ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

( výňatek z knihy )

Neznámé ze života Ježíše

 

 

…Rozhodl se, že nyní pomůže bratrům jiným způsobem. Večer je shromáždil kolem sebe a vyprávěl jim povídky. Použil toho, co četl ve svatých písmech, zvěstoval jim o praotcích a jejich činech a o Makkabeovi, hrdinovi Izraele.

Vedle toho užil i malá vyprávění, která mu poskytl okamžitý nápad. Tato byla všem nejmilejší. Nepozorovali téměř ani, že s tím bylo vždy spojeno užitečné poučení. Byly to dosud neslýchané povídky, jednaly o lidech, jakými byli oni sami, a to jim dodávalo velkého půvabu. Také Maria se ráda posadila se svou prací k dětem, když Ježíš vyprávěl.

Za takových večerů stával se jindy mlčenlivý Ježíš velmi výmluvným. Také veselá mysl, sídlící hluboko v jeho povaze, se příležitostně projevila. Dovedl se smát jako nikdo z ostatních. Perlivě a kouzelně zněl jeho smích, takže Maria musela zbystřit sluch. Proč jen nebýval vždy takovým? Zapomněla, že prožívání v otcovském domě obstoupilo veselou mysl jejího nejstaršího a že ona sama to byla, která jeho veselost udusila.

Ježíš jednou vyprávěl maličkým také o otci a pokusil se jeho obraz udržeti živým před jejich dušemi. Matka naslouchala užasle. Jak plně Ježíš otce pochopil, on, který ani nebyl Josefovým synem!

Jak správně vyložil jeho konání, jak jasně vylíčil jeho myšlení. Koho tu Ježíš slovy vykreslil, to nebyl těžkopádný muž, jakým většinou Marie Josefa viděla. Byl to v Boha věřící, dětsky zbožný Izraelita nejlepšího druhu, který svoje síly obětoval službě pro svou rodinu. Kdyby ho byla takto poznala, kolik bolesti srdce bylo by bývalo oběma uspořeno!

Opět se přihlásil hlas v jejím nitru:

„Měj se na pozoru, Maria, uč se z toho! Nenechej Ježíše vedle sebe strádati v neporozumění!“

Co to mělo znamenat? Což syn strádá? Měl vše, co potřeboval. Či snad přece ne? Nezdůrazňoval vždy znovu, jak nacházel u otce odpověď na všechny otázky a porozumění pro každé hnutí? Kde toho nalézá nyní? Byl snad již dosti stár, aby toho mohl postrádat!

Když však hlas v jejím nitru nechtěl umlknout, tázala se jednou svého syna, zda má i teď tolik nerozřešených otázek jako dříve.

„Více matko, mnohem více!“ zněla překvapující odpověď.

„Proč se mne neptáš, můj synu?“ řekla dobrosrdečně.

Potlačil údiv, nevěděl však, co by odpověděl. V matce se ale probudila horlivost ku pomáhání. Naléhala na Ježíše, aby jí přece jednou položil některou z těchto otázek.

„Matko, kde jsme byli, nežli jsme přišli na Zem?“ řekl bez dlouhého rozmýšlení.

Mohla zpozorovat, že tato otázka ho velmi zaměstnává. Co měla však na to odpovědět? Ačkoliv ve svém mládí hloubávala, taková otázka by jí nenapadla.

„Proč bys to chtěl vědět?“ tázala se proti tomu. „Nestačí ti, že jsme nyní zde?“

Ježíš potřásl hlavou.

„To mi nemůže stačit, neboť cítím, že jsem již dříve někde byl, dříve, nežli jsem byl zde! My všichni jsme asi někde byli. Myslím, že odtud pochází to, že jsme tak rozdílní. Jen považ, matko,“ rozhorlil se plně jindy tak mlčenlivý, „musí v tom přece býti rozdíl, zda jsme směli až do našeho vstupu na zem býti v nějaké světlé říši, nebo zda jsme strádali někde v temnotě, či dokonce, zda jsme již jednou byli na této zemi, jak někteří říkají!“

Matka hleděla bez porozumění na svého syna. K jakým myšlenkám to chlapec dospěl?! Nutno se ho ujmouti, jinak sejde na scestí. Z tohoto pocitu vytryskla její řeč:

„Ježíši, nechápu tě. O něčem podobném přece nemusíme přemýšlet. Jdi svou cestou v bázni Boží a nelam si hlavu věcmi, po nichž ti ničeho není. Řešení takových otázek přenech znalcům písma. Nemůžeš‑li se s tím však vypořádat, tedy jdi ke knězi!“

Ježíš se musel usmát:

„Vidíš matko, jak velice mi otec chybí? On vždy našel odpověď na všechny mé otázky a řekl ji tak, že jsem jí hned porozuměl.“

„Příště budeš tvrdit, že náš otec byl učencem!“ posmívala se dobrosrdečně matka. Přece jen ji poněkud bolelo, že ji Ježíš odsunuje stranou.

„Měl bys chodit mnohem více do chrámu. Mimo sobotních bohoslužeb neúčastníš se jiného shromáždění. Tím dospíváš k hloubání, které není dobré pro tvůj věk. Ježíši, slib mi, že se budeš více přidržovati domu Pánova.“

„Chci se o to pokusiti, matko,“ svolil chlapec.

A pokusil se. Netrvalo však dlouho a cítil se odpuzován duchem, který panoval na shromážděních. Místo, aby tam společně hledali tvář Boží, jak očekával, scházeli se jen, aby řešili různé sporné otázky. Vlastním způsobem nesměl však mluvit nikdo kromě kněze.

Ježíš chtěl se z lásky k matce odvážiti ještě jednou, šel ke knězi a prosil ho, aby směl býti přítomen shromáždění dospělých.

Rabín se na něho číhavě podíval.

„Domýšlíš se býti příliš moudrým pro sobě rovné, Ježíši?“ tázal se prost vší dobrotivosti.

„Ne, rabíne, ale chtěl bych se učit,“ odvětil klidně Ježíš.

„Nuže dobře, přijdi tedy dnes večer na shromáždění mužů, mladý tesařský mistře, snad se tam uplatníš právě tak dobře jako v dílně.

Za okamžik se otázal:

„Jak starý vlastně jsi, mladý učenče?“

„Dosáhl jsem čtrnácti roků, rabíne.“

Večer dostavil se Ježíš do chrámu s bušícím srdcem. Již to, že shromáždění bylo pořádáno v chrámu místo v chrámové škole, dodávalo mu v jeho očích určitého posvěcení.

Mužové však přicházeli sem hřmotně nebo udýchaně a usedali s tlacháním na své židle. Opodál stojícího chlapce si nikdo nevšímal. Konečně se objevil rabín.

„Dnes máme o jednoho posluchače více,“ pokynul mužům. „Posaď se tamto, Ježíši!“

Potom začal předčítat z písma text od Izaiáše: „Pak budou otevřeny slepým oči a hluchým uši.“

Poukázal mužům na to, že se zde jedná o zaslíbeného Mesiáše, který při svém příchodu bude činiti všechny tyto zázraky. Oni se pak předháněli v líčení toho, co bude Mesiáš konat pro svůj národ.

„Co tomu říkáš ty, Ježíši?“ obrátil se kněz na skromného posluchače.

Ježíš odpověděl bez jakékoliv plachosti tiše, ale přesto slyšitelně:

„Nemínil zde Izaiáš spíše duchovně slepé a hluché?“

Mužové se na sebe podívali. Takto dosud nikdo nevyložil toto místo. Co tím chtěl chlapec říci?

„Mluv dále, Ježíši,“ povzbuzoval ho kněz. „Pověz nám, co rozumíš pod duchovně slepým.“

„Všechny lidi, kteří mají oči, aby viděli Boží nádheru, a přece Ho nepoznávají, kteří mají uši, aby slyšeli Jeho hlas, a nic z toho neslyší.“

Ježíš to pronesl jako něco samozřejmého. Kněz zbystřil sluch. Chlapec musel býti v dobré škole.

„Učili tě tomu tvoji učitelé?“ tázal se přívětivěji než dosud.

„Vím to, nemohu však říci, odkud toto vědění pochází,“ pravil Ježíš, který by byl jinak řekl, že to slyšel od Mehu. Věděl, že tomu tak nebylo.

„Pověz nám nyní ještě, jak můžeme zaslechnouti hlas Boží, hochu,“ chtěl vědět kněz dále.

„Bohem vyvolení směli jej v Pravdě slyšeti, my ostatní slyšíme jej v našem nitru nebo v dění kolem nás.“

Této odpovědi nebylo co vytýkat. Chlapec odpovídal skromně. Ku konci řekl mu kněz, že od nynějška smí navštěvovat všechna shromáždění dospělých mužů. Ježíš poděkoval, ale bez zvláštní radosti. Očekával více. Snad uzřel ve své duši dny v chrámě v Jeruzalémě. Doufal však, že i zde mohou se shromáždění zlepšit a zkrásnět.

Mužové však dnes vypravovali o chlapci, který je tak bystrý, že kněz sám nalézá zalíbení v jeho odpovědích. Ženy mluvily o tom nad svou prací a donesly to Marii, která se stala velmi pyšnou na učeného syna. Přicházela mu vstříc s jistou uctivostí, která jemnocitného chlapce bolela.

Více než dříve ponořil se do sebe a pokoušel se zaslechnouti ve svém nitru odpověď na mnohé otázky, kterými se zaobíral.

Většinou se mu to zdařilo, což ho učinilo radostným a plným naděje. Z této nálady vyvěraly též odpovědi, které dával příležitostně ve shromážděních. Často se velmi silně odchylovaly od toho, co se říkalo až dosud. Kněz však se z nich v tichosti radoval.

Tu se stalo, že byl odvolán do jiného města. Na jeho místo nastoupil horlivý, netrpělivý znalec písma. Když uslyšel, že Ježíš smí se zúčastňovat shromáždění mužů, vybuchl. Jaký zlořád! I pak, je‑li jinoch skutečně tak chytrým, jak ujišťoval loučící se kněz, nesmí se prostě takové výjimky dělat. To by přece znamenalo pěstování domýšlivosti a přeceňování.

„Slyš a viz,“ prosil odcházející kněz bratra v povolání, „dříve, nežli odsoudíš! Ježíš je skutečně zcela neobyčejný. Nesmíme na něho brát všeobecnou míru!“

Toto stanovisko dráždilo rabína Barucha tak, že ihned rozkázal, že Ježíš má se účastniti shromáždění nezletilých a nesmí se opovážit objeviti se u dospělých.

Chrámový sluha donesl tuto zprávu Marii, která se toho velmi ulekla. Myslela, že se její syn něčím provinil. Ježíš ji však uklidnil, ale bolelo ho hluboce toto rozhodnutí.

Klidně, jako vždy, vstoupil však do chrámové školy a zúčastnil se shromáždění mladistvých. Rabín Baruch vedl tyto hodiny jinak nežli jeho předchůdce. Kladl otázky, ale tyto byly tak dětsky lehké, že Ježíš nemusel nikdy přemýšlet. Oproti tomu jeho odpovědi se důkladně znelíbily rabínovi.

„Mohl by sis přece navyknouti Ježíši, mluvit tak prostě jako dítě, kterým přece dosud jsi! Tvými zvláštními odpověďmi pouze mateš druhé.“

Nyní byl Ježíš zmaten. Odpovídal tak, jak mu říkalo srdce. Nic jiného nemohl říci.

Když se později rozmýšlel, aby sestavil slova jinak a tím vyhověl rabínovi, domníval se tento, že nezná odpověď a tázal se dále.

„Vidíš Ježíši, jak jsem udělal dobře, že jsem tě odvedl od dospělých,“ triumfoval Baruch. „Vždyť neumíš zodpověděti nejjednodušší otázky!“

Ostatní chlapci se smáli. Baruch chtěl Ježíše pokořiti ještě více. Považoval za nutné, aby se mladík bez otce nestal příliš sebevědomým.

„Pověz mi Ježíši, jak vešel do světa hřích,“ chtěl vědět.

Tato otázka! Jak často o tom Ježíš uvažoval! Odpověděl klidně:

„Tím, že lidé postavili svoji vůli před vůli Boží!“

Rabín hleděl všechen bez sebe na jinocha. Pak se obrátil prudce na Ježíšova souseda:

„Tadeáši, řekni to ty!“

A Tadeáš řekl jako něco naučeného:

„Eva jedla jablko a dala z něj jísti také Adamovi.“

„Dobře,“ chválil ho učitel. „Pohleď Ježíši, takto bys měl také odpovídat, tak prostě a dětsky.“

Shromáždění bylo skončeno. Jinoši šli domů, nenechali si však ujíti příležitost, aby se cestou nepotýkali, nebo se neopičili po učiteli, jehož poněkud strojený způsob řeči byl jim podnětem k smíchu.

Ježíš však spěchal k tichému místu, kde byly hroby Josefa a babičky. Na hrobu Josefově posadil se na zem a sklonil hlavu v hlubokém smutku. Dvě slzy stékaly mu po tvářích. Neplatily pokoření od učitele ani výsměchu spolužáků, nýbrž vyvěraly z pocitu naprostého neporozumění ode všech.

Kde byl někdo, kdo by jej chápal, kdo by s ním cítil?

„Pane, Všemohoucí, Vševědoucí, který jsi mne postavil do tohoto světa, abych splnil jistou úlohu, neopouštěj mne!“ modlil se vroucně. „Bez tvé pomoci nemohu jíti touto cestou.“

Vyprošené pomoci dostalo se mu na místě. Zázračná síla, jaké dosud nepocítil, proudila jím a pozvedla jeho zemdlelou duši, takže se vrátil domů nově posílen…

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“