translation © Václav ZJ Pinkava (pinkava@volny.cz) updated 24.xii.2015 :
Benešová «
Blatný «
Čech «
Geisslová «
Gellner «
Halas «
Hálek «
Hanus «
Hlaváček «
Hrabě «
Karásek «
Krchovský «
Kryl «
Křesadlo «
Machar «
Malý «
Neruda «
Nezval «
Orten «
Reynek «
Seifert «
Skácel «
Sládek «
Šalda «
Toman «
Vrchlický «
Creative Commons Licence
This work is licensed under a
Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License

The translations may be used
for educational and non-commercial purposes
unchanged, citing the translator.

Requests considered.

I am convinced,
that poems in translation
can never match originals: so, why?
The poet’s aim, self-known self-explication,
comes through translation filtered, warped, awry.
Mindful thereof, I strive to bring impressions
of what each poem speaks to me of – how –
& find myself in my translation sessions
tranquil, but unbecalmed, –
at least for now.

Also see:
Poetic Brno

The translations here are subject to change.
If interested, aso see
my own poems in Czech and English.
and verse translated from English to Czech.
Václav Z J Pinkava


( Thank you for your link or support :-)

» Neruda
» Hálek
» Sládek
» Čech
» Vrchlický
» Geisslová
» Machar
» Šalda
» Karásek
» Benešová
» Hlaváček
» Toman
» Gellner
» Reynek
» Nezval
» Halas
» Seifert
» Orten
» Blatný
» Skácel
» Křesadlo
» Hrabě
» Kryl
» Krchovský
» Malý
» Hanus

Jan Neruda
1834 — 1891

King Charles, with his adviser, Bušek old
of Vilhartice, sat by oaken table –
many a draught they shared, inseparable,
and heartily gave voice to songs untold.
“So, page, bring golden goblets hence,
and pour the wine out – brimming full –
Now, trusty Bušek, you’ll be schooled!”
quoth Charles, in mirthful sense.

“This here wine, Bušek, pay good heed,
our sunlight here at home did gild last year –
these very first Czech grapes raised for good cheer –
let’s raise our cups, to drink proceed!”
They did – the king spat, grimacing –
“What wine is this? Such dregs? Such bile?
It makes the mouth cringe, deadly vile!”
Irate, his hand did fling.

“Oh – why, from Burgundy I brought
the grapevines here,” the king berates his deeds,
“to see them turned into such bitter weeds
by vaunted Czech soil, highly sought!
I have no doubt, if peaches one proposes,
to grow here, all one gets is the odd sloe,
and if thou wouldst contemptuous laughter know,
I tell thee, here plant roses!

And not only the land – the people, too!
If all the saints were to come here to preach,
would stubborn Czechs be moved, now that is rich –
a saint would gladly pass unbattered through!
With barren straw, no threshing gleans the grain!
Want what I may, it comes back swift,
for all my pains, I get short shrift –
Nought here to entertain!”

And yet the goblet comes back to his lips,
and having drunk, he turns his kindly gaze
furtively where his good companion stays,
who pensive silence keeps.
Only – so as his tongue to hold –
Bušek did wet his lips, reclined,
against his palate pressed the wine,
with it, his tongue cajoled.

“Good grief, alack,” the king went on to say
while swiftly beckoning for some more wine,
in haste, as if to thwart impending whines;
but a smile on his lips did play.
“Am I to die of thirst? – and how,
thou must be blind, page – I decree
my cup is empty, can’st thou see? –
and don’t hold back, for now!

Do drink up, Bušek – do not fret –
and listen well, to what thy wise monarch states:
I, as thou know’st, have quite selective tastes –
and I have found a taste for this wine, yet.
One must – explore, my trusty Bušek, hark!
This wine does have its quirky flavour,
bitter at first, then fine to savour –
we have, it seems, now found its mark!”

““My king, indeed: it does our folk attest!
Peculiar souls – somewhat uncouth, one finds –
to blossoming in their own ways inclined –””
He roused up from his rest
and gleefully, up Vilhartice spoke –
““Hold this folk dear, as nought to miss,
and thy affection’s kiss
thou shalt not more withhold!””

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu –
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína – dolej výš –
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo –
toť první víno, které v Čechách zrálo –
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul –
„To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li sklidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země – taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí –
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas –
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih‘,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel –
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk‘
a po jazyku válel.

„Ba je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? – na mou víru,
Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? –
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku – již se nezarmuť –
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý –
a našel již v tom víně chuť.
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas –
my, myslím, se už vpili!“

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
však kvete po svém, v osobité kráse –""
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice –
„„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!““

Water so sullen still, so deep and deathly doleful!
The forest quiet round, dark as the myrtle woeful,
around the slumbering banks only moss, umber, growing,
and any flower therein, mere waxy pallor showing.
There is no hum of bees, no songbird heard to sing,
only a falcon grey somewhere high up caw-screeching,
from cliffs around like grief of mourning, echoing,
as from afar a sob of stifled cries, beseeching.

My sight, dream tangle-snared, into black water drilling –
of that unfathomed tarn, something deep down concealing!
Perhaps Czech lore is here, a tale from green shires banished.
Or moot of ancient gods, hid by the cliff-face, vanished.
Perhaps the resting place of our Czech heroes, famed –
You god-like heroes, you, of bravery legendary,
quite overlooked by now in the lands Czechs have claimed
and remembered by all your new descendants? Nary!

For if those were to cry out for this troubled nation,
then that black lake would rise up to be a black ocean,
if from still living breast they were to whimper, sighing,
that sigh would lift that lake from its banks, send it flying!
Oh restless surely is that underwater sleep
torn with the sighs of those who lie down there assembled,
but they are dead men now, and their sighs feebly creep
up to the surface; stirred as with a breeze, soft trembled.

Perhaps our underworld is down there, inundated.
Once, looking at the peaks, as summer light abated
I saw, down wooded slopes, out of the cave there gaping,
some figures strange in droves descending like a draping,
not of a human shape, just strands of mist and those
between the tree-trunks squeezed and branch to branch down-weighed,
before the eye could aim they came approaching close,
till, like a mist-cloud, grey, on the lake surface splayed.

Oh, death sends such a throng from living feasts, such slaughter,
that the whole night’s too short, to cross that final water,
and with the morning hours, bright white light weave a skimming,
those spectral shadows flee into the forests, brimming.
Aye whenever I’ve stepped into those forests dark,
I’ve always heard strange whispers with my own footfall walking
and in my uneasy veins I suddenly felt it, stark,
those spectral stares, myself from sombre thickets stalking.

Just lean and look beneath, see the brown growing stranding,
under the water spun, for diverse nets outstanding –
there must be something there, in water so impassive,
something therein concealed in depths unfathomed, massive!
How easy it would be to dive, descending deep,
one could get closer, find the magic lore there reckoned –
I know, for certain know: there’s something there, asleep,
something is surely there – and I’m toward it beckoned.

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.

Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá –
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!
Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.
Snad dávných bohů kruh ta kryje sklená stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem –
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!

Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.
Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byli blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup' v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě –
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup' by ku čárných bájů kolu –
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být – a mne to táhne dolů.

“Who is it, lays those eggs, so red?”
the child’s lips, curious, quicken.
““My child, it is some Czech, I bet:
ever the chicken!””

„Kdo snáší ta červená vajíčka?“
ptá zvědavé se děcko.
„„Mé dítě, zajisté ňáký Čech:
ten snáší všecko!““

Vítězslav Hálek
1835 — 1874

Never stone prophets! Singers are
like songbirds, unforgetting:
Never to those returning, who
threw stones at them, upsetting.

Nations invite God’s Judgement, last,
who deem bards not worth praising,
and the worst curse that can befall
is God their songs erasing.

Balladiers have the purest hearts,
free of all hate, forbearing,
everything those hearts gave, in song,
carry in your heart, caring!

Nekamenujte proroky!
Neb pěvci jsou jak ptáci:
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.

Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když Bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste!

Josef Václav Sládek
1845 — 1912

I know a glade, spring crystal clear,
in deepest woodland, crowned
by shady ferns in silhouettes,
red heather all around.

There thirsty hinds and songbirds sip,
by the old sycamore,
the birds by blazing light of day,
the hinds by night, no more.

Once the deep woods to dreams succumb,
everything hushed and still,
the heaven’s dome and woodland spring
with golden starlight fill.

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Life is a book we love to read, to own;
this one or that — each volume utmost dear
to its own reader; loth to put it down
of our own free will, in the reading, we’re
so engrossed, that all else around is solely
a hush of noise, struggling our ear to gain,
and ne’er the soul; which is absorbed so wholly
by the ongoing tale — too entertained,
as the days and the hours go slowly by.
Meanwhile, outside, the shadows stretch to fly
and the room fills with twilight, light grows thin,
and the print fades, now scarcely to be seen;
and darkness falls: Evening our way is wending —
and we sigh, put the book down, none too keen.
And not one yet has reached the story’s ending.

Jest život milá kniha, kterou čteme;
ať ta, neb ta, — je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
o vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše, co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde; tak duše splývá
s tím dějem povídky — a neváží,
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám míhá před zrakem;
a setmí se. My víme: Večer spěje —
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet’ se konce děje.

Svatopluk Čech
1846 — 1908

Eternity has swallowed countless ages,
Where falsehood, sham with violence had reigned,
To wrench and hold the mace of worldly sages,
For their own pleasure keeping others chained;
Vainglory pomp and wealth basked fist, upraised,
Till darkness heard the cry: Let toil be praised!

Has history upheld that fame misguided?
Parchment scraps marked with mould and blood congealed.
But oh! The legacy of work confided:
Here, dark green meadows, yonder ripened field;
Village trees, blossom flaming, bustling town marketplace,
And buildings tall, proclaiming: Let toil be praised!

A worthy call, solemn and worth revering,
Shaking off surfdom chains of wretchedness,
Scattering golden idols, hollow, reeling,
Winning out over hate, and feigned success;
Above raised heads, new dawn’s portent, ablaze,
World unison, reborn: Let toil be praised!

Praise toil of every kind that brings well-being,
Though wielding hammer, or behind the plough,
Wading through mud and dust in strife unseeing,
Or lofty penned, uplifting care-worn brow;
Unsteered by selfish dictate, lust, greed-crazed –
Toil of pen, file and spade, alike be praised!

Times yet to come shall wipe off vacuous captions,
Which now on human flags emblazoned wave,
Peace bring to wars of values, faiths, conceptions
Hushing up racial tensions, loud and grave,
The fanfares of the powerful, weapons razed —
But times then will still resound with: Let toil be praised!

I speak to you, hands feverish with trying,
May others get the fruits your blossom brings,
Yours shall be victory, without denying,
Yours is the future, yours all worldly things.
Though for now bile and thorns obstruct your ways,
Reach out — for laurels due: Let toil be praised!

Co věků v propast věčnosti se svezlo,
v nichž s násilím se družil klam a blud,
by urvaly a střehly světa žezlo
pro vlastní rozkoše a bližních trud,
kdy slunila se v nádheře a moci jen zpupná pěst
až posléz žalnou rozlehlo se nocí: Bud práci čest!

Co pozůstalo z dějů slávy liché?
Jen cár a plíseň krví psaných blán.
Však ejhle! odkaz práce věků tiché:
tu smavá zeleň luk, tam žírný lán,
zde vesnic roj a plodných štěpů krása, ruch čilých měst
a stavby velebné, jichž témě hlásá: Buď práci čest!

Ó krásné heslo, velebné a svaté,
jež střásá s šíjí rabské řetězy
a rozmetává duté modly zlaté
a nad zlobou i šalbou vítězí.
Zář jitra nového nad lidstvem vznítí ta blahá zvěst,
až svorně celým světem bude zníti: Buď práci čest!

Čest práci každé, která dobro plodí,
nechť mává kladivem neb řídí pluh,
ať prachem, blátem lopotně se brodí,
či perem vzletným ať ji koná duch,
když vodítkem jí nejsou sobců chtíče ni zištná lest —
té práci péra, pilníku a rýče buď stejná čest!

Čas lepší smaže mnohé heslo plané,
jímž nyní září lidstva prapory,
mír v hádku zásad, věr a stavů skane
i plemen stichnou hlučné rozpory,
fanfáry mocných, uhnětených skřeky i zbraní chřest —
však zníti bude všechny příští věky: Bud práci čest!

Vy ruce pracující v horké píli,
nechť jinému z ní vzchází plod a květ
k vám jistě váha vítězství se chýlí,
vám patří budoucnost, váš bude svět.
Nechť dosud, bratři, s trním blín se vine kol vašich cest,
jen chutě ku předu — tam vavřín kyne: Buď práci čest!

Jaroslav Vrchlický
1853 — 1912

For scarcest love I’d roam the world, away,
go with head bare and humble, barefoot, bleeding,
go in the Ice-month, feeling endless May,
go braving storms, blackbird song hearing, heeding,
go crossing wastes, heart with dewed pearls a-beading.
For scarcest love I’d roam the world away,
Carolling at the gates, a singer pleading.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v lednu, ale v duši věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Oftentimes as I sleep, my soul is musing
how down the ages, borne by change, wings beating,
I cruised the starry depths, in thought un-fleeting,
menhir, then wave, then tree, then bird, enthusing.

Via such diverse forms, each stepwise using,
in human-kind I woke, heart anxious beating,
a fledgling’s fall, from woman’s soul, world-meeting,
my soul both suffering and love effusing.

Before I simply lived. Now love’s pained feeling
gives me pause, to the top step I’ve been bidden,
all changes rung; my final goal reached nearly:

Might godliness now lift the mask, revealing
clearly what hence I’ve sensed, by smoke’s veil hidden,
or must I perish now, drawn void-ward merely.

Tak často zdá se mojí duši spící,
že věků proudem, nesen křídlem změny,
jsem vesmírem plul, byl jsem zamyšlený
kdys menhir, vlna, strom, pták zpívající.

A různých těchto tvarů po stupnici
jsem v člověku pak procit, vyplašený
jak z hnízda pták, v svět padla z duše ženy
má duše trpící a milující.

Dřív prostě žil jsem. S bolestí však láska
je znamení, že k stupni poslednímu
jsem došel proměn svých; jsem bližší cíle:

Juž buď se božství odhalí mně maska
a jasně uzřím, co teď tuším v dýmu,
neb zcela zhynu v bezdno zpět se chýle.

Irma Geisslová
1855 — 1914

A strange desire, potent and giddy
deep in my heart invades
as the moon watches me down through the treetops
fixing that eye's bright gaze.

Calm down, desire, like blusters of summer,
Life will put out fiery flair,
Your fate will drag you to watery depths,
Vodyanoy clutching your hair.

Podivná touha, divoká, mocná
proniká srdcem mým,
jak hledí měsíc větvemi stromů
zářivým okem svým.

Ztíš se jen, touho, jak letní bouře,
skutečnost pal tvůj uhasí,
v zániku tůně stáhne tě osud
jak vodník oběť za vlasy.

Josef Svatopluk Machar
1864 — 1942

Three seemly ladies peruse the park,
in conversation unhurried:
– I told my husband all, candid, stark,
my exploits before we married. –

– I’d never have dared to be so brave, –
the second one introspected.
To which the third a swift shudder gave:
– Nor I, just to recollect it. –

Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
– Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. –

– Já bych té kuráže neměla –
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
– A já té paměti ani. –

František Xaver Šalda
1867 — 1937

By evening mist engulfed, the woodland’s sinking
into familiar hush now, soft and dreaming,
by evening still embraced, the night is scheming
to drape the slumbering land, in silence slinking.

Only a bird, woken from dreams unblinking
above the loose-bloomed treetop tangle rising
flying through hues dark blue, a spark surprising…
as the moon now from wavering wisps comes winking,

floating alone, and looming large, revealing,
with needling probes extended, lances, feeling
reaching at flowering treetops, dream elated…

From tree limbs drawn, the mist comes, moonward stealing,
mist and cloud medley veiled, the moon is filling
with its light, night, full summer-inundated!

Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.

Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí…
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi

sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá…

Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!

Jiří Karásek ze Lvovic
1871 — 1951



Each day follows the next, as bland, as bland,
As hooded monks from cells through cloisters shamble.
Thick grey mutes flaming hues, gains upper hand,
Quenching to blend what eyes cannot unscramble,
The skies of grey, from the grey dappled earth,
The curved horizon’s livid, pallid dearth.
All rained with ash, all mixed and all oppressing,
In half-light’s sham, with half-shade gathered in;
Sight blankly stares into the smoke, egressing
Into the gloom, tasting of dampened tin.

At once the soul seeks night, yet yearns for day,
Keen to imbibe the dark, yet scald with fire,
Pacing the room in careworn disarray.
The final ennui of dingy light, inspired
By rained down ash, the gloom of that demise,
In that grey without shape or edge or feature,
No quivering hues, nor riot color-wise,
To creeping shadows all being stretched, suppressing.

And wearied soul in sadness acquiescing.

(as published in TRINACRIA)

Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.
Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.
A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit
A deštěm popela a smutkem jeho skonu,
V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,
Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.


Božena Benešová
1873 — 1936

Your known refrain, monotonous and galling,
accompanying the tedious song of living,
ringing out, sombre, like some last bell tolling,
at times, light-sparks to your illusions giving.

Its deathly tone of old carved ivory scrolling,
and glint of marble, ’neath the chisel’s cleaving,
its scent of last year’s orchard, breath extolling,
and taste of fruits, a year’s worth make-believing.

In it your past and future path comes crossing
portent of joys and let-downs all-engrossing,
after quenched thirst at once dejection doling.

Blissfully futile patience wafts abatement,
lurking, asleep, hid in its single statement:
“Love is deceased, yet my dream lives, recalling.”

Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.

Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.

V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.

Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
„Je mrtva láska, žije sen můj o ní.“

Karel Hlaváček
1874 — 1898



The air is still. Smoke over rooftops crawling,
the sliver moon, silver sheet metal, clipped,
the air is steeped with bitter ash; rain, squalling
at midnight washed it off the rooves, slope-slipped.

The rain is gone. A few drops pass the awning,
flit like quicksilver, on the streetlamp crash,
which, blindly, down the avenue is yawning,
enveloped in its dreams of light, bright, brash.

All sleeping… through the limpid air, light, pallid
tatters across the roof-crests, damp, up high,
whose lines, convergent drawn, perspective-valid,
carve up the darkness’ softly muffled sigh…

Je bezvětří. Kouř po střechách se plazí,
srp měsíce jak stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již půlnoční déšť smyl z šikmých střech

Je po dešti. Jen kapek pár dle domů
jak rtuť se mihne, třískne v lucernu,
jež, slepá, zívá do aleje stromů,
jsouc tuchou jata po světle v svém snu.

Spí všecko… vzduchem průhledným svit sklivý
se třepí po hřebenech zvhlých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí ztlumený tmy vzdech…

Karel Toman
1877 — 1946

One half watch-tower and one half prison cell,
on sandy strand apart it probes the skies
the somber lighthouse; of your fears and sighs
a confidant trustworthy, safe to tell.

In solitude unhurt the soul would dream,
within a tower of iron and of stone,
captive to cosmic power that holds the throne,
the waves’ unrest, the play of glint and gleam.

Your sorrows trite by ocean green unfurled
under the softly fronded weeds, past care
for earth, and space, and time; you will forbear
when the bejewelled night bespans the world.

Půl věznice a zpola hlásná věž,
na břehu písčitém ční k nebesům
pochmurný maják. Pro hovor svých dum
v něm důvěrného druha nalezneš.

V samotě bezcitné chce duše snít,
ve věži kamenné a železné,
vesmírné moci vzdána vítězné,
hra světel jen, vln rozechvělý kmit.

Tvé drobné žaly moře zelené
pochová tiše v něhu měkkých řas,
a zapomeneš zemi, prostor, čas,
když démantová noc svět překlene.

A house in ruins. On holed-out walls the moss
is creeping ravenous
and lichen hordes of infestation bask.

In the yard bindweed hustles
and nettles stand a-jungled. The poisoned well
is for the rats to drink.

A cankered apple tree, half lightning-felled,
strains, of past blooms to think.

On clear days come the whistles
as linnets rummage. On sun-glowing days
the gable-end sundial arc revives,
and on it carefree jolly flits and jives
time’s shadow
reciting skyward in stern righteous gloom:
Sine sole nihil sum.

For all is but a mask.

Dům v rozvalinách. Po děravých zdech
se rozlez' žravý mech
a lišejníků cizopasná cháska.

Na dvoře bují kokotice
a prales kopřiv. Studna otrávená
je napajedlo krys.

A chorá jabloň, bleskem rozražená,
neví, zda kvetla kdys.

V dnech jasných padnou hvízdajíce
stehlíci v rumy. V zářných slunných dnech
ožije oblouk hodin v průčelí,
a po něm rozmarný a veselý
stín času tančí
a recituje vážně nebesům:
Sine sole nihil sum.

Neb vše je maska.

František Gellner
1881 — 1914?

You lads so fine, coming to raze to rubble,
hardened of heart, with your fist clenched up high,
planning new promised lands for mankind’s trouble,
to you farewell I sing, farewell, goodbye.

My defiance? Long rained on, drowned, time-muted;
rust having fused my scabbard to my sword.
The wild and light of heart are better suited
to my own taste now, more by me adored.

My friends delight in seminars, thought sifting,
by next day back to their slums, ungreedy.
By nightfall from their beds their heads uplifting
furtively gleeful: Diem perdidi.

They do not piously go girls a-kissing,
nor fecund females seeing, lay their claim.
At coffee shop dank tables all night dissing
they are the knights of less salubrious dames.

The friends I keep are spendthrift types, and flighty.
Our talents burying, self-laid to waste.
With a rose in our hair, we’re fops almighty,
after us, let the deluge come – make haste!

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Navečer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás – což – ať přijde potopa!

Bohuslav Reynek
1892 — 1971

Village Fool, in my own,
I’m to sad dogs well known,
they are white dogs tired dazed,
out far as can be gazed,
none bark at me, annoy:
from afar bring me joy,
they’re cloud-dogs by the way,
running not whimpering.
Drunk with sad hankering,
whither bound, we’re unsure:
bless my soul I implore.
Shepherd of ancient days
with gifts profound appraise
the moon and wakefulness,
thorn-ridden heaviness
on your brow, torn again
just like the heart.

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.

Vítězslav Nezval
1900 — 1958



Nay, nay, now I need fear no more,
that my true self you might reveal.
I’ve done the work (part badly, sure),
but all the same I’m done, all sealed.
Now come and find me, I implore!
All that I sought to do is ended.
Now I’m past reach of tooth and claw.
Why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Have I confused you, critics poor?
Did you get tricked, burnt in your zeal
to read down to my ballads’ core,
reeking of liquor, flophouse sill?
Why? Did the poet not meet your
notions undreamed of, scarce intended?
I am not here to fight your war.
Why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Not for your games here, immature
blind man’s buff. My cards shall I deal?
Though lies are not what verse is for,
poets may keep themselves concealed.
Leave me be. Young, or grey galore,
with or without a girth quite splendid,
with or without my own front door
– why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Who cares what I’ve had to endure,
whether by fate kicked, or well tended,
what of my clothing, from which store –
why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Ne, ne, už nemusím se bát,
že budu vámi odhalen.
Skončil jsem dílo (špatné snad),
však skončil jsem je přece jen.
Můžete si mne vypátrat!
Co chtěl jsem, už se podařilo.
Už se mi nemůže nic stát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Že jsem vás, kritikové, zmát?
Že mnohý z vás byl napálen,
když začetl se do balad,
z nichž čpělo to jak z kořalen?
Proč? Že snad básník špatně zvlád to,
o čem se vám sotva snilo?
Nepřišel jsem se s vámi rvát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Nemínil jsem si s vámi hrát
na slepou bábu. Karty ven?
Ač poezie nesmí lhát,
smí zůstat básník zahalen.
Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád,
ať si mám třeba přes sto kilo,
ať měl, či neměl jsem kde spát
– nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Ať měl jsem nebo neměl hlad,
ať se mi hůř či lépe žilo,
ať nosím ten či onen šat –
nač soudit mě? Suďte mé dílo.

František Halas
1901 — 1949

Water-nymph names they are
not ripples made by carp,
that Pling pling from afar,
the Vltavina harp,
sounding a little sharp

When water-nymphs with hunger sing
the moon makes them their supper
which two small ducks on silver bring
Doubters, go look, and proper

Then deepest darkest night
washes the silver bright

To nejsou vlnky
to rusalek jsou jména
a to co slyšíš Brnky brnky
je harfa Vltavina
trošku rozladěná

Ty ruslaky když mají hlad
hned luna stroijí večeři
na stříbře po dvou kačenkách
Ať běží tam kdo nevěří

Tma tmoucí tmoucí tma
stříbro pak umývá

When the ground wakes it is a mouse You hear
Windows too cold get with twigs overgrown
Fish are just spoons for water-sprites A tear
A tear’s just water when it’s all alone

Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama

Jaroslav Seifert
1901 — 1986



I have seen mountains, glacier bound,
yet, sing of them I can’t, I’ve found.

Overhead vastness, scintillating,
like pale blue gemstones, breath abating;

Causing to swoon, at merest sight,
yet, sing of them, no, try as might.

Yet, when I view that skyline, still,
whose edge is raised by modest hill,

above, a small white fluffy cloud,
- I miss a beat, my heart so proud.

Clouds over ripening wheatfields chasing,
horses in stables, sprightly pacing;

All round the sheafs, in patient stance,
as Saint George summons up his lance

into the dragon’s maw to thrust,
thistles – a butterfly flits past;

And like a ring, bright, dewdrop showered,
the camomile gleams, myriad flowered.

A sight of which I’ll ne’er grow tired,
standing in awe, am moved, inspired

to sing, or even shed a tear,
Mother, our home, like you, so dear!

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Jiří Orten
1919 — 1941

Generous December. On the plain, snow-tainted
someone stood, palette in hand, wan.
It snowed, it snowed on, onto what he painted.
He did not know, he painted on

that naked winter, her bones bared uneasy,
her lap’s vale, deeper than he desired to show,
and bosom peaks, steep, vertiginous dizzy.
His model gathered snow.

A circling rook, oh God, whence hither flurrying
and for what tribulation?
Generous December. Snow falling, scurrying,
palette of deprivation.

That dreadful helplessness to seize the rendering,
its endless canvas-fall
much like the snow, so white, and wondering,
why fall at all!

That dreadful helplessness to halt what is so fleeting!
Your hand has become feeble,
your tongue is tied and not up to repeating
the thawing, dribble:

Oh changes constant, meld of melts uncommon,
Oh changes constant, deliquescent snows,
where will my soul repose, within which woman
may snowdrifts close?

Generous December. On the plain, snow-tainted
someone stood, palette in hand, wan.
It snowed, it snowed on, onto what he painted.
He did not know, he painted on.

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.

What is yours? Glee, when dusk approaching
tells you the day is nearly done,
when no-one’s hand will strike, reproaching,
your face, when from your stables none
of your sleep-foals bolt, the cleaver
of slaughterhouses dread to wake,
when neither croup nor scarlet fever
from your crew’s ranks their tithes do take,
when you have closed and left behind
one of life’s chapters bleak, away,
when come the night you’ve come to, blind,
not helping, you did not betray?
So glee you have, you say? Conceding
for comfort just enough, I guess.
Show me what’s on the inside, pleading!
Your penitence? Your shallowness?
You are lost. Nobody out searching.
’Round your throat is a collared cage,
but with no lead. You’re mud-sunk, lurching.
And this is you. This is your age.
Your tender age! That golden calf
that attracts not the slightest plea.
You were a riddle. Puzzlers half-
trying out-guessed you easily.

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.

Ivan Blatný
1919 — 1990



Atop the bungalow, stopped dead, a cauliflower,
The swallow has returned, your gaze follows its dart,
The first buds pop with metal-beating power,
There’ll be manure to wheel, I know it off by heart.

Above, the purring sky, still tucked up, snuffled, dozing,
It’s due to brighten up, a glorious day will pass,
Like the far whistling train, whose distance blows imposing
As silver droplets come, tapping the window glass.

Pitched tight around the goal, the little lads are busy,
In its new wicker nest the cauliflower rests easy,
Come, sun of France, with your light lend a hand.

Aching to leave, I’m flinging wide the door,
I’d fly, were this the Riviera shore,
Then all my toil would turn to silver sand.

Karfiol zůstal stát na střeše bungalovu,
vrací se vlašťovka, sleduješ její let,
a první pupeny jsou vytepány z kovu,
budeme vozit hnůj, znám to už nazpaměť.

Obloha vrní zas, je ještě na hambalkách,
ač se má vyjasnit, ač má být krásný den.
Zdaleka hvízdá vlak, zdaleka hvízdá dálka,
stříbrné krůpěje ťukají do oken.

U branky na hřišti trénují malí hoši,
karfiol zůstal stát na čerstvém novém koši,
přijď, slunce z Francie, a podej nám svůj svit.

Už bych chtěl jíti pryč a otevírám dveře,
už bych chtěl jít pryč, kdybych na Riviéře,
muselo by se zcela vystříbřit.

While in its soggy cape the landscape shivered seeping,
you were by table sat, chilled, empty, and alone.
Over the black rain-soaked umbrellas dripping… dripping…,
time slowly pushed the hours hourly clockwise on.

Far off from people, far off from the distant strangeness
of pointless chattering and boring party glee
the wind above played scores of scattered note arrangements,
gems of great hailstones gleamed. Ledges rang raucously.

A short while earlier, your train had puffed, returning
from tiring, futile trips, to well-known old time land,
and the boats rocked on tide-swell waves of troubled yearning,
an entrance cold and murky, ever-drizzling, bland.

And the gas-dome was masked by drizzle never-ceasing,
on the removals van, on a soft scarf of grey.
There is a friend out there… Ceaselessly reminiscing
through the cold vacant realm in which the gale held sway.

Sweeping out all the crannies, nooks, for alienation,
for dreadful desolation, trembling anxiousness,
its gust approaching soon, to howl: No indication
of closeness left at all, no friendship, never less.

There had been times when you’d spoken to strangers, others.
They have since gone abroad. The mill grinds barren poor.
Under the surface waves, deep down the darkness smothers
insurmountable rock and uneven stony floor.

In the lake’s tangled weeds a glint of understanding
of tranquil fish, who mute, knowingly swim on by.
The water mirroring hills and woods still sleep-standing
under the beating crow’s wings murmuring as they fly.

Copper tree lightning-bolt-lit, the ground snap up-rooted,
I ventured out to quench my dry lips, rainfall-glossed.
There was a time you said: “We’re muted, muted, muted.”
So hear me out awhile, my Song of voices lost.

Zatímco krajina se chvěla v mokré kápi,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.

Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.

Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.

A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.

Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.

Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.

V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.

Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: „Jsme němí, němí, němí.“
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.

Jan Skácel
1922 — 1989



Silence is unbeknown exacting
and in it something strange is hidden
and the unease of all protracting
rooks fly into the towns unbidden
It is high time it started snowing
to make the parks again white finished
to make unliving easier going
despite the silence undiminished

Ticho je neznámé a přísné
a cosi zlověstného tají
a k dovršení lidské tísně
havrani do měst přilétají
A mělo by už začít sněžit
aby zas bylo v parcích bílo
aby se dalo snáze nežít
i když by ticha neubylo

As though the whole world to obliterate
the snow descends and whitened paths encroach
touched by the present moment’s pure approach
where’s the debate

Jako by pokoušel se zrušit svět
snáší se sníh a cesty k nám jsou bílé
jsme zasaženi čistotou té chvíle
a kde je odpověď

no ordinary egg is this
from which this world was hatched and born
and none know by whom it was laid
nor by whom last it will be borne

to není obyčejné vejce
to z něho vyklubal se svět
a nikdo neví kdo je snesl
a kdy je snese naposled

cézanne knew but who yet to come
much to their rancour will have found
the ample apple appleness
whose roundness is what makes it round

cézanne to věděl ale kdo
objeví po něm k jejich zlosti
že jablko je jablko
kulaté vlastní kulatostí

and all miraculously simple
and in that moment evermore
when once again we won’t be being
just as we had not been before

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

and August ends with days once more barefooted
the asters bloom and chill begins to call
autumn its feelers stretches slow slug shooted
and gossamer strands over gardens fall

a srpen končí dny jsou zase bosé
rozkvetly astry ozývá se chlad
podzim jak slimák vystrkuje růžky
a babí léto padá do zahrad

Jan Křesadlo
1926 — 1995



Václav Hrabě
1940 — 1965

Day ducat-wise in last year’s fountain fell
and the sun past the inked horizon rolling
fell silence bound Just the white stars crows tell
over the wheat in cawed soft fervent tolling

I think of Prague now Of the hoarfrost shaking
street lights and moon in fevered yellow light
Like us a year ago others their leave are taking
I’ll send a card next year: Come! Reduta tonight!

It will be like today ( Like last year went )
Plenty will wave at the recruits and smile
I’ll kneel on cobbles to draw in that scent

Time is not harsh He's strict rather than vile
Night ducat-wise shall in that fountain fall
And in your mailbox you will find my scrawl

Den zapad do roka jak dukát do fontány
a slunce za obzor inkoustem malovaný
zapadlo do ticha Jen hvězdy bílé vrány
krákají nad obilím něžné a horké hrany

Myslím teď na Prahu Na roztřesené jíní
luceren na měsíc horečně žlutý
Tak jako loni my dneska se loučí jiní
Za rok ti pošlu lístek: Přijď! Večer u Reduty!

Bude to jako dnes ( A nebo loni )
Kdekdo se usměje zamává na rekruty
Kleknu si na dlažbu a sáhnu si jak voní

Čas není vlastně zlí Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lísteček načmáraný

And so if I should die now
I want stars on the cask
a handful of brown soil
blood-warm enough to bask
and at the cemetery
a violin sonata
full of resounding seashells
and of the sun blown brighter

To all who should start crying
a little handkerchief
give them with my name on it
A keepsake of some grief

To my health raise an ale
the dead man liked to pour
for I’ll no longer ail
nor ever hunger more

To my bones raise a toast
rest in peace that they may
Trust me it irks the most
to die on a summer day

A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů

Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník

Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad

Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat

Love is just like the star of evening
floating along the blackest sky
With the doors latched there is no leaving!
put out all candles where you’re living
make your flesh fortified
whose hearts are stone petrified

Love is just like a shapely ship
without its captain lost and gone
and all the sailors’ hands are shaking
with their fear of tomorrow morn

Love is an ache from sleeping woken
and the hot hands of stars
sprinkling honeymoon petal tokens
through your jail window bars

Love is just like the star of evening
floating along the sky so black
Our life
is like a candle burning
the dead
cannot love you back

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Karel Kryl
1944 — 1994

(these are song lyrics)


Democracy is flourishing, with the odd facial pimple:
Those who were thieving all those years now made it doubly simple,
[: Those who made lives a misery, don’t take, just give us – notice,
And those who sang about the truth are being branded traitors. :] :]

Democracy is doing well, pragmatically, without us,
We sip our beer with froth and gripes, we’ve always grumbled loudest,
[: The priest is eager for his tithes, he’s made the sky the limit,
and Forbes takes coins of every size, and feeding him’s our remit. :] :]

Democracy now rules with calm, Gott sings with Walda for ya,
At old McDonalds lardless farm our lips are smacking soya,
[: King Václav chums with wideboy scum, like two birds of a feather,
under the ruling party roof, around the trough we’ll gather. :] :]

Democracy embraces us, west-east, there’s no escaping,
All velvet kindness passed away, and broken teeth are gaping,
[: We have fine brand new harnesses, though hot under the collar
we take our stance on this and that, instead of standing taller. :] :]

Democracy is bearing fruit, of gastric ulceration,
no honesty, no rule of law, and no consideration,
[: An optical illusion then, my private view mistaken,
stomach for heart and jaws for soul, transplanted, places taken! :] :]

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou,
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
[: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce. :] :]

Demokracie prospívá, bez nás a pragmaticky,
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
[: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
My nakrmíme forbesa, za dvě, či za tři pětky :] :]

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda,
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
[: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem. :] :]

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné,
[: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,
Zaujímáme postoje, místo, abychom stáli. :] :]

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů
[: A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má a místo duše tlamu! :] :]

God, the Creator, made the stalk,
to serve my garland-making,
I give thanks for the pain I baulk,
my search, which stems from aching,
I give thanks, for the times I fail:
and turn, from strife to striving,
that I may give, be of some avail,
though sapped, beyond surviving,
I thank you, I thank you, I thank you.

I give thanks, grateful for feebleness,
to humbleness inclining,
humbly, a humble joy-bound quest,
humility past pining,
For tears, for tears I thank you too,
my open heart revealing
to the living, who yet, the living rue,
and cry for fellow-feeling,
I thank you, I thank you, I thank you.

I long, I long for things beautiful,
to ugliness indebted,
I give thanks for the conflict too,
of love, resisting hatred,
for my sweet dreams, the sleep I earn,
I give thanks to exhaustion,
to the flame flaring up in turn,
the hush of the breaking ocean,
I thank you, I thank you, I thank you

I give thanks, grateful for the thirst,
which gave away my weakness,
I give thanks, grateful for the bursts
of angst in deeds of greatness,
and that I love, and that I love,
with a heart drawn tight with pain,
my grateful thanks, lamb from above,
you did not die in vain,
I thank you, I thank you, I thank you, I thank you …

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…

Out of a crumbling church I brought
in a box with some soap in
an angel which must have been caught
because his wings were broken
He looked upon me doting, calm,
I felt inconsequential
so I pressed something in his palm
a perfume flask, essential

Trust me, I had gone far
to ask him the question
there with the door ajar
to seek direction
what fate I have to face,
what fate I have to face

We watched the sky and it was odd
to see the birds all flying
we got debating about God
and playing soldiers, dying.
He hid his face away from me
I could not see his features
maybe he envied, quietly
seeing those flying creatures.


While he was telling me new things
a bedroom window mission
I hammered him a pair of wings
out of brass ammunition
And so my angel I did lose
he flew away forever
my friend will make me one I chose
out of my helmet, severed.


Z rozmláceného kostela
v krabici s kusem mýdla
přinesl jsem si anděla
Polámali mu křídla
Díval se na mě oddaně
já měl jsem trochu trému
tak vtiskl jsem mu do dlaně
lahvičku od parfému

A proto prosím věř mi
chtěl jsem ho žádat
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat
co mě čeká a nemine
co mě čeká a nemine

Pak hlídali jsme oblohu
pozorujíce ptáky
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky
Do tváře jsem mu neviděl
pokoušel se ji schovat
To asi ptákům záviděl
že mohou poletovat


Když novinky mi sděloval
u okna do ložnice
já křídla jsem mu ukoval
z mosazné nábojnice
A tak jsem pozbyl anděla
on oknem odletěl mi
však přítel prý mi udělá
nového z mojí helmy


As the dim half-light flushes
the gothic hall’s insides,
the horror-stricken pushers
stare at their missal guides,
killers stand huddled tight,
seek to be blessed in turn,
by the first Knight of knights,
His Majesty – Head-cut

Satan – the Dean of Service
has a noose for a stole,
under his purple surplice,
a flask of vitriol,
sulphur stinks from brass mortars,
scenting his crimson cape,
first Knight among supporters,
His Majesty – Head-cut

Upon the stately ensign,
a guillotine enaction,
upon the barbed wire fencing,
the stench of putrefaction,
ravens flock nesting o’er the land,
The Executioner rules with iron hand.

The King kneels before Satan,
gleeful to get his sceptre,
the plebs under the plane-tree,
hang the Wise Council Chapter,
heretics crowd in hoards,
rejoice, as well they might,
first Knight among the Lords,
His Majesty Head-cut

Street-cornered on his crate,
a killer, moralising,
before the prison gates,
guards stroll by, supervising,
the forces’ armoured plates
exclaim black proclamations,
first Knight of all Estates,
His Majesty – Head-cut

O’er Seat of Government,
guillotine-themed flags gleam,
the children were content
with cornets of ice-cream,
but the Judges were not thrilled,
the kids’ ice-cream-man got killed.

A truly dreadful land,
they had you looking on
as they had writing banned,
as they gagged signs of song,
and not quite satisfied,
they made the children pray,
with his whims all complied,
His Majesty Head-cut

The Devil with a grimace,
saw each man get his share,
saw Patricidal malice,
and Fratricidal snares;
The Death’s Head Moth, alone,
flutters over that nation,
dunces encircle, prone,
His Majesty – Head-cut

V ponurém osvětlení
gotického sálu
kupčíci vyděšení
hledí do misálů
a houfec mordýřů
si žádá požehnání
Vždyť prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Kněz – Ďábel co mši slouží
z oprátky má štólu
Pod fialovou komží
láhev vitriolu
Pach síry z hmoždířů
se valí k rudé kápi
prvního z rytířů
Hle – veličenstvo Kat

Na korouhvi státu
je emblém s gilotinou
Z ostnatého drátu
páchne to shnilotinou
V kraji hnízdí hejno krkavčí
Lidu vládne Mistr Popravčí

Král klečí před Satanem
Na žezlo se těší
A lůza pod platanem
Radu Moudrých věší
a zástup kacířů
se raduje a jásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Na rohu ulice
vrah o morálce káže
Před vraty věznice
se procházejí stráže
Z vojenských pancířů
vstříc černý nápis hlásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Nad palácem vlády
ční prapor s gilotinou
Děti mají rády
kornouty se zmrzlinou
Soudcové se na ně zlobili
Zmrzlináře dětem zabili

Byl hrozný tento stát
když musel jsi se dívat
jak zakázali psát
a zakázali zpívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat

S úšklebkem Ďábel viděl
pro každého podíl
Syn otce nenáviděl
Bratr bratru škodil
Jen motýl Smrtihlav
se nad tou zemí vznáší
kde v kruhu tupých hlav
dlí – veličenstvo KAT

In Sunday best, confronting
the Board examination,
the cold diploma stunting
your hitherto elation,
Your placecard in your wallet,
the teachers, ceremonious,
the lie – which is your first debt,
your adult credit onus.

With joy inebriated,
only ourselves we’re fooling,
maturity-test sated,
so grown-up, done with schooling.
Dance on, my love, keep moving,
dance through the night, so surely,
your crossroads ball is proving
mature – so immaturely.

Rosettes and ribbons waving,
the band percussion’s beating,
the time for chorused raving,
militia-joining, bleating.
Now your dilemma rages,
“For or against?” now bothers,
you’re waiting, due, your wages,
like patriotic others.


You’ll get, instead of loving,
tree-headed neo-riddles
from those who are all-knowing,
four-headed answers, fiddles.
The wine that, sparkling, swishes,
the girls’ fine robes, comprising
not children’s dreams, or wishes,
just grown-up compromising.

So dance my love, keep moving,
dance through the night, so surely,
your crossroads ball is proving
mature – so immaturely.


V nedělním oblečení
nastoupíš před komisi.
Studené vysvědčení
vezme, co bylo kdysi.
V portmonce umístěnka,
slavnostní učitelé
a lež – co první směnka
úvěru pro dospělé.

Opilí od radosti
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.
Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál – je křižovatka,
dospělí nedospělí.

Na klopě vlají stužky,
z orchestru znějí bicí.
Dozrál čas pro častušky
a vstupu do milicí.
Dozrál čas dilematu:
„Být pro, anebo proti?“
Pak čekat na výplatu
jak jiní patrioti.


Dostaneš místo lásky
od těch, kdo všechno vědí,
trojhlavé neotázky,
čtyřhlavé odpovědi.
Šumivé víno pění
a dívky oblékly si
namísto dětských snění
dospělé kompromisy.

Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál – je křižovatka,
dospělí – nedospělí.


The road is dust, and grit, and dirt down trampled, weathered,
painting gray streaks, as to your hair it clings,
[: star-journey-path, bejewelled, and stony-clasped together,
and plumed with hope, plucked out from Paegas’ wings :]

The road’s a whip, and like a lady of the street, vile,
nametags in hand, foil chaff around the waist.
[: her eyes afire with lust, heedlessly hurling meanwhile
two gladioli – fragile fronds, to waste. :]

Sergeant, sand white are the arms of Danielle,
one moment, wait! My eyes have seen too well
that long-gone moment, of obliteration,
Sergeant! Wave on, lead our initiation!
Morituri te salutant, morituri te salutant!

I took that road, went on, where on the ground saw twitching
a dove wing feathered white and churning up the sand,
[: my march played out by cannon fire, calm a-preaching,
raising the downy plumes which death portend. :]

The road is tar, and dust, and dirt stomp-hardened, draining,
a brass bee droning from a warewolf’s lair,
[: my rusty gun to lean on, hundred-year-old staining,
and white clouds, monstrous, hanging in the air. :]


Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína
a šedé šmouhy kreslí do vlasů
[: a z hvězdných drah má šperk co kamením se spíná
a pírka touhy z křídel Pegasů :]

Cesta je bič, Je zlá, jak pouliční dáma
Má v ruce štítky, v pase staniol
[: a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma
dvě křehké snítky, rudých gladiol :]

Seržante písek je bílý, jak paže Daniely
Počkejte chvíli!, Mé oči uviděly
tu strašně dávnou, vteřinu zapomnění
Seržante! Mávnou, a budem zasvěceni
Morituri te salutant, Morituri te salutant

Tou cestou dál jsem šel kde na zemi se zmítá
a písek víří křídlo holubí
[: a marš mi hrál zvuk děl co uklidnění skýtá
a zvedá chmýří které zahubí :]

Cesta je tér a prach a udusaná hlína
mosazná včelka od vlkodlaka
[: rezavý kvér – můj brach a sto let stará špína
a děsně velká bílá oblaka :]


J. H. Krchovský
1960 —



Today I felt so saddened by words I say
whinging how hard my life has made my bed
I took off to the graveyard, alone at close of day
to get things clear, just what it is to be Dead

I walk and think; chill and dusk creep and grow
not keen to leave I hover by the gate
anxious to see if hair-befallen snow
will melt or stay that way, I peer and wait

“Hey mister, lock-up time”, the gravedigger is there,
“even the dead want sleep, off home with you!”
meekly I turn, but where, good lord, to where?!
I head back to the graveyard avenue

Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou

Slyším však hrobníka: „Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!“
poslušně odcházím, proboha, ale kam?!
vracím se k aleji hřbitovních stromů

They are all bloodsucking ticks, hungry, devious
each one latched on to the ass of the previous
when the last and the first latch on it can be shown
ass-blood sucked by the first from the last is its own

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

A home dark, dark at home, a home stood quite aside
in the dark, dark inside me; home alone
the kitten on my lap is week-long dead besides
it died of grief, two days after me gone

Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně
(ALL IS AS WAS, 1992)

Not that far back it was, just a few days gone by
in the winebar half-lit there she sat quite nearby
she had her eyes on me looked like she’d drunk too much
so I thought to myself maybe she’d have the touch
Though I was in that state when the ground moves in waves
I sat beside her asked (with a nice turn of phrase)
and with foam at the mouth much like a rabid cur
I put my palm up her skirt right up you know where
A little passively (usefully I may say)
frigidly, fixedly she kept her stare away
making out that it made no impression at all
at least to start with while sitting, before her fall
…Under the table she stayed, stockings at her knees
I stood up to drink more (one of us pleased at least)
then they took her away. Still staring open-eyed!
better a dummy, than dumbstruck and petrified…

Bylo to nedávno, teprve před pár dny
seděla opodál v příšeří vinárny
furt na mě koukala, byla dost opilá
řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila
Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem
přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem)
a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu
vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu
Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod)
lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod
dělala jako že nic to s ní nedělá
alespoň zpočátku, když ještě seděla
…Zůstala pod stolem, punčochy u kolen
vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen)
potom ji odnesli. A pořád čuměla!
snad, v lepším případě, byla jen umělá…

Radek Malý
1977 —
(RÜGEN, BINZ 14.3.2001)

Dusk nears. The murky sea licks off the beach,
Under the loner’s boots the shells are breaking.
The gulls sound desperate, old, voices quaking.
Drizzle; the lighthouse blinks; Who guards the reach?

A running man, his eyes deranged with hate.
The harbour crane, asleep, on one leg prancing.
Up in the sky the sign of ruin, dancing,
white and red disco flashes oscillate.

Along the promenade the lights are snaking.
From The Savoy resounds a blue clavier,
Spa guests come down to dine, their rooms forsaking.

Soaked by the rain a girl dreams on the pier.
The sea and sand, a couple, bared, love slaking.
Dusk nears. The last remaining days are here.
(RÜGEN, BINZ 14.3.2001)

Šeří se. Kalné moře líže pláž,
Lastury drtí boty samotáře.
Křik racků zní tak zoufale, tak staře.
Mží; maják mrká. Kdo v něm drží stráž?

Muž běží, v očích šílenství a vztek.
Přístavní jeřáb spí na jedné noze.
Znamení zmaru tančí na obloze,
bílé a rudé blesky z diskoték.

Po promenádě se had světel plazí.
Z hotelu Savoy modrý klavír zní,
lázeňští hosté do jídelen vchází.

Na molu zmoklá dívka tiše sní.
Moře a písek, dva milenci nazí.
Šeří se. Zbývá už jen málo dní.

The skyward assumption of some cut off nail
Spilled-tar skies keen to light-up without fail
Month after month in persistence perplexing
What keeps him going is, knowing he’s waxing

Heedless of clouds, keen to kindle the scene
And being weak, to get brighter quite keen
To live or not live, it’s hardly so taxing
What keeps him going is, knowing he’s waxing

Stumbling on spires in darkness ungiving
Weighing the pros and cons, once more, of living
To blaze the sky is the feeling he’s eyeing
And being none too bright, nightly keeps trying

Nanebevzatý ustřihlý nehet
chce rožnout nebe, rozlitej dehet
Měsíc co měsíc, zkouší to posté
Jen to ho drží, že ví, že roste

I když jdou mraky, chce rožnout nebe
A že je slabej, tak taky sebe
Žít nebo nežít, je to tak prosté
Jen to ho drží, že ví, že roste

Klopýtá potmě o špičky věží
Omílá znova Žít nebo nežít
Chce rožnout nebe, už pro ten pocit
A že je hloupej, zkouší to v noci

Ondřej Hanus
1987 —

once the dark nights will have fused with the bright
once the time will its purpose entertain
not to expose our skeletal remains
but to make sure white jasmine will not blight

by seeming to us like mere common blood
once clear outspoken come the words revealing
Nature to kneel before, her church revering
once we regret for coffins to use wood

once bones of words in major chords break through
once we suck them all dry the marrow gleaning
once the so longed-for stone brings closer meaning

once God, grown wholly cold, will glow anew
then kiss me so I may wake up in time
I need just you and a plain simple rhyme

až temné noci splynou s jasnými
až si čas uvědomí, že je tu
ne k odkrývání našich skeletů
ale aby nám bílé jasmíny

nepřišly samozřejmé jako krev
až zahovoří nezmatenou řečí
chrám, ve kterém se před Přírodou klečí
až na rakev nám bude líto dřev

až kosti slov se zlomí v čistý dur
až jejich morek zcela vycucáme
až přijde onen vytoužený kámen

až začne sálat Bůh, jenž vystydnul
pak mi dej pusu, ať se probudím
mně stačíš ty a jednoduchý rým

Translations ©
Václav Zdeněk Jaroslav Pinkava
1958 —

English to Czech poetry translations


“This is a poem. Or perhaps it’s not –
A fragment, dummy, to be used, for what?”

„Tohle je báseň, ale vlastně není
Zástupný zlomek. Čemu k zastoupení?“

“All right, this is a template – I confess.
To make new placements not be such a mess.”

„Dobrá, jde o šablonu, přiznávám.
Mně k usnadnění, redaktorským hrám.“