ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

 ( výňatek z knihy )

Život Ježíšův na Zemi

 

 

…Mezi učedníky byl jeden, který úporně bojoval se svým rozumem: Jidáš Iškariotský.

Při putování chodíval s Petrem, který s ním rád rozprávěl. Jednou se ho Jidáš tázal:

„Nemyslíš, že by to bylo skvělé, kdyby náš Mistr byl králem Židů? Opravdovým králem, který by mohl vládnouti nad lidmi. Což by to všechno nebylo pro něho mnohem lehčí?“

Petr pravil klidně:

„Náš Pán jest víc než nějaký král Židů. Je králem nebes a jeho panství je nezměřitelně veliké. Zanech těch hloupých myšlenek, Jidáši!“

„Ty myslíš, že by Ježíš mohl jediným slovem ovládnout svět, kdyby chtěl?“

„Mohl by svět i zničit, tak veliká jest jeho moc. Avšak toho Ježíš nebude nikdy chtít, neboť jinak nebyl by zde na zemi, aby nás, hříšníky zachránil.“

Jidáš mlčel. Tiše pokračovali oba v cestě. Jidáš snil o pozemském lesku a nádheře. Byl přesvědčen, že by lid korunoval Ježíše za krále, jen kdyby Ježíš chtěl. Jidáš se nemohl zbavit těchto myšlenek, zdálo se mu to velkolepé, kdyby byl také skutečným pánem a měl pod sebou tisíce lidí, kteří by mu museli sloužit. Až dosud sloužícím byl vždy jen on a zde bylo možno konečně dosáhnout moci! Ale Ježíš zamítl jeho přání! Kolik majetných mužů nabízelo již své poklady! Co všechno dalo by se jejich pomocí dosáhnout! Ne, nechá-li si Ježíš všechno ujít, bude to jistě pošetilost. Copak vůbec nemyslí na pozdější dobu? Nemohou přece věčně putovat po cestách, bez domova a bez střechy nad hlavou. Jednou si musí konečně odpočinout a pak bude možná již pozdě pomýšlet na plány, které on teď má a jež by se daly uskutečnit, jen kdyby Ježíš chtěl. Proč vlastně Ježíš nechce? Jidáš se rozhodl, že bude jednat za svého Pána!

Přesto však tázal se napřed Ježíše:

„Pane, proč se nestaráš o své stáří? Proč nepřijímáš ničeho z přebytků, jež se ti nabízejí?“

„Což jsi neposlouchal, Jidáši, když jsem odpovídal těm, kteří mi nabízeli své peníze a statky?“

Ale Jidáš se nevzdal:

„A neříkal jsi, že jsme tu proto, abychom tě pozemsky chránili, Pane? K tomu přece také patří, že se snažíme uchránit tě před nouzí. Nesmíš se tak obětovat a nemyslet na to, že jednoho dne se můžeš ocitnout v bídě! My, učedníci, chceme zajistit tvůj život, a proto nám musíš dovolit, abychom mohli pro tebe brát!“

„Což jsi neslyšel, když jsem pravil: Nestarejte se o den příští, vždyť každý den má své starosti? Zkoumej se, Jidáši, nezaměňuješ-li sobectví za dobrou vůli! Ne, neobhajuj se! Což jsi neměl vždy důvěru ke mně? Proč chceš jednat nyní svévolně? Chybí-li ti víra, pak vezmi statky, které se ti nyní nabízejí, ale zůstaň ode mne vzdálen!“

„Pane“, pravil Jidáš, „považuješ mou starost za sobectví, ale věř mi...“

„Od které doby nerozumím svým učedníkům, Jidáši? Cožpak jsem vám vždy nerozuměl? Tvá slova mne bolí, jdi!“

Jidáš zůstal stát a díval se dlouho za Ježíšem, jak kráčí po Janově boku dále.

Od tohoto rozhovoru nebylo již v něm klidu. Vždy znovu vzpomínal si na slova svého Pána a marně snažil se zapomenout na pokárání. Pálilo ho a nedopřávalo mu klidu.

Zvolna počal zkoumat slova Ježíšova s takovou rozumovou bystrostí, jaké nikdy ještě ve svém životě nepoužil. Hledal mezery nebo rozpory ve slovech svého Mistra? Což nepozoroval Ježíš změnu v chování svého učedníka? Ani slovem se toho nedotkl. Přesto však bylo nápadné všem učedníkům, jak zaražený a do sebe pohroužený je nyní Jidáš.

Toto Ježíšovo mlčení bylo pro Jidáše tím nejtvrdším trestem, který ho mohl stihnout. Bralo mu všechen klid a zvolna činilo ho chorým. Věděl, že Ježíš čeká na to, až k němu přijde, aby ho prosil za odpuštění, avšak on nemohl již nazpět.

Trpěl nejstrašnější muka, když Ježíš byl někde napaden, když farizejové k němu přistupovali a kladli mu otázky se skrytými léčkami. Modlil se, aby Ježíš jednou ukázal něco mimořádného, nějaký zázrak, po němž by všichni museli mu uvěřit. Jeho uzdravování bylo ovšem také zázrakem, ale to všechno bylo možno pochopit rozumem. Nebyli všichni ti lidé, kterých se Ježíš ujímal, věřící? Což byl někdy ochoten vyléčit nějakého člověka pochybujícího o jeho síle?

 Jidáš choval žhavé přání, aby Ježíš vykonal něco, o čem by nebylo možné tvrdit, že to lze vysvětlit lidskou představivostí. Pak chtěl i on jít k Ježíšovi, s pláčem a ulehčením pokleknout před ním a prosit za odpuštění!

Vyslyšel Bůh tuto prosbu? Jidáš byl o tom přesvědčen, neboť jeho touha se vyplnila.

Ježíš blížil se k jednomu městu. Již hodiny před příchodem do města proudil lid k němu a zdravil proroka jásavým voláním. Velký kus cesty vyprovázeli ho lidé vždy, když opouštěl nějaké město nebo vesnici, a daleký kus cesty přicházeli mu vstříc obyvatelé místa, k němuž se blížil.

Tak byli učedníci stále méně se svým Pánem o samotě. Všichni toho litovali, neboť pouti, které po boku Ježíšově v přírodě strávili, byly pro ně to nejkrásnější. Tam býval jim Ježíš mnohem blíže, hovoříval s každým z nich a účastnil se všech žertů, které mužové cestou prováděli. Čím známější byl však u lidu, tím více lidí tísnilo se k němu a tím méně měli ho učedníci pro sebe.

I nyní, když se blížili k městu Kafarnaum, byla silnice plná lidí. Učedníci počali reptat na horko a nerozum lidu, který činil cestu ještě prašnější a nesnesitelnější! Dalo jim mnoho práce, aby zabránili mnohým zvědavcům, prosebníkům i tazatelům, aby se netísnili kolem Ježíše.

Ale Ježíš promluvil uklidňující slova. Tímto způsobem musel uklidňovat nejen lid, nýbrž i své učedníky. Vždy byl on tím nejtrpělivějším, a podle toho poznávali ho všichni, jak dospělí, tak i děti. Tísnili se všichni k němu, i když ho nikdy před tím neviděli.

Daleko vpředu kráčel Jidáš zanechávaje mezi sebou a ostatními velikou mezeru. Všichni viděli, že Jidáš utíká, že nemůže snésti blízkost Páně. Ale pak snažil se náhle uvolňovat cestu a odstrkával lidi stranou. Za sebou vedl jakéhosi muže, který mu sotva stačil.

 Rozpálen žárem a těžce oddychujíc, zastavil se Jidáš před Ježíšem. Postrčil muže kupředu, takže ten stanul Ježíšovi tváří v tvář. Nastala tlačenice. Celý dlouhý průvod lidí se zastavil. Ježíš tázal se muže oděného v uniformu římského setníka po jeho přání. Tento chvíli neříkal nic, potom však přistoupil těsně k Ježíšovi:

„Pane, mé dítě umírá, není pro ně už záchrany, jestliže nepřijdeš a neuzdravíš je!“

Lid stojící v blízkosti rozhořčeně reptal.

„Co chce ten Říman od našeho proroka? Ať odejde, vždyť je to pohan!“

Ale Ježíš nedbal na jejich řeči. Pátravým pohledem pohlížel na Římana a pak řekl:

„Chci uzdravit tvé dítě. Půjdu za tebou! Jdi napřed!“

I obrátil se muž a šel napřed směrem k městu. Jidáš, který ho k Ježíšovi přivedl, doufal, že teď konečně nastane zázrak, na který tak toužebně čekal.

V Kafarnaum bylo na ulicích takové množství lidu, že učedníci před domem setníkovým jen s námahou uvolňovali cestu. V domě setníkově již plakaly a bědovaly ženy zjednané k pláči. Děvče Římanovo odešlo na onen svět.

Jidáš se chvěl a jeho očekávání zázraku stupňovalo se v horečku. Byl téměř bez sebe napětím, co teď Ježíš učiní.

Říman se téměř zhroutil při vstupu do svého domu, slyše plačící ženy. Tu však položila se pevná ruka na jeho rámě.

„Důvěřuj, vždyť nejsi sám. Slíbil jsem ti svou pomoc a pomohu ti. Zavolám ti tvé dítě nazpět.“

„Pane, cožpak nevidíš, že je již mrtva?“

I vešel Ježíš do komůrky, odkud zaznívalo bědování. Při jeho vstupu ženy umlkly. Ježíš vztáhl ruku a ukázal na dveře, ale nikdo se nepohnul. Tu pohlédl na Římana:

„Chceš-li míti opět své dítě, tak vyžeň ven tyto ženy, které mne ruší!“

Petr přistoupil ke svému Pánu, kterého dosud ohromen sledoval.

„Pane, což nevidíš, že to dítě je mrtvo? Prosím tě, opusť tento dům!“

Tu se Ježíš rozhněval a jeho oči se hrozivě leskly. Ještě nikdy ho takto Petr neviděl.

„Jděte všichni ven, jděte tak daleko, jak jen můžete, a nechte mne o samotě! Za to, že jste se odvážili mne varovat!“

Po těchto slovech se odvrátil a nechal Petra stát, až ten se zahanbeně vzdálil.

Když Ježíš s mrtvým děvčetem osaměl, přistoupil blíže k jeho loži. Na okamžik zavřel oči a zdál se býti nepřítomen. Nejdříve utišil v sobě hněv, který v něm propukl nad nedůvěrou učedníků. Jeho duše se uklidnila a teprve pak přikročil k tomu, aby přivolal život do vychladlého již těla.

Bolestně dotýkaly se ho stále se objevující důkazy neschopnosti všech učedníků, kteří ztráceli důvěru ve všech rozhodných chvílích, které nastávali při jeho činnosti!

Láska již v něm opět proudila, když spatřil tichý, mírný obličej mrtvého děvčete. Toto dítě bylo již na onom světě a on je nyní volal zpět do světa nepokoje a zmatků. Ježíš viděl život dítěte i jeho karmu, viděl také, že toto dítě by se muselo znovu narodit, protože příliš mnoho vláken poutalo jej dosud k zemi. Viděl také vlákno, které pojilo ještě tělo a duši. Nebylo dosud přetrženo a vydrželo by ještě několik dnů, protože toto dítě se příliš náhle rozloučilo se životem.

„Děvčátko! Vstaň! Volám tě zpět na tuto zemi, abys mohlo z vůle Boží dokončit svůj život silou, kterou ti chci dát!“

Zvolna vrátila se dětská duše zpět do svého těla. Ježíš viděl, jak přichází život do strnulé již schrány a jak krev počíná znovu kolovati.

Čekal ještě, až dítě otevřelo oči a pousmálo se na něho, aby pak upadlo do hlubokého spánku. Teprve potom zavolal rodiče dítěte.

Aniž by čekal na dík šťastných rodičů, opustil Ježíš tiše místnost a vyšel z domu. Venku očekávali ho učedníci a Ježíš vstoupil opět zářící a veselý mezi ně. Žertovně projevil svůj podiv nad tím, že mu zůstávají na blízku, ačkoliv měli tolik strachu. Chtěli se omlouvat, ale chyběla jim slova. Mlčky kráčeli za Ježíšem.

Pověst o neslýchaném zázraku, který Ježíš poprvé ukázal, rozšířila se po celém městě. Ještě nikdy neměl Ježíš takových triumfů jako v tyto dny. Ze všech stran přinášeli k němu množství nemocných a Ježíš neúnavně vkládal svou léčivou ruku na chorá těla a dával jim novou sílu k uzdravení.

Víra osvobozovala lidi ode všeho rušivého, co měli v krvi.

Jidáš to již déle nevydržel a vrátil se konečně k Ježíšovi. Pokorně předstoupil před svého Pána, chtěl promluvit, avšak nemohl. Ježíš na něho klidně pohlédl a tiše se otázal:

„Což jsi opravdu potřeboval tohoto důkazu, abys nabyl opět víry ve mne? A nestydíš se chtít teď mluvit o díku? Jidáši, nedovedeš-li věřit z hloubi své duše, potřebuješ-li denně nové důkazy, důkazy, jež se nedají zdůvodnit rozumem, pak mne musíš opustit. Odejdi, postav si někde dům a buď činný svým způsobem. Střádej pozemské statky, učiní-li tě to spokojenějším. Nechtěl jsem tě nikdy zdržovat. Chceš-li však zůstati u mne, pak nikdy nedoufej, že pozemská moc naplní tvůj život. Vy všichni, kteří chcete býti mými učedníky, musíte vědět, že vám mohu dáti jen duchovní bohatství! Má říše není z tohoto světa!“

Tu odešel Jidáš od něho a plakal.

Ježíš jednal s ním po této rozmluvě laskavěji než s ostatními učedníky, takže se ho Jakub jednoho dne tázal:

„Pane, proč máš rád Jidáše víc nežli nás? Což my ti nejsme tak milí? Což to není stále Jidáš, který je pln pochybností?“

Ježíš odpověděl:

„Jak bláhově mluvíš, Jakube! Nikdo mezi vámi nepotřebuje mé lásky více než Jidáš! Proto dávám mu víc, jak ty tomu říkáš. Chraň se však mluvit o své víře! Jistě, Jidáš má pochybnosti, avšak cítíš-li ty, že jsi jich prost, tu ti pravím, že se mýlíš! Což to není pochybnost o mé spravedlnosti, kladeš-li mi takové otázky? Nikdy se nenaučíte mi rozumět?“

Jakub sklonil hlavu. Styděl se. Ježíš mluvil však dále:

„Zdá-li se vám jednání vašeho bližního nesprávné, tu nečiňte ze sebe jeho soudce, neboť každý sám sebe soudí! Nestarejte se o Jidáše, nýbrž sami o sebe, aby vám nakonec nechybělo to nejcennější. To jest poznání sebe sama!“

Jakub neříkal již ničeho a mlčel i tehdy, když slyšel od druhých učedníků tytéž řeči.

„Jak přesně nás Pán zná! Ani to nejmenší mu neujde! Každé své slovo říká s přesvědčením. Zda-li i já někdy dosáhnu této trvalé jistoty!“ Tak přemýšlel Jan.

I přistoupil k Ježíšovi a tázal se ho:

„Pane, co mám říci lidem, ptají-li se mne, proč býváš hostem celníků a domy zámožných pohrdáš?“

Ježíš se usmál.

„Řekni lidem, že jsem hostem tam, kde vidím v lidech pravdu. A že pravda není viditelná na šatech lidí, nýbrž v jejich nitru. Avšak nevznikla tato otázka již dávno i v tobě, Jene?! Ty se divíš, jdeme-li k chudým stolům, protože já tomu chci a když pohrdám hojnými tabulemi. Jednou vás budu muset zavést do domu, kam nás pozvou lidé ze zvědavosti a budou od nás očekávat podbízivou vděčnost. Tam budete muset vyslechnout jejich pokořující výroky, které zasáhnou ne mne, ale vás a vaši ješitnost. Pak se už nebudete ptát: Pane, proč chodíš tak často do domů celníků?“

Tak musel Ježíš stále s velikou trpělivostí zodpovídat mnohé, přemnohé otázky. Mnohdy se mu zdálo, že to, čeho chce dosáhnouti, je téměř nemožné pro slepotu jeho učedníků. Jak dlouho žili už v jeho blízkosti a jak málo pochopili dosud z jeho slov! Tyto otázky ztěžovaly mu často život. Nebyla vždy lidská povýšenost ve všem, nač se tázali? Přijdou k správnému náhledu vždy jen tehdy, když jim ukáže jejich chyby?

Ať přicházeli do cizího města mezi tamní obyvatele, či potkali venku během svého putování lidi, kteří se k nim neodbytně přidali a nebyli spokojeni dříve, dokud jim nebyly zodpovězeny jejich otázky, vždy musel Ježíš dávat pozor na své učedníky, aby příliš nemluvili. Byli povětšině bezelstní a nechápali otázky, které jim byly dávány.

Tak přišli jednou do jednoho města a potkali mladou ženu, která nechtěla se vzdálit od Ježíše. Petr snažil se ji přimět, aby odešla, ale ona neustávala prosit. Chtěla mluvit s Ježíšem sama a beze svědků. Konečně zpozoroval Ježíš, že se za jeho zády něco děje, slyšel vzrušený hlas ženin a odmítavou, stručnou řeč Petrovu.

Zastavil se a obrátil. Tu přišel Petr rychle k němu:

„Pane, tato žena nechce jít pryč, chce s tebou mluvit. Řekni jí, že to není možné, neboť...“ přistoupil těsně k Ježíšovi, „tato žena je nevěstkou. Jistý muž z tohoto města mi to říkal!“

Ježíš zavrtěl lehce hlavou a pokynul ženě, aby přišla k němu. Petr užasle odstoupil.

„Chceš se mnou mluvit? Pověz, co chceš?“

Žena pohlížela pátravě na Ježíše a pak prosila unaveným hlasem:

„Pohleď, jak mnou všichni pohrdají, Pane! Nemohu před nimi mluvit! Znemožňují mi, abych začala nový život. Připomínají mi stále mou vinu a odhánějí mne, kdekoliv mne spatří. Volají své děti pryč, jdu-li po ulici a hrozí mi, že mne ukamenují.“

Ježíš neřekl ani slova a šel klidně dále. Žena kráčela stále vedle něho, aniž by jí v tom bránil.

Opustili město a žena stále kráčela po boku Páně. Nikdo z učedníků se neodvážil dát najevo nějaký odpor. Tak míjela hodina za hodinou. Náhle se Ježíš zastavil.

„Co očekáváš ode mne, že nejdeš domů?“

„Jediné slovo, Pane, že moje vina může býti odpykána.“

„Ty jsi se obžalovala, když jsem se tázal po tvém přání. Nalezla jsi jen žaloby a lkaní. Proto jsem ti nemohl pomoci. Teď chci ti poradit. Jdi do jiné země a tam začni nový život, po kterém toužíš. Pracuj od časného rána do pozdního večera, abys zapomněla na všechno, co bylo dříve. Jsi mladá a můžeš ještě dohonit vše, co jsi zameškala.“

„Pane, ale na mně leží má neodpykaná vina. Nedovolí mi, abych došla klidu!“

Tu pravil Ježíš mírně, protože viděl velikou tíseň této ženy:

„Odejdi v pokoji, tvé hříchy jsou ti odpuštěny!“

Hluboké mlčení zavládlo mezi učedníky. Viděli rozjasněnou tvář mladé ženy a poznali, že Ježíš nikdy neodepře své pomoci. Byl skálou pro všechny. Denně viděli, jak žehnáním oprošťuje lidi a dobrotivými slovy je přivádí na pravou cestu. Zdálo se jim nepředstavitelné, že jednou alespoň přibližně by měli i oni takto působit. A přece říkal jim to Ježíš často. Měli radost, že má k nim takovou důvěru. I když si stále o sobě mysleli, že mají vlastní mínění, a když často byli hrdi na sebe a na své vědění, nikdy nemohli uvěřit, že by v nich měly jednou vyrůst takovéto schopnosti.

Všichni měli ovšem své úkoly a snažili se je plnit. Přesto však pozorovali, že to všechno je jenom prostřední. I stěžovali si Ježíšovi. On však je utěšil a opět ujistil, že se určitě vyplní vše, o čem jim nejednou vyprávěl a čeho se nemohli dosti naposlouchat.

„Kdy to však bude, Pane?“ tázali se.

Ježíš zvážněl:

„To bude tehdy, až mne již nebude mezi vámi! Až prožijete mnohá utrpení, až pochopíte má slova, která dnes často marně vám říkám. Nikdo mezi vámi nebude bez bolesti, neboť ta jedině může vás přivést ke zralosti a připravit vás pro vaše úkoly.

Pohleďte, přišel jsem, abych vám ukázal cestu k Otci. Přicházím z Lásky a budu vždy Láskou, která drží tuto zemi. Držím vás mnohými neviditelnými vlákny, abyste nepadli. Proto žiji mezi vámi, proto přináším vám Slovo. Jen nemnozí přijmou je tak, jak já si to přeji, ale až oni ponesou ovoce, pak bude Světlo na zemi, dříve než nastane konec. Vy máte mi býti nejblíže. Ach, kéž by tomu tak bylo! Kéž byste rozuměli mým slovům, která vám neustále dávám. Není správné, když věříte, že jste již získali království nebeské, proto, že jste mými učedníky! Je málo těch, kteří jsou blízko království nebeského. Očistěte se ode všeho starého.

Žijte bez mnoha slov, mlčte a naslouchejte svému vnitřnímu hlasu, abyste sami sebe viděli takovými, jakými jste!

Vaše řeč budiž prostá, chraňte se před zaklínáním v každé větě, která přechází přes vaše rty. Vaše řeč budiž ANO a NE! A když se modlíte, pak poslouchejte téhož příkazu! Nemodlete se proto, abyste slyšeli svůj hlas, nýbrž proto se modlete, že vaše nitro po tom touží. Odvažujte se k modlitbě jen tehdy, když vaše duše je pohnuta. Nechť je to v radosti nebo v bolu. Každá modlitba ze svévole nebo ze zvyku je rouháním se Bohu! Jeho jméno budiž vám příliš svaté, než abyste je při každé příležitosti měli v ústech!

Chci vám říci, co si smíte vyprosit, a k čemu by stačilo jediné slovo. Avšak vy jste lidé této země a Slovo nepoznáte dříve, dokud nebudete žíti v ráji.

Nechoďte na ulice, abyste se modlili k Bohu. Straňte se veřejnosti, neboť tam chybí vám soustředění. Hledejte nejtišší komůrku, neboť tam můžete se přiblížit k svému Bohu!

A pak proste o živou sílu, která musí vámi proudit, chcete-li žít. Všechno přichází z této síly, která tu jest a bude. Ona působí ve všem, co může viděti váš zrak, tak jako i v tom, co vašemu zraku je skryto. A v síle Světla bude spočívati váš vzestup a vše, čeho potřebujete k životu. Vězte však, že ji můžete přijmout jen tehdy, jste-li úplně čistí a otevření…

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

 

 ( … k tématu Letnice, vylití Ducha Svatého …  )

 

...Lidé chtěli vidět od Ježíše jen zázraky. Pak byli přesvědčeni, že mají před sebou Božího vyslance. Ale učedníci, kteří směli žíti v blízkosti Ježíše, přišli beze slov k přesvědčení, že On je Syn Boží. Mezi nimi a mezi posluchači kázání Ježíšových utvořila se již hluboká propast. Učedníci nepřijímali už jeho slov doslovně, rozumem, ale cítěním. Nemohli ještě vše do důsledku promysliti, avšak měli podíl na síle Světla, která pronikala Ježíšovou řečí, a to jim dávalo nesrovnatelně víc. Stávali se pokornějšími a hlubšími. Ježíš to pozoroval s radostí. Světlo počalo v nich budit nový život. Nebezpečí, že první náraz větru všechno opět smete, bylo konečně odstraněno. Nadcházela doba dokonalé harmonie a přenášela učedníky do sféry životní radosti. Také hloubavý Jidáš vykonal tento vzestup, byl osvobozen a mohl jíti dále s ostatními.

Konečně učedníci pokročili tak daleko, že utvořili ochranný kruh kolem svého Pána. Ježíš cítil to tak blahodárně, že ještě radostněji než dříve rozdával lidem plnýma rukama vědění, jež v nitru nosil. Měl radost, že může obdarovávati a dával jim více, než mohli pochopit.

Nebyly to jen zákony pro spolužití a soukromý život lidí, nýbrž dával i to, co bylo vlastně nadpozemské. Jeho slova, i když je nebyli schopni sledovat a nemohli všechno pochopit, probouzela v nich touhu po ráji. A tuto touhu museli v sobě mít, chtěli-li do ráje opět jednou přijíti. Vědomě nebo podvědomě muselo býti v lidech přání, být jednou opět tam, ve svém duchovním domově.

Avšak více než jejich slova, jejich činy svědčily o síle, jíž byli neodolatelně přitahováni. Každý dobrý čin vedl je blíž k vysokému cíli, blíže než tisíc dobrých slov, která opravdově ani nemysleli. Proto napomínal Ježíš lidi:

„Chcete-li udělati dobrý skutek, neříkejte hlasitě jméno své dříve, než začnete. Ptejte se také vždy, proč chcete vykonati dobrý skutek. Nekonejte jej proto, aby se zvýšila vaše vážnost u lidí. Neznámi máte dávati chudým ze svých přebytků, neboť jinak nemáte z toho žádného prospěchu. Zvykněte si být dobří, aniž by i ti nejbližší něco o tom věděli.“

Když Ježíš takto mluvil, přistoupil k němu mladý muž a ptal se:

„Pane, co mám dělat, abych dosáhl království nebeského?“

Ježíš díval se na mladého muže, viděl pěkný oděv, drahocenné šperky, jeho krásný zjev, ale zakrnělou duši, spočívající pod tímto zevnějškem.

„Ptáš se vážně, či chceš ode mne slyšeti jen radu, které bys nemusel dbáti, bude-li ti nepohodlná?“

Mladý muž lehce se začervenav pravil otevřeně:

„Dosud nikdy jsem neposlechl rady žádného člověka, protože jsem nikdy o ni nežádal, ale tebe prosím o pomoc. Vím ode dneška, že život můj, tak jak dosud jsem jej prožíval, je úplně bezcenný.“

Tu naklonil se Ježíš k němu a pravil tiše tak, že jen ti, kteří nejblíže stáli, mohli to slyšet:

„Dej všechno co máš, celé své bohatství chudým a vydělávej si na svůj chléb vlastní prací, pak bude míti tvůj život smysl a budeš šťasten. Tím urovnáš si cestu do království nebeského.“

Mladý muž znovu se začervenal a trochu zachvěl. Potom se však vzpřímil, jeho tělo poprvé ztratilo své ochablé držení a dávalo tušiti jeho probuzenou vůli.

„Budu žíti podle tvé rady, Pane!“ pravil odcházeje.

Avšak mnozí, kteří slyšeli tuto radu, vrtěli hlavou a nechápali, proč by blaženost člověka měla záležeti na tom, jestli všechno rozdá. Vztahovali radu na sebe, každý, kdo ji slyšel. Tím vzniklo mnoho omylů, které mohly míti netušené následky. Ježíš to věděl, a přesto na tom nemohl nic změnit. Jeho slova šla od úst k ústům a byla od každého, kdo je přijal a dále předával, pochopena jinak.

A když Ježíš přišel do cizího města, kde jeho jméno bylo již známo, shromažďovali se obyvatelé a vyprávěli mu nadšeně, že už pochopili jeho slova, jeho učení, jež jim bylo přineseno těmi, kteří ho směli již slyšet. S úžasem naslouchal Ježíš těmto vypravěčům, kteří snažili se býti tak moudří. Užasl, co všechno se stalo z jeho učení a stále více litoval, že nemá možnost tomu zabránit. Lidé vyprávěli o jeho zázracích a vymýšleli k nim směšné a naprosto bezvýznamné lži. Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích a z jejich nepochopení vznikaly příběhy, které prý on sám zažil.

Tak Ježíš kdysi vyprávěl:

„Tisíce lidí bylo nasyceno zbytky, které byly zanechány po hostině.“

 Lidé vzali to doslovně, když slyšeli rozšiřovat toto podobenství. Věřili neuvěřitelnému, že Ježíš sám pět tisíc lidí v poušti nasytil z drobtů, které při hostině popadaly na zem. Všude bylo podivení nad tímto činem, ale lidé chtěli něco takového slyšet, aby mohli věřit. A Ježíš se velmi namáhal, aby jim umožnil pochopení, že tento zázrak není žádným zázrakem, neboť:

„Tak veliký je proud Světla, který proniká stvořením, že lidé jen částku z něho přijímají a mnoho nechávají bez povšimnutí padnouti na zem. A to, co jako drobty rozhazují, dostačí k tomu, aby nasytilo tisíce, ba miliony lidí. Vy jste zaměnili to, co je vám bližší, pozemskou potravu za potravu duchovní .

A přece závisí chléb, který udržuje vaše tělo, také od toho, čím pohrdáte. Kdyby tento proud síly pronikající ze Světla celým stvořením jednou ustal, tu byste vy i celý svět zahynuli! Neměli byste už žádné potravy, žádného života! Uvažujte o tom, když posloucháte má slova. Nesnažte se vykládat je svým způsobem, nýbrž snažte se přijmout je s objasněním, které já vám dávám.

Přicházím ze Světla a vysílám záplavu paprsků všemi úrovněmi. Jdu opět ke Světlu, když nastane obnovení síly. Každoročně dává Bůh zářiti svému Světlu do celého stvoření a jen tehdy mohu se k němu vrátit. Na vlnách Světla budu zanesen zpět do říše Otce svého. A kdyby mně bylo vzato mé pozemské tělo dříve, nežli přijde hodina, kdy božská síla proudí do stvoření, tu musel bych čekati tak dlouho, až se budu moci spojit s božským paprskem Světla, až se mi Bůh otevře!“

Ježíš zmlkl. Co vše tím řekl lidem. Dal jim nahlédnouti do zákona, který i jeho nesl, který byl zákonem Božím a jemuž jen Božské mohlo rozumět.

Pátravě rozhlížel se v kruhu...nepochopení...také u učedníků. Zda vzpomenou na tato slova alespoň tehdy, až on odejde k Otci? Ježíš věděl, že den jeho odvolání není již daleko. Přál si pozemské smrti, neboť řekl již všechno, co lidé měli vědět. Jen jedinou cestu musel ještě vykonat, do města, jež ze všech měst bylo mu nejméně milé. Do Jeruzaléma!

S odporem slyšel toto jméno, které se zdálo býti výsměchem jeho uchu. Nejvyšším městem měl býti Jeruzalém a byl lidmi stržen v znetvořený obraz toho, co v duchovnu znamenal pojem tohoto jména.

Ježíš myslel nerad na dobu, kdy měl vstoupiti do tohoto města. Město farizejů, jediné, kde vládli ještě tito pokrytci lstí a potměšilostí. Tam bylo sídlo všech vysokých kněží, kteří kladli jeho práci nové a nové překážky, kteří v národu podnítili hnutí proti němu. A on měl vystoupiti proti těmto stvůrám, s nimiž bojoval o lidi. On se svou otevřeností proti jejich zákeřnosti. Ošklivost stoupala v Ježíšovi, hnus, že had položil se mu opět do cesty v celé své odpornosti.

Avšak učedníci byli šťastni, neboť duchovní dobytí Jeruzaléma bylo jejich snem, jejich nejvnitřnějším přáním.

„Mistře, chceš s námi skutečně jít na slavnost Velikonoc do města, které je první v zemi?“

Ježíš díval se na ně smutným zrakem. Nechápal jejich radostné očekávání, které tak zřetelně bylo možno číst v jejich tvářích.

„Pane, ty jsi smuten! Proč? Což jsi neměl všude boje s farizeji, proč tedy nechceš s nimi i zde vésti boj? Vyženeš je z chrámu, národ bude chtít slyšet jenom tebe a rád se vzdá lhářů. Uvidíš, jak ti budou jásat vstříc při tvém vjezdu!“

Ježíš odpověděl:

„Měli byste mne znát, že nečekám na to, abych byl obklopen jásotem lidí, a měli byste vědět, že mi působí bolest, když vy na to čekáte. Musel bych být ješitný, kdyby ty důvody, které vedou vás, měly přiměti také mne k tomu, abych rád šel do Jeruzaléma. Ne...jsem unaven...unaven až k smrti! Šel jsem svou těžkou cestou radostně a bez bázně, šel jsem jí až na konec... Konec je přede mnou!

Ještě o tom nechci s vámi mluvit. Zbývá ještě krátký čas, který se mi zdá být delší než celý můj pozemský život. Opět poputujeme, k Jeruzalému, a budeme pospolu u Marie a Marty se svými přáteli. Chci míti ještě jednou kolem sebe klid a mír, dříve než přetrpím Jeruzalém!“

 

Učedníci byli zmateni, nerozuměli hlubokému smutku svého Pána a rozmlouvali o tom mezi sebou...

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“