ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Český Institut - Příspěvky dopisovatelů
  3/2011

 

Stádo ovcí

 

Stádo ovcíNa jedné stráni za vesnicí páslo se malé stádo ovcí. Starý beran požíval vážnosti ve svém stádě, neboť již ve svém dlouhém životě poznal, kde je tráva nejšťavnatější, kde se dá nalézt vojtěška. Před vlky jeho stádo hlídala stará ovce, která vždy rozpoznala každé nebezpečí, a tak se všechny ostatní ovečky naučily chodit za ní všude, kam se jen hnula.

Jednoho dne se toto stádo setkalo s jiným stádem ovcí, které měly černé hlavy. Starý beran nedůvěřivě hleděl na tyto ovce, které vypadaly jako jeho stádo, ale nebyly tak úplně stejné. Z druhého stáda vyhlížel druhý beran, a také přemýšlel, zda je toto stádo bílých ovcí stejné nebo ne.

Oba se k sobě blížili a postupně začali sklápět hlavy v nedůvěře, až se nakonec do sebe zprudka opřeli svými tvrdými palicemi. To byla rána, až se jim oběma zatmělo před očima.

Všechny ovce přestaly žvýkat a hleděly na své berany. Nechápaly, proč se vlastně perou, ale každé stádo uznávalo jen toho svého berana, a tak nemohly ani nyní ovce jinak. Každé stádo ovcí postavilo se za svého vůdce, a na to druhé stádo hanlivě volalo, jen aby zahnalo ty odlišné ovce. Ovce to neuměly jinak. Neuměly přemýšlet svou vlastní hlavou, vždyť pokaždé za ně přemýšlel jejich beran, pak jim vše ukázal a ony se podle toho zařídily. Tak proč by se nyní chtěly zajímat o to, proč se berani perou a kdo je v právu, či dokonce kde je pravda.

Tak tam za vsí uprostřed louky prali se spolu dva berani a dvě stáda ovcí na sebe z dálky bečela s čím dál větším odporem. Když pranice těch dvou beranů byla stále bezvýsledná a již trvala dlouho, řekly si ovce, že musí pomoci ještě více, neboť cítily jisté ohrožení. Tu velká ovce z bílého stáda přišla blíže, drkla do ovce s černou hlavou, a pak plivla na její protáhlý nos. Když to uviděly ostatní ovce, hned se přidaly, tak jak byly zvyklé opakovat bez rozmyslu vše, co učinila jejich vůdčí ovce. Jenže ovce s černou hlavou byly úplně stejné, a tak se během chvíle strhla pořádná mela.

Náhle běžel okolo zajíc a nestačil se divit, co se to tam děje. Vždyť ovce se chovaly vždy mírumilovně, proč se najednou tak ošklivě perou? Babička mu vždy vyprávěla, jak jsou ovce hodné, dobré a také užitečné, a on nyní neviděl ani jedno z toho. Jen podupanou pastvinu, také podupané nožičky jednoho z malých jehňat, a nad tím vším ošklivý šedý mrak.

Přiběhl tedy k těm ovcím a ve snaze je smířit jim povídá:

„Milé ovce, proč se tady perete? Vždyť si ničíte pastvu, jednomu jehněti jste ublížily, a za chvilku přijde asi velká bouřka, tak byste měly myslet na to, kam se v tuto chvíli schováte?“

„Co ty, malý ušáku, co nám tady kážeš o morálce?“ rozohnila se jedna z ovcí, a jak byla v ráži, drkla do malého zajíce, až odletěl. „Jdi si dál a nech nás na pokoji. My přece víme, co děláme. Vždyť my jsme Bohu milá zvířata a každý nás musí mít rád.“

Zajíc vůbec nechápal, co to ovce říká. Chtěl jim jen pomoci, když viděl, co ovce dělají. Jenže ovce měly zatemněný zrak svou zlobou. Byla to zloba, která se zde vzala tak rychle, že si ani nevšimly, že je mezi nimi. A co bylo nejhorší, ani nevěděly, proč se vlastně zlobí.

Jedna z ovcí se však přece jen zastavila a začala o tom všem přemýšlet. Proč my se vlastně mezi sebou pereme a proč jsme na sebe najednou tak zlé? To jsem přece nikdy nechtěla, být taková. Není mi to vůbec příjemné. Ale když se dostal do šarvátky náš beran, tak to jistě musí mít nějaký dobrý důvod. On by se přece jen tak nepral. Je to dobrý beran, který se nikdy nemýlí. A také ta naše velká dobračka, ovce Bělka, ta by jen tak pro nic za nic nešla útočit na druhé. Vždy nás učila, jak máme být dobré ovce, ona by se přece neprala jen tak pro nic za nic. I když musím připustit, že to ušlechtile nevypadá, také se tedy moc hezky necítím.

„Co tady stojíš, koukáš a nepomáháš nám?“ zaznělo náhle za její hlavou.

Malá ovce se lekla, až sebou celá trhla. „Já tady přemýšlím, proč se vlastně pereme. Necítím se přitom dobře. Žaludek se mi svírá, nohy se mi podlamují a vše se ve mně brání tomuto běsnění. Tak mi řekni, Bělko, proč se tu vlastně pereme s těmi ovcemi? Vždyť jsou stejné jako my, určitě se také nechtějí prát,“ tázala se plaše malá ovce.

„Ty jedna ovce, ty tu nemáš co přemýšlet. Jsi ještě moc malá na to, abys něco věděla o životě. Žádné vlastní názory tady trpět nebudeme. Jestli se ti to nelíbí, tak si běž, běž! Uvidíme, jak se dokážeš o sebe postarat sama,“ s velkým opovržením bečela ovce Bělka na malou plachou ovečku.

Malá ovečka se vskutku lekla toho, že by neuměla sama žít. Vždyť byla zvyklá jen poslouchat, co se jí řekne. Ale nechtěla se už déle prát. Chtěla zase vesele skotačit po stráni, mhouřit oči do sluníčka a jako ten malý zajíček, co tu prve utíkal, chtěla umět vidět věci svýma očima. Jenže to se tady v tom stádu nesmělo. I když beran vždy hovořil o tom, jak jsou všechny ovce svobodné, nyní poznala, že v okamžiku, kdy začala sama přemýšlet, byla ihned vyháněna pryč.

Co si tedy počít? Co jen mám dělat? V srdíčku, které utíkalo jako o závod, se jí usadil strach, avšak touha po vlastním uvažování ji již neopustila. Jak tady tak stála, přišel k ní beránek s černou hlavou.

„Dobrý den, milá ovečko. Také se ti nelíbí, jak se tu všichni perou? Mně se to opravdu nelíbilo, a když jsem se zeptal naší velké ovce Černěny, tak mne vyhnala ze stáda. Říkal jsem si, že raději půjdu pryč, i když budu sám, než bych se choval jako ti vlci, co si o nich povídáme, že jsou zlí a zákeřní. Jestli chceš, pojď se mnou, alespoň nebudu tak sám a ty tak sama.“

Ovečka se šťastně podívala na toho krásného beránka. „Ach ano. To je ono. Teď už vím, co mám udělat. Jsi tak dobrý beránku. Budu tě následovat a poslouchat úplně vše, co budeš říkat.“

„I ne, ovečko. Úplně všechno nemůžeš od nikoho jen tak vždy přijmout. Pojď však se mnou, naučíme se každý sám za sebe zkoumat vše okolo sebe, abychom dokázali rozpoznat, co je správné a co ne. Určitě bych nechtěl, abys mě jen tak slepě poslouchala, abys mi prokazovala svoji oddanou poslušnost. Mohl bych pak zpychnout a stát se stejně tak hloupým beranem jako ti dva, co se tam na stráni stále perou,“ odpověděl rychle beránek.

„Ano, ano, beránku, to se mi moc líbí. Budu se o to snažit, i když jsem dosud nic takového nečinila,“ odpověděla radostně ovečka a cupitala rychle za beránkem, který se dal do běhu. Utíkali spolu pryč, pryč od toho běsnění ostatních.

Po chvíli ovce Bělka i Černěna zjistily, že se jim z jednoho stáda ztratila ovečka a z druhého beránek. Zarazily se a s nimi se postupně zastavily i ostatní ovce. Začaly myslet na to, že dvě ovečky z jejich stád odešly. A k jejich myšlenkám se postupně začaly přidávat i ostatní ovce. Spojily se ve svém řečnění. Už se mezi sebou nepraly. Náhle byl nepřítelem někdo jiný, kdo se zachoval z jejich pohledu nepochopitelně. A jak o tom všem rokovaly a vymýšlely nejrůznější teorie, proč ovečka s beránkem odešli z jejich stád, stalo se něco nečekaného.

Celou tu dlouhou dobu, co se zde odehrávalo to urputné zápolení, číhali zde za kmeny stromů vlci, kteří se pomalu blížili k lákavé kořisti. Již se mlsně olizovali a číhali jen na vhodný okamžik, kdy si budou moci ulovit něco dobrého k snědku.

A právě nyní přišel ten nejvhodnější okamžik. Berani zde zůstali sami. Byli již značně vyčerpaní tím zápolením, hlavy měli potlučené a již sotva stáli na nohou. Ti je jistě neohrozí. A ovce? Ty zde bečí v jednom velkém kruhu a svá jehňata vůbec nehlídají.

Nastal ten okamžik nebdělosti. Všechny ovce byly tak zabrané svým žvaněním, že zcela opomněly být bdělé.

Vlci se vrhli na malá jehňata a všechna je roztrhali.

Se zděšením si ovce uvědomily, co se stalo. Nastala panika a chaos. Nikdo nevěděl, co má dělat, a tak si vlci skoro bez práce odnesli svou kořist a zcela tím ochromili obě stáda ovcí.

Některé ovce naříkaly, jak je to jen možné, jak mohl jejich Stvořitel dopustit takovou spoušť. Vždyť ony jsou přece jeho milé ovce. Jiné ovce se zlobily na ovečku a beránka, že za to jistě mohou oni, neboť jejich odchod způsobil, že je vlci napadli. Jiné ovce přimkly se ještě více ke svým beranům, neboť jedině je považovaly za své ochránce.

A beránek s ovečkou? Ti již byli dávno pryč. Radovali se z krásného slunečného dne a pásli se spolu na šťavnaté trávě. Bylo jim spolu moc dobře. Museli se sice více namáhat v hledání dobré pastvy, ale to jim vůbec nevadilo. Prožili totiž, jakou jim to dává svobodu a radost, a ta nalezená pastva chutnala pak dvojnásob dobře. Po čase k nim přibyla tři malá jehňátka. A jak se tak toulali společně pastvinami, začali potkávat další takové malé rodinky. Všichni měli podobné zkušenosti a toužili si zachovat nově nabytou svobodu. Nejprve se báli spojit se s ostatními, ale pak k nim beránek promluvil:

„Milé ovečky, musíme se naučit žít zde společně a doplňovat se svými dovednostmi. Každý jsme jiný, ale všichni toužíme po tom stejném. Po radosti, volnosti a dobré pastvě. Pokud neztratíme čistou bdělost a dokážeme si svobodně pomáhat, potud dokážeme žít k radosti našeho Stvořitele, který nám pak bude oporou. Pokusme se nyní o to. Vím, že se již mnozí o to snažili a zatím se jim to nepodařilo, pro jejich ješitnost a pýchu, ale já myslím, že po tom, co jsme všichni prožili, bychom to mohli dokázat.“

Beránek domluvil a všichni s ním vřele souhlasili.

Pokusili se o něco zcela nového, co dlouho zdálo se být úplně nemožné. Trvalo to také nějaký čas, než se podařilo pokročit dále. Mnohé ovečky přišly a mnohé také odešly. Ty však, které zůstaly, spojovala touha dokázat, že je možné žít s druhými ovečkami v úctě a přátelství. Přinášelo jim to totiž radost a občerstvení. I přes mnohé odlišnosti, které mezi nimi byly, dokázaly jedna druhé naslouchat a dokázaly si tak vzájemně pomáhat. Starší ovce byly ve svém nitru dobré a čisté, a tak dokázaly být i bdělé a zachytávaly včas varovné signály o nebezpečí. Proto také mohlo toto stádo přežít i ty nejtěžší chvíle, které k nim ve světě přírody přicházely.

 

Nebuďme, lidé, hloupými ovcemi, které nemají vlastní názor a jen jdou za svým velkým beranem, kterému bezhlavě věří. A nebuďme též hloupé ovce, které odsoudí druhého, aniž by věděly proč.

Zkoumejme do hloubky vždy vše, co přichází, s čistotou v srdci a s bdělým okem na stráži. Abychom mohli požívat úcty druhých, chovejme se tak, abychom si ji zasloužili, a druhým tuto úctu přirozeně prokazujme.

Rudolf K.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“