ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Český Institut - Příspěvky dopisovatelů
  4/2011

 

Svět je plný živoucích obrazů

 

Otevřel jsem knihu J. A. Komenského – Orbis Pictus a zůstal jsem fascinován schopností skutečného živoucího vzoru mistra učitele – učitele národů. Vzor velikosti získané moudrosti a schopnosti předávání poznání a vedení k moudrosti způsobem, který navozuje v přijímajícím člověku v naprosté samozřejmosti svou nenásilností schopnost přijímat a utvářet si vědomí souvislostí.

Snad nebude ode mne velkou troufalostí, dovolím-li si zde vypůjčit pár vět z tohoto díla, abych na ně navázal příběhem, který chci níže vykreslit:

Učitel (Uč.): Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti.

Dítě (D.): Co to jest, moudrým býti?

Uč.: Všecko, což potřebného, dobře znáti, dobře dělati, dobře vysloviti.

D.: Kdož mne k tomu naučí?

Uč.: Já, s pomocí Boží.

D.: Jakým způsobem?

Uč.: Provedu tebe všudy, ukáži tobě všecko, pojmenuji tobě všecko.

D.: Tu jsem! Vediž mne ve jménu Páně.

Uč.: Především musíš se naučiti pouhým zvukům, ze kterých složena jest řeč lidská, které zvířata umějí vydávati (utvořiti) a kterých jazyk tvůj umí následovati, i ruka tvá může malovati.

Potom vyjdeme na svět a obezřeme všecky věci…

Tak šel čas a z chlapce rostl bystrý mladík. Učitel využíval každé příležitosti, každého okamžiku, který společně s mladým mužem trávili k tomu, aby mu popsal v širokých souvislostech děje probíhající paralelně v různých úrovních tohoto divuplného, v nejvyšší moudrosti Stvořitelově dokonale uspořádaného Stvoření. Dobře věděl, že není v životě lidském žádného bezvýznamného okamžiku, který by nevedl ve správném uchopení k možnosti poučení, pochopení, prožití zákonitosti a sounáležitosti i těch nejdrobnějších projevů v celku jediného zevního děje projevujícího se v hutnosti hrubé hmoty.

Jednoho dne šli pro nějaké knihy do knihovny. Přicházejíce k budově knihovny, ptal se učitel:

„Co vidíš, chlapče?“

„Vidím velikou, nádherně zdobně vyvedenou budovu knihovny.“

„Ano, správně, pojď, povíš mi ještě, co uvidíš uvnitř…“

Uvnitř té nádherné budovy byla zvláštní, poklidně důstojná atmosféra, kterou podtrhovala vůně knih...Uvnitř té nádherné budovy byla zvláštní, poklidně důstojná atmosféra, kterou podtrhovala vůně knih. Tato atmosféra sama o sobě vyvolávala v člověku zábrany hovořit nahlas. Bylo zde možné zaslechnout jen zvuky doprovázející listování knihami a občas nějaký polohlasný až šeptem vedený rozhovor.  Všude krásně zdobené police od podlahy až ke stropu naplněné knihami s umně zdobenými hřbety.

 „Co vidíš nyní, chlapče … odpoutej svůj zkoumavý pohled od nádherně zdobených polic, i když jsou skutečně krásné, a řekni mi, co dělá knihovnu knihovnou? … Ano, knihy – ale co je v knihách?“

„To přece ví každý, pane učiteli – ale aby bylo po Vašem, odpovím Vám tak, jak to chcete slyšet: V knihách jsou listy papíru popsané zpravidla oboustranně texty složenými povětšinou z kapitol. Kapitoly se skládají z vět tvořených slovy obsahujícími samohlásky a souhlásky, jež sestávají z písmen abecedy. Písmena jsou na papíře otištěna tiskařskou barvou sestávající z jednotlivých bodů velikosti makro, mikro až nanočástic – dle kvality tisku, jejichž velikost, soudržnost a přilnavost na buničině papíru jest dána kvalitou barvy a způsobem tisku.“

„Ano, chlapče, popsal jsi mi výborně a důsledně to, co ví opravdu téměř každý, ale zamysli se – domníváš se být v mých očích tak málo moudrým, abych se tě tázal na něco, co zodpoví mi každý?

Ne, chtěl jsem slyšet něco o pravé podstatě knih – jsou v nich přece zachyceny a vykresleny obrazy a živoucí formy z myšlenkového světa. Mnohdy ale spisovatel v napojení do jiných úrovní – řekněme světlejších – dokáže přinést něco krásného a obohacujícího, co není čerpáno z jemné hrubohmotnosti – tedy ze světa myšlenek, ale z jemnohmotných sfér tohoto divuplného stvoření. Tato inspirace ve formě duchovního přijetí je teprve následně vnímána prostřednictvím divuplného působení lidského mozku a  po duchovním prožití prožívána i jako více či méně konkrétní uvědomění obrazu. Uvědomění,  tedy uchopení rozumem – rozbor a zařazení do časem a prostorem definovaných pojmů. Zde již pak záleží na nadání autorově a na jeho schopnosti co nejlépe zvolit slova – pojmy – odpovídající a vystihující nejlépe živoucí děje, aby vyvolal vnitřní prožití čtenářovo a navedl ho na most do úrovně jemné hrubohmotnosti nebo ještě výše.

Zvláštní vlastností knih je schopnost vyvolat v člověku emocionální prožívání, a tím oživovat lidskému druhu vlastní schopnost obrazotvornosti, fantazie.  Ano, je to skutečné utváření více či méně samostatně živoucích obrazů, stavba životem pulzujících staveb, útvarů a bytostí nejrůznějších forem vzhledu a působení v úrovni magneto-éterického vesmíru. Tak se zde můžeme procházet pohádkově krásnými krajinami, plnými nádherných výhledů s prožíváním ušlechtilé krásy v dokonalosti tvarů a barevné harmonie, můžeme vnímat zvuk libých tónů znějících v akordech uspořádaných tak umně, že občerstvují a nutí k prožití radosti a pocitu sounáležitosti s okolní krajinou i jejími míruplně a laskavě vyhlížejícími obyvateli z říše pohádkově krásných zvířat a bytostí.

Naopak ale jsou zde i krajiny, jež mohly být utvořeny třeba právě při četbě knih obsahujících příběhy vyprodukované někým nehodným snad jména „člověk“, vyvolávající mnohdy až odpudivě nehezké utváření forem v myšlenkovém světě. Až deprimující dojem vzbuzují pak tyto hrůzné útvary a stavby.

 Všechny tyto formy – ušlechtile krásné i ty odpudivé – se pak podle zákona přitažlivosti všeho stejnorodého shlukují a spojují do větších a větších útvarů, jež vytvářejí celé krajiny a světy. A přesto, že nejsou vázány svým účinkem s ostatními úrovněmi vesmíru, navzájem se ovlivňují, posilují… a působí i zpět na svého stavitele – člověka, ale i na ty, jejichž myšlenky či naladění jsou podobného druhu. Tak může člověka při určitém vnitřním naladění se zdánlivě znenáhla napadnout něco, čemuž se s odstupem času velmi podivuje – v pozitivním i negativním smyslu.

Vše, co vytváříme v myšlenkovém světě, budeme jednou prožívat jako realitu přítomnosti – prožijeme jsoucnost a opravdovost hmoty jemné hrubohmotnosti, když opustíme náš hmotně nejhutnější – hrubohmotný záhal – lidské tělo.

Když tedy budou naše myšlenky čisté a pěkné, máme se nač těšit.“

Petr K.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“