétně skutku popsaného pod bodem II. obžaloby. Je zjevné, že za této situace klient nemohl být souzen a ani odsouzen pro jiný skutek, tedy např. pro skutek popsaný v obžalobě pod bodem I. Kromě toho ale byl klient upozorněn na možnost, že jeho jednání bude posuzováno jako trestný čin dle § 255 odst. 1 tr.zákona, tedy porušení povinnosti při správě cizího majetku, ač o porušení takovéto povinnosti obžaloba vůbec nic neuváděla a nebylo zřejmé, o jakou povinnost by mělo jít. Obdobně ve vztahu k dalším upozorněním. Za tohoto stavu věci tedy již v rámci soudního řízení nebylo zřejmé, jak se má obžalovaný hájit, jestliže soud zřetelně naznačuje, že jej hodlá odsuzovat pro něco jiného než to, z čeho je viněn v obžalobě.

6)    Výrok pod bodem I. rozsudku překonal všechna očekávání, která však v tomto směru bylo možné mít. Na prvý pohled je zřejmé, že to, co je zde popisováno, se ve vztahu ke klientovi totálně liší od popisu skutku, kterého se měl klient dopustit dle obžaloby.

    Klient byl odsouzen pro dva trestné činy, přičemž oba dva jsou trestnými činy úmyslnými. Na stranách 2, 3 a částečně i 4 napadeného rozsudku je popisováno rozsáhlé jednání, počínající předložením informace Vlády České republiky dne 25.9.2003 a končící uzavřením smlouvy dne 18.12.2003. Zjednodušeně řečeno, zde jsou popisovány jednotlivé realizační kroky, vedoucí k založení obchodní společnosti TESTCOM servis, s.r.o. (dále TSC) a jejího pověření provozovat Portál veřejné správy (dále PVS). Pokud jde o subjektivní stránku tohoto jednání, není ovšem v popisu skutku tvrzeno nic jiného, než že se tak dělo se záměrem převést všechny budoucí finanční příjmy na TSC s tím, že zde budou použity bez návaznosti na státní rozpočet ČR. Následně pak je tvrzeno, že tímto skutkem klient získal neoprávněný prospěch pro TSC ve výši 11,141.667,- Kč.

7)    V této souvislosti považuji za potřebné odbočit od aktuální námitky, týkající se v nedostatku totožnosti  skutku a připomenout další systémové pochybení soudu, či snad spíše nepochopení elementárních principů obchodního práva a ekonomiky. Soud, s poukazem na vcelku přesně citované judikáty dovozuje, že majetek obchodní společnosti není totožný s majetkem vlastníka této společnosti. To je závěr, který je ale správný jen do jisté míry. Oba dva majetky představují z právního hlediska odlišnou právní entitu, různé subjekty práva. Nicméně, jestliže někdo vlastní 100% obchodní společnosti, pak v jeho vlastnictví jistě není majetek této společnosti, ale obchodní podíl na této společnosti. A hodnota, či případně tržní cena tohoto podílu je obvykle významně závislá i na tom, jaký majetek obchodní společnost vlastní. Nelze pochopitelně tvrdit, že představuje-li majetek obchodní společnosti řádově 100.000,- Kč, pak k ocenění celkového majetku vlastníka 100 % podílu této společnosti je nutné automaticky připočíst částku 100.000,- Kč, ale je zřejmé, že hodnota či tržní cena 100% obchodního podílu se až na vzácné výjimky pohybuje přibližně okolo zmíněných 100.000,- Kč a o to je celkový majetek vlastníka obchodního podílu obchodní společnosti větší. I kdyby tedy skutečně klient, případně ve spolupachatelství s dalšími spoluobžalovanými či jinými osobami (jak je mimo jiné také tvrzeno v napadeném rozsudku) získal pro společnost TSC neoprávněný prospěch ve výši 11,141.667,- Kč, pak se o tuto částku zvyšuje majetek této obchodní společnosti, tím se zvyšuje i hodnota, případně tržní cena obchodního podílu v této společnosti a tím se také zvětšuje majetek vlastníka tohoto obchodního podílu, v daném případě příspěvkové organizace TC. Pokud by pak společnost TSC byla likvidována, vypořádací podíl či likvidační zůstatek, vzhledem k tomu, že šlo o peníze, by byl vydán příspěvkové organizaci TC, která již je pod přímou kontrolou státu. Tyto souvislosti zřetelně soud vůbec nebral v úvahu. Zjevně si také neuvědomil, že tím, kdo fakticky ovládal TSC byl stát, resp. příspěvková organizace TC, která mohla kdykoliv dosáhnout toho, že veškerý majetek TSC bude převeden na TC a tím se dostane do sféry státního rozpočtu.

8)    Nyní je možné navázat na výhrady týkající se totožnosti skutku. Dle obžaloby spočívala činnost klienta v poskytnutí pomoci jinému k tomu, aby jako pracovník a člen orgánů dvou organizací s podobným předmětem činnosti a v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavřel smlouvu na úkor jedné z těchto organizací, přičemž tohoto jednání se měl dopustit jako veřejný činitel opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tuto skutkovou podstatu měl dle obžaloby klient naplnit uzavření kupní smlouvy mezi Ministerstvem informatiky ČR (dále MI) a společností TSC. Jednání se měl dopustit samostatně.

    Skutku, který je uveden v obžalobě, se ale měl, alespoň pokud jde o jeho popis, klient dopustit společně s dalšími dvěma obžalovanými. Přitom měl jednat jako pracovník a člen orgánů dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému výhodu a prospěch a takto uzavřít smlouvu na úkor jedné z nich a tím získat pro jiného prospěch velkého rozsahu, přičemž obdobně jako v obžalobě, tak měl jednat jako veřejný činitel a v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Tedy podle obžaloby pomáhal uzavřením smlouvy jinému ke spáchání trestného činu, podle rozsudku tento trestný čin spáchal uzavřením této smlouvy, aniž by komukoliv pomáhal. Podle obžaloby nebyl osobou, která by se mohla dopustit trestného činu dle § 128 odst. 2 a 4 tr.zákona, podle rozsudku ano. Podle obžaloby jednal individuálně, podle popisu skutku v neúpadném rozsudku jednal společně, ovšem podle téhož rozsudku se trestného činu dopustil nikoliv ve spolupachatelství, ale individuálně. Tento rozpor není soudem nijak vysvětlen.

9)    Především, a to již bylo zmíněno, bylo nepochybně právem ministra rozhodnout o tom, jakým způsobem bude plněn vládní úkol zajistit provozování PVS. Zabývat se hlouběji tímto problémem, se jeví jako naprosto zbytečné. V době, kdy privatizace činností, které doposud vykonával stát, je stále jedním z velmi významných politických zadání, je ztrátou času spekulovat o tom, zda výhradním provozovatelem PVS mohlo být pouze MI a nebo toliko TC. V této souvislosti pak je třeba připojit i obecnější poznámku. Obhajoba nehodlá vyvracet všechny úvahy, které soud na stránkách 131 – 165 rozsudku uvádí a tak rozsahem písemného odůvodnění odvolání konkurovat napadenému rozsudku. Z toho důvodu se nadále obhajoba zaměří toliko na ty nejzásadnější pochybení, kterých se soud dopustil při formulování skutkových zjištění a navazujících právních hodnocení. Není tedy podstatné, o čem klient, jakožto ministr, vládu informoval a nebo neinformoval, čímž se soud zabývá na straně 132 rozsudku. Irelevantní jsou také z hlediska skutku, kterého se měl dopustit klient, případné námitky zaměstnanců TC proti postupu dalších obžalovaných v této věci. Za irelevantní považuji i spekulace soudu, týkající se prostředků, které měly být vynaloženy na provoz TSC, resp. závazek státu tento provoz nějakým způsobem dotovat. Je zjevné a klient o tom rozsáhle vypovídal, že rozpočtové prostředky nepostačovaly na úhradu těch činností PVS, které se jevily klientovi a dalším zainteresovaným osobám jako nutné a nezbytné. Proto bylo přistoupeno k modelu, v němž by PVS měl možnost vlastních příjmů a bylo také přistoupeno k tomu, aby tento provozovatel byl oddělen od státního rozpočtu a tedy tyto příjmy nebyly příjmy státního rozpočtu. Pro tuto chvíli není podstatné, zda tato konstrukce byla v souladu s rozpočtovými pravidly či nikoliv. Podstatné je, že bylo-li na jedné straně povinnost MI provozovat PVS a na druhé straně nutnost hradit náklady tohoto provozu, pak se na nich mohl TSC podílet do té míry, do jaké stačily jeho příjmy a zbytek logicky musel dotovat stát, tedy v tomto případě MI. Byť se to zdá být nadbytečné, nutno připomenout, že i když se soud chová ke klientovi velmi podezíravě, rozhodně není schopen ani tvrdit, tím méně považovat za prokázané, že by změna konstrukce měla sloužit k obohacování nějakých jiných subjektů z prostředků TSC, přičemž to, co by po takovémto vyvedení majetku chybělo na provoz PVS, by dotoval stát. Tedy závazek státu dotovat určité činnosti, přičemž tento závazek byl specifikován a počítalo se s tím, že půjde o dotaci nových činností, které by měl PVS provozovat, byl zcela korektní. Kdyby tomu tak nebylo, pak by nutně musel být klient či další osoby stíhány minimálně pro přípravu nějakého jiného majetkového trestného činu.

10)    Na straně 138 odůvodnění rozsudku se soud začíná zabývat třemi hlavními důvody, které měli obžalovaní v rámci obhajoby uvádět pro založení TSC. Prvým jím zmíněným důvodem je potřeba oddělit koncepční věci, které náleží ministerstvům od činnosti rutinní. Tuto obhajobu soud vyvrací s poukazem na to, že jiné, snad příkladem zmiňované subjekty, které také byly zřízeny proto, aby ministerstva neprováděla rutinní činnosti, nejsou příspěvkovými organizacemi a nebo jsou obchodními společnostmi, založenými před účinností zákona č. 219/2000 Sb. Tento argument soudu je bohužel typickou ukázkou zkreslování smyslu argumentů, které klient i další obžalovaní soudu předkládali. Především není podstatné, zda nějaké další subjekty také vykonávají určité rutinní činnosti, podstatné je, že klient, jakožto politik, dospěl k politickému závěru, že není vhodné, aby ústřední orgán státní správy provozoval PVS. Jinak řečeno, i kdyby žádný jiný subjekt nebyl žádným jiným ministerstvem zřízen, nic to nemění na oprávněnosti rozhodnutí, k němuž klient v této věci dospěl. Pokud ovšem byly příklady uváděny, pak je zcela nepodstatná forma a nebo datum založení těchto jiných právnických osob. Podstatné je, že i jiní ministři dospěli k závěru o nevhodnosti výkonu určitých činností ústředním orgánem státní správy, a proto zřídili k jejich výkonu jiné právnické osoby. V této souvislosti je bez významu citace § 4 odst. 1 lit. i) z.č. 365/2000 Sb., kterou soud zmiňuje na straně 139 rozsudku. Není podstatné, jak si soud vykládá toto ustanovení, podstatné je, zda snad existoval zákon, který by vylučoval politická rozhodnutí charakteru, jakým bylo rozhodnutí klienta neprovozovat PVS přímo ministerstvem. Takový zákaz pochopitelně neexistoval a pak nemá smysl pokoušet se vykládat právní ustanovení ve vztahu k možnosti politických rozhodnutí o určitém uspořádání státní správy.

11)    Bez významu je i poukaz na to, že existují-li snad nějaké obchodní společnosti, založené ústředními orgány státní správy, pak byly založeny před účinností zákona č. 219/2000 Sb. To je nesporné. Podstatné je, a proto byl tento poukaz činěn, že existence takovýchto subjektů není ničím, co by ohrožovalo stát, rušilo veřejný pořádek, způsobovalo ekonomické nebo jiné obtíže. Prostě se od určitého data jeví jako výhodnější uspořádání, aby stát zakládal pouze zákonem vyjmenované obchodní společnosti, jde tedy o organizační opatření a samozřejmě stejně dobře mohl zůstat status quo, kdy by stát mohl zřizovat i jiné formy obchodních společností. Jinak řečeno, sám fakt zřízení obchodní společnosti státem je možná porušením zákona, avšak rozhodně není ničím, co by mělo podstatnější společenskou nebezpečnost a nebo dokonce mohlo být trestným činem. To by takovéto společnosti prostě nemohly vůbec existovat. Je ale třeba v této souvislosti připomenout, že tento zákaz se týká státu. Je sporné, zda s ohledem na dikci zákona č. 219/2000 Sb. lze takovýto zákaz vztáhnout i na příspěvkové organizace, byť ty samy o sobě jsou založeny státem. Tato námitka, poukazující na možnost výkladu zákona č. 219/2000 Sb. tak, že nezakazuje zřizování obchodních společností s ručením omezeným příspěvkovým organizacím, je soudem zcela ignorována, ač byla v závěrečném návrhu přednesena za klienta, a to i v jeho písemném znění zmíněna a podrobně rozvedena.

12)    Obdobně lze reagovat na způsob, jakým se soud vypořádává s další částí obhajoby, která poukazovala na potřebu oddělit vědeckou a výzkumnou činnost TC od činnosti ostatní, např. od provozování PVS. I zde jsou jakékoliv faktické či právní argumenty irelevantní. Klient nebyl obžalován z toho, že by porušil nějaký právní předpis, který mu zakazoval rozhodnout o tom, že v TC bude realizována toliko vědecká a výzkumná činnost, zatímco jiné činnosti, např. provozování PVS
budou svěřeny odlišnému subjektu. Soud zde vynakládá poněkud zbytečné úsilí na to, aby doložil, proč bylo výhodnější ponechat stávající situaci a případně PVS provozovat cestou TC. K tomu lze toliko dodat, že tomu tak možná bylo, avšak tím, kdo rozhodoval nebyl soud, ale klient, jakožto ministr a k tomuto rozhodnutí měl plnou kompetenci i pravomoc.

13)    Na straně 142 se soud pokouší vypořádat s obhajobou či námitkou obžalovaných, že poukazem částky 7,5 mil. Kč z rezervního fondu TC nebyla způsobena žádná škoda. Způsob, jakým to ale soud činí, je zřejmě pro něj charakteristický, ale opět nesprávný. V druhém odstavci na zmíněné straně  soud uvádí, že obhajoba nemůže obstát, neboť: Taková operace byla totiž z výše rozvedených důvodů nezákonná, na rozdíl od legálních způsobů nabytí majetkových účastí v obchodních společnostech, které státní příspěvková organizace získá např. bezúplatně smlouvou schválenou Ministerstvem financí ČR podle § 12 odst. 2 zákona č. 219/200 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů, popř. jiným způsobem ve smyslu ust. § 13 citovaného zákona (dědění ze závěti apod.). Dále pak soud dovozuje, že poukazem uvedené částky došlo k faktickému zmenšení majetku státu, a to proto, že státní příspěvková organizace údajně nemá vlastní majetek a uvedené prostředky se dostaly z dispozice uvedené státní příspěvkové organizace do dispozice soukromoprávní obchodní společnosti. Není pro tuto chvíli podstatné, zda lze prostředky z rezervního fondu příspěvkové organizace užít jako vklad do základního jmění obchodní společnosti. To ovšem neznamená, že automaticky v souvislosti s tímto případně protiprávním postupem musí vzniknout příspěvkové organizaci škoda. Soud poměrně složitě rozebírá k jakému účelu lze rezervní fond užít. Pro větší názornost lze namítnout, že mezi tyto soudem uváděné možnosti nepochybně nepatří například nákup osobního automobilu a nebo nemovitosti. Pokud by ovšem k takovémuto nákupu došlo, pak to možná bude v rozporu se způsobem, jakým lze dle zákona nakládat s rezervním fondem, ale nevznikne žádná škoda, protože příspěvková organizace bude vlastníkem zmíněného automobilu či nemovitosti. V tomto případě byla částka 7,5 mil. Kč vložena do základního jmění obchodní společnosti a bylo již opakovaně konstatováno, že 100% podílu na této společnosti vlastnil vkladatel, tedy TC. Tedy TC se stala vlastníkem podílu v obchodní společnosti se základním jměním 7,5 mil. Kč a minimálně pro chvíli převodu se zdá, že hodnota tohoto podílu nemohla být jiná, než 7,5 mil. Kč. V dalším období logicky hodnota tohoto podílu buď klesala a nebo stoupala, dílem v závislosti na tom, zda základní jmění bylo použito k nějaké platbě, ovšem není to jediné kritérium. Pokud v důsledku této platby TSC získala nějakou protihodnotu, ať již v podobě přímé, tedy majetkového ekvivalentu a nebo v nepřímé podobě, např. investice, která se vrátí v dalším podnikání, pak hodnota podílu zůstávala stejná. Bylo by samozřejmě možné znaleckým posudkem stanovit hodnotu obchodního podílu TSC k nějakému datu, které by bylo vnímáno jako relevantní a poté porovnávat, zda snad došlo k nějaké majetkové újmě. To soud ale neučinil a zřejmě by to ani nebylo důvodné. Podstatné je, že konstrukce, podle které ten, kdo vloží do základního jmění obchodní společnosti 7,5 mil. Kč a je současně 100% vlastníkem obchodního podílu této společnosti, ztrácí zmíněných 7,5 mil. Kč, je nonsens.

14)    Naprosto nepřípadně se soud vypořádává i s obhajobou obžalovaných poukazujících na to, že závěr o protiprávnosti založení TSC je závěrem Ministerstva financí ČR, tedy „prostě jen“ právní názor nějakého subjektu. Soud na straně 143 rozsudku s touto obhajobou polemizuje a poukazuje na to, jaké kompetence má Ministerstvo financí ČR. Tyto kompetence jsou nesporné, ale jejich výčet nemá žádný smysl. Podstatnější je, že Ministerstvu financí není svěřena žádná autoritativní pravomoc pro rozhodování o správnosti zákonného postupu v té věci, o kterou zde jde. To, co by jistě bylo určující, alespoň dočasně, by bylo případné rozhodnutí, pokud by MF nějaké vydalo a to se buď stalo pravomocným a nebo následná správní žaloba byla zamítnuta. K ničemu takovému nedošlo, navíc z praktické zkušenosti je zřejmé, že Ministerstvo financí, ostatně jako kteréhokoliv jiné ministerstvo, přesněji řečeno jeho  úředníci, mají v řadě věcí nesprávný názor, přesněji respektive názor, který se při nějaké formální konfrontaci ukáže jako nesprávný.

15)    O tom, zda lze něco vytýkat Ing. Jonášové, tak jak se tím zabývá soud na straně 144 rozsudku, nemá smysl polemizovat.

16)    Naprosto nesprávný je závěr soudu, uvedený v posledním odstavci na stejné straně, podle něhož MI muselo  …zůstat správcem Portálu veřejné správy a pouze toto ministerstvo mohlo provozováním tohoto systému pověřit subjekty, provádějící některé z činností uvedených v ust. § 2 písm. a) téhož zákona (míněno zákona č. 365/2000 Sb.). O tom, že klient byl jako ministr kompetentní v této věci rozhodnout a ostatně ani není stíhán za to, že by provozování Portálu veřejné správy bylo svěřeno někomu jinému, než koho obmýšlí soud, již bylo zmíněno a není o tom sporu. Vcelku bez významu pro zkoumanou věc jsou úvahy soudu na str. 146, 147 a z části 148 rozsudku. Ve vztahu k této argumentaci je ale třeba říci, že pokud se soud zabývá výkladem zákona č. 219/200 Sb., pak se měl také zabývat jeho interpretací tak, jak jí podává obhajoba a tak, jak jí zřejmě vnímali i někteří konzultanti klienta, resp. dalších spoluobžalovaných. Soud jakoby zapomíná na to, že nejde o autoritativní výklad zmíněného zákona či některých jeho ustanoveních, ale o to, zda lze vyvrátit obhajobu obžalovaných, že z jejich pohledu bylo založení TSC příspěvkovou organizací legální. Především soud ignoruje mezičlánek, kterým byli ti, kteří ve věci vyslovili svůj právní názor, jako např. Dr. Mai. Je snad běžnou věcí, že osoby práva neznalé, ale v některých případech i osoby práva znalé, pokud vykonávají správní funkci, se řídí právním názorem těch, kteří byli k jeho vyslovení přizváni. V dané věci byl právní názor vydán jednoznačně tak, že založení TSC způsobem, kterým k němu došlo, je legální. To, že soud dospívá při výkladu zákona č. 219/2000 Sb. k jinému závěru, je tedy vcelku irelevantní. Kromě toho, v prostředním odstavci na straně 148 rozsudku soud cituje znění § 28 zmíněného zákona, podle něhož stát může založit obchodní společnost nebo se účastnit jeho založení pouze ve formě akciové společnosti, a to s předchozím souhlasem vlády. Již v závěrečném návrhu bylo poukázáno na to, že zákonodárce v zákoně č. 219/2000 Sb. používal různé výrazy promiskue, takže z tohoto zákona nelze dovodit, zda lze stát ztotožnit i s příspěvkovou organizací a dovozovat, že stejná práva, resp. stejná omezení, se ve vztahu k zakládání obchodních společností týkajících se státu, i příspěvkové organizace. Jde o standardní problém a pokud se chtěl již soud s obžalobou klienta v této souvislosti vypořádat, měl tak činit s poukazem na skutečnosti, které vyvracejí jeho obhajobu o tom, že všemi relevantními respondenty byl ujištěn o zákonnosti zvoleného postupu a že navíc on sám a zřejmě i zmínění respondenti si museli být zcela jednoznačně vědomi toho, že uváděný postup je nezákonný, neboť zákon je v tomto směru notoricky znám a je zcela jednoznačný. Nic z toho ale soud neuvádí.

17)    Lze-li tak říci, tradičně se soud ocitá se svou argumentací zcela mimo obhajobu klienta, pokud jde o poukaz na to, že společnost TCS byla zapsána do obchodního rejstříku později, než byla podepsána smlouva mezi MI ČR a TSC. Zde soud uvádí, že není věcí obchodního soudu, aby přezkoumával, zda příspěvková organizace porušuje složením peněžitého vkladu na základní kapitál společnosti zákon č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech. Pokud je známo, nikdo z obžalovaných se nehájil tím, že soud měl rozeznat porušení rozpočtových pravidel, ale bylo poukazováno na to, že i soud považoval založení obchodní společnosti příspěvkovou organizací za legální. S touto argumentací se soud ale nijak nevypořádává, snad s výjimkou poukazu na to, že ….jednání obžalovaných uvedené pod bodem I. výroku rozsudku předcházelo usnesení Městského soudu o zápisu společnosti TESTCOM servis, s.r.o. do obchodního rejstříku, bylo učiněno dokonce dříve, než byl podán samotný návrh na zápis společnosti. Posléze zmíněný argument by jistě logiku měl, není ovšem pravdivý. Podle obchodního rejstříku byla TSC zapsána 10.11.2003, avšak k jednání obžalovaných dle bodu I. výroku rozsudku mělo dojít v době od 25.9.2003 do 18.12.2003. Kromě toho je nesporné, že zápis TSC do obchodního rejstříku musel nutně, minimálně z pohledu právních laiků jasně deklarovat zákonnost celé operace. Závěr soudu o tom, že není věcí obchodního rejstříku, aby přezkoumával zákonnost založení obchodní společnosti ostatně nemůže obstát. Jestliže zákon vylučuje nějaký subjekt z toho, aby založil obchodní společnost, pak k tomu ex lege musí rejstříkový soud přihlédnout, může-li mu tato skutečnost být známa.

18)    Navíc si lze stěží představit, že by v této trestní věci chtěl soud vážně tvrdit, že na jedné straně bylo povinností klienta, který není právník, vědět obecně, že příspěvková organizace nesmí založit obchodní společnost, avšak na druhé straně současně prohlašovat, že rejstříkový soud, tedy státní instituce, mající znalost zákonů v popisu práce, tuto vědomost mít nemusela.

19)    Ve vztahu k tvrzenému  naplnění  skutkové  podstaty  trestného činu  dle § 128 odst. 2 tr.zák. je zřejmě stěžejní  úvaha soudu  o  tom, že smlouva o  zajištění PVS ze dne 31.10.2003 byla pro stát – Českou republiku jednoznačně nevýhodná (3 odst. na str. 152 rozsudku) a dále závěr o  tom, že stát je podnikatelský subjekt (str. 154 rozsudku  in fine).  Tvrzení  o  tom, že i  stát může podnikat  a tedy zřejmě je třeba na něj nahlížet jako    možno  z hlediska teorie státu  označit za průlomové.  S touto  teorií, pokud je známo, zatím nikdo  jiný  nepřišel.  Dokonce lze tvrdit, že na dosavadní  úrovni  poznání se toto  tvrzení  jeví  jako  naprosto  absurdní.  Není  vyloučeno, že  v budoucnu  k němu právní  teorie  i  praxe doroste, avšak zatím se má za to, že  stát by se naopak obchodní  soutěže nijak  účastnit neměl, a to  ani  přímo, ale ani  nepřímo, např. podporou  podnikatelských subjektů. Lze také  předpokládat, že i   podnikatele by dost zneklidnilo, kdyby se stát, který  udržují  svými  daněmi,  měl stát jejich konkurentem.

20)    Pokud již ale soud s tímto  průkopnickým názorem přichází, tak by měl usilovat o  to, aby  jej zasadil do daného  právního  kontextu, tedy měl by se zabývat tím, zda je stát zapsán v obchodním rejstříku  jako  podnikatel, čímž by osvědčil, že splnil všechny další  zákonné  podmínky  pro podnikání  a také, jaký  je předmět podnikání státu.

    Ve vztahu k  předcházejícím  a následujícím výkladům ust. § 128 odst. 2 tr.zák.,  prezentovaným soudem, jsou tyto nepochybně převzaty z odborné  literatury,  na jejichž adresu lze říci, že je soud sice dobře cituje, ale vůbec je nepochopil. K tomuto  závěru  lze dospět např.  z obsahu  2. odstavce str. 157 rozsudku. Zde je poněkud eklekticky  a zřejmě nad rámec potřebný  pro  posouzení  viny obžalovaných analyzováno, jakým jednáním  se lze dopustit trestného činu dle § 128 odst. 2 tr. zák. Soud zde dokonce dovozuje, že toto ustanovení má dopad i na běžné pracovníky akciových společností a na akcionáře, což  je  velmi  problematické  tvrzení, ovšem s věcí  nesouvisí. Naopak, jako velmi  relevantní  se jeví  závěr toho odstavce, byť jde o   poměrně nesrozumitelnou formulaci. Soud zde uvádí: Současně je zřejmé, že k trestnímu  postihu  pouhého znevýhodnění jednoho z několika podnikatelských subjektů ve smluvním vztahu by ve svých důsledcích mohlo  vést také  to, kdyby se  za plně  postačující  z hlediska aplikace § 128 odst. 2 tr.zák.  považoval fakt, že daný  předmět činnosti je zapsán v příslušné  evidenci – pro  akciové  společnosti  v obchodním rejstříku.  Trestní  odpovědnost by v takovém případě v podstatě závisela na té  formální  okolnosti, zda  k jeho zápisu  do  této  evidence došlo, a to  bez ohledu  na to,  jestli  by se jednalo  o  reálný  předmět činnosti  daných subjektů  a jestli  si  mohou  konkurovat.  Takový  výklad nemůže podle názoru  Městského  soudu  v Praze obstát.  Tomuto  tvrzení  lze rozumět tak, že soud  snad připouští  možnost naplnění  skutkové  podstaty  trestného  činu dle § 128 odst. 2 tr.zák. i  v případě, kdy si  dva podnikatelské subjekty konkurují  fakticky, tedy činností, kterou  nemají  zapsáno  v obchodním rejstříku.  Je-li  tento  výklad správný, pak lze připustit, že zapadá do kontextu úvah soudu o tom, že podnikatelským subjektem může být stát, neboť ten, jak známo, není zapsán v obchodním rejstříku  a nemá  nijak vymezen předmět  podnikání, Tedy jinak řečeno, jakákoliv činnost státu v podnikatelské  sféře  je regulérním podnikáním, takže za splnění  dalších  podmínek stanovených § 128 odst. 2 tr.zák. může  i  v případě státu  být naplněna skutková  podstata  tohoto  trestného  činu.

    To je pochopitelně výklad zcela absurdní, navíc pokud jde o  klienta, stále ještě nedostačující k závěru o tom, že spáchal trestný čin. Stát samozřejmě není  podnikatelem, a to jednak z podstaty své povahy, a jednak proto,  že ani  formálně není  ani  jako  podnikatel evidován. Jak známo,   Státní  moc  lze  uplatňovat  jen  v případech a v mezích stanovených zákonem. (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zákon opravňující stát k podnikatelským aktivitám obhajobě znám není.

21)    Má-li být  někdo  postihován proto, že uzavřel smlouvu v pozici, kterou předpokládá ust. § 128 odst. 2 tr.zák. a v situaci, kdy oba subjekty mají  stejný  nebo podobný předmět podnikání, pak samozřejmě musí  o  této  skutečnosti  vědět.  Kromě toho je podnikání v určitém oboru legální  toliko  v případě, že je jako  takové  zapsáno  u  podnikatelského  subjektu buď v jeho živnostenském listu, případně, u právnické  osoby, v obchodním rejstříku.  Celá konstrukce státu  jako  podnikatele a z toho  dovozovaných souvislostí je tedy nesprávná.

22)    Jak bylo konstatováno, o klientovi je tvrzeno, že uzavřel smlouvu jako  pracovník a člen orgánů dvou organizací se stejným předmětem činnosti.  Ponecháme-li stranou poněkud zavádějící  interpretaci doslovné  dikce ustanovení  § 128 odst. 2 tr.zák., zjevné  je, že  nikde v rozsudku  není  uvedeno, o které dvě organizace a jejich orgány by v případě klienta mělo  jít.  S výhradami, které  ještě budou zmíněny, lze tvrdit, že klient byl představitelem MI ČR. To zmiňuje soud na straně 153 rozsudku. V této  souvislosti soud na straně 154 v 1. odstavci in fine hovoří o tom, že klient měl vysokou odpovědnost, a to  i za způsobenou škodu a tím, že uzavřel  předmětné smlouvy, nevyužíval majetek účelně a hospodárně, nehospodařil účelně s majetkem daňových poplatníků, svým jednáním snižoval rozsah tohoto  majetku.  Dále se tvrdí, že nenakládal obezřetně se svým majetkem. Není  jasné, proč je ve vztahu k pojmu „smlouva“ užit plurál, zásadně je třeba odmítnout, že by klient  způsobil škodu tím, že nevyužíval majetek, nehospodařil s ním účelně atd. V každém případě ale  tato tvrzení  nijak nesouvisí  se skutkovou podstatou trestného  činu  dle § 128 odst. 2 tr.zák.  Naopak z této  pasáže ani  ze žádné  jiné  části napadeného rozsudku nelze zjistit, v jakém jiném podniku nebo organizaci měl mít klient pozici uvedenou v § 128 odst. 2 tr.zák.

23)    Tradičně, tedy zkreslujícím způsobem, interpretuje soud argumentaci  klienta, pokud jde o  právní  důsledky jeho jmenování  ministrem. Klient rozhodně netvrdil, že by ministr nebyl trestně odpovědný a toliko nesl odpovědnost politickou.  To, co  naopak bylo tvrzeno, je, že žádný  zákon neukládá ministrovi povinnosti, obdobné např. povinnostem dle § 194 odst. 5 obch. zák., a nebo alespoň obecně, tedy takovým povinnostem, jaké ukládá ust. § 72 zákoníku práce, ovšem s konkrétním vymezením. Další argumentace v této věci je ale nadbytečná. Šlo o polemiku ve vztahu k možné kvalifikaci klientova jednání jako trestného činu dle § 255 tr.zák. V této souvislosti je třeba konstatovat, že jak vyplývá z přiložených dokladů, ani Ministerstvo financí ČR ani Ministerstvo vnitra v rámci následných revizí neshledali, že by TC vznikla nějaká škoda a také ani žádnou škodu neevidují. Neeviduje ji ani TC.

24)    Již bylo zmíněno, že se skutkovou podstatou trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele soud vypořádal na straně 160 velmi stručným a lze-li to tak říci, svérázným způsobem. I kdyby byla pravdivá výchozí premisa soudu, totiž, že bylo povinností klienta pověřit provozováním PVS TC, pak z faktu, že tak neučinil, by zcela jistě nebylo možné dovozovat zneužití pravomoci veřejného činitele. Především, ani s touto obhajobou se soud nijak nezabýval a tedy nevypořádal, klient vystupoval v roli zástupce ministerstva, které uzavíralo obchodní smlouvu. Nejde tedy o to, že by z titulu své funkce rozhodoval o něčích právech a povinnostech a tedy pověřil jej, jak tvrdí soud, ale o ryze civilní, obchodně-právní akt. Není sporu o tom, že ministr v případě, kdy rozhoduje ve vládě a nebo kdy vydává rozhodnutí v rámci správní agendy svého ministerstva, se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, které mu byly svěřeny. Je však již skoro notorietou, že do tohoto okruhu činností nepatří uzavírání obchodních smluv na činnosti, které jsou pro ministerstvo provozovány či dodávky věcí pro ministerstvo a pokud měl soud v tomto směru jiný názor a domníval se, že klient jednal v pozici veřejného činitele, pak to měl jasně uvést. Uzavřením smlouvy se totiž MI nezbavovalo správy Portálu veřejné správy, ale k výkonu některých činností si najímalo obchodní společnost. To je zcela běžné a podle mého názoru nelze uzavření takovéto smlouvy považovat za výkon pravomoci ve smyslu definice veřejného činitele dle § 89 odst. 9 tr.zák.

25)    Napadenému rozsudku je zřejmě možné vytknout ještě celou řadu dalších pochybností a odvolatel si vyhrazuje tak učinit doplňujícím podáním. S ohledem na časový prostor, který mu je dán, však považuje toto odůvodnění za dostatečné pro případné rozhodování odvolacího soudu. Pokud již bylo na počátku tohoto podání zmiňováno, že soud nepostupoval v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku způsobem, který by bylo možné označit za fair proces, pak následný postup soudu po doručení rozsudku pro toto tvrzení skýtá další argument. Napadený rozsudek byl vyhlášen dne 24.1.2007 a doručen 7.5.2007, tedy po více než třech měsících. Přitom lze předpokládat, že na rozdíl od účastníků trestního řízení již minimálně v hrubé kontuře musel mít soud představu o tom, k jakému závěru dospěje a z jakých důvodů. Přesto potřeboval pro vypracování rozsudku více než 3 a půl měsíce. Výzvou, doručenou dne 24.5.2007, tedy 17 dní po doručení rozsudku, ukládá klientovi, resp. jeho obhájci, aby do pěti dnů odůvodnil odvolání proti zmíněnému rozsudku. Tedy, zřetelně dává najevo, že zatímco sám potřeboval přibližně 3 a půl měsíce k zformulování odůvodnění svého rozsudku, obhajobě je ochoten přiznat toliko 22 dní na to, aby vznesla argumenty, které výrok soudu zpochybňují. Excelentnější ukázku un-fair procesu si lze stěží představit.

26)    Již  zcela pro úplnost pak je třeba zmínit, že soud rozhodl o zabrání peněžní částky, uložené na účtu TSC. Jestliže až doposud nebyla ve věci zaznamenána žádná majetková újma, o čem svědčí i zmíněné dva dopisy Ministerstev financí a vnitra ČR, zcela jistě nastane majetková újma v případě, že soud odnímá zmíněné finanční prostředky. Pravdou je, že nastane toliko na straně obchodní společnosti TSC, byť účetně se majetek státu nijak nezmenší. Fakticky se totiž soud touto cestou pokouší zabavit finanční prostředky, které by jinak byly vráceny jeho příspěvkové organizaci a tedy se touto cestou dostaly opět do přímé dispozice státu. Za důležité, pro ilustraci úvah, se kterými soud k věci přistupoval, je významné odůvodnění tohoto postupu. Zcela na závěr rozsudku totiž soud uvádí, že současným likvidátorem společnosti je obžalovaný Ing. Novotný, který jako jediný může disponovat se zajištěnými prostředky. Podle soudu pak ust. § 71 odst. 4 obch.zákoníku neposkytuje v současné době možnost k jeho odvolání a protože se podle soudu nechoval hospodárně, bylo údajně rozhodnuto o zajištění uvedených finančních prostředků. Tedy v rámci trestního řízení, které se zabývá něčím úplně jiným, soud zasahuje do ryze civilně právních vztahů a dokonce předem předjímá, že jeden z obžalovaných se při výkonu své funkce likvidátora bude chovat protiprávně a z toho důvodu považuje za zákonné takovéto možnosti předejít a finanční prostředky, se kterými by měl jako likvidátor nakládat, mu rovnou zabavit.

    Ze všech uvedených důvodů tedy navrhuji tak, jek je uvedeno na počátku tohoto podání.


                                JUDr. Tomáš Sokol
                        obhájce obžalovaného Vladimíra Mlynáře