Pankrácké rysy

Tisk

Díky novému nezákonnému věznění předsedy K 213 Ing. Jiřího Fialy získala naše redakce zpravodaje na místě vskutku kuriózním – přímo ve věznici, dokonce v oddělení pro vrahy. Podle hesla, že vše je k něčemu dobré a dá se pozitivně využít, nechceme tuto příležitost promarnit a přinášíme nyní našim čtenářům první, úvodní reportáž z vnitřku pankrácké věznice od Ing. Jiřího Fialy!


pankrac2

Vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, praví Písmo.  Proto není jistě náhodou, že čím více se snaží současná fašistická česká justice pana Fialu ponižovat, tím více pozitivních plodů to přinese – nikoliv paradoxně právě také k jejímu neslavnému konci.


Tedy Pankrácké rysy - poprvé:

Na četná přání čtenářů našich stránek, která mi byla tlumočena redakční radou během poslední návštěvy z civilizovaného světa, že prý mám napsat něco více o své současné rekreaci na státní útraty a tom, jak to tu ve skutečnosti vypadá, neboť málokterá cestovka sem pořádá víkendové zájezdy (případně jsou pro velký zájem ihned rozprodány), jsem se rozhodl této zvědavosti vyjít vstříc a zprostředkovat alespoň některé svoje zkušenosti širší veřejnosti, aby tušila, o jaké dobrodružství přichází a mohla potajmu závidět.

Jako optimální jsem zvolil formu mini reportáží složených z jednotlivých rysů. U tohoto slova se mi líbí už jeho mnohovýznamovost. Třebas pod tímto pojmem můžete rozumět rys jako charakteristiku – a to třeba architektonickou či povahovou – a povahový rys zase rozčlenit na rysy povah např. vězňů nebo bachařů, pobytu jako celku - tedy poměrů.  No, a pak máme ještě jiné rysy, jako výkresy, tedy takové, co třebas studenti architektury nosí pod paži do školy.

Výraz „pankrácký rys“ je tedy mnohovýznamový – a to se mi právě hodí, neb bude možno všechny významové odstíny tohoto výrazu v celé jejich pestrosti. A konečně – nezapomeňme ani na to, rys je taková horská šelmička, která umí něžně příst, ale taky Vám může skočit ze stromu na záda a zlomit při tom vaz. Jo, to všechno je na Pankráci možné, ba běžné.


Dva protipóly

Pankrácká věznice je úctyhodná historická budova, která má svůj sklep (zde tzv. „přibyl“ - tma se začíná, čili z venku tam „přibýváte“ - proto přibyl) a své podkroví. Mezi těmito dvěma body se odehrává běžný život věznice, určený většině vězňů. V  přibylu  jich většina začíná, jsou to tedy zelenáči, alias greenhorni . A to i za situace, že pro velký úspěch opakují svou nikdy nekončící premiéru stále dokola, třebas popatnácté. Většina z nich si projde svým přibylem – než jim udělají rentgen, kouknou na zuby a pomocí rafinovaných expertiz zkouší zjistit, jaké všechny chemikálie mají či měli dotyční v krvi, moči, případně dalších tělních tekutinách – a zařadí se mezi běžné vězně. Tedy obsazují všechna patra, ze sklepa, postupně ve své kariéře postupují výš a výš – ovšem nejvýš, tam se dostane jen málokdo.

V podkroví, v nejvyšším patře pod střechou, se totiž nachází místní první liga – a není tak snadné se mezi ní dostat. Rozhodně se to nemůže zdařit běžnénu zlodějíčkovi či feťákovi. Ba dokonce ani série „el pas“ (jak se odborně říká loupežnému  přepadení) není pro tuto první ligu dostatečnou kvalifikací. K tomu, aby jste se dostali mezi vězeňskou smetánku, tedy abyste se prokopali do první ligy, musíte:

buď zabít jednoho či více lidí
být členem organizované ozbrojené mafie, obvykle mezinárodní
spáchat podvody v řádu stovek miliónů
sériově znásilnit stovky holčiček

anebo

být předsedou K 213.

Pátá, posledně uvedená kvalifikace je zde nová, proto se na ní také dosti nedůvěřivě koukají, a to jak z řad vězňů, tak bachařů. Zato je ale vstupenkou do této první ligy naprosto spolehlivou a okamžitou. Zatímco ostatní se mistrů kvalifikovali dlouhá léta a pracně stoupali příčku po příčce, nepříteli nejnebezpečnějšímu je tento postup zkrácen na nezbytné minimum, takže sérioví vrazi mohou jen blednout závistí.

Privilegia

Není jich rozhodně málo. Začínají již vysoce nadstandardním vybavením cely. V první lize nebude přeci vězeňská správa nedůstojně urážet své vězně pouhou dvojitou mříží v okně, o které jí přeci musí být jasné, že jí každý šikovnější mukl snadno překoná. První liga si zaslouží ještě i mohutnou vnitřní mříž, která Vás od okna (ze železnatého skla) udrží v dostatečné vzdálenosti, takže na tu vnější mříž ani nedosáhnete. Ani z dveřmi to není jen tak, neboť před obyčejnými pancéřovými dveřmi, které jsou všude stejné, v 1. lize máte ještě pevný katr – tedy samostatnou mříž, která sama o sobě běžného delikventa zadrží. Takže jsou tu vlastně dveře dvoje, každé z nich takové, že běžně by se daly překonat jedině dynamitem. Jistě se tak děje v rámci strategie „od srdce k srdci“, tedy od vězně k bachaři.

Dalším privilegiem bezesporu je , že Vám okamžitě při příhodu do podkroví zabaví i to, co je mimo první ligu běžným, povoleným vybavením. Třeba holení.

Jen z bezpečáku Vás vodí na návštěvy v poutech. Je ale zase pravdou, že s předností ve dveřích nemáte potíže – kohokoliv potkáte, každý vám rád dveře podrží a z cesty rychle uhne.

Rys 1

Tu nepůjde zatím o šelmu za krkem, ani rys pod paží, ale rys jako charakteristiku. A tou je - možná to mnohé překvapí – relativní klid. Alespoň s jinými patry a odděleními. Zatímco dvacetiletí feťáci dostávají denně do těla od obvykle stejně starých bachařů, kteří mají potřebu svůj pocit moci plynoucí z nové uniformy dávat ostentativně na odiv. A tak jim např. denně rozhazují osobní věci, skříně a postele. Naproti tomu v první lize je něco takového výjimečné.  Existuje něco jako vybalancovanost sil – podobné té za studené války, kdy obě strany tušily, že opravdový konflikt by mohl být pro každou z nich natolik zničující, že ho raději nikdo neriskoval.

Zatímco běžný feťák nebo zlodějíček s pár metráky na krku (metrák = měsíc; viz. česko–vězeňský slovník) sotva dovolí riskovat „paletu“ za napadení bachaře, tak prvoligovému hráči, který výslužku očekává nikoliv v metrácích ale ročcích (1 roček = rok odnětí svobody), na takové prkotině, jakou je jeden bachař navíc, vcelku nesejde. A podle toho se zařídily obě strany. Proto tam do žádné cely nejde bachař sám, do některých nechodí pro jistotu téměř vůbec. Takže žádné rozhazování postele, prostě božský klídek a pohoda.

Kromě toho, každý zkušený mukl vám řekne, že největší pohoda je na oddělení „pálek“, tedy s tresty nad osm až deset let. Protože všichni vědí, že tam budou dlouho a chtějí mít taky svůj klid – na rozdíl od těch, co si odkroutí těch svých pár metráčků  a mizí „páchat další trestnou činnost“.

Rys 2

Tentokráte ve významu nárys, náčrt. Tedy architekt s deskami pod paží. A co budeme načrtávat? Tak třebas figurku jednoho z vězňů. Říkejme mu třeba Luboš. Do první ligy se kvalifikoval paragrafem 219, tedy vraždou. Přesto laskavého čtenáře překvapí, jaký je to slušný, tichý – až bázlivý a zakřiknutý hoch.

Mnozí vraha nikdy neviděli a proto mohou mít značně zkreslené představy. Třeba ho vidí, jako chladného zákeřného zabijáka, pro kterého lidský život nic neznamená. Jenže není vražda jako vražda. A proto také není vrah jako vrah. Tenhle člověk vraždil jednak ze žárlivosti, jednak proto, že se mu zhroutil celý život.

Svou manželku miloval a visel na ni. Ale jak už to tak bývá, ona si toho nikterak nevážila. Luboš navíc do mládí zadrhával, což jen posilovalo jeho plachost a nesmělost. O to vzornějším mužem ale byl. Pro milovanou manželku by do ohně skočil. Slušná a rozumná holka by si toho dokázala vážit. Rejda nikoliv. Byl ji jen pro smích - „koktavý blbeček“. S takovým se přeci nemůže ani pořádně pochlubit. A tak mu zahýbala, kde jen mohla. Až se jednou rozhodla a za jednou takovou „známostí“ se odstěhovala.

Luboš už před tím trpěl jejím každodenním výsměchem jako zvíře. Přesto se snažil všechny její zálety tolerovat, omlouvat. A tak nějak s tím svým křížem dokázal žít. Jenže teď se i odstěhovala.  A tak se jednoho zářijového večera, kdy blížící se podzim začal jitřit jeho bolest, rozjel do Prahy, kam mu utekla a počkal si na ni. S nožem v ruce.

Šla zavěšena do svého nového amanta. Lubošovi se prohnaly všechny ty krásné sliby a sny z minulosti a do úderu, který nutně následoval, vložil všechnu svou bolest i vztek.  Bolest z nesplněných snů a nadějí, bolest z letitého ponižování a odstrkování. Schytala to. Zemřela po pár hodinách v nemocnici.

Soud mu nepřiznal vraždu z afektu, neboť na ni přece čekal. Takže to plánoval. Přitom stačilo, aby řekl, že ji potkal náhodou a nůž nosí sebou běžně na svou ochranu.

Již ani to neudělal. Dostal šestnáct let. Když jsem se ho zeptal, jestli už podal odvolání a co tam napsal, tak že ho odvolání nezajímá, že pro něj život stejně skončil. A že je mu všechno jedno. Že by to stejně nejradši skončil. Protože jeho pohřební řeči se donesly i bachařům, docílil pouze toho, že mu svítí i v noci, /takže nemůže spát/ a chodí se na něj dívat každých 10 minut, aby se nepověsil.


Napadlo mě – co kdyby to bylo naopak? Tedy tak, že by v podobné situaci byla ženská a zapíchla svého nevěrného manžela, který by jí léta ponižoval a podváděl. Dostala by taky 16 let? Troufám si tvrdit, že – sotva. V tu ránu by se vyrojilo padesát feministických spolků a 20 nabroušených advokátek , které by začaly dokazovat, že je to vlastně oběť domácího násilí a léty týraná chudinka, která trpěla jak zvíře – až jí ujely nervy. Ze 16 let by bylo rázem 8, možná i 5.


Pak by vydal prohlášení ultrafeminista Jemelík, (zvláště pokud by vražedkyně byla ještě mladá a hezká/)o tom, jak neskutečně budou trpět její děti a celé, její okolí, které si jistě tolik vytrpělo už předtím. Odseděla by si maximálně 2 roky, pak už by se nějaká ta milost určitě dala zařídit a oběhnout. A pak, že si jsou lidi před zákonem rovni. Jenže – v jednotě je síla. A vidíte taky někdo nějakou jednotnou frontu mužských organizací, peroucích se za zájmy mužů?! Konečně, když to ani nenapadne samotnou oběť, které se nechce ani odvolat – těžko potom pomáhat a radit.

Neboť pravdu má prastaré české přísloví o tom, že „komu není rady, tak tomu není ani pomoci“. A kdo nebojuje, prohrál už napřed, i kdyby měl stokrát síly k vítězství. Podivná je to generace současných mužů. Stali se z nich bezprávní psanci. A co je nejhorší – naprostá většina z nich tuto roli dobrovolně a bez protestů přijalo a smířila se s ní.

Práva má ten, kdo je zná (to za prvé) a pak také ten, kdo si je umí prosadit (to za druhé a především). Zdá se, že většina současné mužské populace nesplňuje ani bod 1, natož pak bod 2. O něm nemůže být v 90 % případů ani řeči.

No a příště budeme v naší škole vězeňské architektury pokračovat nějakým dalším, samostatným rysem.

 

 Pankrácký rýsovač a kreslíř, hrající první ligu

                                                                            Jirka

Aktualizováno Úterý, 05 Duben 2011 12:58



 
Příspěvky do diskuse mohou přidávat pouze registrovaní čtenáři. Přihlašte se prosím zde .
Počet komentářů: 0
Přihlášení



Kalendář událostí
Last month June 2011 Next month
M T W T F S S
week 22 1 2 3 4 5
week 23 6 7 8 9 10 11 12
week 24 13 14 15 16 17 18 19
week 25 20 21 22 23 24 25 26
week 26 27 28 29 30
mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes7772
mod_vvisit_counterVčera6352
mod_vvisit_counterTento týden14124
mod_vvisit_counterMinulý týden43050
mod_vvisit_counterTento měsíc209324
mod_vvisit_counterMinulý měsíc199770
mod_vvisit_counterCelkem894126

Mozilla 5.0, 
Dnes je: 28 Čer 2011