ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Naše cesta
2005

  



 

Autorská práva uvedených textů vlastní

Nakladatelství a vydavatelství

VOLÁNÍ, spol. s r.o.

P.O.BOX 667   111 21 Praha 1


 

Ukázka z připravované knihy:

NAŠE CESTA

ODPOVĚDI NA OTÁZKY ODKUD, KAM, PROČ A JAK

 

ČÁST PRVNÍ

 

STVOŘENÍ

VZNIK A VÝVOJ ŽIVOTA NA ZEMI

 

Úvodní slovo

Odkud jsme? Jak a proč jsme vznikli? Jaký je náš úkol?

Stále znovu a znovu opakovaně vynořují se v mnohém člověku tyto otázky, pramenící z nejasnosti o vlastním původu a počátku života na Zemi!

Život na Zemi! Jsme jako uvažující lidské bytosti na této Zemi důsledkem náhodného shluku chemických látek a sloučenin, či za naší přítomností, potažmo za přítomností veškerých živoucích organismů i celého vesmíru stojí vliv dosud nepoznané Síly, působící v hranicích nám nepochopitelných a tím neobsažitelných rozměrů?

Existuje vůbec nástroj, jímž jsme schopni provést věrohodné prozkoumání této otázky?

Kde začíná a končí pravost a tím důvěryhodnost všech dosavadních názorů, vycházejících zpravidla na straně jedné z neucelených a jen částečně srozumitelných záznamů, hovořících prostě obrazným jazykem o biblickém podání vzniku Země a života, a na straně druhé z materiálů stavících na přísně vědeckém výkladu evoluce, pracujících však doposud jen s velmi kusými poznatky jednotlivých etap vývoje této planety?

Není to vše samo o sobě nápovědou, že k pravému poznání této otázky vede cesta odlišného druhu? Cesta, požadující využití nejdůslednějšího, věcného úsilí v bádání a zkoumání všech okolností s tím spojených!

Cesta k odhalení pravého poznání musí se tak především oprostit od oslabující dogmatické zarputilosti, jíž jsou právě dnes silně ovlivněny obě strany. Tedy jak vykladatelé sloužící náboženské straně, tak zejména i kruhy badatelů a vědců stavící na první místo jen vše hmatatelné, jakožto na první pohled nezpochybnitelné doložení správnosti myšlenek evolučního směru. Je samozřejmé, že všechny doposud nalezené hmotné materiály musí být brány v plné věcnosti v úvahu při jakémkoliv správném postupování vpřed!

Není však ale zároveň znakem strnulosti v uvažování, je-li současně spolu se zastáváním Darwinova evolučního vývoje některými badateli ostře popírána jakákoliv možnost vlivu síly nadhmotného druhu? Takové zaujímání postoje je přece snadno možné nazvat také nevěcným! Důsledně zkoumající badatel nikdy bezhlavě nevyloučí ty vlivy, které sice není schopen svými dosavadními nástroji a metodami bezezbytku prozkoumat, které však nemůže z toho samého důvodu s jistotou popřít a odložit stranou! K této jistotě chybí mu přece zároveň potřebné důkazy pro potvrzení toho, že tato síla opravdu neexistuje! Vezměme zde jen pro příklad malou ukázku poznání lékařské vědy v oblasti bakterií a virů, jehož se dostalo lidstvu až teprve nedávno s možností moderních zvětšujících přístrojů! Do té doby lékaři pracovali jen s nejasným tušením, že existuje zde něco, co ovlivňuje významně průběh jejich práce v léčení pacientů. Toto tušení trvalo celá staletí. Teprve až s pokrokem vědy dostalo se jim potvrzující odpovědi spolu s poznáním neviditelných virů a bacilů.

Není tedy možné nyní odpovědět na otázku jsoucnosti oněch doposud ještě nepoznaných tvůrčích sil, že chybí nám dnes „jen“ správné nástroje pro jejich uznání? Nebo se snad někdo bláhově domnívá, že právě nyní nacházíme se na samém vrcholu všeho poznání, a že nebude tedy již nikdy v budoucnu mít lidstvo k dispozici žádných lepších prostředků a schopností, jež by mu umožnily ještě nové objevování a poznávání?

Kde ale začít? Jak nastoupit cestu, která vede k nalezení odpovědi na otázku, zda jsme zde v důsledku tvůrčí Stvořitelovy Vůle a nebo zda náš prapůvod vychází z čistě nahodilých chemických reakcí?

Osobně jsem přesvědčen, že tato cesta vedoucí k poznání zde je! Jsem také přesvědčen, že je prostá a jasná, srozumitelná každému, kdo se chce s vážností zaobírat prapůvodem lidského pokolení! Tím i zároveň poznáním smyslu své vlastní dnešní přítomnosti!

Ne náhodou dnešní věda a zejména i světová náboženství připouští, že přesvědčivé poznání původu člověka na zemi ovlivní nutně následně veškerou budoucnost celého lidstva. Není to snad tedy dostatečně vážný důvod ke zkoumání?

 

 

A.S.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA I.

 

VESMÍR

 

Chceme-li začít s hledáním odpovědí na otázky odkud, kam, proč a jak, pak je potřebné tuto cestu začít pro nás na pevném výchozím bodě. Je proto dobré začít právě zde, pro člověka na nejsrozumitelnějším místě, ve světě hmoty viditelného vesmíru, na půdě naší planety Země.

Jako základ můžeme tak na začátku našeho zkoumání říci, že svět, ve kterém se nacházíme, vycházeje ze znalostí všech prozkoumaných látek, nazýváme oprávněně světem hmotným.

Můžeme také říci, že tento hmotný svět má svůj vznik a počátek. Země, stejně tak jako celý vesmír!

Obrazně je každému z lidí také pochopitelné a srozumitelné, že vše, co má začátek a konec, pohybuje se přirozeně i v určitém, byť dosud snad nepoznávaném prostoru, jenž byl zde s největší jistotou již před vlastním vznikem hmotného druhu. Možno tedy říci, že v poměru k tomuto nám předcházejícímu neviditelnému prostoru, je vesmír, v němž žijeme, vymezený, a teprve postupně, dodatečně ohraničený – má své hranice, či jinak popsáno, má svou formu a tvar! Vyvíjející se a také i opětně zanikající hmota vesmíru napovídá logicky věcně o tom, že jsou s největší jistotou ještě i oddíly jinorodých látek, jež existovaly již dříve a právě v jejichž části došlo k impulsu, pro nás dosud neuchopitelného původu i rozsahu, jenž svým vlivem dal vzniknout druhu námi obývaného, viditelného a hmatatelného světa.

Srovnáme-li tedy vše ještě jednou, pak je zde na samém počátku historie planety země nejprve vznik našeho hmotného vesmíru, který se zformoval z prostoru, jenž je dosud vědou ještě nepoznaný, přesto však jeho existenci zároveň nemůžeme ničím popřít. Je také dokonce možné zde uvážit, že jinorodost tohoto nám nepoznaného oddílu je natolik odlišného druhu, že není zcela vyloučené, aby tato jinorodost nepronikala současně také i dnes naším hmotným vesmírem, aniž bychom ji přitom hrubohmotnými nástroji poznávali.

Představme si k tomu jednoduchý příklad: většina z nás slyšela již z vědeckých pramenů o existenci ryze hmotných částeček (neutrina), které ve formě nám neviditelného proudění zcela bez překážek prostupují bez ustání ostatní těžší hmotou, tedy také s úplnou samozřejmostí i naším tělesným aparátem, aniž bychom jich však přitom nějak registrovali. Jestliže tedy shora zmiňovanou neznámou část nazveme jen jakýmsi ještě „jemnějším“ prouděním a vlněním, potom můžeme říci, že není zcela nemožné, že náš hmotný vesmír vznáší se jinorodým látkovým druhem prostoru, podobně jako se vznáší zde na zemi bez ustání jemné částice hmotného prachu okolním vzduchem. To vše děje se přitom s naším vesmírem za podmínek, jež jsou pro nás pozemšťany zcela normální, tedy přirozené a zasahují tak svými účinky plně do běhu naší každodennosti! Jinorodost zmíněné jemnější pralátky zůstává přitom pochopitelně vzdálena možnosti naší dnešní poznatelnosti ryze hmotnými nástroji a smysly.

Pojďme však nyní dále. Představme si také v obraze, že právě určitý stav vývojové zralosti této právě popisované jemnější části vydal v danou chvíli část svého druhu jako výchozí, základní stavební materiál pro náš vesmír v podobě vytrysknutí látky, skládající se ve svém ochlazování postupně také nakonec i z částic atomů nejjednodušších prvků. Tento výron je možné si zpodobnit jako tryskající proud prostupující určitým předem stanoveným průchozím bodem, který dodává svým impulsem hutnější obalení ženoucímu se doposud jinorodému proudu jemnějších částic. Následkem protitlaku obalování, ochlazování a také stlačování, došlo pak na hranici tohoto bodu zároveň k nahromadění síly pro nás netušeného druhu, která nakonec v okamžiku překonání protitlaku doslova vtrhla do podoby nám známého viditelného vesmíru. Netušená hnací síla projevující se při tomto vtrhnutí do hranic nového prostoru hmoty vytvořila v důsledném respektování známých fyzikálních zákonů během následných vývojových etap ochlazování zformování galaxií hvězd a planet, jak je známe. Celý vesmír přejal také krouživý pohyb, jenž se přeměnil z prvotního ženoucího se pohybu přímého.

Na určitém místě, k tomu předem daném z hlediska vývoje již předchozích, jsoucích oddílů nám dosud vědecky nepoznaných, došlo tedy k látkové přeměně neznámých jemnějších částeček ve sraženinu hutnějšího druhu – atomů, prvků apod. tohoto vesmíru. K této sraženině došlo vlivem již zmíněného vývoje, jenž možno nazvat také i vývojem vědomě chtěným, tedy vývojem, který se formoval na základě vědomého účinku sil, jež je možné si zde pracovně nazvat silami „bytostnými“, působícími bez odchylek věrně, v zákonech Pravěčné tvořící síly. K tomuto vývoji a působení bytostných sil i jejich obsáhlejšímu popisu se ještě vrátíme později, abychom se vše pokusili lépe poznat a pochopit alespoň v nejhrubším základě jejich činnosti.

Každý z výše popisovaných dějů je však pro představu zkoumajících možné vždy převést s jistotou do účinků nám známých, fyzikálních zákonů, neboť je-li vesmír se zákony, v něm se projevujícími, pocházející jako následný oddíl z předchozího druhu pralátky, je samozřejmé, že vlastnosti zákonů obou budou v těch nejzákladnějších účincích vždy shodné.

Zde je však možné jít v uvažování dále také i v případě onoho druhu již zmiňované jemnější části předcházející našemu vesmíru! Představme si, že i tato jemnější část je též pouze následně vzniklou a tím později oddělenou opět z předchozího, ještě více jemnějšího – prostupnějšího druhu. Těchto stále jemnějších druhů je v díle Stvoření celá řada. Jsou následně vyformovány shora dolů pod sebou. Tak také i tyto další oddíly nad hmotou jsou samozřejmě ohraničené a mají svůj tvar, byť v poměru k velikosti našeho vesmíru mnohonásobně rozložitější, jak do stran, tak i do výšky.

Přestože se tak vážný badatel dostane jistě až na samou hranici, přes níž mu je možné na samém začátku našeho bádání pokračovat v představách dále jen s velkou námahou, je potřebné pro základní uchopení se s tímto obeznámit již zde. Popsaný vám nejbližší oddíl jemnějšího druhu je tedy sám o sobě jen následnou sraženinou již předcházejících stupňů, vždy se jevících jako látkově průsvitnější - jinorodější. A všechny tyto oddíly a stupně jsou seřazeny ve svých rozlehlých velikostech shora dolů pod sebou, směrem od nejprvnějšího východiska Zdroje. Připojují se jako zářící, kroužící oddíly jedna k druhé silou prapůvodní Vůle tvůrčího vlivu. Jejich vznikání započalo se tak na samotném východisku živoucího Světla, na samotném počátku vzniku té nejprvnější z nich – na vrcholku nejzářivější Praduchovní části Stvoření.  

 

 

STAVBA STVOŘENÍ

 

Nazveme-li, tak, jak jsme to již učinili v předchozí kapitole, popis jednotlivých úrovní vědomě chtěnou tvůrčí výstavbou, pak musíme pro úplnou správnost a přehlednost znovu připomenout důležitou skutečnost, totiž, že tato stavba byla vyformována shora dolů, lidskému obsahu myšlení nepochopitelným druhem Tvůrčí síly, utvářející mocně vše bezprostředně vznikající do jednotlivých oddílů a oblastí, jež přecházely následně vždy z jemnějšího stupně k hutnějšímu nebo také jinak popsáno od více svítícího, lehčího – žhnoucího k hutnějšímu – ochlazenějšímu. Možno také říci, že jednotlivé úrovně proměňují své látkové vlastnosti vlivem ochlazení úměrně své vzdálenosti, v jaké se zformovaly od vrcholu samotného Východiska. To se projevuje také současně změnou vlastností a především změnou látkového projevu té které úrovně. Jako měřítko ochlazení či hustoty jednotlivých úrovní je možné si určit rychlost či zachvívání proudění Světla v nich. Tato rychlost a živoucnost zachvívání vyzařujícího Světla je vždy prvotně dokládající druh a stupeň ochlazení úrovně. Ve větší vzdálenosti od Pravěčného Zdroje Světla vždy více a více formuje se hutnější uspořádání základní stavební látky Stvoření. Pojmem Světlo není však zde myšleno světlo této části vesmíru v jeho složení, jak je známe kupříkladu u slunce, nýbrž je myšleno všeobsahující Světlo Božského prapůvodu, obsahující v sobě všechny druhy vyzařování, proudící jako živoucí síla, která svojí podstatou přivádí zároveň bezprostředně k vědomému i nevědomému životu všechny formy a děje ve Stvoření. O tom však více pohovoříme ještě v samostatném pojednání.

Také je správné, nazveme-li ochlazování jednotlivých úrovní zcela přirozeným děním výstavby Stvoření jako projevu srážení živoucího obsahu Světla, pronikajícího postupně do stále větší a větší vzdálenosti od výchozího bodu prapočátku Stvoření, což se nutně projevuje právě větším ochlazením a tím hutnějším - těžším formováním původního nejsvětlejšího a nejsilnějšího záření. Také i zde na zemi je možné částečně vidět podobné projevy v účinkování fyzikálních zákonů a také i v látkové prostupnosti, jež nazýváme hustotou látek.

Tak hutnější, „hustší“ tělesa jsou vždy více semknuta k sobě a jsou tak zbavena schopnosti prostupnosti pro Světlo a tím i vlastní rozpínavosti vůči prostoru. Viz příklad 1.) plynné látky – zůstávají trvale snadněji prostupné světlu a rozpínavé, 2.) látky – které jsou prostupné (kapaliny), 3.) pevné látky prostupné pro plyn (chemické vazby prvků), 4.) pevné látky jen těžko prostupné (horniny), 5.) pevné látky jinými, stejnorodými hmotnými látkami neprostupné.

Stejně tak, jako zde na zemi je možné důsledně rozlišit látkové vlastnosti jednotlivých prvků, stejně tak se vytvářela struktura Stvoření směrem shora dolů v jeho jednotlivých úrovních.

Stvořitel sám přitom není obsažen v tomto díle Stvoření osobně, nýbrž jeho tvůrčí vliv je účasten v základním vyzáření bílého žáru Prasvětla v působení Ducha Svatého, nositele Života, který v Božím Světle věčně přebývá a současně je přítomen svou formující Vůlí, která se od okamžiku vzniku první úrovně Praduchovního Stvoření také i nezměnitelně zakotvila do celého díla Zákony Stvoření, jako nositeli Jeho dokonalosti. Tak projevuje se v účincích a působení těchto Zákonů Tvůrce vždy a za všech okolností trvale neporušitelná harmonie a rovnováha. Tato harmonie je působící v celém Stvoření! Tak také i v zákonitostech fyzikálních vlastností látek a sil našeho hmotného vesmíru nemůže věda nakonec nalézt nic jiného než dokonalost a neporušitelnou rovnováhu v účinkování této Stvořitelovy Vůle. Zákon akce a reakce, zákon přitažlivosti druhů (stejnorodosti), zákon tíže – to jsou základní zákony, které působíce, vystavěly a udržují nejenom tento hmotný vesmír, ale jsou obsaženy ve veškerém Životě od samotného počátku výstavby celého Stvoření. Jejich projevy jsou i ve všech oblastech a úrovních Stvoření také velmi podobné. S narůstající tíží a hutností jednotlivých úrovní je však postupným ochlazováním Živoucího Světla ovlivňováno zpomalování jejich projevu a účinku.

Těžkopádnější hmota našeho vesmíru přirozeně také omezuje – zpomaluje rychlost, s jakou dochází k viditelnému projevu těchto zákonů v našem každodenním životě. Toto váznoucí působení hmoty nazýváme zpomalující setrvačností. Setrvačnost se projevuje všude, kde je ovlivnění hmotou. Tím se také výrazně odlišuje hutnost našeho vesmíru od ostatních úrovní, které jsou vně tohoto zformovaného hvězdného prostoru, případně jím prostupují, avšak nejsou s ním nijak látkově (atomově) vázány. Tyto úrovně jsou víceméně zcela oproštěny od fyzikálního druhu hmoty, jakému jsme podřízeni my v tomto světě.

Zdejší hmota obecně klade těžkopádnější odpor jakémukoliv impulsu změny. Zpomalující odpor vznikající hutností hmoty skrze vlastní „těžkopádnou váhu“ atomů je tak právě nejvíce specifický pro oddíl tohoto hmotného vesmíru, ve kterém se nacházíme. Zároveň je oproti jemnějším a světlejším úrovním pro tento náš oddíl zcela ojedinělým projevem o mnoho kratší doba trvání od vzniku k zániku. Ač se nám to z hlediska našeho vnímání historie vesmíru nechce připustit, hmota, v níž se nacházíme, podléhá zcela přirozeně podle Zákonů Stvoření zrychlenějším účinkům stárnutí a rozkladu, než je tomu u výše kroužících úrovní. Vznik – růst – zralost – rozklad, to je koloběh, který je ve hmotném prostředí našeho vesmíru něčím přirozeným – zákonitým!

Tím je zde zároveň dána odpověď všem těm, kteří se domnívají, že hmota, potažmo lidé žijící ve hmotě, mohou žít věčně. Hutnost hmoty toho nedovoluje, neboť právě její přílišnou hustotou je uzavřen potřebný přístup blahodárnému Prasvětlu, které jediné zprostředkovává trvalé osvěžení, přinášející tak možnost věčnosti v trvání. Náš vesmír je velmi vzdáleným tomuto účinku a proto i zánik, rozklad a smrt jsou přirozeným projevem, odpovídajícím právě zdejší vzdálenosti vesmíru od východiska Života ve Stvoření. Občerstvujícímu, trvale oblažujícímu a osvěžujícímu účinku této životadárné síly Prasvětla jsou svojí prostupností přímo otevřeny jen ony nejprvotnější, nejprůsvitnější – nejčistší duchovní praúrovně Stvoření. V těchto úrovních tak panuje nejenom trvalý život bez myšlenek na jakýkoliv bolestný konec, nýbrž je zde vše touto milostiplnou silou Světla povznášeno a podporováno k nikdy nepřestávajícímu projevu oblažující krásy a činorodé radosti v trvalém prožívání jistoty pravého domova, ve vědomí blízkosti Stvořitele. Poznání dávných generací na zemi nazvalo tyto nádherné oblasti věčného života a Světla – Rájem.

Naše planeta nachází se však až v samotném vzdáleném koloběhu hmotného vesmíru, jenž vznikl následkem postupného, chtěného vývoje Stvoření a jenž také jednou následkem tohoto samého vývoje ve Stvoření, ve vyčerpání se, zanikne. V této souvislosti je potřeba také číst správně v prvních kapitolách bible, která velmi často ve svých podáních hovoří o zcela rozdílných částech Stvoření právě tak samozřejmě, jako by se jednalo jedině o tuto hmotnou zemi. Tak také i tolik známé Zjevení Janovo v mnohém směru hovoří ve správnosti o blízkém dění na této zemi, zároveň jsou zde však popisovány obrazy týkající se úrovní, vznášejících se v blízkosti Světla, vysoko nad hmotným oddílem tohoto našeho vesmíru.

Vědomí těchto skutečností dává člověku však celistvý smysl až teprve od okamžiku, kdy pochopí, že on sám vlastní v sobě něco ze zmíněných oblastí Světla a Ráje. Jest to právě již dlouho tušené duchovní jádro, které chová v nitru každý z lidí, a které pochází svou stejnorodostí, svým původem z oblastí Světlem prozářených duchovních světů, jež se vznáší ve výšinách, vysoko nad zdejším hmotným vesmírem. Člověk je původem duchovní tvor ve Stvoření. Zde na této zemi se ocitá přitom z nutné a přirozené potřeby vlastního vývoje k plné zralosti a celistvé dokonalosti ve svém duchovním druhu. Za tímto účelem se také člověk, jako duchovní bytost v záhalech z ostatních úrovní, vtěluje nakonec i do pozemského tělesného aparátu, aby směl postupně, v prožívání jednotlivých etap svých pozemských životů, stoupat v plném prožhavení nitra ke světlým úrovním, jestliže usiluje k dobrému a ušlechtilému. Zároveň však je i možné zde ve hmotnosti klesnout hluboko dolů, až na stupeň úplného popření a zasypání svých duchovních – citových vlastností! O tom všem však pohovoříme důkladněji v dalších kapitolách.

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA II.

 

HMOTA A SVĚTLO – VZNIK A VÝVOJ VESMÍRU V ZÁKLADNÍM POPISU

 

Věda již došla k poznání, že i ty nejmenší částečky hmoty, které dokážeme zachytit za pomoci dnešních nejcitlivějších přístrojů, nejsou posledními, nýbrž že i tyto netušeně malé částečky se opětně skládají z dílků ještě menších! Naskýtá se proto otázka: Kde jest skutečný konec tohoto dělení? Jak vypadá ona opravdu nejprvotnější částečka a co je jejím základním obsahem?

Abychom nalezli odpověď na zmiňované otázky, musíme opět vystoupit nad tuto zdejší hmotu a pohlédnout na děje s tím související z výše položeného místa.

Je samozřejmé, že hmota jako taková má na určitém místě konečnou hranici ve své možné dělitelnosti. Při správném pozorování, jež však nelze dobře učinit dnešními dostupnými přístroji, bylo by zjištěno, že na zcela přesné hranici došlo k oddělení posledního hmotného obalu a tím k vynoření se ze sevření tohoto obalu zcela jinorodého dílu světélkujícího záření, které je však, opačně pozorováno, ve skutečnosti právě oním výchozím, magneticky působícím základem, účinkujícím přitažlivě na všechny hmotné, přístrojem již zachytitelné či měřitelné, dílky hmoty.

Bylo by tak možné zjistit, že to, co bylo ještě na nejzazší hranici hmoty zaznamenatelné jako nejmenší částice „naší“ hrubé hmoty, je ve skutečnosti jen přechodový prvotní hmotný obal sraženiny, jež svou ochlazeností zformovala se právě magneticky okolo zmíněného jinorodého světélkujícího dílu záření. Také je zde na místě přiblížit ještě jeden důležitý děj: toto jinorodé světlejší záření - jemnější jadérko – v okamžiku, kdy bychom ho v opačném postupu zbavili zmíněného posledního nejjemnějšího hmotného obalu, ihned by se v uvolnění, v povolení sevření obalu rozestoupilo a zvětšilo. Podobně, asi jako je tomu u vzduchového balónu, zbaveného vnějšího obalu – kupříkladu, jak tomu bylo u dřívějších duší kožených kopacích míčů, či jinak, jako to můžeme pozorovat u vzduchové bubliny, vystupující vzhůru z vody.

Jemnost látky této světélkující části záření na námi již nepoznávaném stupni zachvívání je přitom mnohonásobně živější v obklopování pravého, skutečného jádra – živoucího dílku, pocházejícího z blízkosti Tvůrčího pravěčného zdroje. Tak bychom tedy i zde v této nejbližší úrovni nad hmotou zjistili, že i tato částice, jež se nám z pohledu hmoty jevila jako impulsivně živé, světélkující nehmotné jadérko, jež je pro naši úroveň teprve následně obalené hmotou, že v této jinorodé jemnější úrovni platí toto jádro opět jen za vnější stupeň světlého obalu dalšího, ještě jemnějšího a svítivějšího jádra, byť pro nás by se jevilo jako netušeně průsvitnější, živoucnější a především nezachytitelné.

Mohli bychom tak obrazně postupovat stále dále a výše a výše jednotlivými úrovněmi Stvoření, až bychom se nakonec vyšvihli na samotný vrchol Stvoření, na stupeň úplného obnažení vlastního světlého jádra – části jsoucího živoucího Světla, formujícího se z nejmocnějšího Pravěčného tlaku a síly Božského tvůrčího záření. Je pochopitelné, že ve skutečnosti je něco takového nemožné, neboť člověk jako tvor ve Stvoření má také svou mezní hranici, která mu nedovoluje vystoupit výše, než je jeho vlastní východisko. Toto východisko člověka je přitom samo o sobě spojeno s úrovní, která je ještě velmi vzdálena zmíněnému vrcholu Stvoření – zářícímu přechodu k vlastní Boží říši. Také i zmíněné jednotlivé obaly jsou pevně obepínajícími vlastní živoucí Světelné jádro a není tak v žádném případě v silách člověka tyto obaly ve skutečnosti odstranit.

Vždyť věda sama již poznala, jaké netušené neviditelné a člověku v jeho neznalosti také i nebezpečné síly uvolňují se jeho zasahováním už i jen do té nejhutnější části obalů, do atomového jádra. Kolik nebezpečí je skryto v těchto pokusech a již domněle zvládnutých postupech, dnešní lidstvo vůbec netuší, neboť se pozemská věda jemnějšími oddíly Stvoření nikdy nezabývala, ve snaze označit je za neexistující s odůvodněním, že nejsou dnešními přístroji zachytitelné a změřitelné.

Je smutné, že oddíly a úrovně, bez nichž by nikdy nevznikl tento hmotný vesmír, neboť tento je právě jen výslednou hrubou formou děje obalení jemnějších světlejších částeček, jsou s nápadnou křečovitostí vědy odsouvány do říší pohádek a fantazií. Člověk jest přitom nedílnou součástí tohoto Stvoření a jestliže se pak snaží o popření existence tohoto, rozlohou netušeně mocného, přenádherně vznešeného díla, pak nejenže z pohledu těchto jsoucích úrovní, kroužících vysoko nad hmotami, jeví se jako pošetilec, navíc však nutně ve své tápavosti, s níž ryje ve hmotné části Stvoření, stává se stále větším škůdcem a všemu životu nebezpečným individuem, a to v dosahu, jaký nikdy nebude schopen opravdově pochopit, jestliže jediné, co uznává, je pro něho právě jen zdejší nejhutnější hmota. To však člověku v žádném případě neodnímá zodpovědnost, plynoucí mu z jeho působení! Vždyť každý člověk jest svým základem plně vybaven k poznávání i nehmotných oddílů Stvoření. Schopností pro to je mu duchovní výbava, již nese v sobě, a která se právě projevuje v podobě jeho svědomí a také cituplností!

Zopakujme si nyní tedy ještě jednou poznatky, jichž jsme se nyní dobrali. Tím nejdůležitějším a pro mnohého také novým je poznání skutečnosti, že hmota má svou pevně danou hranici v podobě stupně nejjemnějšího obalu, shlukujícího se magneticky přitažlivě okolo jadérek světélkujících částeček, jež existují nezpochybnitelně před vlastním dějem obalení, a to úplně nezávisle na námi již zmiňované zachytitelné prvotní hmotné obalující slupičce.

Nyní můžeme tedy říci, že v opačném postupu popsaného obrazu všech obalů a jadérek, jeví se nám tak vznik hmotného vesmíru nově jako nutný děj, vyvolaný v posloupnosti vývoje velikého díla Stvoření, také však zároveň jako děj zcela přirozený, zbavený jakýchkoliv bezvýchodných hloubajících otázek a úvah o tom, co bylo před tím, než vznikl vesmír. Ve Stvoření není ve skutečnosti nijakých nevysvětlitelných dějů, které by odporovaly dokonalosti, jež je spolu s harmonií a neúplatnou spravedlností vložena Stvořitelem prostřednictvím Pravěčných Zákonů do celého základního soukolí Stvoření.

Základem všeho života ve Stvoření je přitom jedině samotné vyzařující Světlo – živoucí, tvořící a budující, vytrysknuvší skrze vědomý akt Stvořitelovy Vůle ve slovech „Budiž Světlo“! Toto vyzáření Světla zpoza hranice „Božského věčného principu trvání“ obsahuje v sobě spolu s netušenou silou, formující úrovně a celé netušené rozsáhlé oddíly ve Stvoření, zároveň i částečně žhnoucí odlesk v podobě samostatného oddílu duchovního druhu, který se vždy projevuje vlastním vědomým životem ve Stvoření. K tomuto druhu náleží na určitém stupni schopností i lidský duch, jenž se skrze potřebu svého vlastního vývoje a zdokonalování nalézá dočasně zde ve hmotnostech, za účelem prožívání pozemského života, z něhož mu plynou nenahraditelné zkušenosti pro následný trvalý život ve světlých úrovních Stvoření, jestliže svojí cestu zdárně, v plném produchovnění dokončí. Z milosti poskytnutí této možnosti – žít pozemský život zde na zemi – plyne člověku, spolu s požehnáním možnosti uzrávání, zároveň i nikdy neoddělitelná zodpovědnost za všechny činy. Tím tedy zodpovědnost i za všechny zlé, neuvážené a škodící činy, které způsobují netušené destrukce, zasahující za hranice této hmoty.

Sem mimo jiné náleží i dosud jen částečně vyzkoumané, velmi omezené poznatky, na jejichž základě se odvíjí dnešní veškeré práce vědců s násilným štěpením atomového jádra.

Stvoření poskytuje možnost čerpání sil zcela jiným způsobem. Není třeba člověku tyto síly rvát z hmoty, nýbrž stačí plně se s těmito silami sjednotit v jejich souznění.

Atomy a molekuly prvků nesou v sobě nesmírné nahromadění živoucí síly v takovém množství, že lidstvu by nebylo třeba zaobírat se více výrobou energií, pokud by správně poznávalo výměnu a plynutí neviditelných magnetických sil mezi částečkami hmoty, počínaje částmi atomů až po molekuly látek. Ve všem proudí a účinkuje nesmírná požehnaná síla, držící celé dílo Stvoření. Je třeba se těmito silami jen správně zabývat v celkovém poznání. Dnešní věda musí v tom učinit ještě potřebný krok vpřed!

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

Vesmír – jeho tvar a jeho okolí – základní popis souvztažností ...

 

--  kliknutím na obrázek si můžete otevřít plné rozlišení ke stažení 895kb  (může se otevírat delší dobu)  --

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.
 


 

KAPITOLA III.

 

SVĚTLO !

Bezprostřednost, účinnost a sílu již zmiňovaného pratvůrčího Světla ovlivňuje v projevování vždy  prostupnost okolního zformovaného druhu látky  toho kterého oddílu úrovně ve Stvoření. Světlo ve hrubé hmotě je proto v projevech úplně jiného, mnohem více omezenějšího druhu, než Světlo v kroužících úrovních nejbližší jemné hmotnosti, v bytostném oddílu a především nejvíce v duchovních úrovních Stvoření. Čím látkově jemnější úroveň, tím má Světlo zcela jinou výrazovost a obsah, tím také i mocněji prožhavuje světy, které jsou tímto druhem Světla ovlivňované!

Rozhodující je tak vždy intenzita projevu samotného Světla, pronikajícího skrze rozličnou druhovost obalu! Ve hmotnostech, kde jest hutnost obalu nejtěžkopádnější, nejsraženější a nejochlazenější, je proto Světlo obsaženo řídce, to znamená, že jednotlivé částice jsou více stlačené a je mezi nimi i o mnoho větší vzdálenost oproti jiným úrovním. To znamená, že zachvívání Světla v jednotlivých částicích atomů je utlumenější a tím i pomalejší, než je tomu v úrovních, kde nejsou částice Světla svírány vnějším obalem hmoty! Kmitání částic Světla ve hmotě je tedy oproti jemnějším úrovním ve Stvoření výrazně pomalejším, línějším.

Nám známá rychlost světla, která se z našeho pohledu jeví oproti všemu ostatnímu fyzikálnímu pohybu ve hmotě jako netušeně vysoká, je tak ve skutečnosti zároveň o mnoho pomalejší, než je tomu u zachvívání Světla v lehčích nadhmotných úrovních! Také  obsah  „hmotného“ světla je mdlejší než v jemnějších úrovních, kde Světlo je nejen nositelem tepla a záření, ale jeho obsahem je i určitý druh  vlastního života  –  živoucí energie, která trvale bezprostředně buduje a posiluje vše okolní! Toto Světlo vyšších úrovní právě obsahuje ještě částečně onen prvotní impuls tvůrčí Vůle Stvořitele! Proto je také Světlo ve vyšších úrovních vždy bezprostředně tvořícím a formujícím! Avšak pozemsky viditelné světlo, jaké známe zde ve hmotnostech, je až teprve následným projevem určitého přeměňování vyzařování při kmitání hmoty  ( kupříkladu u slunce v jeho konečném – viditelném projevu termojaderné reakce ).  Toto hmotné Světlo tak posiluje život jen nepřímo, a to jedině svoji teplotou a také zčásti ještě i občerstvující skladbou dalšího záření! Hrubohmotné světlo tak sice také posiluje vznik a růst života – avšak již nepřímo, až teprve jako následný podporující činitel vlastního života! V jemnějších úrovních, více prostupnějších Prvotnímu vyzáření Tvůrčího Světla, je však toto samotné Světlo zároveň také vždy bezprostředním vykonavatelem Stvořitelovy Vůle! Je proto přímo úměrným podílníkem i na vlastním nejzákladnějším stavebním materiálu těchto úrovní! Toto živoucí Světlo je mnohem silněji obsaženo kupříkladu i v takových formách, které je možno vzdáleně přirovnat třeba k zemské formě půdy či písku, tak jak je známe zde ve hmotě!

Světlo v látkově jemnějších oddílech Stvoření je tedy  přímo  obsaženo svou přítomností v každém projevu! Tím tedy i kupříkladu jen samotný písek či půda těchto úrovní jsou o mnoho silněji proniknuty vlastní živoucností Světla a tím jsou zároveň i silněji proniknuty přímo živoucně se projevující Vůlí Stvořitele! Oproti tomu pozemský písek jeví se nám v tomto směru zcela bezvládným nebo jinak řečeno, sám o sobě bezživotným. Přesto však i v tomto hmotném písku zde na zemi je obsaženo Světlo v podobě již zmíněných částeček, z nichž se následně skládají základní hmotné prvodíly pro stavbu kvarkových a dalších hmotných částic, ze kterých se teprve dále formují jádra jednotlivých atomů. Avšak toto Světlo je právě již obtíženo těžkopádnou hmotnou látkou natolik zesíleně, že se původním živoucím způsobem téměř neprojevuje! Drží si sice přitom vlastní schopnost respektování fyzikálních zákonů hmoty, které jsou zcela shodné s Prazákony Stvoření, avšak vlastní život v podobě žhnoucí intenzity živého záření zde zcela chybí! Srovnáme-li tak pozemský písek s obdobou písku v úrovních, kroužících blíže východisku Prasvětla, v blízkosti říše Boží, pak je zde obrovský rozdíl v projevování Světla, jež je základem všeho vývoje! Světlo je jediným nositelem tvůrčí Vůle! Je proto základem všeho dalšího, co vzniklo z tohoto počátečního Božského vyzáření do Stvoření! Je tedy také základem i všeho hmotného na této zemi.

Je však obrovský rozdíl mezi Světlem samotným, v jeho nepředstavitelně tvůrčím obsahu, a nám známým světlem hmoty, jež je až následným fyzikálním projevem energetické činnosti látky v tomto vesmíru!

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA IV.

 

PROUDĚNÍ SVĚTLA

Světlo, které proudí jako živoucí vyzařování z Božského do Stvoření, je od samého počátku všeobsáhlou Vůlí Boha děleno k využití!

Část tohoto Světla je tak Stvořitelem trvale do Stvoření vysílána jako oživující proud k udržování již vzniknuvších světů a úrovní, při jejichž výstavbě bylo právě jako stavebního základu použito ono  prvotní Světlo,  které dorazilo do těchto úrovní  nejdříve,  na samém začátku vzniku Stvoření!

Toto prvotní Světlo je právě zde již zmíněnou projevující se částí samotného bíle žhnoucího Prasvětla a je vysíláno do Stvoření k tvořivé budující práci, k formování nových míst ve Stvoření! Tak můžeme tedy rozdělit Světlo Božího záření vstupující do Stvoření na zmíněné  dva  základní druhy, na  budující a  na  udržující !  Z budujícího druhu je úplně vyformována stavba Stvoření  –  vznikly tedy z tohoto druhu všechny části úrovní, ať již duchovní, bytostné a v nejposlednější řadě také i tento hmotný vesmír. Udržující Světlo pak trvale oživuje a posiluje skrze bytostné síly v něm obsažené, v plném respektování Zákonů Stvoření, vše již jsoucí a existující. Je však nutné připomenout, že tyto dvě části jsou obsaženy současně v jednom proudu Světla a účinkujíce najednou pracují tak jen zdánlivě  vedle sebe,   jako rozdílné především  jen svým druhem účinku,  s nímž pronikají Stvořením. Slouží však vždy  jedné  Vůli, Vůli Boží. Také i ještě další vedlejší druhy jsou obsaženy v tomto jednotném záření Světla, tryskajícího do Stvoření od samotného počátku. Tak je zde ještě i čistě duchovní druh, jako zcela samostatný a pro sebe sama vydělený druh, obsažený v Božském vyzáření Světla. O tom však budeme hovořit později. Pro tuto chvíli postačí, nazveme-li zmíněné oba dva druhy – tedy  budující  a  udržující  –  jedním druhem  bytostným,  jež se projevuje vždy a  za všech okolností neúchylným respektováním pravěčných Zákonů, zformovaných z dokonalosti Stvořitele.  Ještě lépe je možné říci, že toto bytostné je výkonným činitelem ve vedení a formování blahodárného záření Světla ve Stvoření.

Částečky budujícího druhu Světla jsou pak základem všeho stavebního materiálu a jsou vždy nutně pro vlastní působení obalovány druhem látky, která vzniká úplně jako první v každé jednotlivé úrovni, kam toto budující Světlo vstoupí. Zmíněné částečky jsou stále více a více na každé úrovni obalovány dalšími a dalšími látkovými obaly a zatížené těmito obaly následně klesají stále níže. Pochopitelně, že dále klesají vždy až když je nejprve úplně ucelena – vyformována stavba stávající úrovně sama pro sebe v plné dokonalosti a harmonii, v souznění s již jsoucím dílem Stvoření !  V tomto postupu klesaly také jednotlivé částečky Světla, v obalování se, úrovněmi Stvoření, až se dostaly na hranici, kde se naskýtala, jako další obalující látka, ochlazená prachová prsť, mající v sobě v nejjemnějším nezachytitelném ještě základě vlastnosti hmoty našeho vesmíru. Tak také u vstupu do této části klesly jednotlivé částice Světla, opatřené obaly z předchozích jemnějších úrovní, do přechodné části, kde nastalo „spojení“ s jinorodou látkou této hmoty.

Všechny světelné částice působí vždy  silně magneticky,  neboť v jejich vlastnostech se trvale projevuje prvotní síla Tvůrčího záření Boží Vůle !  Proto nakonec i zde přitáhly úzce k sobě předchystané prachové částice a obalily se jimi. Tím došlo k neuvěřitelnému stlačení a zároveň následně ihned k úplně jinorodému vyzařování, které se projevilo také jako nám již zčásti srozumitelné vyzařování – hmotné teplo !  Toto teplo v následném postupujícím stlačování vyvolalo ihned v částicích Světla nutkání jiného pohybu v kmitání, neboť nikdy neustávající pohyb je částicím Světla právě nejsilněji vlastním. Tak došlo v netušeném zesílení reakce na činnost obalování v určitou chvíli k prudkému vystřelení částic, které byly v tu chvíli ještě jen lehce obalenými prvotní látkou hmoty! Při tomto pohybu vpřed došlo zároveň ihned k dalšímu ochlazení na stupeň, kdy mohly se tyto nepatrné hmotné částice k sobě magneticky přitahovat vlivem ochlazení v poklesu předchozího tlaku, a tímto spojením započaly vytvářet základní stavební druhy, jejichž následným výsledkem bylo prvotní zformování námi poznávaných atomů vodíku a helia.

Atomy těchto dvou prvků nesou proto také vždy v sobě nejsilněji pulsující záření Světla, neboť jsou ještě nejméně zatíženy hmotou! Patří k nejjednodušším a nejlehčím stavebním částicím vesmíru a jsou obsaženy v devadesáti devíti procentech veškeré stavební hmoty vesmíru !

Teprve dalším spojováním a srážením částeček hmoty došlo k vyformování složitějších a také těžších atomových částic ostatních prvků, jak je dnes známe.

________

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA V.

 

VZNIK ŽIVOTA NA ZEMI – I. ČÁST

Všechen život ve Stvoření je podřízen Bohem danému zákonu  formování  v následování již jsoucích předobrazů. To je zákon, který platí od prvních okamžiků vzniku Stvoření. Vše vznikající formuje se vždy následně v slabším odstupnění ke spodobnění již hotového, světlejšího, silnějšího a výraznějšího předobrazu. Tak také prvotní Stvoření svou čistě duchovní část zformovalo přímo podle předobrazu Božského, přesně tak, jak o tom hovoří první řádky bible. A podle této prvotní praduchovní formy se dále postupně formuje opět veškerý život ve Stvoření. Toto vše tedy platí také nakonec i pro hmotu. Tímto zákonem řídil se proto bezvýhradně, přitom však přirozeně i veškerý vývoj života na zemi. Pro vlastní  vznik hmoty i života ve hmotě  byl tak rozhodující  předobraz  již jsoucích jemnějších úrovní a následně ještě vliv vlastního vyzařování hmoty, nebo jinak řečeno prožhavení formované hmoty účinkem práce bytostného budujícího působení.

Již od prvních počátků nejhrubšího oddílu hmoty – vesmíru – vše, co vzniklo na této úrovni utvářením neutronů, protonů a elektronů, z nichž se skládají nám známé jednotlivé atomy, nesla v sobě hrubá hmota již jako něco samozřejmého nejrozličnější druhy magnetického záření. Každý atom podle svého druhu nesl si tak v sobě určitý odkaz síly, potenciál vybavení a spolu s tím i tomuto druhu odpovídající záření. Bytostné pracuje ve skutečnosti  vždy  jen s tímto zářením. Vlastní viditelná hmota tak jen setrvačně magneticky následuje toto záření! Atomy hmoty, magneticky vázané na záření jemnějšího druhu, staly se tak svým rozličným druhem, vycházejícím ze zmíněného vyzařování,  základními kameny  pro všechno další tvoření a budování ve hrubé hmotě. Bytostné, využívaje těchto odlišností záření ve vlastnostech atomů jednotlivých prvků, počalo ihned od začátku skládat jednotlivé druhy záření v nutném následování předobrazu jemnějších světů. Tak došlo i k vyčlenění vlastností jednotlivých látek a sloučenin v jejich vyzařování a tomu odpovídajících spojeních. Vezměme kupříkladu vodu –  voda  vznikla jako nejlépe odpovídající zformování podoby co do vzhledu i vlastností zde ve hmotě ke svému jemnějšímu předobrazu vody v ostatních úrovních stvoření tím, že ve hmotě bytostné spojilo dva atomy vodíku s jedním atomem kyslíku. Jiné prvky a látky vznikly pak opět spojováním jiných poměrů prvků, zastoupených vždy v určitých spojeních a záření atomů. Tato spojení vydávají pak své nezaměnitelné záření a tím stávají se stavebními prvky ve veškeré hmotě.

Tak nakonec po všem žhavení a tavení, přeměňování a opětném chladnutí, dospělo bytostné ve své práci zde na zemi do stupně, kdy mohlo být konečně spojením určitého potřebného počtu prvků dosaženo dalšího zcela  nového  významného stupně stavebního materiálu, který věda obecně nazývá molekulou. Postupně těchto molekul bylo zformováno takové množství, že bytostné mohlo opětně začít skládat vyšší stupeň formy ve hmotě.

Na zcela ojedinělém stupni vývoje tímto formováním byla bytostným sestavena taková látková struktura, že tato nová zvláštní sloučenina, která byla do té doby zde na zemi neznámou, mohla vytvořit svým zářením, svou teplotou či jinak řečeno, svým druhem zachvívání, něco výjimečného. Tento shluk atomů prvků a složitějších látkových vazeb utvořil záření, které ve spojení s jemnějšími úrovněmi mohlo přijímat druh, jenž byl pro tento účel již dlouho dopředu nachystán. Toto záření umožnilo, aby ve spojení se světlem v bytostném druhu mohlo v sobě vyvolat vlastní život. To znamená, že toto záření umožnilo proniknout vyššímu druhu paprsku Světla z bytostných úrovní ve Stvoření a tím tento malý, do sebe shluklý celek svým stupněm  prožhavení  účinkem  bytostné  jiskry Světla začal existovat sám v sobě, jako uzavřený, prozatím ještě  nevědomý  koloběh činnosti života.

Tento stavební kámen musel potom přirozeně ještě projít pro nás nepředstavitelně dlouhým vývojem miliónů let, aby nakonec mohlo být dosaženo toho, že můžeme dnes hovořit o okamžiku prvního vzniku organismu buňky. A tato buňka stala se pak ihned opět dalším určitým stavebním kamenem pro formování vyšších organismů na základě přebírání vzorů z úrovní bytostného a duchovního. Jak namáhavou a trpělivou práci při tom bytostné podstoupilo při formování ještě nevědomého života v prehistorickém období země, dokazují nám dnes známé vykopávky zkamenělin.

Vždy po určitém zcela přesně vyměřeném období bylo pak možné, aby bytostné pokročilo k dalšímu vývojovému kroku života na zemi. První praorganismy na zemi „přežívaly“ zpočátku úplně nevědomým životem, jenž byl zcela podřízen bezvýhradnému vedení ze strany bytostného. Jedno však bylo vštípeno tomuto životu od samého počátku – touha po životě – zatím  ještě zcela nevědomý,  avšak  neutišitelný tlak  po  bytí.  To byl základní princip, jenž se stal následně úhelným kamenem veškerého vývoje všech druhů na zemi. Touha po slunečním světle, touha po existenci v naplnění své úlohy, touha po zachování svého druhu. Tyto principy byly vloženy bytostným působením jako pozemský projev zákona pohybu procházejícího celým Stvořením. Tento zákon zasahuje do všech stupňů života ve Stvoření, od nejušlechtilejšího pomáhajícího projevu v duchovních úrovních Prastvoření, až po úrovně hmotností, kde především nese dosud zákon pohybu prvky boje o existenci. Tak také vstoupil tento projev zákona pohybu do všeho života na zemi již od samého počátku. To bylo také ono zázračné vyzařování, které na určitém stupni spojení molekul mohlo vyvolat či doslova zažehnout jiskru života v probuzení ještě nevědomé touhy žít a vyvíjet se! Tak započaly se pod vedením a dohledem bytostného množit a formovat jednotlivé organismy přesně tak, aby se stále více a více ve svých etapách vývoje svojí zralostí, vyzařováním a nakonec i vzhledem blížily vznešenému předobrazu svého druhu z jemnějších úrovní. Proto také některé vývojové větve, jak je známe z nálezů prehistorických zvířat, musely zcela nečekaně ukončit svůj život na zemi. Bylo to proto, že jako základní větev položily v určitý čas jen nutné přemostění v záření a vývoji tomu druhu, jenž mohl teprve  pak,  jako dále navazující, následovat. Tak prvotní plazy vytvořily přechodný most ptákům a savcům, stejně tak, jako ještě předchozí vývojové větve umožnily opět rozvoj a rozmnožení celé druhové řady plazů v podobě gigantických ještěrů, jak to ukazují mnohé nálezy badatelů prehistorie.

Vznikly také jednotlivé větve, které již zcela od prapočátku směřovaly neúchylně v posloupnosti pod uvedeným dohledem bytostného k přesně danému stupni, jenž nejlépe zde v pozemských podmínkách odpovídá zmíněným krásným předobrazům rostlin, zvířat a mnohému dalšímu životu v jemnějších úrovních Stvoření. Zejména vrcholným dílem byla pak příprava těl, jež měla přijmout do své bytostnosti hmotné schrány duchovní druh! K tomu také směřoval veškerý vývoj na této zemi, který musel se provždy řídit neústupným zákonem záření druhů a jejich zralosti ve hmotě.

Proto také nemohl vzniknout zde na zemi život ze dne na den, neboť Zákony, z nichž vzniklo a trvá celé dílo Stvoření, toho nedovolují! Tyto Zákony projevují se i zde ve hmotě přesně stejně, jako ve všech ostatních úrovních stvoření, avšak ve spojení s hmotou razí si těžkopádnější cestu, která odpovídá vždy stavu hutnosti hmoty, jejího prožhavení a její zralosti.

Proto dnešní věda správně poznává, že celá planeta prošla nutným a postupným vývojem druhů i jednotlivých etap podnebí, než bylo dosaženo takového stupně prožhavení a zralosti, aby bytostné působení mohlo započít s vývojem druhů zvířat a rostlin, které nejlépe vzhledově odpovídají duchovním úrovním stvoření, tak, aby na zemi příchozí lidští duchové, vstoupivší do předchystaných pozemských těl, mohli se zde cítit co nejblíže obrazu nebeských zahrad ráje. Ano, stávající druhy zvířat i všeho života na zemi blíží se svým vzhledem, pokud možno, světlým úrovním stvoření. Pochopitelně, že v duchovních úrovních je ještě nespočetně více druhů a zejména vzhled zvířat i rostlin jsou nedosažitelně krásnějšími, ale již nynější stav na zemi pomáhá člověku vytušit nádheru a velikost stvoření, kdykoliv nahlédne na okolo jsoucí přírodu, jako na odlesk zaslíbeného duchovního domova, který se vznáší vysoko v podobě ostrova blažených, světlem prozářených zahrad v blízkosti míruplné Boží Lásky.

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA VI.

 

HMOTNÁ ČÁST STVOŘENÍ

Doposud jsme hovořili o  hmotné úrovni ve Stvoření,  jako o celku, skládajícím se z více úrovní. Pro úplný přehled si nyní zmíníme tyto úrovně tak, jak se řadí k sobě v odstupnění shora dolů.

Oddíly  hmotné  části Stvoření můžeme ihned od začátku pro přehlednost rozdělit na dva  základní  oddíly. Na první část  jemnohmotnou  –  látkově zcela jinorodou, než je právě část druhá,  hrubohmotná,  z níž se zformoval zdejší vesmír, a v níž se tak nyní nacházíme.

Jsou tedy dva základní oddíly hmoty.

  1. jemnohmotná část  –  je oddílem hmoty, zachvívající se na vyšším stupni jemnějšího, prostupnějšího vyzařování – nemá nic společného s nejjemnější hrubohmotností, která je zcela jiného druhu, přestože je nejjemnějším stupněm hrubohmotnosti. O jemnohmotném oddíle si pohovoříme blíže následně.
  2. hrubohmotná část  –  je podstatně těžkopádnější a její počátek se začíná v oddíle zrnitosti částeček, jež můžeme nazvat předkvarky  –  to znamená, že se jedná o látkové části, které jsou sice ještě jemnějšího druhu, než dnešní vědě známé kvarkové částice, avšak přesto svojí hutností náleží ke hmotě, kterou nazýváme již oddílem  hrubohmotným.

 

Rozdělme si nyní pro pořádek ještě i nám známou  hrubohmotnou úroveň  na oddíly, které do ní zcela patří.
Je to:

  1. Nejjemnější – jemná hrubohmotnost  –  skládá se ze stavebního materiálu takzvaných částic předkvarků Tyto předkvarky můžeme dále rozdělit pro větší přehled na
  2. předkvarky povinné  –  nesou předobrazy astrálních těl a staveb ve střední hrubohmotnosti, skrze něž působí bytostné do hrubohmotnosti
  3. předkvarky nepovinné  –  které vyplňují zemřelými dušemi obydlenou část takzvaného záhrobí – jemná hrubohmotnost, vytvářející také částečně i světy myšlenek a fantazií
  4. Jemnější – střední hrubohmotnost  –  skládá se z kvarků – jiných neviditelných částic hmoty, z nichž vznikají stavební oddíly atomů Tyto kvarky jsou opětně ještě rozděleny do dvou základních skupin
  5. na kvarky povinné  –  jejichž záření má za úkol pod účinkem bytostného předávat informace hrubé hmotě, v podobě předobrazů – astrálního záření těl a předmětů. Bytostné působí tedy v hrubohmotnosti skrze kvarky, vážící se vyzařováním ke hmotě
  6. na kvarky nepovinné  –  jsou především ještě o půl stupně jemnějšími než kvarky povinné a jsou stavebním materiálem pro svou vlastní kvarkovou úroveň střední hrubohmotnosti – vyplňují veškerý mezihvězdný prostor – jsou mimo jiné i substancí, z níž se formují centrální útvary, myšlenkové formy pro spojení s mozkem člověka při rozumové práci
  7. Nejhutnější – hrubá hrubohmotnost  –  skládá se z atomů  ( atomových částic )  –  je to veškerá hrubohmotnými nástroji viditelná hmota určitého druhu záření
  8. Bytostné meziúrovně  –  jsou přirozenými mezivrstvami jednotlivých úrovní, působící na jemnou hrubohmotnost, střední hrubohmotnost i těžkou nebo jinak hrubou hrubohmotnost. Do střední hrubohmotnosti zasahují přes tyto bytostné vrstvy mimo jiného záchvěvy kvarků v podobě zvuku slov a vůbec veškeré jeho záření z hrubé hmoty v podobě radiových signálů.

 

Vlastní život v jemné hrubohmotnosti předkvarkového záření plně souvisí s city a emocemi lidstva. Také zde vzniká na určité hranici základní půda pro výchozí ovlivňování v těchto předkvarkových úrovních pobývajících duší na lidstvo v hrubohmotných tělech.

V samotné přechodné oblasti mezi střední a jemnou hrubohmotností působí stále se vyvíjející a zanikající myšlenkové útvary, také známé jako fantomy, fantasie a podobné, které se formují z myšlenek pozemských lidí. Na této úrovni je svět, z něhož lidé čerpají všechno základní poznání svou prací rozumu při myšlení. Doposud zažité představy o tom, že veškeré myšlenky a informace sídlí přímo v orgánu hmotného mozku člověka nejsou správné. Mozek člověka působí v souvislosti s myšlením především jako vyzařující  vysílač a přijímač,  jenž je neviditelnými nitkami napojen na tuto část jemnějších úrovní hmoty, odkud pak proudí k takto pracujícímu mozku druh informace v podobě záchvěvu, jenž buď nachází plně nebo také jen částečně, podle vyvinutí mozku, určité stejnorodé nervové vlákno, které se ihned rozvibruje a přenese záchvěv do míst v mozku, kde pak spojením jednotlivostí ihned vznikne živý obraz, který se v jiné části mozku vyvine za spoluúčasti vlastního chtění v odpovídající formu projevu  –  slovo, čin.

Mozek člověka je tak jen určitým nástrojem, vysílajícím z nesčetných nervových zakončení specifický druh signálu, nebo také jinak řečeno druh záření do kvarkového a předkvarkového světa myšlenek a citů, a odtud zpětně čerpá, přijímá podněty stejného nebo podobného druhu. Myšlenkový kvarkový a předkvarkový svět je světem, který naopak dodává jednotlivé záchvěvy, z nichž lidé v mozku sestavují kompletní obrazy a předávají je vědomě dále nebo je také jen v mlčení rozvíjí. Takovýchto spojení dokáže učinit normálně vyvinutý mozek více než miliardu najednou.

Rozsah a vybroušenost myšlení člověka určuje hustota zakončení nervových vláken mozku. Odtud pochází také lidová průpovídka o „prohlubování mozkových závitů při pilném učení se“.

Ve skutečnosti je tím poměrně přesně vystiženo průběžné posilování spojení s myšlenkovými formami, existujícími v nepovinném kvarkovém světě a to právě intenzivním zvyšováním četnosti koncových vláken nervů, které zásadně ovlivňují rozsah, rychlost a zřetelnost všech jednotlivých spojení mozku s myšlenkovým světem skrze vyzařující kvarky z této úrovně. V této zřetelnosti a ostrosti vyzařování spočívá nám známá schopnost paměti, která je ve skutečnosti jen přirozenou schopností trvalého udržování různě širokého rozsahu spojení mozkových zakončení s centrálami forem v kvarkovém a předkvarkovém světě.

Myšlenkový – rozumový intelekt člověka roste úměrně spolu s tím, jak silně je rozvinuta tato vysílací a přijímací nervová síť mozku. Tato síť se zvětšuje v ploše na povrchu a částečně i uvnitř mozkových částí právě oním rozšiřováním mozkové nervové sítě k tomu určených buněk, což se hrubohmotně navenek projevuje u mozku ostrostí a hloubkou závitů.

Je samozřejmé, že jakékoliv poškození, ať již mechanické nebo jen ve vyzařování buňkových částí mozku, způsobí ihned omezení nebo narušení spojení a tím často vyvolává vnější dojem slabomyslnosti nebo stavu duševní choroby. Doopravdy však je poškozen jen hmotný nástroj – mozek nebo jeho vyzařování, nikoliv však samotná duše či duch člověka. Síla intelektu – ozdravění závisí pak zcela na schopnosti regenerace nervových vláken. Ta se však úměrně věku člověka stále snižuje. Jedině zadní mozková část je schopna i ve stáří pracovat plně intenzivně a projevovat se v plné svěžesti cituplností člověka. Ale o tom dnes ještě nebudeme podrobněji hovořit, neboť to vyžaduje větší rozšíření celkového obrazu k uchopení.

 

Vraťme se nyní zpět k  jemně hrubohmotné  úrovni, kde odehrává se také největší část bezprostředního prožívání duší zemřelých lidí. V této úrovni je prostřednictvím nepovinných předkvarkových částic také vše uspořádáno do krajin a měst, stejně tak, jako je tomu na zemi. Zde odžívají si po pozemské smrti duše svá první očistná prožívání vlastností – chyb, ale i krásných citů, které si osvojily nebo je posílily rozvinutím za svého života na zemi. Každý člověk odnáší si tyto vlastnosti s sebou do této úrovně v síle, jaká je zde na zemi ne vždy viditelná. V těchto úrovních je také těsně pod sebou obsaženo všechno, co žije v záhrobí v blízkosti země. Je pochopitelné, že jsou tu proto i světy a krajiny krásné a oblažující, ozářené světlem čistším, jemnějším a průzračnějším, než je tomu na zemi. Zároveň jsou zde i světy zformované od lidí, kteří pěstovali nepěkné myšlenky a podíleli se také již zde na zemi na mnohém zlu. Světy a krajiny, které se formují z působení těchto lidí, přesahují často svou ošklivostí veškeré fantazie, vyjádřené dnes na zemi v knihách a především ve filmech.

Tato záhrobní úroveň, tvořená částicemi předkvarků, ať již takzvaně povinných či nepovinných, je kmitočtem zcela jinorodá od těžké hrubohmotné části vesmíru. Je to oddíl světů, které nesou v sobě část tíže hrubohmotnosti, avšak zachvívání těchto částic je natolik vysoké, že se zcela míjí, či jinak řečeno úplně prostupují vnější hrubohmotnou částí tak, že jich není možné zachytit jakýmkoliv přístrojem pracujícím na principu hrubohmotnosti.

Oddíl středněhrubého záření – kvarkového druhu však částečně zachytit lze a to již i přístroji z nejtěžší hrubohmotnosti. To vyplývá z toho, že kvarky jako takové nesou v sobě větší část z hrubé hmoty jako základní stavební díl pro následný materiál elektronů a protonů. Je možné je proto – sice dosud ještě ztíženě, avšak přece jen zachytit. Vědeckými postupy je tak možné už dnes něco o těchto částicích zjistit. Je to však dosud jen velmi nepatrný díl toho, co by bylo možné poznat pozemskému lidstvu i pozemské vědě o tomto oddílu. Zejména rozdělení na kvarky  povinné a nepovinné  je to nejdůležitější pro budoucnost lidstva ve hmotnosti, neboť jsou s tímto poznáním zároveň spojeny možnosti netušeného druhu.

 

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA VII.

 

HRUBOHMOTNÉ SVĚTLO

Jak jsme již hovořili v předchozích částech, ono je pro nás tím nejlépe poznatelným a tím i pochopitelným, kdykoliv pomyslíme na pojem světlo. Ve skutečnosti je však toto hmotné světlo vším možným jen ne vlastním živoucím Světlem Božího vyzáření, které obsahuje v sobě také vždy bezpodmínečně tvůrčí a udržující sílu pro dílo Stvoření. Je tedy toto nám pozemsky viditelné „světlo“ jen projevem záření jednotlivých částeček hmoty – atomů a molekul. Rozhodující ve svítivosti tohoto světla je pak především pohyb – rychlost – teplota a energie kmitání těchto atomů. To znamená, že jednotlivé částečky – atomy, kmitají každý na svém výsadním stupni záření. Ve skutečnosti je to však opět práce nám již známého bytostného působení neboť toto bytostné uskutečňuje skrze posilující záření doslova veškeré oživující prožhavení hmoty. Z jemných předkvarkových úrovní, prvních zformovaných v  hrubohmotnosti je vedeno toto záření nejprve ke kvarkové části střední hmotnosti a odtud nakonec na úroveň atomů z té nejhrubší hmoty pro zprostředkování všech výrazů a forem hmotného světa. Je to provázaný odlesk děje, jenž prostupuje opakovaně skrze celé Stvoření shora dolů a který tedy ovlivňuje také i nakonec jednotlivé části hmotného oddílu, jež tak přijímají spolu se Světlem, o němž jsme již hovořili i onu svojí vlastní schopnost kmitání či jinak také záření.

Tak nakonec, jak bylo řečeno, i jednotlivé atomy, molekuly i buňky hmoty kmitají, pohybují se a vytváří určité stupně prožhavení a tím se současně stávají i více, či méně schopnými vstřebávat živoucí Světlo proudící trvale shora dolů Stvořením.

Ve skutečnosti však jedině toto živoucí Světlo, tryskající z Božského, vyvolává s pomocí bytostného spolupůsobení a tím ovlivnění tlak na pohyb atomů hrubohmotných látek. Tento pohyb projevuje se následně v trvalém kmitání tak, jako určitý druh záření neviditelného, v podobě tepla, nebo také viditelného, v podobě námi poznávaného světla ve hmotě.

Protože: hmotné, smyslové orgány našeho těla pochází svým druhem opět jen z materiálu buněk, molekul a atomů, pak naše vnímání světla je právě nejsilnější na úrovni tělesného – nervového, tím také hmotného přijímání okem a následně skládání těchto přijímaných vjemů je přesně schopno zrakově rozlišit jedině toto určité kmitání atomů, jako konečně viditelné světlo s jeho rozdílnou intenzitou i celkovým barevným spektrem. To ostatně platí i pro všechno ostatní vnímání vlastní hmoty, skrze naše tělesné hmotné smysly a organismy.

Tak také i hmat, jelikož i tento je odvislý od buněk nervů zakončených na povrchu kůže a orgánů vázaných na stavbu z částic hrubohmotných atomů, pak také i náš dotek na stejnorodý atomový základ hrubé hmoty vnímáme jako neprostupnou hmotnou formu. To platí přirozeně i o ostatních smyslech, jako je čich, chuť, sluch a ostatní.

Tyto vjemy jsou právě pro nás vnímatelné z toho důvodu, že vnímatelnost nervových zakončení je prostřednictvím výbavy našich tělesných orgánů naladěna na stejný stupeň kmitočtu hmoty, jako je tomu u všech látek, skládajících se z atomů. Doslova tak „narážíme“ na stejnou úroveň hrubohmotnosti v podobě atomů látek.

Tak platí, že stane-li se někdy člověku, že jeho citlivost, ať již ve vidění, či slyšení nebo dokonce i hmatem, přejde z nějakého důvodu na okamžik na citlivost kvarkovou, střední hrubohmotností předkvarkovou jemné hrubohmotnosti nebo snad dokonce i na vyšší oddíly Stvoření, pak také přirozeně tento člověk opravdu vidí, slyší či cítí něco, co je původem ze substance úrovně, na něž je on v tu chvíli naladěn.

Odtud pak pramení částečná schopnost některých lidí vnímání zpráv, či vidění obrazů a podobně, ze světů, které hrubohmotným smyslům zůstávají jinak nutně uzavřeny neboť svým kmitočtem zdejší hmotné vlnové zachvívání míjí.

Je tak přirozené, vrátíme-li se zpět ke světlu ve hmotě, které vidíme, ať už jako světlo slunce, ohně, lampy a mnohého dalšího, že jedná se tak jen o nervovou schopnost našeho hmotného oka vnímat toto kmitání právě jako poznatelné světlo v jeho všech stupních ostrosti a barvách.

Bytostné připravilo tento vesmír v moudrém vedení Zákonů Stvoření právě tak, že barvy a stupně světla vnímáme skrze vlastnosti kmitáním látek tak, že přibližně odpovídají i vnímání světů ostatních úrovní Stvoření. To znamená, že i barvy a vzhled, kupříkladu vody, je podobně odpovídající vzhledu vody ve vyšších úrovních. Také rostliny, zvířata i ostatní látky, jako je kámen, dřevo, kov, vnímáme zde na zemi, byť v odstupnění v menší jasnosti a tím do určité míry matněji či méně prozářeněji, avšak stejně, jako se tyto látky a formy vzhledově, barevně, i v ostatních vlastnostech projevují ve vyšších, světlejších úrovních Stvoření.

Je to obdivuhodné dílo! Člověku, jenž poznává moudrost a dokonalost Stvořitelovu, která se vším tím projevuje, nezbývá než v díku vzdávat úctu a velebení velikosti a moci, která to vše přivedla k životu a řídí to v pevném a neměnném řádu stále k dalším dnům ve vývoji.

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA VIII.

 

BYTOSTNÉ

 

Ještě jednou se nyní zastavme u pojmu bytostné.

Tímto pojmem jsme dosud označovali vše, co pracuje a vyvolává činnost ve Stvoření v neúchylném respektování a naplňování dokonalých Zákonů Tvůrce.

Ono bytostné tak pro čtenáře zastupovalo jen určitý pojem pro hybnou sílu ve Stvoření.

Můžeme však zde říci, že i toto bytostné je živoucí nikoliv bezživotné. To znamená, že tato doposud zmiňovaná síla bytostného působení, jež mohla se tak jevit zkoumajícím jen jako určitý neviditelný tlak, jenž buduje a formuje světy, nebo je střeží a posunuje vše vpřed v souladu s Vůlí Nejvyššího, že tato síla je také plně žijící, mající svou formu a tvar.

Nejlépe je tak možné vyvolat si obraz konkrétních živoucích bytostí, které pečují o veškerý život ve stvoření, tomuto životu vytváří prostor a spoluřídí chod celého Stvoření. Tato zmíněná budující a udržující síla, tak jak jsme ji popisovali v kapitole Světlo, je ve skutečnosti zformováním „vtělena“ do bezpočtu bytostí nejrozličnějších forem krásného druhu, které jsou vždy úzce spojeny s úrovněmi, v nichž působí. Tak i tato hrubá hmota má proto své bytostné spodobnění do bytostí, které působí jen o půl stupně nad touto hmotou. To znamená, že našemu pozemskému oku jsou tyto bytosti neviditelné. Čas od času se však najde člověk, který je určitým způsobem omilostněn je „vidět“, či dokonce s nimi promlouvat.

Tyto bytostné postavy pečují o přírodu, o rostliny, zvířata, také i o veškerou hmotu, skrze níž pronikají a plně ji ovládají v souladu se Zákony Stvoření. Starají se o přesné vedení jednotlivých záření, jejichž prostřednictvím oživují hmotu, vedou její vývoj a přísně řídí všechny fyzikální zákony, jak je známe ve vesmíru.

Právě tyto bytosti také plně vědomě přivedly k existenci na zemi k projevu zárodky života a skrze předem, moudře předchystaný vývoj, jenž přibližně odpovídá nám dosud poznávané evoluční linií, přivedly všechny organismy k vývoji tak, aby ve výsledku přibližně odpovídaly svým plně vyvinutým vzhledem, svou formou, předobrazům výše položených světlejších úrovní ve Stvoření.

Člověka z toho nevyjímaje. O tom však nebudeme hovořit v plném objasnění již nyní, nýbrž věnujeme tomu vlastní obsáhlou kapitolu, zabývající se samostatně příchodem duchovního druhu na zem, tělesným zrozením do připraveného těla až po vlastní vývoj člověka a jeho společenství na zemi.

Dnes si zapamatujme, že bytostné jest onou silou, která působí z Vůle Stvořitele ve Stvoření, plně tuto Vůli poznává a v jejich Zákonech vše vede a řídí. Toto bytostné je také samo o sobě plně sebevědomé a má vždy také vlastní formu a vzhled. Zde na zemi jsou to pak především mnohým lidem známé bytosti, působící v přírodě, ať již v ohni, ve vodě, vzduchu i v horninách, či jako ochránci a pečovatelé o rostliny i veškerý ostatní život v přírodě.

Tyto bytosti jsou působícími neúchylně v Zákonech Boží Vůle, vedou s dovedností vlastní jenom jim všechna vlákna záření a skrze tato záření působí z jedné úrovně do druhé. Samy stojí vždy půl stupně nad vlastním oddílem, o nějž pečují. Tím jsou nutně pro vše, co je spojené s danou úrovní skrze smysly neviditelné, nezachytitelné. Tímto způsobem ovlivňují bytostní služebníci vše neviditelně stále, bez jediného zaváhání v Zákonech Stvoření.

Již staří národové o těchto bytostech na zemi věděli, uctívali je, jako věrné služebníky Boží Vůle a spolupracovali s těmito bytostmi tak, aby se společně s nimi zachvívali v souznění se zmíněnými Zákony ve Stvoření.

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.


 

KAPITOLA IX.

PŘEDKVARKOVÝ, KVARKOVÝ SVĚT A SVĚT ATOMŮ
V NEJHRUBŠÍ ČÁSTI HMOTY
I. ČÁST

Jestliže jsme v předchozích kapitolách hovořili o vzniku zdejšího hmotného vesmíru, jako druhu hmoty, která se zformovala obalením předchozích jemnějších, jinorodých částí, do základních dílků hmoty, pak musíme také ještě jednou zdůraznit, že tento vstup částic z jinorodé látky týkal se všech tří stupňů hrubé hmoty.

Týkal se proto jak předkvarkového stupně a jeho světů, tak i světů kvarkového stupně a nakonec také i vlastních stavebních částí atomu, neutronů a elektronů.

Pro správnou představu tohoto vzniku je potřebné si na prvním místě představit, že ona prvotní nejjemnější hrubohmotná částečka předkvarkového druhu byla od předchozího jinorodého stupně natolik hutnou, že i již svítící předkvarkový obal, který z pohledu naší hrubohmotné vnímatelnosti je nedosažitelně neviditelný a nezvážitelný, tedy tento předkvakrový obal jevil se přitom oproti předchozí éterické  částečce nadhmotnosti, jako velmi těžkopádný.

Proto také byly tyto jinorodé částečky nejprve vystaveny obalování předkvarkovým záhalem, jenž byl pro přechod přes svoji určitou ochlazenost a tím i hutnost, více blízkým, než o mnoho těžší následný obal kvarkový. Tímto obalením předkvarkového druhu vzniklo nutné ochlazení a stlačení nadhmotné částečky na stupeň, kdy teprve pak na tento stavební předkvarkový článek mohl se svou o něco větší tíží magneticky přisál obal kvarkového druhu. Tak opět došlo k ještě většímu sražení, hmotnému ochlazení a to především ve změně vyzařování, které opět pod dohledem bytostného přitáhlo následně konečně nejtěžší druh hrubé hmoty, jenž se ihned obalil na v tu chvíli  již svítivě kmitající kvarkové jadérko, které v sobě již právě obsahovalo kromě vlastního vnějšího kvarkového obalu také i vnitřní plášť z jádra předkvarkového i další jemnější  záhaly nadhmotného druhu. Teprve pak se jednotlivé kvarkové částečky začaly srážet více k sobě a započaly vytvářet základ částic nejhrubší hmoty. Tak vše v tomto pozdějším Stvoření nese v sobě základní druh – žhnoucí dílek praduchovního Světla, jenž prostupujíce jednotlivými úrovněmi, získává obaly a záhaly, dokud není plně vyvinut v té které úrovni, jako zralá plně použitelná stavební látka. Postupně klesajíce snášely se na počátku netušené počty částeček, obalené vždy předešlými jemnějšími záhaly úrovní, až na samou hranici, jíž možno nazvat přechodným vstupním místem do našeho oddělení  hrubé hmoty.

Zde se ještě musíme krátce dotknout pojmů povinný a nepovinný. Zcela jistě se již mnohý čtenář zamyslel nad tím, co je v těchto pojmech zahrnuto.

Tyto pojmy označují přesné využití druhu ke stavbě hrubé hmoty. Možno říci tím nejjednodušším způsobem, že nepovinné znamená pevně nespojené s dalšími následnými úrovněmi. To znamená, že například taková nepovinná předkvarková částice je využita pro vlastní stavbu předkvarkového světa v jemné hrubohmotnosti. Naopak povinná předkvarková částice je vždy zcela úzce svázána svým zářením také s následnou výstavbou v kvarkovém, potažmo hrubohmotném světě. Tím jest také ihned o určitý dílek těžší, než částice kvarků nepovinných. To způsobuje právě ona magnetická provázanost s hrubou  hmotou atomů. Nepovinné částice jsou využity k výstavbě vlastních světů ve své úrovni. Povinné mají pak odlišný úkol, spočívající v magnetickém navazování záření na následné hutnější světy.

Tak každý děj ve hmotnosti, v níž se nacházíme, má svůj zrcadlový obraz ve světě kvarkovém i předkvarkovém. Každý předmět, rostlina, zvíře. I člověk, jako takový, je spojen právě prostřednictvím povinných částeček s kvarkovými a předkvarkovými úrovněmi.

Mnohý člověk již slyšel něco o auře, také o jakémsi fluidním světle, vycházejícím z předmětů či osob. Toto záření či světélkování je částečným vnímáním - viděním kvarkových či předkvarkových povinných částeček, které jsou právě svým magnetickým zářením spojeny s pozemskými hmotnými obaly z atomů.

Naopak myšlenky – fantomy a mnohé jiné bytosti, vznikající z myšlení pozemských lidí, jsou dílem stavební látky nepovinných kvarkových i předkvarkových částic. Přestože jsou tyto bytosti často velmi silně spojeny skrze vyživovací vlákna s těmi lidmi, kteří je svým druhem myšlení a chtění vytvoří a živí, přesto jsou toto formy, pocházející z látky nepovinných částí samovolnější a mají proto ještě částečně svůj vlastní život.

Mohou existovat po určitou dobu bez jakéhokoliv spojení s člověkem. Svojí stejnorodostí se pak shlukují a podobny mračnům valí se nad zemí s vlastní neuvědomělou vůlí k životu, jenž hledají především v posile u stejnorodě myslících pozemšťanů. Tak mnohé myšlenky vytvořené lidmi na jednom konci zeměkoule mohou skrze nepovinné kvarkové částečky letět na druhý konec a zde v nátlaku ovlivňovat zcela neznámé lidi. Tímto způsobem se formují z nepovinných částí, za pomoci bytostného, které skrze všechna vlákna záření vše spojuje, splétá, či odděluje a rozkládá, mnohé dobrodějné bytosti pomoci a radosti přesně stejně tak, jako i formy myšlenek zla nenávisti a vraždy. Jaká nesmírná zodpovědnost vyplývá tím člověku samotnému, jenž je vždy díky svému duchovnímu základu hlavním řiditelem a dodavatelem vyživující energie pro existenci těchto druhů myšlenkových forem, to dnešní lidstvo vůbec netuší. Přesto však v neúplatných zákonech Stvoření nezměnitelně zůstává následně skutečnost zvratného působení ve spojení, že co kdo zasévá, to sklidí. To je také pečlivě ošetřeno v  zákonech Stvoření, jež jsou neúchylně naplňovány prací bytostného, které vše opečovává a uchovává ve spojení jednotlivých záření. Je pak jedno o jaké výtvory se jedná. Předkvarkových a kvarkových nepovinných částí je k tomu účelu poskytnuto ve světech střední a jemné hrubohmotnosti nevyčerpatelné množství. Formy myšlenek lidí jsou tak znovu a znovu bytostným přiváděny k životu v těch nejrozmanitějších, nejzvláštnějších podobách, ať již hrůzostrašných, či naopak oblažujícně krásných.

Nepovinné kvarkové a předkvarkové částečky jsou také mimo jiné, jak jsme již hovořili, základním stavebním materiálem pro světy, v nichž sídlí lidé, kteří opustili v okamžiku smrti pozemské tělo. O tom však ještě pohovoříme někdy následně úplně samostatně.

Ještě si nyní jednou připomeňme důležité poznání. V okamžiku vzniku hrubé hmotnosti se formovaly obalováním nejprve částečky předkvarků, následně kvarků a teprve jako k poslednímu obalení došlo spolu s ochlazením a srážením kvarků na stupeň základních částí atomu – elektronových a neutronových hmotných částeček.

Toto dění probíhalo pod vedením bytostného bezúchylně po sobě stupeň po stupni. Od nejjemnějšího k nejhrubšímu. Přesto však z pohledu hmotného vesmíru probíhalo toto obalování téměř současně v ochlazování, jemuž odpovídají časově přibližně první vteřiny samotného vzniku hrubé hmoty.  Vtrhnutí do nám známého trojrozměrného tvaru hmoty bylo toto zformování tří částí hrubohmotného oddílu nesmírně mocným dílem jednoho okamžiku.

 

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

KAPITOLA X.

 

MAGNETICKÁ PŘITAŽLIVOST  –  ÚČINEK ZÁKONA STVOŘENÍ

Všechny děje ve Stvoření, o nichž  jsme zde doposud  hovořili, jsou podrobeny přísně, přitom však zcela přirozeně působícímu účinku magnetického přitahování. Tento veliký zákon se začal projevovat již ve chvíli, kdy poprvé vstoupilo všeobsahující Světlo do prostoru mimo vlastní Božskou úroveň a začalo ihned v prvotním ochlazení Tvůrčího aktu vytvářet formování Stvoření. V předchozích kapitolách jsme také hovořili o Světle, o jeho vyzařování v podobě živoucích částeček Světla, které jsou základními stavebními díly celého Stvoření. Pozorný čtenář tak již mohl poznat, že právě tyto částečky nesou v sobě spolu s  živoucím Světlem, po prvotním vyzáření z Božské sféry, ono silné magnetické působení na vše okolní. Tento živý neustávající magnetismus je ve skutečnosti tím, co způsobuje dokonalou přehlednost a zákonitý pořádek spolu s přitažlivostí, vyvolávající shlukování, formování, srážení a také zároveň umožňuje prožhavování jednotlivých úrovní Stvoření. Skutečnou vlastní příčinou živoucího magnetismu je právě přítomnost prvotního, tvůrčího, formujícího a udržujícího Božského záření, jež proniká, jako námi poznávaná Vůle Boží do Stvoření. Tato Vůle je tak svojí žhnoucí živoucností a onou nepochopitelnou, netušenou silou, jež se mimo jiné projevuje i zmiňovaným, vše prostupujícím magnetismem, který se, jako budující v odstupnění Stvoření obaluje postupně všemi druhy látek Stvoření a to vždy, až do stupně, kdy plně nalezne podle potřeby uplatnění.

Takto došlo k celému formování prvotních úrovní Stvoření, jež nazýváme právě Prastvořenými, či také Praduchovními - prvotními, nikdy se nezakalujícími, trvale jásavě zářícími oddíly ve Stvoření. V těchto úrovních pobývají také i prvotní duchovní osobnosti, spolupodílející se mimo jiné svou vlastní vůlí, která ač je čistě duchovní, nese však v sobě částečný odlesk tvůrčí síly Božského, na formování následných úrovní ve Stvoření, k nimž právě přináleží úrovně hmotností, v nichž se spolu s vesmírem nyní nacházíme.

Tak je možno říci, že základem všeho i zde ve hmotě je jedině Světlo – částečky záření, obsahující spolu s Božským vyzářením do Stvoření i Praduchovní chtění silných bytostí ve Stvoření, jež jsou činnými v  duchovním odlesku Božské tvůrčí Vůle.

Toto budující magnetické Světlo, ačkoliv je našim pozemským zrakem neviditelné, je právě onou neznámou nejsilnější energií ve hmotnostech. Možno také říci, že ona energie je ve všem dění tím základním vedoucím! Její proudění, určující vůli a sílu vše jen následuje. Jak bytostné tak také i hmotné. Pozemský magnetismus, jak jej známe u atomů hornin a především z působení silového pole elektřiny, jest jen jedním z těch nejvzdálenějších výběžků tohoto prazákladního principu.

Jestliže zná mnohý čtenář či čtenářka školní příklad, při němž malé ocelové piliny na skle poslušně následují a formují své útvary podle směru magnetu, pohybujícího se pod sklem, pak tento účinek příkladu je tou nanejvýš jednoduchou, odpovídající ukázkou velkého vlivu magnetické síly Božského záření a Praduchovního chtění ve hmotnostech.

A tato nesmírná síla je obsažena ve všem okolo nás, ať v pozemsky viditelném, tak i neviditelném! Je hybatelem všemi částicemi Světla, obsaženými v duchovním bytostném, v jemnohmotnosti i hrubohmotnosti. To, co vidíme v krouživé stavbě atomů, jsou nezpochybnitelné, viditelné projevy magnetické formující síly Světla, které obsahujíc právě nesmírnou magnetickou sílu obalilo postupně jinorodými částečkami úrovní a nakonec, jako již viditelná základní částečka hmoty, proniklo do nejhrubší části pozdějšího Stvoření. Hrubohmotný atom tak v napětí jádra a elektronu nese jen odraz neviditelného magnetického pole.

Tento magnetismus látek je uzavřen v prašném obale hmoty a působíce přes tyto obaly navenek, vyvolává dále záření nejrozličnějšího druhu, vždy v přísné vazbě na druh a hutnost obalu. Tím vzniká známá přitažlivost stejnorodého u látek. Zákon přitažlivosti stejnorodého, přitom působí i ve všem duchovním bytostném!

 V předchozích kapitolách jsme hovořili o vyzařování částic v podobě tepla, či viditelného spektra Světla. Toto vyzařování je opět vyvoláváno silou zmíněného magnetismu, který se zároveň ve spojení se zákonem pohybu projevuje neustálým pohybem a kmitáním částic. Tímto pohybem je vše ve Stvoření, tedy i zde ve hmotnostech udržováno ve zdravém přijímání a předávání občerstvujícího záření stále přicházejícího Světla z Božského záření.

Zde je odpověď na dosud nevyřešené otázky – proč je vše ve vesmíru v pohybu? Proč elektrony atomu obíhají okolo jádra? Proč planety obíhají po svých drahách okolo středu soustavy? Mnozí vědci pátrali usilovně po odpovědi na otázky, co je zdrojem gravitačního pohybu, který se zdá být přítomen všude a ve všem. Zde je prostá odpověď: tento pohyb je vyvolán magnetickým účinkem všech částic ve Stvoření. Obalením těchto částeček nejrůznějšími látkovými stupni ve Stvoření, vzniká opakovaně přeměňované pulsující napětí mezi živým jádrem a obalem. Tím, jak vniká bez ustání do Stvoření nová a nová posila záření z Božského, je tento pohyb stále občerstvován a tím také udržován. Kdyby nastal jednou čas a tento příliv Boží síly byl pozastaven, pak vše ve Stvoření by se ve vyčerpání postupně zastavilo a zhroutilo bez přítomnosti Světla do sebe. Nastal by konec a zánik nejen vesmíru a hmotnosti, ale i všech ostatních úrovní i těch nejčistších Praduchovních. Nakonec by zůstala jen bezobsažná nicota, neživotná prázdnota bez pohybu, jež byla mimo Božskou sféru, než ji na Boží pokyn prostoupilo pravěčné Světlo!.

Bůh však jest Láska a v Jeho dokonalém tvůrčím aktu je obsaženo neustálé vysílání v opakování nových přílivů síly do Stvoření. To se uskutečňuje vždy v pravidelném pulsování, přesně, jak je to v bibli popsaném ději při vylévání Síly Ducha Svatého do Stvoření. Ve skutečnosti je tento příliv životadárným dějem, jenž udržuje vše již jsoucí a dává posilu ke vznikání nového.

Tato síla také pronikajíc vždy po vylití do Stvoření, prostupuje úrovněmi a všude, kam vstoupí, přinese mocnou posilu nového života a Světla. Touto silou je právě občerstveno také i magnetické pulsování výše popisovaných částeček Světla v obalech a tím je tak stále opakovaně udržována, aniž by o tom pozemský člověk cokoliv věděl, veškerá energie ve Stvoření.

Gravitační síly a magnetické energie jsou stále v pohybu pod pulsujícím proudem přílivu Pravěčné síly vyzařování z Božského. Je zvláštní, že lidstvo ani věda dosud to nepoznali. Je to ale především právě proto, že veškeré tyto děje, jež nejdůležitější měrou drží pohromadě i zdejší hmotu s jejími fyzikálními vlastnostmi při trvání, aby se mohla formovat a vyvíjet, jsou nad vlastní pozorovací schopností člověka i jeho nynějších přístrojů.

Je tak zcela úsměvné, i když zároveň to dokazuje zoufalý stav lidského ducha, když mnozí popírají existenci Boha i Světla, ačkoliv zároveň zhroutili by se do nicoty, jestliže by jen na okamžik přestaly pracovat zákony, jež účinkují jedině v proudění ze Světla a Boží Vůle samotné.

Je to velmi zvláštní, jak lidé na populární vědecké úrovni bojují všemožně s obavou z toho, co by se stalo, kdyby jednou přestalo slunce vysílat své paprsky tepla a světla k zemi, zatímco vděčné poděkování Tomu, kdo to vše, tím také i včetně slunce oživuje a pohání netušenou silou moudrého láskyplného požehnání je jim zcela lhostejné a často je to právě i předmětem hloupého posmívání. Lidé se posmívají síle, která jim darovala život a světlo, aniž by tušili, jak moudrou a velikou ve skutečnosti tato Tvůrčí síla je! Je to ostudné, dokazující jen to, jak je lidstvo ve skutečnosti přes všechnu vzdělanost a znalost hmoty úplně omezené v uvažování o všem dění, které je nad hmotným světem této země.

Ale dost o tom, neboť jednou s jistotou přijde doba, kdy i zde na této zemi bude samozřejmým věděním i u těch nejmenších dětí, poznání velikosti a vznešenosti Svatého Boha a Jeho principu dokonalosti, prostupující celým nádherným dílem Stvoření, se všemi jeho úrovněmi.

©  2005, VOLÁNÍ s.r.o.

 


 

VZNIK ŽIVOTA NA ZEMI II. ČÁST

 

V první části tohoto tématu jsme hovořili o zákonitosti ve Stvoření, jež spočívá v pronikání předobrazů vyšších úrovní formováním se do oddílů kroužících níže ve Stvoření. Hovořili jsme již také o magnetické přitažlivosti, která je s tímto formováním úzce spojena, a která ovlivňuje i látku této hrubohmotnosti, udržuje ji trvale v pohybu, a tím i při životě.

Toto magnetické zachvívání částic je ve skutečnosti dějem, na jehož základě dochází neustále k vývoji, ke stále složitějšímu seskupování, sdružování nebo, řečeno slovy vědy, k evoluci. Vliv okolního prostředí i celkové životní podmínky u organismů jsou hlavními činitely, které v trvalém nátlaku přináší vývoj buď k zušlechťování, vzestupu a růstu, nebo také k deformaci a zániku.

Život organismů ve hmotnosti je tak pod účinkem neviditelných tlaků, vyžadujících pohyb, neustále udržovaný napětím v naléhavosti boje o vlastní existenci. Tento boj je navzdory všemu nepochopení ze strany mnohých lidí vždy jedině ozdravujícím a občerstvujícím ve zdejší hmotnosti. Bez tohoto neustávajícího tlaku došlo by v lenosti u veškerého života organismů ve hmotě k rychlému podlehnutí nemoci a zániku, a to právě z toho klidu, jenž je tak lidmi vyhledáván a ceněn. Nečinnost, klid a zahálčivost jsou tak jen cestou k zástavě, nemoci, degeneraci; jsou cestou k celkovému konci. Pohyb naopak přináší nutnost bdělosti, ostražitosti, zkoumání, a spolu s tímto přináší zbystření smyslů, rozvoj schopností, také zkušeností a tím celkový vzestup druhu či osobnosti. Slovo boj je také jen částečně vystihujícím, neboť správně by mělo být v případě člověka nahrazeno v očekávaném produchovnění trvalým vědoucím spolupomáháním všemu životu ve Stvoření! Zatím však je ve vztahu ke zralosti většiny lidstva na zemi možné použít slovo boj, které správně náleží jen nevědomému životu organismů v přírodě. Žel, je zde tomu tak, že i mnohým lidem je často jedinou motivací k pohybu slovo boj – soutěž a konkurence – namísto silné vnitřní potřeby napomáhajícího působení. Ale nyní zpět.

Neustávajícím požadavkem na pohyb všeho života ve Stvoření projevuje se také v moudrosti i samotná Boží Láska, jež je neoddělitelná od ozdravující, posvátné čistoty. Právě pod účinkem této pravé, nezměkčilé, čisté Lásky vznikl i samotný život ve hmotnostech. Vždyť právě touto láskyplnou Boží Vůlí bylo umožněno, aby lidský duch, jenž nemohl se svým druhem ihned plnocenně vyvíjet v samotných Světlých úrovních Praduchovna, aby tento v podstatě dětský duch, teprve se potřebující učit a poznávat život, směl nalézt ve Stvoření místo, kde mohl by začít s vlastním vývojem ke zralosti a plnocenné osobnosti svého druhu.

Za tímto účelem byly také ve Stvoření právě zformovány hmotnosti, jako vzdálený odlesk pravého duchovního domova, Ráje, do něhož smí lidský duch nakonec vystoupit, avšak jedině již jako plně sebe vědomá, Světlem prozářená duchovní bytost po svém čase absolvovaného zrání a zesilování, prožívaném právě ve hmotnostech.

Jedině v tomto smyslu a k tomuto účelu byly zformovány a připraveny hmotnosti ve své rozloze a v určité drsné kráse pod ovlivněním bytostného druhu. Hmotnost, jako taková, je tedy následným hrubým zformováním, a ve svém odstupnění těžkopádnějším napodobením předobrazu skutečných duchovních světů, naplněných od prapočátku nejčistší nádherou a krásou. To, že na pozemského člověka působí příroda zdejšího hrubohmotného světa jako nádherná a oblažující, je dílem vzorné a věrné činnosti bytostného druhu, jenž stál od samého počátku u formování hmotností, a tím také i našeho vesmíru.

V plném respektování Zákonů Stvoření bytostné zformovalo v etapách postupně podmínky hmoty tak, aby i na této planetě mohl se zrodit vlastní nevědomý a následně i sebevědomý život. Jednotlivé větve organismů prošly svým vývojem od nejzákladnějších forem, které se po miliardy let pod vedením bytostného přetavovaly a zrály, aby mohly splnit svou úlohu ve výstavbě hmotného života.

Ano, hovoříme zde o prvotních životních formách, o buňkách, žijících nejprve jednotlivě a následně v rozvinutí schopnosti dělení ve více buněčných formách života.

Tento vývoj přesně a jednoznačně sledoval nejkratší možnou cestu hmotou tak, aby mohlo být dosaženo zformování života ve hmotě ve stále se vyvíjejících, složitějších organismech, spějících v naléhavosti vývoje k hmotnému zformování předobrazů duchovních úrovní, kroužících ve Světle vysoko nad vesmírem.

Zprostředkovatelem formování podle těchto předobrazů bylo a také i dnes je, jak již bylo vícekráte zmiňováno, právě bytostné. Celý vývoj, jenž dosavadní pozemská věda nazývá evolucí – vývojem druhů, jemuž současně bezmyšlenkovitě podsouvá princip náhodného vývoje, v jinak pro ni bezživotném hmotném vesmíru, celý tento vývoj byl od samého počátku hmoty od okamžiku vzniku první předkvarkové částice, jež srazila se okolo jemnějšího jádra z předcházející jemnohmotné úrovně, zcela vědomě chtěným a v dokonalé moudrosti Vůle Spasitele, v respektování všech zákonitostí Stvoření, vědomým pokrokem k dosažení vrcholného stupně vývoje života, na němž vstoupilo před narozením do jednoho pozemského tělíčka tehdejšího nejvíce vyvinutého druhu lidoopa duchovní – lidský duch ve své základní obsažnosti se všemi svými schopnostmi citového vnímání a prožívání.

Veškerý vývoj, jenž tak předcházel v trvání miliard let, sledujíc ze Světla předem určenou cestu vývoje druhů, byl veden právě k onomu vrcholnému okamžiku ve hmotě, kdy vstoupilo do této hmoty – do tělesné schrány lidsky – duchovní, aby se zde v prožívání začalo učit poznávat plně Zákony Stvoření a především samotného Stvořitele, Pravěčného Svatého Boha.

Pro pozorného čtenáře nebo posluchače je tak popisovaný obraz evoluce vývoje života ve hmotě zřetelně se odvíjejícím v posloupnosti moudrého vývoje. Tak na počátku života na Zemi nalézaly se zde ve svém vyzařování a zachvívání látky – molekuly, jež svým spojováním v pronikání vyzařování dosáhly nakonec stupně, kdy nastalo náhle silné spojení těchto látek tak, že v součinnosti pod pečlivým dohledem bytostného tento shluk započal ve spolupráci utvářet celistvý, do sebe uzavřený koloběh přijímání a zpracování energie s následným vylučováním již zpracované hmoty. Tím došlo k doslovnému zažehnutí nového vyzařování, jež neslo v sobě právě to, co nazýváme vlastním životem ve hmotě, nebo jinak řečeno, započal zde pulsovat samostatný život zaokrouhlený sám do sebe, jako nejjednodušší, nejzákladnější stavební materiál všeho následného života. Tento prapozemský živoucí organismus musel ve svém dalším nelehkém vývoji projít nesčetnými změnami, až do okamžiku, kdy získal si ve svém vyzařování skrze výpomoc od bytostného schopnost množení svého druhu tím nejjednodušším dělením. Vyzařování, které je vždy, spolu s magnetismem, určujícím vývoj ve hmotě, vytvářelo pak postupně jednotlivé druhy stejnorodých shluků, které se opět ve vývoji dalších milionů let učily spolupracovat tak, že se zcela určitými vlastnostmi ve svém uzavřeném soužití doplňovaly. Tím započal se postupně vývoj vyšších organismů, které právě ve svém více či méně odpovídajícím formování tíhly mocně skrze ovlivnění bytostným k dosažení svého cíle zde na zemi - být vzhledově co nejlépe vyvinutými, tak, jakým byl již hotový ušlechtilý předobraz v jemnějších úrovních. Bytostné právě zprostředkovalo skrze jednotlivé mezistupně seménko spojení s nejbližším jemným předobrazem, a tím byla trvale udržována a podporována ona nevědomá vůle k dalšímu vývoji druhu. Pochopitelně, že zde zasahovaly do tohoto vývoje vždy i vnější podmínky na Zemi. Tím se ale jednotlivé organismy stávaly jen pevnějšími vrámci svého druhu, a tím i odolnějšími vůči trvale dotírajícím vnějším vlivům. V neposlední řadě mohl se tak započít vyvíjet i samotný koloběh života v přírodě, který je dnes také zcela dokonale harmonickým v celkovém soužití všech druhů života na zemi. Výjimkou je, žel, jen člověk! O tom však ještě podrobněji pohovoříme v následujících kapitolách, spolu s bližším poznáním smyslu existence života na této Zemi, jak po duchovní stránce jeho vlastního rozvoje, tak také i z pohledu vlastní původní vysoké úlohy ve hmotnostech.

Nyní jsme si mohli především rozšířit poznání o vědomém a chtěném vývoji hmotností i života v těchto hmotnostech, a zejména pak přinést vědění poznání skutečnosti, že evoluce, jako vědecký názor, popisující ryze vývoj druhů organismů na Zemi, ve svém citovém zneschopnění nepočítá se skutečností, že původ všeho vývoje života ve vesmíru vychází z úrovní nad vlastní hmotou. Můžeme si nyní také spojit to, co se doposud mezi vědou a náboženstvím v nepochopitelném pnutí popíralo. Je to právě ono poznání, že hmota vznikla zde, jako jeden z následných oddílů v celém velikém díle Stvoření.

Božské vyzáření, jež bible označuje jako vyslovení Slov „Budiž Světlo“ je plně v souladu se správnými poznatky dosavadních vědeckých zkoumání vzniku a vývoje života na Zemi. Je potřebné však přidat rozšíření, spočívající v poznání, že tento vznik a vývoj života na Zemi jest teprve následkem Pravěčné Vůle Stvořitele ve vědomém formování celého Stvoření v posloupnosti shora dolů. Je nutné vědě i náboženství k dosažení celistvosti v poznání historie života na Zemi přidat konečně s odvahou i respektování vědění, že tento vesmír a Země není vůbec oním vlastním Stvořením, nýbrž, že přináleží jen k oddílu hmotnosti, v němž mimo našeho vesmíru nachází se navíc ještě i jiné části, stejně tak rozlehlé, jako je zdejší vesmír. Je nutné zde ještě poznamenat, že úrovně Světla – Praduchovní oblasti Světla jsou samy o sobě mnohonásobně obsáhlejšími a rozlehlejšími, než je tento oddíl námi popisované hmotné části Stvoření. Kdo to správně poznává, ten teprve nyní začíná tušit, jak veliké a mocné je působení Vůle Stvořitele. Toho Stvořitele, jenž ve své moudré dokonalosti zůstává na vrcholu Božské úrovně, netušeně vysoko nad samotným dílem Stvoření. Člověku, který se snaží to nahlédnout a pochopit, musí se nakonec jen točit hlava. Snad nakonec pochopí alespoň kde má své vlastní místo ve Stvoření, které přináleží jemu, a spolu s tímto poznáním v děkovném vzhlédnutí k Bohu nalezne i pokoru, a tím i cestu k čistému a spravedlivému životu zde na Zemi.

 

©  2006, VOLÁNÍ s.r.o.

 


 

PROŽHAVOVÁNÍ V ÚROVNÍCH STVOŘENÍ

 

Nyní se ještě zastavme u pojmu prožhavení, žhavost a také ochlazování a srážení, o nichž se zmiňujeme v souvislosti s dílem Stvoření opakovaně vždy znovu a znovu. Mnohý pozorný čtenář již zcela správně pochopil, že nejedná se zde o vyjádření teploty látek tak, jak je poznáváme zde ve hmotnosti, ve vesmíru. Jak jsme si již vícekráte ozřejmili, stejně tak, jako je nesmírný rozdíl mezi pojmem Světlo v souvislosti se Stvořením a následným světlem hrubohmotným, podobně je potřebné nahlížet i na pojem žhavost a prožhavení ve vztahu k působení právě tvůrčího Světla ve Stvoření. Tento pojem nevyjadřuje v žádném případě teplotu a žhavost v pozemských stupních! To by bylo úplně nesprávné pochopení! Je tím myšleno především vyjádření pohyblivosti v zachvívání částeček Světla v jednotlivých úrovních Stvoření. Čím obnaženější, praduchovně původnější jsou tyto částečky ve světlejších úrovních, tím více vyzařuje z nich jejich živoucí obsahovost a také přímá účinnost ve formování vlastního života těchto úrovní. To se jeví jako neustále vyzařující žhnutí, při němž nedochází nikdy ke stavu nehybného spočinutí tak, jak to známe kupříkladu u hornin a půdy zde na zemi. Žhnutí znamená tedy živoucí, činorodý pohyb, vysoko přesahující všechny vlastnosti a schopnosti hmoty. Vůči tomuto pulsujícímu pohybu jeví se také zdejší hmotné části vesmíru při pohledu ze Světla jako téměř bezživotné sedlinové shluky, pomalu kroužící hluboko ve Stvoření, převalující se a mísící se jen s těžkopádností, navzájem se hnětoucí za účelem vznikání a zanikání tvarů a forem, přebíraných ze světových úrovní Stvoření. Toto mísení, a tím i oživování zařizují však navíc ve hmotě shora působící bytostní. O tom jsme ale již hovořili.

Dotýkáme-li se tedy pojmu prožhavenost, tu je potřeba mít na zřeteli význam tohoto pojmu, jež zachycuje Světlem zářící pohyb. Avšak zde musíme si dát pozor ještě na jedno nebezpečí – pohybem není myšlen chaosovitý zmatek a spěch, tak, jak by se to mohlo některému člověku jevit.

V pravěčných duchovních úrovních Stvoření panuje naopak spolu s míruplnou vznešeností také i dokonalý řád všeho dění, jenž nepostrádá moudré přesnosti, která nedovoluje, aby ani na okamžik došlo ke zmatenému chvátání a spěchání.

Také i krajiny a stavby zdejších úrovní dýchají oblažujícím klidem a osvěžující nádherou ve své opravdovosti na každého, kdo smí zde pobývat.

Přenádherné znění krásy nadpozemského jasu a vznešenosti panuje v těchto Světlých úrovních právě proto, že světlé stavební částice přenášejí ve své schopnosti žhnutí nejsilnější, nejnádhernější vyformování dokonalých předobrazů z úrovně Božského Světla.

Jest tedy veliký rozdíl mezi žhnoucím pohybem těchto úrovní a žhnutím látek ve hmotnostech tak, jak je známe při jejich zahřívání.

Je proto nejlépe vnímat zmiňovaný pojem prožhavení jako slovní pozemské vyjádření Světlem prozářeného pohybu všeho života v jednotlivých úrovních Stvoření. Tím je vystiženo ve stávajících možnostech pozemských slov to nejbližší vyjádření působení Světla v úrovních Stvoření.

 

©  2006, VOLÁNÍ s.r.o.


 

PŘEDKVARKOVÝ A KVARKOVÝ SVĚT ČÁSTIC

A SVĚT ATOMŮ V NEJHRUBŠÍ ČÁSTI HMOTY

II. ČÁST



 

Jak víme, námi již několikrát popisované kvarkové a předkvarkové částice hmoty se v základním roztřídění dělí na povinné a nepovinné. Povinné částice jsou vždy souvisejícími s dalšími úrovněmi. Je však přitom nutné mít na zřeteli, že také i nepovinné částice jsou určitým způsobem spojeny s ostatními oddíly ve hmotnostech. Jedná se ale vždy o volnější spojení, které ve svém druhu dovoluje právě toto provázání zesilovat či zeslabovat, nebo ho také činit užším nebo volnějším, jako to podobně svým druhem dovoluje kupříkladu vysílání rádiové stanice. Spojení je živé a pohyblivé, závislé přitom jedině na vynaložení síly vysílače i přijímače na jednom nebo na druhém konci. Tím jsou zde myšleny především ona spojení živých forem vznikajících z chtění a cítění pozemských lidí. Tyto formy jsou neviditelnými vlákny záření pohyblivě spojeny se stejnorodě naladěnými lidmi. Toto spojení se oddělí vždy jen pokud je člověkem zvoleno druhem jiné chtění či přemýšlení. Tím pak je původní oblast forem částečně odpojena (neboť původní stopa spojení zůstává ještě dlouho, úměrně síle původního spojení), je však ihned v zastoupení navázáno spojující vlákno zářením z chtění mozku na úplně odlišné, možná druhově zcela protichůdné místo oblastí kvarkových a předkvarkových částic, přesně podle druhu chtění. Aniž by si to mnohý člověk uvědomoval - vybaven pozemským mozkem je nucen trvale vytvářet zářením svého chtění spojující živoucí vlákna, které navazuje k jednotlivým centrálám myšlenkových forem.

Je tím srozumitelné, že nikdo z lidí není nikdy ve svém přemýšlení a citovém chtění sám pro sebe, ale že právě chtěním vytváří spojení s úrovněmi forem, jež jsou stejného nebo velmi blízkého druhu. Tak se právě posilují pozemsky neviditelné formy lásky, dobra, soucitu a pomoci, stejně tak, jako se zesilují z popudu mnohých lidí myšlenkové centrály nenávisti, zla, lží a chlípnosti všeho druhu.

Nikdo není osamocen ve světě myšlenek a citů, nýbrž vždy se spojováním ve stejnorodosti připojuje skrze záření mozku k již po miliony let jsoucím oblastem myšlenkových forem v kvarkových a předkvarkových úrovních. O tom však budeme hovořit ještě podrobněji v samostatném pojednání.



 

Nyní se vraťme k povinným částicím, které je také možné jinak nazvat úzce souvisejícími nebo pevněji spojenými s vícerými úrovněmi najednou. Nejlépe je možné vystihnout podstatu tohoto spojení slovem úzce. Tyto povinné částice tak vytváří ve svých přechodech úzké spojení mezi jednotlivými úrovněmi právě proto, že předmětem tohoto účinného propojení je vždy výsledkem magnetického spojení vyformovaný konkrétní hrubohmotný viditelný předmět, rostlina, zvíře a v neposlední řadě také i tělesná schránka člověka.

Hovořili jsme zde již nejednou o základním zákonu, jenž je nepřetržitě působícím v celém Stvoření, to jest o zákonu magnetického formování podle již existujícího předchozího života ve Stvoření. I zde ve hmotnostech je tento princip také neoddělitelně zakotven do všeho budování a utváření. Ba je zde na Zemi ještě více zjevným z důvodu hutnosti a těžkopádnosti hmoty, a tím je také viditelněji účinkujícím. Formy předkvarkových a kvarkových úrovní hmotnosti a hrubohmotnosti atomové struktury látek jsou zářením částic propojeny velmi úzce v jeden neoddělitelný celek. Je možné to připodobnit vysouvacímu námořnímu dalekohledu, jehož části do sebe přesně zapadají, ale mohou se v určitém rozsahu vysouvat a zasouvat, jak to ovlivňující okolnosti dovolují. To je přesně vystižený děj, hovoříme-li o předkvarkových a kvarkových částicích povinných.

Každý předmět, každé zvíře, rostlina i člověk mají nutně z popsaného účinku prolínání hmoty svůj obraz také i v kvarkové - středněhrubé hmotě a zároveň o stupeň výše i v přetváření jemněhmotné části. Vše je tak úzce propojeno skrze vyzařování a přenosem těchto záření z jemnějších úrovní do hrubších. Tak je také zřejmé, že dříve, nežli se začne vyvíjet kupříkladu pozemský zárodek lidského těla v těle matky, je již tento o stupeň napřed vyformován prací bytostného v jemnějších úrovních hmoty.



 

Vstupní spřádanou látkou jsou vždy osudová vlákna, která jsou s konkrétním jedincem svázána ještě před zrozením. Tato vlákna v neúplatné spravedlnosti zohledňují všechno dřívější chtění člověka - lidského ducha, jenž putuje v celém vývoji mezi jednotlivými pozemskými životy i úrovněmi jemnější hmoty. Tato vlákna tak přesně, do nejmenšího odstupnění, respektují vše, co se nalézá v osudovém koberci vláken duše člověka, jenž směřuje k pozemskému zrození. Tím se také i všechny nemoci a vady tělesného aparátu formují podle vlastností a předpokladů té které osobnosti člověka. Je však v tom potřebné nalézt jedině milostiplnou lásku, neboť každé postižení, každá nemoc, kterou si lidská duše přináší zrozením do světa je možností odpykání dřívějších pochybení v předchozím bytí na Zemi i v záhrobí. Je také potřeba poznamenat, že před zrozením největší část lidských duší částečně ví o svém vybavení v nadcházejícím životě, a zejména mnohé duše samy si vyprošují nemoci a vady, jako hrubohmotné upozornění na to, aby se následně po vtělení při svém hledání nezapomněly pídit po odpovědích na otázky, proč to vše potkalo právě je samé. Mnozí tím také přináší možnost důležitého uzrávání i svým pozemským příbuzným, kteří jsou vždy takovýmto postižením a nemocí nuceni k prožívání hlubšího soucítění, čímž také oni sami mají milostiplnou příležitost odčinit mnohá osudová vlákna, a následně tak smějí zrychleněji uzrávat ve svém duchovním vývoji.

Zmíněná vlákna, provázána prostřednictvím bytostného do tělesného hrubohmotného aparátu člověka, jsou výrazem zmiňovaného následného magnetického formování všeho, co si člověk jako jedinec přináší na Zemi k odžití v poznání svých dřívějších pochybení ve spravedlivém odčinění všeho, čemu sám někdy zavdal svým chtěním a jednáním podnět, a co se tak k němu v jeho novém pozemském životě navrátí.

Všechna tato dění jsou ve velikém soukolí Stvoření jediným trvale působícím neúplatným řádem Spravedlivé Boží Lásky, která do všeho proniká a ve všem se v tomto nedohlédnutelném soukolí projevuje.



 

Kvarkové a předkvarkové částice odráží v sobě také zároveň nesčetné děje, které v silném probuzeném cítění člověka umožňují, aby se mnohé jemnější odstíny osudových vláken odehrály již v úrovni jemné a střední hrubohmotnosti, přičemž ve vlastní hrubohmotnosti se projeví nakonec jen jako symbolické rozvázání osudového vlákna. O tom však ještě bude potřebné promluvit samostatně.

Nyní se zmíníme o neméně důležité věci, která více souvisí s významem povinných částic v jemnějších úrovních hmotností. Je to skutečnost, že tyto částice narozdíl od nejhrubší vlastní hmoty nesou nevyčerpatelnou schopnost zformování všech dějů, jež se udály v životě jednotlivce i celého lidstva.

Podobně, jako je nezaměnitelnou DNA, nositelka čistě osobního vyzařování člověka, jsou i kvarkové a předkvarkové částice mnohonásobně výrazněji schopné vydávat trvalé záření, které je určitým nezaměnitelným způsobem svázáno s tělem člověka, s předmětem, rostlinou, zvířetem. Je tak v důsledku souvislostí samozřejmé, že poznání této schopnosti kvarkových a předkvarkových částic, uchovat trvale bezpečné rozlišení vyzařování svého pozemského nositele, umožní v budoucnu především převrat ve veškerém vyšetřování pozemských kriminálních činů - násilí, vražd a podobně. Také pomocí speciálně upravených přístrojů bude lidstvu jednou možné nahlédnout přes vyzařování pozůstalých částí hmotných předmětů do minulosti, a to až do úplných počátků zemského pravěku. K přemostění do dřívějších dějů, v obraze sestaveném z kvarkových částic, bude stačit současné vyzařování stávajících nálezů fosilií zvířat a rostlin. Správným vyladěním tohoto vyzařování oživí se nakonec vlastní pozemský příběh jednotlivého zvířete nebo člověka, přesně tak, jak se odehrál celá tisíciletí nazpět.

Podaří-li se pak zkonstruovat přístroj, který by magneticko fotomechanickou cestou dokázal zachytit „řeč“ povinných kvarkových částic, pak bude možné zcela ojedinělou cestou zdokumentovat vývoj Země ve zpětném čase, až do období, která ještě dnes zůstávají zahalena závojem nevědomosti. Je také odvoditelné, že bude-li existovat vodítko skrze pozemské pozůstatky, díky nimž se podaří nahlédnout do jednotlivých historických etap pozemského lidstva, tu bude možné v souladu s pravdivou skutečností dohledat i všechny události doposud zahalené tajemstvím.

To zcela jistě přinese veliké otřesy v mnohých dosavadních nezdravých dogmatech, obetkávajících jednotlivé osobnosti z historie. Zcela zřetelně tak vystoupí ve své velikosti a vznešenosti mnohé postavy dějin, ať již to budou králové a vládci, učenci a vynálezci či duchovní vůdci.

Také i postava Syna Božího, Ježíše, tak bude moci ožít plně ve své přirozené velikosti v nádherném podání důkazu svého pravého poslání - přinesení Svatého Slova Božího na Zemi. Stejně tak vystoupí v plné nádheře čistoty a pravdivosti svého života i další mnohé postavy duchovního významu, jako byl Mojžíš, Mohamed, Zoroaster a další. Lidstvo se konečně dočká cestou oživení vyzařování kvarkových částic pravého poznání o sobě samém, o svém vlastním významu, a také i odpovědi, proč je na této planetě.

 

©  2006, VOLÁNÍ s.r.o.


 

NAŠE CESTA

ČLOVĚK VE HMOTNOSTI A VE STVOŘENÍ I.


 

Nyní se zastavme, po všech dosavadních zmínkách o úrovních, oddílech, vyzařováních a magnetismech účinných při formování jednotlivých částí Stvoření, u otázky pro člověka nejdůležitější! Jak si v těchto světech má počínat právě on, aby putoval správně, aby mohl být v souladu se všemi zmíněnými silami a Zákony, a aby pak především mohl být sám šťasten, radostně tvořící pro sebe i pro druhé. Jaká je úloha člověka ve hmotnostech, potažmo v celém Stvoření? Jaké je jeho pravé postavení? Kam náleží a co je k tomu od něho zapotřebí?

To vše jsou otázky nanejvýš naléhavé, stejně tak, jako jsou zároveň pro lidstvo i člověka závažné.

Není však žádný důvod je zde proto postupně všechny nezodpovědět. Vždyť každý vážný čtenář již musel v předchozích kapitolách zjistit, že ve Stvoření ve skutečnosti není míst, která by zůstávala v uzavření se zahalena. Je přitom pochopitelné, že Pravěčné úrovně Světla, kroužící ještě vysoko nad Rájem, vlastním domovem člověka, budou svojí velikostí a obsahem nad schopnostmi úplného poznání a porozumění ze strany člověka. Avšak princip, z něhož celé Stvoření vzniklo, jest stále stejným, jednotným!

Čím vniká Světlo hlouběji do nižších úrovní a světů, tím více se jen jeho účinky větví na vedlejší odbočky v účincích. Tím může se dočasně vytvářet dojem složitosti celkového díla Stvoření! To však je obraz, jevící se přirozeně na počátku každého zkoumání! Brzy se však každý opravdu vážně zkoumající musí proklestit všemi odbočkami a vedlejšími proudy (které jsou ve své nepřehlednosti jen zdánlivě zdržujícími), aby pak nalezl občerstvující Pravdu – prostou, srozumitelnou, obsaženou ve všech projevech ve Stvoření. Přesně proto platí: v tom nejmenším je vždy obsaženo i to největší! Tak každé poctivé hledání a bádání, dotýkající se čehokoliv ve Stvoření, musí nakonec nalézt své místo, kam náleží, třebaže se snad na povrchu jevilo jako nesourodé, či často dokonce jako úplně vybočující z rámce Zákonů Stvoření. Vše má své místo, kam náleží, a vše podléhá Vůli Boží, která tak v moudrosti a spravedlnosti skrze neviditelné účinky Zákonů drží Stvoření, řídí a pohání oddíly a světy v něm obsažené.

Také i člověk má své místo v tomto Stvoření. Jakožto duchovní bytost náleží k celkovému samostatnému oddílu ve Stvoření – k duchovnímu druhu. V duchovním jádru, jež nosí v sobě každý z lidí, jest jeho určité vybavení silou ducha k vládnutí nad hmotou. Má tak možnost, a také i zodpovědnost, vlády nad hmotným oddílem tohoto pozdějšího Stvoření. Vesmír jest dán člověku jako místo, v němž se má on naučit rozvíjet své duchovní – citové schopnosti. Má se zde naučit žít jako správce a moudrý hospodář se všemi dary, jež jsou mu dávány na cestu hmotností tak, aby vše, co od něho vychází, plně souznělo se všemi ostatními oddíly Stvoření.

Teprve až když dosáhne v tomto zrání stupně, kdy nepotřebuje již k prožívání bezprostředního spojení s hmotou, teprve pak smí duch člověka vystoupit výše, do úrovní, které jsou Světlem více prozářené, prodchnuté nádherným zněním krásy a harmonie. Tak se postupně smí navracet každý z lidských duchů do úrovně, odkud na počátku své cesty vyšel jako nevědomé duchovní seménko, jako duchovní dítě, které potřebovalo uzrát ve škole hmotnosti v každodennosti prožívání, při získávání zdejšího zaopatření. Je pak jedině na každém, zda se v tomto čase zrání stává svým usilováním stále více duchovnějším, a přes naléhavosti každodenního pozemského života touží silně po vysokých citech a ušlechtilých myšlenkách, které ho spojují s ostatními stejnorodými čistými duchy ve Stvoření, či jestli se naopak zaplete do principů zla a stane se škůdcem ostatním bližním i celému pozdějšímu Stvoření. Spravedlnost Boží přivede ho nakonec tak jako tak na základě jeho cítění a myšlení přesně na místo, kam náleží. Vynese ho vzhůru ke Světlu, anebo ho srazí dolů, do oblastí vzdálených všemu čistému životu.

Tak může se stát, že člověk, který šíří dlouhodobě zlo a nenávist, bude nakonec vymazán z knihy života. Že bude takový zbaven ve zpětném účinku Zákonů v popření všeho čistého a láskyplného, co obsahovalo původně jeho duchovní jádro, možnosti svého dalšího duchovního bytí. To však je onou v bibli právě tak často varovně zmiňovanou duchovní smrtí člověka, kdy duše, jež je přespříliš zatížená nečistotou a zlem, je zbavena nakonec zcela svého vědomého bytí, společně s rozložením vší špíny, která ji postupně v době jejího zrání obklopila a prostoupila.

Život každého člověka má tak mít především duchovní rozměr a hodnotu. Prožívání, které neustále musí duch člověka podstupovat v zákoně pohybu, proudícím Stvořením, dává mu buď posilu ke vzestupu - vždy, když jedná spravedlivě vůči všemu okolo jsoucímu životu, či stále více ho zatěžuje a ztemňuje, jestliže ztrácí schopnost být duchovním, citovým tvorem.

Pozemský život je tak nesmírně vážnou, důležitou etapou pro každého člověka, neboť umožňuje mu učinit vše pro vzestup ke Světlu, pokud vynaloží člověk všechno své úsilí k čistému, zodpovědnému a poctivému přístupu ve všem, co koná a myslí při svém potřebném účastenství na této Zemi.

Pozemský život je nejdůležitějším mezistupněm, nutným pro zrání lidského ducha. Je cestou, vedoucí k cíli těch, kdo touží po Světle a usilují k dosažení svého pravého domova – duchovní úrovně ve Světlých oblastech Stvoření, kde harmonie a oblažující čistá nádhera jsou součástí všeho, co se v těchto úrovních nachází.

Pozemských životů je přitom člověku potřeba k plné zralosti prožít vícero, tak, aby ve zpětných vláknech – skrze ovoce svého vlastního jednání, které se mu přísně spravedlivě navrací v jednotlivých etapách pozemských životů, mohl stále zřetelněji poznávat, v čem snad ještě chybuje a čím zůstává ve svých způsobech rušivým tak, že musí tyto způsoby odložit dříve, než mu bude umožněno vystoupit do Světlejších úrovní.

Člověk, jako duchovní bytost, nemá druhově vůbec nic společného se zvířecími dušemi, ani s rostlinami, ani s ničím jiným v hrubohmotnosti! Lidstvo, jako duchovní druh, se od svého prvního pozemského vtělení stále rodí jedině do tělesné schrány lidského druhu. Žádná jiná hrubohmotná forma svým vyzařováním neumožňuje spojení, ba přímo vylučuje možnost magnetického připojení k duchovní lidské osobnosti. Spojení vtělením do jiného aparátu či obalu z hmoty je tak člověku nemožné!

Aparát lidského těla, jak jej v jeho vývoji poznáváme, je jediným možným ze všech pozemských organismů pro spojení s vyzařováním duchovního druhu. Bytostné k tomuto spojení ducha s pozemským tělem vynaložilo všechen svůj um a dovednost tak, že po celou dobu evoluce připravovalo pomalu, plně vědomě, krůček po krůčku tělo pozemského lidoopa nejvhodnějšího ke zrození duchovního druhu, jenž vstoupil v určitou chvíli vývoje tohoto zvířete, v době březosti, do spojení s vyvíjejícím se tělíčkem v těle zvířecí matky. Tím byl vytvořen mezník v následovném vývoji, neboť pod přímým vlivem vyzařování duchovního druhu se tělo, do té doby ještě jen čistě zvířecí, stalo základní nádobou – aparátem k následnému rození lidského ducha na této Zemi. Urychleně se tak působením duchovního záření zušlechtil vzhled tohoto těla tak, jak to známe z popisů vědy, aby svou formou blížilo se toto pozemské tělo člověka co nejvěrněji duchovnímu předobrazu ze světlejších úrovní.

Pokolení lidského ducha na Zemi mohlo započít od tohoto okamžiku prvotního zrození jedince duchovního druhu svou cestu osobního i společenského zrání ve hrubé hmotnosti.

Jaká v tomto zlomovém ději ve vývoji hmotnosti i ve vývoji duchovního druhu v pozdějším Stvoření spočívá milost, velikost a moudrost Stvořitelova, to si dnes správně neuvědomuje téměř žádný člověk na Zemi. Je to vůbec smutné poznání, vidět dnešní stav lidstva, jež mělo být správně i pozemsky již na samém vrcholu zralosti, moudrosti a citovosti ve svém působení na této Zemi! Přitom však stojí na úrovni, jež se právě svými potřebami jen málo liší od zvířecího způsobu života. Pudovost a sobecké osobní jednání je tím nejsilnějším podnětem všeho konání dnešního lidstva. Pravé produchovnění života, ochota pomáhat druhým ve výchově, jež nepostrádá přitom spolu s láskou i spravedlivé přísnosti a důslednosti - to vše je dnes odsunuto na stupeň okrajové, vedlejší činnosti, až za vše ostatní, co má především na zřeteli osobní a ekonomický úspěch, vlastní uplatnění a prosazení se. Vědění o skutečném významu pozemského života člověka je rozleptáno náboženstvími a nesčetnými duchovními směry, které dávají hledajícímu lidskému duchu nejčastěji otrávený pokrm, namísto občerstvující stravy. Nic na tom nemění, že největší část představených působících v těchto směrech to míní dobře a působí v nejlepším chtění. Přesto jsou tito ze Světla viděni jako Pravdě překážející a škodící! Především proto, že stoupenci těchto společností a hnutí kvůli vlastní lenosti doopravdy nikdy vážně nezkoumali, co je ve skutečnosti ono Stvoření, jaké je jeho uspořádání, jaké jsou jeho zákonitosti, aby teprve pak směli opravdu poznat samotného Tvůrce, jenž by se teprve pak musel každému takovému zkoumajícímu ve vytušení velikosti a moudré, dokonalé spravedlnosti stát pravým, živě a vědomě uctívaným Stvořitelem, Pravěčným Svatým Bohem!

Kde však je tato živost a vědomost v děkovném velebení a uctívání Tvůrce díla Stvoření! Jen mdlé, doutnající, kňourající a prosící žebrání najdeme v církvích a náboženstvích, namísto vědomého, zdravého planutí života, jenž souzní a přitaká s celým Stvořením ve společném radostném díku za umožnění vlastního bytí.

V neposlední řadě nesou pak nesmírnou zodpovědnost také i vlády, které mají po ruce trvalou možnost přivození rychlé změny v celé společnosti, jestliže by jednou poctivě zprostředkovaly obyvatelstvu poznání pravého smyslu života. To však by se muselo hodit k volebním cílům, které však v nejlepších případech jen mělce kopírují účinky přírodních zákonů ve společnosti, je-li možno hovořit vůbec o nějakém poznání. Nejčastěji však u vlád socialistických a komunistických úplně jejich programy popírají zdravou nutnost pohybu člověka ve Stvoření. Je to škoda, jíž není rovno! Materialismus a falešné sociální cítění, které činí z lidí nedůstojné duchovní povaleče, líně se jen převalující ve světě hmoty, je přímým protivenstvím Zákonů Stvoření! To také vyvolává jen napětí, které se neustále zesiluje a nakonec bude se muset vybít ve změnách, které přes všechny průvodní bolesti, nemoci a existenční tragedie osob i společnosti, přinesou nakonec Zemi i všem ostatním částem Stvoření vynucené ozdravění. Stát, který tak již dnes podporuje vědění o osobní zodpovědnosti obyvatel, vědění o Stvoření a smyslu života člověka ve Stvoření, jen takový stát, podporující právě duchovní rozvoj obyvatel, bude pak ušetřen zmíněných pnutí ve společenských třídách a jeho obyvatelstvo přitom ozdraví rychle na duši i na těle, a vzniklá díla jednotlivců ve všech směrech, při uplatnění ve společnosti, budou mít v souladu se Zákony Stvoření příslib trvanlivosti a pevnosti.

Pochopitelně platí, že zodpovědnost vlastního zkoumání a hledání leží vždy v důslednosti jen na člověku samotném. Stát ani církev svým nedostatečným působením v tomto směru nenesou nikdy plnou zodpovědnost za duchovní stav a zralost jednotlivce. Tuto zodpovědnost nese si vždy člověk sám za sebe před věčnými Zákony Stvoření, které mu přesně a neúchylně spravedlivě chystají, na základě jeho jednání a myšlení, další cesty Stvořením!

Státy a úřady mohou však v tom přivodit potřebnou podporu k lepšímu, která napomůže zejména všemu duchovně slabšímu obyvatelstvu. V tom padá tak zodpovědnost na všechny ty, kdo derou se do čela ve vedení státu, aniž by měli přitom tušení o opravdovém významu života lidí na Zemi. V tomto směru musí političtí lídři odložit svoji dosavadní hluchotu k tomu, a na první místo svého chtění postavit opravdovou touhu pomáhat bližním ve smyslu Zákonů Stvoření!

Kdo se pak domnívá, že toho není třeba, ten je opravdovým zločincem, jestliže z místa, na kterém smí působit, nevyvine poctivě všechny své síly ke změně a ozdravění společenského života na Zemi. Zákony Stvoření samy mu pak také přinesou poznání této veliké zodpovědnosti při zúčtování jeho pozemského života, v němž bylo mu snad i dáno vést druhé lidi ve formě vládnutí ve státní správě. Budiž tak proto ještě jednou upozorněni všichni, kdo touží právě dnes vést druhé a nevyvinuli přitom všechny své duchovní síly k tomu, aby poznali a prozkoumali pravý smysl života na Zemi!

Vládnutí zavazuje k vědění a k moudrému používání tohoto vědění v životě. Ten, kdo chce vést druhé bez moudrosti a znalosti Zákonů Stvoření, je proto jen podvodným zločincem! Nemůže také přinést rozkvět a harmonii tak, jak po tom podvědomě niterně touží celé obyvatelstvo Země. Následkem dnešního ryze vnějšího ekonomického cíle společnosti, jenž je nabízen dnešními vůdci, je jen spěch, tlak, útisk. Z toho pak vyrůstá nemoc, strach a niterná rozervanost obyvatel státu, kdy se nakonec projevuje vůči společenskému uspořádání života jen celková nedůvěra a skepse.

Duchovní základ poznání však dává neotřesitelnou jistotu každému z lidí v bezprostředním samostatném jednání. Vědomí znalosti Zákonů Stvoření přináší zesílení ve vlastní zodpovědnosti v kterémkoliv okamžiku života jednotlivce i společnosti.

Člověk není hmotný stroj a také není ani jenom více zušlechtěné zvíře! Člověk jest duchem – duchovní bytostí, jež touží po hodnotách světlých úrovní Stvoření. Duch člověka touží být společensky potřebným ve Stvoření, touží pomáhat bližním, touží po čisté radosti a vznešených hodnotách života. Duch touží prožívat spoluúčast na díle Stvoření ve vědomém účastenství spolu s ostatními tvory, žijícími ve Stvoření. Člověk touží po blízkosti Stvořitele, po Jeho ochraně, po Jeho Spravedlnosti a Lásce, které se trvale projevují ve velikých neúplatných Zákonech Stvoření. Člověk touží být duchovně dospělým a zralým, touží být v pravém smyslu velikým ve své způsobilosti a moudrosti.

Vše, co se staví v překážce těmto duchovním touhám, je zeslabující, podlamující a zneuctívající pravé úsilí každého z lidí. Vede to pak jen člověka k degradaci citových schopností, strhává do pokřivenosti hodnot. Člověk, jenž popírá vývoj bytosti ducha ke zralosti, jen ubližuje naději a páše bezpráví druhým a nakonec i sobě.

Dnes je největší překážkou úsilí k těmto duchovním hodnotám na Zemi materialismus a všeobecná, ze Stvoření vytržená nezdravota většiny náboženství. Jediným východiskem z dnešního stavu duševní nouze je tak správná znalost Zákonů Stvoření, vědění o Stvoření, znalost, která dává každému uvažujícímu člověku smysluplnost bytí, rozbíjí všechny nízkosti a beznaděj, projevující se tupou odevzdaností dnešního života ve společnosti, s myšlenkou na to, že jedině zdejší viditelný svět je ten, který existuje, a že po smrti ničeho není. Vědění o Stvoření láme tyto zdi strašného materialismu, dusícího bezpodmínečně každého niterně živého člověka!

Vědění o vesmíru a Stvoření, o tom, jak toto Stvoření vzniklo z Vůle Stvořitele, přináší osvobození! S osvobozením ducha pak přináší i posilu a občerstvení všem lidem, kteří mají ještě smysl pro Pravdu a Spravedlnost! Také přináší i vědomé poznání vlastního samostatného vyciťování hodnot, jež se také projevuje skrze tolik známý hlas svědomí! Spravedlnost, poctivost, Láska - jsou opravdovými hodnotami, které žijí ve Stvoření jako něco pramocného a velikého. Drží světy a spojují úzce všechny tvory, pobývající ve světlých úrovních Stvoření.

Vědění o tom všem posiluje zodpovědnost, s níž každý člověk stává se vědomým řiditelem svého vlastního osudu, jenž zasahuje daleko nad tento jeden pozemský život.

Člověk žije současně ve hmotnosti zdejšího světa a zároveň jest svojí duchovní částí spojen s ostatním Stvořením. Není pro něho oddělení mezi zdejším světem a úrovněmi v nám známých jemnějších úrovních.

Zeď, kterou vystavěl materialismus, jako rozumový - bezduchý směr, neschopný jemnějšího vnímání, je neprostupnou, falešnou stěnou, která ve skutečnosti ve Stvoření nikdy před tím nebyla a také nikdy být na této Zemi neměla!

Člověk jest svým původem duchovní bytost! Tuto pravdu nepopře žádný směr sebevíce oslavující hmotné! Nízký způsob myšlení přivádí také po tisíciletí jediné – vyvolání v důsledku neznalosti Zákonů Stvoření jen katastrofy, utrpení a nouzi, jak se to právě v historii převážně materiálně konajícího lidstva opakovaně ukazuje! Nechť proto člověk v sobě probudí sílu čistých citů, které jediné probudí všechny ostatní schopnosti ducha i zde v pozemském světě! Jedině cit, působící jako vedoucí nad veškerým myšlením a jednáním, člověku proráží cestu svědomí a zodpovědnosti, jaká správně náleží každému z lidí. Znalost Stvoření má být pro dnešního člověka napomáhající tak, aby si i vědomě - rozumově mohl uspořádat obraz o vlastním smyslu bytí ve velikém díle Stvoření! Proto pryč se vším váháním, které jen zdržují ještě od vzletu ducha ke Světlu!

 

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“