ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Výňatky z historie lidstva
  2/2008

atlantida

Proud času se vlní a valí a z dávno doznělých tisíciletí vynořuje se

ORORUN,

poslední král Atlantidy

aby v hodině obratu světů rozuzlil všechny omyly, které panují o osudu jeho tehdejší země. Daleko zpět zalétá jeho zrak a bolest se zračí v jeho vážné tváři, zatím co před ním vystupují obrazy.

 

Obři pomáhají

 

Atlantis! Země bájemi obetkaná, která před tisíciletími zmizela v hlubinách vod, téměř zapomenutá a přece ještě žijící v paměti lidstva jako tichý, vzdálený šepot.

Atlantis vynořuje se opět z moře! Horečně pracují bytostní, aby ji pozvedli z vod a všude jsou při svém díle. Snášejí hory, aby je na jiném místě opět postavili, prorážejí cesty a jeskyně ve skalnatých masivech. Na dalekém severu tyčí se ledovce jako obrovské hory podivných tvarů. Všechno děje se cílevědomě podle určitého plánu.

Náhle objevily se ledové hory jako silné, vysoké sloupy, postavené podle určitého řádu, zanechávajíce volné místo uprostřed. Na této rovině pracují obři, neviditelní zrakům dnešního lidstva, aby vztyčili svalenou sochu. Je vytesaná z kamene, který tu i tam projevuje známky zvětrání. Znázorňuje obrovitého člověka. Hlava i horní část těla jsou hranaté a nos vystupuje ostře a dlouze dopředu. Postava sedí a způsob, jakým je znázorněno toto sezení na kamenném sedadle s nízkým opěradlem, svědčí o velikém umění. Když byla socha postavena, zaradovali se obři a hladili ji téměř láskyplně.

Na mnoha místech třpytí se moře hlubokou zelení pod bělavým nebem. Lední medvědi, tuleni, mroži a alky oživují tuto krajinu. Také zde jsou obři při práci. Uvolňují a odstraňují ledové kry, aby uvolnili cestu moři. Toto jsou části Atlantidy, které kdysi unikly veliké potopě. Dnes říká se jim Grónsko, Špicberky a Novaja Zemlja. To, co je v jižnějších, teplejších pásmech možné dnes z Atlantidy vidět, vynořilo se během tisíciletí opět z moře. Ostrovy jsou plny připomínek z Atlantidy. Mnohé bylo již nalezeno, nad čím současné lidstvo stojí jako nad hádankou.

 

Pravzory zvířat, které nyní obývají severní kraje, objevují se před zrakem ducha: obrovští mroži a mořští lvouni s ohromnými tlamami, liškám podobná zvířata s bělavou, modravou nebo nazelenalou hustou kožešinou, obrovští rackové, mezi nimiž se šplouchají nepatrné, nemotorné alky dnešní doby.

Nyní se blíží ohromný lední medvěd v hustém huňatém kožichu. Nohy jako sloupy nesou mohutné tělo. Jeho hlava podobá se více hlavě mrože, neboť z tlamy vyčnívají dlouhé tesáky z chundelatých vousů. Druhý o něco menší medvěd přidružil se k němu. Oba se rozhlížejí, jako by na něco čekali. Však také již cosi letí vzduchem: obrovské zvíře jako veliká ještěrka s dlouhými úzkými křídly z kostí a kůže. Na hlavě sedí podivný špičatý hřebínek. Vypadá to, jako by toto létající zvíře mělo na hlavě čepici. Ocas je velmi dlouhý a tenký. Tohoto ocasu používá zvíře jako kormidla a právě nyní již přistálo na zemi.

Zvíře spustilo ocas a postavilo jej ohnutou špicí na led, takže celá váha těla spočívá na něm, zatímco křídla zůstávají pootevřena. Medvědi se rychle blíží. V dlouhých pařátech nese ještěr nějaké rostliny, které shazuje medvědům jako potravu. Zdá se, jako by se tato tři zvířata při tom bavila.

Po krátkém odpočinku vznese se okřídlenec opět vzhůru. Mohutným úderem ocasu o led je jako pružinou vymrštěn do vzduchu. V téže chvíli roztáhne zvíře křídla a odlétá. Jeho let je klidný, jako by toto zvíře klouzalo na proudech větru. Téměř nepohybuje křídly. Medvědi zvolna odcházejí...

Tak ukazuje se obraz za obrazem. V popředí objevuje se náhle rovina a v pozadí rýsuje se jakási osada. A opět něco letí vzduchem, opět je to takový drak, jakého jsme právě viděli. Přistává s roztaženými křídly a z jeho hřbetu sklouzla po ocasu obrovitá lidská postava. Sotvaže člověk došlápne na pevnou půdu, spouští se zvíře zcela na nohy. Má dvě přední nohy, k nimž jsou přirostlá křídla. Ihned začíná požírat trávu a byliny. Lidská postava se po chvíli opět navrací, objímá skloněnou hlavu zvířete a hladí ji. Muž přehazuje náhle nohu přes hluboko skloněný krk, drak zvedá hlavu a člověk klouže na místo, jaké si přál zaujmout. Při odletu se opět zvíře postaví na zahnutý ocas, tělem proběhne trhnutí a drak vystupuje do výšin.

Kolem letí sáně, dlouhé a úzké, vpředu špičatější než na zádi. Muži sedí na saních jako veslaři na lodích. Mezi nimi jsou napříč směru jízdy napnuty plachty, jimiž obratně otáčejí, aby zachytili vítr současně na celou plochu. Tímto způsobem letí sáně kupředu jako blesk. Mužové ovládají plachty tak mistrně, že i při změně směru jízdy využívají sebemenšího vzdušného proudu.

 

Náhle zahaluje krajinu mlha. Bílá, valící se mlha, která je tak hustá, že není možné rozeznat, co se za ní a pod ní skrývá. Pojednou se mlha zvedá vzhůru a z mlžného závoje vystupují obrysy. Neochotně uhýbají bílé závoje mlhy a zvolna, velmi zvolna, objevuje se obraz velikého ostrova, na němž se vypíná pevný hrad. Uprostřed kruhových valů stojí strážní věž. Všechno je umělecky sladěno do nejmenších podrobností. Je to palác Ororuna, posledního krále Atlantidy, který smí nyní vyprávěti jednomu z povolaných dějiny své země, jejího rozkvětu i jejího zániku.

Na Boží příkaz se Atlantis za jedinou noc a po ní následující den ponořila do mořských vln! Nyní ve velikém světovém soudu uzavírá se kruh událostí a také dění pro Atlantidu, neboť Imanuel povolil Ororunovi milost, že smí uzavříti kruh vyznáním viny Atlanťanů, která vedla k jejímu zániku. A Ororun vypráví:
 

Byl jsem pánem země. Ororun znamená pán země. Můj bratr Orokun vládl moři. Orokun znamená pán moře. Jeho socha stála daleko na severu. Není tomu tak dávno, co obrové vynesli tuto sochu opět na povrch země a znovu postavili stará místa našeho kultu. Moje socha stála na jihu, kde slunce žhavě pálilo a kde vějíře palem ovívaly okruh sloupoví. I toto prastaré místo atlantského kultu vystupuje opět zvolna z moře. My bratři žili jsme v míru a svornosti a Božské síly námi proudily. Lid však učinil z nás bohy a my jsme to dovolili, protože jsme se domnívali, že to může lidu prospět a Nejvyššímu, který nám byl znám, že to nemůže uškodit. Jemu také povýšenost lidí nemohla uškodit, ale nám přinesla zkázu a zánik! Každý národ padne tím, co jest jeho pozemskou velikostí.

My jsme nebyli „prvními“ lidmi, jak se často míní, ale byli jsme těmi, které pověsti a pohádky označují za „Titány“. Tak jako naši bytostní druhové, ohromní obři, převyšovali jsme pozdější lidské pokolení velikostí těla, železnou silou i délkou života. Byli jsme zcela spojeni s přírodou a rozuměli jsme nejen řeči bytostných, nýbrž stýkali jsme se s nimi tak, jako bychom byli jednoho rodu. (Styky Titánů, „obyvatelů Atlantidy“ s bytostnými obry svědčí o tom, že svým druhem byli těmto bytostným blíže. Dožívali se také vysokého věku, neboť měli těla ustrojena jinak než dnešní lidé. Těla byla tehdy méně hutná, a proto jimi mohlo snadněji pronikat napomáhající záření. Příčiny tohoto rozdílu byly způsobeny tím, že se Země pohybovala po jiné dráze, která byla blíže prastvoření, než je dnes, protože Země nebyla ještě tolik zatížena temnotami, jako jest nyní. Teprve stále se zhoršující chtění lidí tlačilo koloběh Země víc a více dolů. Tím stávalo se všechno v ní a na ní hutnější a těžší a méně přístupné povzbuzujícím proudům z prastvoření. S přibývající tíží se koloběh pochopitelně zpomaloval, čímž také pojem roku obsahoval postupně stále delší dobu.)

Hrdí a svobodní, cítili jsme se pány země. Bytostní nám byli poddáni, zvířata nám sloužila nebo nám alespoň nesměla škodit. Tak kupříkladu dali se draci, naše živoucí letadla, námi řídit. Nejobratnější mezi námi potřebovali k tomu jen slova. Hovořili s drakem, sdělili mu účel a cíl své cesty, a on je tam bezpečně zanesl. Jiní směli těmto zvířatům dávati udidla, která dobrovolně vzala do tlamy a jež sloužila spíše za oporu pro jezdce než k řízení zvířete. Ani jedno z těchto zvířat nenechalo se však donutit. Chtěl-li si člověk zahrát na jeho pána, chtěl-li je dokonce trápit, tu zvíře přemýšlelo o jeho zkáze, zaneslo ho k falešnému cíli a někdy odvleklo i jeho syny. Jestliže se drak rozlítil, tu vřel jeho dech a šlehal mu z tlamy jako oheň, který spaloval vše, co se mu přiblížilo. Jeho nejnebezpečnější zbraní byl však ocas, kterým se oháněl a zasazoval jím smrtelné rány. Kůže draků byla tak pevná a nepropustná, že jsme ji stahovali a používali ke stavbě člunů. Ovšem zvíře muselo napřed zajít přirozenou smrtí, neboť naše zbraně nestačily k jeho zabití.

Země dávala nám vše, co mohla dát: rostliny, rudy a kameny. Hvězdy zdály se svítit jen pro nás, aby nám rozjasňovaly temnoty a ukazovaly čas, podle něhož jsme dělili svůj život. Za našich dob nebyly ještě tolik od nás vzdáleny jako nyní, neboť Země byla tehdy mnohem lehčí a vznášela se s ostatními ve zlatém reji. Vy se domníváte, že se hvězdy vzdalují? Vy bláhoví! Země klesla následkem vašeho jednání. Až soud se nad vámi přežene, jako kdysi přešel nad námi a zničil všechno, co jsme vytvořili - pak bude také Země opět stoupat ke starým výšinám, lehká a osvobozená ode všech temnot.

Věděli jsme tehdy, že nejsme prvními pozemskými lidmi. Před námi byli „zvířecí lidé“, které jsme označovali ponižujícím jménem Lemuři. Po mnoho staletí vládli tito zvířecí lidé nad ostatními zvířaty, nad nimiž měli převahu ve svém duchovním zárodku. Tento duchovní zárodek přeměňoval zvolna jejich zevnějšek. Zárodek ducha usiloval vzhůru, odkud přišel. Proto neměli zvířecí lidé již hlavy schýleny k zemi, aby hledali cestu a potravu, nýbrž obracely je vzhůru ke světlu, a tak se zvolna narovnávalo celé jejich tělo. Chodili již jen po zadních nohách, které musely nést tíhu těžkého těla. Tak přeměnily se nohy, chodidla se zploštila a zvětšila, čímž přestalo také lezení po stromech.

Zvířecí lidé nemohli již vyhledávati ochrany a lože mezi listím a větvemi, a začali proto bydlet v jeskyních. Přední nohy, kterých nepoužívali již k chůzi, přetvořily se v ruce, které byly zručné také k obraně. Lemuři snažili se ověšovat svá těla zvířecími kožešinami a listy. Následek toho byl, že přirozená pokrývka kůže, tedy srst, zmizela. Od obrů naučili se zvířecí lidé nakonec pracovat.

Před Lemury byli bytostní obři dlouho a dlouho vládci země. Sami nám vyprávěli, že tvorové z vyšších říší vytvořili Zemi, moře i hvězdy, a že také oni - obrové děkují za svá těla těmto bytostem. Na příkaz těchto obyvatelů nebes navršili obrové skály a vykopali vodní cesty, zasázeli stromy a pečovali o zvířata jim blízká.

Tu objevila se jednoho dne nová bytost, postavou podobná obrům, ale jemnějších údů, a přece opět hrubší a hutnější. Obrové se ulekli, neboť poznali ihned převahu této nové bytosti, která byla pro zemi lépe uzpůsobena než oni, neboť tito noví lidé měli přes svou bytostnost ještě schrány, které je přizpůsobovaly zemi. Jakmile oblékli tyto obaly, byli odděleni ode všeho, co bylo živého mimo hmotnost. Mohli ovšem viděti obry, ale nerozuměli jejich řeči. Tento pozemský šat dal se však lehce odložit. Svobodně mohli se pak, obrům stejnorodí, v těchto nových formách pohybovat, stýkat se s nimi a se zvířaty, rozumět jim a používat jejich výrazů. Obři cítili tyto jinorodé jako sobě nadřízené a nechali se ovládnout, aby jim sloužili. Nový lidský rod, který obři cítili nad sebou jako nadřazený, byli jsme my, Titáni.

Lemuři zcela znenáhla vymírali. Nebyl to však Boží soud ani potopa, která je odstranila, nýbrž Bohem chtěný přirozený vývoj lidstva je zatlačil, všechny ty, kteří byli našimi praotci. To se neodehrávalo stejnou rychlostí na celé Zemi a také všude nevznikli stejní lidé. Mnoho záviselo od teploty a chladu, od potravy a podobných věcí.

My, Titáni, jsme byli největší rasou. Všichni ostatní byli menší než my, i když nebyli tak zcela malí, jako jste vy dnes. Titáni jest jméno, které je vám běžné, my sami však jsme si říkali Erarijci, z čehož později vzniklo Árijec.

Po staletí jsme žili v naší říši pospolu s našimi pomocníky, bytostnými obry. Také my jsme je zvali obry nebo Rizuny.

Trpaslíků jsme neznali. Každá lidská rasa má kolem sebe ku pomoci bytostné, kteří se k ní hodí. Naši obři byli prostí i v myšlení. Jako děti vykonávali obři všechno, co jsme od nich požadovali a dětská byla také jejich důvěra, kterou jsme později tak často zklamali. Běda nám! Dlouho však nesla spolupráce s bytostnými nádherné ovoce. Obrovská síla obrů dokázala to, co by nám nikdy nebylo možno učinit. Stavba obydlí byla prací obrů tak jako lámání kamene, vedení vod a kácení velikých stromů. I chrámy nám museli pomáhat stavět, protože bychom nikdy nedovedli postavit tak obrovské kameny. Dělali to obzvláště rádi, protože se domnívali, že tím slouží Bohu. Protože kámen je bytostný tak jako oni, ovládali kameny způsobem, který i nám se jevil jako zázrak. Často postavili těžké, ohromně veliké balvany na maličký hrot, na kterém se po tisíciletí udržely za neustálého chvění a kolísání. To nebylo obcházení přírodních zákonů, to bylo hluboké vědění o těchto zákonech a zachvívání se v nich.

Na počátku vznikající říše Atlantis byli tedy jen dvojí obyvatelé: Erarijci a Rizuni. -

 

 

draci na lovu

ilustrační obrázek Zdeňka Buriana převzat z knihy

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

Cesta do pravěku“ Kma, s.r.o., 2005

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]



ao-institut

Předchozí       Pokračování

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“