ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Český Institut - Příspěvky dopisovatelů
  3/2011

 

Hledání pravého poslání

 

Paní Jiřina seděla u televizní obrazovky a prožívala čiré zoufalství nad tím, co se všude děje. Měla pocit, že se snad všichni lidé ve své nenávisti vaří v jednom velkém kotli. Na africkém kontinentu se rozbouřily válečné vřavy, a náhle další zpráva o rozbouřených živlech, které ničily vyspělou zemi na východě, v domácích zprávách stále více násilí, které v takové míře a bezcitnosti nepamatovala za celý svůj život. Jedna katastrofa překrývala druhou.

Paní Jiřina si však říkala, že je ještě mnoho lidí, kteří mají dobré a nezištné srdce. Vždy ji dojímalo, když četla nebo viděla v televizi zprávu o nějakém lidském činu odvahy, obětavosti, čestnosti a soucítění s druhými. Byly to však jen střípky.

Agrese byla stále větší a větší. Kam to jen spěje? Prožívala, jako by se veliké valící bahno nabalovalo na tuto Zemi a stahovalo ji kamsi dolů, do černého víru.

Paní Jiřina však měla povahu radostnou, tvůrčí a plnou víry v dobro. Když si vzpomněla na střípky lidských dobrých skutků, byla přesvědčená, že musí se najít ještě nějaká cesta ven z tohoto nešťastného zápolení lidí mezi sebou. Ano, byl to boj.

„Boj je také v přírodě, mezi zvířaty, ale ten je v harmonii s řádem Stvoření, ten udržuje ve zdravém pohybu, není v něm nic nečistého nebo nezdravého,“ uslyšela ve svém nitru hlas. Nebyl to hlas, byla to spíše myšlenka, ale jako by přišla odkudsi zvenčí.

Její srdce bylo plné touhy být nápomocnou celému lidstvu, aby konečně mohlo být vše v souladu s řádem celého Stvoření, aby vše žilo dle moudrých Zákonů Božích, ve Vůli Stvořitele.

Co mohu učinit, jak mohu jen pomoci? Zoufale volalo její srdce.

Náhle s jistou rozhodností vstala a vypnula obrazovku svého televizního přijímače. Cítila se trochu volněji, ale tíseň, kterou prožívala poslední týdny, ji stále svírala. Bylo to tak silné, že ani nemohla usnout. Jen se převalovala na svém lůžku sem a tam a ne a ne konečně usnout.

„Klid, uklidni se a mysli na něco krásného, to ti jistě pomůže,“ znovu se ozvalo někde uvnitř v ní.

Položila se tedy zcela uvolněně na záda a myslela na krásné zahrady, kde žijí a tvoří vznešení lidé, kteří si nezávidí a vzájemně se ctí. Pomalu se začala propadat do spánku.

Ráno se probudila občerstvená a posílená, s jistotou, že bude hledat způsob, jak pomoci tomuto nemocnému světu, neboť věděla, že se nemůže smířit s tím, kam se lidstvo propadá.

Utíkala rychle na autobus, aby přijela do obchodu, kde pracovala, včas. Bylo nevlídné, sychravé počasí, takový drobný, avšak vytrvalý déšť již dva dny bez ustání padal k zemi. Byl to vlastně obraz nitra lidí, pláč, neustálý pláč. Ano, byla to jistá symbolika. To také prožívala celý den v obchodě, když se zaměřila na hovory lidí, kteří přicházeli nakupovat. Všichni jen naříkali, stěžovali si na svůj nelehký úděl, na těžkosti, které se chystají v novém navýšení cen, na agresi lidí, která stále narůstá, že dříve bývalo lépe, a že nyní to vše spěje jen do záhuby. Do toho si mnozí ještě vylévali zlost, kterou z toho všeho nesli ve svých srdcích. Celý den to paní Jiřina pozorovala a věděla, že je potřeba něco učinit, nějaký velký čin, který by pohnul lidmi, aby oni mohli mít naději, že bude lépe, že se vše změní k lepšímu.

Hledání pravého posláníOd té doby nemyslela na nic jiného, než na to, aby nalezla to, co má vykonat, aby tím druhým lidem pomohla. Snažila se zachytit opět ten zvláštní hlas ve svém nitru, který jí vždy přinášel klid, mír a řešení. Čím více si přála jej zachytit, čím více toužila přijmout zvěst o tom, co je jejím posláním, tím více se vzdalovala své prozářené radosti a stávala se zachmuřenou. Náhle jen přemítala a hloubala o všem, co se kolem ní dělo, začala být i velmi kritická ke druhým lidem, kteří nechtěli ani hledat východisko z tohoto zmaru a jen si stěžovali. Když se jich to tak dotýká, tak ať také hledají řešení, jako já. Až jej konečně naleznu, musím jim všem pomoci, neboť oni to sami nedokážou.

Až tak dalece se náhle vzdálila paní Jiřina od své čisté a prosté cesty, po které dosud kráčela. Nevěděla to, neviděla to, její pohled se zúžil jen na její vlastní cíl. Prožívala důležitost a opravdovost svého úkolu. Její vůle se upnula k tomu, že vytrvá, vydrží, dokáže najít odpověď, a pak budou konečně lidé moci pochopit, co konali špatně, a tím se osvobodí. Věděla, že za ty roky jejího života si již dokázala vypěstovat silnou vůli, která jí pomáhala překonávat všechny těžkosti, a proto věřila, že i tentokrát s touto svou vůlí dokáže najít pravou cestu.

Jednoho dne přišla do obchodu mladá žena, která byla jako zjevení. Byla celá usměvavá a vlídná a paní Jiřině s ní bylo moc příjemně. Měla zvláštní pocit, že se již s touto ženou někde setkala. Nedokázala si však vybavit kde. Celou dobu, co tato nádherná žena u ní v obchodě nakupovala, si připadala jako v jiném světě. Uvědomila si, že tak dobře jí už dlouho nebylo. Po zbytek dne musela stále myslet na tvář a hlavně na zářivě pronikavé oči zákaznice, jež byla opravdovým požehnáním pro paní Jiřinu.

Když večer konečně usedla v klidu do svého křesla a vzala do ruky knihu, že si přečte něco moudrého, zaslechla po dlouhé době ten zvláštní hlas kdesi uvnitř v ní.

„Pravá cesta pomoci je ve Vůli Boží. Víš, co to znamená? Naplňovat až do těch nejmenších maličkostí Zákony Stvoření. Pomáhej lidem i v tom nejmenším, a tím budeš pomáhat celému lidstvu. Tvá kázeň ukázní druhé, tvá láska pozvedne druhé, tvá laskavost oblaží a trpělivost povzbudí, že je možné žít zde na Zemi v harmonii, lásce a míru mezi lidmi. Myslela jsi jen na velké poslání, a to tak, že ses zcela uzavřela do sebe. Tvé jinak jasné čelo se zachmuřilo na dlouhou dobu, a tys nepřinášela potřebnou pomoc druhým. Ve snaze nalézt velký úkol, přehlížela jsi ty drobné maličkosti, které velký úkol vytvářejí. Ta žena dnes, co byla ti tak povědomá, ti byla poslána k prožití, abys pochopila, jak málo může znamenat mnoho. Nemysli si, že pouhý úsměv a lidské sdílení je málo na to, aby mohlo být ve výsledku velkým.

Nezapomeň na to. Již nehloubej o svém poslání, ale konej dobro. Raduj se ze všeho, co k tobě přichází, a vytvářej na svém místě, kde stojíš, oázu harmonie, klidu a míru. Tím své místo obdaříš požehnáním, neboť se budou moci s tebou spojit světlé paprsky shůry. Svou silnou vůlí a rozumem je nezachytíš. Tuto vůli pak využij pro trpělivé a vytrvalé působení v čistých a zářivých záchvěvech Boží Lásky. Nepřemýšlej o všem příliš, ale také nenechávej věci plynout bezstarostně. Jistě vše pochopíš, neboť tvé srdce je dobré, jen ses nechala svým rozumem odvést od pravé cesty. Toto tvé věrné tkaní může pak přinést posilu a oporu pro velké činy statečných mužů.“

Paní Jiřina seděla ve svém křesle a prožívala ve svém srdci zahanbení, že vlastně poslední dobou myslela spíše na sebe než na druhé, jak si namlouvala. Ano, když si zcela nepokrytě přiznala, co ji vedlo v jejím úsilí posledních dnů, věděla, že to byla více touha být tou, která přinese pomoc lidstvu. Nebyla to silná pýcha, ale přece jen střípek této touhy být nějakým způsobem uznávanou v jejím úsilí byl. V tomto dobrém srdci však byla ještě i nesmírná radost a štěstí, které ji zalilo při pochopení, že vše je tak jednoduché, tak prosté, a každý z lidí, ať je kdekoliv, i kdyby byl nemocen nebo velmi chudý, může být tím, kdo koná velký úkol. Být pravým člověkem. Prostě jen být a žít podle Zákonů, které jsme dostali darem od Toho, Jenž stvořil celý vesmír, celé nedozírné Stvoření, které nejsme ani schopni plně pochopit a uchopit.

Od té doby paní Jiřina vytvořila ve svém malém obchůdku oázu. Hovořila se všemi, kteří k ní přišli, tak vlídně, přátelsky a s pochopením, že se jí někteří lidé svěřili i se svým trápením. Nikdy se nevnucovala, ani nevyzvídala, jen vždy našla ta pravá slova, komu co říci. Někdy i jen s úsměvem pomlčela. Již při vyslovení všech bolestí, které si v sobě lidé nesli, nacházeli jistou úlevu, a mnozí pak odcházeli s přesvědčením, že své myšlenky budou směřovat k formování něčeho krásného, co bude jim pak vždy oporou v nejtěžších chvílích.

 

Vytvořme tedy každý sám v sobě tuto oázu, kde budou moci ostatní čerpat občerstvení a posilu. Tyto oázy se pak budou moci ve světě myšlenkových forem spojit do nového nádherného světlého světa, který bude prozařovat všechny temnoty, jež jsme dosud všichni vytvářeli. I my jsme se podíleli a stále i podílíme svými pochybnostmi a odsouzením druhých na zesilování všeho temna, které utlačuje celé lidstvo. Tento tlak se právě nyní projevuje ve zvýšené agresivitě okolo nás. Pokud dokážeme stát pevně, pohlížejíce na tyto děje z nadhledu, nebudou nás zasahovat osobně, ale budou v nás vyvolávat ještě větší potřebu vzít do rukou světlý štít čistých myšlenek, se kterým pak budeme schopni vidět vždy to pravé řešení, tu pravou pomoc bližním. Až do nejmenších maličkostí své činy veďme v souladu se Zákony Stvoření, abychom tak opravdu naplňovali Boží Vůli.

Martina Š.

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“