ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
České dějiny
  9/2008

 

Bitva na Vítkově hoře

 

Bitva na Vítkově hoře

Bitva na Vítkově hoře

(Jan Goth)

 

ZE STARÝCH POVĚSTÍ:

 

Srub na Vítkově

 

Stříbrné hlasy polnic břeskně třepotaly vzduchem pod modrým letním nebem nad bílými stany císařského ležení. Svolávaly k válečné radě.

Muž po muži vycházeli pyšní náčelníci křižáků, nasedali na koně, ověšené pestrými čabrakami a sjížděli se v hradebním nádvoří. V sametě, brokátě, v lehkém brnění, vykládaném zlatem a stříbrem, řinčivě stoupali po schodech. Kožešinové čapky, helmice, turbany, chocholy, pletence vlasů vyznačovaly s barvou pleti evropskou nebo východní národnost válečníků. Konečně naplnili sál s královským trůnem, který již byl obklopen českými katolickými pány.

Cizinci se pošklebovali: „Vida, čeští rádcové jsou už zase první - nebýt jich, zbylo by z Prahy dávno jen spáleniště.“

„Chrání vlastní hnízdo.“

„Však leckterý má bratra mezi kacíři.“

V tom vstoupil Zikmund. Všichni utichli, povstali a vyčkali, až císař usedne. Po něm první usedli knížata duchovní a světská, pak markrabata a hrabata a ostatní páni.

„Jeho Milost je jak se patří ve špatné náladě,“ šeptali v pozadí sálu, „co ho víc trápí, pakostnice nebo kacíři?“

Ale Zikmund již pokynul svému kancléři, aby předstoupil a přečetl provolání k vojevůdcům. „Jeho Milost císařská nejednou již vyslovila své potěšení nad hojným počtem, v kterém jste se dostavili na pomoc císaři, církvi a všemu křesťanstvu. Jeho Milost se právem domnívala, že při pohledu na šiky tak nesmírné a vzácné nepřátelé poklesnou na mysli a dobrovolně město vydají. Nestalo se tak. Jeho Milost rozhodla tedy udeřiti rázněji na odpadlíky a vyzývá Vás k poradě a rokování.“

Kancléř ani nedočetl a již se ozvalo netrpělivě se všech stran: „Dva týdny tu již zahálíme, naše koně tuční a zbraně se pokrývají rzí!“

„Proč nemají s Čechy hovořit naše houfnice a praky?“ „Kolik je nás dobře vyzbrojených, a kolik těch selských vyzáblých chámů a ulekaných kupčíků?“

Kancléř se nesměle hlásil o slovo. Teprve Zikmund zjednal pohybem ruky klid a kancléř pokračoval nyní již bez listiny: „Příčí se císaři zničiti a zpleniti vlastní dědictví. Do vlastního těla by řezal. Sám sobě by škodil. Po úradě s českými pány“ - shromáždění prudce zahlučelo. Kancléř se tázavé ohlédl po císaři, ale Zikmund kývl hlavou a kancléř pokračoval: „Po úřadě s českými pány se rozhodl město obklíčiti a sevříti pevně, aby ani myš neproklouzla. Však žaludek poučí Pražany, když rozum jim špatně radí. I kacíř dostane hlad.“

„Čekat, znovu čekat!“ Míšenský hejtman Jindřich z Isenburka se již nezdržel a vyskočil ze sedadla. „Stačilo by rozstřílet na několika místech zeď a vskočit do města. Praha by praskla jako přecpaný žok, až bychom se jí všichni dostali do hradeb.“

Byl rudý hněvem a nedovedl se již ovládnouti.

Zikmund zbledl, naklonil se v křesle a již chtěl Němce okřiknout, když ze zadní řady českých pánů to někdo učinil za něj: „Právě proto vám Praha nesmí padnout za kořist. Co by z ní zbylo? To bychom ji ztratili víc a důkladněji než dosud. Praha se musí vzdát sama, musí býti králi zachována.“

Zikmund zapadl znova do křesla, spokojeně se ušklíbl. Míšeňský marně vyhlížel, odkud přišla pádná odpověď.

„Praha je dobře sevřena z levého břehu vltavského,“ znovu se ozval kancléř, „neboť držíme pražský hrad, s druhé strany je v naší moci Vyšehrad. Zbývá jediný volný příchod do města: kolem hory Vítkova, která střeží cestu k Horské bráně novoměstské.“

„Tedy horu obsadíme, nic není lehčího,“ voláno s mnoha stran.

„Došla nás však zpráva,“ nedal se kancléř rušit, „že na Vítkově postavili husité srub, tam, kde se hřeben úží v neširoký hřbet.“

„Tedy smeteme srub i s husity.“

„Ano, o to právě jde. Proto Jeho Milost Vás pozvala k poradě.“

„O čem se tu radit!“ vyrazil znovu vůdce Míšňanů. „Žádám, aby mi byl svěřen útok na Vítkov a porada je zbytečná.“

Ale císař chtěl jít najisto. Vojevůdci se konečně dali pohnout, aby sestavili bezpečný plán, který nemůže selhat: Na druhý den po odpoledni naprostého klidu se náhle z večera zvedne všechno vojsko, část se obrátí k mostu, jako by hodlala útočit, druhá část se přebrodí přes řeku na Špitálské pole a bude předstírat útok na Poříčskou bránu. Zatím co tato vojska upoutají pozornost nepřátel, udeří nečekaným útokem těžká, rytířská jízda, která smete obránce Vítkova dříve, než se Praha z překvapení probere. -

14. července rudě vyplouvalo ranní slunce na východě, když Žižka zamířil na Vítkov. Kráčel sám vinicemi, kde se noční rosa třpytila na listech révy a mazlavá hlína vlhce voněla. Žižka stoupal pomalu svahem a jak tak kráčel mezi vinnými keři, bylo mu jako hospodáři, který obhlíží budoucí úrodu. Prohraboval prsty šťavnaté listy a nadzvedal je, aby prohlédl, jak mají nasazeno na hrozny. Však už se chystají žně, obilí dozrává ... Ale to mu již připomnělo jeho tvrzku a hospodářství, odkud ho rožmberské panstvo vyhnalo. Tvář ztratila úsměv, ztuhla, jak byla dřív a Žižka prudce vykročil k hřebeni.

Nahoře zatím vykopali tři příkopy, pravda, nehluboké, ale musí stačit. Z hlíny a kamenů uplácali nevysokou zídku a na jejích koncích postavili dva sruby hrubě sbité z trámů. Hromady kamení, větších a menších balvanů, nahrnuli na plošiny srubů. Dvě houfnice a svazky šípů byla jediná výzbroj. Necelých třicet lidí, z toho několik žen, tu pracovalo a střehlo srub.

Žižka se pozdravil se všemi, prošel podél příkopů, prohlédl zídku a oba sruby. Bylo to chudé dílo, kvapem a z nouze sdělané. Snad později bude ještě kdy, aby bylo vybudováno skutečné opevnění.

Před odchodem svolal muže kolem sebe: „Bratří, s plošin srubu dohlédnete na jih až k lesům. Znáte ty lesy. Sahají až k našemu Táboru. Pamatujte, ztratíte-li tyto sruby, nikdy již neuvidíte Tábora, padne Praha a zvítězí nepřátelské pravdy. Spolehněte jen na Boha a sebe! Požehnání s vámi, bratří!“

 

Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí s Vítkova na Prahu

Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí s Vítkova na Prahu.

S jádrem svého vojska obsadil horu, jejíž důležitost poznal a dal tu zříditi dva pevné sruby.

(„Historie českého národa v obrazech“,  Josef Mathauser)

 

 

Dlouho vyhlíželi bojovníci za Žižkou, který sestupoval vinicemi ku Praze...

Slunce stoupalo výš a výše, pak se přehouplo přes poledne, až se stíny začaly zase prodlužovat. Chýlilo se k večeru.

V tom zarachotily z Hradčan, z Letné, z celého levého břehu bubny, fanfáry polnic, signály trubek, hluk a hlasy rozbily večerní ticho a vyburcovaly město. Tak překvapí kámen, který udeří v tichu do okna a ono se s třeskotem rozskočí. A naskytla se Pražanům náhlá a nevídaná podívaná. Jako když se tekuté stříbro rozlije, tak zaplavily šiky železných rytířů rovinu, valily se k mostu, brodily se řekou, koně rozráželi prsními pancíři a bodci vodu, les kopí a korouhví se kolébal nad vojsky, záhony barvených chocholů zářily v sklánějícím se slunci. A již šiky obsypaly patu mostu, již zaplavili ti, kdo přebrodili řeku, širokou pláň před samými hradbami města, Špitálské pole. Horečně se chystali Pražané a Táboři na hradbách k obraně, pod kotly se smolou zaplály ohně, lučištníci stáli připraveni u střílen a u bran se rojilo pěších jako česna včel.

Všichni vyhlíželi, kde as nepřítel zaútočí. Kdo by si byl všiml několika oddílů těžké jízdy, která zamířila k východu, ve velkém oblouku objížděla Vítkov, aby po jeho hřebeni zaútočila na slabé opevnění? Vybrané vojsko, rytíři celí pokrytí železem s těžkými kopími, nejlepší jezdci rakouští a míšenští hnali se tam jako dunící bouře, zakryti vrchem pohledům Pražanů. Již zahnuli čelem proti husitské baště, již spustili hledí na helmách, sklonili kopí a pevněji je sevřeli v pěstích... silní koně, byť byli opancéřováni a zatíženi železnými jezdci, hravě se přenesli přes mělký příkop. Vzápětí se vlny útoku přelily i přes druhý a třetí, již narazily první řady na zídku mezi sruby. Sta jezdců se dralo jeden přes druhého kupředu, zadní nutili a tísnili přední šik a hrozná váha útočného úderu drtila hliněný val, který se drolil a rozpadal, jako by byl z písku.

Třicet lidí bylo na srubech ... několik žen. Nebylo kdy, aby někdo z nich seběhl k houfnici, která byla připravena za hliněným valem, nebylo kdy vystřeliti z kuší ... již trčely hroty kopí proti hrudím, již slézali první rytíři trámové boky srubů.

Co první přišlo pod ruku, toho se obránci chopili. Paže mužů a žen se zapřely o balvany na vrchních plošinách pevnůstek a těžké kameny se řítily jeden za druhým na útočící, usmrcovaly, drtily, rozmílaly vše, co jim bylo v cestě, a déšť menších kamenů se snesl jako krupobití za prvními velikými kusy. Lavina, která rachotí horským svahem tak smetá vše živoucí, jak se valily nachystané hromady, svrhované najednou se srubů. Ale co bylo platné sraziti tak ty, kdo nejblíže dotírali, když se přes jejich rozdrcené mrtvoly drali noví a noví a kamení na srubech ubývalo. Tu se mužové chopili svých okovaných cepů a zatím co ženy metaly zbylé kameny do útočících řad, husité začali tvrdou práci, které byli tak zvyklí doma na mlatech. Jenomže tentokráte neměli pod obušky cepů plné klasy zlatého obilí, nýbrž železné lebky a pancéřová záda křižáků. Kovové helmice pukaly jako skořápky, pancíře se lámaly v dlouhých rýhách a střepy kostí a železa se barvily tryskající krví.

Ale vůdce Míšňanů Jindřich z Isenburka nedovolil povolit v útoku. Prodral se již do první řady a s pěnou vzteku u úst pokoušel se překonati s koněm trosky kamenné zídky. Prudkým nárazem kopí se mu podařilo odhoditi jednoho cepníka, který se proti němu právě rozpřahoval, když tu na dosah ruky vyvstala mladá žena, s vlasy rozpuštěnými a s rukama, které - vysoko vztyčeny - třímaly těžký kámen. Jindřich pozvedl meč: „Pryč!“ a rozpřáhl se... Vtom kůň sjel několik kroků po náhonu zpět. Ještě zahlédl oči ženy nad sebou, ještě zaslechl její slova: „Nesluší se křesťanu couvati před Antikristem“, a pak už jen v poslední chvíli marně napřáhl ruku proti padajícímu balvanu ... pozdě. A noví jezdci se drali přes zabitého velitele.

Avšak i obhájců ubývalo a jejich ruce zemdlívaly. A Pražané stále jen vyhlíželi přes hradby k řece. Kdo by si vzpomněl zahleděti se k Vítkovu?

A přece někdo nezapomněl - Jan Žižka.

Dobře věděl, co by znamenalo pro Prahu ztratit Vítkov a proto, jakmile se objevila útočící jízda na hřebeni Vítkova, svolal houfce, které měl nejblíže a rychle se jal stoupat k srubům. Dorazil v nejvyšší čas. Polovina obránců byla již zabita nebo zraněna a ti, co zbyli, sotva již rukama vládli. Na jednom ze srubů se nepřítel dostal již na horní plošinu a sudlice a cepy v zmalátněných pažích nestačily ho zatlačiti zpět. Žižka první vskočil na ohrožené místo a klestil si místo palcátem v čele své družiny. Ale již pronikl až příliš dopředu. Obrněné paže několika rytířů ho najednou zezadu, ze stran, zpředu obemkly, železnou tíží ho táhly dolů. Již byl na okraji plošiny srubu, již se s ním roj útočníků přesmekl. Žižka cítil, jak padá v kovovém sevření doprostřed nepřátel...

Najednou začalo sevření povolovat, kolem Žižky houf křižáků řídl, ostří sudlic se zahryzávalo mezi železné články odění, cepy dopadaly vpravo, vlevo, rána za ranou a již si husité vydobili svého vůdce zpět. A po svahu spěchaly vzhůru nové a nové houfce Vítkovu na pomoc. Desítky lučišníků se již rozestavily za krytem náhonu, jejich kuše neustávaly vysílati šíp za šípem, sruby se opět plnily svěžími cepníky a sudličníky a když jeden znaven couvl, dva, tři noví ho vystřídali.

Útok křižáků ztroskotal.

Zatím co se zadní řady míšeňských rytířů ještě draly kupředu, přední se již obracely na útěk. V dešti ran bodali jezdci koně do slabin, potáceli se v hromadách pobitých druhů a naráželi na šiky, které vyjížděly proti nim ještě k útoku. Ve změti těl koní i lidí se železné moře rytířů kolébalo na úzkém hřbetě hory, až se pod hrozným tlakem prchajících z boků změteného zástupu odtrhovaly celé plástve do sebe zapletených jezdců a řítily se střemhlav po srázné stráni Vítkova, koně přes jezdce a ti, kdo s koní seskočili, byli drceni přívalem ostatních.

Mazlavým jílem vinic klouzaly hromady těl po svahu, zbraně se vzpříčily v pádu a rytíři hynuli na hrotech vlastních kopí. Živými železnými potoky křižácká jízda stékala po úbočí v smrtelném pádu.

Jitro druhého dne nespatřilo již ani jednoho Zikmundova rytíře na pravém břehu Vltavy. Vojsko se opět stáhlo do svého tábora.

Žižka však nelenil. Hned dal opevňovati Vítkov, aby byl tentokráte ještě lépe připraven na nový útok.

Ale míjel den po dni a k útoku nedocházelo. Jen jednou začaly houfnice z míšenského tábora střílet na město, avšak zanedlouho ustaly, jako když utne. Vůbec mnoho nepochopitelného se dělo v Zikmundově ležení, které vřelo hlukem a vzrušením od rána do večera. Kteréhosi dne spatřili Pražené se svých hradeb, jak tábor katolických pánů českých strhl stany a odstěhoval se s nimi stranou dál od německých sousedů, jindy zrudlo nebe nad Hradčany rudou září plamenů, když v jedné části ležení vypukl oheň a strávil stany a příbytky mnoha set bojovníků. A konečně docházelo i k prvním menším srážkám a šarvátkám mezi mužstvy císařova vojska.

Tehdy v předposlední den měsíce července se husité dočkali slavné a nečekané podívané. Pod hradem a na Letné strhávalo vojsko stany, ve spěchu nakládalo vozy, zapřahovalo koně a zapalovalo dřevěné boudy a stáje, které muselo nechat na místě. Již vyjížděly narychlo sešikované houfy z jednotlivých táborů, vozatajové práskali do spřežení, jezdci vbodávali ostruhy do boků koní.

Na všechny strany, na sever, na západ, na východ se rozcházelo Zikmundovo vojsko, jako když prudký vítr rozfoukne chmýří pampelišky. Než se diváci na pražských hradbách jak se patří vzpamatovali, zbyla po ohromném křižáckém vojsku jen opuštěná, holá pláň, posetá odpadky a nečistotou, z níž stoupal v šedých smutných stuhách dým a kouř ze spálenišť bývalého tábora. -

Dr. Miloš Kratochvíl - Památné bitvy našich dějin

 


Bitva na vrchu Vítkově dne 14. července r.1420

Bitva na vrchu Vítkově dne 14. července r.1420. Císař Zikmund velel 150.000 křižáků,

Žižka měl jen několik set sedláků. Přes to zvítězil. Od té doby sluje vrch Žižkovem.

(„Historie českého národa v obrazech“,  A. Liebscher)


 

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

 

První křížové tažení proti Čechům

 

Když všude již se strojili na Čechy, nemohli tito ovšem zůstati lhostejni. Nejen bratrstvo Táborské, ale i Pražané počali se připravovati na dny budoucí. Zejména mnich Jan ze Želiva slovy plamennými rozněcoval obecný lid, vybízeje ho, aby nasadil hrdel i statků svých pro náboženství. Pražané, kteří hlásili se ku straně podobojí, spořádali se po způsobu vojenském, zvolivše si současně i hejtmany. Část české šlechty přidala se k nim, zejména pan Čeněk z Vartenberka, královský vladař, jenž v době té právě vrátil se z Vratislavě a s největší hořkostí mluvil o chování krále Zikmunda. Smluvil se s Pražany, vydal veřejné provolání, psané česky, latinsky a německy, jímž napomínal všech věrných Čechů i obyvatel zemí přivtělených, aby Zikmunda, krále římského a uherského, neposlouchali, protože jest jazyka českého ukrutný a veliký nepřítel. Na doklad toho uváděl, že k hanbě a potupě koruny i všeho království Českého kázal Jana Husa, slavné paměti, před sborem Kostnickým hanebně upáliti, že všem křesťanům nejohavnější potupou Čechy potupil a zhaněl, totiž kacířstvím, že dal proti Čechům vyhlásiti křížovou válku k veliké jejich hanbě, že dal člověka v naději Boží dobrého a nevinného, Jana Krásu, upáliti, jakož i že havířům kutnohorským kázal všechny Čechy, přijímající pod obojí způsobou, chytati a do šachet metati, což stalo se již mnoha stům lidí nevinných.

 

Král Zikmund havířům kutnohorským kázal všechny Čechy, přijímající pod obojí způsobou, chytati a do šachet metati

 

Provolání to způsobilo v celém národě hnutí veliké. Tak na hoře Orebě v kraji Hradeckém blíže Třebechovic sbíral se lid na obranu víry a českého jazyka, načež pod vedením hradeckého faráře, Ambrože a pana Hynka Krušiny z Lichtenburka, spěchal na pomoc Pražanům. Rovněž i obyvatelstvo v kraji Čáslavském, mezi Ledčem a Lipnicí se sbíralo na obranu vlasti.

Ukrutností, kterých dopouštěli se horníci na lidech nevinných, jakož i Zikmundův počátek pálení kacířů ve Vratislavi roznítily v srdcích českého lidu touhu po pomstě a odvetě. Kam Orebští, Táborští a jiný lid, který táhl ku Praze, přišel, tam všechno pálil, nešetře žel ani kostelů, ani klášterů nejslavnějších, ani skvostných a vzácných památek uměleckých. V době té Žižka dobyl hradu Rábí, kde také kněží, jakož i ti, kdo ve hradu tom se schovali, byli upáleni.

Na počátku měsíce dubna r. 1420 blížil se již Zikmund s vojsky svými Kladskem ku království Českému. Nejdříve vzdal se mu Králové Hradec. Po krátkém odpočinku táhl dále ke Kutné Hoře. Mnozí vidouce vojska Zikmundova, dostali strach. Sám pan Čeněk z Vartenberka, jenž ještě nedávno tak horlil na Zikmunda, zalekl se nemálo. A vida v Čechách pustošiti chrámy i věci posvátné, patře na český lid, měšťany, sedláky i zemany, jak se sbratřují, obával se, že dojíti může k velikému převratu společenskému, v němž by moc vyšších pánů utonula, a proto odhodlal se zradit dosavadní spojence. Úmysl ten také uskutečnil, odstoupiv od Pražanů. Nočního času vydal hrad Pražský v moc krále Zikmunda. Příkladu jeho následovali i jiní čeští pánové. Šli dobrovolně do ležení Zikmundova u Kutné Hory, klamajíce se lichými nadějemi, že po dobrém bude možno s ním se dorozuměti.

Pražané vidouce, co se děje, odhodlali se naposled vypraviti posly ku králi Zikmundovi do Kutné Hory v tom úmyslu, že snad přece bude možno s ním nějaké dorozumění bez krveprolévání. Avšak Zikmund přijal je velmi hrdě. Spoléhaje na 20.000 vojáků svých, pravil sebevědomě, že přísahou jest vázán mečem a ohněm hubiti kacířství a že od slibu toho neupustí, kdyby měl i celé království České zahubiti, v popel obrátit a cizozemci pak osadit, kdyby měl i všechny své země i s duší a tělem svým ztratit. Nicméně poslové poznovu pokorně prosili, aby alespoň byl spravedliv a obyvatelstvu tohoto království nechal víru a aby přijímání pod obojí způsobou připustil. Avšak král Zikmund rozhodně setrval při úmyslu svém i dále, ulevuje hněvu svému ostrými slovy i mnohými pohyby rukou. Poslové se tudíž přesvědčili, že s králem Zikmundem není možno mírně se domluviti, viděli, že jest pevně odhodlán celé království České vyhubiti a cizozemci osaditi, poznali však z toho také, že v nastávajícím boji nejde již jen o kalich, ale také o zachránění české národnosti. To byl od této chvíle hlavní význam válek husitských.

Zikmund se domníval, že Pražany hrozbami zastraší. Avšak tito vidouce, že není možno od krále Zikmunda ničeho dobrého očekávati, odhodlali se ke kroku poslednímu, rozhodnému. Všechny obce Pražské hned připravily se k obraně a po vojensku se spořádaly, hned také vypraveno bylo poselstvo k bratřím Táborským se žádostí, aby bez meškání, zanechajíce všeho, pospíšili Pražanům na pomoc. Nadešla chvíle, kdy osvědčila se nejlépe prozřetelnost těch odhodlaných mužů, kteří po vojensku zřídili bratrstvo Táborské. Nebýti Táborských bojovníků, nebylo by možno bývalo pomýšleti na zachránění národu našeho od záhuby jisté.

Táborští se nerozmýšleli, co počíti. Praha potřebovala ochrany a proto byli hned ochotni pro ni životy své nasaditi. Jelikož byli výtečně zařízeni, mohli bez odkladu vydat se na pochod. Asi 9.000 mužů s množstvím válečných vozů spěchalo Pražanům k pomoci. Když se král Zikmund o tom dověděl, poslal část svého vojska, aby Táborským zabránilo cestu. Táborští však královské vojsko přemohli a dorazili do Prahy v čas. V té době blížili se již také k hlavnímu městu Žatečtí, Lounští a Slánští. Král Zikmund vida, že Čechové chystají se k odporu, vypravil se z Kutné Hory ku Praze s vojskem, domnívaje se, že hravě zmocní se hlavy království a že se ho Čechové zaleknou. Zalekl se však sám, když přiblížil se ku Praze a spojené vojsko husitské chystalo se na něho vyřítit. Ve zmatku ustoupil až ku Staré Boleslavi. Tam ovšem nebylo vojska husitského a proto mohl beze strachu hrdinství své dokázati - na lidech bezbranných. Kam vojsko jeho přišlo, tam chovalo se nad míru ukrutně. Nad jiné souženi byli obyvatelé Mělníka, Litoměřic, Žebráku, Karlštejna a Zbraslavě. Když o ukrutnostech těch dověděla se vojska husitská v Praze, nebylo divu, že vystupovala proti svým nepřátelům způsobem týmž. Tak celá země byla hubena a obracena v poušť.

Konečně přišlo do Čech veliké vojsko křižácké, jež Zikmund netrpělivě již očekával. Bylo velmi skvěle vypraveno a nejznamenitější knížata německá je vedla. Byli přítomní všichni tři kurfirsti duchovní, kurfirsti falcký a brandeburský, z rodu Hohenzolleru, jemuž byl Zikmund zemi tuto - jak již bylo vypravováno - prodal, tři vévodové bavorští, dvě markrabata míšeňská, jakož i Albrecht, vévoda rakouský, jemuž zaslíbena byla za manželku jediná dcera a dědička krále Zikmunda. Okolo sta tisíce bojovníků bylo odhodláno na povel Zikmundův vrhnouti se na Čechy. Nad to pak hrad Pražský i Vyšehrad byly již v moci jeho.

Dne 30. června roku 1420 vjel Zikmund do sídelního hradu králů českých a nepřehledné zástupy vojska jeho rozložily se táborem na nynější stráni Letenské až k oboře, k Bubnům a Holešovicům. Kam křižáci zapadli, tam počínali si nad míru ukrutně. Osud Prahy i Českého království zdál se býti již rozhodnut. -

Žižka přiblíživ se ku Praze se svými Tábory, neulekl se, ačkoli byl již i královský hrad, Vyšehrad i jiná důležitá místa v rukou křižáků. S radostí postřehl, že dosud hora Vítkov (nynější Žižkov) není obsazena nepřáteli. Bylo to jediné vyšší místo v okolí Prahy, kde se mohl lid jeho bezpečně ohraditi. Proto kázal vojsku svému, aby horu tu bez odkladu obsadilo a na temeni jejím zřídilo dřevěné sruby. Dal tam též kopati příkopy a vršiti hradební zdi z kamení a hlíny. Těchto prací horlivě se účastnily ženy a děti, jimž nadšení náboženské dodávalo sil nadlidských. Ze strany té byl jediný volný přístup do Prahy - jen tudy mohli býti obležení Pražané zásobováni potravou. Na všech ostatních stranách byli křižáci.

 

Jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově - dnes Žižkově

 

K rozhodnému boji však nedocházelo, jen tu a tam byla svedena nepatrná potyčka. V době té němečtí vojáci rozbíhajíce se po okolí vedli si proti bezbrannému obyvatelstvu s ukrutenstvím neslýchaným. Kde kterého Čecha podařilo se jim lapiti, toho přivedli do svého tábora, v němž ho upálili jako kacíře, třeba nikdy ani pod obojí způsobou nepřijímal. Čechové, kteří byli ve vojsku Zikmundově, neschvalovali těchto ukrutností. Nejednou docházelo mezi nimi a Němci ke sporům, při čemž čeští přívrženci Zikmundovi bývali rovněž vyhlašováni za kacíře.

Ukrutnosti ty byly také příčinou, že zmařeny byly pokusy o mírné narovnání mezi Zikmundem a Čechy na základě čtyř artikulů Pražských. Nezbývalo než mečem rozhodnouti osud království Českého.

Po čtrnáctidenním obléhání Prahy dne 14. července odhodlal se Zikmund k útoku na vojska husitská. Aby rázem byla poražena a město opanováno, ustanoveno ze dvou stran udeřiti na Prahu a zároveň i na vojsko Žižkovo na hoře Vítkově. Z hradu Pražského mělo vojsko vpadnouti na Malostranské předměstí proti tak zvanému „Saskému domu“ při kamenném mostě, jenž byl v rukou Pražanů, z Vyšehradu měl býti učiněn útok na Nové Město, Na horu Vítkov měli současně pak udeřiti křižáci, kteří tábořili na Letenské pláni. Za tou příčinou přebrodili se přes Vltavu na tak zvané Špitálské pole, kde nyní jest město Karlín. Byli to většinou Mišňané a Durynkové.

Po poledni téhož dne 14. července 1420 vyřítili se křižáci nenadále ze všech stran na horu Vítkov. Začernaly se stráně její tisíci jezdci, rozlehl se ohlušující řev Němců, zvuk trub a třeskot zbraní. S pražských věží hlaholily zvony na poplach a lid zděšeně vybíhal ze svých příbytků. Bez odporu vystoupili křižáci na témě hory, bez nesnází velikých překročili příkop, jenž bráněn byl toliko několika muži, dvěma ženami a jednou dívkou. Panna ta nad ostatní bránila se zoufale přesile nepřátel do posledního dechu. „Neslušno křesťanu ustupovati před antikristem,“ volala klesajíc pod ranami a vypouštějíc ducha.

 

Bitva na hoře Vítkově dne 14. července r.1420

Bitva na hoře Vítkově dne 14. července r.1420

(Adolf Liebscher)

 

V tom vyřítil se na nepřátele sám Žižka. Kde byla seč nejlítější, tam hnal se táborský hrdina, rozdávaje na všechny strany pádné rány. Obklíčili ho Němci, chtějíce ho skoliti. Přihnali se Táboři jako orlové, zařinčely cepy na přílbicích Němců. Klesali Durynkové jako žito pod kosami ženců. Vysvobozen byl Žižka z rukou nepřátel, znovu se vrhl mezi ně. Řinčely zbraně, vířily bubny, sténali umírající. Celá Praha s úžasem hleděla na horu, kde osud její se rozhodoval. Starci a děti klesali na kolena, rukama lomili, hořce plakali, o pomoc nebesa prosili.

Vrch Vítkov - Jan Žižka na koniMinula hodina. Po stráních Vítkova úprkem utíkají křižáci. Husitské cepy křepčí jim na zádech, padají, klesají, jako dřeva v lese. Darmo posílá jim Zikmund na pomoc vojsko uherské. Z bran městských řítí se Pražané jako krupobití. Stíhají křižáky, napořád je dobíjejí. Ze skal do propastí padají Němci, vazy si lámají. Kdo z nich může, uhání s větrem o závod.

Zděsilo se vojsko Zikmundovo, nechtělo dále bojovati, nechtělo o útocích z Vyšehradu na Nové Město a z Pražského hradu na Malou Stranu ani slyšeti. Žalem a hněvem naplnilo se srdce Zikmundovo, radostí a plesem oplývala Praha. Stateční bojovníci husitští klesali na kolena velebíce a chválíce Boha, že zbraním jejich popřál vítězství a Pražany zachránil od záhuby jisté. Na památku vítězství toho slavného nazvána byla a posud se nazývá hora Vítkov Žižkovem.

Žižka po tomto vítězství nezůstal nečinným, neboť tušil, že není ještě válce konec. Měl za to, že Zikmund co nejdříve odhodlá se k novému útoku, aby pomstil porážku. Proto ihned druhý den po bitvě svolal v Praze lid mnohý, jemuž kázal kopati na Žižkově příkopy širší a hlubší, než byly dřívější, stavěti zdi i sruby roubiti. Mladí i staří, ženy, dívky i děti pilně pracovali dle návodu Žižkova. Témě hory záhy podobalo se tvrzi. -

Předtucha Žižkova však se nesplnila. Zikmund útoku nepodnikl. Dosti měl práce a starostí ve vlastním táboře. Němci totiž vinili Čechy ve vojsku Zikmundově, že prý jsou příčinou porážky vojska křižáckého. Nechtěli prý připustiti, aby stříleno bylo do Prahy z děl. Dle mínění německých knížat a německého vojska měla býti celá Praha pobořena jako město kacířské. Kdyby byl Zikmund sám nekrotil rozhněvané strany, bylo by snad došlo v táboře křižáckém k boji. Aby však křižáci přece nějak pomstili se za hroznou porážku, vyjížděli do okolí, vypalovali dědiny a bez milosti vraždili neb do ohně metali lid bezbranný. Rudé záplavy na obloze stále zvěstovaly, kde ukrutnosti páchají.

Král Zikmund počal nahlížeti, že tímto způsobem nesvede s Čechy nic. Proto nerad viděl, že vojsko jeho tak ukrutně si počíná a propast mezi ním a Čechy stále rozšiřuje. Rád byl by alespoň u některých pánů zachoval si přízeň, rád byl by již hledal dohodnutí po dobrém.

Čeští pánové radili mu, aby spěšně vypravil ze země cizí hubitele, sami se mu nabízejíce za prostředníky mírného vyjednávání. S přivolením jeho počali pak opravdu s Pražany vyjednávati. Na vypáleném náměstí Malostranském došlo k veřejnému hádání o čtyři artikule Pražské. Z přívrženců Zikmundových účastnili se jednání toho: Ludvík, patriarcha aquilejský, Šimon z Dubrovníka, biskup trogirský, a Petr Pavel de Vergeriis. Pražany zastupovalo poselstvo, v jehož čele byl mistr Jan Příbram, děkan fakulty filosofické neboli artistické na universitě Pražské, jeden z mistrů nejmírnějších. O artikul 1., 2. a 4. shodly se sporné strany, avšak o artikulu 3., o přijímání pod obojí způsobou, nechtěli přívrženci Zikmundovi dáti se v jednání, tvrdíce, že kdyby byli i přesvědčeni o pravosti jeho, nemohou o něm jednati, jelikož v příčině té již rozhodl koncil Kostnický. Tím bylo mírné dohodnutí zmařeno. -

Dne 26. července r. 1420 vyhlásili konšelé na Starém i Novém Městě v Praze všechny ty, kteří utekli z města a dílem vstoupili do řad Zikmundových, dílem uchýlili se jinam, za zrádce a jako takové navždy vypověděli z obcí svých. Domy jejich i všechny jiné statky, jako vinice, pole a pod. zabavili, aby alespoň částečně měli náhrady za útraty válečné. Nálezem tím byli vlastně z Prahy vypověděni všichni Němci, neboť jenom němečtí měšťané utekli se ku králi Zikmundovi. Jen málokteří z nich v Praze zůstali, a stali se horlivými stoupenci strany podobojí.

Králi Zikmundovi nezbývalo, než ponenáhlu rozpouštěti vojsko a chystati se ze země. Avšak nechtěje na prázdno odejíti, dal se dne 28. července roku 1420 korunovati na hradě Pražském za krále. Z Karlštejna byla přivezena koruna královská, a arcibiskup Pražský, Konrád, ozdobil jí hlavu Zikmundovu. Velmi smutná byla korunovace ta, podobné nikdy nebylo vídáno v Čechách. Obecný lid, jemuž se vnucoval nový král za pána, nechtěl o ní ani slyšeti. Bez veselí, bez jásotu byla vykonána. Hlouček českých pánů, kteří byli v družině Zikmundově, sice sliboval mu věrnost, slíbila mu ji i města, v nichž dosud vládli protivníci Husitů, avšak mohli činiti tak jen za sebe a nikoliv za souhlasu všeho národa. Nový král také při příležitosti té pasoval některé pány na rytíře svatováclavské, avšak lid posmíval se jim po právu, že jsou to rytíři papíroví, jelikož statečnosti své dosud nikde nedokázali.

Král Zikmund nechvalně počal hospodařiti v zemi, jejíž pánem dal se právě zváti. Po bratru svém, Václavovi, zdědil sice mnoho peněz, ale ty již utratil. Věděl však, jak si má k jiným pomoci. Vždyť stal se pánem království, v němž otec jeho, Karel IV., slavné paměti, shromažďoval poklady nejvzácnější. Proto hned po své korunovaci kázal sbírati všechny klenoty z kostelů pražských a v klášteře sv. Jiří kázal loupati zlato a stříbro s oltářů a obrazů svatých, velel rozbíjeti zlaté nádoby posvátné a schránky svatých svátostí - slovem ničeho nešetřil. Ba i rakev sv. Václava, kteráž byla z ryzího zlata, dal rozbíti tento dědic koruny Svatováclavské. Z pokladů takto naloupených dal pak raziti peníze, jimiž odměňoval žoldnéře své, kteří vlast naši hubili. Není tedy pravda, že toliko Táborský lid bořil a ničil kláštery. Nikdo rozšafný neschválí dozajista počínání lidu Táborského ve příčině této, avšak nebude také všechnu vinu svalovati na prosté bojovníky. Zikmund, král a pán země, jenž přece měl býti povýšenější nad prostý lid, nezachoval se o nic lépe. Avšak samozvaný král nespokojil se toliko s poklady chrámovými, ale sáhl i na jmění a statky církevní. Neslýchaným způsobem počal pak se statky těmi kramařiti a je zastavovati. Mnohé bohaté kláštery, přišedše o výživu, byly ochuzeny tak, že zanikly. Zkázu jejich nepřivodil tedy jen lid husitský, ale sám král.

V úterý, dne 30. července r. 1420 odejel král Zikmund z Pražského hradu, rozpustiv před tím vojsko. Spolu opustili hlavní město i všichni kanovníci, kteří odjeli do Míšně. Křižáci, odjíždějíce z Prahy, láli králi, nazývajíce ho zrádcem a pomocníkem kacířů.



Alfonz Mucha - hora Vítkov po bitvě
 

HUSITSTVÍ znamenalo revoluci i ve vojenství. Co na bitevních polích předváděly Žižkovy branné houfy, to byl převrat ve strategii, taktice, organizaci i technice. Všimněme si alespoň některých přínosů... Rytířské válčení charakterizovaly stereotypní útoky těžce obrněné jízdy. Šiky železných pánů se v prudkém nájezdu pokusily prolomit obranu nepřítele a svést pak individuální boj muže proti muži. Když se nájezd nepodařil, jízda se obrátila a utekla. Jezdectvo bylo ve středověkých bitvách hlavní zbraní, úloha pěchoty byla podpůrná. Bojovalo se zásadně za dne. Nekázeň, osobní kořistnictví, vypjatý individualismus, to byly další z rysů středověkého stylu válčení.

Žižka zbudoval armádu zcela nového typu prodchnutou entuziasmem, také však jinak organizovanou a vyzbrojenou. Jako první ve feudální Evropě stavěl komplexní taktické jednotky, tvořené několika druhy vzájemně se doplňujících zbraní. Bojový vůz představoval transportní prostředek a zároveň skladebný kámen do stavebnice obranné pevnosti - vozové hradby. Osádka bojového vozu, zpravidla o 18-21 mužích, byla nejmenší taktickou jednotkou. Tomuto ,,družstvu“ velel hejtman. Deseti vozům - jednotce vyššího řádu - velel desátník. Další organizační jednotku představoval vozový řád. Celé koloně velel hejtman nad vozy. Vozové šiky s pěchotou byly páteří husitské armády. Každý houf měl však současně silné dělostřelectvo a pohyblivé lehké jezdectvo. Ke speciálním oddílům patřili ženisté, jednotky cestářů a mostařů, které při transportech s úžasnou rychlostí upravovaly terén. Jezdectvo se při přesunech dělilo na průzkumníky (odvažovali se i 40 - 50 km před čelo armády) a na tzv. strance, kteří zajišťovali boky pochodujícího vojska.

V bitvách jízda vyčkávala za vozovou hradbou na vhodný okamžik k výpadu po křídlech, k obchvatu nepřítele a k dalšímu pronásledování. Na svou dobu masové nasazení dělostřelectva bylo válečnickou senzací. Vhodnou volbou terénu si husité obvykle kryli křídla (vodou, lesem, kopcem), artilérii přemístili na vozy ve směru očekávaného frontálního útoku, a dosahovali pak drtivé hustoty palby: víme o případech, kdy 40 děl současně pálilo v šestimetrových rozestupech. Nejobvyklejší taktika boje: první fáze byla defenzivní - přijetí útoku nepřítele za vozovou hradbou, jeho zastavení a rozbití střelbou z horkých i chladných zbraní, zejména dělostřelbou. Ve druhé fázi vyrazila do protiútoku pěchota (cepníci, sudličníci, ozbrojenci s řemdichy a kropáči), z boků hradby jízda. Následovala třetí fáze, rychlé a daleké pronásledování nepřítele. Z dalších charakteristik vedení boje uveďme neobvyklé výpady či přesuny v noci, skvělou pochodovou rychlost, často 30-40 km denně v obtížném terénu bez cest, schopnost manévrovat, měnit taktiku, pružně koordinovat součinnost jednotlivých zbraní.

 

  Zbraně a zbroj husitská

Zbraně a zbroj husitská

 

Kapalín. Nádobka na prach. Ostruha. Hroty oštěpů. Kolčí helm (z doby předhusitské)

"Píšťala". "Hvězda". Cep. Palcáty. Kuše. Hákovnice. Cep. Řemdih. Kopí.

Meč. Střela. ("Píšťala" a hákovnice byly zbraně palné.)

 

 

HNED NA POČÁTKU husitských bouří došlo k obrovským přesunům v držbě půdy. Před revolucí nejméně třetinu pozemků vlastnila církev. Takový stav byl proti mysli i šlechtě. V této části programu šla ochotně s revolucí. A rozchvátila církevní domény vzápětí poté, co propukly boje. Ostatně přidala se i šlechta katolická: ta zabírala statky pod záminkou, že je přejímá do dočasné ochrany před kacíři. Změny ve vlastnictví půdy byly neobyčejně rozsáhlé. K podobným došlo v našich dějinách už jen dvakrát, po Bílé Hoře a nejnověji v období socializace půdy. Po husitské revoluci nezbylo v Čechách církvi takřka nic a její hospodářská moc byla nadlouho zlomena. Na parcelaci církevního zboží nejvíce vydělali Rožmberkové. S nimi udržel krok snad jenom rod pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Na severozápadě Čech si zbudoval rozsáhlé dominium husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, pomohli si i zemané Smiřičtí, Kostkové z Postupic aj.

 

Bitva na hoře Vítkově dne 14. července  r.1420
 

Bitva na hoře Vítkově dne 14. července  r.1420

(Stanislav Hudeček)

 

 

„TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ“, Petr Hora, vydalo: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1991

„OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉHO“, Rezek, Dolenský, Kosina – 1923

 

zpracoval ao-institut

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

Předchozí       Pokračování

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“