ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
MIANG-FONG
 5/2007

 

 

Miang-Fong

 

 

Světlem omilostněnými přijatý

záznam

o životě

velkého zvěstovatele Pravdy,

který osvobodil Tibet od temna.



         1. část

Miang-Fong
 

Vzpínajíce se vysoko k obloze, drsní a rozpukaní strážcové hor hleděli nehybně dolů na zelenou dolinu, která se bezstarostně vinula mezi skalami. Jejich vrcholky překrýval věčný sníh, jenž se v propastích a trhlinách měnil v zelenomodrý led, jemuž ani ten nejsilnější sluneční jas nedokázal vzít jeho nádheru.

Na jedné straně vysoko položené oblasti, v sevření skalních stěn, ležely dvě obrovské postavy, tak, jako by byly samy částí těchto skal. Blaženě se natáhly a vychutnávaly si hřejivé sluneční paprsky. Zprvu hleděly na tmavomodrou oblohu. Jejich pohledy ale brzy sklouzly k veselému životu, který se odehrával na nich a kolem nich.

Na obou stranách vesele zurčícího potůčku páslo se stádo horských koz. Hlídal ho štíhlý, vysoký chlapec, který musel hned tu a hned zase tam přiskočit, aby zabránil neposedným zvířatům vystupovat na útesy.

Ve své horlivosti oba obry nezpozoroval, dokud neklopýtl a nespadl do dlaně na hřejivou zemi odpočívající ruky jednoho z nich. Ten ho pevně zachytil a trošku s ním zatřásl.

„Nemůžeš se dívat kolem sebe, ty trpaslíku?“ zvolal pobaveně, až okolo zahučela ozvěna, jako by zaduněl hrom.

„Pusť mě,“ volal hoch a bránil se ze všech sil. „Pusť mě, jinak tam naproti spadne Fu-fu ze skály.“

„A bylo by to tak zlé?“ přál si obr vědět. Přitom ale uvolnil své sevření, takže jeho malý vězeň mohl vyklouznout.

Jako blesk byl chlapec odtud na nebezpečném místě, kde se nalézala koza. Obr však byl ještě rychlejší. Jen se trochu vzpřímil, natáhl svou dlouhou ruku a uchopil kozu. Ta se nyní vznášela nad hlavou svého malého ochránce a smích velkého bytostného znovu rozburácel ozvěnu.

„Ihned postav Fu-fu na zem!“ domáhal se chlapec, který se obrátil a bez dechu spěchal nazpět. Co však mohl zmoci proti smějícímu se obru?

Tu ale přišla nečekaná pomoc. Druhý obr se probudil ze svého snění a rozkazujíc obrátil se ke svému společníku.

„Dej chlapci kozu zpět, nezaslouží si, abys ho trápil, Uru.“

Ten hned postavil nebohé zvíře na zem, a to velkými skoky pospíchalo ke svému malému pánovi.

„Fu-fu, ty neposlušná,“ káral ji tento, a současně ji však přitom něžně objímal. „Jak jsi stále neopatrná,“ vytýkal jí.

Snažil se zachráněnou přidružit k čile se pasoucímu stádu.

Tu ho něco napadlo. Obrátil se, pohlédl na oba obry, kteří ho pozorovali a zvolal:

„Děkuji ti, Velký!“

„Koho myslíš, trpaslíku?“ zeptal se jeho trýznitel. „My oba jsme velcí.“

„Velký je ten, kdo je spravedlivý,“ zazněla nečekaná odpověď.

Chlapec chtěl již odejít, když tu se ozval hlas jeho zachránce:

„Líbíš se mi, ty maličký. Pojď se svými zvířaty sem, můžeme si popovídat. Uru jen žertoval. Nesmí vám nijak ublížit.“

Ochotně svolal chlapec písknutím své čtyřnohé chráněnce dohromady, a s radostí zjistil, že v blízkosti obou obrů bujela šťavnatá tráva a byliny.

„Co považuješ za spravedlivé?“ ptal se první obr, hned jak se malý pastýř pohodlně usadil na jeho nohou a udělal si výhled na své kozy.

„Spravedlivý je ten, kdo ze svého nitra ví, co činit, aby zůstal se vším kolem ve vyrovnání.“

„Tomu nerozumím,“ zabručel Uru, zatímco jeho společník chtěl vědět:

„To ti řekl kdo?“

„Můj otec.“

„Zavolej tedy svého otce, aby nám to vysvětlil,“ žádal obr.

„To nemohu. On již není zde,“ s povzdechem odpověděl chlapec.

„S kým tedy nyní žiješ? Komu patří zvířata?“ chtěl dále vědět obr.

„Nyní patří Wunovi, s nímž také žiji. Bije mne, když se některé koze něco stane.“

„Je to tvůj dědeček?“

„To nevím. Oh, slunce již zapadá, a já musím jít domů.“

Obratně vyskočil, zapískal na svá zvířata a spěchal s nimi po úzké pěšině dolů z kopce.

Uru se zvedl a díval se přes úbočí za ním.

„Tam dole je pár krtin, tam asi trpaslík bydlí,“ usoudil.

„On je požehnaným dítětem. Nevidíš to? Jemu nesmíš nic udělat,“ napomínal ho jeho společník.

 

 

Na příští den ráno ubíral se malý pastýř se stádem opět lehkým krokem nahoru do skal. Chlapec se chtěl původně obrátit jiným směrem, ale jakýsi hlas v něm mu říkal, že by to byla chyba. Vždyť přece nikdy předtím obry neviděl. Bylo ale celkem možné, že mezitím odtáhli někam dál.

Ale ne! Leželi tu a kynuli mu vstříc. Znovu a znovu musel se při výstupu vzhůru na ně dívat. Jak nádherně tyto obrovské postavy zapadaly do prostředí hor! Mohlo by se říci, že byly s těmito vrásčitými skalními útesy a průrvami jedno. Divoce a hrozivě vyhlížely jejich obrovité údy. Když ale člověk zvedl oči k jejich hlavám, musela ho všechna bázeň přejít. Chlapec nechápal, jak se jich mohl předešlý den bát. Dnes se mu jevili dobří a radostní.

Zavolal na ně zvonivým pozdravem, a jejich hřmotný smích zazněl mu vstříc.

„Posaď se k nám, trpaslíku,“ zvolal Uru. „Budeme dobře opatrovat tvoje zvířata.“

Ale než nechal chlapec své kozy pást, nejprve je jednu po druhé s polaskáním ještě pozdržel a mnohé zvíře zvlášť napomenul k opatrnosti. Až potom malý pastýř následoval vyzvání. Trochu váhavě vystoupil na pohostinně nabídnutou nohu jednoho obra a rozhlížel se kolem sebe. Vyvýšené místo mu nabízelo mnohem větší výhled. Viděl nejen na své rozeběhnuté pasoucí se chráněnce, ale rozhled se mu odkrýval i daleko do vzdálených hor.

Co tam uviděl, mu málem zastavilo dech. Že by tam byli ještě další obři? Zdálo se, že je rozeznává všude.

Když dosud Mlčící, jak svého nového obrovitého společníka Murua chlapec nazval, porozuměl jeho myšlenkám, zeptal se: „Co se divíš, chlapče? Nevěděl jsi, že nás, strážců hor, je víc?“

„Kdy jste sem přišli?“ odpověděl chlapec otázkou. Uru se otázce hlasitě rozesmál, ale Muru odvětil vážně: „Nepřišli jsme nikdy. Byli jsme tu od té doby, co stojí tyto hory.“

„Ale já jsem vás ještě nikdy neviděl,“ přemýšlel pastýř. „Jak je to možné?“

„Ty jsi ještě mnohé neviděl, trpaslíku,“ zvolal Uru bujaře. „Tvoje oči byly slepé jako oči malého mláděte. Teprve se pomalu otevírají.“

„Potom má Wun, ten starý dole, též ještě slepé oči. Spílal mi, když jsem se ho na vás ptal, a řekl, že jsem si vymyslel pohádku. Jako bych si vás mohl vymyslet!“ dodal chlapec smějíce se.

„Lidí se nesmíš ptát, když chceš vědět něco o nás.“

„Ó, tak se ptám vás, vy velcí.“

„To je správné,“ chválil Muru vážně. „Dostane se ti také odpovědi, ale nejprve nám musíš vyprávět o sobě. Jak se jmenuješ a co jsi prožil?“

„Wun mi říká Miang, a předtím mi tak říkal i můj otec. Žili jsme tam dole, kam až mi paměť sahá. Můj otec, kterého jmenovali správcem, byl větší a krásnější než ostatní. Jednoho dne vytáhl s ostatními muži proti velkým ptákům, kteří kradli naše kozy. Muži se pak vrátili bez něj a říkali, že si ho hory ponechaly. Od té doby žiji s Wunem, jenž se nastěhoval ke mně do otcovy chaty, která je větší a hezčí než jeho stará chata. Když s něčím nesouhlasím, zbije mne.“

„Takže s ním nejsi rád?“ chtěl vědět Muru.

„Ne. Nic už není tak hezké, co je otec pryč.“

„A tvoje matka?“

„O žádné nevím. Nevzpomínám si na ni. Možná jsem žádnou neměl,“ pravil chlapec zamyšleně. „To je vše, co vám můžu říct,“ uzavřel.

„Nyní mi vyprávějte o sobě vy.“

Muru ale začal otázkou: „Kdo vyrobil tvoji mošnu, ve které si nosíš jídlo do hor?“

„Já sám,“ zněla chlapcova radostná odpověď.

„A kdo zhotovil tvůj oděv?“

A Muru ukázal na dílec sestavený z kůží, jenž kryl chlapcova záda a boky.

„Pomáhal mi při tom Wun, předtím to dělal otec.“

„A kdo utvořil tebe?“

„Mě?“ podivil se Miang. „Byl jsem tu, co si pamatuji.“

„To není tak dlouho, ty trpaslíku,“ zafuněl Uru, zatím co Muru se ptal: „A kde jsi byl předtím?“

Tato otázka byla nad Miangovo chápání. Rád, že přišel čas zahnat stádo k prameni, vyklouzl z odpovědi. Ale zatímco nechal zvířata pít a potom je sháněl dohromady k návratu, musel o tom přemýšlet. Konečně to rozřešil a volal na Murua:

„Asi jsem vznikl stejně jako tato kůzlata, která přišla na svět díky své matce.“

„Dobrá myšlenka,“ pochválil obr. „A tvá matka přišla z jiné matky, a tak to jde zpět, až k té nejprvnější. Ta ale byla stvořena,“ důrazně pravil Muru.

„To musel učinit někdo veliký,“ řekl Miang, jenž se opřel o obrovu nohu, aby mu mohl hledět do tváře.

Se zalíbením pohlédl velikán na hocha, v jehož tázavém pohledu se nyní odrážel jas.

„Ano, chlapče, ten, jenž stvořil první ženu, je Nejvyšší na celém světě. Všechno, co můžeš vidět, stvořil On. Také nás. Mnohem dříve, než byli lidé, zavolal nás a ustanovil nás jako strážce hor. Jsme částí tohoto kamenného světa.“

Umlkl. Bylo pro něho těžké toto vše vtěsnat do slov. V chlapci se ale probudila horlivost slyšet více.

„Co by se stalo, kdyby jste odešli pryč, někam daleko z těchto hor?“

„Potom by se rozpadly a pomalu zřítily.“

„Ležíte tady stále? Není to nudné?“

Uru se začal smát.

„Hoho, trpaslíku, myslíš si, že sloužíme Nejvyššímu leností? Ne. Když vy trpaslíci spíte, my pracujeme.“

„Zlepšujeme a stavíme, měníme na vyšší rozkaz,“ vzal si slovo opět Muru. „Což jsi ještě nikdy neslyšel, jak to v horách rachotí, když se do doliny kutálí skály?“

Miang přikývl. Jak nádherné to všechno bylo. Pohltilo ho hluboké přemýšlení, a také oba obři již více nic neříkali.

Když slunce začalo zapadat, do chlapce se vrátil život. Volala ho povinnost.

„Zítra zase přijdu, velcí,“ slíbil, a potom se se svým poskakujícím stádem vzdálil. A opravdu přicházel každý den. Pomalu se tak v něm formovaly myšlenky a pevné pojmy. Velcí mohli mu přitom jen málo pomoci, přestože Muru častokrát jediným slovem dal jeho myšlenkám nový směr.

Existuje Nejvyšší. Ten všechno stvořil, vše, co žije, ale i všechno ostatní. To stálo nyní tak pevně v chlapcově duši, jako by to byl od nepaměti věděl.

Když ale tento Nejvyšší všechno stvořil, tak mu také všechno musí patřit. To byla druhá pravda, která v Miangovi zářivě vzklíčila.

Ale když je všechno jeho, pak i já jsem jeho vlastnictvím. A potom následovalo i to poslední, na co ještě přišel: když jsem jeho vlastnictvím, tak mu musím sloužit ze všech svých sil.

„Slyš, Muru,“ pravil jednoho dne. „Musím najít Nejvyššího, abych se dozvěděl, jak mu mám sloužit. Chci opatrovat raději jeho kozy, než Wunovy, který je vzal mému otci. Ale kde jsou jeho kozy, a kde je On?“

„To ti nemohu říci, Miangu. Musíš jít do světa a hledat odpověď.“

To bylo něco úplně nového, co musel nejdříve promyslet. Ale v této myšlence bylo cosi mocně lákavého: jít ven, za hranice těchto hor, vidět, co leží na druhé straně! Najít Nejvyššího a vstoupit do Jeho služeb! -

 


2. část
 

Každým dnem vzrůstala v chlapci niterná touha. Jednoho rána předstoupil před své přátele s pevným odhodláním: „Až dnes večer přivedu kozy domů, potom chci všeho zanechat a jít k Nejvyššímu. Řekl jsem to Wunovi. Jemu se to hodí, jen…odejdu-li, nesmím se již nikdy vrátit. To ale ani nechci.“

„Nebude ti zatěžko, odloučit se od tvých koz?“ ptal se Muru důrazně, byl ale překvapený, když chlapec s největší vážností odvětil:

„Na tom přece nezáleží tomu, kdo chce jít hledat a najít Nejvyššího.“

Později, když si chlapec, jak se mu už stalo zvykem, našel místo na Uruově koleni, prosil: „Mohli byste mi poradit, kterou cestou se mám vydat, abych se co nejrychleji, jak je to jen možné, dostal k cíli?“

„Můžeme ti pomoci kupředu k další zastávce tvé cesty, Miangu. Víc učinit nemůžeme, ale tak to má být.“

„Přijď dnes večer sem nahoru. Potom tě Uru přenese přes doliny k bílému vrcholu tam naproti. Ušetříš si tím mnoho obtížného lezení a velmi namáhavou cestu.“

„Tam, kde tě Uru postaví na nohy, najdeš obydlí. Bydlí v něm prastarý mudrc, který je určen být ti učitelem. Je ale jen ve tvých rukou, jestli tě přijme. My ti můžeme pomoci jen s těžkostmi v horách. Vše ostatní musíš překonat sám.“

„Budu to umět?“ zeptal se chlapec plaše. Hluboká vážnost jeho obrovitých přátel trochu potlačila jeho žhavou podnikavost.

„Určitě to zvládneš, když svůj cíl, najít Nejvyššího, nikdy nespustíš z očí. Potom se ti na tvých cestách dostane pomoci.“

Večer stál Miang před svými přáteli. Byl oblečen jako vždy, nic nehovořilo o výbavě na velké putování, snad jen trochu plnější brašna s jídlem.

„Nemáš nějaký lepší, teplejší oděv, trpaslíku?“ vyptával se Uru dobromyslně. „Promrzneš, tam nahoře je velký mráz.“

„Ne, nemám nic lepšího,“ řekl chlapec s tichou bolestí. „Prosil jsem Wuna, aby mi dal kožešinu mého otce, ale vysmál se mi.“

Obři na okamžik pohlédli jeden na druhého, a potom Muru souhlasně přikývl.

„Lehni si na chvíli sem,“ rozkázal, „než bude čas, přenést tě dále. Spi, Miangu, spi.“

Při těchto slovech láskyplně přikryl chlapce svou obrovskou rukou a on se k ní pln důvěry přivinul a usnul.

Tu Uru uvolnil obrovskou masu skal a dobře mířeným pohybem skutálel ji dolů do doliny. Určitě dosáhla „krtince“, který byl doposud Miangovým domovem. Mezi tím Muru několikráte zavolal. Tu stanula před ním drobná bytost, ani ne z poloviny tak velká jako chlapec, a čekala, aby přijala svůj úkol.

Netrvalo dlouho, co na příkaz Murua odešla, a již se znovu objevila. Starostlivě vedla nejpěknější z koz, rozpustilou Fu-fu. Na zádech nesla svázaný balíček kožešiny.

Nyní sňal Muru ruku z tváře chlapce a zavolal na něj:

„Miangu, přišel čas tvého putování. Zcela bez výbavy ale nepůjdeš. Vezmi si s sebou kozu a kožešinu jako pozdrav od tvých velkých přátel, ale i jako důkaz toho, jak se Nejvyšší stará o všechny, kteří se dají do jeho služeb.“

Miang pln nadšení přivítal se s kozou, s níž bylo pro něj loučení tak těžké. Náhle ji ale nechal stát a obrátil se prudce k řečníkovi.

„Muru, je to tak, že mi Všemohoucí otevřel cestu? Chce mě přijmout za svého služebníka, mě, Mianga, jenž o Něm ve skutečnosti ještě nic neví?“

A když Muru vážně přikývl, vylétlo z uchváceného chlapce:

„Ó Ty, Nejvyšší, Jehož cítím a tuším, dovol mi nalézt Tě, dovol mi sloužit Ti celým mým životem. Tobě děkuji za Tvou nezaslouženou dobrotu.“

Loučení bylo krátké. Uru uchopil chlapce, vzpřímil se a natáhl svou mocnou ruku daleko do dáli. A tam, kde se špičky jeho prstů dotkly skal, v těch místech Mianga převzala jiná, cizí obří ruka.

Nakonec se ocitl mezi ledem a sněhem v jakési pustině v horách. Vrcholy neznámých skal hrozivě shlížely k němu dolů. Bylo velmi chladno.

Třesouce se rozhlížel se kolem, a téměř zapomněl zavolat své díky do vzduchu. Vedle něj stála už i Fu-fu, též chvějící se zimou. Miang pohlédl na oblohu. Do rána nebylo již daleko.

„Vydrž ještě, Fu-fu, až se objeví ohnivý kotouč, potom nám bude tepleji a budeme moci lépe rozeznat naši cestu,“ utěšoval svou společnici a zároveň i sám sebe. Tisknouce se těsně jeden k druhému, čekali oba na slunce.

A slunce vyšlo. Takto majestátné a krásné ho Miang ještě nikdy neviděl. Všechno se zdálo být růžově pozlacené, a také i dosud hroziví strážci hor pozbyli pod svitem slunečních paprsků své hrůzy. Dlouho stál chlapec vše pozorujíce a mnohé myšlenky v něm procitly.

Mezitím již Fu-fu čile hledala skromné bylinky, aby utišila svůj hlad. Pobízivě postavila se vedle svého malého pána a očekávala, že začne i on také jíst. Tu ale jako by Miang zřetelně slyšel nějaký hlas říkat:

„Je čas, aby ses připravil na cestu. Běž za světlem, Miangu.“

Rozhlížejíc se kolem, neviděl nikoho, kdo by k němu mohl mluvit. Ale slova slyšel zřetelně – to mu stačilo. Šel za sluncem, přes sníh, přes led a přes kamení. Objevil sluneční paprsek, jenž se před ním zlatě táhl pustinou jako chvějivá úzká stuha, a rozhodl se jít za ním tak dlouho, pokud ho jen bude moci následovat.

Musel být na své kroky opatrný. Na putování v této výšce nebyl zvyklý. Několikrát ho Fu-fu, která kolem něj lehce poskakovala, odvrátila od hluboké trhliny, do níž by se byl jinak jistě zřítil. Mnohokrát také uklouzl, ale hbitě se opět postavil na nohy. Nevnímal žádnou bolest, všechny jeho myšlenky směřovaly k jedinému cíli: nalézt Nejvyššího.

Nedaleko místa, na němž se Miang, přivinut těsně ke koze, zastavil na chvíli k odpočinku, klečel na kolenou nějaký muž. Jeho vlasy byly stříbrnobílé a postava shrbená. Chvějící se ruce držel sepjaté před tváří a slova jeho modlitby hlasitě zněla:

„Ó, Ty, Všemohoucí! Dovol mi dožít se toho, abych Ti směl sloužit, jak jsi mi to zaslíbil. Tvůj služebník zestárl, jeho tělesná schránka je slabá. Den za dnem odplývá, a požehnaný chlapec nepřichází. Neodvolávej mě, prosím, dříve, než ti budu moci posloužit!“

Náhle naslouchajíc zvedl hlavu. Přes kamení k němu doléhaly drobné kroky.

„Ó, Ty, Nejvyšší, je to snad odpověď na mou prosbu?“

Hbitě, jak jen mohl, se postavil na nohy a vykročil.

Sluneční paprsky jasně zářily, skoro až příliš ostře, pro jeho staré, na přítmí navyklé oči.

Uprostřed oslepujícího jasu kráčel k němu chlapec, doprovázen kozou. Zaslíbené znamení!

„Přijde k tobě v záři slunce a svou potravu bude mít s sebou, abyste nemuseli strádat. Jeho malá koza stane se později tvojí skromnou živitelkou.“

Bez toho, aby on se musel vzdálit ze svého obydlí v horách, kráčel k němu pln důvěry chlapec, pozorně sledujíc cestu pod nohama. Nyní krátce pozvedl svůj zrak k obloze a sluneční lesk zalil celou jeho tvář.

Jeho koza se náhle zastavila a zabránila tak svému průvodci v další cestě. Rozhlédl se kolem sebe a konečně uviděl starce. Překvapen vyhrkl ze sebe přátelský pozdrav. Poustevník se mezitím vzpamatoval ze svého rozechvění. Nesměl dát před chlapcem najevo žádnou radost.

„Kdo jsi, mladý cizinče, jenž přicházíš do této samoty rušit klid mého stáří?“

„Říkají mi Miang. Přicházím zdaleka, abys mi řekl o Nejvyšším, mistře. Chci ti sloužit, než naleznu Všemohoucího a budu se moci stát Jeho služebníkem. Přijmi dobrotivě mě i Fu-fu a vyučuj mě, neboť zatím vím jen velmi málo.“

Nyní stál před starcem a prosebně sklonil hlavu. Na krátký okamžik se položila starcova pravice na temeno chlapce. Jaký byl ještě mladý a maličký!

„Tak pojď dále, Miangu. Je u mne těsno a tma, žiji skromně, ale o Nejvyšším ti mohu říci.“

„Smí Fu-fu jít s námi do tepla? Jsme promrzlí,“ třesouc ptal se chlapec, když vstupoval do jeskynního příbytku, z nějž k němu sálalo teplo.

„Smí,“ přivolil stařec.

Chvíli na to již mistr a jeho host seděli na lůžku z kožešin, koza ležela blízko nich. Stařec přinesl tvrdý chléb a jeden skoro prázdný džbán vody. Nabídl chlapci a chystal se jíst také.

Miang hbitě otevřel svou brašnu a položil před svého hostitele kus sušeného masa a trochu měkkého chleba.

„Tvrdý chléb nechej mně, a ty si vezmi tento, mistře,“ prosil jej, přičemž mu ho již podával. „Máš nějakou nádobu, abych ti do ní mohl dát mléko od Fu-fu? Chtěla by ti poděkovat za teplo.“ Zatímco se ptal, našel misku, hbitě ji donesl a naplnil voňavým teplým mlékem.

Stařec žíznivě pil. Spolu s nápojem do jeho těla vstupoval nový život.

„Nejvyšší, děkuji Ti!“ zvolal rozradostněný. „A děkuji i tobě, chlapče. Než jsi přišel, byl jsem k smrti unavený. Toto mléko mě nádherně osvěžilo.“

„Nikdy ti nebude chybět, pokud zde bude Fu-fu,“ ujišťoval ho Miang, hladíc něžně kozu.

Potom musel vše vyprávět, a údiv starce byl velký, když slyšel, jakým způsobem se chlapec k němu dostal.

„Můžeš opravdu vidět obry a mluvit s nimi?“ ptal se.

Miang horlivě přisvědčil a připojil: „Řekli mi o tobě. Jak bych tě jinak mohl najít?“

„A co chceš dělat, až tě naučím vše, co sám vím?“ ptal se stařec pro ujištění se v tom, co již předem věděl.

„Až mi povíš všechno, co potřebuji, abych našel cestu k Nejvyššímu, potom půjdu k Němu a budu Mu sloužit, mistře.“

„Zůstaň tedy při mně.“ -

 

 


3. část

 

Nebylo to ale vůbec bezmezně radostné svolení. Poustevník žil již příliš dlouho sám, a toto vše vyžadovalo nyní velkou změnu jeho zvyklostí. Ale nebyl snad příchod chlapce splněním jeho vroucích proseb? Častokrát na to v následujících měsících pomyslel, a pak dával svá poučení opět s vřelostí, jež se jinak občas u něho vytrácela.

Miang se s tím potýkal jen málo. Byl-li mistr sdílný, přijímal vědění v radostné horlivosti do sebe, aby ho pak v tichých časech vnitřně promyslel a zpracoval. Vyvstaly-li mu přitom otázky, musel se pokoušet sám je řešit, nebo je odložil na pozdější dobu. Stařec naskrze neměl rád, byl-li tím obtěžován. Dával tak, jak to z něj proudilo.

Byl-li rušen, stával se mrzutým, a mlčení se potom zdálo tísnivé. Tehdy bylo nejlepší, jít mu z cesty.

V takových časech Miang podnikal výpravy do hor, aby nalezl nějakou potravu. Chleba, jehož přinášeli o pomoc a radu prosící pastýři, bylo tak málo, že nestačil ani pro skromné potřeby starce. Tehdy Miang činil stejně jako jeho Fu-fu: jedl bylinky. Tu a tam potkal pastýře, který hledal zatoulaná zvířata. Potom mu býval nápomocný a odměnou dostal nějaké potraviny. Strava byla chudá, přesto však prospíval, neboť byl tak zahloubán do nových poznání, že nepozoroval žádný nedostatek.

Tak uplynul dlouhý čas. Oba samotáři si to uvědomili až tehdy, když se Miang musel začít shýbat, aby mohl vstoupit do jejich obydlí.

Tu jednoho dne stařec pravil:

„Nemám tě již více co naučit, Miangu. Přišel čas, kdy si musíš najít nového učitele. Než mě ale opustíš, chci ti říct, proč jsem tě přijal.

Věděl jsem jen málo o Nejvyšším. Jako těžký osud hnalo mě to sem, do této samoty. Ale ze srdce jsem Mu za toto útočiště děkoval, a prosil jsem Ho, aby mi ukázal, jak bych Mu měl sloužit. Tu jsem uslyšel hlas:

„Naslouchej ve svém nitru a vyčkej!“

To jsem činil dlouhý, předlouhý čas.

Mé vědění o Všemohoucím a Jeho působení bylo stále jasnější. Zpočátku jsem si myslel, že vědění o Něm leželo uloženo ve mně, a že jenom potřebovalo probudit. Potom jsem si všiml, že mi vždy v mém hledání odpovídá nějaký pomáhající hlas. Jemu vděčím za všechno, co vím, a on mi také zvěstoval o tobě. Když jsem nabyl jistoty, že pravá služba Nejvyššímu nespočívá v nečinnosti, zaslíbil mi tvůj příchod. Ty jsi určen k viditelné službě Všemohoucímu. Jestliže jsem tě přivedl k vědění a tobě se ukázala další cesta, je má povinnost splněna.

Nepoznal jsem tě jen podle toho, že tě doprovázela koza, ale také ještě jiné znamení mi tě označilo, bylo duchovního druhu. Přišel jsi se znamením na čele, s kozou po boku a zůstal jsi u mne.

Dnes v noci mi však hlas oznámil, že přišel den tvé další pouti. Tak se vydej dál, Miangu.“

Ani na okamžik naslouchajícímu nepřišlo na mysl ptát se, kam by měly vést jeho kroky. Jeho všemohoucí Pán, jenž ho dovedl až sem, mu pomůže i dále.

„Nechť se ti daří dobře, mistře,“ pravil pohotově. „Dovol mi poděkovat ti za všechno, co jsi pro mne učinil. Kéž bych ti svůj dík mohl projevit lépe než jen slovy!“

„Nech mi zde kozu, její mléko by mi scházelo,“ pravil stařec rychle, aniž si uvědomil, že tím Mianga připraví o jediného přítele.

Právě tak rychle se rozloučil i Miang. Laskavou Fu-fu, kterou již nohy nenesly tak lehce jako kdysi, a která se mu stala v těsném společném bytí ještě milejší, zde zanechal. Potom se vydal na cestu.

Putování přes kamenné sutě a příkré srázy bylo namáhavé. Sice byl na tato stoupání a drsnost krajiny přivyklý, ale dosud v ní podnikal jen krátké cesty s vědomím, že se může kdykoliv obrátit a jít domů. Nyní putoval vstříc cíli, který neznal.

Ale ani na malý okamžik nepozbyl radostné víry, že Všemohoucí, jenž mu dosud vždy pomáhal, bude i nadále vést jeho kroky.

Zastavil se k odpočinku. Rychle oddychujíc, rozhlížel se kolem sebe. Tu zpozoroval na jednom ostře vystupujícím skalisku obra. Jak často chodil již kolem, ale nikdy ho zde neviděl. Bez strachu na pololežícího obra vystoupil a pozdravil ho. Jeho pohled nebudil strach, jen radostnou důvěru.

„Tak,“ zněla odpověď velikého, „konečně máš oči otevřené? Přecházel jsi přese mne dosti často, mohl jsem se tě klidně zmocnit.“

„Potom jsi tu byl stále, jako Uru a Muru, a já tě nemohl vidět!“ zvolal horlivě Miang.

Obr ho přerušil: „Co víš o mých bratrech od naproti?“

„Ó, ty znám dobře, byli ke mně velmi milí. Pomohli mi na cestě, po níž jsem měl jít. Je-li to Vůlí Všemohoucího, pomůžeš mi také ty?“ připojil důvěřivě.

„O tom není pochyb. Co je Vůlí Všemohoucího, to se také stane! Je také docela možné, že ti pomoci musím, jen o tom ještě nevím. Čekám na chlapce s kozou.“

Miang pln štěstí poznával vedení svého Pána.

„To jsem já!“ zvolal hlasitě.

„Chlapce vidím. Ale kde je koza?“

„Zůstala u mého mistra.“

„Tomu nerozumím. Vyprávěj!“

A Miang vyprávěl pozornému posluchači, co mu jeho krátký život doposud přinesl.

„Chceš tedy sloužit Nejvyššímu?“ ptal se obr vážně, a když Miang horlivě přisvědčil, pokračoval dále:

„Je mou povinností pomoci ti dále na tvé cestě. Dnes je ale na to již příliš pozdě. Zůstaň u mě. Až nás znovu pozdraví ohnivý kotouč, jenž se s námi nyní chystá rozloučit, vzbudím tě.“

Pln důvěry schoulil se chlapec na obřích nohách, v jejichž ochraně necítil téměř nic z citelně studeného večerního větru.

„Chtěl bys mi říci, co víš o Všemohoucím?“ prosil Miang.

Dostal ale nečekanou odpověď: „To není mým úkolem.“

Když však obr zpozoroval velké zklamání svého společníka, pravil dále: „Přemýšlej o tom: kdo ti o našem všemohoucím Pánu vyprávěl? Uru nebo Muru?“

„Muru,“ zvolal Miang bez rozmýšlení.

„To byl jeho úkol. Uru ti měl jenom ulehčit cestu. Já jsem jako Uru. Vyšší dary jsou mi odepřeny. Věř mi, v říši našeho Pána je vše znamenitě uspořádáno. Každý stojí právě na tom místě, jenž umí zastat. Proto nemá tíhnout po jiném. Zanedbával by tak potom své vlastní povinnosti.“

Chlapec o těchto slovech ohromeně přemýšlel, až usnul a měl sen.

„Jak Ti mohu sloužit?“ slyšel sám sebe se ptát.

A vyslechl také ihned odpověď světlého hlasu, který už znal: „To se dozvíš, až bude tvá příprava skončena, ne dříve. Nyní se smíš dále učit. Zítra máš být uveden k novému mistru. Dobře u něj využij času, protože bude jen krátký.“

V plném vědomí si této jistoty se Miang probudil. Rozloučení s obrem bylo krátké. Potom jej jeho nový přítel nekonečně opatrně přenesl přes špice skal a rokliny a postavil ho na o něco nižším vrchu. Zde nebylo žádné kamení. Všude líbezně rašila zeleň. Ale neměl ještě ani dost času rozhlédnout se kolem, když ucítil, že ho znovu uchopila nějaká dlaň, jež se k němu natáhla z mlhou zahalené dáli, a nesla ho tímto směrem. Brzy se ocitl uprostřed mlhy opět v horách. Bylo to, jako by měl mít jen krátký výhled na krásu zelených ploch.

Nyní stál před dalším obrem, jehož prsty ho ještě stále držely v sevření, když s ním mluvil. Zdál se být větší a hrubší než ti tři ostatní. Neptal se ani odkud a kam, nýbrž jen nevlídně pravil: „Tam na druhé straně čeká tvůj mistr!“

Chlapec poděkoval a hned, jak se pomalu uvolnily obrovské prsty, vydal se ukázaným směrem dále. Mrzl i přes to, že si z otcových kožešin zhotovil oblek, který zahaloval celé jeho tělo. Nešel daleko, když se před ním otevřela propast, jež se prudce svažovala dolů právě v místě, kudy kráčel. Na okraji této propasti stál muž středních let a nechal dolů kutálet kameny. To způsobovalo nevysvětlitelné dunění, které naplňovalo okolí. Přestal a rozhlížel se kolem.

„Pojď sem a pomoz mi!“ rozkázal udivenému chlapci. „Ten kámen je příliš těžký.“

Miang ochotně přikročil, a ačkoliv jeho paže byly slabé a necvičené, přece se mu podařilo ke spokojenosti pracujícího úlomek skály poslat dolů. K jakému účelu se tak mělo dít? Miang by se rád zeptal, ale jediný pohled do odmítavé tváře jeho společníka ho umlčel. Mlčky spolu pracovali, až se slunce již sklánělo k obzoru a síly hrozily chlapce zcela opustit.

Zdánlivě opovržlivě pohlédl muž na Mianga.

„Je načase, abys přešel do mých služeb. Máš se stát mužem, ne slabochem.“

Přitom kývl, aby ho Miang následoval. Vraceli se od propasti zpět do jedné úzké skalní mezery.

Po několika krocích se tato rozšířila a uvnitř stál z kožešin postavený stan, jehož zadní stěna se dotýkala skal. Uvnitř stanu bylo teplo.

„Co mi přinášíš?“ chtěl vědět vcházející muž.

„Jen mě samého,“ odvětil Miang nesměle. Bylo velmi málo toho, co s sebou nesl. Ulehčeně se však nadýchl, když mu muž řekl:

„Tak si budeš muset svou stravu vysloužit. Jen tak zadarmo nic nedávám.“

Při těchto slovech, řečených drsným tónem, zašel do zadní části stanu, odkud se vrátil s několika plochými chleby a nápojem z kyselého mléka. Ukázal Miangovi, aby se na jednu z obou kop kožešin posadil. Potom mu podal chléb a konvici.

Vyčerpaný chlapec žíznivě pil. Od včerejšího dne nic nejedl a mléko od Fu-fu postrádal. Když postavil prázdnou konvici na zem, pokusil se sníst něco chleba. Tu ho přemohla únava, klesl do kožešin a usnul.

S úsměvem hleděl zdánlivě tvrdý muž na dřímajícího a mimovolně se jeho myšlenky staly modlitbou:

„Všemohoucí, děkuji ti, že jsi mne učinil hodným, připravit Tvého služebníka. Požehnaný je tento chlapec. Dej, abych nikdy nezapomněl na mou úlohu, ukovat z něho pravého muže. Nenechej mě být měkkým!“

Potom nechal svého hosta spát a dělal si svou práci, jejíž hluk plnil vzduch, nerušil však spícího.

Dlouhý čas přešel, než se chlapec probudil, posilněný a osvěžený. Rozhlédl se kolem sebe. Ležely tu chleby a také konvice byla opět plná. Jak laskavé od toho muže! Bylo mu to znamením, že zde, v tomto jeho dočasném cíli, byl přijat. Jedl a pil, pln vděčnosti, potom si však vzpomněl na příkaz hlasu: „Dobře využij času, bude jen krátký.“ Takže se nesměl v tomto zajímavém stanu dlouho kolem rozhlížet, musel rychle do práce, kterou mu blízkost nového mistra přinesla.

Našel ho právě ve chvíli, když stavěl na okraji propasti velmi těžký balvan na hranu. Čile se přidal do práce a kus kamene se s duněním zřítil dolů do hloubky. Mimovolně se Miang naklonil, aby viděl dolů, ale ucítil, že ho někdo chytil a vzal zpět.

„Zvědavost zde přináší smrt!“ zvolal mistr nevlídným hlasem. A už uvolňoval nový kámen.

Beze slova chopil se Miang práce a pracovali, dokud je neobklopila tma. Až potom se vrátili zpět do stanu.

Chlapec se těšil na teplo, které ho blaženě obklopilo, avšak ještě nepřišel čas, aby se mu mohl poddat. Muž vyšel před stan, v rukou drže různé věci, a zavolal na Mianga, aby šel též. Šli pár kroků. Pod jedním skalním převisem byly navrstvené kameny, na nichž nyní muž rozdělával oheň.

„Dobře se dívej,“ ukazoval Miangovi. „Zítra to bude tvoje práce.“

A chlapec žasl, s jakou nesmírnou rychlostí navzájem o sebe otloukal kameny, dokud neskákaly jiskry na suché snítky. Když už oheň jasně hořel, přibyl nad ním stojan na čtyřech nohách a na něm z kamene vytesaná tenká nádoba. V ní bylo mléko, ale také ještě něco jiného, čehož příjemná vůně se šířila, jen co směs začala být horká.

Bez výzvy staral se chlapec o oheň a udržoval ho, dokud mu muž nenaznačil, aby ho již nechal vyhasnout. Přitom opatrně zvedl nádobu, z níž stoupala pára, a odnesl ji do stanu. Něco tak lahodně vonícího Miang ještě nepoznal.

„Pojď,“ zaznělo krátké vyzvání, přičemž muž přinesl menší misku a naplnil ji polovicí kaše.

Potom se napřímil, sepjal ruce a pravil:

„Všemohoucí, děkujeme Ti za toto jídlo.“

Bylo to jen několik slov, a přece způsobily něco velikého. Tohoto nepěkného, nevlídného muže úplně proměnily. V Miangovi se k němu probudila veliká důvěra.

„Děkuji ti, mistře,“ řekl pohnutě, když k němu tento přistrčil chléb a kaši.

„Nemáš mi za co děkovat. Jídlo sis odpracoval. Neříkej mi mistr, to já nejsem.“

„Jak ti mám tedy říkat?“

„Jmenuji se Fong,“ zazněla strohá odpověď.

Mlčky oba snědli své jídlo.

Potom bylo Miangovi uloženo umýt nádobí v křišťálově čistém potůčku, studeném jako led, pramenícím nedaleko ve skalách.

„Běž spát,“ řekl Fong potom.

S bolestí myslel chlapec na večerní modlitbu, na niž si zvykl. Zdánlivě se modlil sám. Uslyší někdy od Fonga něco o Všemohoucím?

Následovaly dny plné práce. Miang se učil znát nutnost pravidelné práce, a vůbec se mu to nelíbilo. Vnitřně se tomu víc než jednou vzepřel. Kdyby alespoň věděl, proč oba s takovým vypětím všech svých sil shazují kameny do propasti! Domníval se, že by mu to potom přišlo méně těžké.

Dny plynuly neradostně. Fong říkal jen to nejnutnější. Nebylo slyšet žádného povzbuzujícího hlasu a nezahlédl žádného obra.

Přišly dny, kdy chlapec v myšlenkách téměř zmalomyslněl, že je na špatné cestě. Také byl, ale jinak, než myslel, když se domníval, že je opuštěný od všeho, co ho mohlo vést k Nejvyššímu. Ve skutečnosti však byl sám v pokušení opustit svého Pána, protože jeho vedení nechápal.

Smutně spočinuly na něm Fongovy oči, když v noci sténal v nepokojném spánku. Tak rád by mu pomohl, ale Miang sám musel se dostat přes toto těžké prožívání. Kdyby mu mohl alespoň ukázat cestu. Fong vroucně prosil za tuto duši, svěřenou pod jeho ochranu. A přišla mu odpověď, co má činit.

Když se chlapec ráno chystal do práce, obrátil se k němu Fong a řekl příkře:

„Svou práci neděláš rád. Zanech jí tedy, dokud nenabudeš jiného mínění.“

Miang na něho strnule pohlédl.

„Mám putovat dále? Nechceš mě již mít u sebe?“

„Zůstaneš, dokud od Nejvyššího nedostaneme nové pokyny,“ zněla odpověď, která chlapcovi vzala všechnu odvahu, ptát se dále.

Přesto se vzchopil a zeptal se: „Co mám dělat, když ti nebudu pomáhat s kameny?“

„Nic.“

Tím to bylo ukončeno. S hromovým rachotem hučely těžké kameny jeden za druhým do propasti, a každá možnost k dalšímu hovoru tím byla vyloučena.

Nějakou chvíli stál Miang nerozhodně. Nemohl pochopit, že je volný a může dělat, co se mu líbí. Potom se rozhlédl kolem. Dosud k tomu neměl čas. Okolní skály nehostinně pohlížely dolů ze své závratné výšky, kde byly uvězněny v hlubokém sněhu a ledu. Třpytivě spočívala na nich sluneční krása, jejíž paprsky ještě zřetelněji podtrhovaly, jak rozpukaná a roztrhaná byla hornina.

Miang se pomalu přibližoval ke skalnímu výčnělku, který mu překážel v dalším výhledu. Nikde žádný živý tvor. Kdyby měl u sebe alespoň Fu-fu! S nekonečnou námahou dosáhl cíle, který si vyhlédl. Vylezl na hřeben skalní masy, a otevřel se mu nový výhled. Tyčily se tam hory jedna vedle druhé, a mezi nimi to klesalo hluboko dolů. Také výčnělek, na němž stál, se prudce svažoval dolů, do děsivé hloubky. Chlapec se musel odvrátit a zavřít oči. Zatočila se mu z toho hlava. Posadil se a zakryl si rukama tvář.

„Všemohoucí,“ sténal. A ještě jednou: „Všemohoucí.“

Když svaté slovo vyslovil podruhé, zcela ho uchvátilo. Jaký nade vše chápání vznešený musel být Nejvyšší, který toto vše stvořil! Kde by mohl přebývat, kde by Jej mohl najít? Miang Jej chtěl přece hledat. Byl na správné cestě k Němu? Nepromarnil zbytečně čas při těžké práci a v mlčení? -


 


4. část

 

Stále znovu vracely se jeho myšlenky k těmto dvěma otázkám. Nebyl zvyklý hledat odpovědi bez jediné pomoci, ale otázky ho nenechaly v klidu a žádaly si vyřešení.

Přemýšlel o svém dosavadním životě: vedení jeho nejvyššího Pána bylo během posledních let citelně zřejmé. Nádherným způsobem se dostával dále kupředu, a tak přišel také i sem.

Také sem! Dech o Pravdu zápasícího chlapce se zastavil, jemný závoj spadl! Také i sem ho nechala přivést Vůle Nejvyššího, tomu pevně věřil. Jak jen mohl tak zmalomyslnět?

Tím byla vyřešena také druhá otázka, jak se mu zdálo. Jestliže tu byl z Vůle Nejvyššího, tak čas zde strávený nemohl být zbytečný.

Ulehčeně se nadýchl. Potom se poohlédl kolem a zpozoroval, že slunce začalo zapadat. Jestli nechtěl zmeškat svou povinnost, připravit večeři, musel si pospíšit zpět. Ale sestup byl mnohem těžší než lezení nahoru. Byla už téměř tma, když se dostal k ohništi, a oheň byl již vyhaslý.

Spěšně vstoupil do stanu, kde Fong, již patrně spící, ležel na svém kožešinovém lůžku. Nerozhodně tam dlouhou chvíli postával, potom tápavě došel ke svému lůžku, a brzy se ponořil i navzdory hlodavému hladu do spánku. Spal hluboce a tvrdě. Když příštího rána otevřel oči, byl již stan prozářen slunečními paprsky. Na zemi vedle něj leželo jídlo. Byl sám. Poprvé ho Fong nezavolal.

Ve spěchu pojedl chléb a kaši. Když utišil svůj největší hlad, zdálo se mu opět slyšet Fongův hlas, který tehdy říkal, že si svou stravu musí odpracovat. Včera nedělal nic. A dnes zaspal!

Zvenčí pronikal dovnitř hluk usilovné práce. Kámen za kamenem se kutálel do propasti. Miang už déle nevydržel. Rychle se připojil k Fongovi a chtěl přiložit své ruce ku pomoci. Fong přerušil svou práci jen na tak dlouho, aby řekl:

„Tato práce se ti zdá bezvýznamná a neužitečná. Jsi volný!“

Opět byl propuštěn. Když se včera po prvním údivu dostavil pocit ulehčení, dnes ho s těžkostí naplnil smutek. Fong cítil jeho myšlenky! Fong ho odmítl. Byl neradostným pomocníkem, měl být vděčnější. Zahanbeně se loudal vzhůru podél potoku. Chtěl zůstat v blízkosti, aby mohl být včas doma, ale Fong ho nesměl vidět. Zurčení a šplouchání do údolí se ženoucí vody stěží přehlušovalo nesmírné rachocení skal. Miang klesl na kameny, a prosil Nejvyššího o pomoc, o sílu a ulehčení. Tak svého neznámého Pána ještě nikdy nevolal. Ještě nikdy také nebyl tak pevně přesvědčen, že bude jeho prosba vyslechnuta a vyslyšena.

Tu spadl další závoj. Potom, co prosil, „Nejvyšší, jsem Tvůj služebník, i když svou úlohu ještě neznám, ještě nevím, čím a jak Ti mohu sloužit,“ vyvstala v něm jistota, že i Fong je služebníkem Nejvyššího. Na příkaz svého Pána dělal svou práci den co den. Miang byl rovněž na Jeho příkaz přiveden k němu. Měl tedy na zdánlivě neužitečně vyhlížející pohyb s kameny bezpodmínečně nahlížet jako na službu. Místo toho vnitřně reptal. Žádný div, že ho Fong nepovažuje za hodného k tomu, aby přiložil své ruce k dílu.

Chlapec propukl v horoucí pláč. Neplakal lehce, byl ještě mladý a měkký, ale tyto slzy s sebou odnesly trpkou hanbu a lítost a přinesly své požehnání. Když uschly, vyvstalo v Miangově duši nové, pevné chtění konat dobré. Od nynějška chtěl vzít na sebe i to nejtěžší, bez reptání a bez ptaní.

Napadlo ho: neležela část jeho viny v neustálém ptaní se po smyslu práce? Co si musí jeho Pán myslet o svém budoucím služebníku, který chce při každém příkazu znát důvod. Ó, jak se styděl!

Znovu vyhrkly již utišené slzy a umyly z jeho duše poslední stopu malomyslnosti.

„Kdo jsem, Pane, že se odvažuji mudrovat o Tvých nařízeních?“ zvolal hlasitě a nebyl překvapen, když jako odpověď obdržel:

„Jsi malý, pošetilý člověk!“ pravil jasný hlásek.

Podíval se kolem sebe. Na jednom kulatém kameni ve vodě seděla malá ženská bytost. Její šaty a vlasy byly plynoucí jako voda. Chvílemi se zdálo, že se v proudech vody rozpouští. Miang žasnul nad půvabným divem. Nikdy v životě neviděl nic tak krásného.

„Kdo jsi?“ zeptal se váhavě.

„Jsem životem této vody. Každý potok, každá řeka, má svůj vlastní. Patřím tomuto vodstvu a ono patří mně.“

Chlapec přemýšlel o odpovědi.

„Tedy jsi také služebnicí Nejvyššího?“ chtěl vědět.

Bytost přisvědčila a smála se: „Jsem tím, čím i ty chceš být.“

„Slyšela jsi vše, co jsem říkal a myslel?“ vyptával se Miang.

„Nebylo těžké to poznat,“ smála se bytost. „Celé dny jsme čekali na to, až se ti otevřou oči. Musel jsi ale nejprve poznat sám sebe, než jsi mohl vidět nás. Rozhlédni se kolem!“

A sněhobílá ruka naznačila kruh. Tu uviděl Miang ležící obry, kteří zvedli hlavy a přikyvovali tomu. Ale viděl ještě více: všude kolem se pohybovaly malé čilé postavy, pilně pracující.

Ještě stále malomyslného naplnil jásot. Nebyl již sám. Cítil se vřazen do zástupu služebníků. Chvatně vyskočil.

„Zůstaň ještě,“ prosila ho bytost.

„Milý živote vody, musím do práce,“ ujišťoval ji Miang srdečně.

„Co je tvojí prací?“

„Dosud jsem musel uvolňovat kameny a posílat je do propasti,“ neměl už Miang téměř žádný čas odpovědět na otázku.

„Jak neobyčejné,“ pravila zvolna líbezná bytost. „Nemohli by to obři dělat mnohem lépe?“

Tázaný ani na okamžik neváhal: „To je celkem možné, ale jestliže Nejvyšší pověřil touto prací nás, je určitě potřebné, abychom ji vykonali my.“

„Tedy běž do práce,“ smála se líbezná. „A až si někdy budeš moci odpočinout, navštiv mne a povyprávěj mi o tom.“

„Živote, děkuji ti,“ zavolal rychle se vzdalující chlapec. Vedle něj cupitaly dvě malé postavy, šedivé jako skály. Důvěřivě hleděly vzhůru k němu, jenž se jevil vedle nich velký a neohrabaný.

„Už jsi se konečně probudil, ty poloviční služebníku?“ ptal se ten, který měl dlouhou, ledově sivou bradku. „Víš už nyní něco o tom, co znamená služba?“

„Vím ještě jen velmi málo, ale naučím se tomu,“ odvětil určitě Miang.

Když se dostal k Fongovi, jenž patrně bezstarostně vykonával svou těžkou práci, dal se bez ptaní srdnatě do práce. Věděl, že již nebude poslán pryč.

Oba mlčky pracovali, dokud nezašlo slunce. Jestliže Miang očekával od Fonga jakékoliv slovo, těžce se zklamal. Jeho učitel byl ještě mlčenlivější, a to se v následujících dnech nezměnilo. Miang se sám od sebe neodvážil na mlčícího promluvit. Co by mu měl také říkat? O tom, co se v něm vnitřně událo, patrně nechtěl muž nic vědět. O něčem jiném nedokázal by chlapec vůbec mluvit. Toto mlčení jej však již nermoutilo.

Od té doby, co přestal hloubat o smyslu práce, která se mu dosud jevila tak nepotřebnou, věnoval cele svou pozornost jen jí samé. Pln obdivu sledoval, jak jsou velké a menší kameny uloženy v zemi. Prohlížel si jejich tvary a zjistil, že mají většinou zcela rozdílné barvy. Některé se leskly a třpytily, jen když na ně dopadal sluneční paprsek, a jiné se třpytily samy od sebe v tmavě rudém nebo sytě modrém odstínu. Jak to bylo krásné! Se stále novou horlivostí kopal, tlačil, cloumal a páčil. Jen škoda, že tu krásu musel nemilosrdně posílat do hlubiny.

Z jednoho dne na druhý, začal se na práci těšit, zvláště když mohl pozorovat, jak narůstá jeho tělesná síla. Nyní zdála se mu snadnou i práce, kterou před tím považoval za nejtěžší. Z tohoto blahého pocitu odsunul jednoho dne Fongovy ruce stranou, když tyto sahaly po velkém, těžkém bloku. Zcela sám zvedl ho ze země, postavil na kraj propasti a nechal ho rachotíc spadnout dolů.

Tu odstoupil Fong od propasti zpět. Miang se na něj polekaně podíval. Byl nahněvaný kvůli jeho svévolnosti?

Pohled do rysů Fongovy tváře ho však uklidnil. Ba ještě více, naplnil ho úžasem. Jakoby se přes ni rozlévala záře velké radosti.

„Můžeme přestat s prací, Miangu,“ zněl mužův hlas, podivuhodně proměněný, mnohem měkčí než obyčejně. „První část toho, co jsi se měl naučit, je u konce. Pojďme poděkovat Nejvyššímu.“

Společně vystoupili na skalní masu, na níž strávil Miang ještě před nedávnem svůj první osamělý den. Dnes se mu výstup nezdál tak náročný. S lehkým srdcem kráčel za svým společníkem a díval se radostně kolem sebe.

I okolí zdálo se mu jako proměněné. Nepřístupné hroty skal vypínaly se sice stále stejně příkře vysoko k obloze a stále mezi nimi zely stejně hluboké propasti, ale sluneční světlo toto vše dnes zjasňovalo zlatavým svitem, a kam oko pohlédlo, proudil nejčilejší život. Jako starému známému pokyvovali obři šťastnému chlapci na pozdrav a malé postavičky kamenno-šedých mužíčků ho radostně obklopovaly.

Když se dostali až nahoru, zvedl Fong ruce k obloze a řekl krátkou, vroucí děkovnou modlitbu, že Všemohoucí dovolil, aby se první část učení tak znamenitě zdařila.

Potom se posadili na to samé místo, na němž chlapec před nedávnem přetrpěl svůj osamocený boj sám se sebou. A kupodivu - mlčenlivý Fong začal mluvit:

„Mám z tebe radost, Miangu. V těchto týdnech jsi se mnoho naučil. Více, než dokážeš vytušit. Stal se z tebe muž plný síly a obratnosti. Toto z tebe učinit, bylo částí mé úlohy, kterou mi Nejvyšší dal. Ano, svým duchem budeš později našemu vznešenému Pánu dobře sloužit, ale k životu, který budeš muset vést, potřebuješ vycvičené tělo. Nejprve muselo se ono rozvíjet, než tvého živě vnímavého ducha naplním věděním o Všemohoucím.“

Miangovy oči se udiveně rozšířily.

„Chceš mi říci o Nejvyšším? Chceš mě učit?“ nadšeně zněl jeho hlas.

Přes Fongovu tvář přelétl úsměv, jenž ji nádherně rozjasnil.

„Věř mi, Miangu, velmi jsem toužil po dni, kdy toho budu moci. Ale nejdříve jsi k tomu musel být připravený. Musel jsi se naučit ze svého nitra bez reptání a otázek plnit příkazy našeho Pána. Váhavého služebníka nemůže potřebovat. Tak jsi musel poznat, že práce je milostí. Měl jsi se z ní naučit těšit!“

„Ó, to jsem také prožil,“ ujišťoval Miang přesvědčeně, „a nikdy na to nezapomenu!“

„Myslíš, že by ses to právě tak dobře naučil, kdybych ti to řekl napřed?“ vyptával se Fong.

Tázaný se trochu zamyslel a potom pravil upřímně:

„To si nemyslím. Požehnání, jež spočívá v práci, jsem uviděl, až když jsem se musel stydět za svou nečinnost.“

Ještě dlouho mluvili ti dva, jimž Vůle jejich Pána konečně rozvázala jazyky. Teprve nyní si nechal Fong vyprávět dosavadní život svého žáka. Miang činil tak výmluvnými slovy. Dlouhé mlčení mnohé potlačilo, a mnohému, jež nyní hledalo cestu do slov, dovolilo dozrát.

Čas od času zvedl Miang ruce. Potom přestal vyprávět, a společně v tichosti děkovali přenádhernému vedení, jež shora tak bezpečně vedlo jejich kroky.

„Nyní už rozumím, proč mě musel stařec prosit o Fu-fu,“ zvolal najednou Miang nadšeně.

„Věru, nemohlo to být jinak,“ ubezpečoval Fong. „Musel jsi být zbaven všeho, co tě poutalo k tvé minulosti, co tě ještě mohlo učinit měkkým. A potom jsi přišel k drsnému druhovi,“ dodal se smíchem. „Bylo to hodně těžké?“

„Spatřil jsem tvou tvář při modlitbě u jídla, a to mi pomohlo,“ celkem prostě řekl Miang a druhý mu rozuměl a dále se již neptal. Tento den ukončili společnou modlitbou. Oba měli za mnohé co děkovat.

 

 


5. část

 

Následující ráno při východu slunce stáli oba jako obyčejně u jejich propasti.

Dnes téměř vůbec nemluvili, neboť práce byla příliš těžká, ale čas od času vyměnili si radostný pohled či veselé zvolání.

Když slunce stálo nejvýše a jeho přímé paprsky těžce únosnou práci ještě více ztížily, ustoupil Fong stranou.

„Pojďme něco pojíst, a pak najdeme nějaký stín.“

Byl to přenádherný den, za nímž následovalo ještě několik podobných. Po namáhavé práci přicházela poučení, která Mianga provázela ještě i ve spánku a tam došla k prožití v jeho duchu.

Když jednou mluvili o tom, že nějaké „proč“ ve službě Nejvyššímu nemá být, přikývl Miang přesvědčeně.

„Nyní vím, že mé dřívější zvědavé, a potom až v reptání stupňující se otázky mohly zkazit celou mou budoucnost, kdybys mě neodvrátil z nesprávné cesty.“

„Kdo ti to řekl?“ chtěl vědět Fong.

„Hlas, který ke mně někdy hovoří. Posledně mi v noci ukázal, jak pošetilý jsem na začátku byl a v jakém jsem byl velikém nebezpečí.“

„A chceš ještě stále vědět, proč hýbeme s kameny?“

Miang zčervenal. Tak rád by zvolal ne, ale jasně cítil, že by to nebylo pravdivé. Z toho důvodu otázku vnitřně odstrčil stranou.

„Nyní ti to již mohu říci,“ povzbuzoval ho Fong, jenž se pohledem toulal v dálce.

„Je to nesprávné, když tě poprosím, abys to nečinil?“ byla neočekávaná odpověď žáka. „Cítím v sobě něco, co mi říká, že si tuto odpověď nezasloužím. Musím se nejprve naučit v sobě umlčet i to poslední proč.“

Pln radosti objal Fong mladíka.

„Jsi na nejlepší cestě, Miangu. Má otázka měla tě prozkoušet. Obstál jsi. Tím ale přišel čas, kdy mě musíš opustit. Nemohu tě už víc naučit. Musíš jít žít mezi lidi a pozorovat jejich konání. Musíš sbírat nové zkušenosti pro tvou budoucí službu.“

Bystře pohlédl na svého společníka. Ožije v něm opět otázka: v čem spočívá tato budoucí služba?

Ne, nic takového se v jasných, pevných rysech jeho tváře nezračilo. Jen úlek z blízkého odloučení. Ale vzdor tomuto přirozenému pohnutí se Miang rychle vzchopil a chtěl se ihned vydat na cestu.

Fong se musel usmát:

„Tak moc to nespěchá, příteli. Obdržíme pokyn, co máš podniknout, kam se máš vydat. Může to být ještě dnes, ale také to může být teprve v příštích dnech. Využijme zatím společný čas.“

Zprvu byl Miang ještě trochu omámený z náhlé zprávy. Fong proto považoval za nejlepší podniknout s ním společnou procházku. Při tom došli ke kameni, na němž se již dříve Miangovi ukázala radostná vodní žínka. Napjatě tam pohlédl a radoval se z toho, když mu hezká bytost přikývla na pozdrav.

„Neměl jsem vůbec čas přijít dříve,“ zvolal k ní.

„Vím o tom,“ obdržel odpověď. „Byl jsi pilný, tak usilovný, že tu již pro tebe není nic k práci. Vydej se ven do světa, a když ti lidé nebudou rozumět, vyhledej mé sestry v čistých vodách a pozdravuj je od Himy.“

Bytost s posledním slovem zmizela, a Miang za ní stěží stihl ještě zavolat své poděkování. Potom pohlédl na Fonga. Co řekne? Jediný pohled do jeho tváře ale Mianga utvrdil, že jeho společník vše slyšel a pochopil.

„Můžeš vidět také obry?“ zeptal se Miang potěšeně.

„Jistě, jsou již dlouho mými dobrými přáteli. Zpočátku mi směli pomáhat při práci s kameny, na níž jsem si také i já musel nejprve zvyknout.“

Po krátké odmlce vyslovil Miang otázku, která ho již dlouho zaměstnávala: „Věděl jsi vždy o Nejvyšším?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Věděl jsem o Něm, ale našel jsem Ho až zde, v této samotě. Můj otec mi o Něm vyprávěl a nechával mě také účastnit se své každodenní modlitby. Ale věř mi, co nám jen tak bez námahy spadne do klína, toho si mnoho nevážíme.“

Tomu Miang po své vlastní zkušenosti rozuměl. Po těchto slovech musel ale uvažovat dále. Ještě stále hledal svého Pána. Kdy bude moci sloužit, skutečně sloužit, ne jen pomáhat někomu jinému? A v čem bude jeho služba spočívat? Ať má být jakákoliv, jistě bude nádherná. Byl si jist, že ji bude vykonávat věrně a radostně.

Až sem došel ve svých myšlenkách, když dolehly k jeho uším z dáli lidské hlasy. Také Fong se zastavil a naslouchal. V této samotě byli lidé něčím neobvyklým, ale nezdálo se, že by byli nečekáni. Jen napětí, nikoli překvapení, zračilo se v mužově tváři, zatímco Miang cítil velmi silnou touhu, někam se schovat. Fongova ruka ho ale zachytila a pevně držela. Společně hleděli vstříc tomu, co přicházelo.

Po úzké stezce blížili se dva muži, vedoucí na otěžích statná jezdecká zvířata. Vypadali úplně jinak než lidé, které směl Miang kdy dříve poznat, a kteří stejně jako on pokrývali svá těla vždy jen kožešinami. Tito dva měli pestré šaty, což se udivenému zdálo být nesmírně krásné, ale přesto to v něm vyvolávalo pocit určitého nepohodlí.

Když muži zahlédli oba čekající, dovedli svá zvířata dále za několik kamenných bloků, uklidňujíc je přitom. Potom předstoupili před Fonga.

„Jsi Fong, kníže Žlutého kmene?“ ptali se nejistě a přece s uctivostí.

„Jmenuji se Fong,“ řekl oslovený s důstojností. „Ale knížete jsem odložil spolu s šaty stranou.“

„Tak jsi to přece ty, kterého hledáme. Tvůj kmen potřebuje knížete. Nemáme již nikoho, kdo by nás mohl vést. Pojď s námi. Tam dole čekají jezdecká zvířata, služebnictvo a šaty.“

Fong mimoděk potřásl hlavou. Miang na něj pohlédl s nevysvětlitelnou úzkostí. Co učiní? Byl skutečně knížetem? Jak se rozhodne?

Tu klidně a pevně zazněl Fongův hlas:

„Nešel jsem do této samoty z rozmaru, nýbrž proto, abych hledal Nejvyššího, a potom i svůj lid naučil Jej hledat. Jestliže nyní přišla chvíle pro můj návrat, půjdu tedy s vámi.“

Přerušíc radostné zvolání mužů, pokračoval: „Přečkejte tuto noc dole, budu se ptát po Vůli Nejvyššího a zítra vám řeknu více.“

Neřekl: „Zůstaňte u mne.“ Miang s údivem pohlížel, jak se muži uklonili, mlčky kráčeli ke svým zvířatům a odcházeli zpět cestou, po níž přišli.

Teprve, když je již nebylo vidět, se Fong zhluboka nadechl a řekl: „Tak budeme muset jít domů, Miangu. Přišla hodina rozhodnutí nejen pro mne, ale také i pro tebe. Budeme před spaním prosit Nejvyššího, aby otevřel mé oči a uši, abych poznal Jeho Vůli.“

Byla to překrásná modlitba, kterou posílal Fong vzhůru ke svému Pánu. Ještě dlouho potom musel na to Miang myslet. Tato modlitba a celé to dosavadní mlčenlivé působení jeho společníka ho učily lépe pochopit smysl služby, než cokoliv jiného, co zatím prožil.

Když se ráno probudil, stál Fong před ním, oblečen do nádherných šatů. Vypadal tak vznešeně, že se Miang nevědomky před ním uklonil, jako to viděl u mužů.

„Vstaň, Miangu. Přišel čas, kdy se musím na příkaz Nejvyššího vrátit zpět k mému lidu. Jestli nechceš, nemusí to být pro nás loučení. Mohu tě vzít s sebou, přeješ-li si to.“

Miang nebyl schopen jediného slova. Prosebně vztáhl ruce.

„Vybral jsem ti oblečení, které bude vyhovující, než budeme moci opatřit něco jiného. Čas kožešin je nyní pryč.“

Se zalíbením pohlížel na mladíka, který se bez dlouhého přemýšlení oblékl do jemu cizorodého oděvu a nyní stál před ním, nevědom si své osobité krásy.

Krátká modlitba, rychlé jídlo a hned potom vyzval Fong společníka, aby opustili stan.

„Půjdeme mužům naproti. Náš krok do života tam dole má být dobrovolný.“

Fong přikázal mladíkovi, aby urovnal jejich skromný majetek a kožešiny. S sebou si nebrali nic, ale vše mělo zůstat co nejlépe zaopatřené.

Potom vykročili vstříc slunečními paprsky ozářené dáli, sestupujíce přitom obratně po stezce vinoucí se do údolí. ---


 

 

Na břehu potoka, řítícího se dolů do zelené doliny z vysokých hor, se procházel štíhlý mladík. Zamyšleně držel hlavu skloněnou, nevšímajíc si ptáčků ani ostatních malých, lidskému zraku neviditelných postav, jež se k němu důvěřivě přibližovaly.

Zdálo se, že to, čím se jeho duše zaobírala, nemůže vyřešit. Hluboce si povzdechl a usadil se na plochý kámen. Nepozoroval ani, že jej šplouchající voda co chvíli zalévá vlnou perlivých krůpějí. Několik mu jich dopadlo až na tvář. Nevědomě si je osušil a rozhlédl se kolem sebe.

„Znovu jsem došel až sem k vodě,“ prohodil si pro sebe, „jako by mě sem něco volalo. Mají snad pro mne Himiny sestry nějaké poselství? Tedy je přece jen zavolám.“

Zvedl se a zavolal do hukotu vody:

„Ó, vy vodní sestry, slyšte mne. Mám pro vás pozdravy od půvabné Himy.“

Naslouchajíc se naklonil dopředu. Domníval se, že zaslechl jasné chichotání, ale hukot vody jej přehlušil. Nikde nemohl rozeznat žádnou postavu. Ještě jednou tedy zavolal stejná slova, ale opět bez úspěchu.

„Proč nepřicházejí? Slyší mne, cítím to. Vždyť je potřebuji,“ vzdychl trochu dotčen, ale potom přemýšlel: „Jestliže je potřebuji, musím je zavolat jinak. Není divu, že moji pošetilou výzvu nechtějí vyslyšet. Vždyť jsem je přece ani nepoprosil, aby přišly.“

S úsměvem nechal svůj hlas nanovo rozeznít nad hučením vln: „Vy sestry Himy, zde stojí osamělý člověk, který by chtěl s vámi mluvit. Prosím, ukažte se!“

Znovu ozvalo se tentokrát silnější chichotání a současně jako by ho obklopily jemné závoje vodního oparu. Ve stříkající vodě zjevila se před ním postava, jež se mu zdála být důvěrně známá.

„Hima!“ zvolal mladý muž radostně.

„Ne Hima,“ zaznělo z vody. „Hila se jmenuji. Volal jsi sestry. Cožpak nevíš, že v každé vodě žije a vládne jen jedna z nás? Chceš-li vidět více, musíš putovat dále,“ pravila rozpustile.

Miang nedokázal přistoupit na její dobíravý tón. „Ó, Hilo, jsem osamělý,“ zvolal prosebně.

„To jsem již slyšela,“ chichotala se bytost. „Nyní, když už jsem tady, je konec tvé samoty. Nemuselo tak být, kdyby ses ve svých hloubajících myšlenkách tak zbytečně neuzavíral. Rozhlédni se kolem sebe: všechno žije a je připraveno ti pomáhat,“ a právě jako již dříve činila Hima, i Hila nataženou rukou naznačila kruh a Miangovy oči se otevřely. Všude viděl malé a dokonce i ty nejmenší bytosti; celé okolí potoka zdálo se být naplněno nejčilejším životem. Vydechnouc si, znovu usedl na nízký velký kámen, zatímco vodní víla si vyhlédla místo k odpočinku ve vodním proudu.

„Upadáš do starých chyb, Miangu,“ povzbuzovala člověka, který namáhavě hledal slova. Tím ale nepřerušila tok jeho myšlenek, naopak, musel tak silně přemýšlet o smyslu jejích slov, že na vše ostatní téměř zapomněl.

„Starých chyb?“ povzdechl si. „Starých chyb?“

Tlumený zvuk, náhle sem doléhající z dáli, jej ale přerušil.

„Kníže volá! Žij blaze, Hilo, přijdu zase.“

„Hledej své chyby,“ ozvalo se ještě z vody, ale Miang se již dlouhými kroky vzdaloval.

Když se dostal až tam, kde jakýsi muž s vypětím všech svých sil vyluzoval na zvířecí roh hluboké tóny, v tu chvíli se ocitl uprostřed činorodého shonu. Ze všech stran přicházeli sem muži, kteří zanechajíce svých činností spěchali, aby vyslechli, co kníže žádá. Za krátkou chvíli museli být všichni již shromážděni, neboť roh utichl. Namísto něj zněl hlas muže, který stál na kamenné vyvýšenině:

„Mužové, slyšte, kníže Fong vám vzkazuje, že je nutné učinit pořádek s dravou zvěří, jež se zřejmě přemnožila a způsobuje našim stádům velké škody.“

Řadami naslouchajících proběhlo zašumění.

„Přestože byly k našim pastýřům postaveny stráže,“ pokračoval mluvčí dále, „je pro ně nemožné trvající noční útoky odvrátit. Co je ale ještě horší, z osad při východu slunce byly hlášeny útoky proti bezbranným ženám a dětem.“

Šumění mezi muži zesílilo. Ozývaly se i rozhořčené výkřiky a některé ruce pozvednuté vzhůru sevřely se pevně v pěst.

„Musíme ihned přijít pastýřům na pomoc a proti škůdcům začít boj!“

Muži pozvedli hlavy, jejich těla se vzpřímila: bojová výprava! To byla vítaná slova!

„Kníže Fong vás volá, muži. Nikdo vás ale nebude nutit, abyste se připojili. Musí to být vaše dobrovolné rozhodnutí, vydat se na tuto výpravu. Úplně staří muži a příliš mladí chlapci se zúčastnit nemohou, protože to bude nebezpečná - mužská práce. Taktéž musí zde zůstat i všichni ti, jejichž úřad to vyžaduje. Jděte nyní domů a rozhodněte se, kdo z vás chce následovat výzvu, a potom přijďte dnes před západem slunce opět na toto místo.“

Řečník opustil vyvýšeninu a již vzápětí se kolem něj tísnily vzrušené davy. Každý chtěl dostat odpověď na své otázky, kam se výprava obrátí, jestli s nimi potáhne i kníže, kdo se počítá k chlapcům, a ještě mnoho dalšího. Zpočátku jim muž vše trpělivě objasňoval, ale když nápor stále zesiloval, snažil se uvolnit z jejich kruhu.

„Miang, kde je Miang,“ volal zvučně přes vzrušené hlasy kolem. „Kníže Fong tě volá k sobě! Půjdeme spolu.“

Hbitě se volaný dostavil k jeho boku a již si společně razili cestu davem, jenž se teprve pomalu rozděloval do jednotlivých skupin.

„Myslíš, Hangu, že mě kníže vezme s sebou?“ tázal se vzrušeně.

Tázaný na něj pohlédl, na okamžik se pozastavil a zvedl nejistě ruku.

„To nemůže dopředu nikdo říci,“ zněla jeho odpověď. „Kdyby jsi byl jeden z našich mládenců, vůbec bych o tom nepochyboval. S tebou však zamýšlí kníže něco zvláštního. Ale jistě dostaneš brzy odpověď,“ dodal Hang s úsměvem, „tam naproti vidím knížete, již nás očekává.“

Před jedním z krásných velkých stanů stál Fong, na jehož nynější, zcela nové vzezření si Miang musel stále ještě zvykat. Nebyly to jen krásné šaty, v nichž se jeho postava jevila majestátně, ani výraz jeho tváře. Vznešenost, spočívající nyní na jeho bývalém společníku, zdála se Miangovi zcela znemožňovat každou důvěrnost. Miang necítil se ve stavu přiblížit se k Fongovi, jako byl dříve zvyklý. Jakoby poslední dny jejich nádherného přátelství v divém horském kraji byly vymazány. Také nyní předstoupil mladík před čekajícího knížete s hlubokou poklonou a očekával jeho oslovení, přestože všechno v něm ho nutilo k mluvení a ptaní se. Kdyby byl zdvihl svůj zrak, musel by spatřit, jak otcovsky spočívaly na něm Fongovy oči.

„Miangu, nechal jsem tě zavolat,“ začal kníže, „neboť chci s tebou promluvit o něčem důležitém. Jak jsi již slyšel, zítra musím vytáhnout s mými věrnými proti nebezpečné zvěři.“

Bezděčně se pozastavíc, povšiml si, jak Miangovu tvář zastřela smrtelná bledost.

„Co ti je?“ zeptal se polekaně.

„Kníže, můj otec také vytáhl proti dravé zvěři, a nikdy se již nevrátil,“ odpověděl šeptem Miang.

„To ale není důvod k tomu, vyvozovat z toho, že i já budu mít stejnou životní cestu,“ usmál se Fong dobrotivě.

„Dovol mi tedy alespoň jít s tebou,“ vyrazilo z chlapce. „Ale už vidím, že chceš říci ne. Mluvil jsi o svých věrných. Jsem jenom cizinec, kterého ze své nesmírné dobroty u sebe snášíš, ale kterého nepotřebuješ!“

Marně se Fong snažil přerušit proudící slova. Teprve, když rozechvělý Miang sbíral dech, podařilo se mu říci pevným, přátelským hlasem:

„Miangu, jsi na nesprávné cestě, která tě vede do houštin starých chyb. Vybral jsem tě, abys po dobu mé nepřítomnosti vedl lid. Kdo se ale nedokáže sám ovládat, nemůže vést jiné.“

S tichým povzdechem se otočil pryč a nechal Mianga stát ve zmatku jeho nejprotichůdnějších pocitů. Zklamání, hanba a lítost bojovaly v Miangově hrudi. Rád by byl teď utekl opět do samoty, ale cítil se jako přikovaný k tomuto místu, z něhož musel pozorovat, jak byl Lung, starší, rozvážný muž, zavolán ke knížeti a očividně pověřen jeho zastoupením. Potom viděl přípravy na loveckou výpravu, ale jeho bolest, aby snad Fonga neztratil, přehlušila všechny jiné hlasy.

A s touto úzkostí ukryl se do svého stanu, kde klesl na lůžko z kožešin. Hodina za hodinou míjely, on to však nepozoroval. Když opět vzhlédl, bylo již krátce po soumraku a měsíc blížící se svou velikostí k úplňku vysílal své stříbrné paprsky po kraji.

Nyní již určitě začala porada. Miang se ulekl, ale vzápětí se uklidňoval tím, že kníže jeho účast na výpravě zamítl. Tím byl také při přípravě zbytečný. Ale odjezd, ten chtěl a musel vidět!

Vyšel ven ze svého stanu a rozhlížel se po Fongovi. Dlouho čekal, než mu změněné tóny a směs hlasů prozradily ukončení porady. Nyní už měl kníže každou chvíli přijít.

Miang se chtěl pokusit, aby dostal nějakou úlohu v čase nepřítomnosti knížete. Kdyby pokorně poprosil, jistě by mu to Fong neodepřel. Ale co to? Halas z místa shromáždění se stále více a více vzdaloval. Nebylo pochyb, že výprava se již seřadila a odjížděla! -

 

 


6. část

 

Opuštěně stál Miang vedle stanu, chvějíce se vnitřním rozčilením. Fong odjel, a možná se již nikdy nevrátí! Fong ho znovu odmítl! Co řekl, že šlechtice rozhněval? Když si zoufalý položil tuto otázku, zněla v něm ozvěna jeho vlastních pošetilých slov, vážná, kárající odpověď knížete, a do toho, jako ptačí švitoření, Hilino volání: „Hledej své chyby!“

Zahanbeně skryl se opět do svého stanu, vrhl se před svým lůžkem na kolena a vroucně prosil Nejvyššího o pomoc, aby poznal své chyby a správnou cestu. Prosil o sílu, aby konečně již po této cestě kráčel!

Dlouho zůstal pohřížený do sebe, žádný hluk ho nevyrušil, až nakonec usnul. Tu mu bylo, jakoby viděl nějakého velmi mladého člověka osaměle kráčet po cestě. Byla to úzká cesta, v největší krásou oplývající, avšak divoké krajině, hrozící všemi druhy nebezpečí. Chvílemi poutník stoupal strmě do výšky, pak zůstal stát, ale kolem se nedíval. Až nyní si Miang všiml, že oči toho člověka byly zavřené. Potom bylo ale podivuhodné, že tento mladík mohl tak jistě kráčet. Ještě během toho, co takto Miang přemýšlel, viděl poutníka zakopnout, ale dříve, než mohlo dojít k pádu, uchopila ho veliká světlá ruka a posunula ho opět na schůdnou cestu. To se vícekrát opakovalo. Když ho potom ruka chtěla opět nasměrovat na správnou cestu, potřásl člověk hlavou. Začal své okolí ohmatávat a pokoušel se vydat nějakou jinou cestou, než byla ta, po níž ho vedla pomáhající ruka. Miang začal být netrpělivý.

„Nech se přece vést, vždyť ty sám jsi slepý!“ volal na obraz ve snu.

Tento se však velmi dlouho zdržel hledáním, a při tom ztratil i dosud nastoupenou cestu, ocitl se na vlhkém, mechem obrostlém svahu a nezadržitelně klouzal do propasti.

S výkřikem se Miang probudil. Co to bylo? Zřetelně ještě viděl mladíka uklouznout na kluzké cestě a smekat se do propasti. Zachvátil ho strach. Najednou věděl, že on byl tím mladíkem! Nevedl ho Nejvyšší právě tak, jak to viděl ve snu? Nikdy nevěděl, kam ho má vést jeho cesta, a nevěděl to ani nyní. Jedno však bylo jisté: Nejvyšší ho vedl pevnou rukou. On se měl jen nechat vést.

To bylo ono! Nyní mu spadl závoj z očí. Jen se nechat vést! Toto se musel naučit, to bylo to nejdůležitější, vždyť přece cestu k Nejvyššímu neznal! Ale jak to měl provést, jak se má nechat vést?

„Sám nic nechtít,“ šeptal hlas v něm.

Ano, co tedy sám chtěl? Co nebylo podle Vůle Nejvyššího?

Tu viděl opět před sebou stát Fonga. Fonga, jenž ho dosud učil a vedl na příkaz Nejvyššího! Na to Miang zapomněl. Sám se rozhodl a chtěl jednat. A nyní? Stojí skutečně již na okraji propasti v nebezpečí zřícení? Polila ho horkost. Nesmí již ani o krok dále po této cestě, přivedlo by ho to do velikého nebezpečí.

„Ó, Všemohoucí,“ zvolal, „chci být Tvým služebníkem, pomoz mi, abych nezbloudil z cesty, po níž mám k Tobě jít!“

Déle již ve stanu nemohl vydržet a vyběhl ven.

Měsíc už stál vysoko na obloze. Ale Mianga jakoby něco volalo a táhlo dále ven do přírody. Byla to snad Hila, kdo ho volal?

Venku bylo vidět jako ve dne. Stříbrné měsíční světlo osvěcovalo každý kámen a každé stéblo trávy. V hlubokém zamyšlení kráčel Miang napůl nevědomě dále. Tu zavadil nohou o vyčnívající kámen a zakopl, až málem upadl. Pozvedl svůj zrak upřený k zemi a uviděl něco, co ještě nikdy neviděl. Před ním stála postava zalitá světlem a její úsměv zářil mu vstříc.

Němě hleděl na zázrak.

„Kdo jsi?“ koktal.

„Tvůj přítel,“ odpověděl stříbrnosvětlý.

„Můj přítel? Ale já tě přece vůbec neznám!“

„Skutečně ne, Miangu?“ znělo mu opět jasně a přátelsky vstříc.

Jakoby se Miangovi roztrhl závoj před očima. Hleděl postavě do očí a při tom v něm vyvstala vzpomínka, kterou však ještě nedokázal jasněji uchopit.

„Nepátrej nyní dále,“ zakázal mu neznámý. „Slyš mě, Miangu. Jsem tvůj přítel. Nejvyšší mě poslal, abych ti pomohl. Řekni, co pro tebe můžu udělat.“

Vroucně vyrazilo z Mianga: „Ó, Všemohoucí, děkuji Ti! Jak podivuhodně jsi vyslyšel mé prosby! Děkuji Ti!“

Potom se obrátil k cizinci:

„Nevím, co mám dělat, abych se stal služebníkem Nejvyššího, a přece vím, že se jím mám stát!“

„Děláš příliš!“ řekl světlý, a potom se opět odmlčel.

Miang na něj užasle pohlédl. Neměl již vůbec nic dělat? Ale nemusel také Fong na příkaz Nejvyššího válet kameny, a nemusel mu on při jeho práci na příkaz Nejvyššího pomáhat?

Bylo to, jako by na světlo vycházely všechny myšlenky, které Mianga trápily.

„Máš pracovat, máš se pohybovat. Čeká na tebe již mnoho práce. Ale máš ji činit jako služebník, v poslušnosti svému Pánu. Ne se vzpříčit a vědět všechno lépe.

Fong ti chtěl včera po dobu své nepřítomnosti svěřit vedení kmene. Ale ty jsi byl naplněný strachem, že by se mohl dostat do nebezpečí a v něm zahynout. Pokoušel jsi se ho úzkostlivě zadržet. Ale bylo přece jeho povinností, vytáhnout a osvobodit svůj lid od soužení s dravci.

Nevěděl jsi, že Fong je služebníkem Nejvyššího a jedná na jeho příkaz? Ne Fongovi, ale Nejvyššímu jsi se vzpříčil. Přemýšlej o tom!“

Hluboce zasažen naslouchal Miang těmto slovům. Nyní v něm ustoupila mlha, jež mu vše zastírala. Styděl se.

Miang upadl do tak hlubokého zamyšlení, že ani nepozoroval, že byl již opět sám. Již se rozednívalo, a ještě stále na to myslel. Nevědomky vykročil a pokračoval dále, a po chvíli se zastavil u malé vody, v níž, jak věděl, žila vodní víla Hila. Napadlo ho – neměl by ji zavolat?

Dříve než se stihl rozhodnout, se vlny vody rozdělily a vynořila se z nich Hilina tvář.

„Nu, služebníku Nejvyššího, našel jsi své chyby?“

„Ano,“ zvolal Miang radostně. Ze srdce mu spadlo těžké břemeno.

„Vidím,“ potvrdila Hila, „a těším se z toho.“

Přikývla mu a dříve, než mohl něco říci, zmizela. Miang to již nyní zde déle nevydržel. Pospíchal zpět a v tichosti prosil, aby mu bylo ukázáno, co má dělat. Ještě ani nedošel ke svému stanu, když se potkal s poslem, který na něj radostně volal:

„Jak dobře, že tě potkávám! Přináším ti poselství od knížete Fonga. Zde je.“

Postavil se rozkročmo před Mianga a opakoval pomalu a zřetelně slova, jež mu Fong svěřil.

„Řekni mému synu Miangovi, že nemá déle nečinně zůstávat ve svém stanu. Má jít a hledat práci, která je pro něj určená. Kdo opravdu hledá, najde.“

„Rozuměl jsi vzkazu, mladíku?“ ptal se posel, a Miang přikývl. „Pak je to dobře.“

Bez dalších slov se posel obrátil a šel svou cestou. Miang tu ale stál bezradně. Kam měl jít hledat práci? Ochotný byl, ale nevěděl, jak má začít. Avšak, co se dnes v noci naučil? Nechat se vést, sám nic nechtít. To chtěl učinit. Tiše prosil vzhůru k Nejvyššímu:

„Nejvyšší, nech mne poznat, co mám dělat!“

Potom kráčel pomalu dále. Před ním se rozprostírala v dálce kotlina, v níž měl Žlutý kmen postavené stany. Na obloze již zářilo vycházející slunce a kolem stanů byl čilý život. Na rozžhavených kamenech pekly ženy ploché chleby a okolo nich pobíhaly děti a nasávaly vůni, která z chlebů stoupala. I když na výpravu odešlo mnoho mužů, přece jich tu také dost zůstalo. Někteří z nich dohlíželi na koně a v dáli na zelených stráních bylo vidět stáda ovcí se svými pastýři.

Miang se nerozhodně rozmýšlel, kam se má vydat, když tu přímo proti němu běželo malé děvče. Mělo tak naspěch, že do něj vrazilo a on ji zachytil do svého náručí.

„Kam tak rychle, děvčátko?“ zeptal se Miang s úsměvem.

Malá odhodila své husté tmavé vlasy z tváře dozadu a vážně odpověděla:

„Musím přivést pomoc, otec je nemocný. Má bolesti, vzdychá a sténá.“

„Koho jsi chtěla přivést, maličká?“ ptal se Miang.

„Stařenu, Hu-su, ona má utišující bylinky. Ale nyní mě již nechej jít,“ vytrhlo se děvče a rychle utíkalo do sousedního stanu.

Miang se díval za ní. Dítě bylo líbezné, ale na svůj věk až příliš vážné. Netrvalo dlouho, a už se vracela A-na zpět, následovaná shrbenou stařenou, která nesla v ruce nějaký pytlík. To musela být Hu-sa. Miang obě následoval k ne zrovna čistému stanu, v němž se A-nin otec sténavě převracel na svém lůžku.

Hu-sa mnoho nemluvila. Přikázala A-ně, aby ohřála vodu. Potom slila bylinný vývar, který musel muž vypít. Zdálo se ale, že tento léčivý nápoj úlevu nepřinesl.

Miang potichu vstoupil do stanu za stařenou. Nevyhlíželo to tu vůbec pěkně. Všude byla špína, kam se jen člověk podíval. Na zemi ležely špinavé hadry, nádobí se zbytky se povalovalo okolo a vzduch byl dusný a zadýmený. Miang s úděsem couvl zpět, ale hlas v jeho nitru pravil: „Zůstaň!“ Tiše tedy setrval a přihlížel, jak se stařena naklonila nad nemocného a dala mu napít léčivého nápoje. Pil, ale nepřestával naříkat. Bylo těžké zjistit, co mu chybí. Na otázku stařeny, kde má bolesti, odpověděl bědujíce: „Jsou všude v mém těle a štípou jako čertovský oheň.“

„Čertovský oheň?“ zeptal se Miang překvapený a přistoupil o krok blíže. „Co je to?“

„Inu, malí čerti, kteří žijí v ohni a požírají dřevo,“ odpověděla Hu-sa lhostejně. Jí se na tom nezdálo být nic podivuhodného. Miang se divil, nevěděl, co „čert“ je. A tak se ptal dále:

„A co jsou čerti?“

Hu-sa i nemocný se ustrašeně rozhlíželi.

„Tiše,“ odpověděla Hu-sa a položila prst před ústa. „Nesmí se to říkat tak hlasitě, nebo přijdou a něco nám udělají. Ale pošeptám ti to do ucha, aby ses před nimi ochránil, cizí mladíku.“

A sípavě mu šeptala do ucha: „Čerti jsou zlé bytosti, které usilují lidi zničit.“

Miang se divil. Ještě nikdy takové bytosti nepotkal.

„A žijí v ohni?“ ptal se nedůvěřivě dále.

„Nejen v ohni,“ šeptala stařena, „jsou všude, ve vzduchu, ve vodě.“

„Zadrž!“ zvolal Miang. „Ve vodě nežije žádná zlá bytost, to vím určitě. Viděl jsem nádhernou bytost, která žije v naší vodě! Je to Hila a myslí to s námi lidmi dobře.“

Nyní žasla Hu-sa i nemocný, který pro tuto novinku zapomněl i na své bolesti. Také A-na, která dosud stydlivě stála stranou, přistoupila o krok blíže. Miang náhle radostně pochopil: ano, zde je pro něho práce!

„Smím se k vám posadit?“ zeptal se přátelsky a oba prosili:

„Ano, sedni si k nám a vyprávěj nám o dobré vodní bytosti.“

Rád vyprávěl Miang, co zažil s Himou a Hilou, jak mu pomohly a co dobrého učinily, jak ony sloužily Nejvyššímu. Hisor, A-nin otec, i Hu-sa ho poslouchali s otevřenými ústy. Bylo to pro ně neuvěřitelné, a přece mluvil o tom cizinec tak přesvědčivě. A když líčil, jak krásné a veselé jsou vodní bytosti, do tváří naslouchajících vstoupila radost.

„Jak jsi vyprávěl, ulevilo se mi, cizinče,“ řekl Hisor.

„Říkej mi Miang, to je mé jméno,“ prosil mladík. „Chcete slyšet ještě více o dobrých bytostech, které jsou služebníky Nejvyššího?“

Hisor i Hu-sa velmi rádi přivolili. A Miang vyprávěl o silných obrech, o Uruovi a Muruovi, a o jejich věrné pomoci, o tom, jak ho dovedli ke knížeti Fongovi, a jak pilní byli ve službě Nejvyššímu.

Úžas naslouchajících vzrůstal. Všechno bylo pro ně nové. Něco takového ještě nikdy neslyšeli. Hisor zapomněl na své bolesti dříve, než ranní sluneční paprsek našel vchod do stanu. Hu-sa sebou náhle trhla.

„Musím domů,“ zvolala. „Ale přijdeš opět, Miangu?“ prosila. „A budeš vyprávět dále?“

Miang velmi rád přislíbil. Zde našel tedy práci, kterou měl dělat. A byla k němu přivedena, on ji nechtěl.

„Zítra znovu přijdu a podívám se na Hisora,“ slíbil. A Hu-sa k tomu horlivě za sebe přidala:

„Já ti přinesu nové, ještě lepší byliny.“ Chtěla být přece přitom, až bude Miang vyprávět.

Již časně zrána dalšího dne se Miang vydal na cestu. Nemohl se dočkat, až bude pokračovat v práci. Nemocný dnes ležel na svém lůžku úplně tiše. Zdálo se, že se mu daří lépe.

Nuže, jak se ti dnes vede, Hisore?“ zeptal se přátelsky Miang.

A Hisor se zvedl, jak nejlépe dokázal, a potěšen odpověděl:

„Ty jsi skutečně přišel, Miangu? Jsem tak rád. Obával jsem se, že by tě to mohlo obtěžovat, opět ke mně přijít. Není tu u mě hezky.“ dodal s lítostí. „Moje žena zemřela a A-na je ještě příliš malá, než aby mohla vše udržet v pořádku.“

Ano, to bylo věru vidět. A-na, stojící v koutě s ohništěm, pohlédla zahanbeně na Mianga. Styděla se a předsevzala si, že bude ve stanu udržovat větší pořádek, protože by také moc chtěla, aby cizinec opět přišel a vyprávěl.

„Tak co, už tě ohniví čerti neštípou?“ ptal se Miang a vesele se smál.

Tento smích zahnal z Hisorovy duše i poslední zbytek obav, že by přece jen mohl být v blízkosti nějaký čert a škodit mu. Jako osvobozený se nadýchl a přidal se k Miangovu veselému smíchu. Jak mu to dělalo dobře! Cítil, jak je mu stále lépe.

Když jsi u mě, Miangu, nemám žádný strach,“ řekl užasle a pohlédl na mladíka. Odkud mohl přijít? Tu se náhle venku ozvaly kroky a dovnitř vešla kvapně Hu-sa, opět s nějakým pytlíčkem v ruce.

Už jsi tu, Miangu?“ zvolala potěšeně. „Já tedy rychle připravím Hisorovi bylinný nápoj, s nímž ho rychle přejdou bolesti, a potom nám budeš vyprávět dále, viď?“

A tak se stalo, a odpověď následovala za otázkou a nová otázka za odpovědí. Miang ani nevěděl, kolik toho bylo na vyprávění o obrech, kamenných mužíčcích, o Hile a Himě. Jak v letu přešel čas.

Musíme připravit jídlo,“ řekla Hu-sa, a ještě naplněna štěstím z právě slyšeného se chystala pomoci A-ně, která se již snažila na jednoduchém ohništi rozdělat oheň.

Miang tomu přihlížel, ponořen do svých myšlenek. Jak byl přece bohat, když mu Nejvyšší otevřel oči pro Jeho věrné bytostné služebníky. Nyní chtěl o tomto bohatství říci lidem. To bylo ono, co po něm Nejvyšší žádal. Tak mohl pomoci, sloužit. Miangem cosi projelo. Sloužit? Stal se tedy také služebníkem Nejvyššího? Jako v proudu ohně, projelo jím toto poznání. V záplavě štěstí málem padl na kolena, aby Všemohoucímu poděkoval.

Tu zazněl A-nin dětský hlas: „Pohleďte, ohnivý čert!“

Oheň jasně žhnul, a když se do něj Miang zahleděl, tu objevil i on malé tovaryše, mihotající se v plamenech. Vyděšená A-na se chtěla schovat za Hu-su, ale Miang ji chytil za ruku a táhl ji blíže.

„Jen se podívej,“ řekl, „jak jsou hezcí! A co je hezké, nemůže být zlé. Pohleď, pomáhají přece ohni, aby hořel, hřál nás, a připravil nám jídlo! Poslouchejme, co nám chtějí říci.“

Jako přikovaní hleděli všichni čtyři do plamenů. Všichni viděli mihotavé, tančící postavy, ale již z nich neměli žádný strach. A Miangovi se zdálo, jako by slyšel jemné, skleněné znění, a tyto tóny se formovaly do slov:

„Také my sloužíme Nejvyššímu, jsme šťastní, že smíme! Služte i vy!“

Dlouho Miang naslouchal, než oheň dohořel. Potom se obrátil k ostatním a vyprávěl jim, co slyšel. Posluchače naplnil úžas. A Miang neúnavně odpovídal na všechny otázky, protože jemu samému připravil tento zážitek největší radost. On mohl přece sloužit! Všechny starosti, všechny otázky a hloubání v něm se ztratily, a naplnila ho radost, která zachvěla jeho nitrem.

Když slunce volalo Hu-su opět k jejím povinnostem, chtěl se také Miang rozloučit. Ale Hisor prosil: „Zůstaň ještě chvíli, chtěl bych ti také něco vyprávět.“

A Miang zůstal a naslouchal Hisorovu vyprávění. Hisorova žena zemřela na velmi těžkou horečku a zanechala ho s A-nou samotného. Od té doby šlo to s ním špatně. A-na uměla sice připravit nejjednodušší jídla, ale neuměla si již jinak poradit s dalšími starostmi. A nyní ještě onemocněl on sám a nemohl dohlížet na svá zvířata, na ovce a koně.

„Myslíš, Miangu,“ ptal se nesměle, „že jsou i takové dobré bytosti, které by mi mohly pomoci? Nemohu jít k tvým obrům a prosit je, vůbec bych je nenašel.“

V jeho vážně míněných slovech bylo nevyslovené zoufalství. A Miang volal v nitru o pomoc. Viděl Hisorovu bídu. Jak rád by mu pomohl, ale byl muž, a zde mohla pomoci jen žena.

Poprosíme Nejvyššího, aby ti poslal pomoc,“ řekl Miang pln důvěry, zvedl ruce a vroucně prosil: „Nejvyšší, Ty vidíš Hisorovu bídu. A-na je ještě příliš malá. Pomoz mu, on se vynasnaží učinit vše, co od něj žádáš.“

Hisorovy oči při této krátké prosbě visely na Miangových rtech, a při posledních slovech stvrzujíce přikývl. Byl připraven učinit vše, co od něj bude Miang žádat.

Následujícího dne se Miang opět objevil v Hisorově stanu, ale nepřišel sám. Vedle něj kráčela žena, která, sotva vešla do stanu, úplně samozřejmě začala uklízet. Hisor tomu s otevřenou pusou přihlížel, a Miang se smál. Potom ale spravil Hisora o tom, co se mezitím přihodilo.

Když včera přišel domů, nalezl tuto ženu sedící na kameni před jeho stanem. Na otázku, kdo je, mu odpověděla:

„Hledám služebníka Nejvyššího, Mianga.“ -

 

 


7. část

 

Miang vyslechl její slova nanejvýš udiven a zeptal se jí, co od něj žádá.

Toto byla její odpověď: „Jmenuji se Hirsa. Nejvyšší mě posílá tobě ku pomoci. Nyní se již neptej více, nýbrž mi řekni, co mám dělat.“

Poté jí Miang vyprávěl, že právě prosil Nejvyššího o pomoc pro Hisora. Že však byla jeho modlitba tak rychle vyslyšena, nemohl pochopit. Hirsa na to ale řekla jen několik slov:

Nejvyšší je moudrý.“ Tím bylo řečeno všechno.

Hirsa zůstala nyní u Hisora, ošetřovala jej, a její ruce tak činily s nádhernou lehkostí. Zpívajíc si tiché tóny, uklidila ve stanu, vše očistila, připravovala jídlo a pečovala o A-nu. Každé ráno přicházela, a když slunce zapadalo, zase se vytrácela.

Kam stále odcházíš, Hirso?“ ptal se Hisor jednoho večera, když chtěla po krátkém pozdravu opět odejít.

„To ti nemohu říct, Hisore,“ odpověděla. „Ale opět přijdu, a budu o tebe pečovat, dokud zase nenalezneš ženu.“

Hisor ještě nikdy ve svém životě nebyl tak šťastný. Jakoby se v jeho dříve tak tmavém, špinavém stanu rozjasnilo. Od té doby, co přišla Hirsa, zářil čistotou. Hisor jakoby den ze dne omládl. Sousedé se zvědavě vyptávali, zda si našel novou ženu.

Ne,“ odpovídal vážně, „Hirsa mi pomáhá, ale není mojí ženou.“

Rád hledíval Hisor nyní do šlehajících plamenů a pozoroval ohnivé bytůstky. Skoro se mu někdy zdálo, jako by je slyšel zpívat:

My sloužíme Nejvyššímu.“

Miang se ještě často vracel do Hisorova stanu. A brzy tam začali přicházet i sousedé, kteří se doslechli, jak pěkně Miang vypráví o mnoha dobrých bytostech v ohni, vodě i v horách.

Byl to drsný národ, tento pastýřský kmen knížete Fonga, utužený svým životem v horách. Ale byli tu mezi nimi rovněž podnikavější lidé, vlastnící veliká stáda a najímající si chudé muže jako pastýře. Ve Žlutém kmeni panoval vzorný pořádek, kterému už odedávna vládl Fongův rod.

Čas, kdy byl Fong nepřítomen, se chýlil ke konci. Jednoho večera se rozezvučely lovecké rohy, a bylo vidět oddíl jezdců, vracející se z rozsáhlé kotliny, v čele s Fongem. Hlasitý jásot zdravil vracející se domů. Všichni vybíhali ze stanů, a lidé se tlačili, aby lovce radostně přivítali. Měli hojnou kořist, to bylo vidět na mnohých kožešinách, které s sebou přivezli. To vyvolalo novou vlnu radosti, neboť lidé poznávali, že lovecká výprava byla úspěšná a útrapy byly zažehnány. Také Miang vyšel před stan a pátral mezi přicházejícími. Ale čekal, dokud nepřijdou blíže. Potom vyšel naproti Fongovi a pozdravil jej. Přivítal ho krátký pohled knížete.

Očekávám tě v mém stanu.“ To byl Fongův pozdrav, a Miang se lehce uklonil na znamení souhlasu.

Fong stěží stihl usednout na své odpočívadlo, když již Miang prosil o povolení vstupu. Nemohl se dočkat, až předstoupí před knížete a spraví ho o všem, co mezitím prožil. Čekal, že se ho Fong na to bude ptát, ale nic takového se nestalo. Fong ukázal na místo vedle sebe a krátce řekl:

Musím s tebou mluvit.“

Pln očekávání na něj Miang pohlédl. Neosmělil se tázat.

„Nejvyšší mi dal pro tebe příkaz, Miangu,“ řekl Fong, a jeho slova byla naplněna dobrotou, která Mianga hluboce rozechvěla. „Máš nyní jít k jednomu kmeni, který se s námi přátelí, a předat tam jeho knížeti ode mne poselství. Tento kmen, kmen Waringů, žije jižně na druhé straně dlouhého pásma hor. Ještě jsi o něm nic neslyšel. Jsou to dobří, ale drsní a nevědoucí lidé, a je přáním Nejvyššího, abys jim přinesl vědění o Něm a Jeho moudrém vedení. Začal jsi přece již mezitím Nejvyššímu sloužit?“ dodal Fong s úsměvem.

Miang chtěl vyskočit a dát svému příteli najevo svou živou radost. Fongův pohled ho však zastavil. Ne, nechtěl znovu upadnout do zápalu svých starých chyb. Překonal se a řekl pouze:

„Poslechnu. Kdy smím vyjet?“

S libostí spočinuly Fongovy oči na mladíkovi, který se za jeho nepřítomnosti tolik viditelně změnil ke svému prospěchu. Byl pevnějším a přitom klidnějším. Mohl nyní začít s jeho novou, větší úlohou.

Zítra ráno tě vyzvedne průvodce, který ti ukáže cestu k Waringům,“ řekl Fong krátce.

S tím byl Miang propuštěn. Žádným slovem se nemohl zeptat na zdar lovu. Nebylo to také nyní důležité. Byl zcela naplněn svou novou úlohou. Nejvyšší ho vysílá se svým příkazem. Smí mu sloužit, může rozdávat ze svého bohatství! Jak to bylo veliké! Miang se opět bez myšlenek vydal k blízkému lesu, kde se před ním znovu na stejném místě objevil jeho světlý vůdce a s úsměvem na něj hleděl.

Nu, Miangu,“ řekl, „nyní můžeš začít sloužit, po tom, co jsi poznal své chyby a snažíš se je odložit. Těšíš se?“

Miang jen přikývl, jeho srdce bylo příliš plné na slova.

Nyní vyslechni ale ještě jedno varování, Miangu,“ připojil světlý. „Nejednej nikdy podle vlastního mínění, vždy si vypros radu a pomoc od Nejvyššího, jen tak se staneš pravým služebníkem.“

S těmito slovy světlá postava zmizela. Miang se rozhlížel. Ještě dlouho se procházel kolem, urovnával své myšlenky, a mezitím prosil o pomoc pro svůj velký úkol a děkoval. Konečně se vrátil radostný a šťastný zpět.

Příštího dne ráno, když slunce právě vycházelo za horami, zaslechl Miang tiché cinkání před svým stanem. Vyšel ven. Stáli tu tři nádherně ustrojení koně. Na prvního byly naloženy zásoby, druhý byl bez jezdce, a na třetím seděl muž, na něhož se Miang s očekáváním zahleděl.

„Jsi můj průvodce k Waringům?“ zeptal se.

„Ano, na příkaz knížete Fonga,“ přikývl muž. „Můžeme vyrazit.“

„Mohu se rozloučit s Fongem?“ ptal se Miang, ale jeho průvodce odpověděl záporně.

„S knížetem teď není možné mluvit. Vede radu. Musíme se bez odkladů vydat na cestu.“

Miang nemohl než poslechnout. Začínal krásný den, vycházelo zlatavé slunce, a krásné podzimní ráno, jaké jen hory nabízely, naplnilo Miangovo srdce velikou radostí. Oba poutníci vyrazili ven do svěžího rána, svoje kroky směřovali cíleně na jih. Všechno zde bylo Miangovi cizí. Tak jako mu byla cizí celá krajina, tak mu byl dosud cizí i život mezi mnoha lidmi. Přesto se mu zdálo, že nikdy ještě tak krásný den neprožil. Bylo to tím, že se cítil tak lehce a že jeho srdce tak radostně tlouklo? Ještě netušil, co ho u neznámého kmene očekává. Věděl jenom, že k nim směřuje na příkaz Nejvyššího, a to pro něho bylo největším štěstím a radostí.

Jeho průvodce byl málomluvný. Zdálo se, že neměl o Warinzích mluvit. Mlčel tedy i Miang. O to více mohl se těšit z krásy země, jíž projížděli. Nyní již vystoupali vysoko do hor, ale zdatným jezdeckým zvířatům to nedalo mnoho námahy. Čile stoupali, hodinu za hodinou, bez známek únavy. K poledni si odpočinuli pod převislou skalní stěnou v jejím chladném stínu, protože slunce zde nahoře hodně pálilo.

Potom opět klesala cesta do údolí. Před Miangovýma očima ležely zelené, mnoha kameny poseté horské lučiny. Sytá zeleň mu byla příjemná, jinak ale zdejší kraj působil osaměle a liduprázdně. Nikde člověka ani zvířete, kromě několika velkých ptáků, kteří s křikem vzlétali, když se k nim jezdci přiblížili.

Cesta klesala ještě hlouběji a nyní vedla skrze divokou rokli, do níž se shora řítila syčící zpěněná voda. Pěna stříkala Miangovi do tváře, ale on se tomu vesele smál. Všechno bylo pro něj nové, všechno zdálo se mu nádherné a krásné.

V této úzké rokli bylo šero, a jezdci museli jet velmi opatrně, aby se zvířata nesmekla na kluzkém povrchu.

Náhle Miang vykřikl. Dorazili na dolní konec dlouhé rokle a před nimi se v záři zapadajícího slunce, které vše pozlatilo, pokojně rozprostírala úrodná širá dolina. Malé obláčky dýmu, které stoupaly z obydlí, prozrazovaly, že zde bydlí lidé. Také před stany hořely malé ohně, kolem běhaly děti, a i někteří dospělí si ohřívali prokřehlé ruce, neboť se rychle blížil večer a hlásilo se již podzimní chladno.

To jsou Waringové?“ ptal se Miang svého průvodce a ukázal na krásný výhled.

Ne,“ odpověděl tento a v nitru se usmál. Cítil Miangovu prudkou touhu dosáhnout cíle. „Ne, od Waringů jsme ještě velmi vzdálení. Tito lidé patří ještě ke Žlutému kmeni. Pojď, půjdeme dolů a poprosíme o nocleh.“

Nejprve na Mianga padlo zklamání, ale přemohl se. Nemohlo to být přece jinak, vždyť byli od Fongových lidí vzdáleni jen jeden den jízdy.

Jak dlouho ještě musíme k Waringům jet?“ obrátil se s otázkou znovu ke svému průvodci.

Je to sedm dní jízdy,“ odvětil tento, a s tím se Miang musel spokojit.

Pastýři rádi poskytli pocestným nocleh, když se tito prokázali jako vyslanci knížete Fonga. Hluboký spánek Mianga osvěžil, takže se příštího rána probudil nově posilněn.

Slunce se opět usmívalo a jeho radostná záře se prostírala přes celý kraj. Miang se stěží mohl dočkat odjezdu. Nasedli na své koně a s veselými pozdravy se rozloučili s přátelskými hostiteli.

Tak to šlo nyní dále den co den. Téměř každý den zdolávali další horské hřebeny, které se zde jeden za druhým táhly krajinou. Mianga stále provázela radost z výhledů, které nabízely výšiny. Večer pak odpočívali, když slunce začalo zapadat. Častokrát ještě nalezli nocleh u pastýřů, ale někdy museli také nocovat pod širým nebem na nějakém chráněném místě.

Časem se stal Kapu, jak se Miangův průvodce jmenoval, o něco sdílnější, jenom o kmeni Waringů nadále vytrvale mlčel. Konečně, sedmého rána otevřelo se před jejich očima další pěkné údolí a Miang spatřil velké množství bílých stanů, seskupených kolem jednoho většího v jejich středu.

Zde bydlí Waringové!“ řekl Kapu a ukázal prstem na malé stanové město u jejich nohou.

Konečně dosáhli cíle své cesty! Bylo Miangovou potřebou, poděkovat Nejvyššímu dříve, než jel dále vstříc své úloze. Bez ohledů na Kapua klesl k zemi a hlasitě se modlil:

Nejvyšší, děkuji Ti! Nyní Ti smím sloužit. Chci učinit všechno, co ode mne, svého služebníka Mianga, budeš žádat.“

Když se zvedl, na jeho tváři se prostírala radost.

Nyní můžeme jet k Waringům, Kapu,“ řekl.

Oba jezdci se blížili do stanového města. Poslové, kteří je již dávno viděli, už nahlásili jejich příchod, takže byli očekáváni. Jeden jezdec jim jel naproti a zadržel je.

Koho hledáte?“ bylo jeho otázkou.

„Hledám knížete kmene Waringů,“ odpověděl Miang důstojně. „Mám pro něj poselství od knížete Fonga ze Žlutého kmene.“

Čekejte zde!“ uvědomil je Waring a odcválal zpět ke stanům.

Netrvalo dlouho, a již se vracel zpět, aby odvedl oba vyslance k prostřednímu prostornému stanu. Miang se pozorně rozhlížel. Stany byly stavěné jinak než u Žlutého kmene, a také byly jinak seskupené. Byly větší a honosněji zdobené, a i zbraně mužů se skvěly větší výzdobou.

Kníže Hador se nechá prosit,“ řekl doprovázející Waring a odhrnul stanový závěs, zakrývající vchod. Miang vstoupil sám, Kapu zůstal venku. Před ním stanula vysoká, štíhlá, ne již zcela mladá mužská postava. Miang se před knížetem Hadorem zdvořile uklonil a řekl:

„Kníže, přináším ti poselství od knížete Fonga. Dal mi zde pro tebe tento váček.“ A vytáhl z kapsy svého oděvu kožený váček, vyšitý pestrými koženými pásky, jenž mu dnes ráno odevzdal Kapu s Fongovým příkazem, aby ho nedával nikomu jinému než knížeti Waringů. Hador váček přijal a důkladně ho prohlížel. Prohlídka, zdálo se, dopadla k jeho spokojenosti.

Ano, je od Fonga, je na něm jeho znamení,“ řekl. „Dovol, abych váček otevřel.“

Bez vyčkání Miangova svolení uvolnil zelené kožené šněrování a otevřel váček. Přitom mu uklouzl hlas údivu: váček byl prázdný! Co to mělo znamenat? Tázavě pohlédl na Mianga. Tím projelo tušení, ne, bylo to vědění, a to vyslovil.

Slyš, kníže Hadore,“ řekl Miang a pevně se při těchto slovech na něj díval, „Fong ti posílá tento prázdný váček jako dárek, aby se u tebe naplnil darem moudrosti.“

Tomu nerozumím,“ zvolal Hador trochu netrpělivě. „Vyjádři se přesněji, Fongův vyslanče!“

Můžu ti to vysvětlit,“ odpověděl Miang, „když mi budeš trpělivě naslouchat.“

Hadorova zvědavost byla probuzena. Ukázal na odpočívadlo a sám si přisedl vedle. A Miang začal:

Kníže, ty víš, že Žlutý kmen žije pod Fongovým moudrým vedením šťastně a spokojeně.“

Ano, to je pravda,“ přerušil ho Hador, a v tónu jeho hlasu bylo něco jako politování, což Miangovi neušlo.

Také tvůj kmen by se mohl mít stejně dobře,“ pokračoval opatrně dále.

Hador napjatě hleděl na řečníka a Miang pokračoval:

„Fong je ochoten sdělit ti své tajemství úspěchů.“

Hador vzrušeně vyskočil.

Co to říkáš, vyslanče mého přítele Fonga? Mluv dále! Přinášíš mi snad toto dobře střežené tajemství? Bohatě se tobě a Fongovi odvděčím. Nyní právě velmi trpíme pod loupeživými útoky potulných divokých kmenů, takže nenalézáme klidu. Znáš nějaký prostředek, který by je od toho zdržel?“

Ano,“ řekl pevně Miang. „Je taková ochrana, která je účinnější než nejlepší a nejsilnější zbraně, a tato může být i s vámi.“

Hador opět vyskočil a přecházel po místnosti velkými kroky.

Musím zavolat své poradce,“ zvolal, a chtěl zatleskat rukama jako znamení pro služebnictvo. Miang ale zvedl ruku a zadržel ho.

Ne tak, kníže,“ varoval, „jen pro tvé uši je určena zpráva, kterou ti přináším. Teprve až ty ji vyslechneš, může se dostat k tvým poradcům.“

Hador se upokojil. „Tak mluv dále,“ prosil.

Miang začal: „Věz, kníže, že existuje Jeden, který je větší a silnější než všichni lidé, a v Jehož rukou spočívá všechna síla.“

Kdo je tento Mocný?“ naléhal Hador. „Vyhledám ho a poprosím o jeho ochranu a pomoc.“

To můžeš učinit,“ odpověděl Miang radostně.

A začal Hadora vyučovat ve vědění o Nejvyšším. Hador se nemohl dost naposlouchat. Jeho duše, která již dlouho neupokojeně hledala pravé vědění, byla otevřena. Jako kypré pole ležela zde před Miangem, a on, malý služebník Nejvyššího, mohl na ni sít krásné osivo! Velká radost naplnila Mianga a on dával plnou náručí. Konečně se odmlčel. Hador seděl hluboce zamyšlen.

Tu se otevřel vchod do stanu a vstoupil nějaký muž, který se uklonil a řekl:

Kníže, přišli poslové, kteří si tě žádají.“

„Musíme tedy pro dnešek skončit,“ řekl Hador s lítostí.

„Přijď však zítra ráno znovu a vypravuj dále.“

To Miang slíbil rád, a kníže zavolal služebníka, aby ho zavedl do stanu a postaral se o něj jako o nejlepšího hosta kmene.

Blažený v začátku svého působení strávil Miang zbytek dne tím, že se rozhlížel po Warinzích. Celkem se mu líbili. Byli oblečeni jednodušeji než Fongovi lidé, často ale byli špinaví a otrhaní. Zdálo se, že nepřikládají svému zevnějšku velký význam, zatímco Hador byl oděný nádherně.

Příštího rána nechal Hador opět Mianga zavolat k sobě. Hador vyhlížel jinak, bylo na něm vidět hluboké niterné prožití. Byl klidnější, posilněný. Neklid, který ho včera poháněl, zmizel. Jeho pohyby byly vyrovnané a přiměřené. Znovu pobídl Mianga na odpočívadlo.

„Máme čas,“ začal. „Poslové, kteří nás včera přerušili, jsou odbaveni. Jeden sousední kmen, Aulové, prosí o pomoc proti loupežníkům a drancovatelům. Tlupa divokých jezdců přepadla v noci Auly, a protože byli v přesile, podařilo se jim ukrást Aulům mnoho stád. Nyní prosí o pomoc. Zima je za dveřmi a spolu s ní nyní pohlíží do domovů Aulů hlad a bída. Co máme dělat, Miangu? Poraď mi.“

Už na začátku tohoto vyprávění Miang prosil v nitru o pomoc. Nyní věděl, jakou radu má dát.

„Přijměte Auly k vám,“ řekl rozvážně, jako by v sobě přeměřoval a odvažoval každé slovo.


 

 


8. část

 

Umocníte tím vaši sílu. Pomůžete-li Aulům v zimě z bídy, budou vám vděční a také vám potom pomohou, kdyby jste se sami ocitli v nouzi.“

Hador přemýšlel: „Příteli, tvá rada je dobrá,“ řekl nakonec. „Učiním, jak říkáš. Myslíš, že to bude k Vůli Nejvyššího, když budeme takto jednat? Neboť chtěl bych rád učinit to, co On může schválit,“ dodal trochu nesměle.

Miang se zaradoval. V Hadorově srdci již vzcházela setba Pravdy. Nyní mohl pokračovat.

A opět seděli oba muži dlouho pospolu. Miang vyprávěl a poučoval a Hador dychtivě přijímal od tohoto mladíka všechna poučení.

Hodiny míjely a žádný z nich nevnímal plynoucí čas. Během těchto bohatých hodin tkala se od jednoho k druhému nit vroucí důvěry a spojovala je ve věrné přátelství. A když Hador někoho nazýval přítelem, mohl se tento na jeho věrnost a ochotu pomoci spolehnout.

Konečně Hador ukončil rozmluvu.

Musíme skončit,“ řekl lítostivě. „Mám ještě jinou práci. Přijď ale určitě opět zítra, Miangu. Budeme přemýšlet, jak bychom mohli přinést zprávu o Nejvyšším celému kmeni.“

A tak se stalo. Den co den oba muži hovořili a společně se radili, jak jednoduchým lidem přiblížit Pravdu o Nejvyšším. Dosud nepoznal kmen žádné vyšší bytosti, které by ctil a modlil se k nim. Tyto duše byly ještě spící, avšak nebyly špatné ani zkažené.

„Co kdybychom nejprve svolali všechny muže a řekli jim něco o dobrých bytostech?“ tázal se Miang.

To se zdálo také Hadorovi být nejlepším. Byl pro to určen večer.

Muži se shromáždili venku kolem velkého ohně. Miang hovořil k divokému jezdeckému národu a ukázalo se, že mnozí by chtěli tyto dobré bytosti v horách vidět. Tak byl Miangovi usnadněn začátek. Muži s radostí naslouchali, neboť Miang měl veliký dar vyprávění. Jen neradi se naslouchající potom opět rozcházeli. Miang však slíbil, že příští večer přijde znovu a bude vyprávět dále.

Tak přešel dlouhý čas, než mohl Miang těmto mužům vyprávět o Nejvyšším, jehož služebníky tyto dobré bytosti byly.

Waringové neznali strach ze zlých bytostí, neboť mínili, že by s nimi byli rychle hotovi, když by se proti nim nebojácně postavili. Mnohé otevřené srdce nalezl Miang mezi těmito jednoduchými lidmi, a viděl vzcházet setbu, kterou směl zasévat. Každý večer končil díkem Nejvyššímu a každé ráno začínal prosbou o pomoc a radu. Miang se pokoušel mužům vysvětlit, že nejsou vázáni poslušností pouze ke knížeti Hadorovi, nýbrž především k Nejvyššímu. On je všechny stvořil a Jemu náleží. To pochopili dobře, a nyní se ptali:

Co nám tedy On poroučí? Neznáme Jeho Vůli.“

Nyní mohl být učiněn další krok. Miang jim vysvětlil, že kníže usiluje objasnit jim Vůli Nejvyššího, neboť podle Ní chce jednat. Měli ho jen poslechnout. Prvním krokem bylo přijmout na zimu Auly, nacházející se v nouzi.

To však vyvolalo nespokojené obličeje, protože to znamenalo velké uskromnění v jídle pro všechny. Ale Miang jim vysvětloval:

„Jak by bylo vám, kdyby vy jste byli v nouzi? Co byste říkali, kdyby vás Aulové odmítli?“

Takto ovšem celá záležitost vyhlížela jinak. A když Miang ještě přislíbil: „Nejvyšší vás odmění, když Aulům pomůžete,“ tu byla většina spokojena.

Kmen Waringů se v poznávání Nejvyššího stále více probouzel, a muži ke svému knížeti, jenž se stal služebníkem Nejvyššího, vzhlíželi zcela jinýma očima. Jeho oči zářily, jeho krok byl pevnější, a každé slovo, které vyšlo z jeho úst, ještě určitější.

Aulové byli na zimu přijati k Waringům a bylo o ně postaráno. Brzy se mělo ukázat, jaké dobré ovoce tato nezištně poskytnutá pomoc s sebou přinesla, protože ke konci zimy se pokoušely loupeživé bandy opět uchvátit jejich stáda, která nadále přebývala venku. Jen díky velkému množství mužů mohli býti stále připraveni k obraně a nepřišli k žádné velké škodě.

Na jaře Aulové přislíbili věrné přátelství, a po té se stáhli na vzdálenější pastviny, aby si tam vychovali nová stáda. Zůstali ale v trvalém spojení s Waringy, kteří jim přislíbili přijít ku pomoci, kdyby ji snad potřebovali.

Miangova úloha u Waringů byla u konce. Jedné noci k němu přišel Světlý a vyzval ho, aby se vrátil zpět k Fongovi, který si ho žádá. Miang to přivítal. Ještě jedenkrát usedl v Hadorově stanu, jenž nerad viděl Mianga se loučit. Ale Miang slíbil:

„Budeš-li potřebovat radu a pomoc, pošli zprávu knížeti Fongovi. Bude stát při tobě.“

Loučení bylo krátké, ale srdečné, jak je to jen mezi muži obvyklé. Hador poskytl Miangovi doprovod, který ho bezpečně převedl přes hory domů.

Už se ukazovali první poslové přicházejícího jara. Větry vanuly mírněji, stráně pokryla jemná zeleň a tu a tam nesměle vystrkovaly květiny ze země své pestré květní kalíšky.

Miangovi bylo tak lehce u srdce, cítil se tak radostný! Věděl, že svou předchozí úlohu splnil, a ještě jednou děkoval Nejvyššímu z celého srdce za to, že směl.

Fongův pohled spočinul na vracejícího se Mianga pln zalíbení. Stal se mužnějším a jeho vystupování zralejším a určitějším, a přitom přece zůstal skromným.

„Vidím, že jsi se u Waringů něčemu přiučil,“ pozdravil Fong svého někdejšího žáka a chráněnce. Žádné slovo chvály nad vykonanou prací nepřešlo přes jeho rty, ale to také Miang ani neočekával. Měl jen jediné přání: obdržet novou úlohu.

Nemělo také trvat dlouho, než ho Fong znovu zavolal.

„Nejvyšší je se svým služebníkem Miangem spokojen,“ tak započal svou řeč. „Ale byl to zatím jen začátek tvého působení. Čekají na tebe ještě velké úkoly, Miangu, proti nimž bylo učení Waringů jenom malou přípravou. Hlouběji musíš nyní proniknout do vědění o Nejvyšším, o Něm a o Jeho přikázáních. K tomu potřebuješ jiného učitele než mě, Miangu, nemohu tě více naučit. Ale Nejvyšší ví, kam tě posílá, aby ses dále učil a dozrál. Vrať se potom zpět k nám, také zde máš ještě splnit svou úlohu na mém národě, v němž jsi již začal vyučovat. Nejvyšší ti tvou cestu ukáže.“

Zcela naplněn touto zprávou vrátil se Miang do svého stanu. Věděl, že si nemá dělat žádné starosti ani přemýšlet o dalším kroku na své cestě. Nejvyšší ho vede mocnou rukou, on se musí jenom nechat vést. Pak bylo všechno správně a šlo tak, jak to bylo shůry od Nejvyššího chtěno. Miang se musel ještě trochu učit krotit svou nedočkavost, svou mladickou bouřlivost, neboť přešly dny, než uslyšel něco bližšího o své nové úloze.

Fong ho nechal zavolat a ptal se ho: „Nu, Miangu, jak je to s tebou? Víš už, co po tobě Nejvyšší žádá?“

Miang nevěděl. Již v něm chtělo vyvstat zahanbení, ale Fong tomu nedovolil.

Nejvyšší mi dal příkaz, abych tě připravil na dlouhou pouť,“ řekl Fong slavnostně. „Dlouho budeš muset cestovat, protože tvé putování tě má dále nechat dozrávat v poznávání velikosti Nejvyššího a v poznávání toho, co potřebuje služebník Nejvyššího, aby Mu byl skutečně užitečným. Musíš se nyní naučit otevřít své vnitřní oči a uši, Miangu, to je to, co po tobě žádá Nejvyšší nejdříve. K tomu je nezbytné, aby ses naučil mlčení, neboť kdo chce přijímat poselství shůry, ten nesmí nechat hlasitě znít svá vlastní slova. Jinak bys přehlušil jemné hlasy světlých poslů, kteří se k tobě přibližují. Porozuměl jsi mi, Miangu?“

Jasně a otevřeně pohlédl tento Fongovi do očí.

Ano,“ řekl Miang, „rozumím ti, a děkuji Nejvyššímu, že mě pokládá za hodného své milosti.“

Fong byl spokojen.

„Připrav se, zítra vyrazíš, Miangu. Budeš muset putovat pěšky, neboť každou hodinu, kterou musíš proputovat, budeš potřebovat ke svému vývoji. Vem si s sebou jen tolik potravy, kolik uneseš bez toho, aby tě zatěžovala, a potom důvěřuj v pomoc Nejvyššího, který tě bude vést.“

Fonga chtělo přemoci něco jako měkké pohnutí, když viděl Mianga stát před sebou, ještě tak mladého, tak téměř nedotčeného životem. Ale věděl, že nesmí být měkkým.

„Přijď zítra ráno znovu ke mně, snad budu mít pro tebe ještě nějakou zprávu,“ řekl krátce.

Této noci nenalezl Miang mnoho spánku. Obrazy se mu míhaly před vnitřním zrakem, jeden následoval za druhým, nemohl je zadržet. Lidé, hory, zvířata plynuly kolem něj, vnímal cizí kroje a cizí hlasy. Věděl, že to souviselo s jeho úlohou, a to mu stačilo. Příštího dne při východu slunce stál před knížetem Fongem připraven na cestu. Žehnajíc položil Fong svou pravici na Miangovu hlavu.

„Jdi ven, Miangu, můj synu, tam, kam tě Nejvyšší povede. Tvá cesta má vést na jihovýchod. Ještě jednou se opět shledáme. Vem si mé požehnání s sebou.“

Hluboce dojat loučil se Miang se svým starým učitelem. Ještě nevěděl, kam mají směřovat jeho kroky. Věděl jen, že Nejvyšší bude mu ukazovat cestu, a důvěřoval tomu. Nezklamal se. Když opustil Fongův stan, stál jeho světlý přítel před ním a ukazoval rukou na úzkou pěšinu, která vedla skrze širou kotlinu ke vzdáleným kopcům, za nimiž ležel Miangův cíl.

„Tam namiř své kroky, Miangu,“ řekl Světlý. „Pomoc bude při tobě, kdykoliv ji budeš potřebovat.“

Veselý a posílený vydal se Miang na cestu, dál od Žlutého kmene, dál od svého ochránce, vstříc neznámé budoucnosti. Byla v něm radost, nic než veliká radost a blažené očekávání. Bylo mu, jako by ven do neznáma nešel sám. Zdálo se mu, že cítí vedle sebe lehké kroky, které těm jeho dávaly křídla. Vesele kráčel dále, chvíli vnitřně pohroužen, a brzy zase radostnými slovy děkujíce Nejvyššímu. Úzká stezka se vinula kolem kopce a skalních stěn. Stále znovu zdálo se mu, že je již na jejím konci, a opět zase se před Miangovýma očima vynořovala dále. K poledni se velmi oteplilo. Miang se rozhodl trochu si odpočinout. Snědl něco ze svých zásob a potom si lehl na slunnou stráň. Zavřel oči a pojednou jakoby zaslechl šeptat kolem sebe jemné hlasy. Některé se ptaly:

„Jak se člověk dostal až sem, do naší říše?“

A jiné odpovídaly: „Tiše, on je světlý posel. Musíme mu pomáhat.“

Více toho Miang neslyšel, protože usnul. Když se probudil, byl prochladlý, neboť se zvedl studený vítr a bylo již odpoledne. Pokračoval tedy ve své pouti dále. Byl zcela osamocen v tichu, bez lidských hlasů, až navečer potkal pastýře, kteří ho u jejich ohně nechali ohřát. Udiveně pozorovali cizího poutníka, který vyhlížel zcela jinak než oni. Mínili, že ho musí varovat.

„Cizinče,“ začal rozvážně jeden starší muž, „chráníš se před potulnými lupiči? Potulují se opět v této oblasti. Je zde jedna obzvláště nebezpečná tlupa. Jejich vůdce se ničeho nezalekne.“

Miang neukázal žádný strach.

„Nejvyšší mě bude chránit,“ řekl s důvěrou.

Užasle na něm strnuly pohledy pastýřů.

To musí být mocný kníže, jenž tě chrání,“ začal mluvčí znovu. „Kde bydlí? Může se k němu jít?“

To bylo opět radostné znamení pro Mianga, že má rozdávat ze své pokladnice vědění. A jak rád to učinil. Tiše mu naslouchali, nerušíc žádným slovem jeho řeč. Mlčeli dále, i když Miang již umlkl. Neuvěřitelné zdálo se jim toto poselství.

Až se budete někdy nacházet v nouzi, zavolejte Ho!“ řekl Miang. „Můžete Jeho moc prožít.“

Byl již pozdní večer. Muži se zavinuli do teplých dek a uložili kolem dohořívajícího ohně ke spánku. Na obloze stál bledý srpek měsíce. Miang dlouho nemohl usnout. Pohlížel na tmavou noční oblohu a jeho nitro hledalo Toho, Jehož služebníkem směl být. Nejvyšší byl neviditelný, to Miang věděl. Byl příliš vznešený pro lidské oči a lidské myšlení. Ale nebylo možné trochu z Jeho Vznešenosti vidět v Jeho Světle? Že kolem Něj muselo být Světlo, že On sám byl to Světlo, to Miang v nejhlubším nitru věděl. Kdykoliv v sobě naslouchal, vyvstávalo v něm něco, co neuměl uchopit a podržet. Chtěl-li vidět více, rozplynulo se to před jeho očima.

„To není nyní tvým úkolem, Miangu,“ šeptal jemný hlas v jeho nitru, který již jednou zaslechl. „Později ti bude ukázáno, po čem toužíš. Ale teprve až splníš, k čemu tě Nejvyšší potřebuje. Nehledej nyní dále.“

Hlas utichl a hluboký mír naplnil Miangovu duši. Na jemných perutích přišel spánek a unášel ho s sebou tam, kam jeho duše nevědomky toužila. Posílen a svěží probudil se do příštího rána. Byl sám. Pastýři se svými zvířaty již odtáhli dále. Nechali však vedle něj chléb a sýr. Tímto způsobem mu chtěli poděkovat. S chutí se pustil do tuhého chleba a přikusoval chutný sýr. Voda v blízkosti uhasila jeho žízeň.

Dal jsi mi jíst, Nejvyšší, děkuji Ti!“ pravil šťastně a chystal se na další pouť. Tu se v dáli zvířil prach, bylo slyšet dusot koní a pronikavé hlasy. Miang klidně čekal, co přijde. Věděl, že se mu nestane nic, co není Vůlí Nejvyššího.

S hlasitým povykem se k němu přihnala horda divokých jezdců. Obklopili ho a seskočili z koní. Jeden z nich, patrně jejich náčelník, na Mianga zahromoval:

Kdo jsi a odkud sem přicházíš?“

Miang klidně odvětil:

Jsem poutník a jdu ze severozápadu.“

Kam putuješ?“ pokračoval loupežník dále.

Tam, kam jsem poslán,“ zněla odpověď, jež náčelníka opět neuspokojila.

Kdo tě posílá?“ byla další jeho otázka, na niž Miang se vším klidem odvětil:

Můj Pán.“

A kdo je tvůj pán?“

S plesknutím dopadl kožený bič v hrozivé blízkosti na vysokou jezdeckou botu.

Nejvyšší,“ zněla Miangova krátká odpověď.

Hlasitě vřeštěli všichni smíchem při této odpovědi. Miang ale zůstal zcela klidný.

Tak právě vypadáš, mladíku, jako bys měl nějakého velkého pána,“ posmíval se náčelník, který dobře viděl, že na Miangovi není co si vzít. „Vemte ho s sebou.“

Obratně obtočili úzkými koženými řemínky Miangova zápěstí, který se nebránil. Jeden jezdec ho vzal za sebe na koně, a rád či nerad musel Miang s nimi. Neměl vůbec ponětí, co s ním nyní bude, ale pevně důvěřoval v ochranu Nejvyššího.

Celá tlupa, která zde viditelně znala každý kousek země, odjela prudkým cvalem pryč. Hnali se přes zdejší rovinu, potom odbočili do jedné úzké rokle, která, jak se zdálo, vedla jen do skalního bludiště, a prudce se otočili kolem jedné z vyčnívajících skal.

Užasle spatřil Miang široké údolí, v němž se pásla četná stáda. Tu a tam stály špinavé stany. Jeden z nich, který byl o něco větší a původně bohatěji vyzdobený, byl zřejmě vůdcův, neboť ten v něm zmizel a již se nevrátil.

Miang byl odveden do jednoho vzdáleného stanu a směl si tam sednout. Uvolnili mu pouta na rukou a více se o něj nestarali. Pokládali ho za příliš bezvýznamného, než aby se jím dále zabývali. Miang uvažujíc pozoroval své okolí. Vyhlíželo to zde ještě hůře než u Hisora. Ale to ho tolik netísnilo. Věděl, že zde má splnit nějaký úkol, a jen na tom mu záleželo.

Tady!“ ozval se drsný hlas, a hrubé mužské pěsti podávaly Miangovi kus masa a trochu chleba.

Miang vzhlédl. Vzdor vnější zanedbanosti, leželo v očích divokého druha něco dobromyslného.

Děkuji ti, příteli,“ řekl Miang.

Druhý zatřásl hlavou. „Nejsem tvůj přítel, ale máš určitě hlad. Zůstaň tu, dokud tě nebudou hledat.“

S tím opustil stan, a Miang byl ponechán o samotě. Jeho myšlenky putovaly do dáli a hledaly Fonga. Co by tomu asi řekl, kdyby viděl Mianga zde v tomto prostředí, jako vězně loupežníků? Miang se tomu musel usmát. Tak si mohl Fong jen stěží představovat jeho putování!

Tu se prudce otevřel vchod do stanu. Objevil se Miangův nedobrovolný „přítel“ a vyzval ho, aby ho následoval. Sotva kdo si všímal Mianga, když kráčeli mezi stany. Stávalo se zde častěji, že byl přiveden zajatec kvůli výkupnému.

Opět stál Miang před vůdcem, jenž ještě stále držel ve své pravici kožený bič. Pečlivě si prohlížel přistoupivšího Mianga, ale nemohl přijít na něm k žádnému závěru.

„Jaký je cíl tvé cesty?“ zeptal se najednou.

Miang na okamžik zaváhal. Co má tomuto muži říci? Nebude mu rozumět. Jakoby mu však přišla na jazyk odpověď, a on bez rozmýšlení řekl:

„Hledám lidi.“

„Hledáš lidi?“ opakoval vůdce. „Jak je chceš najít tady v horách? A proč je hledáš?“

Hledám je, abych jim dal poklady.“

Oči loupežníka lačně zazářily. Sice Miang nevyhlížel právě na to, že by s sebou nesl nějaký poklad, ale říkal to tak určitě, že ho loupežník vyzval:

„Dej své poklady ihned sem!“

To nemohu,“ odpověděl Miang.

A proč ne?“ vzkypěl ten druhý.

„Protože jsou viditelné jen lidem s čistýma rukama,“ řekl Miang slavnostně.

Loupežník se zarazil a mimoděk pohlédl na své ruce začernalé špínou.

Tomu nerozumím,“ řekl.

Ne, tomu nemůžeš rozumět, protože tvé ruce nejsou čisté. Máš je pošpiněné loupením a krádežemi.“

Miang nebojácně vynesl tato slova, ale zdálo se, že loupežník na nich nic nenašel.

„Mě se takový život líbí,“ řekl lhostejně. „Daří se nám dobře, přineseme si to, co potřebujeme.“

„Okrádáte jiné lidi a činíte je nešťastnými,“ pokračoval Miang dále. „Co kdyby přišel ještě silnější kmen a právě tak by okradl vás? Jaké by to bylo?“

Pchá,“ řekl lupič a opovržlivě plivl na zem, „není žádného, kdo by byl silnější než já.“

To se mýlíš,“ řekl Miang a vzpřímil se. „Jest Někdo, kdo je silnější než ty, proti Němuž ty nejsi více než zrnko písku pod Jeho nohama!“

Loupežník užasle zíral na Mianga.

Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl schopnější než já,“ pokoušel se Mianga odbýt, ale tento nemohl mlčet.

„Tak jako slunce stojí na obloze, tak jest někdo, kdo je Pánem nás všech, komu my všichni máme být poslušni! Kdo se proti Němu staví, ten se dočká rány!“

V Miangově postoji a slovech bylo něco, co učinilo dojem i na zatvrzelé srdce loupežníka. Sklopil zrak před Miangovýma rozzářenýma očima a řekl téměř rozpačitě:

„A ty znáš tohoto velkého Pána?“

„Ano, znám ho, a jsem Jeho služebník! Ne, Jeho vyslanec! Posílá mě k tobě, abych tě varoval. Zanech svého falešného konání, nebo se dočkáš špatného konce!“

Loupežník se nahněval a zvedl bič.

„Co se to opovažuješ, cizinče? Ukážu ti, že mně nikdo nebude poroučet!“

Bič zasvištěl, ale Mianga úplně minul, a ruka loupežníka padla stranou. Sám nevěděl, jak se to stalo.

Nemůžeš mi nic udělat, můj Pán to nepřipustí,“ řekl Miang klidně.

Loupežník se na něj chtěl vrhnout, ale jeho noha škobrtla o koberec, který ležel na zemi, a on celou vahou padl dolů. Zdálo se, že se zranil, neboť se ihned nezvedal. Miang mu pomohl vstát. Ukázalo se, že se nemůže postavit na pravou nohu, musela být zlomená.

Poznáváš již nyní moc mého Pána?“ zeptal se Miang.

Loupežník bez hnutí hleděl na Mianga. Něco takového ještě nikdy nezažil.

Jak to myslíš?“ koktal. Nebyl schopen jediné jasné myšlenky.

Miang se ihned chopil příležitosti.

„Myslím, že mocný Pán, o Němž ti říkám, a Jenž je také mým Pánem, ti ukázal, že mě chrání,“ řekl.

Loupežník nevěděl, co na to říci. Miang ale pokračoval:

Kdyby to bylo Vůlí Nejvyššího, mohl by tě i usmrtit. Jemu ale nejde o to, aby lidi usmrcoval. Chce je napravit, učinit z nich lepší lidi, kteří smí v radosti a štěstí žít na Jeho zemi. Rozumíš tomu?“

Loupežník prázdně hleděl na Mianga. Přišlo to vše příliš náhle, nemohl Miangova slova pochopit. Miang viděl, že mu musí nejprve pomoci jinak. Přivolal sem pomoc. Několik mužů zvedlo svého vůdce a položili ho na rychle připravené lůžko z měkkých kožešin a dek. Naříkal bolestí.

„Přiveďte sem mudrce!“ přikázal Miang překvapeným mužům. „Noha je zlomená, musí se s ní ihned něco udělat.“

Jeden z mužů vyšel ven a za chvíli se vrátil se starcem s šedivým vousem, který nohu pečlivě prohlédl a potom jedním pohybem zlomenou kost zase narovnal. Pacient zakřičel bolestí, ale ihned zase utichl. Noha byla vyztužena dřevěnou laťkou a ovinuta. Pak bylo vše v pořádku. A co se mělo dít dále?

Huda, vůdce, nebude moci delší čas sednout na koně. Kdo bude velet kmeni místo něj? Tázavé pohledy padaly na ležícího, který však, jak se zdálo, nechtěl dát odpověď.

„Nechte mě s tímto zde o samotě!“ přikázal a ukázal hnědočerným ukazovákem na Mianga.

Ostatní poslechli, i když s viditelnou nevolí. Příliš velký respekt před Hudou neměli. Miang ale mlčel. Uměl čekat. A mlčení panovalo potom ve stanu ještě dlouho, dokud se Huda konečně nerozhodl ho přerušit a započít tak hovor.

Co jsi to říkal předtím o svém velkém Pánu?“ zeptal se. „Jak jsi ho nazval?“

Miang se těšil z této otázky, a rád dal vysvětlení.

„Jeho jméno jest Nejvyšší, protože On je vyšší a vznešenější než všechna knížata země. Jemu sloužím, a On ti ukázal, jak může své služebníky ochraňovat. Ležíš zde nyní bezmocný na svém lůžku, neschopen se zvednout a učinit jediný krok. Cítíš nyní Jeho sílu?“

Huda opět mlčel. Dlouho rozvažoval Miangovu otázku. Potom řekl zcela nečekaně: „Pak bych se chtěl také stát Jeho služebníkem!“ -

 


9. část

 

Myslíš, že bys byl potom chráněn před všemi nebezpečími, a tuto ochranu by sis také rád zajistil?“

Huda přikývl. Zdálo se to být zcela jednoduché. Byl-li někdo, kdo byl silnější než on, divoký loupežník, potom bylo lepší stát se služebníkem tohoto silnějšího. Miang četl mu tyto myšlenky z očí.

Myslíš, že by Nejvyšší chtěl služebníka, který od Něj chce jenom něco požadovat? Co Mu dáš za to, že tě bude ochraňovat?“

To bylo pro Hudu, který dosud stále jen požadoval a bral, a nikdy nic nedával, něco zcela nového.

Jsem Mu něco dlužný? Tak řekni, co Mu musím zaplatit,“ řekl, a zdálo se, že tím je pro něho opět vše vyjasněné. Taková silná ochrana by mu přece také přinášela větší poklady, může tedy klidně slíbit něco odevzdávat.

Ale Miang dal mu znovu zcela nečekanou odpověď:

„Nejvyšší nechce od svých služebníků žádné poklady. On požaduje něco jiného než takové protivyrovnání, které vy znáte!“

A co to je?“ zeptal se Huda napjatě.

„On žádá od svých služebníků poslušnost a věrnost,“ řekl Miang důrazně.

Poslušnost a věrnost - to byly pojmy, které Huda v celém svém životě ještě nepoznal.

Co tedy přikazuje?“ ptal se nedůvěřivě.

Bylo tedy přece jen na zvážení, jestli se má postavit do ochrany tohoto Mocného. Ale bolest v jeho noze mu opět připomněla, co se událo.

On přikazuje, aby si lidé navzájem pomáhali, a ne si vzájemně škodili. Přikazuje mír, a ne loupení! Neboť všichni lidé jsou Jeho tvory, i ty, Hudo! Mají se snášet a jeden druhému pomáhat.“

To se Hudovi nelíbilo. Kde pro něj zůstala nějaká výhoda? Ale přesto chtěl poslouchat dále.

Vyprávěj mi více o Nejvyšším,“ prosil, a Miang rád učinil, oč byl žádán. Vyprávěl o Bohu jako o Nejvyšším, který všechno stvořil a kterému vše patří. Mluvil o Jeho služebnících, o obrech a malých bytostech v horách i dolinách, ve vodě a ohni, a Huda bez ptaní poslouchal. Jeho oči byly stále větší a pohledem visel na Miangových rtech jako dítě.

Pro dnešek toho bylo již dost,“ řekl Miang konečně. „Potřebuješ nyní klid. Zítra ti budu vyprávět dále.“

Hudovi to bylo vhod. Příliš mnoho se toho na něj sesypalo, a brzy ležel klidně podřimujíc.

Venku ale mezi jeho lidmi panoval zřetelný rozruch.

Muži prudce gestikulujíc spolu hovořili. Přeli se patrně o to, kdo má nyní nastoupit na Hudovo místo. Nějaký hrubě vyhlížející muž se postavil na veliký kámen a křičel do davu:

„Následujte mě, znám místo, kde nalezneme tučnou pastvu a s jistotou tam budeme moci zůstat, dokud si nevyhlídneme, kam se máme vydat na další lup.“

Někteří křičeli na souhlas, mnozí se ale od něj odvrátili, neboť jeho vznětlivost je přiměla k rozvaze. Chtěli vyčkat, jak rozhodne Huda.

Příštího rána, když Miang vyšel před svůj stan, viděl, že řada stanů byla zbourána a část loupežníků odjela. Přišlo mu to vhod, ti co zůstali, musí být jistě tou lepší částí z nich. A tak to také bylo. Nespokojenci, kteří nechtěli nic jiného než loupit, jejichž myšlenky byly nasměrovány jen k rabování a ničení, odešli. Ostatní chtěli čekat, dokud se Hudova noha opět neuzdraví.

Zlomená noha přinutila Hudu prožít nedobrovolně něco, co v celém svém životě ještě nezažil. Probouzely se v něm myšlenky, které stále odháněl. Před jeho vnitřním zrakem vyvstávaly obrazy, které neviděl rád, které mu ale braly všechen klid: bědující muži a ženy, plačící děti, jež byli všichni zahnáni ranami biče, bečící dobytčata, hnaná přes veliké dálky, lhostejno, že z nich mnoho cestou pomřelo, hořící osady. Nebyly to žádné pěkné obrazy, jež musel Huda shlížet a vidět se v nich stále jako středobod ničivé síly, jako hlavní původce. Jako hlavní viník!

Jistě, přineslo jim to bohatství. Ale stali se tím vlastně také šťastnějšími? Pořád zde byly hádky a rozepře, a kdyby Huda nevládl železnou pěstí, stále znovu by kolem sebe musel pociťovat vzdorovitost. To viděl nyní zcela zřetelně, a nepřekvapilo ho, když mu ohlásili, že zhruba třetina mužů se od něj již oddělila a opustila ho. Necítil pro to žádnou lítost. Ano, chtělo v něm vyvstat něco jako ošklivost před jeho dosavadním životem. Tu mu přišel na mysl Miang. Nechal jej tedy ihned zavolat.

S veselou tváří vstoupil Miang do stanu, v němž Huda stále ještě nemohoucně ležel na svém lůžku. Miang poznal, že v duši tohoto muže vzplály boje, a šetrnou rukou zasáhl a snažil se přivést Hudu k plnému poznání jeho hanebných činů. Časem se mu to také podařilo, neboť Hudova duše se chopila tiché touhy po něčem lepším. Den za dnem seděl Miang u Hudova lůžka a obdělával stále kypřejší půdu jeho duše. A přišel okamžik, kdy Huda propukl v pláč, v pláč lítosti nad sebou samým. A Miang věděl, že vyhrál, a děkoval z celého srdce Nejvyššímu.

Ty jsi mi dal sílu, Nejvyšší, děkuji Ti!“

Teprve nyní mohlo vědění o Nejvyšším zapustit kořeny v úrodné půdě Hudovy duše. Ten den, kdy se Huda opět postavil na své nohy a odvážil se k prvním krokům, stál před Miangem zcela jiný muž než před několika málo týdny.

„Co se ale má nyní dít?“ ptal se ustaraně.

„Nyní musíš napravit to, čím jsi se prohřešil. Potom ti Nejvyšší bude moci odpustit,“ pravil Miang.

To bylo pro Hudu nejtrpčí, předstoupit před své lidi a přiznat svou chybu. Ale Miang se postavil vedle něj a podporoval ho, a výsledek byl zcela překvapivý. Z těch, kteří zůstali Hudovi věrni, byli mnozí divokým životem a stálým neklidem unaveni. Spokojili se s tím, že nyní budou žít pravdivě a povedou klidný život. Ale kdo je ve své blízkosti strpí? Všude se jich obávali a každý před nimi prchal, nikdo je nebude chtít ve svém sousedství snášet.

Musíte jít a vrátit ukradený dobytek,“ přikázal Miang, „potom lidé uvidí, že to myslíte vážně.“

Huda prosil Mianga, aby u nich ještě nějakou dobu zůstal a pomohl jim začít s novým životem. Miang rád souhlasil, když viděl, že tyto lidi ještě samotné ponechat nemůže. Jejich chtění bylo zatím příliš slabé, stále ještě nenacházeli náležitě nový život, se kterým chtěli začít, a především, nenalezli dosud žádné místo, kde by mohli zůstat.

Tu přinesl jednoho následujícího rána vyslaný zvěd zprávu, že jenom dva dny cesty daleko se usadil kmen Aulů, který loňského léta oloupili. Zde se našla nejlepší příležitost k novému začátku! Miang navrhl, dojít s vyslanci k Aulům, pokusit se jim nabídnout náhradu všech škod a uzavřít s nimi trvalý mír, který by oběma dával možnost žití. Vděčně přijal kmen tuto výzvu, a už příštího rána vyšel Miang, doprovázen přibližně tuctem starších mužů, směrem k Aulům.

Všechno šlo podle přání. Sice Aulové nejprve nechtěli loupežníkům a jejich slibům důvěřovat, ale když se Miang zaručil za pravdu jejich slov a nabídl plnou náhradu škod, byli odhodláni těmto někdejším loupežníkům pomoci k novému životu. Oboustranně si slíbili pomoc, ocitne-li se jeden nebo druhý v nouzi.

Miang zůstal ještě nějakou dobu u loupežníků, jež se nyní snažili o pravost žití, učil je a vyučoval vědění o Nejvyšším. Když se pak musel s nimi rozloučit, slíbil jim, že později je opět bude chtít vidět. Pro něj to nyní znamenalo vydat se znovu dále svým poutním životem, nevědouc, kam ho povede. Vlastních přání se Miang už dávno zřekl. Byl šťastný, mohl-li se nechat vést. Co mělo být jeho příštím cílem?

Nějaký vábivý hlas ho volal do dáli. Věděl, že se má ještě mnoho co učit, než se stane úplným a celým, a to bylo nejvnitřnější žhavou touhou jeho plamenného ducha. Stále silněji vyvstávala v něm za tichých, osamocených nocí vzpomínka na slib, který ho zavazoval, a který musel splnit. Při tom tkala se silná, neviditelná vlákna od Mianga k vyšším světům, z nichž přicházela k němu síla a moudré vedení. Vděčně to přijímal, i když to vědomě nepoznával.

Míjely dny, v nichž Miang nepotkal žádného člověka. Jeho zásoba jídla, kterou mu dali pastýři s sebou, pomalu docházela. Tu jednoho večera, když opět stoupal vysokohorským průsmykem a kolem něj byla pustina, narazila jeho noha do navršeného kamenného monumentu, ostře se tyčícího vzhůru k večerní obloze. Kdyby o něj Miang nezakopl, ani by si ho nevšiml. Nyní na něj upřel svůj zrak a pozorně si ho prohlížel. Nevyhlížel, jako by ho stavěly obří ruce, na to byl příliš malý a jaksi jiný. Hovořil o lidských rukách a lidském díku. Ale jak ho mohli v této pustině vytvořit lidé? Miang se rozhlížel kolem. Nic nebylo slyšet, kromě zurčení malého potoka, který si hledal cestu dolů mezi kamením, mechem a trsy skromné trávy. Tu padl jeho pohled na skulinu ve skalách. Jako by uvnitř svítilo světlo, a jasně zářilo odtud ven.

Bez rozmýšlení zamířil Miang dovnitř, a po několika tápavých krocích úzkou chodbou se ocitl v prostorné jeskyni, do níž pronikalo světlo z otvoru ve středu stropu. Před sebou uviděl stojícího starce se zavřenýma očima a s rukama zvednutýma v modlitbě. Jeho rty se tiše pohybovaly. Miang se neodvážil již žádného dalšího kroku. Čekal, až se duch poustevníka opět obrátí k svému pozemskému okolí. Ten otevřel oči a bez známek překvapení vzal Mianga na vědomí. Patrně ho očekával. Dlouho si ho prohlížel svýma jasnýma a hluboko pronikajícíma očima, které zdály se proniknout až na dno jeho duše. Potom ukázal na kamenné sedátko a začal mluvit:

Byl jsi mi ohlášen, žáku. Mám tě naučit tomu, čemu mohu. Začneme.“

Bez čehokoli dalšího začal Miangovi vyprávět o vznešeném, moudrém a všemohoucím Bohu, před Jehož Mocí a Silou se země třese, skály padají a hvězdy tmavnou. Hovořil o Velikosti Toho, který může skosit srpem svého hněvu lidstvo, jež se vydá po falešných a zlých cestách, Jehož láska ale stojí nad lidským životem jako všemohoucí slunce, prozařuje ho a hřeje, a vede k rozvinutí, když se lidé Jeho ruce poddají.

Miang bez dechu poslouchal, a ještě dlouho po tom, co mudrc skončil, proudila k němu z jeho slov síla, jakou ještě nikdy nepoznal. Každé starcovo slovo žilo v něm dále, zapouštělo kořeny a vyrůstalo, rozvíjelo květy a neslo plody. Z mlčení, jež vždy dlouhý čas po mudrcově vyučování následovalo, vyrůstaly Miangovi nejzralejší plody poznání.

Dlouho žil Miang navenek tiše, vnitřně však v nejčilejším pohybu, u Huanga, poustevníka ze skalní jeskyně Karakora. Blažené byly pro něj tyto měsíce, kdy Huang snímal z jeho duchovního zraku jeden závoj za druhým a kdy zářila k němu z dáli vznešenost Nejvyššího stále jasněji, stále světleji a stále mocněji. Proudy síly tekly k němu v tichých nocích, když nehybně ležel na svém lůžku a široce otvíral své nitro, aby využil každou kapku požehnání, jež mu byla poskytnuta. A v tomto mlčení bezděčně narůstala jeho vlastní vnitřní síla. Nasbíral bohatství pro budoucnost, nepomíjející bohatství, jež se ve ztišení rozmnožovalo, přinášelo své ovoce a bylo pevným základem pro další bohatství.

Miang byl nyní zcela navyknut mlčení. Naslouchal Huangovu vědění a jen zřídka kladl otázky, neboť věděl, že vznesl-li své ještě nejasné poznání v tichu svého nitra, proudila k němu ihned ze všech stran úplná jasnost, a on se nepotřeboval dále tázat. Tak se učil na sobě samém prožívat blahodárnost a moc mlčení. Pro jeho celý život mělo to veliký, ba rozhodující význam. Z hlubokého, stálého a nekonečně sílyplného mlčení jeho duše mu vyrůstalo poznání o Poznání, vědění o Vědění. Rychleji, než mu bylo milé, uplynul tento učební čas. Jedné noci přišel opět světlý přítel k jeho lůžku a vyzval ho, aby Huanga opustil.

Naučil tě, co věděl, jeho úloha k tobě se skončila. Nyní smí odejít domů do věčných nebeských zahrad, a tam nahoře dále sloužit v radosti.“

Tak řekl světlý posel Boží, a Miang se musel tomuto rozhodnutí podrobit. Bez otázek a bez nářků, jen naplněný hlubokým díkem, loučil se s Huangem, který se mu stal tak drahým a kterého už v tomto životě neměl opět vidět. Žehnajíc položil mu stařec ruce na hlavu.

Vydej se svou cestou, Miangu, vyslaný služebníče Nejvyššího. Přines lidem, kteří po tom touží, vědění, které v sobě nosíš. Pomoz jim v jejich slabosti najít pravou cestu.“

Děkuji ctihodnému otci za všechnu dobrotu, kterou mi prokázal,“ bylo všechno, čím Miang mohl starci oplatit.

S tím se rozloučil, aby se již nikdy nevrátil do těchto míst. Ještě jednou se ohlédl po kamenném monumentu, jenž Huang postavil před jeho příchodem, aby Mianga upozornil. Potom uhodil srdnatě svou putovní holí do kamenné země a vydal se k sestupu na jih, do nové země, k novým lidem, jejichž řeči asi nebude ani rozumět. Ale stále bude u lidí nacházet stejný strach, stejnou nevědomost a stejně bezduchou tíseň. Vesele kráčel dále do nového dne, připraven sloužit a pomáhat.

Miang, jak zřetelně cítil, završil jeden úsek svého života. Jako poupě, které otevírá své skryté a ochraňované okvětí, tak stál nyní jeho duch před plným rozvinutím. Učení moudrého Huanga bylo jako jarní slunce, jež toto okvětí vedlo k otevření. Tak lehce se Miang ještě nikdy necítil, jako nyní, když sestupoval příkrými svahy pohoří na jih. Život ležel opět před ním jako ještě nevyřešená hádanka. Co dalšího mu přinese? -

 

 


10. část

 

Netrvalo tentokrát dlouho, než znovu potkal lidi. Byli to pastýři. Byli však jinak oblečení, než ti, které doposud poznal, a také jejich řeč se od Žlutého kmene a Waringů lišila. Jejich hlasy zněly o něco měkčeji, ale mohl jim ještě dobře rozumět. Přátelsky nabídli Miangovi chléb, kyselé kobylí mléko a sýr, a on to vděčně přijal. Zdálo se mu těžké s těmito přátelskými lidmi déle mluvit. Odvykl hovoru. Ale oni o to ani nežádali, a s úctou pohlíželi na mladíka, jehož zářící oči hovořili o planoucím duchu v jeho nitru. Přijímali to, aniž by o tom dále přemýšleli.

Miang sestupoval dál a dále dolů, vstříc novým prožitkům. Neptal se a nemudroval, následoval hlas svého nitra, jenž ukazoval stále ještě na jih. Svahy, které byly již pokryty kvetoucími křovinami, vyhlížely přívětivěji. Kopce byly nižší a porostlé šťavnatější a bujnější travou, stáda početnější. Lidé, kteří zde žili v pevných osadách z plochých domků, jež jakoby se tulily k horským rozsedlinám, vyhlíželi spokojeně. Jejich hlasy působily na Miangův sluch ještě cizeji, ale on si nevědomky na tyto zvuky zvykal a nebylo mu zatěžko porozumět. Když se u nich mlčky objevil, ochotně mu poskytli potravu na cestu. V tomto tichém putování přijal Miang do své duše mnoho. Byla to zcela nová prožití, která ještě neuměl zachytit slovy, která však měla později přinést užitek.

Jednoho večera došel do větší osady, v níž panoval veliký rozruch. Mnoho lidí se seběhlo a křičeli jeden na druhého. Ukazovali na západ. Miang však nemohl porozumět, čemu toto pobouření patří. Tiše zůstal stát v blízkosti rozčileného davu. Tu se z něj oddělila žena s dítětem v náručí. Hlasitě vzlykajíc, chtěla Mianga bez povšimnutí minout. On však, následujíc neodolatelné pohnutí, položil pravici na její paži, a v tomto pohybu bylo něco tak naléhavého, že zůstala bezděčně stát a pozvedla své oči plné slz k němu.

„Co tě trápí, sestro?“ zeptal se Miang, a jeho klidný pohled se snášel jako balzám na její duši.

Vzlykajíc žena odpověděla: „Chtějí mi vzít mé dítě, prý je nečisté a přinese nám mnoho neštěstí. Ale já jim ho nedám, zcela určitě ne. Raději ať mě zabijí!“

„Buď klidná,“ řekl Miang zvučným hlasem. „Nikdo ti nesmí vzít tvé dítě, které ti Nejvyšší daroval, abys z něj vychovala člověka.“

Při těchto slovech žena hlasitě zavzlykala, a dítě, asi tříletý chlapec, který měl dosud svou tvář schovanou na jejím krku, otočil svůj pohled k Miangovi. Ten se hluboce ulekl, neboť v dětských očích spočíval divý, nezkrotný pohled šelmy. Ještě nikdy nic podobného neviděl.

„Co je s tvým synem?“ zeptal se vlídně, a žena vyprávěla:

Hun-fu byl až do nedávna milé a vždy mírné dítě. Ochotně poslouchal a byl mojí jedinou radostí, neboť jsem vdovou. Můj muž se zřítil ze skal, když zachraňoval zaběhnuté zvíře, a zůstal tam celý rozbitý ležet. Od toho dne se Hun-fu změnil. Úlekem onemocněl, když viděl, jak nesou zmrzačenou mrtvolu jeho otce domů. Propadl v křeče, a když se opět probudil, kousal a škrábal každého, kdo se k němu chtěl přiblížit. Nyní ostatní říkají, že do něj vešel zlý duch a jeho duše následovala otce do meziříše. Já ale miluji své dítě a nechci ho vydat.“

Útrpně tiskla chlapce k sobě. Tento však začal být neklidný. Zdálo se, že nemohl snést Miangovu blízkost. Chtěl se matce vytrhnout, a tloukl do ní, když ho nechtěla pustit. Miang ale spatřil něco, co ještě nikdy neviděl. Spatřil duši dítěte, plachou a ustrašenou, téměř bez života, stísněnou temným stínem, který se na ní přichytil a okrádal ji o dech. A ten tmavý stín na Mianga vyhrkl a volal zlými, hanebnými slovy, před nimiž se matka ulekla.

„Nech nás jít,“ prosila, ale Miang zavrtěl hlavou.

„Chci tobě a tvému dítěti pomoci,“ řekl, a hledíc pevně dítěti do očí nutil temný stín podvolit se jeho vůli. Miang, sesbírajíc všechnu sílu své duše, zvedl své ruce a prosil:

„Nejvyšší, shlédni sem dolů k nám! Pohleď na toto dítě, k němuž se přikradlo zlo! Osvoboď ho od tohoto břemena.“

Miang se vroucně modlil, a kolemstojící jako přikovaní naslouchali. Zatímco se Miang modlil, křičel zlý duch z chlapce a chtěl se bránit. Miang ale položil chlapci ruku na hlavu a projela jím síla shůry, jež dále vřele přecházela na chlapce. S výkřikem vzteku opustil temný jeho tělo a dítě padlo matce bezvládně do náruče.

„Je uzdraven,“ řekl Miang zvonivým hlasem, a síla, jež z něj vycházela, byla tak mocná, že se nikdo neodvážil odporovat.

Hluboce otřesena se žena otočila a spěchala ke svému obydlí. K Miangovi ale přistoupil jakýsi muž a ptal se:

„Kdo jsi, cizinče? A co tady u nás děláš?“

Miang klidně namířil svůj jasný pohled na tázajícího:

„Potřebuješ také pomoci, že se mě ptáš?“

„Věru, musíš být mudrc, že to ihned poznáš,“ odpověděl muž s obdivem. „Doma leží moje žena už týdny nemocná, nikoho již nepoznává a odmítá všechnu potravu. Nikdo jí nedokáže pomoci. Smím prosit tebe o tvoji pomoc?“

V slovech prosícího byla důvěra, a Miang věděl, že i zde pro něj byla nová příležitost k působení. Rád následoval muže, který ho spěšně vedl k jeho chudé, o něco níže položené chatě.

Uvnitř bylo dusno. Vzduch prozrazoval blízkost těžce nemocného člověka. Miang šel blíže. Ještě poměrně mladá žena se neklidně převalovala na svém lůžku. Její rty mumlaly nesrozumitelná slova. Muž k ní tiše přistoupil a promluvil na ni. Patrně to neslyšela. Její široce otevřené oči zdály se být bez pohledu. Vypadalo to, jakoby ve veliké dáli spatřila něco, z čeho nemohla odtrhnout svůj zrak a co ji naplňovalo hrůzou.

Miang se niterně ponořil do hluboké modlitby. Potom uchopil jednu z neklidných rukou do svých dlaní a zcela tiše ji držel. Trhavé pohyby těla se ihned uklidnily a muž to rozradostněně přijímal. Stěží se odvažoval dýchat. Upřeně pozoroval Mianga. Co bude nyní dělat?

Miang zavřel oči, zatímco stále držel ruku ženy. Beze slov prosil o sílu ku pomoci této duši a k osvobození od jejího utrpení. Před Miangovým zrakem vyvstávaly obrazy. Viděl ženu jako čilé, mladé děvče v kruhu jejích sourozenců. Zdála se být z nich nejveselejší. Viděl ji ve vlastním domě po boku svého muže, šťastnou a spokojenou. Poté padl na ni nějaký stín a uchvátil ji. Potom se zhroutila a temná ruka tiskla její hrdlo, že zápasila o dech.

Miang se obrátil k muži:

„Co se stalo toho dne, kdy tvá žena onemocněla?“ zeptal se vážně.

„Nevím již, je to tak dávno, pane.“

„Rozpomeň se, jinak tvá žena zahyne,“ žádal Miang.

Muž se začal chvět a sklonil zrak. Minuty míjely, mlčení začalo být tíživé. Nemocná sebou sténajíc přehazovala.

„Mluv!“ přikázal Miang ještě jednou. „Podívej se na ni, dlouho to již její tělo nevydrží.“

Muž koktajíc začal: „Ó, ty velký mudrci, který všechno vidíš, chci ti říci, co také moje srdce tíží od toho nešťastného dne, a co jsem ještě nikomu nesvěřil.

Hu-na, moje žena, byla jednoho rána ve svatyni, aby přinesla oběť. Chtěla opět prosit, aby nám byl seslán syn, neboť jsme stále bezdětní, a tuto hořkost jsme museli dennodenně snášet. Bylo to naším největším přáním, pro nějž jsme již častokrát přinášeli oběti, avšak stále marně.

„Musíme přinést větší oběť,“ řekla mi Hu-na. „Nestačí, že nosím plody a květiny. Musí to být něco živého, když nám má být sesláno živé dítě.“

Ale kde jsme měli oběť vzít? Jsme chudí, jak vidíš, ó mudrci, a máme jen to nejnutnější. Ale Hu-na neměla klidu. Den a noc mě trápila s přáním, že musím přinést živou oběť. A nakonec jsem jí přislíbil jednu opatřit. Tajně jsem šel k mému sousedu, ukradl jim beránka a přinesl ho mé ženě. Byla přešťastná, a společně jsme ho nesli ke svatyni, abychom ho obětovali.

Kněz ho usmrtil a přislíbil nám, že naše prosba nyní bude splněna. Ale doufali jsme marně. Hu na zůstala dále bezdětná. Zahnízdilo se to v její duši jako nějaká nemoc. Kde viděla matky s malými dětmi, musela se odvrátit. Začala jiným, šťastným matkám závidět. Ve dne v noci nemyslela na nic jiného, než jak by mohla přijít k dítěti.

A potom přišel ten osudný den,“ muž zaváhal, jako by nemohl mluvit dále. Ale Miang od něj neodvrátil svůj pohled.

Moje žena mě opustila, nemohla to déle vydržet. Když jsem se probudil, bylo její lůžko prázdné. Netušil jsem nic dobrého. Ve chvatu jsem ji všude hledal, ale nikde nebyla po ní ani stopa. Vyšel jsem před dům, ale také zde nemohl jsem nalézt nic, co by mi prozradilo, kam se mohla vydat. Tu mě napadlo, že často v poslední době pohlížela na příkrý svah nad naší dolinou a často se vyjadřovala: „Kdo by skočil dolů z těchto vysokých skal, ten by nalezl svůj klid.“ Tu jsem věděl, kde ji mám hledat, a hnal jsem se za ní. Byla ale již daleko napřed, a musel jsem se ze všech sil namáhat, abych ji dohnal. Bez dechu stoupal jsem vzhůru, sbírajíc všechny síly, a když jsem odbočil úzkou cestičkou kolem skalního hrotu, tu jsem uviděl moji ženu před sebou, jak se rozhlíží a spěchá výš a výše, jako by ji hnala nějaká neviditelná síla na nejvyšší vrchol.

Pevně k sobě tiskla nějaký uzlíček. Nemohl jsem rozeznat, co to mohlo být, že si to vzala s sebou. Ale když jsem se dostal blíž, slyšel jsem z uzlíčku vycházet tiché naříkání, a velmi jsem se ulekl. Na okamžik musel jsem zůstat stát, abych nabral dech, a tento okamžik stačil, aby se mi opět stala nedosažitelnou. Jakoby neznala žádnou únavu, žádnou závrať, stoupala bez opory dále na vyčnívající hranu vysokého skalního masivu a odtamtud hodila plačící uzlíček do hlubiny. Potom se předklonila a hleděla za ním.

Mě zamrazilo. Sebral jsem své poslední síly a chytil jsem ji ještě za rukáv, když se právě rozhodla sama skočit. Jakoby ji opustily všechny její síly, padla do mého náručí, a já ji odtáhl zpět od nebezpečného okraje.

„Hu-no, co jsi to učinila?“ volal jsem a zatřásl s ní.

Tu se probudila jako ze sna.

„Dítě!“ volala. „Musím obětovat dítě, potom mi bohové jedno sešlou!“

„Kde jsi vzala to dítě?“ ptal jsem se zděšeně.

Pohlédla na mě a odpověděla:

„Nikdo mě neviděl, vplížila jsem se tam úplně tiše, a vzala ho Fu-se. Ona má ještě hodně dětí, nebude jí chybět.“

Prudce jsem s ní ještě jednou zatřásl a volal pln zděšení:

„A ty jsi hodila to maličké dítě do propasti? Neslyšela jsi jeho pláč?“

„Slyšela!“ řekla Hu-na, a v tichu kolem jsme zřetelně zaslechli naříkavý křik, nesoucí se zdola. Zněl žalostně bezmocně a Hu-na se roztřásla po celém těle, když ho zaslechla. „Bohové oběť nepřijali!“ šeptala, a potom padla v bezvědomí k mým nohám.

Zvedl jsem ji a odnesl domů. Nemohl jsem se o dítě postarat, ona by tam jinak umřela, a také nevedla odtud dolů, kam uzlíček dopadl, žádná cesta. S velikou námahou se mi podařilo ji donést domů, ale od té doby zde leží tak, jak ji vidíš, ó mudrče. Prosím tě, když znáš nyní pravdu, pomoz jí, pomoz mé Hu-ně!“

Hluboce otřesen Miang vyslechl vyprávění o zbloudění této lidské duše. Jako ohromná kletba ležela na ní těžká vina a nedopřála jí uzdravení. Co se s tím dalo dělat? Cítil, že se žena uklidňuje pod dotykem jeho ruky, kterou položil na její rozpálené čelo. Dlouho ji tam nechal ležet, a přemýšlel o tom, co slyšel. Takto se ti lidé zapletli do viny, a nyní se nemohli z té sítě osvobodit. Nemocná opět zasténala. Otevřela oči, a poprvé v nich šlo číst něco jako procitnutí.

Miang se nad ní sklonil.

„Hu-no,“ řekl, a jeho zvonivý hlas naplnil celou místnost. „Hu-no, lituješ, čeho jsi učinila?“

Žena zvedla polekaně ruku na obranu. Miang ale nepovolil a nutil ji, aby mu hleděla do očí.

„Ukradla jsi matce její dítě v bludu, že jeho obětováním si můžeš pomoci! Což nevíš, že jsi tím na sebe naložila těžkou vinu? Pohleď na matku, jež pláče nad ztraceným dítětem. Toto ti mělo pomoci k dítěti? Tímto jsi duši, jež se k tobě chtěla přiblížit, cestu zatarasila. Nyní nemůže k tobě přijít, neboť tvá vina stojí mezi ní a tebou.“

Hu-na propukla v horoucí pláč. Jako by se tím uvolnila křeč, jež ji tak dlouho držela v zajetí.

„Co mám dělat?“ naříkala.

Naprav to,“ řekl Miang.

To nemohu,“ znovu Hu-na naříkala, a její pláč zesílil.

Něco lze vždy napravit,“ utěšoval ji Miang.

Pomohu ti přitom, ale především pros Nejvyššího o odpuštění, neboť jsi ho svým zločinem velmi rozhněvala.“

Hu-na byla nyní ochotná ke všemu, a Miang mohl do rozryté duše nešťastné ženy zasévat první zrníčka lepšího poznání. Potom se otočil na muže.

Dobře se o ni starej, aby znovu načerpala síly,“ přikázal. „Později opět přijdu a pomohu jí dále.“

Muž chtěl překotně děkovat, ale Miang se odvrátil. Musel na čerstvý vzduch, nemohl tu déle vydržet. Vyšel ven a zhluboka se nadýchl. Cítil se lépe, když stál na volném prostranství, a mimovolně namířil své kroky dále ven, pryč od tohoto malého obydlí. Chalupy byly brzy za ním. Ocitl se na cestě, která ho vedla skrze polovysoké kvetoucí křoviny. Zhluboka vdechoval vůni květů. Jak to bylo osvěžující po dusném vzduchu v místnosti.

Tu potkal neobyčejný průvod. Šli mu naproti muži s jakýmisi nosítky. Patrně na nich ležel nemocný. Byl přikrytý, takže nebylo vidět, kdo byl pod přikrývkou schován. Miang zůstal stát a chtěl nosiče nechat projít kolem, ale něco nevysvětlitelného ho nutilo zeptat se, co nesou. Ochotně položili nosiči nosítka na zem a otírali si pot z čela. Zdálo se, že krátký odpočinek jim byl vítaný.

„Neseme Hunga ke knězi. Je starý a jeho duše je připravena odejít do meziříše,“ odpověděli.

„Mohu ho vidět?“ prosil Miang, a nosiči odkryli přikrývku.

Miang před sebou spatřil starou, ošlehanou tvář, jež nesla stopy vysokého stáří. Muž klidně ležel a tiše oddychoval.

Už chtěl Miang jít dále, když tu musel se ještě zeptat:

Kam ho nesete, muži?“

Do svatyně, ke knězi, který odříká své modlitby a pomůže mu nalézt cestu,“ odpovídali zcela samozřejmě.

Do meziříše?“ ptal se Miang. „A co tam bude dělat?“

„Tam bude čekat, dokud opět pro něho nebude připraveno nějaké tělo, v němž by mohl přebývat. To jeho nynější již příliš zestárlo.“

A tak přicházíte stále znovu do nového těla?“ ptal se Miang. „Můžete si ho vybrat?“

To nevíme,“ odpověděli nosiči, a již zvedali nosítka a chtěli pokračovat dále. Při zvedání nosítek se ale cosi u starcových nohou pohnulo, přikrývka sklouzla, a Miang viděl, že tam leží ještě někdo, jakési malé dítě, jež ho nyní pozorovalo svýma velkýma očima.

Co je to za dítě?“ zeptal se. A nosiči mu opět dali vysvětlení:

„Hung ho nalezl před několika týdny v křovinách. Plakalo, a on zaslechl jeho nářek. Vystoupil k němu a přinesl ho. Chce ho přinést knězi.“

Miangem trhlo. Mohlo to být dítě, jež Hu-na hodila dolů? Byla by taková zázračná záchrana možná? Nechal si od mužů popsat místo, kde ho Hung našel. Nebylo pochyb, stal se tu zázrak a Hu nina duše směla být od nejtěžší viny osvobozena.

Dejte mi to dítě,“ řekl užaslým mužům. „Vím, komu patří a vrátím ho matce.“

Nic proti tomu neměli, a tak vzal Miang lehké břímě a s veselým srdcem kráčel k Hu-nině chatě.

Muž ho tam věru neočekával. O to větší bylo překvapení, když se tak rychle vrátil a když položil dítě do Hu-niny náruče. Slzy jí vytryskly proudem a odplavily poslední pomatené myšlenky.

„Nyní můžeš svou nepravost znovu vyrovnat, Hu-no,“ řekl Miang rozradostněně. „Vrať nešťastné matce dítě nazpět a popros ji o odpuštění.“

„Bude potom pryč překážka mezi mnou a duší, která chce přijít?“ ptala se Hu-na nesměle.

Miang přisvědčil:

„Jestliže svého činu upřímně lituješ a nebudeš chtít již nikdy nic takového udělat, pak může být ještě všechno dobré. Nyní musí tvůj muž zavolat matku dítěte, neboť ty jsi příliš slabá, abys k ní mohla dojít.“

Tak se stalo. Fu-sa přitiskla své dítě k sobě, a ze samé radosti, že se s ním opět shledala, zapomněla se na Hu-nu hněvat. A Miang mohl nyní těm šťastným lidem vyprávět, jaká podivuhodná pomoc dítě zachránila a od koho ta pomoc přišla. Nalezl všechna srdce otevřená, neboť žal i radost je pomohly otevřít.

Miang musel slíbit, že opět přijde a poví jim více o Nejvyšším. Jeho úloha na tomto místě zdála se být skončena, jen jedno ho ještě velmi zaměstnávalo: víra v opětovný příchod z „meziříše“. Prosil svého světlého přítele, aby mu pomohl s vyjasněním této otázky, a bylo mu to dáno. -

 

 


11. část

 

Směl vidět cestu, po níž se vydala duše starého Hunga, když mohla opustit své tělo. Od svého starého obalu nemohla se však příliš vzdálit. Mnoho pevných, hrubých vláken drželo ji s ním spojenu, protože oči duše byly obráceny k Zemi a návratu na ní. Konečně vlákna zeslábla a seschlá odpadla, neboť duše se již cele začala zaobírat svým novým okolím. Obklopovalo ji tu množství postav a tvarů, v nichž se zprvu nemohla vyznat.

Takže toto musela být ona „meziříše“! Když to ale byla jen meziříše, tedy ležela mezi dvěmi říšemi, z nichž jedna musela být Země. Ale kde byla ta druhá?

Když Miang začal takto uvažovat, otevřelo se nad meziříší nebe a on spatřil daleko nad tímto světem zářící světlo a překrásné zahrady, v nichž žili a pilně tvořili radostní lidé. Miangovo srdce zaplesalo. Jako rodný domov zdály se mu tyto světlé zahrady, jež měly být cílem mnoha lidských duchů, kteří tu v meziříši stále bloudili a hledali, aniž by věděli, co jim vlastně chybí.

Pohlédněte přece vzhůru!“ pokoušel se na ně Miang volat, ale nikdo ho neslyšel.

Jako mravenci, kteří běhají na své stavbě dolů a zase nahoru, tak připadaly Miangovi tyto duše, prodlévající v meziříši aniž by šly dále. Čas od času nějaká duše zmizela, a Miang mohl vidět, jak se vrací zpět na Zemi, a tam přijímá nový život. Ale jaký užitek měl nový život, když nevedl k novým poznáním? Mělo zůstat při tom stálém putování sem a tam mezi Zemí a světem pobytu duší? Jaký to mělo smysl?

Mianga přepadl zármutek nad marností těchto lidských životů, ale potom se vzchopil: „K tomu mě přece Nejvyšší poslal, abych lidem ukázal, kam má vést jejich putování, aby již dále nevázli v meziříši, nýbrž pokračovali dále vzhůru do věčných zahrad.“

Šedivě a zamračeně vyhlížela meziříše, ale nahoře bylo jasné světlo, krása a mír. Kdo doputoval až tam nahoru, ten již nepotřeboval zpět na Zem, ten již nalezl svůj cíl a směl být služebníkem Nejvyššího v říši blaženosti a míru.

Miang cítil velikou vděčnost za toto nové poznání. Nyní mohl lidem pomoci ještě lépe, mohl je varovat, aby se nepoutali k Zemi, a mohl jim ukázat cestu k nebeským zahradám.

Naplněn radostnou odvahou, vydal se na svou další pouť, která ho vedla ještě dále na jih. Půda byla stále úrodnější a nabízela hojnost stromů, které byly obtěžkány sladkými plody. Jací šťastní lidé museli žít v tomto pozemském ráji! Miang si jich v průběhu cesty živě všímal. Byli lépe a krásněji oblečeni a nosili hlavu výše než chudí pastýři nahoře v horách. Také jejich obydlí ukazovala majetnost. Ale byli také šťastní? Štěstí mělo na nich spočívat jako sluneční svit, při vší té kráse, jež je obklopovala. Ale nic z toho nebylo vidět. Naopak, přes všechnu nádheru kolem rozhlíželi se často zemdleně a zdálo se, že se snad ani neradují. Čím to mohlo být?

Miang se blížil k malé modlitebně, do níž proudili lidé s věnečky květin ve vlasech a na rukou. Vešel s nimi dovnitř. Prostor uvnitř byl prázdný a nehezký. V zadní části vedly stupně k vyvýšenině, na níž trůnil neuměle namalovaný strašidelný výtvor. Bylo to něco na způsob ženské postavy s hrubými rysy ve tváři. Před touto postavou lidé položili své květiny na zem, klekli si a zamumlali několik slov, která měla být modlitbou. Potom s lhostejným výrazem tváře vstali a opět opouštěli modlitebnu. Miang se hluboce zalekl. To měla být svatyně, místo k uctívání? Jak to bylo možné? Bylo mu nemožno se v tomto prostoru modlit. Tísnily ho k udušení ty všelijaké pitvorné výjevy, které byly na stěnách a které visely také na lidech, pobývajících ve svatyni.

Nyní si povšiml za modlou stojící postavy, jež mu byla dosud v tmavém příšeří modlitebny skryta. Bez hnutí stála se zdviženýma rukama. Zdálo se, že všechen život z ní vyprchal. Lidé na tuto strnulou postavu úctyplně pohlíželi. Zdálo se jim to jako něco velikého, umět se takto „modlit“. Miang ale viděl, že duše tohoto muže byla právě tak strnulá jako jeho tělo a že v něm nebylo již více žádného života, a zhrozil se před ním. Co se zde dalo dělat?

Miang nemohl od strnulé postavy odvrátit svůj pohled, a bylo to, jako by jeho pohled pronikal naskrz pevným obalem této neživé duše. Kněz se pohnul a nevrle obrátil svou pozornost k Miangovi. Nechal bezděky poklesnout své paže a zavrtal se do něj svým pohledem. Byl to boj mezi dvěmi dušemi, v němž kněz podlehl. Uhnul očima k zemi a rozmrzele opustil východem v zadní stěně modlitebnu.

Nějaký muž se tlačil k Miangovi.

„Ty jsi byl silnější než kněz!“ šeptal na Mianga a ukazoval s hlavou otočenou zpět k zadnímu východu v modlitebně.

Miang byl trochu zmaten.

Jak to myslíš, příteli?“ ptal se, aby získal čas.

Vytlačil jsi ho přece ven, tvá síla byla větší. To ještě nikdo nedokázal. Mohu tě kousek doprovodit?“

Miang si prohlížel muže důkladněji. V jeho očích se odrážela prosba, a proto Miang souhlasil. Muž ho vedl tichou ulicí k nějakému domu, který byl obklopen velikou zahradou.

Vstup ke mně!“ žádal Mianga, a tento uposlechl. Nevěděl ještě, co ho zde očekává, ale zdálo se mu správné pozvání přijmout. Usadili se v jakési chladné, stinné světnici, a Miangův průvodce začal váhavě mluvit:

„Pozoroval jsem tě dnes v modlitebně, cizinče! Vyhlížel jsi jinak než zdejší lidé, a především jinak než kněz, a neměl jsi před ním žádný strach. To se mi líbilo, neboť ani já se nemohu sklonit před tím, co po nás kněží žádají. Obzvláště, když mi nemohou dát odpověď na žádnou z mých otázek.“

Muž utichl. Nevěděl, jak by měl začít, aby Miangovi objasnil, v čem spočívá jeho vnitřní trápení. Miang ale viděl spoutaného ducha, který usiloval o osvobození se, a ihned se v jeho nitru probudilo přání mu pomoci.

„Co tě tísní, příteli?“ zeptal se přátelsky. A tato slova jakoby uvolnila jeho společníku jazyk. Jeho veliké trápení se z něho řinulo ven slovy:

„Každý den chodím do svatyně, hledám v modlitbě, přináším obětní dary, a každý den se opět vracím s prázdným srdcem. Kněz je hloupý, nedá mi žádnou odpověď, hloupá je i bohyně, ... neboť nenabízí nikoho, kdo by mi dokázal odpovědět. Jsem jen malý člověk, nemohu si sám pomoci, potřebuji někoho silnějšího, který mě povede. Ale kde je tento silnější? Celý můj život ho hledám, ale nikdo nemůže mi ho ukázat. Dnes jsi přišel ty a byl jsi silnější než kněz, viděl jsem to dobře. Nyní tě prosím: pomoz mi!“

Tak vroucí prosba byla v těchto slovech, že Miang věděl - zde smí otevřít pokladnici svého vědění a rozdávat plnýma rukama.

Dychtivě nasával Ma-tschi do sebe každé jeho slovo a zdálo se, že se stále nemůže dost naposlouchat. Konečně jeho duši naplnil hluboký mír. Oči mu zářily a nejraději by byl Mianga objal. Ale cosi ho zadržovalo. Vzdor Miangovu mládí, spočívala na něm vznešenost, která bránila každé důvěrnosti. Dlouho oba spolu hovořili a Ma-tschimu bylo stále lehčeji a radostněji u srdce. Prosil Mianga, aby u něj strávil několik dní, chtěl ještě pozvat přátele, aby se od Mianga nechali vyučovat.

„Daří se jim právě tak jako mně,“ řekl Ma-tschi na vysvětlenou, a Miang se s tím spokojil.

Ma-tschi byl zámožný obchodník. Poprvé ve svém životě si užíval Miang pohodlí a blahobytu. Všechny místnosti domu byly hojně vybaveny měkkými koberci, drahocennými hedvábnými tkaninami a skvostným nádobím. Obklopila ho nádhera tohoto domu, a on se z ní těšil bez toho, aby v něm vyvstalo přání něco z toho vlastnit. Co by také měl na své pouti s těmito hezkými, ale zatěžkávajícími věcmi dělat? Musel se začít smát, když se snažil si to představit. Ne, čím méně toho měl, tím to bylo pro něj lepší, tím volněji se mohl vydat za svou úlohou.

Byl teplý, vlhký podzimní večer, když se Miang, Ma-tschi a několik jeho přátel sešli v šeré místnosti. Služebník zapálil závěsnou lampičku, skrze jejíž pestré papírové okénko světlo uvnitř matně probleskávalo ven.

Ma-tschi se jako první ujal slova:

„Přátelé,“ řekl, „zde vidíte mudrce, o němž jsem vám vyprávěl. Rád vás bude, jako mně, vyučovat. Je připraven. Slyšte jeho slova.“

Všechny oči se nasměřovaly na Mianga, který ještě tiše přemýšlel. Opět vyvstávaly obrazy před jeho duší. Viděl před sebou vysokou, strmou horu, na jejímž vrcholu hořelo jasné světlo. Vrhalo své paprsky přes všechny stráně a svahy dolů do údolí, v němž nebylo vidět žádné jiné světlo. Mnoho lidí tam dole putovalo bezcílně kolem. Někteří zvedali svůj zrak tázavě vzhůru, ale světlo zdálo se jim příliš vysoko a příliš vzdálené, než aby ho mohli dosáhnout. Tu vyšly z tmavé jeskyně na úpatí hory postavy v dlouhých šatech. Nesly před sebou vyřezávané obrazy a postavily je na malé návrší v údolí, a volaly lidi k sobě.

„Pojďte sem k nám,“ znělo z jejich úst, „poklekněte a vzývejte!“

A mávaly vykuřovadly, z nichž vystupoval hustý šedý kouř, který omamně přilnul na srdce a mysl lidí. V tomto omámení zůstali někteří stát a dělat, co jim bylo nařízeno, a postavy v dlouhých šatech zapálily malé lampičky a volaly:

„Vizte světlo, veliké světlo!“

Osvítilo však stěží nejbližší prostor kolem vyřezaných obrazů, a pár kroků odtud bylo vše dále ve tmě. Miangovo srdce se zachvělo. Tak to vyhlíželo zde v této zemi, u těchto lidí! Nic nevěděli o jasném, silném, ryzím Světle na vrcholu hory, neboť upírali své oči k zemi a své uši otvírali jen slovům jeskynních kněží. Nyní Miang věděl, co má dělat a říkat.

„Milí přátelé,“ začal, a veliká dobrota spočívala v tónech jeho slov. „Vězte všichni, že tento váš život je cestou. Putování začalo již vaším narozením a neskončí vaší smrtí, protože tím, že vaše duše opustí tělo, nedosáhla ještě cíle, a nenalezne klidu ani míru, dokud k cíli nedojde.“

Muži pozorně naslouchali, tato slova jim zněla důvěryhodně.

„Pohleďte na tuto světnici,“ pokračoval Miang dále. „Venku je noc, všude je tma, a vy si dáte tu práci udělat kolem sebe trochu světleji, abyste nemuseli být ve tmě. Ale vizte, jak slabé je vaše světlo! Stěží osvítí dostatečně místnost, aby se v ní daly rozeznat předměty. Přijde-li však den a svítí-li slunce, pak můžete nejenom jasně rozeznat předmět, ale také vidět jeho barvy až do nejmenšího odstínu. Všechno, co vás předtím obklopovalo jakoby bez života, kolem vás znovu ožije. Není to tak?“

Všichni museli souhlasit a nějaký mladší muž s živým výrazem tváře zvolal: „Právě tak vyhlíží temnota v nás, protože my nemáme žádné světlo, které by v nás udělalo jasněji.“

„Je ale jedno veliké, mocné, zářící Slunce, které se ve vás může rozjasnit jako ve dne, pokud mu to jen dovolíte!“ pokračoval Miang rozradostněn dále. A popisoval obraz, který právě viděl. „Velké, zářící Světlo jest ještě nad vámi, svítí a září do dáli a osvětluje vše, jako to činí slunce na obloze. Schováme-li se ale do tmavé jeskyně nebo hledíme-li ustavičně k zemi, potom ho neuvidíme a ono nás nemůže těšit.“

Tomu rozuměli všichni a Miang pokračoval dále a vyprávěl jim o Bohu, o Nejvyšším, který jako veliké slunce září nade vším stvořeným.

„K Němu se musíte modlit, On vám může pomoci!“ volal Miang zaníceně. „Ne k lidmi vytvořeným děsivým obrazům v modlitebně!“

„To On tě učinil tak silným?“ chtěl vědět muž, kterému Ma-tschi vyprávěl svůj zážitek z modlitebny.

„Ano!“ potvrdil Miang. „Jen od Něj mám sílu, a také vy ji můžete mít, když Jej o to poprosíte.“

Miang nalézal stále více v srdcích těchto mužů zkypřenou půdu, bylo třeba již jen ruky rozsévače, který do půdy zasil zlaté osení. To ihned vzcházelo a vzrůstalo.

Byla to pro Mianga radostná práce a působení, ale nemohlo to tak zůstat dlouho, neboť svým vyučováním si přitáhl nenávist kněží, kteří se obávali o svůj vliv nad lidmi. Ma-tschi a jeho přátelé patřili k nejváženějším obyvatelům města a nemlčeli o tom, co prožívali. Tak se zpráva o velkém mudrci rychle rozšířila a stále více lidí se k němu hrnulo. Jako by se probouzeli z těžkého, tíživého snu, tak se lidé cítili, když jim Miang vyprávěl o Bohu. Hluboko v sobě nesly tyto ještě ne úplně strnulé duše touhu či spíše povědomí o nejvyšší bytosti, která byla Pánem všech. Hluboký oddech prošel těmito lidmi, a jejich pochmurná modlitebna s děsivými obrazy bohů se jim již přestala líbit. Zůstala prázdná a kněží pěnili zlobou.

Radili se mezi sebou a dohodli se, že musí Mianga odstranit jako nebezpečí pro víru a pro jejich moc nad lidmi. Jeden fanatický kněz, ten, který podlehl Miangově duševní síle, se rozhodl Mianga zabít. Místo jeho pobytu bylo přece známo. Mělo se to stát jedné bezměsíčné noci. Avšak Nejvyšší svého služebníka varoval. Prázdné bylo lůžko, když se vrah vplížil otevřeným oknem, a tak se musel vrátit s nepořízenou. Vyvstala v něm myšlenka: »Mohl by jeho Bůh být skutečně tak silným, že ho ochrání?« Ale ihned takové myšlenky zavrhl. To nemohla být pravda! Musí svůj pokus jenom zopakovat v jiný den, pak bude mít více štěstí.

Ten, jehož hledal a toužil zabít, však byl dávno mimo jeho moc. Miang putoval již po nových cestách, vstříc novým úkolům. A když se loučil, snažil se ještě jednou Ma-tschimu vštípit, že se má věrně přidržovat nově nalezené Pravdy. Mělo mu to být pomocí, aby do ní mohl stále hlouběji pronikat a více ji poznávat. S přetěžkým srdcem loučil se Ma-tschi s Miangem. S jeho odchodem viděl ztrácet se něco, co již nenalezne a nezažije. Ale přijal to bez reptání, protože věděl, že kdykoliv může se obrátit tam, kde je nejvyšší moc: na Nejvyššího.

Mnoho myšlenek zaměstnávalo Mianga, když se sám znovu vydal na svou cestu. Co bude s těmito lidmi, v jejichž srdcích se opět mohl rozhořet paprsek Pravdy? Byli slabí a před nimi bylo mnoho bojů. Budou moci obstát? Ale Miang také věděl, že toto není již jeho věcí. Činil, jak měl. Co z toho bude, o tom již nemohl rozhodovat. Zvedl tedy opět vesele oči a prohlížel si více krajinu, kterou procházel. Kráčel nyní úplnou rovinou. Velicí buvoli táhli nízké vozíky, jež byly naloženy úrodou z polí. Lidé pilně pracovali na rýžových polích a slunce na ně z výšky silně pražilo. Jejich pokožka byla temně hnědá a po tváři jim řinul pot. Těžká byla tato práce, ale přinášela jim na dlouhé období potravu.

Slunce začalo již nemilosrdně pálit, a Miang se rozhlížel po nějakém místě, kde by našel trochu stínu. Po chvíli uviděl u cesty veliký, košatý ovocný strom a ulehčeně pod ním usedl. Strom ho před pálícími slunečními paprsky dobře ochraňoval. Byl znavený a chtěly se mu zavírat oči, ale tu ho vylekal drsný hlas, který na něj volal nadávky. Nesměl zde odpočívat? Vzhlédl a spatřil hněvem rudou tvář. Nerozuměl slovům, která na něj polonahý rolník chrlil, ale pochopil tolik, že zde nebude trpěn. Beze slov, zemdlený, zvedl se a pokračoval dále.

Tu přiskočilo k němu malé děvče, chytilo ho za ruku a táhlo za sebou. Plno soucitu přihlíželo, co se tu právě odehrálo. Vedlo cizince k blízkému domu a zvalo jej, aby usedl na lavici v jeho stínu. Potom vběhlo dovnitř a brzy se vrátilo zpět s pohárem studeného mléka, které Miangovi přívětivě nabízelo. S díkem ho Miang přijal a utišil svou žízeň. Když chtěl ale opět vstát a jít dále, malá mu bránila. Tlačila ho zpět na lavici a volala: „Neodcházej, cizí muži!“ Volala na matku a opět zmizela v domě. Miang tomu byl rád, neboť sluneční žár ho velmi unavil.

Netrvalo dlouho, když se objevila mladá žena, která měla stejně tak přátelský úsměv jako její dítě, a Mianga ujišťovala, že se zde může klidně zdržet.

„Až se můj muž vrátí domů, bude se tě na všelicos vyptávat,“ pravila vesele. „Zdáš se putovat z veliké dálky a můžeš určitě mnoho vyprávět.“

Miang byl nyní již přivyklý, že ho lidé cestou zastavovali, a přivolil do večera zůstat.

Hodiny rychle míjely a Oha, malá, poskakovala čile sem a tam mezi ním a matkou, přinášejíc mu květiny, ukazujíc pestré kameny a nepřetržitě povídajíc. Když slunce stálo již úplně nízko nad obzorem, vrátil se rolník, zaprášený a potem smáčený, domů. Za ním klidně kráčel jeho společník, věrný bůvol, který táhl vozík a zcela sám si našel cestu do chléva.

Udiveně hleděl rolník na cizince, sedícího před dveřmi jeho domu, ale jeho žena mu vše vysvětlila a on byl spokojen. Měl rád chvíle večerního vyprávění po práci, a tak když vyšel měsíc, posadili se všichni přátelsky pospolu na lavici a těšili se z míru kolem. Miang vyprávěl, jak byl nevlídně vylekán, když si chtěl v poledne odpočinout pod stromem, a malá to potvrdila a volala při tom: „To byl zlý stařec Mi, který ho tam nechtěl strpět!“

„Proč nechtěl dovolit, abych si odpočal pod jeho stromem?“ ptal se Miang, který to nemohl pochopit.

„Protože on nedopřeje nikomu ničeho, ani stínu jeho stromu!“ řekl rolník.

„Ale přece mu tím není nic bráno?“ ptal se Miang ještě jednou užasle.

„On je duchem posedlý, že by raději sám nechtěl jíst a pít, jenom aby nemusel nic dát,“ smál se rolník, pro nějž to nebylo nic nového.

Miang ale zatřásl hlavou: „Je tedy tak chudý?“

„Naopak, je velmi majetný, ale jeho majetek ho učinil tvrdým. Ani žebrákovi nedá milodar, všechny nechá zahnat svými psy.“

„Oh, chudák!“ vyšlo Miangovi z úst, a tím uvedl své posluchače do velikého údivu.

„Chudák? Majetný Mi?“ Jak si to spojit dohromady? Ale Miang jim vysvětlil, že oni jsou bohati láskou, stařec Mi však ne, a kdo nezná lásku, je trpce chudý.

„Svůj majetek může pozbýt, a co mu zbyde potom? Žádné přátele svým přístupem jistě nezískal.“

To také museli i jeho hostitelé potvrdit. Miangovi nabídli nocleh a on rád přijal. Jakoby ho tu ještě něco chtělo zdržet. V noci ho probudil hlasitý křik, a když se zvedl a vyhlédl oknem, viděl na obloze rudou ohnivou záři. Mimoděk musel si vzpomenout na zlostí rudou tvář. Dlouho pohlížel ven, dokud oheň nepohasl, potom si opět lehl a spal klidně až do příštího rána. Když vstal, dověděl se od svých hostitelů, že v noci u Mi-a, toho majetného rolníka, propukl požár. Oheň se rozšířil tak rychle, že nebylo možné cokoliv zachránit.

„Nyní se stal úplně chudým,“ dodali k tomu s lítostí.

„Ne chudší, než už předtím byl,“ řekl Miang, a oni mu rozuměli.

Nyní to ale Mianga vyzývalo jít dále, protože se měl dál učit a poznávat. Měl ještě poznat lidskou zaslepenost a bídu a učit se prožívat, aby z toho načerpal životní moudrost a více otevřel svůj vnitřní zrak a sluch.

Miang takto ještě dlouho putoval úrodnou zemí. Zřídka však setrval na nějakém místě déle. Jen když potkal lidi, kteří po vědění a Pravdě toužili, zůstal a pomáhal jim. V putování tohoto učebního období se stával stále silnějším, pevnějším a skromnějším. Stále hlouběji nahlížel do duší lidí, stále lépe rozpoznával jejich vnitřní lenost, která jim bránila jít kupředu a využívala mnohé temné duchy ke svému prospěchu, aby i ostatní dostala do své moci. Často ho naplňoval zármutek, když stále znovu narážel na totéž, a mnohdy jevilo se mu téměř nemožné zjednat nějakou pomoc. Ale potom slyšel opět tichý hlas, který mu našeptával: „Neklesej na mysli, Miangu, Nejvyšší pomůže, důvěřuj mu!“

Potom posílen a povzbuzen šel znovu dále. Jedné noci zasáhlo ho však volání, aby se vydal zpět na cestu k Fongovi. Fong zestárl a potřeboval ho. Ještě v tuto hodinu se Miang vydal na cestu a zamířil zpět na sever, k vysokému pohoří Karakorum. Rád žhavou rovinu nechal daleko za sebou. Byl dítětem hor a postrádal jejich svěží, drsný dech. S lačností nasával osvěživě studený vzduch, když již stoupal vzhůru do hor. Bez nebezpečí a také bez zvláštních příhod dosáhl své domoviny, Žlutého kmene.

Nalezl ho v hlubokém smutku, neboť Fong se připravoval opustit zemi. Zesláble, se zavřenýma očima ležel na svém lůžku. Okolo něj v hlubokém zármutku stáli nejšlechetnější z kmene. V rysech Fonga spočíval klid a mír. Když Miang tiše vkročil dovnitř, otevřel oči a jeho tváří přešel radostný úsměv.

„Přišel jsi, Miangu, můj synu?“ pravil potěšeně a zvedl se. Jakoby se mu s radostí dostalo nových sil.

„Nechte mne s ním o samotě,“ přikázal šlechticům, a oni poslechli.

Pátravě spočinul Fongův pohled na Miangovi, a co spatřil, probudilo v něm naplňující radost.

„Tedy jsi dozrál,“ řekl. „Můžeš převzít vedení Žlutého kmene, až tu již nebudu. Pečuj o to, aby kmen zůstal ryzím a zachoval si svou víru. Budeš ho ještě lépe vyučovat, než jsem to dokázal já, protože Nejvyšší tě bohatě požehnal, Miangu, můj synu!“

Hluboce dojat poklekl Miang u lůžka svého otcovského přítele a ochránce a přijal jeho požehnání.

V přítomnosti svých poradců a důvěrníků Fong ještě určil Mianga svým nástupcem. Potom zavřel oči navždy.

Miang vystoupil před lid a řekl, co Fong určil. Lid jásal hezkému mladíkovi, jenž tu stál před nimi v plném rozkvětu své síly.

„Chci vám být otcem a ochráncem, jako byl Fong,“ sliboval Miang, a nějaký hlas prosil:

„Pak buď nám Miang-Fongem! V tobě žije Fong dále!“

Od toho dne jmenoval se mladík Miang-Fong, a nové jméno připomínalo mu navždy jeho učitele, jemuž byl za tolik vděčný a jemuž se usiloval vyrovnat. V moudrosti vedl jemu svěřený kmen, upevňujíc v něm vědění o Nejvyšším, neúnavně se přitom učíc a hledajíc, v poznání, že toto vše bude jen na krátkou dobu. -

 


12. část

 

Jednoho dne přišlo poselství od knížete Hadora. Jeho poslové prosili Miang-Fonga o rozhovor v jeho stanu a přednesli mu prosbu knížete Hadora. Prosil o pomoc před jeho sousedy, kteří znovu začali s loupeživými přepady na jeho území a nenechávali jeho kmen v míru.

Miang-Fong trpělivě vyslechl přednesenou žalobu, a potom vyzval posly, aby přijali jejich pohostinství, protože si nejprve chce vyprosit radu shůry. Tomu rozuměli a s tím odešli. Miang-Fongovou myslí ale začaly proudit myšlenky. Mocně vyvstalo v něm vědomí, že ho čeká větší úloha než vedení Žlutého kmene. To mohl činit také i Hador, jehož víra v Nejvyššího k tomu dorostla a jeho síla v nejlepších letech stačila k tomuto úkolu. Chtěl se o tom ovšem nejprve ujistit a vnitřně prosil o pomoc a radu. Tu opět zaslechl dobře známý, jemu již zcela důvěrný hlas, který mu pravil:

„Máš pravdu, Miang-Fongu, když se domníváš, že Nejvyšší má pro tebe připraveny ještě větší úlohy. Co jsi dosud činil, bylo všechno pouze proto, aby tě nechal dozrát a vnitřně dorůst. Velký národ mezi nebetyčnými horami čeká na Bohem vyslaného posla, který jej má osvobodit z jeho velké bídy. Vroucí prosby vystupují od tohoto národa k trůnu Nejvyššího, a On jim dobrotivě poskytne pomoc, jakmile k tomu dozraje čas. Spoj tvůj kmen s kmenem Waringů, svěř knížeti Hadorovi vedení obou kmenů, které v budoucnu mají nést společné jméno „Národ divých hor“. Ochrana Nejvyššího bude s nimi, když se nechají ochotně vést. Ty se ale připrav, jakmile se toto uskuteční, navždy opustíš tento kraj. Máš se vypravit k cizímu národu, jehož řeč ještě neznáš, do daleko vzdálené země, k vysokému služebníku nejvyššího Boha, který tě má naučit, jak vést velký národ ve Vůli a Moudrosti shůry.“

Vděčně přijal Miang-Fong tuto zprávu a svolal na příští ráno starší kmene k poradě. S hlubokou vážností vzali tuto novinu, neboť přinesla jim nejprve smutek: Miang-Fong je měl opustit, ten, jehož všichni milovali a ctili. Ale nebylo zde žádného odmlouvání. Byli zavoláni poslové knížete Hadora, a bylo jim předloženo usnesení. Bylo to více, mnohem více, než mohli očekávat. Zprávu přijali s velikou radostí.

„Vraťte se zpět k vašemu kmeni a přineste knížeti Hadorovi zprávu shůry!“ přikázal Miang-Fong. „Jak jen to bude možné, má sem přijet, abych mu mohl předat Žlutý kmen.“

Uběhlo jen několik týdnů, když jednoho večera přijel kníže Hador s malým průvodem a srdečně zdravil Miang-Fonga. Nečekanou byla mu Miang-Fongova odpověď, a těžko uvěřitelná byla mu také ještě i nyní. Síla a moc obou kmenů dohromady udržela by všechny loupežníky v uctivém odstupu, to bylo jisté.

„Přestěhuj vaše sídliště do naší blízkosti,“ vyzval ho Miang-Fong. „Spojeni budeme dost silní proti každému přepadení. Potom ale převezmeš vedení do svých rukou. Nejvyšší ti důvěřuje a jednou mu budeš ze svého jednání skládat účty.“

„Co ale bude s tebou, můj příteli?“ ptal se Hador, jenž to celé ještě stále nemohl pochopit.

„Mě povolal Nejvyšší k novému, cizímu národu,“ odpověděl Miang-Fong. Více neřekl, a Hador se musel s touto odpovědí spokojit.

Když bylo vše co nejlépe uspořádáno a Hador převzal vedení sjednocených kmenů, chystal se Miang-Fong k odchodu. Prošel ještě jednou řadami stanů a navštívil některé z obyvatel, aby jim ještě dal dobrého slova. Tak přišel také k Hisorovu stanu, v němž kdysi začínal ve svém působení jako služebník Nejvyššího. Oproti dřívějšku nebyl stan k poznání, protože kde onehdy panovala špína a nepořádek, svítila nyní čistota, a mladá žena zde působila s plnou radostí. Hisor vyhlížel šťastně a spokojeně. A-na vyrostla v půvabnou dívku. Miang-Fong se z toho těšil a přál jim také nadále všechno nejlepší.

Dokázal bytí lidí Žlutého kmene pozvednout k dobrému. Všude nacházel pilný, čilý život, jež lidi činil šťastnými, a víra v Nejvyššího stala se u nich samozřejmostí. Mohl odsud klidně odejít. Miang-Fongovi bylo vzdálené, přijmout od svého kmene slavnostní rozloučení. Chtěl odejít zcela tiše, aby nevzbudil smutek v srdcích zůstávajících. Tak věděl hodinu jeho odchodu jenom Hador, a také jeho Miang-Fong prosil, aby ho nechal odejít bez rozruchu.

Slunce sotva přeneslo první paprsky přes horizont, když se vypravil, doprovázen vřelým přáním knížete. Ve stanové osadě ještě vše spalo. Ranní úsvit dosud tkal své šedivé závoje nad křovinami a údolím. Naposledy se Miang-Fong ohlédl nazpět, a potom šel s klidnou odvahou dál. Tentokrát vedla jeho cesta na jihozápad, vstříc vzdálené, neznámé zemi. Až se mu rozbušilo srdce, když pomyslel na to, že vše dosavadní za ním nyní zůstalo ležet jako odložené šaty. Budoucnost ležela před ním dosud neznámá a zastřená.

Není třeba sledovat každý jeho krok. Cíl jeho touhy vedl do Perské říše, v níž moudrý Zoroaster, zářivý duch, nadšeně kázal o přicházejícím Reku, Saoshyantovi. A při něm působila Jadasa, Čistá, která učila ženy čistotě a pravé službě.

Dlouho putoval Miang-Fong osamoceně. Čas mu však ubíhal rychle. V nocích prožíval více než ve dnech, neboť nebylo Vůlí Nejvyššího, aby se zdržoval cestou s tázajícími se a prosícími lidmi. Co se měl putujíce naučit, poznat mnohé trápení lidí, to se již na své poslední pouti naučil. Nyní šlo jen o to, připravit ho na to nové, čemu kráčel vstříc. Když v noci odpočíval na svém prostém lůžku, často pod širým nebem, na trávě či na senu, v křovině či jeskyni, potom plynul před jeho duchem obraz za obrazem. Obzvláště některé na něj velmi zapůsobily.

Viděl nějaký veliký, velmi rozvětvený strom, na němž sedělo mnoho ptáků nejrozličnějších druhů. Světlá ruka sypala na zem pod tímto stromem zrní. Tu slétli všichni ptáci dolů a zrní zobali. Jeden z ptáků měl neobyčejné, cizokrajné peří a vyhlížel jinak než všichni ostatní. Přesto také on se připojil a chtěl zobat zrní. Ruka sypače mu chtěla bránit, ale nějaký hlas řekl:

„Nechej také tohoto ptáka zobat, i on má mít možnost nasytit se. Je to Vůle Boží.“

Miang-Fong tomu nerozuměl, ale obraz ho neopustil.

Když přešel hory ochraňující Persii a pomalu se blížil do jejího hlavního města, viděl v této zemi pěkné, přehledné uspořádání, blahobyt bez hýřivosti a spokojené obyvatelstvo, jaké ještě nikde neviděl. Veselé tváře a čilý život spatřoval všude. To se mu líbilo a snažil se s obyvateli země dorozumět. Brzy pochytil nějaké slovo, které se stále opakovalo a znělo světleji než všechna jiná, a které, jak bylo vidět, všechna srdce více rozetlouklo. Toto slovo bylo vyslovováno v tónu úcty, radosti a vděčnosti. Bylo to slovo „Zoroaster“!

Na náměstích osad nacházel lidi shromážděné k pravidelným pobožnostem. Všude panoval klid a pořádek.

„Věru, požehnaná země,“ napadalo Miang-Fonga opětovně. Mimoděk ji porovnával s úrodnou rovinou, v níž žlutí lidé pěstovali rýži, s tou hojnou zemí, v níž ale přece srdce lidí byla tak chudá. Oni neměli Zoroastra, to byl ten rozdíl.

Tu se dostalo Miang-Fongovi nového poznání: jak mnoho může jediný čistý duch vykonat, když je Síla Nejvyššího při něm. Celý národ může tak přeměnit. Ještě radostněji kráčel dále.

V ulicích se začali objevovat chodci a jezdci. Všichni směřovali k hlavnímu městu, jakoby je tam něco volalo, a Miang-Fong následoval všeobecný dav.

Konečně nastal okamžik, kdy Miang-Fong vstoupil do ulic nádherného města. Nepotřeboval se na obydlí Zoroastra vyptávat. Ve snu, moudře, byl mu ukázán palác, který měl navštívit. A ještě stále bylo mu jako ve snu, když předstupoval před Zoroastra a přednesl mu svou prosbu, aby ho přijal za žáka.

Zoroaster právě shromáždil své žáky kolem sebe k výuce. Užasle si prohlížel cizího mladíka, který vyhlížel zcela jinak než lidé jeho země. Nevyznal se ve zvláštních rysech jeho obličeje a považoval Miang-Fongovu skromnou odměřenost za neupřímnost. Jeho prosbu zamítl. Zdálo se mu nemožné, přijmout do svého kruhu takového cizího člena. Překáželo by mu to, a také nevěděl, k čemu tento cizinec učení vyžaduje. Už se chtěl obrátit zpět ke svým žákům a považovat věc za vyřízenou, když cizí mladík lámaně, ale přece srozumitelně řekl:

„Mistře, nechej také cizího ptáka nazobat zlatého zrní!“

Při těchto slovech roztrhl se závoj před Zoroastrovýma očima, a vzpomněl si na obraz, v němž i jemu byl ukázán cizí pták, který se přidružil k těm domorodým a horlivě s nimi zobal nasypanou potravu.

Zoroaster nikdy nelitoval, že Miang-Fonga přijal, neboť tento tichý mladík působil silným vlivem na své spolužáky. Vycházela z něj síla, kterou žádný jiný neměl a která jej vybízela ihned k činu. Miang-Fong žíznivě nasával do své duše každé Zoroastrovo slovo, zpracoval je v sobě, proměnil na trvalé vlastnictví, a nashromáždil si takto poklady na celý svůj život. Nepatřil k těm, kteří otrocky napodobovali, co jim bylo ukázáno, a kteří vše pouze doslovně opakovali. Stále ho to nutilo jít dále po cestě, kterou je Zoroaster vedl. Pro něj byla všechna poučení skutečně zlatými zrnky, o něž bylo třeba se starat, aby mohla vzklíčit a vyrůst ve stromy, obdarovávající okolí svým bohatstvím. Také jeho vědění o Nejvyšším, Jehož Zoroaster nazýval Ahuramazdou, rostlo a upevňovalo se, a jako největší poklad vyzískal si moudrost.

Učební doba v krásné zemi Persii rychle uplynula. Miang-Fong byl nyní připraven pro vlastní úlohu svého života: přinést Světlo Pravdy národu, který by bez této pomoci musel utonout v nejčernější noci. Ze své vlastní síly si již nemohl pomoci, protože temnota hluboce zaťala své drápy do jeho těla. K smrti vysílené bylo tělo tohoto národa, plné hnisajících ran. Mělo-li se ještě někdy uzdravit, byl nejvyšší čas přijít mu na pomoc, jinak by uhasl poslední paprsek Světla v jeho duši.

Bolestivě postrádali zůstávající tichého mladíka, který jim ve svém mlčení dával tolik síly. Těch málo slov, které kdy vyslovil, vždy vneslo jasnost tam, kde jiní nemohli již více nalézt. Vždy ale to, co řekl, bylo zcela něco jiného, než očekávali. Nacházel jiné, lepší cesty v myšlenkách i jednání než všichni ostatní.

Tak jednou odpověděl na otázku, jak lidem nejlépe pomoci:

„Nechejte je hladovět!“

Nikdo tomu nerozuměl, dokud nevysvětlil:

„Hladový člověk prosí o jídlo vroucněji, neboť ho trápí hlad. Nabízíte-li mu ale jídla do sytosti, bude jím opovrhovat. Věří-li nějaký člověk, že Pravdu již nalezl, nebude od vás lehce přijímat ničeho dalšího, i když je jeho pravda bludem. Teprve až pozná, že se mýlil, bude otevřen vaší pravdě.“

To bylo jasné a srozumitelné, a přesto se ještě jeden z žáků ptal dále:

„Jak to ale myslíš s tím nechat hladovět, Miang-Fongu?“

Právě tak jasně přišlo další vysvětlení:

„Není cílem nabízet Pravdu. Nejprve musí hlad otevřít duši. Odejměte tedy sytému vaši pomoc, pokud o ni neprosí, a také, když si nemyslí, že ji nutně potřebuje.“

Také Jadasa si mladíka s vážnýma tmavýma očima oblíbila.

Bylo jí ukázáno, jak se k němu vztahují prosící paže a volají k němu prosící hlasy. Viděla ho vystupovat pohořím Tibetu se zářícím světlem v rukách, které prozařovalo všechny propasti a tmavé rokle. Viděla také ohyzdné, krví potřísněné postavy, které se mu stavěly do cesty, a její srdce se rozechvělo v soucitu s utrpením, které on uvidí a prožije.

Stejně tiše a skromně, jako když přišel, opustil Miang-Fong místo své poslední přípravy. Věděl, že také sem se již nikdy nevrátí a tyto jemu tak drahé lidi více neuvidí. Ale vysoko nade všemi lidskými přáními stálo mu to, k čemu byl vyvolený: stát se nositelem pochodně Světla a přivést národ z temnoty opět ke světlým zítřkům.

Loučení bylo tak vřelé a srdečné jako ještě nikdy. Dlouho hleděli za mladíkem, kterého si všichni oblíbili a který se nyní opět vydal tak osamoceně svou cestou. V Miang-Fongově srdci byla radost! Nyní směl se zcela vložit do toho, oč celý život usiloval: do služby Nejvyššímu, který ho vyvolil jako svého služebníka.

 

Volání s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

 

Vážení čtenáři životopisu Miang-Fong!

Naskytla se nám příležitost tento krásný životopis vydat knižně. Proto uveřejněním dnešní části končíme s otiskováním našeho seriálu na stránkách ao-institutu a nabízíme Vám tímto možnost si již nyní tuto knihu objednat.

V knize se dočtete o další pouti Miang-Fonga Tibetem, kde osvobozoval lid z jařma násilí a nadvlády temných kněží, a kde později nechal založit po celé zemi síť klášterů, coby stánků Světla, z nichž vycházeli jeho žáci a žáci jeho žáků jako pochodně šířící Světlo a Pravdu do celého Tibetu.

O mnoho let později v jednom z těchto klášterů také Lao-tse, připravovatel cesty v Číně, prožil dobu své přípravy a byl povolán Lie-tsem jako žlutý láma.

Kniha bude k dostání v měsíci srpnu.

Předběžná cena je 330,- Kč.


 

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“