mlynar.cz
mlynar.cz
Poslat emailem10.1.2008

Úspěch Lidovek nás zaskočil

Smyšlenkou vydávat disidentské noviny, přesněji obnovit Lidové noviny, přišel před dvaceti lety Jiří Ruml. Přesněji řečeno bylo to ještě o něco dříve, na jaře roku 1987, na narozeninovém večírku Jiřího Dienstbiera. V atmosféře disidentského mejdanu Ruml přítomným popisoval, že by LN měly být, na rozdíl od ostatních samizdatů, jak se tehdy říkalo nezávislým periodikům z prostředí Charty 77, graficky zalomené jako skutečné noviny, s fotografiemi, a hlavně s aktuálními články novinového charakteru. Bylo mi jedenadvacet a zdálo se mi to jako úžasný nápad. V průběhu večera pak Láďa Lis ještě vymyslel, že takto koncipované noviny by mohly tehdejší komunistický cenzurní Úřad pro tisk a informace požádat o registraci a prolomit tak další disidentské tabu. Když druhý den narozeninová společnost vystřízlivěla, chvíli to vypadalo, že tím také projekt Lidovek končí: Jiří Ruml se ale nevzdal a v příštích dnech dal dohromady lidi, které do svého projektu doslova vtáhl.
Kromě redakční rady uvedené v tiráži LN a složené – dnes by se řeklo – ze zasloužilých disidentů, jako byli Havel, Dienstbier, Benda, Šimečka, Hejdánek nebo Šabata, tak vznikla redakce, která noviny reálně dělala. Šéfredaktorem byl v tiráži podepsaný Jiří Ruml a sešli se v ní především jeho generační souputníci, tedy novináři a publicisté z roku ’68: Jirka Hanák, Jarda Jírů, Rudolf Zukal, Richard Urx, Rita Klímová a Rudolf Zeman. Vedle nich však Ruml přivedl k projektu i lidi o dvě generace mladší. Kromě jeho syna Honzy jsem to byl i já, a hlavně Honza Dobrovský, úplně na počátku ještě i Zdeněk Pinc a Jan Vít. Tehdy se ale ještě žádné dělení na osmašedesátníky a nás mladé „antikomunisty“ nepěstovalo.
Scházeli jsme se především v bytě Richarda Urxe nebo doma u Rumlů a diskutovali, jak budou čísla LN vypadat, kdo bude za co odpovědný, kdo zařídí rozmnožování, kdo bude shánět články atd atd. O ideovém obsahu novin, o jejich zaměření či orientaci se moc nemluvilo. Ta byla všem jasná. Slovo „nezávislé“ mělo tehdy vnitřní obsah, který byl každému srozumitelný.
O našich schůzkách StB samozřejmě věděla, a když jedno setkání počátkem listopadu ’87 vybrala, ocitli jsme se všichni na výslechu, kde jsme dostali důrazná varování, že budemeli „pokračovat v přípravě podvratné činnosti“, nevyhneme se trestnímu stíhání.
Snad i kvůli tomu se Zdeněk Pinc a Jan Vít, kteří měli na starosti technickou výrobu LN, najednou z projektu stáhli. Pár týdnů před avizovaným startem se tak Lidovky ocitly bez jakéhokoliv technického zázemí. Nezbylo než improvizovat. Honza Ruml sehnal xerox, teprve později LN dostaly ze zahraničí vlastní stroj, který byl chvilku u Zuzany Dienstbierové a pak u architekta Martina Vopálky. Ruda Zeman narychlo domluvil písařku a Honza Dobrovský grafika. Oproti původním plánům se tak v osobě mojí, Honzy Dobrovského a Honzy Rumla propojila redakce a výroba. Písařky byly postupně dvě, já znal jménem jen Ivu Dobrovskou. LN se totiž psaly na psacím stroji (později jsme měli i elektrický) a přepisování textů do úzkých novinových sloupců byla dlouhá a únavná práce. Přepsané texty jsme s Honzou Dobrovským společně vozili k malíři Aleši Ogounovi, který z nich ve svém smíchovském ateliéru vyráběl pomocí nůžek a lepidla tzv. špígly. Za pomoci Gábiny Pazderkové jsme pak v ateliérech Kresleného filmu ČST upravovali fotky, aby byly použitelné na xeroxu. Hotové makety se ještě zmenšovaly v poměru 2:1 na velikost A4 a na nich samizdatové LN od ledna 1988 začaly vycházet. Kdo LN v závěrečné fázi výroby tiskl, věděl už jen Honza Ruml, respektive Karel Freund, který to měl na starosti.
Kolik lidí přesně se na výrobě LN před rokem ’89 podílelo, je tedy už dnes těžké dohledat. Mnozí z redaktorů už nežijí, osudy dalších se rozešly, ale především to nikoho nezajímá. A proč taky? Fakt je, že úspěch samizdatových Lidovek nás, kteří jsme je vyráběli, vlastně zaskočil. Sama redakce totiž fyzicky vyráběla původně jen zhruba dvě stovky kusů, později přibližně šest set kopií, mezi lidmi však kolovalo násobně více výtisků.
A když na podzim ’89 po zatčení Jiřího Rumla a jeho zástupce Rudolfa Zemana vznikla petice za jejich osvobození, kterou podepsalo i několik lidí pracujících v tehdy oficiálním tisku, zejména Svobodném slově a Mladé frontě, byli jsme skoro v šoku. Bylo evidentní, že z LN se stal jakýsi fenomén, symbol svobodné žurnalistiky, kterému se podařilo prolomit hranice disidentského ghetta.
Dnešní LN se těm samizdatovým v ničem nepodobají. Zmizel jejich dobový étos, změnila se témata, odešla naprostá většina autorů a tak jako ostatní česká média i současné Lidovky podléhají trendu povrchnosti. Za sebe si už dnes myslím, že je to asi dobře. Je to totiž, po těch dvaceti letech, vlastně doklad normálnosti stávajících poměrů. Samizdatové Lidovky totiž byly, krom snahy o svobodnou žurnalistiku, také jistým dokladem nenormálnosti doby před rokem 1989.

Psáno pro přílohu LN k dvacátému výročí samizdatových Lidových novin, Lidové noviny 10.1.2008