Pankrácké rysy 5 - Krvavý Ali

Úterý, 31 Květen 2011 21:09 Ing. Jiří Fiala
Tisk

Po delší odmlce se politický vězeň pan Fiala vrací k pokračování úspěšně započatého seriálu příběhů z pankrácké věznice - a to dnešním PANKRÁCKÝM RYSEM č.5, který bychom mohli pracovně nazvat KRVAVÝ ALI, aneb: Vybral si špatnou zemi. 

I když jsme se odmlčeli delší dobu, nyní přicházíme s příběhem, který opravdu stojí za to – a na němž lze detailně demonstrovat stupeň anarchie a rozkladu státního aparátu země, ve které žijeme a která se díky 20-leté správě postkomunistických struktur stala rejdištěm cizích – především pak ruských – tajných služeb, které bez jakékoliv pochyby státní aparát ovlivňují natolik, že ho v podstatě řídí. Na rozdíl od orgánů oficiálních, tedy vlády, popřípadě mezinárodně závazných pokynů a směrnic, které sice oficiálně platí, ve skutečnosti jsou však mafiánskému státnímu aparátu k smíchu a zůstávají na papíře. Příběh Aliho je toho názorným příkladem. 

Abychom začali od začátku, nejprve trochu stručné rekapitulace: Většina Čechů má asi v podvědomí, že v Čečensku byla nějaká válka a že se tam dodnes střílí. Ale zopakovat hrubé rysy událostí jistě nebude většině lidí od věci. 

cecenska_valka_1

V Čečensku totiž byly války dvě. Tedy za posledních 20 let. Jinak má tento maličký národ ve válkách s mocným sousedem staleté tradice, které rezonují zhruba každých 50 let. Scénář obvykle obdobný – ruskému medvědu jsou způsobeny těžké ztráty, mnohonásobně převyšující ztráty vlastní, nicméně ruský medvěd je unese a za nasazení masivní přesily zemi nakonec obsadí, načež se válka přemění v partyzánskou a stáhne se do hor, odkud pokračuje celá dlouhá desetiletí dál. Je sice pravda, že čečenský národ je přitom zdecimován na polovinu i méně původního stavu, ale také je pravda, že za okupací Čečny Rusové platí vysokou a krvavou daň. Tak vysokou, že tam vojáci odmítají sloužit a hromadně se bouří (pozn.: srovnej s 20-letým válením se okupantů v českých zemích - to byla ale pohodička, co?!). Pravda, také jsme při této rekreační dovolené našich okupantů nepřišli o polovinu obyvatelstva. Zkrátka, ve světě vždycky platilo – něco za něco.

Češi vyměnili čest za klid. Čečenci se rozhodli právě opačně. Možná i proto zná malý kavkazský národ celý svět, možná proto si Georgie Bush nechal vypracovat podrobnou a detailní mapu Čečny, kde je každá náves, každý strom - a ne třeba mapu Jeseníků. 

Možná proto si generální štáb NATO zve čečenské důstojníky k podrobným poradám, na nichž jim nabízí horentní sumy za jejich bojové zkušenosti - a zatím co ti čeští nestojí ani za to, aby při tom otvírali a zavírali dveře. 

Ale zpět k čečenským válkám. Jak k nim došlo - to bylo tak: Nejprve se opilec Jelcin (ostatně, kdo v Rusku není opilec, že?!), pravděpodobně ve značně povznesené náladě rozhodl být liberálním politikem západního typu – a že teda, kdo nechce být ve Svazu, nemusí - a může jít. 

Kdo na nic nečekal, bylo nejenom celé Pobaltí, ale také celé Zakavkazko – tedy Gruzie, Arménie a další okupované republiky. Pro ruské armádní jestřáby tohle musela být hořká pilulka, kterou strávili jen při značném zalévání vodkou hned od rána. Jenže pak – po republikách, které se vždycky bouřily a byly tak napůl samostatné už před tím – přišly i různé autonomní oblasti, které jestřáby považovali za tradiční součásti Ruska – a Čečna jako první. Jelcin podepsal souhlas s nezávislostí i jí.

Ale to už bylo na armádní jestřáby příliš. Cože? Čečna? S obrovskými zásobami ropy? A na co pak budou jezdit naše tanky, až zase budeme chtít někoho bratrsky zachránit? No – tak to teda ne! Opilce Jelcina svrhli, prohlásili, že v případě Čečny přestřelil až příliš – a do Čečny vojensky vpadli. Tak jak to Rusové umí – barbarsky, drasticky a tvrdě, s nasazením obrovské přesily pozemních, námořních, i leteckých sil. A začala tzv. 1. čečenská válka. To bylo na přelomu let 1994 – 1995. 

A divy se začaly dít: Malý národ přivoněl k svobodě – a nehodlal ji útočícímu medvědu jen tak vydat. 

Ani ne dvacetitisícová, narychlo posbíraná čečenská armáda dokázala nemožné. Útočícího obra nejen zastavit, ale také odrazit a zneškodnit. Poté, co Rusové ztratili celou jednu armádu v počtu asi 100 tisíc mužů, čečenská ropa jim začala připadat zatraceně drahou. Po obrovských ztrátách se i v ruském – přeci jen napůl svobodném – tisku začaly objevovat dotazy na schopnosti generálů velet a ohledně kompletnosti velení ruské armády vůbec – a chápu, že taková diskuse musela být ruskému velení značně nepříjemná, možná stejně, jako neustávající útoky statečných bojovníků nepřítele, které začínaly šířit mezi jejich vojáky paniku a děs, a to navzdory obrovské přesile, kterou stále udržovali. 

Tedy stalo se celkem nemožné: Ruský medvěd utržil pořádnou díru do kožichu - a - stáhnul se!! Až ruská propaganda vynaložila veškeré úsilí, aby tento debakl vyložila v co nejlepším světle – jako humanitární gesto a akt dobré vůle (dobrá vůle u okupantů – podařený vtip, že?!) - přesto nešlo ani zamlčet , ani zamlžit základní fakt: údajně nejsilnější armáda světa po výprasku v Afghánistánu utrpěla další, nepřehlédnutelný debakl – a to od malého, do té doby neznámého národa a hrstky partyzánských bojovníků. 

No, řekněte sami: kterého nabubřelého generála by tohle nemuselo žrát ve dne v noci?! Nakonec to v sobě vydrželi dusit 4 roky. Čtyři roky, po které Čečna uhájila svou nezávislost ve velkém Medvědu. Dále už to generálové nevydrželi. A vpadli do Čečny znovu. Tentokrát se připravili na to, že to nebude žádná procházka rozkvetlým sadem s kyticemi šeříků u cest a neponechali nic náhodě. Ani mezinárodní veřejné mínění, masivně zpracované ruskou propagandou o nebezpečných islamistických teroristech, nebezpečných celému světu. Zakročit proti mezinárodním teroristům – a to už se dá i na Západě jistě strávit mnohem snáz, nežli okupace svobodného, nezávislého národa. 

Tentokráte dosáhli okupanti aspoň částečně svého – ovládají hlavní město a jeho bezprostřední okolí, a to ještě jen přes den. V horách – a v noci i v hlavním městě - pokračuje dál partizánská válka, která - stejně jako před tím - zasívá v řadách okupantů děs a hrůzu, neboť nikdo si nikdy není jistý životem. 

Při druhé čečenské válce v roce 1999 tedy byla Čečna okupována a ruské jednotky se zde zdržují dosud. Při druhé čečenské válce se stalo i něco, co se asi nemělo stát: A sice – Rusům padly do rukou jmenné seznamy čečenských oddílů a jejich velitelů. No – a už jsme pomalu u našeho „krvavého Aliho“. 

Figuroval na jednom z předních míst. Velel oddílu, který bojoval na jihozápadní frontě v té první – vítězné – válce a byl mezi svými bojovníky velmi populární. Což mu ostatně vydrželo i do civilu. 

Po oficiálním ukončení války Rusové sice vyhlásili amnestii pro čečenské bojovníky, aby se prý mohli zapojit do řádného života – ale kdo je zná, dobře ví, jakou váhu mají jejich sliby a záruky. Konečně vystihnul to přesně sám Churchill, který o svém tehdejším válečném spojenci prohlásil, že: „Smlouvy s Rusy mají cenu jenom toho papíru, na němž jsou napsány“. Konečně i naše nedávná historie o tom poskytuje bezpočet příkladů. 

Oficiálně sice platila amnestie, ale ruská federální informační služba FSB (nástupkyně smutně slavné KGB) usilovně vyhledávala, sledovala a v tichosti likvidovala představitele čečenského odporu, i když se ho už aktivně neúčastnili. A tak i Ali si brzy povšimnul, že za ním jezdí pořád stejná auta – a pochopil, že je jen otázkou času, než se u jednoho z těch aut otevře okýnko a vystrčí se hlaveň samopalu. 

A pak se doslechl, že prý je vyšetřován pro vraždu… Rusko má totiž jednu výhodu – za peníze tam dostanete všechno, tedy i informace od policie či státních úředníků. To už pochopil, že mu jde o život – na nic nečekal a pod změněnou identitou, s gruzínským pasem vycestoval přes Turecko ze země. 

A dostal se až do Čech, kde žila tou dobou již část jeho rodiny. Naivně se domníval, že by to mohla být země, kde by se dalo spokojeně žít - demokratická země Evropské unie. To se ale brzy měl přesvědčit o kruté realitě. 

Požádal o politický azyl a čekal na jeho vyřízení. Dočkal se. Zatykače. Rusové totiž nelenili a když jim ptáček frnknul z hnízda, jali se ho shánět po celém světě. A dosáhli mezinárodního zatykače. Prý pro důvodné podezření z nájemné vraždy. 

Důkazy? Žádné! Jak také jinak, že?! Prý na jeho příbuzného (tedy nikoliv na něj) ukázala výpověď jednoho z podezřelých!!, který byl sám z přípravy vraždy nejprve podezříván - a poté záhadně ruskými úřady propuštěn, aniž by se v jeho trestním stíhání pokračovalo. Co vypoví takový podezřelý z vraždy výměnou za beztrestnost? Cokoliv!! Zvláště pak zvážíme-li, jaké metody jsou ruskými vyšetřovateli i nadále běžně používány. 

Amnesty International vydala v tomto směru řadu zpráv a zdokumentovala stovky případů osob, které beze stopy zmizely – někdy dokonce jenom proto, že si podali oficiální stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve stejných kauzách (podobnost s případem autora příběhu jistě čistě náhodná). Ve zprávách AI, stejně jako při návštěvách Evropského komisaře pro lidská práva v Čečensku se hovoří o masovém mučení vězňů, používání elektrošoků a mizení vězňů beze stopy přímo z vyšetřovací vazby. Co v takovéto zemi chcete komu garantovat? Právě proto země Evropské unie od jistého data přijaly pevné rozhodnutí osoby čečenské národnosti do Ruska nevydávat, ať už jsou podezřelí z čehokoliv. Všechny země se tak jednotně chovají – až na jednu. Hádáte-li Českou republiku, pak je to správně. 

Ali byl na základě ruského, ničím nepodloženého zatykače v ČR zatčen a uvalena na něj předběžná vazba. Ta byla postupem doby změněna na vazbu vydávací. Pro laiky vysvětlím, že to už je přímý krok k vydání vězně cizímu státu. 

A teď se konečně dostáváme k jádru věci, a tedy tomu hlavnímu – tedy postupu českých státních orgánů při vyřizování jak žádosti o politický azyl pana Aliho, tak i ruské žádosti o vydání vězně. Obojí nelze označit jinak než jako výraz naprosté anarchie a totálního rozpadu státních struktur, evidentně masově infiltrovaných cizí zpravodajskou službou. 

Začněme třeba od žádosti o politický azyl, kterou vyřizuje odbor azylové politiky ministerstva vnitra. Podle slov pana Aliho za ním tehdy přišel šéf ÚOOZ a zavedl přátelský rozhovor na téma, že nepochybují o jeho nesporné autoritě mezi čečenskou komunitou – a že by proto uvítali, kdyby si občas zašel „na kávičku“ k nim – popovídat, jak jde cvrkot, co nového, a tak. Podobnost s praktikami StB jistě ryze náhodná. Pan Ali mu na to řekl, že na kávičku chodí jinam a nehodlá to měnit. Žádost o azyl byla zamítnuta jako „zjevně nedůvodná“. Pan Ali si podal správní žalobu, kterou – světe, div se – u městského soudu vyhrál!! Soud konstatoval, že ministerstvo vnitra jeho žádost o azyl ve skutečnosti vůbec nepřezkoumalo a jeho argumenty se nijak nezabývalo, natož aby je vyvrátilo. Nařídil ministerstvu azylový proces obnovit a žádost řádně přezkoumat. A ministerstvo? Jak je u nás dobrým zvykem, se zachovalo podle zásady „rozsudky které se nám nelíbí, ignorujeme“- a kašlalo na něj. Prý si podalo proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost – a ač ta nemá na pravomocnost či vykonatelnost rozsudku žádný vliv, prý si počká na její vyřízení (tak mě napadá, nesedí náhodou na NSS v Brně jeden rudoch vedle druhého?). Takže - ve věci poskytnutí azylu panu Alimu se léta neděje NIC, ač mu doma prokazatelně hrozí bezprostřední nebezpečí života. 

Zato se začalo dít ve věci pana Aliho samotného. Soudkyně Městského soudu v Praze Hana Hubáčková nejprve – v souladu s předloženými podklady – rozhodla (10.3.2009) o nepřípustnosti vydání vazebně zajištěného Ruské federaci z důvodů nezaručení spravedlivého procesu a bezprostředního ohrožení života v této zemi, pokud by byl stíhaný vydán.

Ale ani ne o rok později mění tatáž soudkyně úplně stanovisko, a bez sebemenší změny důkazní situace konstatuje (9. 2. 2010), že „vydání je přípustné“. 

Logicky se každý musí ptát: Co to, co to? Proč najednou takový obrat? No proto. V mezičase se stala jen jedna zajímavá věc: Pan Ali měl ve vazbě návštěvu. Řekněme rovnou. Nevyžádanou. Byť by se jednalo o starého známého. Koho? No přece šéfa ÚOOZ. 

Rozhovor mohl probíhat asi takto: 

„Dobrý den, pane Ali. Tak jakpak se Vám u nás líbí? Hm, já vím … ta Vazba, co? Trošku nepohodlné, že?! A co Vaše firma – asi jí to moc neprospívá, viďte? A co manželka, děti? … Hm stýská se jim … No jo, ne. Ale to nic. To se dá všechno řešit … Ještě pořád nemáte chuť na kávu? - Ne? Vážně ne? No, kdybyste ji náhodou dostal, tak stačí zazvonit … Bude čerstvá, právě upražená!! A vybraná, arménská – tu vy přece rád, viďte?! To víte, my přijdeme na ledasco. No – a než odejdu, tak ještě něco, pane Ali. To pozvání berte jako dost urgentní a moc to neodkládejte … Víte, ti Rusové na nás tak tlačí, strašně tam po Vás touží …"

"No, a tak jsem Vám vlastně jenom přišel říct, že volba je na Vás – buďto tu kávičku budete pít s námi a - nebo s nimi. Nám je to jedno. Vám asi ne, že ne?! No tak, jak říkám – když dostanete po obědě chuť na pravou arménskou kávu, zazvoňte!! Ale dlouho čekat nebudeme!“

A šel.

Připomeňme jen, ruská služba FSB sice našla seznamy bojovníků, ale neví přesně, co kdo dělal, kdo z nich měl jakou funkci, jaké postavení – a hlavně: Kdo z nich je nadále aktivní, případně, co dělají ti ostatní. Takovéto informace pro ně mají cenu zlata. Vydání Aliho je pro ně v tomto směru naprosto zásadní událostí. 

O tom, co by Aliho v Rusku čekalo a nakolik si lze cenit ruských „záruk“, si může dělat iluze jedině naprostý bloud. Až by z něho vyrazili, co potřebují, „ztratil by se z vyšetřovací vazby jako stovky jiných předtím. Anebo by se „náhle roznemohl“ na záhadnou a nikdy neidentifikovanou chorobu, která má ale chemickou – nikoliv zdravotnickou – značku: Polonium. Vysoce radioaktivní prvek, co na něj záhadně zemřel ruský agent Litviněnko v Londýně. A po něm i všichni, co se kolem něj pohybovali. Ali sám říká výmluvný argument: „Z Čečenců , co byli vydáni do Ruska, dneska nežije ani jeden. 

Pro Městský soud v Praze ovšem zanedbatelný, ba banální argument. Stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu, který předchozí rozhodnutí o přípustnosti vydání, vystavená Městským a potvrzená Vrchním soudem v Praze, 2x po sobě zrušil a označil jako nezákonná!!! 

Stejně tak Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí o přeměně předběžné vazby na vydávací. Ale ani to nevadí soudkyni Městského soudu v Praze Hubáčkové, aby klidně dál, půl roku po tomto rozhodnutí, prodlužovala jeho „vydávací vazbu“. 

Nevadí to ani ministru spravedlnosti Pospíšilovi, který dokonce 24. 2. 2011 vystavuje písemný souhlas s vydáním pana Aliho „orgánům Ruské federace“!!! 

A teď to teprve začne být značně zajímavé - po právní stránce - neboť předběžná opatření, vydaná Ústavním, a zvláště Evropským soudem ve Štrasburku, asi jen málokdo z právníků skutečně viděl na vlastní oči. Tak obojí, prosím, ve složce pan Aliho najdete. Skoro to působí dojmem, jakoby agentům FSB hořelo za patami a snažili se na poslední chvilku dotlačit pana Aliho na ruzyňské letiště do letadla směr Moskva stůj co stůj, i za cenu vlastního evidentního prozrazení a obrovského mezinárodního skandálu netušených rozměrů. 

Evropský soud ZAKAZUJE českým orgánům vydat pana Aliho Rusům předběžným opatřením, zaslaným faxem Městskému soudu dne 4. března letošního roku. To jsme tedy už ve žhavé současnosti. Český Ústavní soud toto opatření o 14 dnů později už pouze poslušně okopíruje a potvrdí. Mimochodem výmluvná odpověď na otázku, zda může či nemůže Evropský soud zasahovat do probíhajícího vnitrostátního řízení. Může – a to okamžitě vykonatelným předběžným opatřením. 

Pana Aliho vyprostilo toto „předběžko“ na poslední chvíli, podle jeho vlastních slov v okamžiku, kdy ho nakládali do auta směr Ruzyně. Dramatické okamžiky, kdy pan Ali ve zdraví přežil jen s obrovským štěstím. Nutno se ale ptát: Na jak dlouho? 

A blížíme se k závěru. Ne jeho konci. Zformulujeme několik hypotéz, pro které nás případ „krvavý Ali“ jednoznačně opravňuje. A protože nejsem na svobodě a nemám možnosti ověření, bude na těch, co na svobodě jsou a ty možnosti mají, aby tyto hypotézy buďto potvrdili, anebo vyvrátili. 

Před zformulováním těchto hypotéz ještě několik konkrétních údajů: 

Všichni spolubojovníci pana Aliho z 1. čečenské války, kteří požádali o azyl v jiné členské zemi EU než je Česká republika, jej také dávno dostali. Dnes už má naprostá většina z nich nejen azyl, ale i občanství zemí, u kterých o ně požádali – především je to Francie. 

O kladné vyřízení žádosti o azyl požádali v případě pana Aliho Českou republiku tři poslanci Evropského parlamentu a za bezúhonnost pana Aliho se osobně zaručili. O totéž požádal šéfa cizinecké policie i ministr Kocáb – a bylo mu to přislíbeno.

Přesto o týden později vydává Vrchní soud v Praze (připomeňme jen, že tento soud se zapsal do podvědomí veřejnosti 70% pozitivně lustrovaných soudců) přesně opačné rozhodnutí a když se jde do spisu, tak se zjistí, že negativní rozhodnutí soudu bylo podloženo negativním doporučením ministerstva vnitra. Tedy v přímém rozporu ke slibu šéfa oddělení ministrovi. Co k tomu dodat? 

Za propuštění pana Aliho z vazby (kde mimochodem trčí už 16 měsíců!!) se zasazuje i Spolek Šalamoun v čele s Johnem Bokem. Úloha spolku Šalamoun je ovšem v tomto případě tak trochu tragikomická a to především vzhledem k osobě jejich nové „ředitelky“, bývalé ministryně spravedlnosti Kovářové – neboť ta, pokud byla ministryní, rovněž vydala souhlas s vydáním pana Aliho, dnes ve spolku Šalamoun bojuje za pravý opak. Inu – jako správná husa, za kterou jsme ji vždycky měli. A právem. 

Tři jiné země Evropské unie, konkrétně Francie, Dánsko a Německo – se zavázaly, že pokud se pan Ali na jejich území dostane, bude mu azyl okamžitě poskytnut. 

Jeden z vyznamenaných protestujících na Rudém náměstí v srpnu 1968 proti okupaci Československa, který je nositelem vysokého čestného státního vyznamenání, při návštěvě v Praze řekl prezidentu Klausovi, že nebude-li pan Ali urychleně propuštěn na svobodu, vrátí mu vyznamenání, které dostal od jeho předchůdce. 

Pan Ali, hrdinský velitel z 1. čečenské války proti Rusům, zůstává 16. měsíc navíc stále ve vydávací vazbě v českých věznicích. Asi i ten svůj azyl ve „vyspělé demokratické zemi“ si představoval trochu jinak. 

A nyní k těm slíbeným hypotézám: 

Na základě toho, co jsem ve spisovém materiálu viděl nebo slyšel z Aliho vyprávění (mimochodem je to velmi slušný a vstřícný člověk, i když samozřejmě trvalo několik měsíců, nežli ke své otevřenosti dospěl, neboť před agenty BIS je jistě třeba se mít na pozoru, tady obzvláště), kterému nemám žádný důvod nevěřit. Zmíněné skutečnosti jsou natolik průkazné, že mi dovolují zformulovat následující hypotetické závěry – a je na vás, široké veřejnosti, aby si jejich pravdivost a podloženost ověřila:

Hypotéza první: 

1/ Česká policie, potažmo ÚOOZ a zejména cizinecká policie je řízena přímo z Moskvy. Šéf ÚOOZ je agentem FSB nebo alespoň jimi řízenou loutkou. Celé ministerstvo vnitra je pak jediným velkým tunelem a uchem Moskvy přímo uprostřed Evropské unie.

Hypotéza druhá: 

2/ Česká justice – především ta pražská – tedy zejména Městský a Vrchní soud – je buďto agenty přímo prolezlá, anebo si ji tahají na šňůrkách, jak zrovna potřebují a ona je na slovo poslechne. Můžeme se ptát, proč tomu tak je a čím může být tak efektivně vydírána.

Hypotéza třetí: 

3/ V lepším případě jsou lidé kolem ministra spravedlnosti agenty FSB a on jenom kašpárkem, co bezmyšlenkovitě podepisuje všechno, co mu kdo podstrčí, v lepším případě je ruským agentem i on sám. Obojí je rozhodně na pád vlády v zemi EU mělo stačit. 

Hypotéza čtvrtá: 

4/ Z Moskvy řízená policie a justice vedou tichou válku proti:

-Všem bývalým nepřátelům „socialistického tábora“ a všem, kdo kdy vystupoval proti Rusům a jejich zájmům, natož pak proti nim válčil 

-Všem domácím občanům s pravicovým myšlením nebo založením (mezi ty se samozřejmě nezahrnují především komunisté v ODS a jiných tzv. pravicových současných stranách) 

-Všem cizincům, kteří přišli z bývalého Západu, především pak z USA.

Výsměchem této skutečnosti jsou pak zcela nepravdivé zprávy, vystavované americkým velvyslanectvím v Praze o tom, jak je zde vše v pořádku a jak stav a dodržování lidských práv jsou na uspokojivé úrovni. V pozadí těchto zpráv není nic jiného než jednak zbožné přání, jednak hluboká neznalost vnitrostátní situace, především v justici. Opak je totiž pravdou a Američané by si to měli konečně přiznat. Ostatně bude to pro ně jistě méně bolestivé, nežli pro nás Čechy.

K doložení těchto hypotéz lze pak vyčerpávajícím způsobem použít právě případ čečenského bojovníka Aliho, postup vůči jeho spolubojovníkům v jiných evropských zemích, případ autora článku – a také případ dalšího našeho spoluvězně, Američana Jacka, který si popíšeme v příštím čísle Pankráckých rysů. To už bude šestka. 

Věřím, že nám naši čtenáři zachovají svou přízeň i nadále.

 

Jiří Fiala

Politický vězeň, VV Pankrác,

Cela č. 328

 

 

Aktualizováno Čtvrtek, 09 Červen 2011 23:09