ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
MIANG-FONG
 5/2007

 

 

Miang-Fong

 

 

Světlem omilostněnými přijatý

záznam

o životě

velkého zvěstovatele Pravdy,

který osvobodil Tibet od temna.



         1. část

Miang-Fong
 

Vzpínajíce se vysoko k obloze, drsní a rozpukaní strážcové hor hleděli nehybně dolů na zelenou dolinu, která se bezstarostně vinula mezi skalami. Jejich vrcholky překrýval věčný sníh, jenž se v propastích a trhlinách měnil v zelenomodrý led, jemuž ani ten nejsilnější sluneční jas nedokázal vzít jeho nádheru.

Na jedné straně vysoko položené oblasti, v sevření skalních stěn, ležely dvě obrovské postavy, tak, jako by byly samy částí těchto skal. Blaženě se natáhly a vychutnávaly si hřejivé sluneční paprsky. Zprvu hleděly na tmavomodrou oblohu. Jejich pohledy ale brzy sklouzly k veselému životu, který se odehrával na nich a kolem nich.

Na obou stranách vesele zurčícího potůčku páslo se stádo horských koz. Hlídal ho štíhlý, vysoký chlapec, který musel hned tu a hned zase tam přiskočit, aby zabránil neposedným zvířatům vystupovat na útesy.

Ve své horlivosti oba obry nezpozoroval, dokud neklopýtl a nespadl do dlaně na hřejivou zemi odpočívající ruky jednoho z nich. Ten ho pevně zachytil a trošku s ním zatřásl.

„Nemůžeš se dívat kolem sebe, ty trpaslíku?“ zvolal pobaveně, až okolo zahučela ozvěna, jako by zaduněl hrom.

„Pusť mě,“ volal hoch a bránil se ze všech sil. „Pusť mě, jinak tam naproti spadne Fu-fu ze skály.“

„A bylo by to tak zlé?“ přál si obr vědět. Přitom ale uvolnil své sevření, takže jeho malý vězeň mohl vyklouznout.

Jako blesk byl chlapec odtud na nebezpečném místě, kde se nalézala koza. Obr však byl ještě rychlejší. Jen se trochu vzpřímil, natáhl svou dlouhou ruku a uchopil kozu. Ta se nyní vznášela nad hlavou svého malého ochránce a smích velkého bytostného znovu rozburácel ozvěnu.

„Ihned postav Fu-fu na zem!“ domáhal se chlapec, který se obrátil a bez dechu spěchal nazpět. Co však mohl zmoci proti smějícímu se obru?

Tu ale přišla nečekaná pomoc. Druhý obr se probudil ze svého snění a rozkazujíc obrátil se ke svému společníku.

„Dej chlapci kozu zpět, nezaslouží si, abys ho trápil, Uru.“

Ten hned postavil nebohé zvíře na zem, a to velkými skoky pospíchalo ke svému malému pánovi.

„Fu-fu, ty neposlušná,“ káral ji tento, a současně ji však přitom něžně objímal. „Jak jsi stále neopatrná,“ vytýkal jí.

Snažil se zachráněnou přidružit k čile se pasoucímu stádu.

Tu ho něco napadlo. Obrátil se, pohlédl na oba obry, kteří ho pozorovali a zvolal:

„Děkuji ti, Velký!“

„Koho myslíš, trpaslíku?“ zeptal se jeho trýznitel. „My oba jsme velcí.“

„Velký je ten, kdo je spravedlivý,“ zazněla nečekaná odpověď.

Chlapec chtěl již odejít, když tu se ozval hlas jeho zachránce:

„Líbíš se mi, ty maličký. Pojď se svými zvířaty sem, můžeme si popovídat. Uru jen žertoval. Nesmí vám nijak ublížit.“

Ochotně svolal chlapec písknutím své čtyřnohé chráněnce dohromady, a s radostí zjistil, že v blízkosti obou obrů bujela šťavnatá tráva a byliny.

„Co považuješ za spravedlivé?“ ptal se první obr, hned jak se malý pastýř pohodlně usadil na jeho nohou a udělal si výhled na své kozy.

„Spravedlivý je ten, kdo ze svého nitra ví, co činit, aby zůstal se vším kolem ve vyrovnání.“

„Tomu nerozumím,“ zabručel Uru, zatímco jeho společník chtěl vědět:

„To ti řekl kdo?“

„Můj otec.“

„Zavolej tedy svého otce, aby nám to vysvětlil,“ žádal obr.

„To nemohu. On již není zde,“ s povzdechem odpověděl chlapec.

„S kým tedy nyní žiješ? Komu patří zvířata?“ chtěl dále vědět obr.

„Nyní patří Wunovi, s nímž také žiji. Bije mne, když se některé koze něco stane.“

„Je to tvůj dědeček?“

„To nevím. Oh, slunce již zapadá, a já musím jít domů.“

Obratně vyskočil, zapískal na svá zvířata a spěchal s nimi po úzké pěšině dolů z kopce.

Uru se zvedl a díval se přes úbočí za ním.

„Tam dole je pár krtin, tam asi trpaslík bydlí,“ usoudil.

„On je požehnaným dítětem. Nevidíš to? Jemu nesmíš nic udělat,“ napomínal ho jeho společník.

 

 

Na příští den ráno ubíral se malý pastýř se stádem opět lehkým krokem nahoru do skal. Chlapec se chtěl původně obrátit jiným směrem, ale jakýsi hlas v něm mu říkal, že by to byla chyba. Vždyť přece nikdy předtím obry neviděl. Bylo ale celkem možné, že mezitím odtáhli někam dál.

Ale ne! Leželi tu a kynuli mu vstříc. Znovu a znovu musel se při výstupu vzhůru na ně dívat. Jak nádherně tyto obrovské postavy zapadaly do prostředí hor! Mohlo by se říci, že byly s těmito vrásčitými skalními útesy a průrvami jedno. Divoce a hrozivě vyhlížely jejich obrovité údy. Když ale člověk zvedl oči k jejich hlavám, musela ho všechna bázeň přejít. Chlapec nechápal, jak se jich mohl předešlý den bát. Dnes se mu jevili dobří a radostní.

Zavolal na ně zvonivým pozdravem, a jejich hřmotný smích zazněl mu vstříc.

„Posaď se k nám, trpaslíku,“ zvolal Uru. „Budeme dobře opatrovat tvoje zvířata.“

Ale než nechal chlapec své kozy pást, nejprve je jednu po druhé s polaskáním ještě pozdržel a mnohé zvíře zvlášť napomenul k opatrnosti. Až potom malý pastýř následoval vyzvání. Trochu váhavě vystoupil na pohostinně nabídnutou nohu jednoho obra a rozhlížel se kolem sebe. Vyvýšené místo mu nabízelo mnohem větší výhled. Viděl nejen na své rozeběhnuté pasoucí se chráněnce, ale rozhled se mu odkrýval i daleko do vzdálených hor.

Co tam uviděl, mu málem zastavilo dech. Že by tam byli ještě další obři? Zdálo se, že je rozeznává všude.

Když dosud Mlčící, jak svého nového obrovitého společníka Murua chlapec nazval, porozuměl jeho myšlenkám, zeptal se: „Co se divíš, chlapče? Nevěděl jsi, že nás, strážců hor, je víc?“

„Kdy jste sem přišli?“ odpověděl chlapec otázkou. Uru se otázce hlasitě rozesmál, ale Muru odvětil vážně: „Nepřišli jsme nikdy. Byli jsme tu od té doby, co stojí tyto hory.“

„Ale já jsem vás ještě nikdy neviděl,“ přemýšlel pastýř. „Jak je to možné?“

„Ty jsi ještě mnohé neviděl, trpaslíku,“ zvolal Uru bujaře. „Tvoje oči byly slepé jako oči malého mláděte. Teprve se pomalu otevírají.“

„Potom má Wun, ten starý dole, též ještě slepé oči. Spílal mi, když jsem se ho na vás ptal, a řekl, že jsem si vymyslel pohádku. Jako bych si vás mohl vymyslet!“ dodal chlapec smějíce se.

„Lidí se nesmíš ptát, když chceš vědět něco o nás.“

„Ó, tak se ptám vás, vy velcí.“

„To je správné,“ chválil Muru vážně. „Dostane se ti také odpovědi, ale nejprve nám musíš vyprávět o sobě. Jak se jmenuješ a co jsi prožil?“

„Wun mi říká Miang, a předtím mi tak říkal i můj otec. Žili jsme tam dole, kam až mi paměť sahá. Můj otec, kterého jmenovali správcem, byl větší a krásnější než ostatní. Jednoho dne vytáhl s ostatními muži proti velkým ptákům, kteří kradli naše kozy. Muži se pak vrátili bez něj a říkali, že si ho hory ponechaly. Od té doby žiji s Wunem, jenž se nastěhoval ke mně do otcovy chaty, která je větší a hezčí než jeho stará chata. Když s něčím nesouhlasím, zbije mne.“

„Takže s ním nejsi rád?“ chtěl vědět Muru.

„Ne. Nic už není tak hezké, co je otec pryč.“

„A tvoje matka?“

„O žádné nevím. Nevzpomínám si na ni. Možná jsem žádnou neměl,“ pravil chlapec zamyšleně. „To je vše, co vám můžu říct,“ uzavřel.

„Nyní mi vyprávějte o sobě vy.“

Muru ale začal otázkou: „Kdo vyrobil tvoji mošnu, ve které si nosíš jídlo do hor?“

„Já sám,“ zněla chlapcova radostná odpověď.

„A kdo zhotovil tvůj oděv?“

A Muru ukázal na dílec sestavený z kůží, jenž kryl chlapcova záda a boky.

„Pomáhal mi při tom Wun, předtím to dělal otec.“

„A kdo utvořil tebe?“

„Mě?“ podivil se Miang. „Byl jsem tu, co si pamatuji.“

„To není tak dlouho, ty trpaslíku,“ zafuněl Uru, zatím co Muru se ptal: „A kde jsi byl předtím?“

Tato otázka byla nad Miangovo chápání. Rád, že přišel čas zahnat stádo k prameni, vyklouzl z odpovědi. Ale zatímco nechal zvířata pít a potom je sháněl dohromady k návratu, musel o tom přemýšlet. Konečně to rozřešil a volal na Murua:

„Asi jsem vznikl stejně jako tato kůzlata, která přišla na svět díky své matce.“

„Dobrá myšlenka,“ pochválil obr. „A tvá matka přišla z jiné matky, a tak to jde zpět, až k té nejprvnější. Ta ale byla stvořena,“ důrazně pravil Muru.

„To musel učinit někdo veliký,“ řekl Miang, jenž se opřel o obrovu nohu, aby mu mohl hledět do tváře.

Se zalíbením pohlédl velikán na hocha, v jehož tázavém pohledu se nyní odrážel jas.

„Ano, chlapče, ten, jenž stvořil první ženu, je Nejvyšší na celém světě. Všechno, co můžeš vidět, stvořil On. Také nás. Mnohem dříve, než byli lidé, zavolal nás a ustanovil nás jako strážce hor. Jsme částí tohoto kamenného světa.“

Umlkl. Bylo pro něho těžké toto vše vtěsnat do slov. V chlapci se ale probudila horlivost slyšet více.

„Co by se stalo, kdyby jste odešli pryč, někam daleko z těchto hor?“

„Potom by se rozpadly a pomalu zřítily.“

„Ležíte tady stále? Není to nudné?“

Uru se začal smát.

„Hoho, trpaslíku, myslíš si, že sloužíme Nejvyššímu leností? Ne. Když vy trpaslíci spíte, my pracujeme.“

„Zlepšujeme a stavíme, měníme na vyšší rozkaz,“ vzal si slovo opět Muru. „Což jsi ještě nikdy neslyšel, jak to v horách rachotí, když se do doliny kutálí skály?“

Miang přikývl. Jak nádherné to všechno bylo. Pohltilo ho hluboké přemýšlení, a také oba obři již více nic neříkali.

Když slunce začalo zapadat, do chlapce se vrátil život. Volala ho povinnost.

„Zítra zase přijdu, velcí,“ slíbil, a potom se se svým poskakujícím stádem vzdálil. A opravdu přicházel každý den. Pomalu se tak v něm formovaly myšlenky a pevné pojmy. Velcí mohli mu přitom jen málo pomoci, přestože Muru častokrát jediným slovem dal jeho myšlenkám nový směr.

Existuje Nejvyšší. Ten všechno stvořil, vše, co žije, ale i všechno ostatní. To stálo nyní tak pevně v chlapcově duši, jako by to byl od nepaměti věděl.

Když ale tento Nejvyšší všechno stvořil, tak mu také všechno musí patřit. To byla druhá pravda, která v Miangovi zářivě vzklíčila.

Ale když je všechno jeho, pak i já jsem jeho vlastnictvím. A potom následovalo i to poslední, na co ještě přišel: když jsem jeho vlastnictvím, tak mu musím sloužit ze všech svých sil.

„Slyš, Muru,“ pravil jednoho dne. „Musím najít Nejvyššího, abych se dozvěděl, jak mu mám sloužit. Chci opatrovat raději jeho kozy, než Wunovy, který je vzal mému otci. Ale kde jsou jeho kozy, a kde je On?“

„To ti nemohu říci, Miangu. Musíš jít do světa a hledat odpověď.“

To bylo něco úplně nového, co musel nejdříve promyslet. Ale v této myšlence bylo cosi mocně lákavého: jít ven, za hranice těchto hor, vidět, co leží na druhé straně! Najít Nejvyššího a vstoupit do Jeho služeb! -

 


2. část
 

Každým dnem vzrůstala v chlapci niterná touha. Jednoho rána předstoupil před své přátele s pevným odhodláním: „Až dnes večer přivedu kozy domů, potom chci všeho zanechat a jít k Nejvyššímu. Řekl jsem to Wunovi. Jemu se to hodí, jen…odejdu-li, nesmím se již nikdy vrátit. To ale ani nechci.“

„Nebude ti zatěžko, odloučit se od tvých koz?“ ptal se Muru důrazně, byl ale překvapený, když chlapec s největší vážností odvětil:

„Na tom přece nezáleží tomu, kdo chce jít hledat a najít Nejvyššího.“

Později, když si chlapec, jak se mu už stalo zvykem, našel místo na Uruově koleni, prosil: „Mohli byste mi poradit, kterou cestou se mám vydat, abych se co nejrychleji, jak je to jen možné, dostal k cíli?“

„Můžeme ti pomoci kupředu k další zastávce tvé cesty, Miangu. Víc učinit nemůžeme, ale tak to má být.“

„Přijď dnes večer sem nahoru. Potom tě Uru přenese přes doliny k bílému vrcholu tam naproti. Ušetříš si tím mnoho obtížného lezení a velmi namáhavou cestu.“

„Tam, kde tě Uru postaví na nohy, najdeš obydlí. Bydlí v něm prastarý mudrc, který je určen být ti učitelem. Je ale jen ve tvých rukou, jestli tě přijme. My ti můžeme pomoci jen s těžkostmi v horách. Vše ostatní musíš překonat sám.“

„Budu to umět?“ zeptal se chlapec plaše. Hluboká vážnost jeho obrovitých přátel trochu potlačila jeho žhavou podnikavost.

„Určitě to zvládneš, když svůj cíl, najít Nejvyššího, nikdy nespustíš z očí. Potom se ti na tvých cestách dostane pomoci.“

Večer stál Miang před svými přáteli. Byl oblečen jako vždy, nic nehovořilo o výbavě na velké putování, snad jen trochu plnější brašna s jídlem.

„Nemáš nějaký lepší, teplejší oděv, trpaslíku?“ vyptával se Uru dobromyslně. „Promrzneš, tam nahoře je velký mráz.“

„Ne, nemám nic lepšího,“ řekl chlapec s tichou bolestí. „Prosil jsem Wuna, aby mi dal kožešinu mého otce, ale vysmál se mi.“

Obři na okamžik pohlédli jeden na druhého, a potom Muru souhlasně přikývl.

„Lehni si na chvíli sem,“ rozkázal, „než bude čas, přenést tě dále. Spi, Miangu, spi.“

Při těchto slovech láskyplně přikryl chlapce svou obrovskou rukou a on se k ní pln důvěry přivinul a usnul.

Tu Uru uvolnil obrovskou masu skal a dobře mířeným pohybem skutálel ji dolů do doliny. Určitě dosáhla „krtince“, který byl doposud Miangovým domovem. Mezi tím Muru několikráte zavolal. Tu stanula před ním drobná bytost, ani ne z poloviny tak velká jako chlapec, a čekala, aby přijala svůj úkol.

Netrvalo dlouho, co na příkaz Murua odešla, a již se znovu objevila. Starostlivě vedla nejpěknější z koz, rozpustilou Fu-fu. Na zádech nesla svázaný balíček kožešiny.

Nyní sňal Muru ruku z tváře chlapce a zavolal na něj:

„Miangu, přišel čas tvého putování. Zcela bez výbavy ale nepůjdeš. Vezmi si s sebou kozu a kožešinu jako pozdrav od tvých velkých přátel, ale i jako důkaz toho, jak se Nejvyšší stará o všechny, kteří se dají do jeho služeb.“

Miang pln nadšení přivítal se s kozou, s níž bylo pro něj loučení tak těžké. Náhle ji ale nechal stát a obrátil se prudce k řečníkovi.

„Muru, je to tak, že mi Všemohoucí otevřel cestu? Chce mě přijmout za svého služebníka, mě, Mianga, jenž o Něm ve skutečnosti ještě nic neví?“

A když Muru vážně přikývl, vylétlo z uchváceného chlapce:

„Ó Ty, Nejvyšší, Jehož cítím a tuším, dovol mi nalézt Tě, dovol mi sloužit Ti celým mým životem. Tobě děkuji za Tvou nezaslouženou dobrotu.“

Loučení bylo krátké. Uru uchopil chlapce, vzpřímil se a natáhl svou mocnou ruku daleko do dáli. A tam, kde se špičky jeho prstů dotkly skal, v těch místech Mianga převzala jiná, cizí obří ruka.

Nakonec se ocitl mezi ledem a sněhem v jakési pustině v horách. Vrcholy neznámých skal hrozivě shlížely k němu dolů. Bylo velmi chladno.

Třesouce se rozhlížel se kolem, a téměř zapomněl zavolat své díky do vzduchu. Vedle něj stála už i Fu-fu, též chvějící se zimou. Miang pohlédl na oblohu. Do rána nebylo již daleko.

„Vydrž ještě, Fu-fu, až se objeví ohnivý kotouč, potom nám bude tepleji a budeme moci lépe rozeznat naši cestu,“ utěšoval svou společnici a zároveň i sám sebe. Tisknouce se těsně jeden k druhému, čekali oba na slunce.

A slunce vyšlo. Takto majestátné a krásné ho Miang ještě nikdy neviděl. Všechno se zdálo být růžově pozlacené, a také i dosud hroziví strážci hor pozbyli pod svitem slunečních paprsků své hrůzy. Dlouho stál chlapec vše pozorujíce a mnohé myšlenky v něm procitly.

Mezitím již Fu-fu čile hledala skromné bylinky, aby utišila svůj hlad. Pobízivě postavila se vedle svého malého pána a očekávala, že začne i on také jíst. Tu ale jako by Miang zřetelně slyšel nějaký hlas říkat:

„Je čas, aby ses připravil na cestu. Běž za světlem, Miangu.“

Rozhlížejíc se kolem, neviděl nikoho, kdo by k němu mohl mluvit. Ale slova slyšel zřetelně – to mu stačilo. Šel za sluncem, přes sníh, přes led a přes kamení. Objevil sluneční paprsek, jenž se před ním zlatě táhl pustinou jako chvějivá úzká stuha, a rozhodl se jít za ním tak dlouho, pokud ho jen bude moci následovat.

Musel být na své kroky opatrný. Na putování v této výšce nebyl zvyklý. Několikrát ho Fu-fu, která kolem něj lehce poskakovala, odvrátila od hluboké trhliny, do níž by se byl jinak jistě zřítil. Mnohokrát také uklouzl, ale hbitě se opět postavil na nohy. Nevnímal žádnou bolest, všechny jeho myšlenky směřovaly k jedinému cíli: nalézt Nejvyššího.

Nedaleko místa, na němž se Miang, přivinut těsně ke koze, zastavil na chvíli k odpočinku, klečel na kolenou nějaký muž. Jeho vlasy byly stříbrnobílé a postava shrbená. Chvějící se ruce držel sepjaté před tváří a slova jeho modlitby hlasitě zněla:

„Ó, Ty, Všemohoucí! Dovol mi dožít se toho, abych Ti směl sloužit, jak jsi mi to zaslíbil. Tvůj služebník zestárl, jeho tělesná schránka je slabá. Den za dnem odplývá, a požehnaný chlapec nepřichází. Neodvolávej mě, prosím, dříve, než ti budu moci posloužit!“

Náhle naslouchajíc zvedl hlavu. Přes kamení k němu doléhaly drobné kroky.

„Ó, Ty, Nejvyšší, je to snad odpověď na mou prosbu?“

Hbitě, jak jen mohl, se postavil na nohy a vykročil.

Sluneční paprsky jasně zářily, skoro až příliš ostře, pro jeho staré, na přítmí navyklé oči.

Uprostřed oslepujícího jasu kráčel k němu chlapec, doprovázen kozou. Zaslíbené znamení!

„Přijde k tobě v záři slunce a svou potravu bude mít s sebou, abyste nemuseli strádat. Jeho malá koza stane se později tvojí skromnou živitelkou.“

Bez toho, aby on se musel vzdálit ze svého obydlí v horách, kráčel k němu pln důvěry chlapec, pozorně sledujíc cestu pod nohama. Nyní krátce pozvedl svůj zrak k obloze a sluneční lesk zalil celou jeho tvář.

Jeho koza se náhle zastavila a zabránila tak svému průvodci v další cestě. Rozhlédl se kolem sebe a konečně uviděl starce. Překvapen vyhrkl ze sebe přátelský pozdrav. Poustevník se mezitím vzpamatoval ze svého rozechvění. Nesměl dát před chlapcem najevo žádnou radost.

„Kdo jsi, mladý cizinče, jenž přicházíš do této samoty rušit klid mého stáří?“

„Říkají mi Miang. Přicházím zdaleka, abys mi řekl o Nejvyšším, mistře. Chci ti sloužit, než naleznu Všemohoucího a budu se moci stát Jeho služebníkem. Přijmi dobrotivě mě i Fu-fu a vyučuj mě, neboť zatím vím jen velmi málo.“

Nyní stál před starcem a prosebně sklonil hlavu. Na krátký okamžik se položila starcova pravice na temeno chlapce. Jaký byl ještě mladý a maličký!

„Tak pojď dále, Miangu. Je u mne těsno a tma, žiji skromně, ale o Nejvyšším ti mohu říci.“

„Smí Fu-fu jít s námi do tepla? Jsme promrzlí,“ třesouc ptal se chlapec, když vstupoval do jeskynního příbytku, z nějž k němu sálalo teplo.

„Smí,“ přivolil stařec.

Chvíli na to již mistr a jeho host seděli na lůžku z kožešin, koza ležela blízko nich. Stařec přinesl tvrdý chléb a jeden skoro prázdný džbán vody. Nabídl chlapci a chystal se jíst také.

Miang hbitě otevřel svou brašnu a položil před svého hostitele kus sušeného masa a trochu měkkého chleba.

„Tvrdý chléb nechej mně, a ty si vezmi tento, mistře,“ prosil jej, přičemž mu ho již podával. „Máš nějakou nádobu, abych ti do ní mohl dát mléko od Fu-fu? Chtěla by ti poděkovat za teplo.“ Zatímco se ptal, našel misku, hbitě ji donesl a naplnil voňavým teplým mlékem.

Stařec žíznivě pil. Spolu s nápojem do jeho těla vstupoval nový život.

„Nejvyšší, děkuji Ti!“ zvolal rozradostněný. „A děkuji i tobě, chlapče. Než jsi přišel, byl jsem k smrti unavený. Toto mléko mě nádherně osvěžilo.“

„Nikdy ti nebude chybět, pokud zde bude Fu-fu,“ ujišťoval ho Miang, hladíc něžně kozu.

Potom musel vše vyprávět, a údiv starce byl velký, když slyšel, jakým způsobem se chlapec k němu dostal.

„Můžeš opravdu vidět obry a mluvit s nimi?“ ptal se.

Miang horlivě přisvědčil a připojil: „Řekli mi o tobě. Jak bych tě jinak mohl najít?“

„A co chceš dělat, až tě naučím vše, co sám vím?“ ptal se stařec pro ujištění se v tom, co již předem věděl.

„Až mi povíš všechno, co potřebuji, abych našel cestu k Nejvyššímu, potom půjdu k Němu a budu Mu sloužit, mistře.“

„Zůstaň tedy při mně.“ -

 

 


3. část

 

Nebylo to ale vůbec bezmezně radostné svolení. Poustevník žil již příliš dlouho sám, a toto vše vyžadovalo nyní velkou změnu jeho zvyklostí. Ale nebyl snad příchod chlapce splněním jeho vroucích proseb? Častokrát na to v následujících měsících pomyslel, a pak dával svá poučení opět s vřelostí, jež se jinak občas u něho vytrácela.

Miang se s tím potýkal jen málo. Byl-li mistr sdílný, přijímal vědění v radostné horlivosti do sebe, aby ho pak v tichých časech vnitřně promyslel a zpracoval. Vyvstaly-li mu přitom otázky, musel se pokoušet sám je řešit, nebo je odložil na pozdější dobu. Stařec naskrze neměl rád, byl-li tím obtěžován. Dával tak, jak to z něj proudilo.

Byl-li rušen, stával se mrzutým, a mlčení se potom zdálo tísnivé. Tehdy bylo nejlepší, jít mu z cesty.

V takových časech Miang podnikal výpravy do hor, aby nalezl nějakou potravu. Chleba, jehož přinášeli o pomoc a radu prosící pastýři, bylo tak málo, že nestačil ani pro skromné potřeby starce. Tehdy Miang činil stejně jako jeho Fu-fu: jedl bylinky. Tu a tam potkal pastýře, který hledal zatoulaná zvířata. Potom mu býval nápomocný a odměnou dostal nějaké potraviny. Strava byla chudá, přesto však prospíval, neboť byl tak zahloubán do nových poznání, že nepozoroval žádný nedostatek.

Tak uplynul dlouhý čas. Oba samotáři si to uvědomili až tehdy, když se Miang musel začít shýbat, aby mohl vstoupit do jejich obydlí.

Tu jednoho dne stařec pravil:

„Nemám tě již více co naučit, Miangu. Přišel čas, kdy si musíš najít nového učitele. Než mě ale opustíš, chci ti říct, proč jsem tě přijal.

Věděl jsem jen málo o Nejvyšším. Jako těžký osud hnalo mě to sem, do této samoty. Ale ze srdce jsem Mu za toto útočiště děkoval, a prosil jsem Ho, aby mi ukázal, jak bych Mu měl sloužit. Tu jsem uslyšel hlas:

„Naslouchej ve svém nitru a vyčkej!“

To jsem činil dlouhý, předlouhý čas.

Mé vědění o Všemohoucím a Jeho působení bylo stále jasnější. Zpočátku jsem si myslel, že vědění o Něm leželo uloženo ve mně, a že jenom potřebovalo probudit. Potom jsem si všiml, že mi vždy v mém hledání odpovídá nějaký pomáhající hlas. Jemu vděčím za všechno, co vím, a on mi také zvěstoval o tobě. Když jsem nabyl jistoty, že pravá služba Nejvyššímu nespočívá v nečinnosti, zaslíbil mi tvůj příchod. Ty jsi určen k viditelné službě Všemohoucímu. Jestliže jsem tě přivedl k vědění a tobě se ukázala další cesta, je má povinnost splněna.

Nepoznal jsem tě jen podle toho, že tě doprovázela koza, ale také ještě jiné znamení mi tě označilo, bylo duchovního druhu. Přišel jsi se znamením na čele, s kozou po boku a zůstal jsi u mne.

Dnes v noci mi však hlas oznámil, že přišel den tvé další pouti. Tak se vydej dál, Miangu.“

Ani na okamžik naslouchajícímu nepřišlo na mysl ptát se, kam by měly vést jeho kroky. Jeho všemohoucí Pán, jenž ho dovedl až sem, mu pomůže i dále.

„Nechť se ti daří dobře, mistře,“ pravil pohotově. „Dovol mi poděkovat ti za všechno, co jsi pro mne učinil. Kéž bych ti svůj dík mohl projevit lépe než jen slovy!“

„Nech mi zde kozu, její mléko by mi scházelo,“ pravil stařec rychle, aniž si uvědomil, že tím Mianga připraví o jediného přítele.

Právě tak rychle se rozloučil i Miang. Laskavou Fu-fu, kterou již nohy nenesly tak lehce jako kdysi, a která se mu stala v těsném společném bytí ještě milejší, zde zanechal. Potom se vydal na cestu.

Putování přes kamenné sutě a příkré srázy bylo namáhavé. Sice byl na tato stoupání a drsnost krajiny přivyklý, ale dosud v ní podnikal jen krátké cesty s vědomím, že se může kdykoliv obrátit a jít domů. Nyní putoval vstříc cíli, který neznal.

Ale ani na malý okamžik nepozbyl radostné víry, že Všemohoucí, jenž mu dosud vždy pomáhal, bude i nadále vést jeho kroky.

Zastavil se k odpočinku. Rychle oddychujíc, rozhlížel se kolem sebe. Tu zpozoroval na jednom ostře vystupujícím skalisku obra. Jak často chodil již kolem, ale nikdy ho zde neviděl. Bez strachu na pololežícího obra vystoupil a pozdravil ho. Jeho pohled nebudil strach, jen radostnou důvěru.

„Tak,“ zněla odpověď velikého, „konečně máš oči otevřené? Přecházel jsi přese mne dosti často, mohl jsem se tě klidně zmocnit.“

„Potom jsi tu byl stále, jako Uru a Muru, a já tě nemohl vidět!“ zvolal horlivě Miang.

Obr ho přerušil: „Co víš o mých bratrech od naproti?“

„Ó, ty znám dobře, byli ke mně velmi milí. Pomohli mi na cestě, po níž jsem měl jít. Je-li to Vůlí Všemohoucího, pomůžeš mi také ty?“ připojil důvěřivě.

„O tom není pochyb. Co je Vůlí Všemohoucího, to se také stane! Je také docela možné, že ti pomoci musím, jen o tom ještě nevím. Čekám na chlapce s kozou.“

Miang pln štěstí poznával vedení svého Pána.

„To jsem já!“ zvolal hlasitě.

„Chlapce vidím. Ale kde je koza?“

„Zůstala u mého mistra.“

„Tomu nerozumím. Vyprávěj!“

A Miang vyprávěl pozornému posluchači, co mu jeho krátký život doposud přinesl.

„Chceš tedy sloužit Nejvyššímu?“ ptal se obr vážně, a když Miang horlivě přisvědčil, pokračoval dále:

„Je mou povinností pomoci ti dále na tvé cestě. Dnes je ale na to již příliš pozdě. Zůstaň u mě. Až nás znovu pozdraví ohnivý kotouč, jenž se s námi nyní chystá rozloučit, vzbudím tě.“

Pln důvěry schoulil se chlapec na obřích nohách, v jejichž ochraně necítil téměř nic z citelně studeného večerního větru.

„Chtěl bys mi říci, co víš o Všemohoucím?“ prosil Miang.

Dostal ale nečekanou odpověď: „To není mým úkolem.“

Když však obr zpozoroval velké zklamání svého společníka, pravil dále: „Přemýšlej o tom: kdo ti o našem všemohoucím Pánu vyprávěl? Uru nebo Muru?“

„Muru,“ zvolal Miang bez rozmýšlení.

„To byl jeho úkol. Uru ti měl jenom ulehčit cestu. Já jsem jako Uru. Vyšší dary jsou mi odepřeny. Věř mi, v říši našeho Pána je vše znamenitě uspořádáno. Každý stojí právě na tom místě, jenž umí zastat. Proto nemá tíhnout po jiném. Zanedbával by tak potom své vlastní povinnosti.“

Chlapec o těchto slovech ohromeně přemýšlel, až usnul a měl sen.

„Jak Ti mohu sloužit?“ slyšel sám sebe se ptát.

A vyslechl také ihned odpověď světlého hlasu, který už znal: „To se dozvíš, až bude tvá příprava skončena, ne dříve. Nyní se smíš dále učit. Zítra máš být uveden k novému mistru. Dobře u něj využij času, protože bude jen krátký.“

V plném vědomí si této jistoty se Miang probudil. Rozloučení s obrem bylo krátké. Potom jej jeho nový přítel nekonečně opatrně přenesl přes špice skal a rokliny a postavil ho na o něco nižším vrchu. Zde nebylo žádné kamení. Všude líbezně rašila zeleň. Ale neměl ještě ani dost času rozhlédnout se kolem, když ucítil, že ho znovu uchopila nějaká dlaň, jež se k němu natáhla z mlhou zahalené dáli, a nesla ho tímto směrem. Brzy se ocitl uprostřed mlhy opět v horách. Bylo to, jako by měl mít jen krátký výhled na krásu zelených ploch.

Nyní stál před dalším obrem, jehož prsty ho ještě stále držely v sevření, když s ním mluvil. Zdál se být větší a hrubší než ti tři ostatní. Neptal se ani odkud a kam, nýbrž jen nevlídně pravil: „Tam na druhé straně čeká tvůj mistr!“

Chlapec poděkoval a hned, jak se pomalu uvolnily obrovské prsty, vydal se ukázaným směrem dále. Mrzl i přes to, že si z otcových kožešin zhotovil oblek, který zahaloval celé jeho tělo. Nešel daleko, když se před ním otevřela propast, jež se prudce svažovala dolů právě v místě, kudy kráčel. Na okraji této propasti stál muž středních let a nechal dolů kutálet kameny. To způsobovalo nevysvětlitelné dunění, které naplňovalo okolí. Přestal a rozhlížel se kolem.

„Pojď sem a pomoz mi!“ rozkázal udivenému chlapci. „Ten kámen je příliš těžký.“

Miang ochotně přikročil, a ačkoliv jeho paže byly slabé a necvičené, přece se mu podařilo ke spokojenosti pracujícího úlomek skály poslat dolů. K jakému účelu se tak mělo dít? Miang by se rád zeptal, ale jediný pohled do odmítavé tváře jeho společníka ho umlčel. Mlčky spolu pracovali, až se slunce již sklánělo k obzoru a síly hrozily chlapce zcela opustit.

Zdánlivě opovržlivě pohlédl muž na Mianga.

„Je načase, abys přešel do mých služeb. Máš se stát mužem, ne slabochem.“

Přitom kývl, aby ho Miang následoval. Vraceli se od propasti zpět do jedné úzké skalní mezery.

Po několika krocích se tato rozšířila a uvnitř stál z kožešin postavený stan, jehož zadní stěna se dotýkala skal. Uvnitř stanu bylo teplo.

„Co mi přinášíš?“ chtěl vědět vcházející muž.

„Jen mě samého,“ odvětil Miang nesměle. Bylo velmi málo toho, co s sebou nesl. Ulehčeně se však nadýchl, když mu muž řekl:

„Tak si budeš muset svou stravu vysloužit. Jen tak zadarmo nic nedávám.“

Při těchto slovech, řečených drsným tónem, zašel do zadní části stanu, odkud se vrátil s několika plochými chleby a nápojem z kyselého mléka. Ukázal Miangovi, aby se na jednu z obou kop kožešin posadil. Potom mu podal chléb a konvici.

Vyčerpaný chlapec žíznivě pil. Od včerejšího dne nic nejedl a mléko od Fu-fu postrádal. Když postavil prázdnou konvici na zem, pokusil se sníst něco chleba. Tu ho přemohla únava, klesl do kožešin a usnul.

S úsměvem hleděl zdánlivě tvrdý muž na dřímajícího a mimovolně se jeho myšlenky staly modlitbou:

„Všemohoucí, děkuji ti, že jsi mne učinil hodným, připravit Tvého služebníka. Požehnaný je tento chlapec. Dej, abych nikdy nezapomněl na mou úlohu, ukovat z něho pravého muže. Nenechej mě být měkkým!“

Potom nechal svého hosta spát a dělal si svou práci, jejíž hluk plnil vzduch, nerušil však spícího.

Dlouhý čas přešel, než se chlapec probudil, posilněný a osvěžený. Rozhlédl se kolem sebe. Ležely tu chleby a také konvice byla opět plná. Jak laskavé od toho muže! Bylo mu to znamením, že zde, v tomto jeho dočasném cíli, byl přijat. Jedl a pil, pln vděčnosti, potom si však vzpomněl na příkaz hlasu: „Dobře využij času, bude jen krátký.“ Takže se nesměl v tomto zajímavém stanu dlouho kolem rozhlížet, musel rychle do práce, kterou mu blízkost nového mistra přinesla.

Našel ho právě ve chvíli, když stavěl na okraji propasti velmi těžký balvan na hranu. Čile se přidal do práce a kus kamene se s duněním zřítil dolů do hloubky. Mimovolně se Miang naklonil, aby viděl dolů, ale ucítil, že ho někdo chytil a vzal zpět.

„Zvědavost zde přináší smrt!“ zvolal mistr nevlídným hlasem. A už uvolňoval nový kámen.

Beze slova chopil se Miang práce a pracovali, dokud je neobklopila tma. Až potom se vrátili zpět do stanu.

Chlapec se těšil na teplo, které ho blaženě obklopilo, avšak ještě nepřišel čas, aby se mu mohl poddat. Muž vyšel před stan, v rukou drže různé věci, a zavolal na Mianga, aby šel též. Šli pár kroků. Pod jedním skalním převisem byly navrstvené kameny, na nichž nyní muž rozdělával oheň.

„Dobře se dívej,“ ukazoval Miangovi. „Zítra to bude tvoje práce.“

A chlapec žasl, s jakou nesmírnou rychlostí navzájem o sebe otloukal kameny, dokud neskákaly jiskry na suché snítky. Když už oheň jasně hořel, přibyl nad ním stojan na čtyřech nohách a na něm z kamene vytesaná tenká nádoba. V ní bylo mléko, ale také ještě něco jiného, čehož příjemná vůně se šířila, jen co směs začala být horká.

Bez výzvy staral se chlapec o oheň a udržoval ho, dokud mu muž nenaznačil, aby ho již nechal vyhasnout. Přitom opatrně zvedl nádobu, z níž stoupala pára, a odnesl ji do stanu. Něco tak lahodně vonícího Miang ještě nepoznal.

„Pojď,“ zaznělo krátké vyzvání, přičemž muž přinesl menší misku a naplnil ji polovicí kaše.

Potom se napřímil, sepjal ruce a pravil:

„Všemohoucí, děkujeme Ti za toto jídlo.“

Bylo to jen několik slov, a přece způsobily něco velikého. Tohoto nepěkného, nevlídného muže úplně proměnily. V Miangovi se k němu probudila veliká důvěra.

„Děkuji ti, mistře,“ řekl pohnutě, když k němu tento přistrčil chléb a kaši.

„Nemáš mi za co děkovat. Jídlo sis odpracoval. Neříkej mi mistr, to já nejsem.“

„Jak ti mám tedy říkat?“

„Jmenuji se Fong,“ zazněla strohá odpověď.

Mlčky oba snědli své jídlo.

Potom bylo Miangovi uloženo umýt nádobí v křišťálově čistém potůčku, studeném jako led, pramenícím nedaleko ve skalách.

„Běž spát,“ řekl Fong potom.

S bolestí myslel chlapec na večerní modlitbu, na niž si zvykl. Zdánlivě se modlil sám. Uslyší někdy od Fonga něco o Všemohoucím?

Následovaly dny plné práce. Miang se učil znát nutnost pravidelné práce, a vůbec se mu to nelíbilo. Vnitřně se tomu víc než jednou vzepřel. Kdyby alespoň věděl, proč oba s takovým vypětím všech svých sil shazují kameny do propasti! Domníval se, že by mu to potom přišlo méně těžké.

Dny plynuly neradostně. Fong říkal jen to nejnutnější. Nebylo slyšet žádného povzbuzujícího hlasu a nezahlédl žádného obra.

Přišly dny, kdy chlapec v myšlenkách téměř zmalomyslněl, že je na špatné cestě. Také byl, ale jinak, než myslel, když se domníval, že je opuštěný od všeho, co ho mohlo vést k Nejvyššímu. Ve skutečnosti však byl sám v pokušení opustit svého Pána, protože jeho vedení nechápal.

Smutně spočinuly na něm Fongovy oči, když v noci sténal v nepokojném spánku. Tak rád by mu pomohl, ale Miang sám musel se dostat přes toto těžké prožívání. Kdyby mu mohl alespoň ukázat cestu. Fong vroucně prosil za tuto duši, svěřenou pod jeho ochranu. A přišla mu odpověď, co má činit.

Když se chlapec ráno chystal do práce, obrátil se k němu Fong a řekl příkře:

„Svou práci neděláš rád. Zanech jí tedy, dokud nenabudeš jiného mínění.“

Miang na něho strnule pohlédl.

„Mám putovat dále? Nechceš mě již mít u sebe?“

„Zůstaneš, dokud od Nejvyššího nedostaneme nové pokyny,“ zněla odpověď, která chlapcovi vzala všechnu odvahu, ptát se dále.

Přesto se vzchopil a zeptal se: „Co mám dělat, když ti nebudu pomáhat s kameny?“

„Nic.“

Tím to bylo ukončeno. S hromovým rachotem hučely těžké kameny jeden za druhým do propasti, a každá možnost k dalšímu hovoru tím byla vyloučena.

Nějakou chvíli stál Miang nerozhodně. Nemohl pochopit, že je volný a může dělat, co se mu líbí. Potom se rozhlédl kolem. Dosud k tomu neměl čas. Okolní skály nehostinně pohlížely dolů ze své závratné výšky, kde byly uvězněny v hlubokém sněhu a ledu. Třpytivě spočívala na nich sluneční krása, jejíž paprsky ještě zřetelněji podtrhovaly, jak rozpukaná a roztrhaná byla hornina.

Miang se pomalu přibližoval ke skalnímu výčnělku, který mu překážel v dalším výhledu. Nikde žádný živý tvor. Kdyby měl u sebe alespoň Fu-fu! S nekonečnou námahou dosáhl cíle, který si vyhlédl. Vylezl na hřeben skalní masy, a otevřel se mu nový výhled. Tyčily se tam hory jedna vedle druhé, a mezi nimi to klesalo hluboko dolů. Také výčnělek, na němž stál, se prudce svažoval dolů, do děsivé hloubky. Chlapec se musel odvrátit a zavřít oči. Zatočila se mu z toho hlava. Posadil se a zakryl si rukama tvář.

„Všemohoucí,“ sténal. A ještě jednou: „Všemohoucí.“

Když svaté slovo vyslovil podruhé, zcela ho uchvátilo. Jaký nade vše chápání vznešený musel být Nejvyšší, který toto vše stvořil! Kde by mohl přebývat, kde by Jej mohl najít? Miang Jej chtěl přece hledat. Byl na správné cestě k Němu? Nepromarnil zbytečně čas při těžké práci a v mlčení? -


 


4. část

 

Stále znovu vracely se jeho myšlenky k těmto dvěma otázkám. Nebyl zvyklý hledat odpovědi bez jediné pomoci, ale otázky ho nenechaly v klidu a žádaly si vyřešení.

Přemýšlel o svém dosavadním životě: vedení jeho nejvyššího Pána bylo během posledních let citelně zřejmé. Nádherným způsobem se dostával dále kupředu, a tak přišel také i sem.

Také sem! Dech o Pravdu zápasícího chlapce se zastavil, jemný závoj spadl! Také i sem ho nechala přivést Vůle Nejvyššího, tomu pevně věřil. Jak jen mohl tak zmalomyslnět?

Tím byla vyřešena také druhá otázka, jak se mu zdálo. Jestliže tu byl z Vůle Nejvyššího, tak čas zde strávený nemohl být zbytečný.

Ulehčeně se nadýchl. Potom se poohlédl kolem a zpozoroval, že slunce začalo zapadat. Jestli nechtěl zmeškat svou povinnost, připravit večeři, musel si pospíšit zpět. Ale sestup byl mnohem těžší než lezení nahoru. Byla už téměř tma, když se dostal k ohništi, a oheň byl již vyhaslý.

Spěšně vstoupil do stanu, kde Fong, již patrně spící, ležel na svém kožešinovém lůžku. Nerozhodně tam dlouhou chvíli postával, potom tápavě došel ke svému lůžku, a brzy se ponořil i navzdory hlodavému hladu do spánku. Spal hluboce a tvrdě. Když příštího rána otevřel oči, byl již stan prozářen slunečními paprsky. Na zemi vedle něj leželo jídlo. Byl sám. Poprvé ho Fong nezavolal.

Ve spěchu pojedl chléb a kaši. Když utišil svůj největší hlad, zdálo se mu opět slyšet Fongův hlas, který tehdy říkal, že si svou stravu musí odpracovat. Včera nedělal nic. A dnes zaspal!

Zvenčí pronikal dovnitř hluk usilovné práce. Kámen za kamenem se kutálel do propasti. Miang už déle nevydržel. Rychle se připojil k Fongovi a chtěl přiložit své ruce ku pomoci. Fong přerušil svou práci jen na tak dlouho, aby řekl:

„Tato práce se ti zdá bezvýznamná a neužitečná. Jsi volný!“

Opět byl propuštěn. Když se včera po prvním údivu dostavil pocit ulehčení, dnes ho s těžkostí naplnil smutek. Fong cítil jeho myšlenky! Fong ho odmítl. Byl neradostným pomocníkem, měl být vděčnější. Zahanbeně se loudal vzhůru podél potoku. Chtěl zůstat v blízkosti, aby mohl být včas doma, ale Fong ho nesměl vidět. Zurčení a šplouchání do údolí se ženoucí vody stěží přehlušovalo nesmírné rachocení skal. Miang klesl na kameny, a prosil Nejvyššího o pomoc, o sílu a ulehčení. Tak svého neznámého Pána ještě nikdy nevolal. Ještě nikdy také nebyl tak pevně přesvědčen, že bude jeho prosba vyslechnuta a vyslyšena.

Tu spadl další závoj. Potom, co prosil, „Nejvyšší, jsem Tvůj služebník, i když svou úlohu ještě neznám, ještě nevím, čím a jak Ti mohu sloužit,“ vyvstala v něm jistota, že i Fong je služebníkem Nejvyššího. Na příkaz svého Pána dělal svou práci den co den. Miang byl rovněž na Jeho příkaz přiveden k němu. Měl tedy na zdánlivě neužitečně vyhlížející pohyb s kameny bezpodmínečně nahlížet jako na službu. Místo toho vnitřně reptal. Žádný div, že ho Fong nepovažuje za hodného k tomu, aby přiložil své ruce k dílu.

Chlapec propukl v horoucí pláč. Neplakal lehce, byl ještě mladý a měkký, ale tyto slzy s sebou odnesly trpkou hanbu a lítost a přinesly své požehnání. Když uschly, vyvstalo v Miangově duši nové, pevné chtění konat dobré. Od nynějška chtěl vzít na sebe i to nejtěžší, bez reptání a bez ptaní.

Napadlo ho: neležela část jeho viny v neustálém ptaní se po smyslu práce? Co si musí jeho Pán myslet o svém budoucím služebníku, který chce při každém příkazu znát důvod. Ó, jak se styděl!

Znovu vyhrkly již utišené slzy a umyly z jeho duše poslední stopu malomyslnosti.

„Kdo jsem, Pane, že se odvažuji mudrovat o Tvých nařízeních?“ zvolal hlasitě a nebyl překvapen, když jako odpověď obdržel:

„Jsi malý, pošetilý člověk!“ pravil jasný hlásek.

Podíval se kolem sebe. Na jednom kulatém kameni ve vodě seděla malá ženská bytost. Její šaty a vlasy byly plynoucí jako voda. Chvílemi se zdálo, že se v proudech vody rozpouští. Miang žasnul nad půvabným divem. Nikdy v životě neviděl nic tak krásného.

„Kdo jsi?“ zeptal se váhavě.

„Jsem životem této vody. Každý potok, každá řeka, má svůj vlastní. Patřím tomuto vodstvu a ono patří mně.“

Chlapec přemýšlel o odpovědi.

„Tedy jsi také služebnicí Nejvyššího?“ chtěl vědět.

Bytost přisvědčila a smála se: „Jsem tím, čím i ty chceš být.“

„Slyšela jsi vše, co jsem říkal a myslel?“ vyptával se Miang.

„Nebylo těžké to poznat,“ smála se bytost. „Celé dny jsme čekali na to, až se ti otevřou oči. Musel jsi ale nejprve poznat sám sebe, než jsi mohl vidět nás. Rozhlédni se kolem!“

A sněhobílá ruka naznačila kruh. Tu uviděl Miang ležící obry, kteří zvedli hlavy a přikyvovali tomu. Ale viděl ještě více: všude kolem se pohybovaly malé čilé postavy, pilně pracující.

Ještě stále malomyslného naplnil jásot. Nebyl již sám. Cítil se vřazen do zástupu služebníků. Chvatně vyskočil.

„Zůstaň ještě,“ prosila ho bytost.

„Milý živote vody, musím do práce,“ ujišťoval ji Miang srdečně.

„Co je tvojí prací?“

„Dosud jsem musel uvolňovat kameny a posílat je do propasti,“ neměl už Miang téměř žádný čas odpovědět na otázku.

„Jak neobyčejné,“ pravila zvolna líbezná bytost. „Nemohli by to obři dělat mnohem lépe?“

Tázaný ani na okamžik neváhal: „To je celkem možné, ale jestliže Nejvyšší pověřil touto prací nás, je určitě potřebné, abychom ji vykonali my.“

„Tedy běž do práce,“ smála se líbezná. „A až si někdy budeš moci odpočinout, navštiv mne a povyprávěj mi o tom.“

„Živote, děkuji ti,“ zavolal rychle se vzdalující chlapec. Vedle něj cupitaly dvě malé postavy, šedivé jako skály. Důvěřivě hleděly vzhůru k němu, jenž se jevil vedle nich velký a neohrabaný.

„Už jsi se konečně probudil, ty poloviční služebníku?“ ptal se ten, který měl dlouhou, ledově sivou bradku. „Víš už nyní něco o tom, co znamená služba?“

„Vím ještě jen velmi málo, ale naučím se tomu,“ odvětil určitě Miang.

Když se dostal k Fongovi, jenž patrně bezstarostně vykonával svou těžkou práci, dal se bez ptaní srdnatě do práce. Věděl, že již nebude poslán pryč.

Oba mlčky pracovali, dokud nezašlo slunce. Jestliže Miang očekával od Fonga jakékoliv slovo, těžce se zklamal. Jeho učitel byl ještě mlčenlivější, a to se v následujících dnech nezměnilo. Miang se sám od sebe neodvážil na mlčícího promluvit. Co by mu měl také říkat? O tom, co se v něm vnitřně událo, patrně nechtěl muž nic vědět. O něčem jiném nedokázal by chlapec vůbec mluvit. Toto mlčení jej však již nermoutilo.

Od té doby, co přestal hloubat o smyslu práce, která se mu dosud jevila tak nepotřebnou, věnoval cele svou pozornost jen jí samé. Pln obdivu sledoval, jak jsou velké a menší kameny uloženy v zemi. Prohlížel si jejich tvary a zjistil, že mají většinou zcela rozdílné barvy. Některé se leskly a třpytily, jen když na ně dopadal sluneční paprsek, a jiné se třpytily samy od sebe v tmavě rudém nebo sytě modrém odstínu. Jak to bylo krásné! Se stále novou horlivostí kopal, tlačil, cloumal a páčil. Jen škoda, že tu krásu musel nemilosrdně posílat do hlubiny.

Z jednoho dne na druhý, začal se na práci těšit, zvláště když mohl pozorovat, jak narůstá jeho tělesná síla. Nyní zdála se mu snadnou i práce, kterou před tím považoval za nejtěžší. Z tohoto blahého pocitu odsunul jednoho dne Fongovy ruce stranou, když tyto sahaly po velkém, těžkém bloku. Zcela sám zvedl ho ze země, postavil na kraj propasti a nechal ho rachotíc spadnout dolů.

Tu odstoupil Fong od propasti zpět. Miang se na něj polekaně podíval. Byl nahněvaný kvůli jeho svévolnosti?

Pohled do rysů Fongovy tváře ho však uklidnil. Ba ještě více, naplnil ho úžasem. Jakoby se přes ni rozlévala záře velké radosti.

„Můžeme přestat s prací, Miangu,“ zněl mužův hlas, podivuhodně proměněný, mnohem měkčí než obyčejně. „První část toho, co jsi se měl naučit, je u konce. Pojďme poděkovat Nejvyššímu.“

Společně vystoupili na skalní masu, na níž strávil Miang ještě před nedávnem svůj první osamělý den. Dnes se mu výstup nezdál tak náročný. S lehkým srdcem kráčel za svým společníkem a díval se radostně kolem sebe.

I okolí zdálo se mu jako proměněné. Nepřístupné hroty skal vypínaly se sice stále stejně příkře vysoko k obloze a stále mezi nimi zely stejně hluboké propasti, ale sluneční světlo toto vše dnes zjasňovalo zlatavým svitem, a kam oko pohlédlo, proudil nejčilejší život. Jako starému známému pokyvovali obři šťastnému chlapci na pozdrav a malé postavičky kamenno-šedých mužíčků ho radostně obklopovaly.

Když se dostali až nahoru, zvedl Fong ruce k obloze a řekl krátkou, vroucí děkovnou modlitbu, že Všemohoucí dovolil, aby se první část učení tak znamenitě zdařila.

Potom se posadili na to samé místo, na němž chlapec před nedávnem přetrpěl svůj osamocený boj sám se sebou. A kupodivu - mlčenlivý Fong začal mluvit:

„Mám z tebe radost, Miangu. V těchto týdnech jsi se mnoho naučil. Více, než dokážeš vytušit. Stal se z tebe muž plný síly a obratnosti. Toto z tebe učinit, bylo částí mé úlohy, kterou mi Nejvyšší dal. Ano, svým duchem budeš později našemu vznešenému Pánu dobře sloužit, ale k životu, který budeš muset vést, potřebuješ vycvičené tělo. Nejprve muselo se ono rozvíjet, než tvého živě vnímavého ducha naplním věděním o Všemohoucím.“

Miangovy oči se udiveně rozšířily.

„Chceš mi říci o Nejvyšším? Chceš mě učit?“ nadšeně zněl jeho hlas.

Přes Fongovu tvář přelétl úsměv, jenž ji nádherně rozjasnil.

„Věř mi, Miangu, velmi jsem toužil po dni, kdy toho budu moci. Ale nejdříve jsi k tomu musel být připravený. Musel jsi se naučit ze svého nitra bez reptání a otázek plnit příkazy našeho Pána. Váhavého služebníka nemůže potřebovat. Tak jsi musel poznat, že práce je milostí. Měl jsi se z ní naučit těšit!“

„Ó, to jsem také prožil,“ ujišťoval Miang přesvědčeně, „a nikdy na to nezapomenu!“

„Myslíš, že by ses to právě tak dobře naučil, kdybych ti to řekl napřed?“ vyptával se Fong.

Tázaný se trochu zamyslel a potom pravil upřímně:

„To si nemyslím. Požehnání, jež spočívá v práci, jsem uviděl, až když jsem se musel stydět za svou nečinnost.“

Ještě dlouho mluvili ti dva, jimž Vůle jejich Pána konečně rozvázala jazyky. Teprve nyní si nechal Fong vyprávět dosavadní život svého žáka. Miang činil tak výmluvnými slovy. Dlouhé mlčení mnohé potlačilo, a mnohému, jež nyní hledalo cestu do slov, dovolilo dozrát.

Čas od času zvedl Miang ruce. Potom přestal vyprávět, a společně v tichosti děkovali přenádhernému vedení, jež shora tak bezpečně vedlo jejich kroky.

„Nyní už rozumím, proč mě musel stařec prosit o Fu-fu,“ zvolal najednou Miang nadšeně.

„Věru, nemohlo to být jinak,“ ubezpečoval Fong. „Musel jsi být zbaven všeho, co tě poutalo k tvé minulosti, co tě ještě mohlo učinit měkkým. A potom jsi přišel k drsnému druhovi,“ dodal se smíchem. „Bylo to hodně těžké?“

„Spatřil jsem tvou tvář při modlitbě u jídla, a to mi pomohlo,“ celkem prostě řekl Miang a druhý mu rozuměl a dále se již neptal. Tento den ukončili společnou modlitbou. Oba měli za mnohé co děkovat.

 

 


5. část

 

Následující ráno při východu slunce stáli oba jako obyčejně u jejich propasti.

Dnes téměř vůbec nemluvili, neboť práce byla příliš těžká, ale čas od času vyměnili si radostný pohled či veselé zvolání.

Když slunce stálo nejvýše a jeho přímé paprsky těžce únosnou práci ještě více ztížily, ustoupil Fong stranou.

„Pojďme něco pojíst, a pak najdeme nějaký stín.“

Byl to přenádherný den, za nímž následovalo ještě několik podobných. Po namáhavé práci přicházela poučení, která Mianga provázela ještě i ve spánku a tam došla k prožití v jeho duchu.

Když jednou mluvili o tom, že nějaké „proč“ ve službě Nejvyššímu nemá být, přikývl Miang přesvědčeně.

„Nyní vím, že mé dřívější zvědavé, a potom až v reptání stupňující se otázky mohly zkazit celou mou budoucnost, kdybys mě neodvrátil z nesprávné cesty.“

„Kdo ti to řekl?“ chtěl vědět Fong.

„Hlas, který ke mně někdy hovoří. Posledně mi v noci ukázal, jak pošetilý jsem na začátku byl a v jakém jsem byl velikém nebezpečí.“

„A chceš ještě stále vědět, proč hýbeme s kameny?“

Miang zčervenal. Tak rád by zvolal ne, ale jasně cítil, že by to nebylo pravdivé. Z toho důvodu otázku vnitřně odstrčil stranou.

„Nyní ti to již mohu říci,“ povzbuzoval ho Fong, jenž se pohledem toulal v dálce.

„Je to nesprávné, když tě poprosím, abys to nečinil?“ byla neočekávaná odpověď žáka. „Cítím v sobě něco, co mi říká, že si tuto odpověď nezasloužím. Musím se nejprve naučit v sobě umlčet i to poslední proč.“

Pln radosti objal Fong mladíka.

„Jsi na nejlepší cestě, Miangu. Má otázka měla tě prozkoušet. Obstál jsi. Tím ale přišel čas, kdy mě musíš opustit. Nemohu tě už víc naučit. Musíš jít žít mezi lidi a pozorovat jejich konání. Musíš sbírat nové zkušenosti pro tvou budoucí službu.“

Bystře pohlédl na svého společníka. Ožije v něm opět otázka: v čem spočívá tato budoucí služba?

Ne, nic takového se v jasných, pevných rysech jeho tváře nezračilo. Jen úlek z blízkého odloučení. Ale vzdor tomuto přirozenému pohnutí se Miang rychle vzchopil a chtěl se ihned vydat na cestu.

Fong se musel usmát:

„Tak moc to nespěchá, příteli. Obdržíme pokyn, co máš podniknout, kam se máš vydat. Může to být ještě dnes, ale také to může být teprve v příštích dnech. Využijme zatím společný čas.“

Zprvu byl Miang ještě trochu omámený z náhlé zprávy. Fong proto považoval za nejlepší podniknout s ním společnou procházku. Při tom došli ke kameni, na němž se již dříve Miangovi ukázala radostná vodní žínka. Napjatě tam pohlédl a radoval se z toho, když mu hezká bytost přikývla na pozdrav.

„Neměl jsem vůbec čas přijít dříve,“ zvolal k ní.

„Vím o tom,“ obdržel odpověď. „Byl jsi pilný, tak usilovný, že tu již pro tebe není nic k práci. Vydej se ven do světa, a když ti lidé nebudou rozumět, vyhledej mé sestry v čistých vodách a pozdravuj je od Himy.“

Bytost s posledním slovem zmizela, a Miang za ní stěží stihl ještě zavolat své poděkování. Potom pohlédl na Fonga. Co řekne? Jediný pohled do jeho tváře ale Mianga utvrdil, že jeho společník vše slyšel a pochopil.

„Můžeš vidět také obry?“ zeptal se Miang potěšeně.

„Jistě, jsou již dlouho mými dobrými přáteli. Zpočátku mi směli pomáhat při práci s kameny, na níž jsem si také i já musel nejprve zvyknout.“

Po krátké odmlce vyslovil Miang otázku, která ho již dlouho zaměstnávala: „Věděl jsi vždy o Nejvyšším?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Věděl jsem o Něm, ale našel jsem Ho až zde, v této samotě. Můj otec mi o Něm vyprávěl a nechával mě také účastnit se své každodenní modlitby. Ale věř mi, co nám jen tak bez námahy spadne do klína, toho si mnoho nevážíme.“

Tomu Miang po své vlastní zkušenosti rozuměl. Po těchto slovech musel ale uvažovat dále. Ještě stále hledal svého Pána. Kdy bude moci sloužit, skutečně sloužit, ne jen pomáhat někomu jinému? A v čem bude jeho služba spočívat? Ať má být jakákoliv, jistě bude nádherná. Byl si jist, že ji bude vykonávat věrně a radostně.

Až sem došel ve svých myšlenkách, když dolehly k jeho uším z dáli lidské hlasy. Také Fong se zastavil a naslouchal. V této samotě byli lidé něčím neobvyklým, ale nezdálo se, že by byli nečekáni. Jen napětí, nikoli překvapení, zračilo se v mužově tváři, zatímco Miang cítil velmi silnou touhu, někam se schovat. Fongova ruka ho ale zachytila a pevně držela. Společně hleděli vstříc tomu, co přicházelo.

Po úzké stezce blížili se dva muži, vedoucí na otěžích statná jezdecká zvířata. Vypadali úplně jinak než lidé, které směl Miang kdy dříve poznat, a kteří stejně jako on pokrývali svá těla vždy jen kožešinami. Tito dva měli pestré šaty, což se udivenému zdálo být nesmírně krásné, ale přesto to v něm vyvolávalo pocit určitého nepohodlí.

Když muži zahlédli oba čekající, dovedli svá zvířata dále za několik kamenných bloků, uklidňujíc je přitom. Potom předstoupili před Fonga.

„Jsi Fong, kníže Žlutého kmene?“ ptali se nejistě a přece s uctivostí.

„Jmenuji se Fong,“ řekl oslovený s důstojností. „Ale knížete jsem odložil spolu s šaty stranou.“

„Tak jsi to přece ty, kterého hledáme. Tvůj kmen potřebuje knížete. Nemáme již nikoho, kdo by nás mohl vést. Pojď s námi. Tam dole čekají jezdecká zvířata, služebnictvo a šaty.“

Fong mimoděk potřásl hlavou. Miang na něj pohlédl s nevysvětlitelnou úzkostí. Co učiní? Byl skutečně knížetem? Jak se rozhodne?

Tu klidně a pevně zazněl Fongův hlas:

„Nešel jsem do této samoty z rozmaru, nýbrž proto, abych hledal Nejvyššího, a potom i svůj lid naučil Jej hledat. Jestliže nyní přišla chvíle pro můj návrat, půjdu tedy s vámi.“

Přerušíc radostné zvolání mužů, pokračoval: „Přečkejte tuto noc dole, budu se ptát po Vůli Nejvyššího a zítra vám řeknu více.“

Neřekl: „Zůstaňte u mne.“ Miang s údivem pohlížel, jak se muži uklonili, mlčky kráčeli ke svým zvířatům a odcházeli zpět cestou, po níž přišli.

Teprve, když je již nebylo vidět, se Fong zhluboka nadechl a řekl: „Tak budeme muset jít domů, Miangu. Přišla hodina rozhodnutí nejen pro mne, ale také i pro tebe. Budeme před spaním prosit Nejvyššího, aby otevřel mé oči a uši, abych poznal Jeho Vůli.“

Byla to překrásná modlitba, kterou posílal Fong vzhůru ke svému Pánu. Ještě dlouho potom musel na to Miang myslet. Tato modlitba a celé to dosavadní mlčenlivé působení jeho společníka ho učily lépe pochopit smysl služby, než cokoliv jiného, co zatím prožil.

Když se ráno probudil, stál Fong před ním, oblečen do nádherných šatů. Vypadal tak vznešeně, že se Miang nevědomky před ním uklonil, jako to viděl u mužů.

„Vstaň, Miangu. Přišel čas, kdy se musím na příkaz Nejvyššího vrátit zpět k mému lidu. Jestli nechceš, nemusí to být pro nás loučení. Mohu tě vzít s sebou, přeješ-li si to.“

Miang nebyl schopen jediného slova. Prosebně vztáhl ruce.

„Vybral jsem ti oblečení, které bude vyhovující, než budeme moci opatřit něco jiného. Čas kožešin je nyní pryč.“

Se zalíbením pohlížel na mladíka, který se bez dlouhého přemýšlení oblékl do jemu cizorodého oděvu a nyní stál před ním, nevědom si své osobité krásy.

Krátká modlitba, rychlé jídlo a hned potom vyzval Fong společníka, aby opustili stan.

„Půjdeme mužům naproti. Náš krok do života tam dole má být dobrovolný.“

Fong přikázal mladíkovi, aby urovnal jejich skromný majetek a kožešiny. S sebou si nebrali nic, ale vše mělo zůstat co nejlépe zaopatřené.

Potom vykročili vstříc slunečními paprsky ozářené dáli, sestupujíce přitom obratně po stezce vinoucí se do údolí. ---


 

 

Na břehu potoka, řítícího se dolů do zelené doliny z vysokých hor, se procházel štíhlý mladík. Zamyšleně držel hlavu skloněnou, nevšímajíc si ptáčků ani ostatních malých, lidskému zraku neviditelných postav, jež se k němu důvěřivě přibližovaly.

Zdálo se, že to, čím se jeho duše zaobírala, nemůže vyřešit. Hluboce si povzdechl a usadil se na plochý kámen. Nepozoroval ani, že jej šplouchající voda co chvíli zalévá vlnou perlivých krůpějí. Několik mu jich dopadlo až na tvář. Nevědomě si je osušil a rozhlédl se kolem sebe.

„Znovu jsem došel až sem k vodě,“ prohodil si pro sebe, „jako by mě sem něco volalo. Mají snad pro mne Himiny sestry nějaké poselství? Tedy je přece jen zavolám.“

Zvedl se a zavolal do hukotu vody:

„Ó, vy vodní sestry, slyšte mne. Mám pro vás pozdravy od půvabné Himy.“

Naslouchajíc se naklonil dopředu. Domníval se, že zaslechl jasné chichotání, ale hukot vody jej přehlušil. Nikde nemohl rozeznat žádnou postavu. Ještě jednou tedy zavolal stejná slova, ale opět bez úspěchu.

„Proč nepřicházejí? Slyší mne, cítím to. Vždyť je potřebuji,“ vzdychl trochu dotčen, ale potom přemýšlel: „Jestliže je potřebuji, musím je zavolat jinak. Není divu, že moji pošetilou výzvu nechtějí vyslyšet. Vždyť jsem je přece ani nepoprosil, aby přišly.“

S úsměvem nechal svůj hlas nanovo rozeznít nad hučením vln: „Vy sestry Himy, zde stojí osamělý člověk, který by chtěl s vámi mluvit. Prosím, ukažte se!“

Znovu ozvalo se tentokrát silnější chichotání a současně jako by ho obklopily jemné závoje vodního oparu. Ve stříkající vodě zjevila se před ním postava, jež se mu zdála být důvěrně známá.

„Hima!“ zvolal mladý muž radostně.

„Ne Hima,“ zaznělo z vody. „Hila se jmenuji. Volal jsi sestry. Cožpak nevíš, že v každé vodě žije a vládne jen jedna z nás? Chceš-li vidět více, musíš putovat dále,“ pravila rozpustile.

Miang nedokázal přistoupit na její dobíravý tón. „Ó, Hilo, jsem osamělý,“ zvolal prosebně.

„To jsem již slyšela,“ chichotala se bytost. „Nyní, když už jsem tady, je konec tvé samoty. Nemuselo tak být, kdyby ses ve svých hloubajících myšlenkách tak zbytečně neuzavíral. Rozhlédni se kolem sebe: všechno žije a je připraveno ti pomáhat,“ a právě jako již dříve činila Hima, i Hila nataženou rukou naznačila kruh a Miangovy oči se otevřely. Všude viděl malé a dokonce i ty nejmenší bytosti; celé okolí potoka zdálo se být naplněno nejčilejším životem. Vydechnouc si, znovu usedl na nízký velký kámen, zatímco vodní víla si vyhlédla místo k odpočinku ve vodním proudu.

„Upadáš do starých chyb, Miangu,“ povzbuzovala člověka, který namáhavě hledal slova. Tím ale nepřerušila tok jeho myšlenek, naopak, musel tak silně přemýšlet o smyslu jejích slov, že na vše ostatní téměř zapomněl.

„Starých chyb?“ povzdechl si. „Starých chyb?“

Tlumený zvuk, náhle sem doléhající z dáli, jej ale přerušil.

„Kníže volá! Žij blaze, Hilo, přijdu zase.“

„Hledej své chyby,“ ozvalo se ještě z vody, ale Miang se již dlouhými kroky vzdaloval.

Když se dostal až tam, kde jakýsi muž s vypětím všech svých sil vyluzoval na zvířecí roh hluboké tóny, v tu chvíli se ocitl uprostřed činorodého shonu. Ze všech stran přicházeli sem muži, kteří zanechajíce svých činností spěchali, aby vyslechli, co kníže žádá. Za krátkou chvíli museli být všichni již shromážděni, neboť roh utichl. Namísto něj zněl hlas muže, který stál na kamenné vyvýšenině:

„Mužové, slyšte, kníže Fong vám vzkazuje, že je nutné učinit pořádek s dravou zvěří, jež se zřejmě přemnožila a způsobuje našim stádům velké škody.“

Řadami naslouchajících proběhlo zašumění.

„Přestože byly k našim pastýřům postaveny stráže,“ pokračoval mluvčí dále, „je pro ně nemožné trvající noční útoky odvrátit. Co je ale ještě horší, z osad při východu slunce byly hlášeny útoky proti bezbranným ženám a dětem.“

Šumění mezi muži zesílilo. Ozývaly se i rozhořčené výkřiky a některé ruce pozvednuté vzhůru sevřely se pevně v pěst.

„Musíme ihned přijít pastýřům na pomoc a proti škůdcům začít boj!“

Muži pozvedli hlavy, jejich těla se vzpřímila: bojová výprava! To byla vítaná slova!

„Kníže Fong vás volá, muži. Nikdo vás ale nebude nutit, abyste se připojili. Musí to být vaše dobrovolné rozhodnutí, vydat se na tuto výpravu. Úplně staří muži a příliš mladí chlapci se zúčastnit nemohou, protože to bude nebezpečná - mužská práce. Taktéž musí zde zůstat i všichni ti, jejichž úřad to vyžaduje. Jděte nyní domů a rozhodněte se, kdo z vás chce následovat výzvu, a potom přijďte dnes před západem slunce opět na toto místo.“

Řečník opustil vyvýšeninu a již vzápětí se kolem něj tísnily vzrušené davy. Každý chtěl dostat odpověď na své otázky, kam se výprava obrátí, jestli s nimi potáhne i kníže, kdo se počítá k chlapcům, a ještě mnoho dalšího. Zpočátku jim muž vše trpělivě objasňoval, ale když nápor stále zesiloval, snažil se uvolnit z jejich kruhu.

„Miang, kde je Miang,“ volal zvučně přes vzrušené hlasy kolem. „Kníže Fong tě volá k sobě! Půjdeme spolu.“

Hbitě se volaný dostavil k jeho boku a již si společně razili cestu davem, jenž se teprve pomalu rozděloval do jednotlivých skupin.

„Myslíš, Hangu, že mě kníže vezme s sebou?“ tázal se vzrušeně.

Tázaný na něj pohlédl, na okamžik se pozastavil a zvedl nejistě ruku.

„To nemůže dopředu nikdo říci,“ zněla jeho odpověď. „Kdyby jsi byl jeden z našich mládenců, vůbec bych o tom nepochyboval. S tebou však zamýšlí kníže něco zvláštního. Ale jistě dostaneš brzy odpověď,“ dodal Hang s úsměvem, „tam naproti vidím knížete, již nás očekává.“

Před jedním z krásných velkých stanů stál Fong, na jehož nynější, zcela nové vzezření si Miang musel stále ještě zvykat. Nebyly to jen krásné šaty, v nichž se jeho postava jevila majestátně, ani výraz jeho tváře. Vznešenost, spočívající nyní na jeho bývalém společníku, zdála se Miangovi zcela znemožňovat každou důvěrnost. Miang necítil se ve stavu přiblížit se k Fongovi, jako byl dříve zvyklý. Jakoby poslední dny jejich nádherného přátelství v divém horském kraji byly vymazány. Také nyní předstoupil mladík před čekajícího knížete s hlubokou poklonou a očekával jeho oslovení, přestože všechno v něm ho nutilo k mluvení a ptaní se. Kdyby byl zdvihl svůj zrak, musel by spatřit, jak otcovsky spočívaly na něm Fongovy oči.

„Miangu, nechal jsem tě zavolat,“ začal kníže, „neboť chci s tebou promluvit o něčem důležitém. Jak jsi již slyšel, zítra musím vytáhnout s mými věrnými proti nebezpečné zvěři.“

Bezděčně se pozastavíc, povšiml si, jak Miangovu tvář zastřela smrtelná bledost.

„Co ti je?“ zeptal se polekaně.

„Kníže, můj otec také vytáhl proti dravé zvěři, a nikdy se již nevrátil,“ odpověděl šeptem Miang.

„To ale není důvod k tomu, vyvozovat z toho, že i já budu mít stejnou životní cestu,“ usmál se Fong dobrotivě.

„Dovol mi tedy alespoň jít s tebou,“ vyrazilo z chlapce. „Ale už vidím, že chceš říci ne. Mluvil jsi o svých věrných. Jsem jenom cizinec, kterého ze své nesmírné dobroty u sebe snášíš, ale kterého nepotřebuješ!“

Marně se Fong snažil přerušit proudící slova. Teprve, když rozechvělý Miang sbíral dech, podařilo se mu říci pevným, přátelským hlasem:

„Miangu, jsi na nesprávné cestě, která tě vede do houštin starých chyb. Vybral jsem tě, abys po dobu mé nepřítomnosti vedl lid. Kdo se ale nedokáže sám ovládat, nemůže vést jiné.“

S tichým povzdechem se otočil pryč a nechal Mianga stát ve zmatku jeho nejprotichůdnějších pocitů. Zklamání, hanba a lítost bojovaly v Miangově hrudi. Rád by byl teď utekl opět do samoty, ale cítil se jako přikovaný k tomuto místu, z něhož musel pozorovat, jak byl Lung, starší, rozvážný muž, zavolán ke knížeti a očividně pověřen jeho zastoupením. Potom viděl přípravy na loveckou výpravu, ale jeho bolest, aby snad Fonga neztratil, přehlušila všechny jiné hlasy.

A s touto úzkostí ukryl se do svého stanu, kde klesl na lůžko z kožešin. Hodina za hodinou míjely, on to však nepozoroval. Když opět vzhlédl, bylo již krátce po soumraku a měsíc blížící se svou velikostí k úplňku vysílal své stříbrné paprsky po kraji.

Nyní již určitě začala porada. Miang se ulekl, ale vzápětí se uklidňoval tím, že kníže jeho účast na výpravě zamítl. Tím byl také při přípravě zbytečný. Ale odjezd, ten chtěl a musel vidět!

Vyšel ven ze svého stanu a rozhlížel se po Fongovi. Dlouho čekal, než mu změněné tóny a směs hlasů prozradily ukončení porady. Nyní už měl kníže každou chvíli přijít.

Miang se chtěl pokusit, aby dostal nějakou úlohu v čase nepřítomnosti knížete. Kdyby pokorně poprosil, jistě by mu to Fong neodepřel. Ale co to? Halas z místa shromáždění se stále více a více vzdaloval. Nebylo pochyb, že výprava se již seřadila a odjížděla! -

 

 


6. část

 

Opuštěně stál Miang vedle stanu, chvějíce se vnitřním rozčilením. Fong odjel, a možná se již nikdy nevrátí! Fong ho znovu odmítl! Co řekl, že šlechtice rozhněval? Když si zoufalý položil tuto otázku, zněla v něm ozvěna jeho vlastních pošetilých slov, vážná, kárající odpověď knížete, a do toho, jako ptačí švitoření, Hilino volání: „Hledej své chyby!“

Zahanbeně skryl se opět do svého stanu, vrhl se před svým lůžkem na kolena a vroucně prosil Nejvyššího o pomoc, aby poznal své chyby a správnou cestu. Prosil o sílu, aby konečně již po této cestě kráčel!

Dlouho zůstal pohřížený do sebe, žádný hluk ho nevyrušil, až nakonec usnul. Tu mu bylo, jakoby viděl nějakého velmi mladého člověka osaměle kráčet po cestě. Byla to úzká cesta, v největší krásou oplývající, avšak divoké krajině, hrozící všemi druhy nebezpečí. Chvílemi poutník stoupal strmě do výšky, pak zůstal stát, ale kolem se nedíval. Až nyní si Miang všiml, že oči toho člověka byly zavřené. Potom bylo ale podivuhodné, že tento mladík mohl tak jistě kráčet. Ještě během toho, co takto Miang přemýšlel, viděl poutníka zakopnout, ale dříve, než mohlo dojít k pádu, uchopila ho veliká světlá ruka a posunula ho opět na schůdnou cestu. To se vícekrát opakovalo. Když ho potom ruka chtěla opět nasměrovat na správnou cestu, potřásl člověk hlavou. Začal své okolí ohmatávat a pokoušel se vydat nějakou jinou cestou, než byla ta, po níž ho vedla pomáhající ruka. Miang začal být netrpělivý.

„Nech se přece vést, vždyť ty sám jsi slepý!“ volal na obraz ve snu.

Tento se však velmi dlouho zdržel hledáním, a při tom ztratil i dosud nastoupenou cestu, ocitl se na vlhkém, mechem obrostlém svahu a nezadržitelně klouzal do propasti.

S výkřikem se Miang probudil. Co to bylo? Zřetelně ještě viděl mladíka uklouznout na kluzké cestě a smekat se do propasti. Zachvátil ho strach. Najednou věděl, že on byl tím mladíkem! Nevedl ho Nejvyšší právě tak, jak to viděl ve snu? Nikdy nevěděl, kam ho má vést jeho cesta, a nevěděl to ani nyní. Jedno však bylo jisté: Nejvyšší ho vedl pevnou rukou. On se měl jen nechat vést.

To bylo ono! Nyní mu spadl závoj z očí. Jen se nechat vést! Toto se musel naučit, to bylo to nejdůležitější, vždyť přece cestu k Nejvyššímu neznal! Ale jak to měl provést, jak se má nechat vést?

„Sám nic nechtít,“ šeptal hlas v něm.

Ano, co tedy sám chtěl? Co nebylo podle Vůle Nejvyššího?

Tu viděl opět před sebou stát Fonga. Fonga, jenž ho dosud učil a vedl na příkaz Nejvyššího! Na to Miang zapomněl. Sám se rozhodl a chtěl jednat. A nyní? Stojí skutečně již na okraji propasti v nebezpečí zřícení? Polila ho horkost. Nesmí již ani o krok dále po této cestě, přivedlo by ho to do velikého nebezpečí.

„Ó, Všemohoucí,“ zvolal, „chci být Tvým služebníkem, pomoz mi, abych nezbloudil z cesty, po níž mám k Tobě jít!“

Déle již ve stanu nemohl vydržet a vyběhl ven.

Měsíc už stál vysoko na obloze. Ale Mianga jakoby něco volalo a táhlo dále ven do přírody. Byla to snad Hila, kdo ho volal?

Venku bylo vidět jako ve dne. Stříbrné měsíční světlo osvěcovalo každý kámen a každé stéblo trávy. V hlubokém zamyšlení kráčel Miang napůl nevědomě dále. Tu zavadil nohou o vyčnívající kámen a zakopl, až málem upadl. Pozvedl svůj zrak upřený k zemi a uviděl něco, co ještě nikdy neviděl. Před ním stála postava zalitá světlem a její úsměv zářil mu vstříc.

Němě hleděl na zázrak.

„Kdo jsi?“ koktal.

„Tvůj přítel,“ odpověděl stříbrnosvětlý.

„Můj přítel? Ale já tě přece vůbec neznám!“

„Skutečně ne, Miangu?“ znělo mu opět jasně a přátelsky vstříc.

Jakoby se Miangovi roztrhl závoj před očima. Hleděl postavě do očí a při tom v něm vyvstala vzpomínka, kterou však ještě nedokázal jasněji uchopit.

„Nepátrej nyní dále,“ zakázal mu neznámý. „Slyš mě, Miangu. Jsem tvůj přítel. Nejvyšší mě poslal, abych ti pomohl. Řekni, co pro tebe můžu udělat.“

Vroucně vyrazilo z Mianga: „Ó, Všemohoucí, děkuji Ti! Jak podivuhodně jsi vyslyšel mé prosby! Děkuji Ti!“

Potom se obrátil k cizinci:

„Nevím, co mám dělat, abych se stal služebníkem Nejvyššího, a přece vím, že se jím mám stát!“

„Děláš příliš!“ řekl světlý, a potom se opět odmlčel.

Miang na něj užasle pohlédl. Neměl již vůbec nic dělat? Ale nemusel také Fong na příkaz Nejvyššího válet kameny, a nemusel mu on při jeho práci na příkaz Nejvyššího pomáhat?

Bylo to, jako by na světlo vycházely všechny myšlenky, které Mianga trápily.

„Máš pracovat, máš se pohybovat. Čeká na tebe již mnoho práce. Ale máš ji činit jako služebník, v poslušnosti svému Pánu. Ne se vzpříčit a vědět všechno lépe.

Fong ti chtěl včera po dobu své nepřítomnosti svěřit vedení kmene. Ale ty jsi byl naplněný strachem, že by se mohl dostat do nebezpečí a v něm zahynout. Pokoušel jsi se ho úzkostlivě zadržet. Ale bylo přece jeho povinností, vytáhnout a osvobodit svůj lid od soužení s dravci.

Nevěděl jsi, že Fong je služebníkem Nejvyššího a jedná na jeho příkaz? Ne Fongovi, ale Nejvyššímu jsi se vzpříčil. Přemýšlej o tom!“

Hluboce zasažen naslouchal Miang těmto slovům. Nyní v něm ustoupila mlha, jež mu vše zastírala. Styděl se.

Miang upadl do tak hlubokého zamyšlení, že ani nepozoroval, že byl již opět sám. Již se rozednívalo, a ještě stále na to myslel. Nevědomky vykročil a pokračoval dále, a po chvíli se zastavil u malé vody, v níž, jak věděl, žila vodní víla Hila. Napadlo ho – neměl by ji zavolat?

Dříve než se stihl rozhodnout, se vlny vody rozdělily a vynořila se z nich Hilina tvář.

„Nu, služebníku Nejvyššího, našel jsi své chyby?“

„Ano,“ zvolal Miang radostně. Ze srdce mu spadlo těžké břemeno.

„Vidím,“ potvrdila Hila, „a těším se z toho.“

Přikývla mu a dříve, než mohl něco říci, zmizela. Miang to již nyní zde déle nevydržel. Pospíchal zpět a v tichosti prosil, aby mu bylo ukázáno, co má dělat. Ještě ani nedošel ke svému stanu, když se potkal s poslem, který na něj radostně volal:

„Jak dobře, že tě potkávám! Přináším ti poselství od knížete Fonga. Zde je.“

Postavil se rozkročmo před Mianga a opakoval pomalu a zřetelně slova, jež mu Fong svěřil.

„Řekni mému synu Miangovi, že nemá déle nečinně zůstávat ve svém stanu. Má jít a hledat práci, která je pro něj určená. Kdo opravdu hledá, najde.“

„Rozuměl jsi vzkazu, mladíku?“ ptal se posel, a Miang přikývl. „Pak je to dobře.“

Bez dalších slov se posel obrátil a šel svou cestou. Miang tu ale stál bezradně. Kam měl jít hledat práci? Ochotný byl, ale nevěděl, jak má začít. Avšak, co se dnes v noci naučil? Nechat se vést, sám nic nechtít. To chtěl učinit. Tiše prosil vzhůru k Nejvyššímu:

„Nejvyšší, nech mne poznat, co mám dělat!“

Potom kráčel pomalu dále. Před ním se rozprostírala v dálce kotlina, v níž měl Žlutý kmen postavené stany. Na obloze již zářilo vycházející slunce a kolem stanů byl čilý život. Na rozžhavených kamenech pekly ženy ploché chleby a okolo nich pobíhaly děti a nasávaly vůni, která z chlebů stoupala. I když na výpravu odešlo mnoho mužů, přece jich tu také dost zůstalo. Někteří z nich dohlíželi na koně a v dáli na zelených stráních bylo vidět stáda ovcí se svými pastýři.

Miang se nerozhodně rozmýšlel, kam se má vydat, když tu přímo proti němu běželo malé děvče. Mělo tak naspěch, že do něj vrazilo a on ji zachytil do svého náručí.

„Kam tak rychle, děvčátko?“ zeptal se Miang s úsměvem.

Malá odhodila své husté tmavé vlasy z tváře dozadu a vážně odpověděla:

„Musím přivést pomoc, otec je nemocný. Má bolesti, vzdychá a sténá.“

„Koho jsi chtěla přivést, maličká?“ ptal se Miang.

„Stařenu, Hu-su, ona má utišující bylinky. Ale nyní mě již nechej jít,“ vytrhlo se děvče a rychle utíkalo do sousedního stanu.

Miang se díval za ní. Dítě bylo líbezné, ale na svůj věk až příliš vážné. Netrvalo dlouho, a už se vracela A-na zpět, následovaná shrbenou stařenou, která nesla v ruce nějaký pytlík. To musela být Hu-sa. Miang obě následoval k ne zrovna čistému stanu, v němž se A-nin otec sténavě převracel na svém lůžku.

Hu-sa mnoho nemluvila. Přikázala A-ně, aby ohřála vodu. Potom slila bylinný vývar, který musel muž vypít. Zdálo se ale, že tento léčivý nápoj úlevu nepřinesl.

Miang potichu vstoupil do stanu za stařenou. Nevyhlíželo to tu vůbec pěkně. Všude byla špína, kam se jen člověk podíval. Na zemi ležely špinavé hadry, nádobí se zbytky se povalovalo okolo a vzduch byl dusný a zadýmený. Miang s úděsem couvl zpět, ale hlas v jeho nitru pravil: „Zůstaň!“ Tiše tedy setrval a přihlížel, jak se stařena naklonila nad nemocného a dala mu napít léčivého nápoje. Pil, ale nepřestával naříkat. Bylo těžké zjistit, co mu chybí. Na otázku stařeny, kde má bolesti, odpověděl bědujíce: „Jsou všude v mém těle a štípou jako čertovský oheň.“

„Čertovský oheň?“ zeptal se Miang překvapený a přistoupil o krok blíže. „Co je to?“

„Inu, malí čerti, kteří žijí v ohni a požírají dřevo,“ odpověděla Hu-sa lhostejně. Jí se na tom nezdálo být nic podivuhodného. Miang se divil, nevěděl, co „čert“ je. A tak se ptal dále:

„A co jsou čerti?“

Hu-sa i nemocný se ustrašeně rozhlíželi.

„Tiše,“ odpověděla Hu-sa a položila prst před ústa. „Nesmí se to říkat tak hlasitě, nebo přijdou a něco nám udělají. Ale pošeptám ti to do ucha, aby ses před nimi ochránil, cizí mladíku.“

A sípavě mu šeptala do ucha: „Čerti jsou zlé bytosti, které usilují lidi zničit.“

Miang se divil. Ještě nikdy takové bytosti nepotkal.

„A žijí v ohni?“ ptal se nedůvěřivě dále.

„Nejen v ohni,“ šeptala stařena, „jsou všude, ve vzduchu, ve vodě.“

„Zadrž!“ zvolal Miang. „Ve vodě nežije žádná zlá bytost, to vím určitě. Viděl jsem nádhernou bytost, která žije v naší vodě! Je to Hila a myslí to s námi lidmi dobře.“

Nyní žasla Hu-sa i nemocný, který pro tuto novinku zapomněl i na své bolesti. Také A-na, která dosud stydlivě stála stranou, přistoupila o krok blíže. Miang náhle radostně pochopil: ano, zde je pro něho práce!

„Smím se k vám posadit?“ zeptal se přátelsky a oba prosili:

„Ano, sedni si k nám a vyprávěj nám o dobré vodní bytosti.“

Rád vyprávěl Miang, co zažil s Himou a Hilou, jak mu pomohly a co dobrého učinily, jak ony sloužily Nejvyššímu. Hisor, A-nin otec, i Hu-sa ho poslouchali s otevřenými ústy. Bylo to pro ně neuvěřitelné, a přece mluvil o tom cizinec tak přesvědčivě. A když líčil, jak krásné a veselé jsou vodní bytosti, do tváří naslouchajících vstoupila radost.

„Jak jsi vyprávěl, ulevilo se mi, cizinče,“ řekl Hisor.

„Říkej mi Miang, to je mé jméno,“ prosil mladík. „Chcete slyšet ještě více o dobrých bytostech, které jsou služebníky Nejvyššího?“

Hisor i Hu-sa velmi rádi přivolili. A Miang vyprávěl o silných obrech, o Uruovi a Muruovi, a o jejich věrné pomoci, o tom, jak ho dovedli ke knížeti Fongovi, a jak pilní byli ve službě Nejvyššímu.

Úžas naslouchajících vzrůstal. Všechno bylo pro ně nové. Něco takového ještě nikdy neslyšeli. Hisor zapomněl na své bolesti dříve, než ranní sluneční paprsek našel vchod do stanu. Hu-sa sebou náhle trhla.

„Musím domů,“ zvolala. „Ale přijdeš opět, Miangu?“ prosila. „A budeš vyprávět dále?“

Miang velmi rád přislíbil. Zde našel tedy práci, kterou měl dělat. A byla k němu přivedena, on ji nechtěl.

„Zítra znovu přijdu a podívám se na Hisora,“ slíbil. A Hu-sa k tomu horlivě za sebe přidala:

„Já ti přinesu nové, ještě lepší byliny.“ Chtěla být přece přitom, až bude Miang vyprávět.

Již časně zrána dalšího dne se Miang vydal na cestu. Nemohl se dočkat, až bude pokračovat v práci. Nemocný dnes ležel na svém lůžku úplně tiše. Zdálo se, že se mu daří lépe.

Nuže, jak se ti dnes vede, Hisore?“ zeptal se přátelsky Miang.

A Hisor se zvedl, jak nejlépe dokázal, a potěšen odpověděl:

„Ty jsi skutečně přišel, Miangu? Jsem tak rád. Obával jsem se, že by tě to mohlo obtěžovat, opět ke mně přijít. Není tu u mě hezky.“ dodal s lítostí. „Moje žena zemřela a A-na je ještě příliš malá, než aby mohla vše udržet v pořádku.“

Ano, to bylo věru vidět. A-na, stojící v koutě s ohništěm, pohlédla zahanbeně na Mianga. Styděla se a předsevzala si, že bude ve stanu udržovat větší pořádek, protože by také moc chtěla, aby cizinec opět přišel a vyprávěl.

„Tak co, už tě ohniví čerti neštípou?“ ptal se Miang a vesele se smál.

Tento smích zahnal z Hisorovy duše i poslední zbytek obav, že by přece jen mohl být v blízkosti nějaký čert a škodit mu. Jako osvobozený se nadýchl a přidal se k Miangovu veselému smíchu. Jak mu to dělalo dobře! Cítil, jak je mu stále lépe.

Když jsi u mě, Miangu, nemám žádný strach,“ řekl užasle a pohlédl na mladíka. Odkud mohl přijít? Tu se náhle venku ozvaly kroky a dovnitř vešla kvapně Hu-sa, opět s nějakým pytlíčkem v ruce.

Už jsi tu, Miangu?“ zvolala potěšeně. „Já tedy rychle připravím Hisorovi bylinný nápoj, s nímž ho rychle přejdou bolesti, a potom nám budeš vyprávět dále, viď?“

A tak se stalo, a odpověď následovala za otázkou a nová otázka za odpovědí. Miang ani nevěděl, kolik toho bylo na vyprávění o obrech, kamenných mužíčcích, o Hile a Himě. Jak v letu přešel čas.

Musíme připravit jídlo,“ řekla Hu-sa, a ještě naplněna štěstím z právě slyšeného se chystala pomoci A-ně, která se již snažila na jednoduchém ohništi rozdělat oheň.

Miang tomu přihlížel, ponořen do svých myšlenek. Jak byl přece bohat, když mu Nejvyšší otevřel oči pro Jeho věrné bytostné služebníky. Nyní chtěl o tomto bohatství říci lidem. To bylo ono, co po něm Nejvyšší žádal. Tak mohl pomoci, sloužit. Miangem cosi projelo. Sloužit? Stal se tedy také služebníkem Nejvyššího? Jako v proudu ohně, projelo jím toto poznání. V záplavě štěstí málem padl na kolena, aby Všemohoucímu poděkoval.

Tu zazněl A-nin dětský hlas: „Pohleďte, ohnivý čert!“

Oheň jasně žhnul, a když se do něj Miang zahleděl, tu objevil i on malé tovaryše, mihotající se v plamenech. Vyděšená A-na se chtěla schovat za Hu-su, ale Miang ji chytil za ruku a táhl ji blíže.

„Jen se podívej,“ řekl, „jak jsou hezcí! A co je hezké, nemůže být zlé. Pohleď, pomáhají přece ohni, aby hořel, hřál nás, a připravil nám jídlo! Poslouchejme, co nám chtějí říci.“

Jako přikovaní hleděli všichni čtyři do plamenů. Všichni viděli mihotavé, tančící postavy, ale již z nich neměli žádný strach. A Miangovi se zdálo, jako by slyšel jemné, skleněné znění, a tyto tóny se formovaly do slov:

„Také my sloužíme Nejvyššímu, jsme šťastní, že smíme! Služte i vy!“

Dlouho Miang naslouchal, než oheň dohořel. Potom se obrátil k ostatním a vyprávěl jim, co slyšel. Posluchače naplnil úžas. A Miang neúnavně odpovídal na všechny otázky, protože jemu samému připravil tento zážitek největší radost. On mohl přece sloužit! Všechny starosti, všechny otázky a hloubání v něm se ztratily, a naplnila ho radost, která zachvěla jeho nitrem.

Když slunce volalo Hu-su opět k jejím povinnostem, chtěl se také Miang rozloučit. Ale Hisor prosil: „Zůstaň ještě chvíli, chtěl bych ti také něco vyprávět.“

A Miang zůstal a naslouchal Hisorovu vyprávění. Hisorova žena zemřela na velmi těžkou horečku a zanechala ho s A-nou samotného. Od té doby šlo to s ním špatně. A-na uměla sice připravit nejjednodušší jídla, ale neuměla si již jinak poradit s dalšími starostmi. A nyní ještě onemocněl on sám a nemohl dohlížet na svá zvířata, na ovce a koně.

„Myslíš, Miangu,“ ptal se nesměle, „že jsou i takové dobré bytosti, které by mi mohly pomoci? Nemohu jít k tvým obrům a prosit je, vůbec bych je nenašel.“

V jeho vážně míněných slovech bylo nevyslovené zoufalství. A Miang volal v nitru o pomoc. Viděl Hisorovu bídu. Jak rád by mu pomohl, ale byl muž, a zde mohla pomoci jen žena.

Poprosíme Nejvyššího, aby ti poslal pomoc,“ řekl Miang pln důvěry, zvedl ruce a vroucně prosil: „Nejvyšší, Ty vidíš Hisorovu bídu. A-na je ještě příliš malá. Pomoz mu, on se vynasnaží učinit vše, co od něj žádáš.“

Hisorovy oči při této krátké prosbě visely na Miangových rtech, a při posledních slovech stvrzujíce přikývl. Byl připraven učinit vše, co od něj bude Miang žádat.

Následujícího dne se Miang opět objevil v Hisorově stanu, ale nepřišel sám. Vedle něj kráčela žena, která, sotva vešla do stanu, úplně samozřejmě začala uklízet. Hisor tomu s otevřenou pusou přihlížel, a Miang se smál. Potom ale spravil Hisora o tom, co se mezitím přihodilo.