ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Výňatky z historie lidstva
  4/2011

ZOROASTER

ZOROASTER symbol

 

Opět v osadě Jadasině

 

Tak ujížděl Zoroaster příštího rána za Jadasou, maje srdce naplněné radostí. Opojen kouzlem nádherné přírody, jež byla právě v tento čas v rozpuku, vychutnával ticho, které ho zasypávalo krásou, a jeho tělo radovalo se ze zdravého pohybu.

Jednoho večera usedl před svůj bílý stan a přemýšlel. Jeho společníci odešli do svého stanu, ale tiché šeptající hlasy sem čas od času zalétaly.

Nedbal jich, protože byl příliš zahloubán do svých vlastních myšlenek. Najednou Marzar, jako by zapomněl na všechnu opatrnost, tázal se hlasitěji než dosud:

„Jak si Zoroaster vlastně představuje, že by nás měla doprovázet žena? Toho přece nemůže od ženy žádat!“

„Myslím si, že vezme s sebou ještě několik jiných dívek,“ odpověděl Mursa lhostejně.

Marzarův šepot opět zesílil:

„A na to nemyslí, že my tři jsme svobodní? Vždyť sníží Jadasu v očích všech lidí, jestliže ji vezme s sebou jen tak.“

„Nezapomínej ale, že Zoroaster není člověk jako jiný. On je připravovatelem cesty, a proto je mu mnohé dovoleno.“

Mursa mluvil důrazně, ale Marzar nedal se odbýt:

„Připravovatel cesty nebo ne! Chce-li vzít Jadasu s sebou, pak se s ní musí oženit!“

Marzar pronesl poslední slova tak hlasitě, že ho Mursa vzápětí napomínal k opatrnosti. Další rozmluva byla vedena již jen šeptem.

Zoroaster však slyšel dost. Jako kdyby mečem rozťal někdo závoj, visící před jeho duší. Zaplavovaly ho nejrozličnější myšlenky. Jak bylo možné, že neviděl to nejjednodušší, co zpozoroval prostý hlídač koní!

Má právo vydat na pospas čest ušlechtilé Jadasy? Ale on přece slíbil ženám pomoc, a ony ji tolik potřebovaly. Měl by doprovodit Jadasu k lidem a hned jet dále? Ani to ne, neboť pak by ji zanechal samotnou a bez ochrany mezi cizími lidmi.

Kdysi mu řekla, že je v ochraně čistoty, ale tehdy byl s ní její otec. Myšlenky, které se nejvíce draly do popředí, odsunoval úmyslně až na nejzazší místo, aby jim ani na okamžik nedopřál sluchu. Copak by se směl on, připravovatel cesty, oženit? Vždyť jeho život náleží Bohu, jehož byl sluhou!

Již dávno umlkly šeptající hlasy, jejichž šepot ho vyrušil z jeho bezstarostnosti. Seděl, jak to rád činíval, pod svítící oblohou, avšak mír, který jindy naplňoval jeho duši, byl dnes ten tam.

V rozechvění vrhl se na kolena a v modlitbě odhalil celou duši. Co si sám neodvažoval přiznat, to vyslovil před Nejvyšším. Nic nechtěl skrývat, každé hnutí mělo ležet před Božím zrakem. Pak se uklidnil.

A v tichu noci k němu zazněl hlas světlého posla:

„Zoroastře, slyš! Je vůlí Ahuramazdovou, aby ses ucházel o Jadasu! Potřebuješ společnici, která by doplnila tvé dílo tím, že bude učit ženy. Čistší ženu nemohl bys nikdy nikde nalézt. Otevři jí své srdce jako své pomocnici a družce, pečuj o ni, aby se její noha nezranila o žádný kámen.

Jadasa povije ti syna, jehož nazveš Vishtaspa. Hafis se již neožení. Tvůj syn má se stát dědicem říše, má být králem a za jeho vlády rozkvete Írán v požehnanou zemi.

Taková jest vůle moudrého Ahuramazdy!“

Hlas umlkl. Se Zoroastrem točil se celý svět. Přání, které si neosměloval přiznat ani sám sobě, mělo se stát skutečností! Měl mít vlastní ženu a dítě!

Jeho modlitba stala se modlitbou chvály a díků. Sotva se mohl dočkat východu slunce, aby mohl pokračovat ve své jízdě.

Tři dny ještě museli jet, jak jim řekli maličcí, a oni se nikdy nemýlili. Třetího dne k polednímu spatřili vynořovat se na obzoru známou osadu. Tolik zážitků pojilo je k tomuto místu! Nyní smí předstoupit opět před lidi, kteří vrchovatou měrou odměnili jeho námahu. Již to bylo důvodem k radosti.

Zajeli před chatu představeného, který vyhlédl překvapeně ven. Když poznal Zoroastra, hlasitě svolával sousedy. Všichni měli přijít, neboť Zoroaster se opět vrátil.

V několika minutách bylo místo zaplněno rozradostněnými lidmi. Všechno jásalo vstříc připravovateli cesty, každý ho chtěl pozdravit, jemu poděkovat a vyprávět, co mezitím zažil. Byla to taková směsice hlasů, že nebylo rozumět vlastnímu slovu.

Zoroaster všechny pozdravil, ale jeho oči těkaly po shromážděných. Vtom zazněl Mursův hlas k jeho sluchu:

„Pane, tam vzadu!“

Ano, tam stála Jadasa, líbezný obličej zalitý červení a zářící oči upřené na vrátivšího se Zoroastra. Když vycítila, že upírá svůj pohled na ni, přistoupila k němu a pozdravila ho. Pak odešla do chaty připravit pokrm.

Lidé se zvolna uklidňovali. Všichni prosili, aby jim Zoroaster večer vyprávěl, a on rád slíbil. Mezitím dal si vyprávět, jak se vedlo obyvatelům osady, zda se již neukázala nemoc, a zdali také setrvali v tom, co poznali jako pravé.

Stařec, jehož výraz obličeje se znatelně změnil, pravil hrdě:

„Jsem přesvědčen, že není mezi námi ani jediného, jenž by byl zapomněl na prožití, která tys nám přinesl. Všichni stali jsme se úplně jinými lidmi, však to dnes večer poznáš. Také nemocí byli jsme ušetřeni. Jadasa nám jednoho dne řekla, že naše utrpení bylo následkem naší viny. Co jsme považovali za nesnesitelné útrapy, bylo ve skutečnosti velikou milostí Ahuramazdovou, protože tím se mnozí z nás probudili.“

Zoroastrův pohled hledal dívku, která se nezúčastnila hostiny mužů. Když ji nenalezl, tázal se otce:

„Jadasa má dar vidění?“

Stařec přisvědčil.

„Již od malička měla v sobě cosi zvláštního, co jejím pobytem u kněžek ještě zesílilo. Od té doby, cos byl ty u nás, a z nás se stali služebníci Ahuramazdovi, říká nám častokráte věci, které jsou jí zjevovány v noci. Mnohokráte jsem se jí ptal, jakým způsobem jsou jí tyto pravdy sdělovány, ale nechce o tom mluvit. Víš to snad ty?“ připojil s dětskou zvědavostí.

„Ne, nevím,“ odpověděl připravovatel cesty, „u každého člověka, který je k tomu omilostněn, je to jiné. Hlavní věcí při tom není jak, nýbrž co. Je-li darovaná věc skutečně pravá, nemáme se zajímat, jak byla darována. Dokonce bych si myslel,“ pokračoval po krátkém přemýšlení, „že takové pátrání mohlo by překážet čistému přijímání zvěstí přicházejících shůry. Mohl bys možná uškodit Jadase, kdyby ses jí vyptával na to, jak jsou jí tyto pravdy předávány.“

„Jak by to bylo možné?“ přál si vědět stařec, na něhož Zoroastrova slova učinila hluboký dojem.

„Řekl jsem vám jednou,“ začal připravovatel cesty vysvětlovat, „že všechny lidské myšlenky přijímají na sebe tvar. Přirozeně pro lidské oči neviditelný tvar,“ připojil rychle, když viděl, že stařec úzkostlivě zbystřil oči.

„Tyto formy upínají se k příčině, která je vyvolala. Jestliže tedy hloubáš, jakým způsobem přijímá Jadasa ona sdělení, vytváří se z tvého hloubání celá řada forem, které se okamžitě shluknou kolem Jadasy. Tím zahaluješ svou dceru jemným pláštěm, který jí přijímání paprsků shůry ztíží, ne-li je dokonce znemožní.“

Stařec se nepřítomně zadíval před sebe, a pak znenadání řekl:

„Jadasa mi častokrát říkala: „Nemysli na mne tolik, otče, nemohu pak slyšet.“ Její slova znamenala asi totéž, co jsi právě řekl ty. Jenomže tobě jsem porozuměl, ale slova Jadasina mi byla nesrozumitelná.“

Za srdečného hovoru vzpomněl si muž na Sadiho, kterého si zvlášť oblíbil. Zoroaster mu vyprávěl, jak se jeho sluha úplně změnil. Tu stařec řekl:

„Podívej se, já nemám dar vidění, ale že Sadi je znamenitý chlapík, to jsem zpozoroval už dávno. Vyslechni mne:

Tvůj kůň byl jedinečný. Všem mužům musel padnout do oka. My jsme tu měli také bílé koně, veliké a silné. Tu jeden z nás, bylo to hned na začátku, když jsi nás vyučoval, nabídl Sadimu, že by vyměnil svého nejlepšího koně za tvého Bleska. Ty bys byl jistě nic nepoznal a Sadi mohl mít spoustu drahokamů, kdyby na to byl přistoupil. Leč Sadi se nerozmýšlel, popadl muže a vyhodil ho ven z ohrady tak prudce, že ještě mnoho dní cítil následky.“

Zoroaster usmívaje se odpověděl:

„Ach tak, proto tys tenkrát kulhal, když jsme se seznámili?“

Muž bez okolků přikývl. To byly věci již dávno minulé, za které se dnes už nestyděl. Zoroaster se však zeptal:

„Povšiml sis při jídle Marzara? Učinil bys i jemu podobnou nabídku?“

Představený se zaraženě hájil:

„Ne, i kdybych byl ještě i teď takovým, jakým jsem byl tehdy, toho bych se neodvážil!“

„Tedy vidíš, že Sadi ještě tenkráte nebyl skutečným sluhou Věčného Boha, jinak by ses byl něčeho podobného neodvážil. Ale teď se jím stal.“

„To je velkolepé, co jsi teď řekl, Zoroastře,“ zamyslel se stařec. „Náležíme-li k Ahuramazdovi, neodvažuje se pokušení temnot k nám přiblížit! V tom je tolik útěchy, že si to nedovedeš představit.“

Rozprávěli ještě o mnohém, ale o tom, proč vlastně přišel, nezmínil se Zoroaster ani slovem. Věděl, že pravá příležitost k tomu bude mu naznačena. Mohl počkat, tomu se již naučil.

Stařec se však nemohl ani dočkat, až bude moci svého hosta uvést na shromaždiště. S velikou radostí provedli zde mužové změnu, což svědčilo o vážné snaze, jíž byli naplněni.

Místo, na kterém se scházívali, ohraničili kamením. Za touto kamennou obrubou vysadili nejrůznější keře. Uprostřed prostranství navršili kamennou mohylu, podobnou oněm sedmi, jaké bývaly na hoře slavnosti. Bylo vidět, že místo znamená pro ně něco víc než pouhé prostranství, na kterém se konají různé porady.

„Máme také nádobu na oheň,“ pravil stařec hrdě, „kdybys chtěl u nás konat v nejbližších dnech slavnost, mohli bychom ji použít.“

Myšlenka na slavnost se Zoroastrovi zalíbila. Měl radost také z místa účelně upraveného. Kamenná mohyla připomínala lidem, že zde není místa pro vádu a pozemské záležitosti.

„Scházíte se zde stále?“ vyptával se.

„Jak to myslíš?“ tázal se stařec nechápavě. „Je to přece naše posvátné místo. Zde mluvíme o Ahuramazdovi a o věčných věcech.“

„A musíte-li mluvit o něčem jiném?“

„Pro takové porady máme nyní jiné místo. Vyzveme-li lidi, aby přišli sem na toto místo, pak vědí, že všechny pozemské starosti a myšlenky musí nechat doma. Nemůže-li to někdo dokázat, pak se nesmí zúčastnit.“

„Chodívají také vaše ženy na tato shromáždění?“

„Ovšem, o to dbá Jadasa. Neměl bych klidu, kdyby tomu bylo jinak. Ale ženy chodívají na shromáždění jen sem, na toto posvátné místo, na jiná shromáždění nemají přístup.“

Mužové scházeli se ze všech stran, nikoliv překotně a neukázněně jako kdysi, nýbrž klidně a důstojně. Co všechno vykonala krátká doba sebekázně!

Zoroaster žasl a byl šťasten, že toho mohl být svědkem. Prospěje mu to při jeho práci u jiných. Na místě samém nevznikla tlačenice, každý muž, jak se zdálo, znal svoje místo, na které se směl posadit.

Tímto způsobem se postupně utvořil sevřený kruh mužů. Když se všichni usadili, přicházely ženy a starší dívky v dlouhém průvodu. Něco nevýslovně slavnostního bylo ve způsobu, jakým se blížily ke svému „posvátnému háji“. Jadasa zavedla je do kruhu mužů, kde se posadily a utvořily vnitřní kruh. Představený a Zoroaster zůstali stát u kamenné mohyly.

„Vy všichni víte,“ začal stařec slavnostně, „že máme opět ve svém středu připravovatele cesty. Je to veliké štěstí pro nás pro všechny, a proto poděkujeme za to Ahuramazdovi!“

Jako na povel všichni vstali a vztáhli paže k nebi. V tomto pohybu bylo tolik přirozenosti, že působil velebně. Stařec pronesl několik vroucích slov díku. Když skončil, klesly ruce opět dolů. Ale lidé zůstali několik okamžiků stát pohříženi ještě do modlitby. Po chvíli opět usedli.

„Požádáme nyní Zoroastra, aby k nám promluvil,“ oznamoval představený a rovněž usedl. -

ao-institut

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

Předchozí       Pokračování

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“