ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla "VE SVĚTLE PRAVDY"
( UTF-8 )

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 1 )  --
  10 / 2006

 

VELKÝ A MALÝ MOZEK !
spolupráce obou částí mozku dle Zákonů Stvoření

 

O LIDSKÉM MOZKU – pokračování III. :    Symbolika projevů ducha skrze orgány mozku a nervů  … »»

 




Malý a Velký Mozek  –  úvodem …  

 

V díle „Ve Světle Pravdy“ od Abd-ru-shina se na více místech dočítáme o napjatém, až konfliktním vztahu dvou, svojí činností zásadně odlišných, částí nejsložitějšího orgánu těla - mozku člověka. Dočítáme se zde o rozdílnosti funkcí Předního - Velkého a Zadního - Malého mozku. Abd-ru-shin v Díle „Ve Světle Pravdy“ zcela konkrétním způsobem hovoří o nepoměrném vztahu těchto dvou částí.

Část produkující prvořadě myšlenkovou - rozumovou činnost nazývá mozkem Velkým. Malý mozek naopak popisuje jako tu část, která úzce souvisí se schopností přijímat nadhmotné záchvěvy lidského ducha - cítění.

„Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni cit a ovlivňuje tím současně Malý mozek. To jest projev ducha. Tedy vlna síly, která vychází z ducha. Tuto vlnu cítí člověk přirozeně tam, kde jest duch v duši ve spojení s tělem, tedy v centru tak zvané sluneční pleteně, která předává pohyb dále k Malému mozku, který jest tím ovlivněn.

Tento Malý mozek tvoří podle určitého druhu různorodého ovlivnění podobně jako fotografická deska ihned obraz průběhu, který duch chtěl, nebo který si duch ve své mocné síle svým chtěním vytvořil. Obraz beze slov! Přední mozek přijímá tento obraz a snaží se ho vylíčit slovy. Tím vzniká tvoření myšlenek, které pak docházejí k projevu v řeči.“

 

 Vývoj mozku před narozením
 Stavba mozku člověka

 

Pěstováním rozumu – hmotného myšlení - došlo v průběhu tisíců let k nepředpokládanému vývinu části, jíž nazýváme mozkem Velkým. Tento vývin nastal spolu s počátkem chtění člověka vědět a přemýšlet. Rozumové přemýšlení není v základě ničím nepřirozeným a bylo také ve vývoji bytosti člověka na zemi Stvořitelem v moudrosti předpřipraveným. Konfliktním však můžeme nazvat směr tohoto přemýšlení, jenž byl člověkem napřen neúměrně silně jedině ke hmotnému uplatnění. Tím zesílila se také vlastní orgánová část právě Velkého mozku. Hloubáním o hmotě rozvinula své schopnosti a vlastnosti nadměrným způsobem tato jinak vývojově o mnoho mladší část natolik silně, že doslovně přerostla a zatlačila část druhou, starší část mozku, udržující spojení s duchem člověka. S duchem, jenž je vlastním živoucím jádrem našeho bytí. Člověk jest duch!

 

„Celý průběh jest ve skutečnosti velmi prostý a jednoduchý. Chci ještě jednou opakovati: Duch za pomoci sluneční pleteně ovlivňuje daný mu můstek, vtiskuje tedy ve vlnách síly určité své chtění nástroji Malého mozku, který mu byl za tím účelem dán. Tento Malý mozek přijaté ihned podává dále přednímu mozku. Při tomto dalším podání stala se již malá změna zhuštěním, poněvadž Malý mozek přiměšuje svůj vlastní druh. Nástroje, které má duch k volnému použití, pracují v lidském těle jako články řetězu, jež zapadají přesně do sebe. Ale všechny jen formují, jinak nemohou. Všechno jim přinesené formují podle svého vlastního zvláštního druhu. Tak přijímá také přední mozek obraz, předaný mu Malým mozkem a vtěsná ho přiměřeně svému poněkud hrubšímu druhu do pojmů zúžených prostorem a časem. Tím jej zhutní a uvádí tak do hmatatelnějšího již jemnohmotného světa myšlenkových forem. Přiléhavě tvoří však již také slova a věty, které pomocí orgánu řeči pronikají do jemné hrubohmotnosti jako vytvořené vlny zvukové, aby tam vyvolaly opět nový projev, který uvádí tyto vlny do pohybu.

Mluvené slovo jest tedy projev obrazů prostřednictvím předního mozku. Přední mozek může však také říditi směr projevu místo k orgánům řeči k orgánům pohybu. Tím vzniká místo slova písmo nebo čin.

To jest normální pochod činnosti lidského ducha ve hrubohmotnosti, tak jak ho chtěl Stvořitel.

Jest to správná cesta, která by byla přivodila zdravý a správný vývoj ve Stvoření. Při tom by lidstvo nebylo mohlo zbloudit.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 2 )  --
  10 / 2006

 

  –  pokračování …  

 

Avšak člověk vystoupil dobrovolně z této dráhy, která mu byla předepsána podstatou těla. Svévolně zasáhl do normálního chodu řetězu svých nástrojů a utvořil si z rozumu bůžka. Tím vynaložil veškerou sílu na výchovu rozumu a vyplýtval ji jednostranně jen na tento bod. Přední mozek jako výrobce namáhal se nepoměrně více vzhledem ke všem ostatním spolupracujícím nástrojům. To se přirozeně vymstilo. Stejnoměrná a společná práce všech jednotlivých článků řetězu byla přehozena a zadržena a tím byl porušen i každý správný vývoj. Nejvyšší napětí pouze předního mozku, trvající již po tisíciletí, vyhnalo jeho vzrůst daleko nad všechno ostatní. Následkem toho jest zatlačení činnosti všech zanedbaných částí, které při menším upotřebení nutně zůstávaly slabšími. K těm patří v první řadě Malý mozek, který jest nástrojem ducha. Z toho vyplývá, že činnost vlastního lidského ducha byla nejen silně omezena, nýbrž často byla úplně podvázána a vyloučena. Možnost správného styku ducha s předním mozkem přes můstek Malého mozku jest zasypána.

V jednostranném přepěstění předního mozku spočívá dědičný hřích pozemského člověka proti Bohu nebo lépe řečeno proti Božským Zákonům, které jsou skryty ve správném uložení a funkci všech tělesných nástrojů právě tak, jako v celém Stvoření. Dodržení správného rozdělení bylo by neslo v sobě i správnou a přímou cestu k vzestupu pro lidského ducha. Ale tak člověk ve své domýšlivosti a ctižádosti zasáhl do sítě zdravého působení, vytrhl z ní jednu část a pěstoval ji zvláště, nedbaje všech ostatních. To muselo přivoditi nerovnost a poruchy. Je-li však takovým způsobem zadržen běh přirozeného dění, musí býti nezbytným následkem toho onemocnění a selhání a nakonec pak divoký zmatek a zhroucení.“

 

Spojení mezi duchem a hmotnou pozemskou schránou udržuje právě nervová pletivová síť, vědou poznávaná jako síť SYMPATIKUS a PARASYMPATIKUS. Skrze tuto síť (obr. 2) vstupuje spojení s duchem do mozkové části, jíž nazýváme citovým mozkem - Malým mozkem. Část záchvěvů - záření ducha spojuje se pak přímo s orgány mozkové části Malého mozku a vyvolává zde zcela specifické účinky na projevy chtění a jednání člověka.

Malý mozek má více oddílů. Následně si je zde popíšeme i se základním rozčleněním jejich různorodé práce. Je zde také nutné poukázat na dosavadní velmi častou nesprávnost - domněnku čtenářů Díla „Ve Světle Pravdy“, že zadním - Malým mozkem je míněn vědou označovaný mozeček - cerebellum. Tato domněnka vzniká právě neúplným pochopením pojmu Zadní - Malý mozek v Díle „Ve Světle Pravdy“. Proto zde uveďme ještě jednou: část mozku nazývaná vědou správně Mozeček - není onen Malý mozek, popisovaný Abd-ru-shinem v Díle „Poselství Grálu“. Pojem Malý mozek zahrnuje celou soustavu jednotlivých částí tak zvaného nejstaršího původního oddílu mozku, jenž byl plně vyvinut již v období prvotních lidí na zemi.

 

„Je naprosto vyloučeno, aby mohl být lidský duch přímo spojen s předním mozkem, neboť podstata předního mozku se k tomu vůbec nehodí. Přední mozek je bezpodmínečně odkázán na plnou práci Malého mozku, a sám podle Boží Vůle má stát v řadě za ním, má-li správně plnit činnost mu určenou.

Malý mozek je uzpůsoben k tomu, aby přijímal záchvěvy ducha. Malý mozek nelze obejít. Přední mozek má totiž za úkol připravovat již přechod k jemné hrubohmotnosti, je tedy i zcela jiné, mnohem hrubší podstaty.“

(výběr z přednášky   Cit, z knihy   Ve Světle Pravdy od Abd-ru-shina)

 

 Proudění vjemů ze Sluneční pleteně do Hypothalamu
 Thalamus, Hypothalamus, Hypofýza

 

Co je tedy Malý mozek, popisovaný Abd-ru-shinem v Díle „Ve Světle Pravdy“? Nedílnými součástmi onoho popisovaného Malého mozku jsou také tyto orgány:

Hypothalamus, Thalamus, epifýza, hypofýza a také i mozeček. (obr. 3, 4, 5)

Základní zakotvení záchvěvů - vědomého i nevědomého chtění ducha, přicházejícího skrze nervovou síť v místě sluneční pleteně, uskutečňuje se v části Malého mozku, jíž nazýváme Hypothalamus. Současně s tím také bezprostředně vstupují tyto záchvěvy do části Thalamu. V místě Hypothalamu dělí se zároveň ono záření prostřednictvím elektrovodivých vzruchů nervových buněk a proniká do okolních orgánů, jež přímo bezprostředně ovlivňuje.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 3 )  --
  10 / 2006

 

  –  pokračování …  

 

Těmito orgány jsou Hypofýza, Epifýza a také i zpětně most Varolův, jenž vytváří spojení s tělesnými orgány skrze systém nervové soustavy prodloužené míchy.

Ještě jednou si zde zopakujme postup pronikání chtění duchovního nitra člověka do denního vědomí. Tento postup je následující: Z nervové soustavy, skrze část, jež souvisí s již zmíněnou sluneční pletení (solar plexis), proniká největší část životní síly ducha v podobě impulsu směrem k mozkovému orgánu. Zde nejprve dostane se do oddílu Hypothalamu. Z orgánu Hypothalamu pronikají pak přeměněné duchovní impulsy, přicházejíce ze sluneční pleteně do orgánu Thalamu, kde vyvolávají plné vědomí ducha ve hmotě. To jest ono známé uvědomění si sebe sama „já jsem“! Z Hypothalamu vychází také současně impuls do spojení s epifýzou (šišinkou mozkovou), která je zároveň nejsilnějším přijímačem a utváří tak vyzařování, udržující spojení s nadhmotnými úrovněmi, a to zejména v období spánku pozemského těla člověka. Prostřednictvím epifýzy – šišinky mozkové přichází nadhmotné vjemy a obrazy vidění ducha. Tento děj probíhá trvale, tedy nejenom ve spánku. Při denním vědomí však, právě neúměrným vyzařováním, vytvořeným pod tlakem činnosti Velkého mozku, je u většiny lidí zcela potlačen. U nevelké části lidí je však ještě možné, skrze tuto mozkovou část – epifýzu, přijímat duchovní vjemy i za denního vědomí. Od epifýzy potom proudí informace o duchovním obrazu do orgánu Thalamu, z něhož opětně část vjemů přechází do Hypothalamu ke zpracování pro tělesné nervové pletivo.

Nyní ale pokračujme dále. Nejsilnější část záření v podobě duchovního obrazu proniká tedy, jak již bylo popsáno, od sluneční pleteně skrze Hypothalamus, Thalamus a následné nervové buňky, vytvářející spojení do střední mezimozkové části, do takzvaného limbického systému (obr. 6) - „předpokoje“ Velkého mozku, z něhož se společně s lidským vývojem ve schopnosti přemýšlení a uvažování před miliony let vyvinuly mozkové laloky Velkého mozku. Limbický systém je nejstarší částí jinak celkově mladého oddílu mozku - Velkého mozku. Je tak oním původním základem Velkého mozku. Odtud, z limbického systému, je pak tedy tento přepracovaný obraz předán dále do šedé mozkové kůry jednotlivých laloků, kde je podroben zformování do mluvených nebo psaných slov, či do pozemsky jinak viditelné srozumitelné formy. Vedlejší části záření pronikají současně bezprostředně i do již zmíněných ostatních částí Malého mozku, které zajišťují všechny tělesné a orgánové procesy. Tak kupříkladu Mozeček současně se slovy o přijetí obrazů zajišťuje i vyjádření gesty rukou nebo i celým tělem. Čisté citové záchvěvy ducha trvale vstupují do hmotného těla člověka současně skrze trojici orgánů, z nichž nejdůležitější v mozku je Hypothalamus. Téměř současně s ním je spojen skrze impulsy nervů i Thalamus. V tělesné rovině je to pak ještě nervová část SYMPATIKUS v oblasti hrudníku pod kostí hrudního koše, která ovlivňuje tělesné jednání  pohyby. Také právě i cerebellum  mozeček je spoluúčinným na této pohybové činnosti těla.

Ještě jednou si zde popišme celý průběh cesty citového vjemu. Popišme si pouť citu z Malého mozku k mozku Velkému, jeho projevy navenek a následný návrat hmotných prožitků zpět k duchu člověka.

Citové záchvěvy rozebíhají se tedy z místa Hypothalamu v Malém mozku skrze impulsy nervových vláken do těchto všech míst: po nervových drahách běží chtění ducha z Hypothalamu k Thalamu, k Hypofýze, Epifýze a také mozečku. Hypofýza společně s Epifýzou, jež je opětně spojená s Hypothalamem, vytváří pak z těchto impulsů silné emoce a vjemy. Thalamus, jakožto krátkovlnný vysílač Malého mozku předává upravené, vědomím umocněné impulsy a vjemy ducha do zmíněné rozumové části mozku – do Mozku Velkého! Zde nalezne pak tento impuls ono odpovídající místo, kde je vytvořena – zformována konkrétní myšlenka. Často pak následně také čin.

Oproti dnešnímu stavu, kdy Velký mozek přijímá myšlenkové vjemy z myšlenkových centrál, z předkvarkové části hmotnosti, měl Velký mozek tyto myšlenkové formy také vždy správně předávat k přepracování, jako zpětné impulsy, zpátky do správy Thalamusu a Hypothalamusu, jež by přeměnily tento vjem na duchovní záchvěvy a záření v cítění, které jedině správně přijímá duch – nitro člověka. To se však, žel, dnes často neděje. Přebujení mozkové části Velkého mozku způsobuje, že u některých lidí je tato cesta dokonce již téměř uzavřena. Velký mozek snaží se svou přebujelostí ve vyzařování nervových vláken strhávat na sebe veškerou aktivitu a tak namísto přeposílání plného vjemu k orgánům Malého mozku ponechává si toto záření zcela při sobě ve snaze sám nalézt nejefektivnější řešení na vzniklou situaci způsobem, velmi podobným práci počítačové databáze. Kalkulování myšlenkami, slovy a činy je tak koncovým řešením práce rozumu, jenž je konečným produktem Velkého mozku. Procítění duchem je pak obsaženo v jednání člověka jen zčásti nebo je nejčastěji zcela úplně odříznuto nevpuštěním impulsů Velkým mozkem do mozku Malého.

Dnes jsou tak u mnoha lidí Velkým mozkem přepuštěny jen nervové záchvěvy, které jsou určeny orgánu limbického systému a hypofýzy, v nichž vznikají potom člověku známé pocity. Pocity jsou produktem vnímání člověka na tělesné rovině. Duchovní úroveň zůstává v tomto směru oddělena stranou. Je také samozřejmé, že nepoužíváním u člověka v průběhu života tyto původně průchodné cesty nervových záchvěvů mezi Velkým a Malým mozkem stále více zakrňují. Po čase se pak takový člověk může stát úplně neschopným čistého citu. Z pohledu díla Stvoření, které poskytlo lidskému duchu pozemské tělo jedině za účelem rozvíjení duchovních vlastností zde na zemi, jeví se pak takoví lidé ve své neschopnosti citu skutečnými mozkovými mrzáky. Tito lidé jsou pak i přes svoji rozumovou bystrost a pohotovost z duchovního hlediska postiženými – neschopnými vnitřního rozletu k vysokým cílům a ideálům, existujícím vysoko  nad  hmotou.

Velký mozek sám o sobě není schopen rozlišovat takové jemné vjemy, jako je svědomí, nelhaní, nepoškozování bližních a zejména není schopen vůbec projevovat čisté city lásky, přátelství, pomoci. Tyto city, proudící z duchovních záchvěvů ducha zastavují se na bariéře, která vznikla v místě mezi Malým a Velkým mozkem. Cesta citů je generačním vývojem mozku pozemského lidstva dědičně silně zúžena. Již malé děti přináší si tak předpoklad silné myšlenkové práce v rozumu na úkor dostatečné potřebné činnosti mozku Malého, jakožto orgánu udržujícího skrze jemné záchvěvy bezprostřední spojení s duchovním nitrem člověka. Tak každé dítě, které dnes přichází na zemi, je určitým způsobem mozkově postiženo - nahlédneme-li na vývoj dítěte z pohledu zdravého duchovního vývoje. Musí být proto o to silněji všemi rodiči a vychovateli vedeno dnešní dětství se zaměřením na rozvíjení schopnosti cítění. Více, než encyklopedické znalosti školní osnovy, je potřebné u dětí rozvíjet city svědomí spojené s osobní zodpovědností, schopnost opravdového přátelství, schopnost smyslu pro krásu, úzký vztah k přírodě, k přírodním bytostem a zejména plnocenný vztah ke Stvoření a Stvořiteli, jakožto pojmům zcela přirozeným a pochopitelným.

Tyto projevy a city jsou velmi důležitými pro zesílení spojení mezi Malým a Velkým mozkem. Velký mozek je také současně uzpůsoben, jakožto orgán schopný vyvíjení se zejména v dětském věku, zakotvit do jemných spojení s myšlenkovým světem čistá spojení s centrálami lásky, čestnosti , odpovědnosti a dalšími vlastnostmi. Právě tímto způsobem hrubohmotně správné vyformování mozkových závitů bude vždy velkou pomocí pro následující život v dospělosti člověka.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 4 )  --
  10 / 2006

 

  –  pokračování …  

 

Každý z rodičů, který touží opravdově pomoci svým dětem, nechť tedy pamatuje na to, že rozvoj citových vlastností od prvních měsíců do 10-tého roku dítěte je tím nejvíce rozhodujícím pro duševní plnocennost dětí v přípravě na pozemský život. Školní vzdělání musí být, zejména v období 6 - 10 roku dítěte ujednodušeno tak, aby dítě mohlo být prostým a živým způsobem připraveno pro přijímání takových záchvěvů informací, aby tyto mohl pak Velký mozek snadno a bez překážek přivádět k Malému mozku, z něhož pak bude duch dítěte prožívat nejenom znalost věcí, ale zejména plné souznění s těmito znalostmi.

To platí pro všechny předměty. Komenského zvolání Škola hrou tak, v souvislostech s těmito novými znalostmi práce mozku ve vztahu k lidskému duchu, získává ještě zcela nový obraz - obraz zodpovědnosti v učení se dítěte všem znalostem duchovních souvislostí, jež jsou pro skutečný smysl života člověka těmi nejdůležitějšími.

Velký mozek dítěte musí být zatěžován jen úměrně natolik, aby práce mezi závity čelního a temenního laloku byla stále plně přenositelnou do míst Thalamu a Hypothalamu. Obrazotvornost a schopnost čistého vnímání krásy v představách a fantaziích posiluje a rozvíjí epifýzu. Pohybový rozvoj dítěte spoluvytváří cerebellum - mozeček, jenž posiluje mimo jiné jemnost a ladnost pohybů v celkové motorice dítěte. Radostné a čisté vnímání přírody dítětem je pak velmi posilující pro nervovou síť sluneční pleteně, jež souvisí opětně s nervovými soustavami SYMPATIKU a PARASYMPATIKU, jež v přirozeném propojení s Hypothalamusem a Thalamusem v Malém mozku rozvíjí v plné rovnováze zdravý tělesný i duševní růst dítěte. Jedině tělesně zdravé a otužilé dítě umožňuje plnocenný projev duchovnímu nitru! Radost, svěžest a pohyb jsou k tomu těmi nejlepšími průvodci.

Avšak také i dospělý člověk, jenž rozhoří v sobě touhu po silnějším prožívání ušlechtilých citů a myšlenek, má v díle Stvoření umožněnu cestu návratu i přes popisované sužující informace o dědičném provinění na deformaci mozku. Mocné chtění po ušlechtilém konání, vroucí touha po správném jednání v životě umožňuje opětné rozvinutí čistého citového života i tomu nejtěžšímu případu člověka, kdy spojení mezi Malým a Velkým mozkem je podvázaným natolik, že téměř nedochází k propojujícím záchvěvům. Vše je podmíněno jedině čistotou a poctivostí vůle v usilování k ušlechtilým hodnotám. Taková vůle nebude však také zůstávat jen u přemýšlivého hloubání, nýbrž vždy dojde až k uskutečnění dobra v činu.

Jedině tato cesta je správnou. Jiná cesta je vyloučená tím, že není dostatečně silná k prostoupení trvajícího zúžení pronikání záchvěvů citu mezi Malým a Velkým mozkem.

Nikdo z lidí na této zemi tak není beznadějně vyloučen z návratu ke vznešenému citovému životu, ledaže on sám ... nechce! Není tedy omluvy pro nemožnost nápravy stavu dnešní nesprávné práce mozku největší části lidí. Jedině silné mechanické poškození je možným k uzavření této možnosti. Avšak to není případ nikoho z 99% lidí. Ani případy, kdy mozek nepracuje plně správně na základě vrozené vady, zranění nebo nemoci není možné považovat za celoživotně nezměnitelné, pokud se nevynaložila všechna síla ve správném léčení!

 

Základní přehled mozkových částí z pohledu Díla „Ve Světle Pravdy“ :

 

VELKÝ MOZEK

–   čelní lalok - logika rozumu - ukládání vibrací myšlenkového světa

–   temenní lalok - smyslové vjemy z povrchu těla

–   temenní lalok (zadní) - asociační myšlení

–   týlní lalok - zrakové vjemy

–   spánkový lalok - centrum sluchu a řeči

–   spánkový lalok spodní - uvědomění tvaru a polohy těla

 Limbický systém

 

MEZIMOZEK

–    Limbický systém - přenos emocí, pocity těla, ovlivňuje vědomé chování člověka

 

MALÝ MOZEK

–   Hrbol mezimozkový (Thalamus) - vývojově nejstarší část mozku - nervové vzruchy centrální nervové soustavy předávání a přebírání všech nervových záchvěvů v mozkové kůře - sebevědomí ducha ve hmotné existenci těla.

–   Podhrbolí (Hypothalamus) - centrum vegetativních funkcí - srdce, cévy, činnost trávícího traktu, výchozí oživující funkce, podmiňující existenci tělesného aparátu. Nejsilnější spojení s duchovním jádrem člověka, napojeném na nervovou síť SYMPATIKU a PARASYMPATIKU.

–   Podvěsek mozkový - Hypofýza (Hypophysis) - ovlivňuje tělesné pochody. Přední lalok ovlivňuje činnost štítné žlázy a nadledvinek. Zadní lalok ve spolupráci s Hypothalamem ovlivňuje tělesnou teplotu a vodní režim v těle - oživuje krev pro tělesné přejímání vyzařování ducha. Prostřední lalok - ovlivňuje rozmnožovací procesy v těle.

–   Most Varolův (Pons Varoli) - přepojovací most pro vjemy a impulsy nervových buněk těla - udržuje spojení s mozečkem.

–   Šišinka mozková (Epiphysa) - jemné vnímání nadhmotných záchvěvů ve Stvoření, tzv. orgán šestého smyslu člověka. Silné kotviště, přijímající inspirace a obrazy z úrovní nad hmotou.
Šišinka je nesmírně důležitý orgán Malého mozku, umožňující vyvažovat přemýšlení Velkého mozku - (tzv. napojování se na myšlenkové centrály) - inspirativním přijímáním z vyšších úrovní Stvoření.

–   Mozeček (Cerebellum) - regulátor jemnosti (ladnosti) pohybů, spoluutváří pohybový projev v součinnosti s chtěním duchovního nitra. Vrcholným projevem je mimika, tanec, ladnost a harmonie pohybů těla. Rozhodující není cvik pohybů ale trvalá ladná pohyblivost. Současně s prací Velkého mozku vytváří mozeček duplikovaně totožnou práci v přemýšlení, mluvení, jednání. Jedná se však o určitý předobraz, mající za úkol v ovlivnění přivést z jemnějšího světa ducha impulsy pro práci Velkého mozku. V dnešní době je tato součinnost obou mozků v útlumu natolik, že Velký mozek jemné impulsy mozečku neregistruje.

 

Pokračování:  popis činnosti jednotlivých částí mozku.

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 5 )  --
  10 / 2006

 

Thalamus a Hypothalamus  

 

V případě těchto dvou částí Malého mozku jedná se o nejdůležitější orgány ve smyslu přijímání citových záchvěvů z nervového systému (práce Hypothalamu) a jejich bezprostředního přeposílání ke všem ostatním nervovým a žlázovým částem mozku (náplň činnosti Thalamu).

Orgány Hypothalamus a Thalamus jsou v mozkové části hlavy umístěny zhruba ve výši čela člověka. Jsou tedy úplně vnořeny do části Velkého mozku, s nímž je spojený právě Thalamus, skrze limbický systém - takzvanou základní vývojovou část Velkého mozku.

Umístění těchto dvou orgánů je zcela zásadně důležitým, neboť z jemnějšího pohledu tyto přenáší společně s citovým zachvíváním do mozku ono duchovní já, jež je základem vědomí člověka zde ve hmotnosti. Jejich činnost, která je zcela základní pro orgánovou nevědomou i vědomou - psychickou existenci lidského ducha, ovlivňuje lidstvo již od samého počátku inkarnace prvotních lidí do pozemského tělesného aparátu. Již tito lidé dávných dob znali také vysoký význam důležité posily tohoto místa v mozkové části. Tato posila se uskutečňuje znamením na čele. A to znamením rovnoramenného kříže. Poskytnutí tohoto znamení na čelo, člověkem povolaným ze Světla, nemá tak být jen samotným symbolickým aktem při křtu či zpečetění Světlu, jak to bývá obecně nahlíženo, nýbrž toto znamení přímo ovlivňuje právě oba orgány – Hypothalamus a Thalamus, posilujíc je ke správné činnosti. Znamení kříže na čele ovlivňuje tyto dvě nesmírně důležité části Malého mozku ke správnému a rovnoměrnému šíření duchovního Světla v mozkovém aparátu člověka. Má tak být poskytnutím tohoto znamení v posile rozpohybováno správné a zdravé přenášení duchovních citů k mozkové části, zabývající se myšlením a uskutečňováním činů - k Velkému mozku. Toto znamení na čele tak na úrovni jemné hrubohmotnosti ovlivňuje aparát mozku svým zachvíváním ke zvýšené duchovní činnosti, a to právě především u těchto dvou částí – Hypothalamu a Thalamu.

Posílením činnosti Hypothalamu a Thalamu má vstoupit spolu s citovým zachvíváním do myšlenek člověka více světlého klidu a míru. Správná činnost těchto dvou částí má tak vždy přinášet větší vyrovnanost mezi citovým projevováním a rozumovou prací Velkého mozku.

Člověk, jenž správně využívá práci orgánů Hypothalamu a Thalamu, bude vždy zdravě a reálně uvažujícím, současně však bude i plně respektujícím citové ohlašování svého ducha.

 

Křest Frankského krále Chlodwiga v Remeši

 

Arcibiskup Metoděj křtí českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu na Velehradě r. 877

 

Vznešenost, míruplnost a ušlechtilost v jednání je zjevným průkazem správné činnosti orgánů Hypothalamu a Thalamu u člověka. Tyto orgány můžeme nejlépe posilovat a zprůchodňovat jedině každodenním uskutečňováním ušlechtilých činů pro druhé lidi. Tímto postupováním je totiž trvale udržováno silné a plnocenné zachvívání přenosu čistých citů ducha skrze Hypothalamus a Thalamus do Velkého mozku, jenž přeměňuje chtění ducha k uskutečnění ve hrubé hmotnosti. Uskutečňování činů ku pomoci a podpoře bližních tedy významně posiluje činnost orgánů Hypothalamu a Thalamu.

Zůstávání pouze u myšlenek vytváří přitom často jen zesláblé přemostění citů přes tyto orgány k Velkému mozku. Tyto city pak nemají sílu k uskutečnění a jsou tedy zjevně o poznání slabšími než city, které dojdou k hrubohmotnému zformování v čin. Takový člověk musí pak více přidat na síle svého cítění při uskutečňování hlubokých pomáhajících činů pro bližní, neboť jedině převedením do viditelných hrubohmotných forem - slov, písma, činů - posiluje současně zpětně tyto dva orgány Malého mozku, Hypothalamus a Thalamus, a tím sám přivádí si pro sebe více Světlého duchovního přílivu pomocí a inspirací, jež k němu proudí právě skrze další významnou část mozku Epifýzu - tzv. Šišinku mozkovou. Již Ježíš hovořil právě k tomuto přemostění, když učedníkům říkal, že jejich duch jest jistě hotov, ale tělo je slabé. Tím bylo Ježíšem myšleno právě ono úskalí, spočívající v zeslabené práci Hypothalamu a Thalamu, kde přepojuje se v přeměně síly impuls chtění ducha k hrubohmotnému uskutečnění skrze následné oddíly Velkého mozku. Uskutečnění chtění ducha v hrubohmotný čin přináší člověku mnohonásobně silnější prožití zodpovědnosti, než je tomu v případě myšlenky. Přestože i v případě myšlenky je zodpovědnost z duchovního hlediska totožná s činem, hrubohmotné konání však přináší člověku v jeho zrání nejsilnější a tím nejcennější prožívání ve hrubé hmotnosti. Hrubohmotný čin nelze popírat. Hrubohmotné činy tak zcela zřetelně hovoří o zralosti ducha. Zralost ducha se pak současně rozvíjí při prožívání hrubohmotného konání. Vše ostatní snadno sklouzává do hloubání. Čin je projevem nesrovnatelně větší síly a přesvědčivosti v duchu o konkrétní věci. Sílu k tomuto projevu v činech podporují pak právě ve správném zachvívání mozkové orgány Hypothalamus a Thalamus.

Více Světla a lásky pro každodenní prožívání člověka zde na zemi spočívá proto, viděno z pohledu práce mozku člověka, z největší míry ve správné práci těchto dvou zmíněných orgánů - Hypothalamu a Thalamu. Ve správném a zdravém zachvívání těchto dvou částí Malého mozku je skryt často zmíněný - hledaný ideál lidského působení na zemi.

Tajemství pravého lidství je v plném rozvinutí harmonické práce těchto dvou orgánů mozku. Právě pak část Thalamus je úzce související s upravením dosud nezvládnutého, nevyrovnaného stavu mezi rozumem a citem. Člověk, který se tedy naučí ve správném užívání posily tohoto orgánu převádět své citové chtění ducha v uskutečňování zodpovědných hrubohmotných činů, je také na té nejsprávnější cestě ke znovunalezení míru a lásky ve svém nitru.

Takový jde pak pravou cestou ke Světlým výšinám, k nimž lne stále silněji jeho probuzelé nitro – jeho duch.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 6 )  --
  10 / 2006

 

Šišinka mozková (Epiphysa)  

 

Epifýza je nejzvláštnější a dosud také nejvíce záhadnou částí Malého mozku. Tato část Malého mozku je považována za žlázu a zároveň je připouštěno vědou, že jedná se možná současně o složitý pletenec velmi jemných nervových vláken a buněk. Věda doposud také nahlíží na Epifýzu jen jako na orgán, ovlivňující činnost ostatních tělesných orgánů ve dne - za denního světla a za tmy - v noci. Vylučováním zcela specifických látek do nervového oběhu v těle reguluje významně Šišinka mozková tělesné procesy při denním a nočním světle. Tato vědou poznávaná činnost orgánu Epifýzy je však ve skutečnosti jen vedlejším produktem práce tohoto drobného kulovitého tělíska v Malém mozku.

Produkování látek hormonu Melatoninu Šišinkou mozkovou je tedy určeno jen pro fyzickou úroveň těla. Pravý význam činnosti Šišinky mozkové však leží na duchovní úrovni člověka.

Šišinka mozková prostupuje, jakožto malý výrůstek vyčnívající z části Thalamu, směrem k části Velkého mozku, pod nějž je právě natěsno zasunuta v jeho spodní části, a to ve středu, přesně mezi oběma polovinami masivních částí Velkého mozku. Šišinka mozková je již tisíce let poznávána také zejména duchovními učiteli Východu jako významný duchovní orgán mozku. Často nese v duchovní literatuře označení tzv. „třetího oka“.

Co je tedy ve skutečnosti ona Šišinka mozková?

EpifýzaŠišinka mozková je důležitým spojujícím článkem v Malém mozku. Je oním zvláštním článkem, jenž je schopen svým uzpůsobením přijímat vysoké duchovní záchvěvy – obrazy a inspirace. Schopnost vidění duchovních obrazů je pravou činností Šišinky mozkové. Neméně důležitou je pak i schopnost vnímání a přijímání čistých pomáhajících impulsů duchovních pomocníků, přinášejících člověku velmi často východisko ze svízelných životních situací. Pochopitelně jsou zde myšlena jen taková východiska a řešení, která jsou čistá, spravedlivá a úmyslně neubližující.

Jsou to tedy inspirace zásadně odlišného druhu než ty, které přijímá tak často Velký mozek z kvarkových a předkvarkových úrovní myšlenkových forem. Vodítkem pro správné rozpoznání práce Šišinky mozkové od činnosti vyzařování závitů Velkého mozku je vždy čistota, radost a pravá posila k dalšímu bytí člověka.

Není přitom těžké naučit se správně poznávat zmíněnou, ničím nenahraditelnou práci Epifýzy – Šišinky mozkové. Není to těžké, ovšem jen pokud člověk chce.

Šišinka mozková, jako již zmíněný velmi zvláštní orgán Malého mozku, roste pouze u velmi malých dětí, a to nejdéle do zhruba sedmého roku věku. Dále pak zůstává zakrněna v růstu. Svůj díl na tomto stavu má vedle genetických základů dnešního člověka také stále silnější přetěžování předního - Velkého mozku dítěte - při intenzivním učení se školní látky zpaměti. Vyzařování závitů Velkého mozku zeslabuje přijímací schopnost Epifýzy – Šišinky mozkové. Často tak proto silné záření Velkého mozku natrvalo zcela zatlačí přijímací schopnosti Šišinky mozkové. Takový člověk nebo i dítě je pak úplně odříznuto rušivým zářením závitů Velkého mozku od duchovních pomocí, přicházejících k němu ve vážných životních situacích. Jaká tedy z dnešního způsobu „učení se“ plyne nesmírná škoda pro ducha člověka, domyslí si nyní snadno každý čtenář tohoto článku.

Malé děti až do věku svých deseti let neměly by být proto podrobovány přemrštěnému požadavku učení, vyžadujícímu často otrocké cvičení zpaměti. S výjimkou základních počtů a znalosti rodného jazyka, nemá být nepřiměřeně naléháno na děti, kterým takové způsoby učení činí potíže.

Duchovní rozměr života musí být v tomto upřednostněn! Škoda, která je těmito školícími postupy způsobována, je tragickou jak pro jednotlivce, tak následně pro celou společnost. Citově správně rozvinutý člověk je přece jen schopen doplnit si potřebné znalosti snadno, vždy, kdy je mu toho v životě potřeba, a to i ve vyšším věku. Avšak přebujení části Velkého mozku je možné změnit jen velmi namáhavě a s potřebou velkého boje. Možno tak dnešní stav mnohých lidí nazvat stavem těžké nemoci, při níž trpí bolestně duchovní nitro člověka. Stav, který je dnes považován obecně za normální, je tedy stavem duchovního úpadku, v trvalém útlaku orgánů Malého mozku vybičovanou činností mozku Velkého. Musí tak být stanovena správná diagnóza dnešního zdeformování mozku člověka. Teprve pak bude možné nastoupit cestu uzdravení a duchovního procitnutí ve schopnosti trvalého spojení mezi duchem člověka a mozkovými částmi. Nyní ale zpět k Šišince mozkové.

Zdravý vývoj Šišinky mozkové je potřeba u dětí i dospělých rozvíjet především představivostí při čtení krásné a hodnotné literatury. Pochopitelně zde tím nemyslíme rozvíjení nezdravých fantazií. Ty jsou právě jen součástí dnešní přebujelé práce Velkého mozku! Čisté příběhy a pohádky pro děti jsou velmi důležitými pro rozvoj přijímání Šišinky mozkové. Také na prvním místě vědění o Bohu a Světle již od raného věku je tím nejcennějším pro vývoj dítěte. Spolu s tím také i krátké, čisté modlitby jsou velmi posilující pro vývoj zachvívání orgánu Epifýzy – Šišinky mozkové. Naopak dívání na televizi či práce s počítačem Šišinku mozkovou v její činnosti ubíjí právě přepjatým vyzařováním Velkého mozku, který je u těchto činností obzvláště silně zapojen.

 

 Činnost velkého mozku inspirativní - duchovní přijímání Šišinky mozkové

 

Pro zdravý tělesný vývoj tohoto orgánu je u dětí vhodné také občasné požívání čerstvě natrhaných lesních borůvek. Několik hrstí během léta předá svým vyzařováním nesmírně mnoho posílení pro zdravý vývin Šišinky. Též zralá semena máku (jedině zralá semena pro kuchyňské využití!!, nikoliv odvar či jiné látky!) jsou vhodná k podpoře správného vývoje orgánu Šišinky mozkové. Proto by měl být mák pravidelně zařazován do stravy dětí ve školním věku pro zajištění zdravého vývoje.

Nyní pojďme ještě dále.

Právě Šišinka mozková je velmi intenzivně vystavena působení vysokého duchovního aktu  zpečetění ze Světla.

Šišinka je vyvinuta v mozkové části na místě, které je nejsilněji přijímajícím duchovní inspirace. Při aktu zpečetění je žehnajícím přikládána ruka, zprostředkovávající příliv Světlé Síly právě na místě hlavy, kde se níže mezi oběma hemisférami Velkého mozku nachází Šišinka mozková. Tato se pod přílivem Světla při žehnání, křtu či zpečetění vždy intenzivně rozechvívá a umožňuje tak, především při aktu Zpečetění, ojedinělé   plné znovuobnovení svojí   často již oslabené činnosti.

Tato nesmírná pomoc, spočívající v aktu Zpečetění ze Světla, musí být člověkem proto vždy úplně využita nasazením všech sil ve zdravém duchovním rozvoji. Pokud není Šišinka mozková udržována prostřednictvím čistých, vroucích modliteb ve své předurčené práci, tu ztratí opět po čase všechnu sílu, přidanou při zpečetění. Tak opětně se u člověka vytratí ona schopnost zachvívání Šišinky mozkové, tedy k přijímání čistých duchovních výchvěvů, vážících se k člověku aktem zpečetění.

Ztráta schopnosti přijímání těchto výchvěvů znamená pak především velké duchovní oslabení. Takový člověk nutně nakonec utrpí nesmírnou škodu ve svém duchovním vývoji, neboť spolu se zeslabením činnosti Šišinky ztrácí i důležité spojení s duchovními pomocníky vyššího druhu. Z duchovního pohledu jest to stejné jako odmítnutí nesmírného daru Světla.

Následná, po čase snad znovu nastoupená cesta vzhůru, je pak pro takového člověka o mnoho těžší. Musí si těžce vybojovávat to, co mu bylo prostřednictvím aktu zpečetění před tím poskytnuto ku pomoci, jako obdarování ze Světla pro jeho ducha.

Šišinka mozková je v tomto směru nejdůležitějším orgánem mezi ostatními částmi Malého mozku. V moudrosti Stvoření je nejvyvinutějším orgánem těla pro vnímání vysokých duchovních záchvěvů. Je doslovně hmotnou anténou ducha pro přijímání proudů, pocházejících z výšin nad zdejší částí světa. S dnešním přebujelým rozumovým myšlením je proto pro mnohé lidi vnímání těchto jinorodých jemnějších záchvěvů téměř již nemožným. Přílišné vyzařování rozumu v práci mozkových závitů způsobuje přerušení tohoto zmíněného spojení. Z tohoto důvodu jeví se tak také obzvláště dnes nesmírně moudrým přikázání ke svěcení svátečního dne. Tento den má být věnován člověkem duchovním náležitostem. Směřování myšlenek v nejčistším úsilí k Bohu, v nejprostším citu, bez rušivých vlivů, je pomáhajícím pro zklidnění vyzařování mozkových závitů. Tím zároveň posiluje se dosud neznámá a opomíjená, přitom však tolik důležitá činnost Epifýzy - Šišinky mozkové.

Také vnímání krásy ve zdravém rozpoznávání její čisté vznešenosti napomáhá v přijímání stále mocnějších, ušlechtilých proudů ze Světlých úrovní Stvoření.

Vysoká duchovní přijímání ve správném používání schopností Šišinky mozkové jsou dnes lidstvu již téměř nepoznávaná.

Mnozí z lidí, kteří chtějí platit za vědoucí, hovoří často o velkých nevyužitých schopnostech našeho mozku. Právě správná a harmonická činnost Epifýzy – Šišinky mozkové k nim patří nejvíce. Je z tohoto pohledu téměř tragické vědomí toho, že ve hledání těchto velkých možností mozku je dnes jako jediný vyzdvihován a oslavován právě Velký mozek, jenž je ve skutečnosti způsobovatelem stávajícího duchovního úpadku lidské společnosti.

Proto musí v tomto dosavadním mylném nahlížení přemrštěného cenění rozumových schopností člověka nadejít pronikavá změna. Změna, jež přinese konečně zásadní zvrat v přirozeném a správném používání jednotlivých orgánů mozku tak, jak to bylo původně moudrým vedením ze Světla člověku předchystáno.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 7 )  --
  10 / 2006

 

Sluneční pleteň (Plexus Solaris)  

 

Sluneční pleteň je důležitou součástí v projevování lidského ducha, spojeného s pozemským aparátem těla.

V místě spojení Sluneční pleteně, jež je součástí nervového systému těla, vzniká základní oživení lidského těla duchem.

Skrze toto místo vstupuje oživující zachvívání do nervového systému SYMPATHIKU a PARASYMPATHIKU, jehož prostřednictvím proniká až do mozkové části Hypothalamu. Odtud je přenášeno toto základní oživující zachvívání k ostatním orgánům mozku, zejména však ke žláze Hypophysis, která je v určitém smyslu doslova výrobní a poštovní služebnou těla. Z Hypofýzy proudí trvale do celého tělesného aparátu až na tisíce jemně odlišných látek, které nesou sdělení jednotlivým orgánům těla pro jejich správnou činnost. Tak právě tímto způsobem pracuje neuvědomělé oživení těla skrze orgány, které jsou v automatické činnosti i bez jakéhokoliv našeho vědomého ovlivnění (srdce, plíce, atd.). Ve skutečnosti jsou tyto orgány udržovány v činnosti částí vyzařování ducha, jež proudí do těla v místě Solaru plexis. Toto místo tak můžeme nazvat duchovně bytostným spojením.

Sluneční pleteň - nervový systém Solar plexus - přitahuje k tělu vlákna spojení s jemnějšími záhaly lidské existence, na jejichž nejvyšším místě nalézá se samotný lidský duch - základ bytí pozemského člověka. Sluneční pleteň je místem připojení neviditelné oživující šňůry života, jež spojuje naše tělo s duchem. Toto spojení je základní pro oživení těla a jeho orgánů. Půjdeme-li pak dále, potom na vyšším stupni nervového systému - zhruba u úrovně srdce nalezneme ještě jeden nervový svazek, jenž na fyzické rovině obklopuje zhruba spodní část brzlíku.

Tento nervový svazek je jemnější než zmíněná Sluneční pleteň, která se nachází o kus níže v břišní části, zhruba v polovině mezi koncem hrudní kosti a pupku.

Nervový svazek, jenž můžeme také nazvat malou sluneční pletení nebo také srdečním nervovým pletivem, úzce souvisí s prožíváním našeho ducha. Silné prožitky projevují se v impulsech v tomto místě, na něž si mimo jiné právě často ukazujeme prstem při označování sebe sama, nebo přikládáme dlaň při hlubokých životních prožitcích.

V tomto místě pronikají impulsy citového prožívání ducha k tělesným nervům, skrze něž spěchá záchvěv citu k orgánům Malého mozku. Právě blízkost orgánu srdce vyvolávala již po tisíciletí, stejně jako i dnes, u lidí dojem, že tedy tento orgán souvisí nějakým způsobem s našimi citovými prožitky. Skutečnost je však jiná.

Srdce, jako orgán, je pouze vystaveno nejsilněji ze všech ostatních orgánů těla impulsům a záchvěvům, přicházejícím s prožíváním ducha k nervovým vláknům těla. Nervové pletivo pod těmito impulsy, především při silných citech, zasahuje částečně ve vlnách tepla či chladu okolí srdce. Tak jeví se nám často při prožitcích citu toto nervové místo jako úzce související se samotným srdcem. Ve skutečnosti však tyto mocné vjemy přináší čistě duchovní záchvěvy, pronikající do našeho vědomí skrze nervové pletivo, jež je, podobno malému slunci, rozvinuto v tomto místě.

 

 Malá Sluneční pleteň

 

Znovu zde ještě připomeňme - ona veliká Sluneční pleteň - Solar plexus - přivádí ve spojení ducha s tělem skrze známou stříbrnou šňůru do našeho pozemského - fyzického aparátu bytostný druh životní síly pro činnost základních životních orgánů těla.

Vysoké duchovní city proudí pak od ducha k tělu v místě malé Sluneční pleteně, v oblasti hrudníku, blízko srdce.

Z obou těchto míst proudí tyto buď bytostné impulsy nebo duchovní záchvěvy a city prostřednictvím tělesných nervových sítí do orgánů Malého mozku. Zde jsou tyto impulsy vždy zpracovány a rozděleny v nepředstavitelně krátkém okamžiku (v řádu statisícin a miliontin vteřiny) k dalšímu uplatnění. Tyto impulsy a vjemy jsou následně zpracovávány buď na tělesné rovině (žlázy v těle) anebo na rovině psychické (laloky Velkého mozku). Bytostný druh životní síly ze Sluneční pleteně proudí k tomuto místu trvale, od narození až do zániku tělesného aparátu. Duchovní impulsy v záchvěvech duchovního chtění jsou však pulsujícími, zesilujícími nebo zeslabujícími se právě podle síly prožitků lidského ducha. Spojení těmito impulsy je pak zprostředkováno zmíněným nervstvem malé Sluneční pleteně v oblasti hrudníku.

Dosavadní znalosti o Sluneční pleteni musí být na základě zmíněných souvislostí ještě dále zpracovány a jemněji rozvedeny. Teprve pak bude možné hovořit o pravém vědění a o znalostech v souvislosti s existencí člověka – jako lidsky duchovní bytosti zde na zemi.

Jedno je však jasné již nyní. Vývoj organismu těla, tak jak procházel všemi etapami, vybrousil náš pozemský nástroj do stupně nádherného mistrovského díla, v němž vše přesně souvisí spolu navzájem jako v jemném a přesném soustrojí.

Pozemské tělo je pro ducha nenahraditelným nástrojem pro prožívání zkušeností na této hmotné – pozemské pláni. Važme si proto tohoto nástroje a pečujme o něj! Je to Bohem svěřený dar! Pozemské tělo je lidskému duchu Stvořitelem darováno k prožívání zde na zemi. Jak známo, hleděním si daru dáváme najevo svoji úctu vůči dárci. Kdo proto hledá zdravý, zodpovědný vztah ke svému tělesnému aparátu, ten musí nejprve poznat, že dárcem všeho Života je StvořitelSvatý Bůh.

 

 Spojení ducha s pozemským tělem ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 8 )  --
  10 / 2006

 

Malá sluneční pleteň  

 – místo spojení duchovního nitra člověka s tělesným organismem  

 

Ještě jednou se zde v této části vraťme k předchozím popisům a především k přesnějšímu rozdělení oné části, jíž nazýváme nervovou sítí SYMPATHIKUS a PARASYMPATHIKUS. Hovořili jsme již také v této věci o tom, že existují dvě základní místa této nervové soustavy, vytvářející spojení duchovního života s tělesným aparátem člověka. První spojení je bytostné - tzv. astrální spojení, jež se uskutečňuje skrze spojující stříbrnou šňůru života, a to v místě nervstva, které se nazývá Solar plexus – sluneční pleteň.

V tomto místě se s pozemským tělem člověka již v období vývoje vlastního tělíčka dítěte, ještě v těle matky, navazuje bytostně astrální spojení, které nastupuje ve své funkci k životu již zhruba ve čtvrtém až pátém měsíci těhotenství. V tuto dobu začíná protékat tímto spojením, skrze stříbrnou spojovací šňůru, k tělíčku dítěte spojení bytostně astrálního druhu, jež připravuje tělíčko k plně samostatnému životu, který posléze nastává pozemským narozením, oddělením od životního – mateřského spojení s matkou dítěte. Touto stříbrnou šňůrou přitékají od zmíněného čtvrtého až pátého měsíce vývoje plodu trvale bez ustání síly, oživující skrze záchvěvy bytostně astrálního druhu všechna nervstva těla dítěte. Z tohoto spojení čerpá člověk po celý svůj pozemský život základní zachvívání, vyzařování – energii pro nervstvo, které následně oživuje, za pomoci tělesných částí Malého mozku, orgány, zajišťující základní tělesné funkce. Je tak tímto spojením udržováno v chodu základní nervové napětí těla tak, aby nejdůležitější tělesné orgány mohly svojí funkčností zajišťovat tělesnou teplotu, krevní oběh s okysličením a další základní látky vyráběné žlázovým systémem v těle. Následně, postupně se rozvíjející činnost mozku připojuje k této základní činnosti další, stále více složitější a důmyslnější projevy vědomého ovládání celého dětského tělesného aparátu bytostným stupněm duchovního já. Tento vývoj trvá od narození až do období nástupu pubertálního věku.

Nyní se tedy přesuňme do období vývoje tělesného aparátu dítěte, kdy nastává základní zlom při účinkování Malé sluneční pleteně, sídlící v dolní polovině oblasti hrudníku. Do této doby jest tato část nervstva ve svém vyzařování utlumena tak, že spojení s plným duchovním cítěním dítěte je velmi silně zúženo jen na jednotlivé slabě probleskující záchvěvy. Tento stav trvá po celé dětství a je ve skutečnosti ochranou dítěte, neboť do doby nastoupení plné tělesné zralosti, jež se právě shoduje s obdobím dospívání, neodvíjí se díky tomuto zeslabenému spojení dosud žádná závažná karma, ovlivňující významně cestu lidského ducha. Dětský tělesný aparát je v tomto období více méně vzdálen od těchto osudových vláken v milostiplné moudrosti Tvůrce, aby mohl nejprve plně dozrát z hlediska tělesné výbavy. Teprve v čase dozrávání těla je spuštěn most, spojující plně duchovní nitro s pozemským tělem člověka. Od této doby mohou pronikat v plné síle citové impulsy od ducha k mozku člověka, ale také i zpětně od mozku k duchu.

Toto významné dozrání nastává v období dospívání, zhruba mezi 15 – 17 rokem, dle individuální tělesné vybavenosti dítěte. V tomto období ustupuje ochrana, která je do té doby vytvářena právě silnějším zářením žlázy brzlíku – THYMUSU. V období dospívání mění se spolu s vyzařováním krve dítěte právě také i záření tělesné žlázy brzlíku. Spolu se zeslabením záření orgánu brzlíku otevírá se současně silnější přístup duchovních impulsů k tělesné rovině mladého člověka, neboť s ustoupením záření brzlíku jsou současně zvýrazněny a zcitlivěny nervy Malé sluneční pleteně. Malá sluneční pleteň je oním druhým místem spojení duchovního zachvívání s pozemským tělem člověka.

 

 Malá Sluneční pleteň a BRZLÍK ...

 

V tuto dobu, společně s ostatními výraznými změnami tělesného vyzařování na všech úrovních (krev, žlázy), je tedy tím nejdůležitějším nastoupení plnocenného spojení mladého těla s duchovním nitrem. Hluboké city začínají pronikat do zmíněného místa oblasti hrudníku a spolu s tím začíná mladý člověk prožívat o mnoho více znásobeněji všechny své prožitky a chtění. Tichá bolest, rozlévající se s tajemným krásnem v hrudi, střídá se s netušenými záchvěvy činit veliké věci pro sebe i pro svět. Pojem láska získává si v tuto dobu zcela jiný výraz v prožitcích mladého člověka. Nepochopitelný stesk a zároveň radost z veškerého života střídají se s podivuhodnou pravidelností krásných a zraňujících prožitků. Je samozřejmé, že tělesná i duchovní individualita dává každému člověku jiný stupeň intenzity prožívání. Od nejsilnějšího, citově mocnějšího, až po slabé, téměř nevnímatelné city.

To však nemění nic na skutečnosti, že v tomto období tělesného vývoje nastává u každého člověka mocné spojení duchovního nitra s tělesným aparátem. Je spuštěn velký most mezi duchem a tělem. Od této doby se také započíná zcela jiný stupeň osudovosti zapisovat do knihy života člověka. Každé cítění, každá myšlenka každý čin. Mladý muž či dívka stávají se v tuto dobu již zcela duchovně zodpovědnými za své chtění v životě. Plně dozrálé tělo dává jim oporu pro plnocenné projevování v pozemském světě, tak jak jim v impulsech radí duchovní nitro. Zde nastupuje také viditelně na světlo světa rozdílná duchovní zralost, která je u většiny lidí velmi rozličná. Duchovní zralost souvisí s mnohem delším obdobím bytí člověka, než je jeden pozemský život. S probuzením ducha, skrze čerstvě spojený most mezi nitrem a tělem, nabízí se pak každému člověku současně právě veliká milost v zásadním pokroku vpřed, v jeho duchovním zrání.

Veliké a mocně pomáhající mohou být proudy impulsů ducha do pozemského vědomého prožívání. Tyto jsou občas tak silné, že v prvopočátku prožívají je mladí lidé téměř až na stupni fyzické roviny. Bolest a zklamání otřásá fyzickým tělem stejně silně jako radost a štěstí. To vše probíhá právě skrze spuštěný padací most od ducha k tělu. Impulsy proudí do míst Malé sluneční pleteně v blízkosti srdce s nebývalou silou. Každý mladý člověk má jich proto také plně využívat k posilňování štěstí svých bližních. Jedině z toho může mu také vznikat štěstí a radost v jeho vlastním nitru. Duch člověka, který jest ještě zdravým a nezkaženým, netouží ve skutečnosti po ničem jiném, než po prožívání velkého štěstí a radosti v životě. Jaké je pak tedy zklamání, když všechna zmíněná síla je vyplýtvána na nicotnosti a škodlivosti, jak je to časté u dnešních mladých lidí.

Je dnes také velmi neblahým jevem to, že již krátce po otevření spojení mezi duchem a tělesným aparátem člověka skrze Malou sluneční pleteň, je toto spojení zasypáno a utlumeno povrchností a otupělostí, která je podporována všemi nešvary dneška. Následkem tohoto zasypání spojení, kdy impulsy ducha nejsou trvale plně využívány zdravým životem k podpoře a radosti spolubližních, nastává zároveň období tragického psychického strádání. Ztrátou ideálů, pošlapáním úsilí směřujícího ke vznešeným cílům, trpí pak tělo člověka stejně tak jako duch. Mnohé nemoci tělesného a psychického druhu dnešních mladých lidí je možné přitom snadno odstranit obnovením cesty ducha k tělu v naslouchání svému nitru skrze impulsy čistého chtění v Malé sluneční pleteni. Z tohoto místa, ze srdeční oblasti hrudníku – v místech Malé sluneční pleteně, pramení každému člověku východisko ke znovunalezení smyslu života. Nervové a orgánové děje, tlaky hlubokých citů, ukazují takto zřetelně silně každému člověku směr ke Světlu, k duchovnímu životu.

Je tedy potřebné těchto impulsů správně dbát a nepřecházet opakovaně v povrchnosti jejich často až téměř fyzické ozvěny. Ten, kdo dokáže čistě a zdravě naslouchat svému nitru, ten nepotřebuje také další složité nauky a školení pro život. On je již vybaven nejlépe. Niterné city jsou vždy spojeny se všemi ctnostmi, které poznáme. A právě čistá schopnost pravé niterné pokory je tou nejzákladnější ze všech ctností. Naučme se jí proto naslouchat, jako té úplně nejprvnější, která je základem všemu dalšímu usilování v životě člověka.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 9 )  --
  10 / 2006

 

TELENCEPHALON – VELKÝ MOZEK  

 – ve svém původním poslání, I. část  

 

Velký mozek – je všeobecně tím, co se člověku vybaví téměř s jistotou vždy, když je vysloven pojem mozek. Ano, takový je obraz, který se nám objeví před očima – veliké laloky s rozbrázděnými rýhami, se závity značícími svojí ostrostí a hloubkou potenciál inteligence člověka.

Velký mozek člověka je ohromný zářič, jenž neustále v denním vědomí vysílá a přijímá tisíce impulsů myšlenek, slov, fantazií, během jedné vteřiny.

Jen málokdo z dnešních lidí však také ví, že ke správnému vyvážení citu a rozumu, tedy spolupráci Malého a Velkého mozku, měl by být onen Velký mozek svojí odpovídající velikostí téměř polovičním oproti dnešnímu stavu.

Mnohému přijde ihned na mysl otázka: Nebyli bychom pak jen tupými, primitivními tvory?

Nikoliv! Smysl pro harmonii, spravedlnost a především schopnost tak zvaného spolucítění s druhými nepramení prvotně ze závitů Velkého mozku, nýbrž zdrojem těchto schopností jest duch člověka. Velký mozek pracuje především jen s naučenými vědomostmi a znalostmi. Ale ani to není správně popsaný stav. Velký mozek je pouze tělesným vybavením – nástrojem k práci, k sestavování, spojování a rozpojování jednotlivostí. To jest také obsaženo ve slově roz-um, tedy umění rozlišovat a umění roztřiďovat. Průvodními schopnostmi rozumu jsou logika, kombinatorika a také fantazie. Tyto tři schopnosti vychází z práce rozumu. Smyslem Velkého mozku není ukládání vědomostí, nýbrž vytváření funkčního spojování a vyhodnocování. Dovednost v těchto činnostech je u rozumových lidí také nejvíce ceněnou. Velký mozek samotný není akumulátorem vědomostí, nýbrž je jen více či méně dovedně vyladěným zářičem – vysílačem a přijímačem, jenž pracuje zhruba na vlnové délce kvarkových a předkvarkových úrovní hmotnosti. Respektive tedy mluvená slova a zvuky vytvářejí pohyby na kvarkové úrovni. Myšlenky a fantazie pak na úrovni předkvarkové – tedy ještě o něco jemnější úrovni, než je úroveň kvarková. Přesto však jedná se o úrovně hmotné. Tyto úrovně jsou místem myšlenek a fantazií. Odtud také Velký mozek čerpá oživení vědomostí z jednotlivých myšlenkových centrál. Těchto je nespočet druhů nejrozličnějších forem, tvarů a obrazů. Ve své vlastní síle jsou tyto také schopny určitého stupně samostatného života. Vznáší se v jemné předkvarkové vlnové délce všude okolo nás a my, vybaveni vysílacími a přijímacími schopnostmi Velkého mozku se s nimi spojujeme, čerpáme z nich nebo naopak přeskupením v rozumu spoluvytváříme nové formy a tvary myšlenkových shluků, které se tím stále mění a rozrůstají podle síly a množství lidí, kteří se jimi zabývají.

Konečné vědomosti tedy nenosíme v hlavě, jak se tak mnohý domnívá. „Učením se“ vytváří si náš mozek pouze schopnost „spojení“ s daným druhem již existujících myšlenek. Ve skutečnosti se již od dětství tedy učíme „ladit“ vyzařování závitů v mozku na nejrozličnější typy frekvencí přesně dle druhů myšlenkových forem, s nimiž se učíme spojovat.

Pěstování přebujelosti dnešního Velkého mozku spočívá především v tom, že již malé děti učí se spojování s druhy vědomostí, jež ve skutečnosti ve svém životě dále nepotřebují – kupříkladu učením se textů a názvosloví zpaměti, osvojováním si abstraktní matematiky, odborné znalosti ve směrech, které jsou pro pozdější každodenní život více nevyužitelnými. A samozřejmě je zde také ještě celý svět myšlenkových forem a fantazií nejrozmanitějších obrazových a slovních podob, které na nás ze všech stran neustále dotírají s neúměrnou silou, a kterým podléháme již tím, že tyto formy a myšlenky vůbec registrujeme – tedy naladíme se na ně.

Přebujelost těchto znalostí, fantazií a myšlenkových forem je dnes více jak dvojnásobnou, než jaký stupeň v tomto směru prožívali lidé před tisíciletími. Tito lidé přitom nežili citově méněcenněji než my dnes. Nebyli ani méně šťastnými ve svém prožívání než jsou lidé dnešní civilizace. Technické objevy nehrají v tomto směru takovou roli, jak se to obecně nahlíží. Dávné národy přitom také měly v obdobích vrcholného rozvoje velmi vyspělou kulturu. Součástí této kultury bylo i plnocenné používání mluveného a psaného slova. Lidé dávných věků vytvářeli též často obdivuhodně důmyslnou architekturu, jež byla přes svoji, mnohdy úmyslně zjevnou dominantnost více předvídavější a harmoničtější, propojenější s okolním světem, než je architektura  dnešní. Jak ukazují stále nové a nové poznatky prastaré říše a národy měly ve svých vrcholných etapách vývoje také společenský a obchodní systém  promyšlenější, než bývá často dnešní zákonodárství vyspělých států a společenství.

Je samozřejmé, že pokrok má být i ve vývoji Velkého mozku. Vývoj Velkého mozku byl také ze Světla v moudrosti očekáván, avšak dnešní obecná domněnka, že co největší získání vědomostních znalostí posouvá současně člověka kupředu i v rovině sociálního vnímání, v rovině empatie, je více něž bláhová. Ba je přímo zhoubnou! Tak zvaná empatie – schopnost zdravého sociálního cítění je právě jen a jen výsledkem čistého zachvívání ducha a také správné činnosti orgánů s ním spojenými. Zde Velký mozek naopak pracuje spíše rušivě neboť vše, co jest nad schopností jeho výbavy roztřiďování a kategorování snaží se ve své bezradnosti popírat. Často pak stává se nejapně posměšným a útočným vůči všemu, co stojí nad jeho schopností rozu-mět. A právě empatie – cit, schopnost nezištného dávání dobra a lásky je nad schopností činnosti Velkého mozku. Pokud si zde uvědomíme, jak velmi silně je tento mozkový orgán po staletí podporován a posilován, pak není těžké poznávat, proč dnešní „realisté“ a „materialisté“ nejsou již schopni chápat cokoliv, co jest nad prací jejich Velkého mozku. Je tak pojednou i srozumitelné mnohému člověku, proč zůstávají tito rozumově vyškolení lidé bezradně stát vůči všemu, co je výše, než umožňuje dispozice předkvarkových úrovní hmoty, s níž právě pracuje rozum.

Nadhmotné vlastnosti a schopnosti jsou pro tyto lidi, zacházející se silně pracujícím zářením Velkého mozku, zcela utlačeny.

Velký mozek vyvinul se přitom původně z mozku primitivního, obsahujícího převážně ještě tehdy ze tří čtvrtin dnes poznávaný Limbický systém. Vývoj Velkého mozku začal se také již v prehistorických obdobích vývoje prvních primátů, kdy jeden z druhů nastoupil, za pomoci vysokého bytostného a duchovního vedení ze Světla, hmotnou vývojovou cestu ke schráně, jež se měla dle Vůle Stvořitele v určitý čas začít spojovat s nadhmotnou duchovní částí člověka.

Poznávání a utřiďování zkušeností u tohoto zvířete započalo pak stále rychleji připravovat vyzařování Velkého mozku ke stupni, na němž měl sloužit čistě a harmonicky nastoupivšímu lidskému duchu. Rozvoj mozku pod vládou lidského ducha měl ve skutečnosti správně dozrávat na stupeň velikosti Velkého mozku, jenž by byl velikostně oproti dnešnímu stavu nejvíce dvoutřetinovým lépe však polovičním.

Takový stav by nejvhodněji umožňoval člověku správně a plnocenně žít na zemi. Člověk měl více posilovat citovou – empatickou stránku svého života. To se však nestalo a tak vývoj Velkého mozku nastoupil již před desetitisíciletími směr, jehož výsledek je dnes více, než zřejmý na celkovém stavu lidské společnosti.

 

 Z.Burian HOMO SAPIENS, nástěnné malby ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 10 )  --
  10 / 2006

 

Vývoj duchovního člověka na zemi ve spojení s TELENCEPHALONEM
— Velkým mozkem

I. část – základní popis vývoje
 

1) Australopithecus. 

 

Zhruba před několika miliony let (cca 3-5 mil.) započala se vyvíjet v samostatné větvi jednoho z druhů primátů tzv. hominidní větev (Australopithecus). Tato větev byla v pečlivém vedení bytostných sil Stvoření vedena ve svém vývoji k přípravě tělesného organismu, jenž měl sloužit jako bytostný základ, jako tělesná-pozemská podnož duchovnímu druhu, který se také již v té době připravoval v jemnohmotných úrovních Stvoření. Mezistupeň, k němuž se nakonec vyvinul, poznává věda označením jako Homo habilis.

 

 1) Australopithecus. ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 11 )  --
  10 / 2006

 

Vývoj duchovního člověka na zemi ve spojení s TELENCEPHALONEM
— Velkým mozkem

I. část – základní popis vývoje
 

2) Homo erectus.  

 

Před cca 1 miliónem let se do již částečně vyvinutějšího tělesného organismu tohoto hominidního druhu (Homo erectus) inkarnovali první duchovní průkopníci aktivního – mužského druhu. Převážně se jednalo o již vyvinuté lidské duchy, kteří se ve věrné službě Světlu přímo podíleli na pozvedání zvířecího těla k dalšímu zušlechtění. Spolu s nimi přicházeli však současně i první duchovní zárodky lidsky duchovního druhu, usilujícího o vlastní vývin a zralost ve hmotnostech.

V této době je možné hovořit již o částečné vědomé práci Velkého mozku. V předkvarkových úrovních vznikaly první myšlenkové formy, které však byly vytvořeny závity ještě jen rozvinutějšího limbického systému, jakožto předchůdce dnešního Velkého mozku.

Tehdejší tělesný i inteligenční vývojový stupeň, jenž byl ještě výrazně primitivnější oproti dnešnímu stavu, nahrazovalo v té době inkarnovaným duchům právě plně otevřené jemnohmotné a také duchovní prožívání. První duchovní průkopníci prožívali svoji přítomnost v tělesném organismu polozvířete – poločlověka, jen částečně, jakoby napůl. O to více silnější bylo jejich vnitřní prožívání. Možnost většího spojení se světlými úrovněmi jemnohmotna a duchovna umožňoval jim nejen stav spánku, ale zčásti i přímé prožívání při denním vědomí. Tento stav byl zajišťován silným zářením jednotlivých orgánů Malého mozku, jenž byl již od počátku plně vyvinutým.

Velmi silné bylo také i trvalé vnímání bytostných sil přírody, intenzivně napomáhajících těmto prvním lidem na zemi. Spojování se s nimi a naslouchání jejich radám bylo zcela přirozeným jevem u tehdejších Homo erectus. Také vedlo tyto první lidi k rozvoji poznání zákonitostí v přírodě (oheň, lov, úprava masa, byliny a další).

 

 2) Homo erectus. ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 12 )  --
  10 / 2006

 

Vývoj duchovního člověka na zemi ve spojení s TELENCEPHALONEM
— Velkým mozkem

I. část – základní popis vývoje
 

3) Homo sapiens neanderthalensis.  

 

Neandrtálská větev, jak ji zná i dnešní věda, je velikým dokladem přísného a neústupného požadavku Tvůrčích Zákonů na neustálý vývoj všeho života ve Stvoření. Tato větev vyvíjejících se lidí zůstala v určitém čase duchovně zaostávat. Jejich duchovní pohodlnost nedovolovala, aby se do pozemských těl inkarnoval také i žensky duchovní druh, jež vyžadoval si dosažení zcela určitého stupně zušlechtění a zjemnění tělesné schrány. Žensky duchovní muselo tak zůstat v jemnohmotných úrovních vysoko vzdálené, nad tehdejšími hrubohmotnými těly Neandrtálských lidí. Zákon stejnorodosti nedovoloval, aby se ženské duchovní zárodky přibližovaly k přetrvávajícím hrubým tělům, a tím nemohlo dojít k inkarnování se do pozemského aparátu této vývojové větve.

V tělech Neandrtálské větve tak stále zůstávalo v působnosti jen hrubší – mužsky aktivní, jež bylo pozemsky doplňované samičím protějškem čistě zvířecího druhu – nejvýše vyvinutého, plně oddaného bytostného zvířete. Oddanost a také i schopnost určitého smyslu následování v napodobování při denních pracích inkarnovaným mužským duchovním zástupcům této větve u těchto zvířecích samic postačovalo. Sice čas od času byla některými muži pociťována touha po vyšším žensky duchovním doplnění i v pozemské rovině, avšak zároveň ona již zmiňovaná duchovní pohodlnost u Neandrtálské větve, u jejího mužsky duchovního druhu, byla dlouhodobě překážející pro potřebné tělesné prožhavení a zvířecí vyzařování samičího druhu samo o sobě svojí jinorodostí přímé spojení s jemnějším žensky duchovním druhem úplně vylučovalo (projev tohoto prožhavení souvisí nejen s duševními a astrálními mezistupni duchovních záhalů, ale souvisí také právě i s jemným posunem skladby v DNA na hmotné úrovni těla). Tak se duchovní vývoj této větve Homo neanderthalensis pozvolna stále více zpomaloval, až se zastavil zcela. Samotný Velký mozek byl sice u Homo sap. neanderthalensis již z části vyvinutým z mozku primitivního-limbického, také byl dostatečně zvětšeným, ale současně nesl jen velmi mělké rýhy, umožňující projevování jen v těch nejzákladnějších schopnostech myšlení. Tak kupříkladu část Velkého mozku určená pro vývoj řeči a kreslení znaků zůstávala téměř nerozvinutou. Smysl pro umění a rozvoj tvůrčího jednání byly pak úplně u těchto lidí neprobuzenými.

Přestože tedy v této vývojové větvi původně dřímaly předpoklady velkého duchovního rozvoje, po uplynutí určité doby (jež čítala desetitisíce pozemských let), bylo z výšin, ze Světla zasaženo do této větve tak, že nakonec její vývoj zcela ustal, aby přenechal volné místo na Zemi jinému druhu Homo sapiens, který vyvíjel se již současně a který se nakonec, díky své větší duchovní pohyblivosti, předsunul před původně vyvolený druh, jenž známe tedy dnes právě pod označením vědy – Neandrtálský člověk.

 

 3) Homo sapiens neanderthalensis. ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 13 )  --
  10 / 2006

 

Vývoj duchovního člověka na zemi ve spojení s TELENCEPHALONEM
— Velkým mozkem

I. část – základní popis vývoje
 

4) Homo sapien sapiens.  

 

Vývojově druhý – člověk vzpřímený, myslící, byl zpočátku jen jakýmsi určitým pozdějším následovníkem vývojové větve Neandrtálské. Původně ve svém vývoji jakoby nejen tělesně, ale i duchem zaostával za silnějším a progresivnějším typem člověka Neandrtálského, avšak během několika desetitisíciletí nastala u této vývojové větve člověka sapiens sapiens zásadní změna, jež nakonec umožnila to, že oproti druhu Neandrtálského člověka, do společnosti těchto lidí mohlo se od určité doby rodit i duchovní ženského druhu. Tím došlo k nebývalému zrychlenému povznesení a zušlechtění vnitřního života a současně došlo i ke zjemnění rysů vnější tělesné schrány. Od této doby také vědci nalézají ostatky člověka dnešního typu – zástupce Homo sapiens, i v souvislostech s prvotními znaky maleb a ozdob (viz. člověk Kromaňonský a další podobné nálezy, zejména v Evropě, Africe a Asii).

 

( Období před 100 000 – 30 000 lety )

 

 4) Homo sapien sapiens. ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 14 )  --
  10 / 2006

 

Vývoj duchovního člověka na zemi ve spojení s TELENCEPHALONEM
— Velkým mozkem

I. část – základní popis vývoje
 

5) Homo sapien sapiens na cestě k člověku dnešního typu.  

 

Zmíněným duchovním přerodem člověka vzpřímeného do stupně označovaného vědou za typ člověka Homo sapiens došlo také k urychlenému zastavení vývoje větve Neandrtálského člověka. Je však potřeba tento čas stále nahlížet v řádu tisíciletí. Ve skutečnosti tedy tyto dvě větve trávily na zemi společně vedle sebe více než několik desetitisíciletí.

 

 5) Homo sapien sapiens na cestě k člověku dnešního typu. ...

 

Zušlechťováním člověka vzpřímeného na člověka dnešního typu nastal současně i rozmach společenské a třídní kultury. Žensky duchovní element vnesl do každodennosti těchto lidí, jako samozřejmost, potřebu zahalování – oblékání. Do té doby byl u mužsky aktivního druhu pocit studu jen velmi okrajovou záležitostí. Spolu s oblékáním rozvíjel se současně i smysl pro krásu – umění. Žensky duchovní element přinesl svou pozemskou přítomností zesílení vědomých citů v denním životě. Svět jemnohmotného prožívání, jenž byl do té doby přetrvávajícím, přenesl se současně také do prožívání v denním vědomí. Duchovní láska mezi mužem a ženou od té doby získávala si v každodenním životě zásadní význam pro společné soužití. Současně se také plně rozvinula i vědomá péče o potomky, jimž byla těmito matkami projevována vědomá výchova a láskyplná péče.

Často se také v těchto dobách stávalo, že někteří muži ze společenství Neandrtálských lidí cítili zesíleně tuto pozemskou přítomnost žensky duchovního druhu ve společnosti lidí Homo sapiens sapiens. Čas od času docházelo potom i k únosům těchto žen, neboť duchovní vnímání Neandrtálských mužů bylo atakováno a podněcováno tímto jemným vyzařováním. Splnění potřeby blízkosti tohoto jemného druhu řešili tito muži přepadáváním a zmíněným unášením žen z produchovnělejší společenské větve člověka sapiens sapiens.

Avšak unesené ženy nebyly nikdy úplně přijaty do společnosti Neandrtálských lidí, nýbrž stávaly se povětšinou předmětem zvrácených obětních rituálů. Také bytostné pudy Neandrtálských samic vyvolávaly protivenství a nezvladatelnou útočnost proti neznámým vetřelkyním, jimiž se cítily být přirozeně ohrožovány. Nezřídka se tak stávalo i to, že taková žena z rodu Homo sapiens sapiens byla buď sama nebo spolu i s Neandrtálským mužem, jenž si ji přivedl, ostatními členy tlupy ukamenována – zahubena.

Tento přístup pak jen urychlil zánik duchovně stagnujícího Neandrtálského člověka. Bytostné zvířecí záření, přežívající v těchto společenstvích bylo zasaženo onemocněním, které znemožňovalo rození dalších samic. Mužsky duchovní zůstalo osamoceno a v řádu několika generací tento druh nakonec zcela vymřel. Zde ještě zdůrazněme, že rod člověka Homo sapiens sapiens pak do svých řad, v podvědomé ochraně své duchovní zralosti, Neandrtálské muže nikdy nepřijal.

Po tomto základním vývojovém období člověka sapiens sapiens došlo pak v plném rozvoji tohoto nového pokolení lidského druhu na zemi zejména i k výraznému rozvinutí vědomostní práce Velkého mozku. Je však potřebné zde dodat, že následující desetitisíciletí vývoje těchto lidí byly těmi nejnádhernějšími, nejčistšími, jaké lidstvo na této zemi smělo dosud poznat.

Společenský rozvoj tehdejších pozemských lidí dosáhl tak velikého rozmachu, že i dnes zpětně zdá se nedosažitelným. Mnohé říše a národy na zemi přinesly ve svém vnitřním rozmachu základy velikého poznání, z něhož nevědomě čerpáme i my dnes, neboť vše zůstává uloženo v centrálách myšlenkových forem v předkvarkových úrovních hmotnosti. Je tak potřebné jen vyšvihnout se člověku na stupeň čistého a vznešeného usilování, aby se mu v těchto proudech znovu otevřelo vědění dávných národů, které žily zde na zemi již před mnoha desetitisíciletími.

Jednou z těchto říší byla i dosud stále marně hledaná bájná Atlantida. Avšak zde nebudeme se nyní tímto tématem zabývat, neboť je zcela samostatným. Budeme se mu v budoucnu na stránkách Českého institutu věnovat zvlášť a obšírněji, tak, jak si Atlantida zasluhuje.

Vraťme se nyní zpět a připomeňme si tedy ještě jednou: Velký mozek absolvoval společně s tělesným a duchovním vývojem člověka dlouhou cestu na této zemi. Je proto velmi smutné, když tento původně čistý, Bohem svěřený nástroj myšlení dnešní lidé používají převážně k podporování jen povrchních a nečistých proudů, požitkářství, z něhož vyrůstá nakonec jen známé materialistické uzavírání se všemu, co existuje nad touto hmotou.

 

 5) Homo sapiens ...

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 15 )  --
  10 / 2006

 


 

Mozek jako tělesný orgán v souvislosti se skladbou a vyzařováním krve  

 

 

[ Mozek a vyzařování krve ]
[ Snímek mozku ]

 

Ten, kdo se někdy vážněji zajímal o činnost mozku, ví také mimo jiného jistě i to, že je to právě mozek, který jako jeden z nejnáročnějších orgánů těla ke své plnocenné činnosti potřebuje trvalé, intenzivní zásobení velkým množstvím krve.

Krev, jako taková, je pro správnou činnost mozku velmi důležitá, a to nejenom z pohledu okysličení nervových buněk a jejich zásobení potřebnými látkami k výživě, nýbrž je důležitou právě jako oživující tekutina v duchovním smyslu.

Krev ve své skladbě váže k sobě skrze vyzařování důležité záchvěvy ducha. Tyto záchvěvy také zásadně ovlivňují součinnost jednotlivých orgánů mozku. Na jemném stupni záření, které se začíná v předkvarkovém oddílu hmotnosti, přenáší krev do celého tělesného aparátu přesné vyladění, které vždy odpovídá náladám a celkovému zdravotnímu stavu člověka. Celý postup vzniká přibližně takto:

1.) Skrze stříbrnou šňůru ve sluneční pleteni proniká do nervového systému těla - základní oživující impuls nadhmotného druhu. Tímto impulsem je trvale oživováno nervstvo těla. Nervy vedou tyto jemné záchvěvy prostřednictvím vzruchů do mozkové části Malého mozku, kde vznikají první elektrické procesy v buňkách těchto částí. Z těchto procesů zformované signály spěchají ihned k orgánům zajišťujícím nevědomou autonomní činnost základních životních funkcí. Mezi tyto funkce náleží samozřejmě prvořadě činnost srdce, plic a dalších orgánů, jejichž úkolem je výroba a udržování životního zachvívání buněk krve.

Krev, hnaná orgánem srdce, spěchá pak tělesným krevním řečištěm k dalším orgánům, které si buď z krve sílu a energii odebírají nebo naopak do ní další životně důležité látky přidávají. Mezi orgány, které do krve přidávají na prvním místě patří endokrinní žlázové systémy těla. Na úplně prvním místě je pak žláza Malého mozku - Hypofýza, která pracuje jako vůdčí stimulační soustava, vyrábějící nejrozličnější druhy hormonů. Tímto přidáváním látek hormonů a dalšího do krve všechny žlázy ovlivňují a upravují skladbu krve na buněčné úrovni a zejména pak také na úrovni jejího vyzařování, spojujícího tělesné záření s nadhmotným duševním zachvíváním. Zmíněné žlázy přidáváním a regulováním látek přesně vylaďují prostřednictvím přílivu sil ze stříbrné šňůry, připojené do Solaru plexis, stav těla tak, že pak odpovídá nejlépe dlouhodobě přetrvávajícímu stavu ducha. Krev je tedy v tomto smyslu doslova pozemským odrazem ducha! Záření krve umožňuje pozemskému tělu co nejvěrněji sledovat cestu duchovního chtění člověka! A to jak vzestupně, tak i směrem dolů k pádu.

2.) Do základního ovlivňování tělesného stavu člověka vstupuje také ještě i druhé ovlivnění, přicházející skrze Malou sluneční pleteň. Jedná se o intenzivní, bezprostřední chtění ducha, které vždy momentálně ovlivňuje nervová vlákna této pleteně, odkud také spěchají impulsy do mozkové části člověka - především pak do části Malého mozku s Limbickým systémem. Tyto impulsy dávají pak taktéž zpětně z částí Malého mozku, a to zejména z Hypofýzy povely do jednotlivých tělesných orgánů (žláz), které vyplavují do krve další nejrozličnější látky, jež ovlivňují momentální nálady a stavy vědomého prožívání člověka. Tyto stavy mohou být na základě intenzity prožívání ducha velmi výrazně odlišné. Výkyvy v denním prožívání pak trvale vysílají látky, které nakonec v nasčítání dní a měsíců ovlivňují svým dlouhodobým působením celkový zdravotní stav člověka, a to zcela zásadním způsobem.

Máme zde tedy vícero vlivů, které současně spolupůsobí na složení krve jednotlivého člověka. Již zmíněným prvním - nejdůležitějším pro vlastní tvorbu krve v jejím základním složení je vliv působící skrze oživující stříbrnou šňůru, přicházející k nervstvu Sluneční pleteně. Tento vliv je prvotně určujícím vlastní druh krve od narození až do smrti člověka. Sem náleží především známé medicínské rozdělení krevních skupin tak, jak je přibližně poznává dnešní lékařská věda. Skrze tento vliv proudí k tělesnému organismu záření, pocházející z předchozího bytí člověka. Toto záření k tělesnému organismu přivádí tak v dlouhodobějších etapách v průběhu života právě vše, co se váže až k pozemskému tělu, jako naplnění zpětného působení z dřívějších životů i z rozhodnutí vzniklých v úrovních jemnohmotné či duchovní části Stvoření. Na tomto proudění a přivádění vláken minulosti spoluúčinkuje také určitou měrou i záření hvězd, tak jak to více méně správně poznává obor astrologie. Je však potřebné tento obor nahlížet ještě zcela jiným, zodpovědnějším a vážnějším způsobem, než to činí jeho dnešní přívrženci a reprezentanti. Záření hvězd souvisí významně s prožíváním člověka na zemi. Mnohé záření tohoto druhu proudí pak k člověku právě skrze stříbrnou šňůru životní energie, napojujíce se k nervstvu Sluneční pleteně.

 Stříbrná šňůra přivádí tedy k tělu člověka v dlouhodobém plánu vše to, co bylo nachystané již před narozením. Tak zejména nemoci a tělesné změny závažného či osudového rozsahu přichází k tvorbě a k výchozímu ovlivnění krve skrze tuto cestu. Lékařská věda dokáže dnes již tyto dispozice u člověka částečně nahlížet v časovém předstihu, dopředu, bezprostředně po narození dítěte a nebo ještě dokonce před jeho narozením. Vodítkem k tomu jsou zejména znalosti dispozic DNA v buňkách zárodku. DNA, spolupodílející se na výstavbě druhu a složení krve člověka, respektuje přirozeně pod tlakem Božích Zákonů ve Stvoření i skrytá poselství o minulosti v jeho předchozím bytí.

Dosud ale právě v tom chybí lékařským kruhům potřebné navazující poznání, že tyto dispozice DNA i krve jsou ve skutečnosti výslednicí jedinečného osobního přediva velikých vláken Stvoření, které tak s přísnou Spravedlností odráží výchozí stav člověka před narozením. Nikdy zde tedy není jen vnější tělesná dědičnost. Tyto dispozice jsou základním vybavením osudu člověka pro daný pozemský život. Zdraví a nemoc jsou tedy v tomto náhledu vždy jedině milostivým projevem možnosti poznání a také odžití nejrozličnějších dřívějších rozhodnutí v předchozím bytí člověka. Je také tedy zcela zavrženíhodné, když dnešní lékařská věda velmi často doporučí přerušení vývoje takového zárodku, kdy na základě rozboru DNA panuje obava o nedostatečném zdraví očekávaného dítěte. S tímto přístupem, kdy je upřednostňována jen „plnocennost“, což znamená však jen ideální tělesnou dispozici plného zdraví dítěte, činí se pak nejtěžší rozhodnutí v dalším osudu lékařů i rodičů. Přerušením těhotenství je tak zamezeno narození lidskému duchu, jenž ve svém osudovém koberci, k dalšímu postupu vpřed, právě a jedině potřebuje k prožívání pozemské tělo postižené tou či onou nemocí nebo dysfunkcí orgánů. Přerušením těhotenství je pak tato možnost úplně vyloučena, a to často na nesmírně dlouhou dobu, neboť současně s dítětem jsou i samotní rodiče vždy s jistotou v moudrém předchystání okolností potřebni prožívat toto postižení ve své blízkosti, a to buď k odčinění svých vlastních dřívějších pochybení, jež mohou být podobnými s pochybeními toho ducha, jenž má přijít v očekávaném dítěti na svět, anebo je to vše předchystáno v milostivém vedení jejich duchovního vývoje k dalšímu postupu, k procitnutí, k poznání jiných než materiálních hodnot. Vyloučením možnosti narození postiženého utrpí tak vždy škodu všichni zúčastnění. Tedy nejen duch, jenž se chystal ke vtělení do formujícího se postiženého těla, ale i rodiče a všichni, kdo by se měli příležitost s narozeným dítětem v životě setkávat. Současně se také navazuje nesmírně silné zatěžující vlákno i tomu lékaři, jenž radí k takovýmto rozhodnutím nastávajícím rodičům.

Nízký, do sebe zahleděný materialismus v myšlení dnešního lidstva, stává se tak ve svém „pokroku“ v lékařském oboru současně nejtěžší kletbou všem, kdo mu podléhají v domnění, že mimo tento svět neexistuje již nic jiného. V osudových vláknech všech takovýchto lidí vzniká však ihned spolu s takovýmito „radami“ a „rozhodnutími“ poutající vlákno, které se napíná a brzdí vždy, kdy chce pak duše takového člověka vystoupat vzhůru od této země. Je právě v okolí této země na miliardy duší, které po odložení svého pozemského těla po pozemské smrti zůstávají připoutány svými materialistickými vlákny s touto zemí a často v bolestném poznání skutečnosti pociťují nesmírná muka provinění, jež je vedou pak opětovně zpět ke vtělení na zemi k odčinění těchto provinění. Avšak právě až příliš často je jim samotným znemožněno narození z nejrozličnějších důvodů, k nimž náleží i dnešní módnost odborných, profesionálně kvalitních potratů pod záštitou medicínského pokroku v moderním lékařství.

V budoucnosti bude na toto období dnešního lidstva nahlíženo s bolestným studem, jako na nejhloupější a nejtupější období lidstva z pohledu duchovního poznání pravého smyslu života člověka.

Nyní ale zpět.

Druhým zásadním ovlivněním, jež navazuje úzce na předchozí zmíněné ovlivnění ve vyzařování krve člověka, je trvalé vstupování momentálního duchovního chtění člověka. Tato ovlivnění přichází skrze nervovou část Malé sluneční pleteně. Zde jedná se tedy o okamžité prožívání a okamžité prožitky v každodenním jednání člověka.

Tato ovlivnění jsou současně se svojí možností pohyblivosti chtění člověka, (jež může být často během jedné minuty i zcela protichůdné při chtění dobrého a zlého) vůči prvotnímu základnímu záření, přicházejícímu skrze stříbrnou šňůru, ve vztahu ke zmíněnému danému vývoji zdraví u organismu vždy o něco slabšími. Krev, přebírající tyto druhy vlivů, je však zároveň schopna se v úpravě pod prací žláz měnit doslova během okamžiku. Tak produkce žláz je schopna pod ovlivněním záchvěvů z Malé sluneční pleteně měnit skladbu krve v řádu minut. Tuto rychlost vystihují mimo jiné velmi přesně lidové postřehy o krvi, popsané jako:

Polilo ho horko; vřela v něm krev; zesinal, že by se v něm krve nedořezal; a mnohé další rčení, velmi výstižně popisující právě ony momentální změny v krevním záření, které vznikají skrze impulsy ducha, přicházející do těla nervstvem Malé sluneční pleteně.

Přestože jsou tyto v pohyblivosti slabšími, mělčími oproti silnějšímu ovlivnění skrze životní proud stříbrné šňůry, často se stává, že nasčítáním, svojí intenzitou mohou nakonec v řádu let či desetiletí přivodit zásadní zdravotní změny v organismu, které mohou vést až k těžkým orgánovým poruchám (srdeční poruchy, infarkty, mozkové příhody, nádorová onemocnění) a nakonec i k tělesné smrti člověka.

Stejně jako vlivy impulsů z Malé sluneční pleteně, spolupodílející se na momentálním stavu vyzařování krve pod ovlivněním orgánů Malého mozku, stejně tak se určitou měrou na tomto stavu podílí i vlastní myšlenková rozumová činnost Velkého mozku. Druh naladění jednotlivých center Velkého mozku vyvolává ihned odezvu v Limbickém – pocitovém mozku a také současně i částečně v mozku Malém, kdy právě jednotlivé žlázy Hypofýzy vylučují na základě signálů Velkého mozku do krevního řečiště nejrozličnější látky, vedoucí ke vzrušivosti, soustředěnosti nebo často naopak vyvolávají stav úplné odvislosti a apatie.

Všechny tyto vlivy podepisují se najednou současně na celkovém naladěném záření krevní skladby. Dlouhodobý stav, který je výsledkem těchto vlivů, je dnes často u člověka posunut zcela mimo hranice přirozeného vyzařování. Tento stav přivodí pak také nutně dříve či později svými negativními projevy již zmíněná onemocnění jednotlivých tělesných orgánů.

Mimo toho je také intenzivní rozumovou prací Velkého mozku, napřenou převážně k materiálnímu uvažování, dodáváno do krve záření, které více méně odděluje spjatost těla s duchovní podstatou člověka, a to až na stupeň, kdy jemnější impulsy, přicházející z míst Malé sluneční pleteně, jsou stále více potlačované. Doslova se dá říci, že krev takového materiálně - rozumového člověka svým vyzařováním namísto úzkého spojování ducha s tělem, pod vlivem Velkého mozku, vytváří pak stav, kdy dochází spíše k oddělování souladu těchto dvou, k sobě se vážících částí (lidského ducha a těla) v tomto pozemském bytí člověka. Následně trpí nutně tímto stavem duchovní nitro, neméně ale také i samotné orgány těla. Přepjatost rozumu v tomto směru škodí člověku právě oním nepřirozeným potlačováním duchovních vjemů nadměrnou prací Velkého mozku. Tento stav může pak zkrátit vlastní pozemský život člověka o desítky roků!

Na skladbu záření krve také působí přirozeně ještě i další vnější vlivy, ke kterým náleží kupříkladu i skladba stravy (jídlo, pití), stav vnějšího prostředí (kupříkladu ovzduší, zvuky) a mnohá další ovlivnění (příroda, umění, architektura), které mohou buď v krátkodobé nebo i dlouhodobé účinnosti působit na krvetvorbu podpůrně nebo naopak destrukčně. Těchto vlivů je opravdu velké množství a stav člověka, jeho tělesné zdraví, je tedy vždy určitou odpovídající výslednicí součinu těchto všech zmíněných ovlivnění.

Rozpoložení, v němž se člověk tedy nachází, je trvalým následkem silnějšího či slabšího vlivu zmíněných záchvěvů a vyzařování, odrážejících se i v krvi člověka. Zde je také skrytá odpověď na všechny nálady a stavy mnohých lidí, kdy jedni trpí kupříkladu neúnosnými migrénami či stavy deprese a těžkými nemocemi, a naopak druzí prožívají optimismus a radost vůči bližním i celému světu. Mnozí lidé také, těžíce ze svých podmínek dřívějšího bytí, pak i přes svoje současné negativní názory a postoje, dožívají se občas v plném zdraví vysokého věku. Takoví lidé vysmívají se pak často Božské Spravedlnosti, o níž se mezi lidmi pod vlivem událostí čas od času hovoří. Odpovědí těmto posmívajícím se bude však jejich vlastní pokračování v dalším bytí. Ať již přechodem na onen svět po odložení pozemského těla, které jistě jednou opustí a nebo ještě později při opětovných dalších vtěleních, kdy naopak jejich tělesné dispozice budou pak silně oslabenými již od narození, nebo nemoc přijde k nim znenadání v průběhu života. To vše nastane, pokud se tito lidé ovšem mezitím nezmění opět k lepšímu, čistšímu životu - ve svém duchovním procitnutí. Boží Spravedlnost, působící ve velikém Díle Stvoření, je dokonalá a pracuje neodchylně přesně ve svém Pravěčném moudrém uspořádání. Nyní však zpět k tématu.

Skladba záření krve také vždy podává v této věci vědoucímu člověku výpovědní pravé hodnoty o celkovém stavu zdraví člověka. Jedná se zde o stav, jenž zahrnuje jak tělesné zdraví, tak i pohyblivost a čistotu vlastní duchovní podstaty člověka. Krev, jež mění přirozeně své záření v pohyblivosti dokonce i vícekráte během jedné minuty, je tak ve skutečnosti tím nejvěrnějším hmotným zrcadlem stavu nejen tělesného zdraví těla, ale zejména stavu duchovního. Nutno však dodat, že většina těchto pohyblivých změn ve skladbě a vyzařování krve je dnešními přístroji medicíny zatím ještě nezachytitelná.

Zopakujme si nyní ještě jednou to nejdůležitější: Jak již pro mnohého čtenáře srozumitelně vyplývá, je oním nejsilnějším ovlivňovatelem všech zásadních změn v životě člověka vždy čisté citové chtění.

Ve spojení s duchem, jak skrze stříbrnou šňůru, tak i skrze zlatavé duchovní spojení v Malé sluneční pleteni, může svým čistým, radostným chtěním člověk přinést do nervového systému těla takové množství posily světlého, pozitivního záření, že vše ostatní bude tímto vroucím, srdečným cítěním prosvětleno a prozářeno.

Mocná léčivá a záchranná síla smí pak proudit k tělu člověka z dílny tělesných žláz a právě zdravým prouděním duchovně prozářené krve! Její osvěženou skladbou smí také velmi často nastat známé až „zázračné uzdravení“ i u nemocí, kdy za dnešních běžných okolností bylo by uzdravení úplně vyloučeno. Čisté, silné, vytrvalé chtění ke Světlu je tím nejsilnějším, co mění všechna vyzařování krve i těla v jediném okamžiku na stupeň, jenž přináší ozdravení celému pozemskému organismu člověka!

Mozek, jako orgán pozemského těla, pak podílí se na tomto záchranném vyladění krve především žlázovými oddíly Hypofýzy v Malém mozku. Je ale samozřejmé, že i vědomé čisté myšlenky Velkého mozku mohou a správně i mají být spoluúčinnými v každém denním jednání člověka. To vše také zahrnuje v jednotlivých slovech veliké poselství Syna Božího Ježíše. Na Ježíšova slova: „Víra tvá tě uzdravila“ - má se však nahlížet tak, že nikoliv víra v uzdravení, nýbrž víra ve všeobsáhlé Dobro, ve Světlo, nad jehož vrcholem je samotný Stvořitel - Bůh, přináší člověku toužebné uzdravení.

Duchovní Světlo je obsaženo v celém Stvoření. Skrze záchvěvy ducha smíme jej přijímat i my do svého tělesného nervstva, odkud pak skrze záření přechází přirozeně změněné do krve a následně právě díky krvi do všech orgánů tělesného aparátu.

Je potřeba mít jen stále na paměti, že uzdravující Světlo může přitékat jedině stejnorodým chtěním člověka. Čisté, světlé myšlenky a city jsou tak ke správnému vyladění záření naší krve nejlepším směřováním. Jsou doslova tím nejdůležitějším, nejlepším, nejúčinnějším lékem všech dob!

 

 

ŽLÁZY S VNITŘNÍ SEKRECÍ

 

Žlázy s vnitřním vyměšováním (endokrinní žlázy) produkují specifické sekrety zvané hormony. Tyto jsou vyměšovány přímo do krve nebo tkáňového moku a jimi rozváděny k cílovým tkáním. Někdy působí na činnost jednoho orgánu, jindy mají více cílových tkání a často ovlivňují prakticky všechny buňky v těle.

Žlázy s vnitřní sekrecí se významně podílejí na řízení funkcí lidského těla. U člověka má regulační systém dvě složky: látkovou (hormony a jiné působky) a nervovou. Mezi oběma typy regulací jsou však tak těsné vzájemné vztahy, že lze mluvit o jednotném řídícím systému (neurohumorální regulace). Vedoucí složkou celého systému je centrální nervstvo.

Řízení jednotlivých funkcí v těle se musí uskutečňovat s ohledem na organismus jako celek. Proto musí existovat oboustranné spojení mezi řídícím zařízením a řízenou funkcí. Mechanismus, který zabezpečuje toto spojení, je zpětná vazba. Do zpětné vazby je často zapojena hypofysa, která je nadřazená většině endokrinních žláz.

 

( Biologie člověka v obrazech,  Prof.MUDr. Stanislav Trojan, DrScs.,  vydalo AVICENUM v roce 1976 )

 

 

[ Zpětná vazba mezi jednotlivými žlázami ]
[ Průhledový náčrt umístění endokrinních žláz v těle ]

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 16 )  --
  10 / 2006

 

1.  HYPNÓZA  –   první stupeň  

   – Velký a Malý mozek v hypnotickém stavu, 

 

Je možné zmínit hned na samém začátku této kapitoly, že hypnóza, pokusy o hypnotizování, snahy o uvádění do mediálních stavů, umělými cestami zvnějšku, jsou vždy škodlivými. Všechno obhajování, že jedná se na jedné straně o seriózní bádání či lékařské, vědecké snažení a zároveň na straně druhé, že je to jen neškodné hraní k pobavení, je zcela bezvýznamným ve srovnání s tím, jaké vážné škody jsou při těchto pokusech způsobeny lidskému mozku a především pak právě samotnému lidskému duchu!

Veškeré snahy o předávání nálepek serióznosti či snahy o zlehčování jsou jen vnějšími omluvami, které nikdy neobstojí, nahlédneme-li na existenci člověka v souvislostech, které přesahují rámec tohoto jednoho pozemského života. Škody duchovního druhu jsou jdoucí za hranice pozemského života a spojují také úzkými vlákny všechny, kdo se na těchto pokusech přímo podílí.

Nejprve si zde ale uveďme pro úplně základní vyjasnění, že hypnóza jako taková má tři stupně, v nichž se také nachází většina všech prováděných sezení.

 

 

   První stupeň Hypnózy …

 

Nejčastějším stavem, jakého bývá obecně dosaženo při pokusech hypnotizování, je stav „ovládnutí“ Velkého mozku. Tento stav je opravdu nejčastějším a jedná se také o nejslabší nebo jinak řečeno nejmělčí ovlivnění osobnosti člověka v těchto souvislostech. To však nemění nic na vysokém stupni nebezpečí, vyplývajícího již z těchto pokusů. Toto nebezpečí si také, spolu s popsáním děje, který nastává u tohoto ovládnutí, následně přiblížíme.

Celý děj probíhá pak takto: hypnotizér za pomoci slov či obrazů uvádí zachvívání nervových buněk ve Velkém mozku do stavu, kdy po určité době dojde k jeho odpojení od základních orgánů mozku Malého (Hypothalamus, most Varolův) a tím i od veškerého dalšího nervstva, vedoucího k Malé sluneční pleteni, skrze níž spojuje se právě s mozkem, jakožto i s celým tělesným organismem lidský duch. Spolu s Velkým mozkem bývá pak společně odpojena od ostatních částí mozku ještě i limbická část mozku. V této limbické části Velkého mozku jsou uloženy v hlubší paměti citové vzruchy polovědomí člověka. Při této mělké hypnóze bývá pak často snaha hypnotizujícího sugescí hypnotizovanému „odkrývat“ a „přerovnávat“ postavení a intenzitu některých polovědomých pocitů, jež domněle způsobují některá traumata či blokování v denním jednání člověka. Již to je však zásadní známka jakékoliv nevědomosti ve znalostech existence člověka. Domnělé odžití při takovémto sugestivním upravování paměti v limbickém mozku neproniká nikdy k duchu, který je právě v ochrnujícím stavu Velkého mozku odděleným stranou. Odstranění příčiny tak nastává jen zdánlivě, uměle! To se dokonce také dříve či později ukáže tím, že zdánlivě odstraněný problém propukne po čase v jiné nebo i ve stejné formě, nezřídka v ještě silnějším projevu. A to právě díky tomu, že u člověka základní zdroj všech traumat či blokování přichází od ducha, a tedy nevzniká v mozku samotném. Dočasný úspěch je tedy utvořen uměle, a to tlakem zvnějšku, působením hypnotizujícího na určité místo záření nervových buněk ve Velkém mozku. Nic z toho však nepomáhá pravému duchovnímu prožití, které je vždy jedině čistě citového druhu. Silné pocity při těchto sezeních, jako je pláč, smích, sténání, bolest a mnohé další projevy, přes svoji opravdovost, pramení právě a jen z elektrických impulsů limbické – pocitové části Velkého mozku.

Duch člověka však se svým prožíváním stojí stranou a zcela oddělen od tohoto prožívání zůstává stále týž, se svými přednostmi i nedostatky. To vše i přes dosažení toho, že dotyčný cítí se být po takovémto sezení domněle vyléčen či uklidněn. Dosažení změny, jakkoliv je pociťováno bezprostředně po sezení, není tedy vůbec ničím oproti nebezpečnému stavu, který je vždy, a to i přes veškeré úsilí hypnotizujícího, průvodním jevem každé hypnózy.

Tento stav můžeme nazvat stavem ochromení, či bezbrannosti Velkého mozku. Jak již mnozí čtenáři kapitol o lidském mozku na stránkách Českého institutu vědí, je právě Velký mozek velmi citlivým vysílacím a přijímacím zařízením pro záření, přicházející z oblasti kvarkové a předkvarkové části hmotnosti. V těchto částech naší hmotnosti nachází se právě ony již zmiňované centrály myšlenek. A právě tyto myšlenkové centrály z povahy vlastní schopnosti existence, s níž drží si stupeň životní energie, nejen že přijímají stále nové formy, vytvořené fantazií lidského rozumu pozemských lidí, nýbrž tyto centrály svým druhem trvale intenzivně vysílají zpětné impulsy k mozkům všech lidí, hledajíce přitom neustále stejnorodé naladění nervových buněk. A právě zde je ono největší nebezpečí, nastávající již při i tom nejmělčím stavu hypnózy. Velký mozek člověka, jenž je oddělen od přirozené ochrany ducha, který právě jinak svým chtěním vytváří zásadní souhlas nebo odpor s obklopováním se na úrovni myšlenek, je v tom stavu zcela bez ochrany vystavěn nejrozličnějším vlivům, proudícím z myšlenkových centrál.

Zde pak stačí, aby i jen jediná nervová buňka v zákmitech Velkého mozku slabě zachytila určitý vliv myšlenkových proudů, vyslaných z některé myšlenkové centrály, a ihned ulpí silně tento myšlenkový vliv na záchvěvu buněk, v úsilí o co nejintenzivnější zakotvení ve vyzařování nechráněného mozku člověka. K tomuto zakotvení postačí už jen vzdálená druhovost myšlení, kotvícího v nervstvu Velkého mozku. Kupříkladu určitý sklon k nějakému druhu ovládání druhých lidí či chtění po moci a mnohé další sklony, jež se však dosud nachází jen v nevědomém nutkání. Duch, jenž stojí zcela oddělen od mozku, je vzdálen možnosti vyvinout protitlak odmítnutí. Následně tedy nastane stav spojení, spolunaladění s místem, s nímž by se člověk sám ze své vůle s největší pravděpodobností nikdy vědomě nespojil. Tak zakotvením tohoto spojení během hypnotického stavu vyvine se pro člověka téměř vždy veliké nebezpečí ovlivnění cizorodými myšlenkami v oblasti Velkého mozku. Zde je pak vysvětlení zcela nečekaných myšlenkových pochodů člověka, které nastávají dříve či později po ukončení hypnózy.

Takový člověk obdržel během stavu hypnózy často jedno nebo i vícero spojení, které by on sám ve svém vědomém duchovním naladění nikdy nevytvořil. Tato spojení jsou pak stále atakována novými a novými impulsy z myšlenkových centrál, až jednou proniknou ke spojení s plným vyzařováním mozku člověka a zformují se v konkrétních myšlenkách nebo činech. Tu pak takový člověk, aniž by si to někdy spojoval s „nevinným“ hypnotizováním, je vystaven naléhání myšlenek, které jej ovlivňují a znovu a znovu se mu objevují ve vědomém stavu i ve spánku. To vše umožňuje zmíněný stav bezbrannosti Velkého mozku během krátké chvíle hypnózy. Hypnotizér sám nemá zpravidla dostatek síly, aby tyto vlivy odklonil. Ba často bývá právě on spouštěcím impulsem přitažlivosti následných proudů, a to nějakým svým sklonem. To vše probíhá na stupni, kdy hypnotizér s hypnotizovaným netuší přitom vůbec ničeho. Je tedy nanejvýš nezodpovědným domýšlet si, že i ten nejmělčí stupeň hypnózy nezpůsobuje žádných škodlivých vazeb pro následný vývoj člověka. Mnohý člověk uchránil by si své vnitřní zdravé úsilí právě tím, že by nikdy nepřistoupil na požadavek, aby se souhlasně - dobrovolně vystavil jako objekt k hypnotizování. Zdraví, které je člověku tím nejvlastnějším, tedy zdravé svobodné cítěnírozhodování ducha, je vždy každým takovýmto nepřirozeným, umělým naladěním v hypnóze vystaveno silným vlivům myšlenkových proudů, které si dnes, z těch kdo hypnózu praktikují, téměř nikdo neuvědomuje. To platí vždy, ať je to již v léčení, v zábavě nebo v duchovním badatelství! Nepřirozenost stavu hypnózy jednoznačně každému již napřed zřetelně napovídá, že jedná se o znesvobozování orgánu mozku a tak částečně i ducha, z čehož nemůže nikdy vzniknout nic jiného, než škoda, jež v důsledku má pro člověka nepředstavitelný rozsah v souvislostech celého jeho vlastního duchovního vývoje.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 17 )  --
  10 / 2006

 

2.  DRUHÝ STUPEŇ HYPNÓZY  

   ( Velký a Malý mozek v hypnotickém stavu – pokračování … )  

 

V tomto případě jedná se o hypnózu, která je v účinku vůči mozkové části hlubší, jde tedy ještě o kus dále.

Do tohoto stupně náleží přitom nejenom samotné hypnotizování za účelem odstraňování psychických stavů hypnotizovaného, ale také velmi často prosazované moderní poznávání stavů před narozením, poznávání minulých životů a mnohé další, co se ukrývá pod označením regrese a podobné další výstřelky. Také zasvěcování do určitých mystických učení, umělé rozvíjení léčitelských schopností, pomocí zasvěcovatelem daných instrukcí, mantrické meditace a ještě mnohé jiné, navozují právě velmi často pomocí sugesce či autosugesce stav velmi podobný druhému stupni hypnózy.

   Tento druhý stupeň – stupeň hlubšího stavu hypnózy, vychází povětšinou ze stavu prvního stupně, avšak podvazuje a ovládá kromě Velkého mozku spolu s částí limbického systému ještě částečně i orgány mozku Malého, zejména Thalamus a Mozeček. V případě provádění regresí - pronikání do minulosti v životě člověka je pak vytvářen velký tlak z vnějšku také na citlivý orgán Šišinky mozkové. Viděné obrazy a částečné spoluprožívání těchto obrazů hypnotizovaným člověkem je právě vyvoláno neúměrným a nepřirozeným tlakem na zachvívání Šišinky mozkové. Duch člověka sám o sobě v těchto případech také nikam neproniká ani neputuje, nýbrž naopak zůstává v zoufalém prožívání v citu v těle nebo vedle těla takového ovládaného člověka, prožívajíc při sezení nevýslovný prožitek znesvobození. Že z tohoto stavu ducha hypnotizovaný člověk ničeho necítí, způsobuje právě skutečnost úplného potlačení spojovacího záření nervstva Malé Sluneční pleteně s orgánem mozku. Nervstvo, zajišťující spojování mezi duchem a mozkem, je ve chvíli hypnózy silně potlačeno, přezářeno nepřirozeným stavem mozku, v němž právě probíhá umělý proces pochodů, vyvolaných hypnotizérem, vedoucím regrese, nebo zasvěcujícím učitelem.

Je zde potřebné dodat, že takovýto stav je možné člověku opravdu navodit právě i již zmiňovaným mechanickým opakováním manter při meditačních cvičeních. Naštěstí však v těchto případech má duch častěji více vlastní síly a tak přetrvává ještě možnost jeho vlastního zasahování do zmíněného stavu „ochromení přirozené činnosti mozku“ pod vlivem opakování slov a dalších pomůcek. I zde však může nastat stav, kdy meditační pochody v mozku prolomí přirozenou ochranu vyzařování a v průběhu takového cvičení pak snadno dojde k ovlivňování z myšlenkových centrál, stejně, jako jsme to již popisovali v případě účinku hypnózy prvního stupně.

O mnoho nebezpečnější je tento stav však v souvislosti, když je na hypnotizovaného působeno druhým člověkem z vnějšku. Ochromením přirozené obrany je pak takovémuto „vedoucímu“ hypnotizovaný člověk vydán zcela všanc a také spolu s tímto je vydán napospas účinkům a dějům již popisovaným. Při tomto stavu hypnózy také není určujícím jen výčet sklonů hypnotizovaného, ale ovlivnění může způsobit, jak jsme již zmiňovali, svým stupněm světlosti či lépe svým stupněm zakalení právě i hypnotizující „vedoucí“, jenž svým působením spoluurčuje druhovost záchvěvů, skrze něž je navazováno spojování s myšlenkovými proudy. V případě druhého stupně hypnózy může však také navíc nastat stav, kdy hypnotizovaný skrze oslabení orgánu Thalamusu, Šišinky mozkové a Mozečku, svým ochromením umožní přímé napojení se některého z duchů ze záhrobí. Výsledkem toho pak může být po čase se dostavující rozdvojenost osobnosti hypnotizovaného, záchvaty zuřivosti, epilepsie a mnohé další.

Zde je pak vždy určující především vlastní vnitřní síla hypnotizovaného člověka. Jestliže je duch takového člověka slabším, zesláblým vlastní pohodlností a leností, což nebývá dnes zdaleka tak řídký jev, jak by se mohlo snad zdát, (zde nehraje zcela žádnou roli stav intelektu člověka) tu pak často nastává pochod, kdy určitým sklonem přitažený cizí duch, v nečekaných životních situacích, snaží se skrze své vlastní záření ovládat mozek takového člověka.

Výsledkem potom bývá neúměrný boj, poškozující zdravé a přirozené jednání člověka. Následně pak mohou být v takovém člověku pozorovány stavy vnitřního zoufalství, které mohou se vystupňovat až do stavu, jenž blíží se k sebevražedným sklonům.

Zde ještě dodejme, že právě i užívání omamných látek, tak jak se dnes v obrovské míře tento strašný jed rozšířil na zemi, je ve svém stupni poškozování lidského mozku a zejména lidského ducha samotného úplně stejně škodlivým, jako druhý stupeň hypnózy. Do určité míry je velmi podobný stav vyvolán i při takzvaném nevinném pití alkoholu, kdy dochází taktéž k ochromení potřebného plnocenného záření zmíněných částí mozku.

Orgán mozku byl člověku dán v této hmotnosti k opatrování v té největší bdělosti ducha. Může tak být svým působením cenným pomocníkem pro celý život, jestliže si jej člověk správně ochraňuje a dbá, aby zůstával čistým a nepoškozeným nejenom na stupni tělesného zdraví, ale zejména na stupni jemného vyzařování ve vysílání a přijímání myšlenek a inspirací. K této správné péči náleží přirozeně i úzkostlivé se vyvarování všech zmiňovaných postupů, které působí vůči orgánům mozku nepřirozeně, měníce jeho vyzařování, či toto vyzařování ovládajíce tlakem zvenčí. Zde neexistuje také vůbec žádný rozdíl, je-li hypnotizující školeným, či nikoliv. Jak jsme se již zmiňovali, mnohé z dějů, které jsou bezprostředně spoluúčinnými při takovém hypnotizujícím sezení, při regresích či zasvěcování do meditací, probíhají nad schopnostmi ovlivnění ze strany takového vedoucího. Často naopak jeho sklony, jeho vlastní niterný stav může být tím největším přitahujícím magnetem pro spuštění dějů, jejichž výsledky jdou odstranit jen velmi těžko a nezřídka pak zasahují i do osudových vláken dalšího bytí všech zúčastněných.

Budiž zde tedy ještě jednou připomenuto:

Hypnóza, jakožto předmět léčících postupů některých psychických problémů, nikdy nemůže svým účinkem přinést nic jiného, než jedině zvýšené nebezpečí uvedeného druhu. Také i samotné změny v léčení nebudou nikdy přinášet skutečný pravý pokrok vpřed, nýbrž tento je bezpodmínečně více vázán plně duchovním, citovým prožíváním člověka. Toto je však právě stavem hypnózy v devadesáti devíti případech ze sta zcela odděleno vyvolaným, nepřirozeným zachvíváním v mozkových orgánech. Je tedy nejčastěji jen zdánlivým pokrokem, jestliže se po absolvování hypnózy takto léčenému člověku uleví. Povětšinou jedná se jen o přechodný, dočasný stav, jenž ve skutečnosti není z pohledu duchovního vývoje člověka nikdy pravým vyléčením.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 18 )  --
  10 / 2006

 

3.  TŘETÍ STUPEŇ HYPNÓZY  

   ( Velký a Malý mozek v hypnotickém stavu – pokračování … )  

 

Tento stav je možné také nazývat stavem nejhlubší hypnózy, stavem úplného ovládnutí duchovní bytosti člověka. Poukážeme-li si nyní také na všechny stupně škodlivosti, které v sobě tento stav hypnózy obsahuje, pak bude zřejmé, že můžeme být rádi, když naštěstí nedochází k tomuto stavu pokaždé, kdy je prováděna hypnóza, neboť tento vyžaduje si přece jen určitou výjimečnou schopnost toho, jenž hypnózu provádí, i toho, kdo ji podstupuje. Je tedy vždy potřebné, aby k dosažení tohoto stavu hluboké hypnózy byl přítomen na jedné straně nacvičenými schopnostmi obdařený hypnotizér a zároveň, aby jeho médiem – hypnotizovanou osobou, byl člověk se sklony ke snadnému zcitlivování ducha, tedy určitými mediálními schopnostmi vybavená osoba.

Hluboký stav hypnózy spočívá v postupném projití hypnotizovaného stupněm prvním a stupněm druhým, kdy nakonec silou z vnějšku je ovládnuta nejen největší část Velkého i Malého mozku (stranou zůstávají povětšinou jen základní životní funkce, oživované nervstvem ze Solaru plexis, kdy připojená duchovně bytostná – stříbrná šňůra zůstává provždy ochráněna před jakýmkoliv ovlivněním tohoto druhu), ale také skrze nervstvo spojené s Malou sluneční pletení je proniknuto v ovlivnění až k samotné duchovní podstatě člověka. Duch takového hypnotizovaného člověka, nacházejícího se ve stavu hluboké hypnózy, je částečně zbaven vlastní vůle a po určitou dobu tak může podléhat ve svých citových chtěních hypnotizující osobě. Současně s tím bývá však nejčastěji dočasně rozleptána i veškerá přirozená ochrana, oddělující ducha od okolních mimohmotných vlivů, dotírajících ze světů, jež jsou mimo naše denní vnímání v hrubohmotnosti.

Sem náleží nejen již zmiňované centrály myšlenkových proudů, které však přes svoji jinorodost stále náleží určitým způsobem ke hrubé hmotě, nýbrž projevují se zde vlivy ze světů úplně jinorodé jemnohmotnosti, v níž přebývají duchové nejrozličnějších zralostí a sklonů.

Je možné také zde říci, že v dnešní době je Země obklopena miliardami všech možných obyvatel záhrobí, přitom však něčeho světlejšího - duchovně zralejšího, zde nalezneme opravdu jen výjimečně. A právě hypnotizérem ovládaný duch je nepřirozeným postupem ovládnutí, k němuž dochází na základě tlaku v mozku a v nervstvech, vydán v úplné bezbrannosti všem nejrozmanitějším vlivům obyvatel záhrobí. Tam, kde přirozená ochrana jinorodosti oddělovala na základě vnitřního stavu člověka jeho ducha před dotírajícím okolím, tam je ve stavu hypnózy tato ochrana prolomena a díky tomu může se do blízkosti ducha přibližovat zcela cizorodé okolí, aniž by se muselo zastavit před ochranným obalem záření, vycházejícího jinak z odpovídající čistoty ducha hypnotizovaného. To vše je ještě umocněno nepřirozeně zvýšenou citlivostí, kterou hypnotizovanému jeho hypnotizér často vnucuje za účelem „vidění“ nebo „slyšení“ té nebo oné věci či události, která zůstává jinak pozemskému pohledu skryta. Toto zcitlivění dá se srovnávat nejlépe s úplným strháním posledního ochranného šatu. Duch hypnotizovaného nachází se tak účinkem působení hypnotizéra náhle, nečekaně ve zcela jinorodém, neznámém prostředí záhrobního světa a ještě navíc právě ke „zlepšení“ jeho vnímání je hypnotizérem vyvíjen nátlak na maximální „obnažení“ ve zcitlivění vůči všem přicházejícím vlivům.

Z hlediska duchovního vývoje člověka je tímto počínáním ve většině případů způsobena netušená škoda, vyplývající z nechráněného vystavení duchovní podstaty člověka zcela neznámým vlivům v záhrobním světě.

Škody, z takového jednání vznikající, pak v postupujících vláknech vyvolávají poškození média pošpiňováním či ovlivňováním k nejrůznějším sklonům v jeho postupném strhávání dolů v době, kdy není médium schopno se samo přirozeně bránit zmíněným, často zcela temným vlivům, a to i navzdory vycvičeným schopnostem hypnotizérovým, kdy by snad něco z těchto vlivů on sám dokázal odvrátit. Žel, je téměř pravidlem, že vždy něco z vlivů záhrobí ulpí na duševní podstatě hypnotizovaného. Potom však bývá i sám hypnotizující spoután spravedlivými vlákny Stvoření s každým jednotlivým případem všech svých médií, a to takovým silným spojením, že nepokročí ve svém vývoji výše, dokud jeho nejposlednější oběť pokusů nevzchopí se ke vzestupu v oproštění se od vlivů, k ní připoutaných během hypnotického stavu.

To vše samo o sobě ještě navíc nevylučuje všechna poškození, vznikající již na vstupu prvního a druhého stavu hypnózy. Při stavu prvním může tedy dojít ke škodě na mozkových nervstvech Velkého mozku v jeho schopnosti vysílání a přijímání myšlenek.

Při druhém stupni o něco více hlubší hypnózy je současně s tím vystavěna nebezpečí poškození nepřirozenými vlivy Šišinka mozková, jakožto jemný přijímající orgán duchovních inspirací. To platí zejména při podstupování již uváděných regresí při hledání dřívějších životů a podobně. Násilné ovládání zachvívání Šišinky mozkové přivodí vždy nutnou škodu, kdy takový člověk může být v dalších měsících a letech snadno vystaven fobiím a depresím, či dokonce může také trpět i úplnou rozdvojeností osobnostiposedlostí cizím duchem.

Při stavu nejhlubší hypnózy pak hypnotizér navozuje poškození vlastního ducha člověka vystavováním nejrozmanitějším vlivům cizorodého záhrobního světa, kdy obraz takového děje můžeme přirovnat nejlépe ku vstrčení bezbranného dítěte oděného pouze v noční košili do pijácké krčmy plné námořních hrdlořezů.

Výsledek toho, co v takovém případě nastane, nechť posoudí čtenář sám. Tento obraz je přitom jen částečně vystihujícím stav dnešního záhrobního světa v blízkosti Země. Ochrana, která by vždy jinak nutně působila jako oddělující, nepřekonatelný val, je prolomena právě tím, že dotyčný člověk dal souhlas se svým zhypnotizováním. V případě, kdy jedná se o nedospělé či mozkově nemocné (takzvané nesvéprávné) osoby nebo když je hypnóza vnucena násilím či ve spánku, je vždy, a to s duchovně smrtelnými důsledky, přivázán k oběti hypnotizování v případě vzniku škody na všech stupních zodpovědný hypnotizér a také i všichni ti, kdo jsou mu při tom vědomě nápomocni.

Varujte se proto vy, kdo poznáváte nyní stále více pravou spolupráci orgánu mozku s vlastním duchovním nitrem, vždy a za všech okolností, nepřirozenému podstupování i těch nejnevinnějších pokusů v hypnotizování. Varujte před tím také i své bližní. Škody, které vám anebo vašim bližním mohou vzniknout, jsou nesmírného, až hrozivého rozsahu, přestože jich snad dnes ve svém denním vědomí lidé ještě nevnímají. V duchovním vývoji staví se však vždy jako neproniknutelná překážka jakémukoliv vzestupu vzhůru ke Světlu, která přetrvává až do doby, dokud není i ta nejmenší myšlenka, nejmenší hnutí citu, navázané v průběhu hypnotického stavu, duchovně prozářeno a plně odžito. To však není zdaleka tak snadné, neboť každým rozhodnutím je vždy v díle Stvoření vytvořeno vlákno, které člověka poutá a svazuje, a to až do té doby, dokud není vše plně s veškerou silou duchem poznáno a pochopeno. Sklony a ovlivnění vyvolané v hypnóze jsou tedy škodlivé stejně tak, jako jsou právě i zbytečné, nahlížíme-li na existenci člověka jako na cestu jediného velkého bytí, jež z pohledu velkých Zákonů Stvoření prochází vícekráte v přirozenosti opakovaných životů všemi stupni hrubé i jemnější hmoty. Cílem člověka jest však vytoužený Ráj, duchovní domov. Nikde jinde není lidský duch ve Stvoření opravdu doma. Jedině v duchovním světě Světla, v Ráji, vysoko kroužícím nad všemi hmotnostmi, jest domov, očekávající každého z lidí, který ve své zralosti a čistotě ducha smí vystoupit nad hmotnosti tohoto pozdějšího oddílu Stvoření.

 

 Člověk ve stavu HYPNÓZY –  ilustrační vyobrazení …

Foto je ilustrační … 

 

Na konci 19. století a v první polovině 20. století patřilo provozování Hypnózy převážně do oblasti varietních a estrádních představení.

V dnešní době se hypnóza přesunula do lékařských ordinací psychoterapeutů. Také stále více narážíme na uplatňování nejrůznějších forem hypnotického stavu (mělčího i hlubšího), jako součásti „moderního světa esoteriky“ (regrese, spirituální zasvěcování, meditace a mnohé další).

To vše bylo a stále i dnes je prováděno se všemi uvedenými nebezpečnými průvodními jevy, způsobujícími často nesmírné škody na duchovní úrovni člověka.

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

www.ao-institut.cz
--  Zpracováno Č.I.   Malý mozek, Velký mozek, HYPNÓZA, o MODLITBĚ  ... ( 19 )  --
  10 / 2006

 

Modlitba – jistá cesta pro spojení ducha s nadhmotnými výšinami.  

 

V předchozích kapitolách o lidském mozku jsme již hovořili o možnostech určitého spojování se lidského ducha s úrovněmi nad touto hmotou. Mozek každého člověka je pro toto „spojování se“ vybaven schopnostmi, jež mu umožňují, aby v úsilí o tento druh vědomí zde ve hmotě mohl nalézt skutečně pevného výchozího základu.

K těmto orgánům náleží právě jednotlivé části Malého mozku. Čistou a správnou souhrou - spoluprací částí Thalamusu, Hypothalamusu, Mozečku a zejména Šišinky mozkové, otevírá se každému z lidí určitá schopnost spojování se s úrovněmi nad hmotnostmi tohoto vesmíru.

K úrovním Díla Stvoření náleží stvořené duchovní úrovně a také úrovně nejstarší duchovní říše - vysoko kroužícího praduchovna, jež vzniklo jako prvotní Stvoření. Až teprve nad těmito prvotními pravěčnými úrovněmi, netušeně vzdálená všemu Stvořenému, počíná se formovat v trvalém oslepujícím lesku a záři část okraje Božského věčného působení. Teprve o této části je možné hovořit jako o počátku věčně trvající Boží říše, jež směřuje se pro člověka opět v nepředstavitelných vzdálenostech vzhůru k nejsilnějšímu, nejmocnějšímu Východisku všeho Světla a života, ke Zdroji veškeré energie, k trůnu Boha, jenž sám jest od věčnosti do věčnosti jsoucím Bezbytostným Zdrojem zářící Božské Síly, která v pulsech mocně proudí všemi směry do světů, jejichž formy tvoří a udržuje.

Netušená jest vzdálenost Země od duchovních a praduchovních úrovní a ještě mnohem větší od úrovní Božského. Přesto však jest duch člověka i zde ve hmotnostech tohoto jednoho malého vesmíru v milostivé moudrosti Stvořitele vybaven k tomu, aby mohl udržovat určité čisté, živoucí spojení se zmíněnými úrovněmi.

Orgán mozku jest k tomu vybaven právě důmyslným uspořádáním zmíněného Malého mozku. Postup spojení při modlitbě vyvíjí se pak přibližně asi takto: chtění v člověku po vyšších nadpozemských, nadčasových hodnotách, vyvolá impuls rozechvívající nervstvo Malé Sluneční pleteně. Silné city pronikající od ducha k tělu často projevují se až jemnou, tiše se ozývající bolestí v oblasti hrudi. Tato zvláštní netělesná bolest jest současně něčím nepopsatelně krásným, povznášejícím. Duchovní impulsy, projevující se jako již zmíněné pnutí v Malé Sluneční pleteni v hrudi, běží následně ihned silným vedením nervstva k organismu Malého mozku. Zde pak skrze Thalamus a Hypothalamus pronikají do dalších oddílů mozku. Souběžně tak ovlivňují jemné vyzařování Mozečku, jenž vysílá do pohybového aparátu člověka impulsy vznešenosti a ladnosti. Pohyby člověka se tak stávají měkčími, ušlechtilými. Zároveň Mozeček vytváří určité předobrazy forem, které pak ve spojení s Velkým mozkem hledají konkrétní slova k vyjádření toho, co duch člověka při stavu modlitby prožívá. Ve Velkém mozku formují se tak slova, hledající nejvýstižnější vyjádření vznešenosti, úcty a krásy. Současně s tímto pochodem je dotčena záchvěvy impulsů nervstva Hypofýza, vydávající ihned na to automaticky povely všem žlázovým systémům těla k vyrábění látek, navazujících pocitový stav povznesení a blaženosti. Je to právě ten stav, který se tak často snaží lidé dosáhnout vědomě vnějšími hrubohmotnými prostředky, jako je opojení alkoholem a v neposlední řadě hrůzným přijímáním všemožných drog.

Jediný čistý stav blaženosti je však ten, jenž vzniká z popisovaného děje, kdy duch toužící po nadhmotných hodnotách rozechvěle velebí Tvůrce všeho jsoucího Života. Jedině tento postup je správným, je tím, který přináší také vždy současně osvěžení a uzdravení. Vše ostatní vytváří oproti tomu jen umělý tlak zvnějšku. Tlak, jenž se nutně musí dříve či později projevit jako škodící a destruktivní, neboť jediný správný postup v úsilí o prožívání blaženosti a pocitu štěstí dokáže v člověku vyvolat duch, toužící po Světle, toužící po vznešených, velikých hodnotách, jež souvisí silně s úrovněmi nad hmotou, s duchovními a praduchovními úrovněmi ve Stvoření.

Nyní ale zpět: Současně s tím, kdy Hypofýza vydává pokyn žlázám k výrobě látek přinášejících stav, jež můžeme nazvat jemným oblouzněním, jenž je však přitom prožíván člověkem za plného vědomí, při plné sebereflexi vůči okolnímu světu, současně s tímto vyplavováním látek je stále silněji rozechvívána Šišinka mozková, která zprostředkovává nejsilnější přijímání obrazů z duchovních světů. Člověk rozechvělý modlitbou může tak občas i vidět k němu z výšin přiváděné obrazy, často také tóny, dolétající k němu z nadhmotných úrovní ze Světla. Šišinka mozková vytváří svým „chvěním“ v přijímání obrazů převodník k Mozečku, kde se ihned formují nejprvnější, nejslabší nástiny vznešených forem obrazů. Od Mozečku tyto nástiny následně pronikají k Velkému mozku, kde mohou dostat hutnější záhal do hmotného chápání člověka. Je potřebné zde dodat, že právě dnešní Velký mozek je pro čisté a neovlivněné prožívání modlitby člověku často velkou překážkou. Svým silně přemrštěným nepřirozeným vyzařováním strhává Velký mozek největší část impulsů ducha ihned od orgánu Thalamus k sobě, snažíce se tyto impulsy roztřídit, zařadit a pojmenovat. Tím upoutává na sebe s veškerou pozorností i všechnu sílu, která by jinak mohla být správně rozložena mezi orgány Malého mozku, tak jak jsme si to výše popsali. Dnes stává se proto velmi často, že i počátek čistého chtění člověka k modlitbě je následně cele stáhnut vyzařováním Velkého mozku k „posouzení“. Právě nepochopení Velkého mozku vůči všem nadhmotným záležitostem ducha pak člověku, usilujícímu o modlitbu, způsobí, že rozum vyhodnotí již dopředu každé takové úsilí člověka za zbytečné, nemající odezvu v okolním světě, a tím je vytvořen nátlak Velkého mozku na postupné ukončení takového chtění ducha. Tak mnohý člověk vzdorně pohněván sám vůči sobě vyhubuje si do bláhových snílků a pomatenců, kteří už nevědí sami co se sebou, a s návratem do „reálného“ světa hmoty o to více vrhne se do činnosti, jež je Velkému mozku srozumitelnou a vítanou. Tak je velmi často v člověku rychle, až téměř automaticky neuvědoměle potlačeno jakékoliv vnitřní nutkání v hledání spojení se světy nad hmotou, se světy, do nichž přitom lidský duch svým původem plně náleží.

Vnitřní tichá touha po modlitbě je rychle zaplašena a vytlačena z vědomí člověka jako nehodící se, jako něco, co rozum Velkého mozku označuje za slabošské a náležící blouznivcům nebo snad ještě něco, co je tak dobré pro fantazii dětí.

Jak výstižné to však je, to si člověk již ani neuvědomuje. Vždyť právě čisté, bezelstné používání Malého mozku k projevování citů, proudících nervstvem člověka od ducha k tělu, je tím nejprostším, možno právě říci tím dětsky nejjednodušším. Je to dokonce tak snadné, že právě vypěstovaná činnost Velkého mozku něco takového zcela odmítá. Nezkrotná činnost Velkého mozku ve snaze o rozdělování a rozlišování všeho, co k němu přichází, chce naopak shledávat jako vrchol všeho - „nejdokonalejší“ složitost. Malý mozek jest však úplně prost něčeho takového a sám o sobě zůstává vždy cele otevřeným pro čisté citové proudy, jenž přicházejí k němu skrze nervové impulsy od ducha. Ježíš, jenž viděl velmi dobře do všech pochodů, odehrávajících se v myslích lidí, sdělil cestu k nalezení duchovních hodnot následujícími, nejprostšími slovy. K naslouchajícím pravil: „Buďte jako děti.“ Věděl, že právě zachováním si tohoto způsobu uvažování bude umožněno, aby orgán Malého mozku směl si podržet oproti mozku Velkému rovnovážné vyzařování, tolik důležité právě pro prosté a přirozené prožívání modlitby. Jedině modlitba, která proudí čistě a mocně od ducha k Malému mozku nervstvem Malé Sluneční pleteně v blízkosti srdce člověka, je také správnou a plnocennou modlitbou. Modlitba, vznikající na základech toho, když si člověk určí, že se bude modlit, vyžaduje buď již plného zprůchodnění všech zmíněných orgánů, nebo jí trvale hrozí, že zůstane opětně jen slovní prací Velkého mozku. Je také pochopitelné, která z těchto dvou cest v úsilí o modlení nalezne nakonec větší sílu ke spojení s duchovními úrovněmi ve Stvoření. Modlitba, vycházející z naučenosti slov, se velmi často ztratí právě v práci Velkého mozku. Tak dotyčný odříká často obsah celé modlitby, aniž by však u něho došlo k proudění citů k Malému mozku. Malý mozek zůstává pak nutně pod tlakem vyzařování mozku Velkého zeslaben nazpět. Slova Bůh, Světlo a další váznou v záření závitů Velkého mozku, a protože Velký mozek sám o sobě pro tyto pojmy nachází jen omezené, skutečnosti neodpovídající, hmotné obrazy a formy, tu nedojde ani k vnitřní odezvě ducha, jenž by jinak za těmito pojmy nacházel vše.

Tak nakonec často namísto silně a vroucně se modlících lidí, kteří si v tomto prožívání zesilují spojení se světy nad hmotou, setkáváme se jen s mumláním slov, nepřekračujících svým obsahem rozumovou reálnost Velkého mozku. Také právě tento stav dovoluje potom, aby člověk, jenž se nuceně modlí a nebo dokonce chtěně předstírá, že se modlí, bezprostředně po skončení modlitby učinil něco, co je v hrubém rozporu s Vůlí Toho, k němuž se modlil.

Také strnulost a vyčerpání, namísto vnitřní posily a občerstvení, jsou následným projevem dlouhomluvných bezduchovních modliteb. To vše je jen známkou nesprávného úsilí o modlení se. Velký mozek se pak téměř vždy svým vyzařováním postaví jako silná překážka všem vznikajícím citům, které snad ještě chtějí pomocně proudit od ducha do vědomí člověka.

Vy všichni, kdo se snažíte o nalézání spojení s duchovními výšinami Stvoření, naslouchejte nejprve tichým pohnutkám v duchu. Čistá radost, stejně jako hluboké vznešené vjemy dobra a lásky, jsou těmi nejlepšími živoucími impulsy k modlitbě. Síla těchto citů musí však být využita k práci Malého mozku dříve, než člověk začne hledat slovní formy pro modlitbu. Učte se proto nejprve tiché modlitbě beze slov. Nechte vznešené proudy citů, rozechvívajících oblast srdeční v hrudníku, vytrysknout vzhůru do vznešených samovolných projevů Malého mozku. Hledejte vždy, jako oporu pro modlení se, čisté chtění ducha. Vznešené city spolu s orgánem Malého mozku zařídí vše ostatní úplně přirozeně, pokud vy sami nebudete zasahovat do těchto proudů myšlenkami Velkého mozku. Nepodaří-li se vám to hned na počátku, neupadejte také ihned do malomyslnosti. Využijte však vždy každou chvíli dne všechna vznikající povznášející hnutí ducha k vnitřní modlitbě. Uvidíte, že nakonec přece naleznete čisté, vroucí spojení s nadhmotnými úrovněmi Stvoření, kde velebení Tvůrce Všehomíra je všudypřítomným u všech tam přebývajících tvorů.

 

 

 

O LIDSKÉM MOZKU – pokračování III. :    Symbolika projevů ducha skrze orgány mozku a nervů   … »»

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

… velikost fontů je měnitelná v nastavení prohlížeče 
( UTF-8 )

ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla  „VE SVĚTLE PRAVDY“ ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla  „VE SVĚTLE PRAVDY“ ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla  „VE SVĚTLE PRAVDY“

[ Vyjádření a komentáře ]    [ Zpracováno Č.I. ]   MALÝ A VELKÝ MOZEK, NOVĚ O HYPNÓZE, MODLITBA  …

[ CS ]

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“