ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

Malé příběhy o velkých Zákonech

 

Jak Klárku bolelo a pak nebolelo bříško

 

Klárka se ráno probudila s pláčem: „Maminko, mě bolí bříško.“

Maminka se nad Klárkou starostlivě sklonila: „Ukaž, kde tě bolí? Tady? A tady ne? Tak to nic nebude, pojď,“ vzala Klárku na klín a položila jí ruce na bříško. Klárka se stulila do klubíčka … tak dobře je jen u maminky.

„Maminko, to krásně hřeje. Máte ruce jako kamínka.“ Klárka se jen tetelila a za chvilku bříško přestalo bolet.

To bylo včera. Když se dnes Klárka probudila, měla se jít umýt a obléknout, jako každý den, ale vzpomněla si, jak to bylo pěkné, když ji maminka včera ráno chovala a hladila … včera ji maminka dokonce i oblékla…

„Maminko, mě bolí bříško - jako včera.“

To by ale nebyla maminka, aby nepoznala, že tentokrát je bříško v pořádku.

„Klárko, opravdu tě bolí bříško?“ ptala se přísně.

„Klárka se chytla za bříško a stáhla obličej: „Bolí, au, au, au.“

„To je škoda, přichystala jsem ti ke snídani kakao a chlebíček s medem. Když tě ale bolí bříško, mohu ti dát jen čaj a tvrdý rohlík.“

„Maminko, mě už bříško nebolí.“

„Tak přece jsi šidila? A nebo mě šidíš teď?“

„Nešidím, maminko, podívejte se, že nebolí,“ poskakovala Klárka po pokoji.

„Jak můžu věřit holčičce, která si vymýšlí … pro jistotu dostaneš k snídani jen hořký čaj a tvrdý rohlík.“

Za chvíli Klárka seděla u stolu, křoupala tvrdý rohlík a slibovala mamince, že už nikdy, nikdy lhát nebude.

Maminka se usmála: „To je moc dobře, Klárinko, protože tomu, kdo lže, nemůže nikdo věřit. To bys třeba řekla: „Maminko, dejte mi, prosím, napít, mám žízeň.“ A já bych si pomyslela: „Klárka si opět vymýšlí, žádnou žízeň nemá…“ A nic bych ti nedala. Ale když jsi slíbila, že už nikdy lhát nebudeš, je vše v pořádku a jsi zase moje šikovná holčička. Ale dobře si to zapamatuj.

A vy, děti, si také dobře zapamatujte, že tomu, kdo lže, nemůže nikdo věřit. Ale vy byste přece nikdy nelhaly, že ne?

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

Malé příběhy o velkých Zákonech

 

Verunka

 

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Verunka. Verunčin tatínek byl hajný - staral se o les a o zvířátka v něm.

Tatínek často procházel lesem, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Moc rád bral Verunku do lesa s sebou, protože nikdy neviděl tolik zvířátek a ptáčků, jako když s ním šla právě ona. Verunka byla ještě docela malá holčička, ale přesto už z ní zářilo něco moc krásného. A to zvířátka poznají! Když šla Verunka lesem, vůbec ji nenapadlo kňourat, že ji bolí nožičky, nebo snad běhat po lese, dupat a křičet. Kdepak, myslela na pomáhající bytosti, na stromy, ptáčky a na zvířátka kolem: přála jim, aby se měli moc krásně, aby byli zdraví a nic jim nechybělo. Vždy se usmívala a zvířátka ani ptáčci se jí nebáli. Přicházeli blíž, aby se podívali na holčičku, která jim posílá tak krásné myšlenky. Ona totiž každá krásná myšlenka je jako pohlazení.

A tak když šla Verunka s tatínkem lesem, mohla vidět srnky, zajíčky, veverky … dokonce i liška jim několikrát přeběhla přes cestu. A ptáčci? Ti se předháněli, aby Verunce zazpívali ty nejkrásnější písničky. Tatínek na zvířátka také moc pěkně myslel, ale často býval ustaraný, musel myslet na to, které stromy je třeba pokácet, komu prodá dřevo, … kdo to nechal v lese tolik smetí, … a tak k němu zvířátka nepřicházela tak blízko, jako když šel s Verunkou.srnka

Verunka chodila do lesa tak ráda. A protože měli domeček až na konci vesnice, mohla si na kraji lesa hrát, sbírat jahody nebo maliny; jen jí bylo líto, že nikde blízko nebydlí děti, které by si hrály s ní. Až jednou se do sousedství přistěhovali lidé se stejně starou holčičkou. To bylo radosti! Verunka hned běžela svou novou kamarádku přivítat.

„Já jsem Verunka, vítám tě,“ řekla způsobně.

„Já jsem Nikolka, pojď, ukážu ti svoje hračky,“ odpověděla holčička a už vedla Verunku k sobě do pokojíčku.

Verunka se nestačila divit: tolik hraček viděla snad jen v hračkářství. Byly tam panenky, medvídci, domečky a oblečky pro panenky, míče, nádobíčko, … vše, co by si jen holčička mohla přát.

Verunka se jen dívala a připadala si jako v pohádce. A to ještě Nikolka vzala do náruče panenku, která vypadala jako miminko a ta panenka se zasmála … úplně jako živá! Pak Nikolka položila panenku zpět do postýlky a panenka zaplakala. Verunka nikdy nic takového neviděla. Panenka uměla říkat „máma“ a také pít z lahvičky.

„Verunko, chceš si ji půjčit?“

Verunka panenku opatrně chovala a v té chvíli si nepřála nic jiného, než aby mohla mít také takovou.

Když pak Verunka doma mamince vyprávěla o své nové kamarádce a o její panence, hned prosila: „Maminko, prosím, že mi takovou panenku také koupíte?“

„Holčičko moje, taková panenka stojí moc peněz. Přece víš, že nikdo nemůže mít všechno, co by chtěl…“

„Ale mohl,“ odmlouvala Verunka, „Nikolka má jistě všechno, co chce!“

Maminka na to Verunce ani nestačila nic říct, protože ze dvora volal tatínek:

„Verunko, pojď, půjdeme se podívat na malá srnčátka, chceš?“

Verunka si radostně běžela pro boty, ale sotva vyšla ven, hned si vzpomněla na panenku – miminko. Dobře věděla, že když maminka řekla ne, nekoupíme, bylo by zbytečné ptát se ještě tatínka. Neřekla nic, ale myslela na to stále:

„Proč Nikolka může mít panenku miminko a já ne? Chci také takovou! A chci a chci!“

„Verunko, to je zvláštní,“ přerušil její myšlenky tatínek, „chodíme po lese už takovou dobu a ještě jsme neviděli ani zaječí ocásek. Natož srnku se srnčátkem, jistě tu ale někde jsou … nevíš, čím by to mohlo být?“

Verunka, jako by se probrala ze sna, si pomyslela:

„Vždyť já jsem na ty srnečky úplně zapomněla! Copak panenka, vždyť ani není doopravdy živá. Srnečci, kdepak jste, jak se vám asi daří? Ukážete se nám dnes? Chceme se s tatínkem jen podívat, jestli vám nic nechybí…“

Za malou chviličku Verunka uslyšela šelest a praskání větviček … a z mlází opatrně vyšla srna. Hned za ní na tenoučkých nožičkách poskakovalo srnčátko. Tatínek s Verunkou se ani nepohnuli. Tiše stáli a proti nim stála srna se srnčátkem.

„Srnečko, ty máš krásné děťátko,“ promlouvala k ní Verunka v myšlenkách, „mám vás moc ráda a přeji vám, ať se máte oba moc dobře…“

Verunce bylo tak krásně. Srnečce asi také, protože dlouho stála a důvěřivě se na Verunku dívala. Jako by jí říkala:

„Holčičko, my tě máme také rádi. Děkujeme ti za tvé krásné myšlenky. To je dobře, že jsi je opět našla.“

Verunka se usmívala. Jak jen mohla zapomenout! Od té doby už Verunka nikdy nemyslela na to, co by chtěla pro sebe. Posílala krásné myšlenky všemu kolem sebe a tak byla stále krásnější a zářivější a všem s ní bylo dobře.

Chodila si k Nikolce hrát s panenkou a Nikolka zase chodila s Verunkou a s jejím tatínkem do lesa … jestli se naučila od Verunky posílat všem krásné myšlenky? To víte, že ano. A tak byla i Nikolka stále krásnější a zářivější a vše kolem ní také.

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

Malé příběhy o velkých Zákonech

 

O Helence

 

Byla jednou jedna moc hodná holčička, jmenovala se Helenka. Ráda si hrála venku s dětmi, o všechno se s nimi pěkně rozdělila, uměla už pomáhat mamince - sama, bez říkání, utírala nádobí. A představte si, dokonce se starala i o štěňátko! Ano, úplně sama mu dávala čistou vodu. Taková to byla šikovná Helenka.

Jednou k nim přijela na návštěvu teta a dovezla Helence krásnou panenku. Takovou krásnou panenku Helenka nikdy neviděla a teď takovou měla a směla si s ní hrát. To bylo radosti!

Helenka ji hned začala česat, pak jí chystala postýlku a ani si nevšimla, že maminka umyla nádobí a čeká, kdy Helenka přijde utírat. A Hepejseklenka nic. Obléká panence šatičky.

„Helenko, pojď utřít nádobí,“ volá maminka. Helenka jde, ale nerada. Moc nerada. Rychle nádobí utřela, ale ne tak pěkně a pečlivě jako jindy, příbory dokonce jen tak nastrkala do šuplíku ... a honem, honem, už aby si mohla hrát.

Štěňátko se šlo napít a dívá se - miska je prázdná! Šťouchá do ní čumáčkem, miska rachotí po podlaze, ale Helenka nic. Ani si štěňátka nevšimne. Štěňátko jde k Helence, tahá ji za sukýnku, ale Helenka ho pošle pryč. To se ještě nestalo. Štěňátko jde na svůj pelíšek, leží tam, má žízeň a smutně se dívá, jak si Helenka hraje s panenkou.

Pak přišly děti: „Helenko, pojď si s námi hrát.“

Helenka běží, těší se, až děvčatům ukáže panenku.

„Jé, ta je krásná, můžu ji učesat?“

„Ne! To je moje panenka! Já ji učešu sama!“

„Helenko, můžu panenku povozit v kočárku?“

„Ne! Moje je! Jenom já ji budu vozit!“

Co se to s tou Helenkou stalo? To víte, že děti si dál pěkně hrály, ale Helenka šla raději domů, aby panenku nemusela nikomu půjčovat. Helenka si nechtěla hrát s dětmi, nechtěla mamince ­pomáhat, ani se starat o štěňátko, pořád jen převlékala panenku a vymýšlela jí nové účesy.

„Helenko, štěňátko nemá vodu,“ musela připomínat maminka.

Helenka naplnila misku, rychle, už aby si opět mohla hrát, ani ji neumyla, ani štěňátko nepohladila.

Už tu byl večer, Helenka se chystala do postýlky. Děkovala za tu velikou radost, co má z panenky ... a vtom ji to napadlo: „Takovou máš velkou radost ... a koho ty jsi dnes potěšila? Komu jsi udělala radost ty?“

Helenka honem běžela k mamince. „Maminko, víš, já jsem kvůli panence na všechno zapomněla, já už budu zítra znovu pěkně utírat nádobí.“

Maminka k sobě Helenku přitulila. „Ty moje hodná holčičko, to je dobře, že jsi na to sama přišla. Už jsem si říkala, že ti budu muset panenku schovat. Tak teď už běž spinkat a nezapomeň.“

„Nezapomenu!“

Helenka ještě umyla štěňátku misku na vodu, pohladila ho a šla spát. V postýlce si představovala, jakou radost budou mít děvčata, až jim panenku půjčí a už se moc těšila na další den.

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

Malé příběhy o velkých Zákonech

 

O Pobertovi

 

Byl jednou jeden zloděj. Pobert se jmenoval. Když ho nikdo neviděl, bral si co chtěl a vůbec mu nevadilo, že to není jeho. Naopak! Představte si, děti, že si myslel, jak je šikovný.

Jeho soused si na zahrádce vypěstoval krásné okurky. Dalo mu to spoustu práce, to víte, okopával, zaléval, plevel vytrhával … práce ho moc těšila. Večer okurky ještě zalil a těšil se, že ráno už bude mít první sklizeň.

Ale co se nestalo: zloděj Pobert měl na své zahrádce jokurkyen kopřivy a plevel, nechtěl tam pracovat. Ale ty okurky chtěl. V noci přelezl plot a sousedovi všechny otrhal. Nenechal mu ani jednu. Košík s okurkami si postavil k posteli a liboval si, jak to dobře udělal: soused se namáhal a nemá nic. A on, Pobert jen jde a vezme si, co chce.

Když usínal, vzpomněl si na svou babičku. Ta mu říkávala: „Pobertku, všechno, co děláme, se nám vrátí, je to tak.“ Pobert tomu ale nerozuměl – nebo – nechtěl rozumět? Myslel si, že jediné co mu hrozí je vězení a toho se nebál. Je přece tak opatrný … vězení, vězení … mumlal si, když usínal. Usnul a zdál se mu zvláštní sen:

Zdálo se mu, že pro něho přišli strážci pořádku, vzali všechno, co měl a naložili i s Pobertem na loď. Zavezli ho na ostrov a tam ho nechali.

Pobert tomu nerozuměl. „Nejsem tedy ve vězení? Kde to jsem, a proč? No, je tu docela hezky, svoje věci mám s sebou ... ale kde budu bydlet? A co budu jíst?“

Pobert se šel podle svého zvyku podívat, co by kde mohl ukrást. Chodí po ostrově, ale zvláštní věc: na dveřích domů několik zámků, v oknech okenice a mříže, kolem zahrad vysoké ploty s ostnatým drátem, všechno přivázané řetězy s velkými zámky …

„Jako by věděli, že sem přijedu a pořádně si pozamykali!“ zlobil se Pobert. „Ale mám tu svoje zlodějské nářadí, já vám ještě ukážu!“

Šel zpět k místu, kde strážci vyložili jeho věci. Ale ať hledal jak chtěl, nikde nic. „No to mi snad někdo ukradl!“

Už to tak bylo. Někdo Pobertovi ukradl úplně všechno, nezůstalo mu vůbec nic. Pobert se zlobil, vztekal, nadával, ale nebylo mu to nic platné. Stmívalo se, musel si najít nocleh. Neměl ani peníze, ani střechu nad hlavou, nezbývalo mu, než aby si našel pár větví a udělal si z nich přístřešek. Co se nachodil po lese a natahal větví, ruce ho z té dřiny bolely. Už to bylo skoro hotové, šel pro poslední větev – musel dál do lesa – a než se vrátil, někdo mu ukradl všechny větve, které předtím nanosil. Pobert byl vzteky bez sebe: „Co je to za zlodějský ostrov?“

A měl pravdu. Byl to ostrov, kde byli jen samí zloději. Jeden na druhého číhal, aby mu něco ukradl a zároveň měl strach, co kdo ukradne jemu. Proto tolik zámků, plotů a řetězů …

Pobert neměl vůbec nic. V noci pršelo, byl mokrý, zima mu byla …

„Už nikdy krást nebudu! Chci odtud pryč! Nechci být zloděj! Kdybych tak mohl všechno napravit,“ naříkal. Držel si mokrou košili, aby mu snad i tu někdo neukradl … a vtom se probudil – drží peřinu, rozhlíží se.

„Kde to jsem? To byl jen sen? Nejsem na ostrově zlodějů?“

U postele uviděl košík okurek. Rychle se oblékl, přelezl plot a okurky položil sousedovi k záhonku i s košíkem. Vrátil se do ­postele, ale spát už nemohl. Až do rána přemýšlel, komu co ještě musí vrátit, aby už nebyl zlodějem. Pochopil už, jak to babička myslela. Když někdo krade, musí čekat, že se mu to vrátí a někdo okrade ve zpětném působení jeho. Také poznal, jaké to je, když se někdo snaží, namáhá se a pak nemá nic. Ráno šel do zahrady a už se těšil, jak se bude soused divit, když najde okurky už otrhané, pěkně srovnané v novém košíku.

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

—   Nabídka  knih  nakladatelství  VOLÁNÍ   —

 

Malé příběhy o velkých Zákonech

 

O maličkém obchůdku

 

Děti, chodíte rády nakupovat? O jednom maličkém obchůdku v maličké vesničce vám povím příběh, chcete?

V té vesničce bydlí málo lidí, všichni se tam znají a chodí nakupovat do jediného maličkého obchůdku. Panu prodavači a paní prodavačce dá spoustu práce, aby měli všeho tak akorát: kdyby měli chleba málo, lidem by chyběl. Kdyby měli chleba moc, ztvrdl by a zkazil by se, a to by byla velká škoda, že?

V obchodě bylo krásně čisto, zboží pěkně uspořádané, paní prodavačka prodejnu vždy pěkně vyzdobila a oba s panem ­prodavačem byli usměvaví a milí, byla radost chodit k nim nakupovat.

Jednou si ale všimli, že se jim ztrácí zbobchodoží. „Kolik jsme tu měli másla? Ráno tu byla čtyři, dnes nikdo žádné nekupoval a jsou tu jen tři. Chybí ještě něco? Musíme se podívat.“

Ano, chybělo toho dost, to nemůže být omyl, někdo tu kradl. Pan prodavač s paní prodavačkou byli tak smutní ... kdo to jen mohl udělat? Vždyť nikdo cizí tu nebyl, jen lidé z vesnice a ti přece dobře ví, že když jim chybí peníze, mohou si vzít nákup a zaplatit příště. Proč by někdo měl krást?

„Co jen budeme dělat?“

„Na to sami nestačíme.“

„Myslíš … myslíš zavolat strážce pořádku?“

„Ale ne, strážce ne, nenapadá tě nic?“

„Aha, už vím.“

Také už, děti, víte? Víte, koho poprosili o pomoc? No ano, přece skřítka, který jim pomáhá starat se o obchod. Paní prodavačka ho mohla dokonce i vidět. Skříteček rád slíbil pomoc.

Další den byli pan prodavač i paní prodavačka tak napnutí, co se bude dít, že nedokázali dávat pozor, co si kdo přeje. Paní Malá chtěla 10 dkg salámu a pan prodavač jí místo toho podával 5 vajec. Paní Vitásková si přála sýr, paní prodavačka jí dávala zápalky …, tak se nedivte, že se v obchodě vytvořila fronta.

Paní prodavačka uviděla skřítkovu zelenou čepičku mihnout se kolem vyskládaných plechovek. Hrrr!!! Plechovky s obrovským hlukem spadly. Všichni se lekli, to víte, ale co to? Panu Ostrému leknutím něco vypadlo zpod kabátu. Co to bylo? Plechovka rybiček, dva banány a sýr. Všichni to viděli.

„Zloděj!“ vykřikla paní Rychlesudná. Ostatní jen napjatě stáli a čekali, co udělají pan prodavač s paní prodavačkou. Pan prodavač jistě zakřičí hromovým hlasem: „Vy lumpe!“ Zavolá strážce pořádku? Půjde pan Ostrý do vězení?

Ještě malou chvilku bylo ticho a pak se pan prodavač skutečně ozval. Ale ne hlasem hromovým, ale docela normálním: „Tak to vy, pane Ostrý? Prosím vás, proč?“

Pan Ostrý by se byl nejraději někam schoval. Tak se styděl!

„Prosím vás, nezlobte se, chtěl jsem vám to všechno nahradit, víte, už dva měsíce jsem bez práce, neměli jsme už co jíst, jak budu mít práci, všechno vám zaplatím.“

„A to jste nemohl přijít, vždyť bychom se domluvili, pane Ostrý!“

„Víte, pane prodavači, když já jsem se tak styděl, že si nedokážu najít práci.“

„Pane Ostrý, když někdo nemá peníze, to přece není žádná hanba, hanba je jednat proti přikázání, že mám pravdu?“

Pan Ostrý jen přikývl a sklonil hlavu. Pan prodavač se na něho povzbudivě usmál:

„Něco mě napadlo, vy jste zedník, že? Potřeboval bych opravit zídku kolem celé zahrady, než seženete práci, můžete si zatím přivydělat.“

Paní Rychlesudná dojatě zamrkala, pan Ostrý nemohl překvapením ani promluvit.

„Tak ... tak já vás okradu a vy mi ještě nabídnete práci? Copak to jde?“

„Co by nešlo, musíme si přece pomáhat, vy jste slušný člověk, v nouzi se může někdy ocitnout každý. Vím, že už nikdy krást nebudete.“

V obchodě jako by vyšlo sluníčko. Všichni zákazníci byli tak překvapení z toho všeho, co se událo, jen paní prodavačka se usmívala a dívala se na pult. Jen ona tam viděla skřítka se zelenou čepičkou, jak se spokojeně usmívá a radostně pohupuje nožkami.

A hádejte, kdo měl za týden nejkrásnější zídku z celé vesnice? No ano, pan prodavač a paní prodavačka.

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“