ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
ze života keltů
2/2008

 

Milí čtenáři,

 

rádi Vám touto cestou sdělujeme, že se nám podařilo předchystat další, ZCELA NOVÝ, OJEDINĚLÝ spis z řady „Životopisů“, známých také jako soubory „Ze zavátých dob“.

Jedná se o životopis duchovně otevřeného kmene Keltů, žijícího na území dnešního Skotska, jenž směl se dozvědět o brzkém příchodu Syna Božího, Ježíše, směl se vědomě na tuto dobu připravovat a později - ač pozemsky vzdálen - spoluprožívat Jeho příchod i bytí na Zemi, stejně tak jako nakonec prožít i Jeho nepochopitelný, trpký konec pozemského života.

Tento životopis nabízí v řádu několika generací zcela netušený výhled do období mezi roky 100 před n. l. a 150 n. l., tedy do doby mimořádného dění Světla na Zemi, dění, které se nesmazatelně vrylo do celého dalšího vývoje lidské společnosti...

 

 


 

Ze života Keltů

 

 

1. část

 

Hučící a pěnící moře omývá kamenité pobřeží. Stříká do výše a zalévá hladké kameny svými tisíci krůpějí, které zůstávají zachyceny v mechu, porůstajícím kamení. V paprscích poledního slunce se tento mech nádherně smaragdově třpytí.

Čas od času sem přiletí ptáci a snesou se dolů, kde mohou nalézt místo pro svůj odpočinek, a horlivě zobají z mechového polštáře. Jsou to krásní šedobílí ptáci, s široce rozložitými křídly, světlýma očima a malinko zahnutými zobáky. Sdružují se více a více, tlačí se k sobě, hledajíce oporu a také pocit sounáležitosti hejna.

 

Náhle někteří zpozorní, neboť je slyšet jakýsi nový zvuk. Nepřichází od moře, nýbrž zřetelně se ozývá od kamenů na pevnině. Varovný křik - a všichni ptáci se vznesou do vzduchu jako veliké živoucí šedobílé mračno dříve, než se člověk, jenž tento prudký odlet vyvolal, objeví v dohledu.

Člověk kráčí podél útesů. Je to velký, statný muž velmi světlé barvy pleti a vlnitých nazrzlých vlasů, jež se ve slunečním svitu třpytí jako zlato. V silné bílé paži nese kelt - lovecký oštěp, jenž mu zdá se slouží zároveň i jako opora v chůzi.

Jeho oděv je vznešený. Dlouhé nohavice, nahoře široké a dole zúžené, halí postavu od pasu dolů, zatímco horní část je zakryta úzkou halenou, jejíž shora velmi široké rukávy jsou na zápěstích pevně sešněrovány. Na přírodně zbarvené látce jsou namalovány pestré obrazce: veliké žluté slunce, několik rudých kruhů, které se protínají s černými.

Pod bradou muže je halena sepnuta ze zlata umělecky zpracovanou sponou. Lesklý šperk sestává ze dvou společně prolnutých, jako květ se pnoucích spirál, v jejichž středu skví se drahokam stejně tak pronikavě modrý jako oči muže.

Muž stojí nyní na kamenech, které právě opustili šedobílí ptáci, a blaženě přijímá sluneční teplo pronikající z nich do jeho bosých chodidel.

„Otče všech,“ šeptá polohlasně s radostným pohledem k obloze, „děkuji Ti, že nám každý den znovu sesíláš Tvé veliké Světlo, aby nás oživovalo a hřálo.“

Zastíní si rukou oči a hledí do dáli. Po blankytně modré obloze plují jemné obláčky, z nichž jeden zdá se být světlejší než ty ostatní. Rychle se zvětšuje a zároveň, zdá se, i přibližuje. Muž jde blíže k okraji kamenů, cele napjat v očekávání.

Nyní jako by jej oblak na krátký okamžik obklopil. Pak se však rozplyne, a vedle něj stojí velká světlá bytost s lidskou podobou. Oba se srdečně pozdraví. Je poznat, že se důvěrně znají.

„Seabhaku, Jestřábe,“ osloví Světlý vyčkávajícího muže. „Učinil jsi správně, že jsi poslechl mé volání a přišel.“

„Máš pro mě něco nového, Nuado, Stříbroruký?“ ptá se rudovlasý Seabhak dychtivě. „Přešlo již několik úplňků od té doby, co jsem tě směl naposledy vidět. Bál jsem se, že již více nepřijdeš.“

Ještě nepřišel čas pro velké dílo, které máš podle Vůle Otce všech vykonat. Proto také není zatím nutné, abych tě navštěvoval příliš často. Máš Gobbana, který vás učí. Může ti také podat zprávy ode mne, pakliže je něco k vyřízení.“

Klidně a vyrovnaně doléhal hlas k Seabhakovu vnitřnímu sluchu a působil na jeho prudkou povahu konejšivým účinkem. Nuado kráčel vznosnými kroky, jež se zdály země sotva dotýkat, dále na pevninu, kde mohutný, úctyhodný dubový les sliboval stín a nerušenost.

Rychlými, o lidské síle svědčícími kroky následoval jej muž, jenž byl náčelníkem jednoho z největších keltských kmenů. Zachoval si srdce i mysl čisté tak, jak mu kdysi byly Otcem všech darovány. Proto směl se ve všem, co činil, těšit pomoci Jeho velkých služebníků. Byli mu důvěrně známí, právě tak dobře jako ti malí, kteří žili v lese, ve vodě a ve vzduchu.

S úsměvem pohlížel nyní Seabhak na několik těchto malých bytostí, které se pilně snažily připravit místo k odpočinku pro svého vůdce, pro Světlého, Stříbrorukého.

Pokyn Nuadův přiměl je stáhnout se zpět do jejich puklin a skrýší a Seabhak se usadil na malém návrší, lidmi nazývaném Vrch skřítků. Pozorně naslouchal poučení Nuada, jenž mu říkal, že Otec všech nebude již trpět lidské oběti.

„Již léta obětujeme pouze zajaté nepřátele,“ hájil se Jestřáb. „Nám samým příčí se zabíjet na oltáři své druhy z kmene.“

Nechte tedy vaši nechuť dále růst, aby zahrnula i vaše nepřátelé,“ radil Nuado. „Otec všech nezná zalíbení v zabíjení. Nečiníte správně, chcete-li z jejich smrtelných záškubů nebo velikosti a tvaru jejich srdcí vypátrat Vůli Otce všech. Je to prohřešek proti Jeho přikázání: Nezpůsobíš žádnému tvoru utrpení. Nevíš snad, jak jinak se můžeš dovídat Jeho Vůli?“

Jeho světlé oči pronikaly jako sluneční paprsky do duše tázaného a probudily tam odpověď:

„V mém nitru leží vědění o přikázáních Otce všech. Když v sobě čistě a radostně naslouchám, pak slyším, co On ode mne žádá. Tak jsi mne učil. Tak činím vždy, když jsem na pochybách.“

Muž řekl to zcela prostě a samozřejmě. Stalo se mu prožitím, co mu Stříbroruký již dávno řekl.

„Nezdá se ti to ale přece ještě dostačující, když žádáš ještě další utvrzení skrze dotazy při obětech,“ káral Světlý tiše.

„Já se neptám obětí, to činí druidové. Říkají, že kvůli jejich kněžské vážnosti tak musí činit, jinak jim lid již nebude věřit.“

„Seabhaku, odpověz: kdo je knížetem a náčelníkem ve vaší říši? Ty nebo druidové?“

„Ještě jsem to já,“ zvolal muž a zabodl oštěp mocně do měkké lesní půdy, až se z velké části zaryl dobrý kus do země. Nedbaje toho, hlasitě potvrzoval: „Ještě jsem to já, a nechtěl bych vidět toho, kdo by mi v tom chtěl bránit.“

„Druidové ti budou bránit, člověče,“ pravil Stříbroruký, a jeho klid okamžitě zapůsobil na náčelníka. „Když je necháš řídit a vládnout, jak oni chtějí, pak je to důkazem, že nasloucháš více jejich slovům než přáním Otce všech. Potom ale odtáhne Otec všech od tebe svou mocnou ruku a druidové stanou se pány nad celou keltskou říší, ne jenom nad tou tvojí.“

Seabhak se velmi polekal. Věděl, že co řekl Nuado, byla čistá pravda, přicházející od Otce všech.

Musím se tedy druidům vzepřít a bránit jim v obětech?“ zeptal se váhavě. „Budou se bouřit a ze srdcí obětí vyvěští proti mně hrůzy.

Ó, ty pošetilý člověče!“ vytýkal mu Nuado. „Soudíš se sám napřed vlastními slovy! Když se domníváš, že ze zloby proti tobě budou věštit z obětí to, co ti může uškodit, pak tím přece připouštíš, že celá jejich moudrost je svévolná. Přemýšlej přece, člověče!“

 

Seabhak sklonil hlavu a přemýšlel. Nuado měl pravdu jako vždy. Bylo mu to jasné a zřetelné. Najednou se osvobozeně rozesmál. Jeho smích zvučel, až lesní ptáci polekaně vzlétli.

Stříbroruký přikývl: „Tak je to správně. Nyní jsi opět nalezl sám sebe. Vyučuj kněží, ty - ne aby vyučovali oni tebe - jsi ve spojení s Otcem všech skrze mne a skrze Gobbana. Řekni jim o tom. Mnozí z nich nejsou špatní. Jak by mohli znát něco lepšího, když jim o tom nikdo neřekne? Vzdělávej druidy, aby žili a svůj úřad spravovali podle přikázání Otce všech. Ve tvých rukou leží blaho kmene, a možná celého velkého národa Keltů. Buď silný v sobě, ve svých činech, a naplní tě mír Otce všech!“

Tu opětně jako by se vznášel oblak mezi duby vzhůru k nebi, a potom ocitl se Seabhak sám. Ze štěrbin a mezer zvídavě vykukovali malí. Vylézali ven a pokračovali ve své každodenní činnosti, již v přítomnosti velkého přerušili.

 

Ani Seabhak v příjemném chladném stínu mohutných stromů nesetrvával. Svěže vykročil a ubíral se od moře stále dále do vnitrozemí. Jeho myšlenky se zabývaly úkolem, který byl nyní před ním. Kmen a všechny jeho zvyky s ním převzal před několika málo lety po svém otci, který opět byl nástupcem svého otce. Dosud nikdy nebylo třeba na prastarých obyčejích něčeho měnit, a nyní měl právě on něco tak nového žádat po kněžích, kteří drželi se dlouhodobě v odloučení ode všech lidí. Také i od něho samého, náčelníka, kterého uznávali jako hlavu kmene, drželi si odstup. Ano, uvědomoval si, uznávali jej, ale jen pokud se nestaral o jejich činnost.

Nebylo vůbec lehké, co mu Otec všech uložil, ale nebyl by přece mužem a knížetem, kdyby se chtěl ptát po tom, co je lehké nebo těžké. Nadto směl prožít pomoc Otce všech již tolikráte - kdykoliv, když ji potřeboval. Jen vzhůru do díla. Musí se zdařit!

Před pospíchajícím mužem otevřelo se mezitím již hlavní sídlo jeho kmene, v němž stál také jeho vlastní domov. Domy byly vlastně jednoduché kruhové stavby, jimž mořský vítr, který tu někdy vál, nemohl uškodit. Byly zbudovány z kamene a hlíny, a kruhové střechy ve středu se zvedající k nebi, byly pevně spleteny ze slámy a větví. Tvar převzali již dávní předkové podle rad lesních houbových mužíčků.

Ale Seabhak nemířil své kroky k domovu...
 

dům Keltů

 

 


2. část

 

Odbočil vpravo na úzkou vyšlapanou pěšinu, která se vinula mezi křovím a travinou, až se dostal na okrouhlou rovinu. Zde tyčily se v určité pravidelnosti do kruhu rozestavěné vysoké kameny, vysoko přesahující výšku člověka. V jejich středu ležela obrovská kamenná deska na dvou hluboko do země zasazených balvanech: obětní oltář!

Vpravo od této svatyně stály chýše druidů. Byly kruhové, stejně jako chýše jiných lidí, avšak jejich střechy měly jiný tvar. Ležely na kamenných zdech téměř ploše a vpředu nesly ze dřeva zhotovené vyvýšení. Střechu zpevňovalo velké množství křížících se nepravidelně otesaných trámů, aby ji žádná bouře nemohla odvát. Na koncích trámů byly připevněny vybělené zvířecí lebky. Většina z nich pocházela od malých divokých koní, kteří žili v horách. Pod nimi viselo sušené jmelí, jehož bílé bobule se ve světlé šedozeleni listí leskly jako perly. Žádný pták je nesezobal, zatímco svítivě červené bobule ostnatých rostlin, jež měly rovněž sloužit jako výzdoba, byly před hladovými zobáky v bezpečí vždy jen několik málo dní, a jejich tmavě zelené listí zůstávalo poté bez své okrasy.

Když se Seabhak přiblížil k prostřední a zároveň největší chýši, vyšel ven starý muž. Jeho dlouhé, sněhobílé a stále ještě kadeřavé vlasy vlnily se přes jeho ramena, a bílý vous dosahoval až téměř k opasku. Jeho oděv, střihem podobný Seabhakovu, byl modré barvy. Široký bílý plášť pokrýval jeho ramena.

„Vítej, náčelníku,“ oslovil příchozího. „Přišla nemoc či hrozí kmeni něco zlého, že sám Jestřáb vyhledává kněze?“

Slova nezněla příliš povzbudivě. Starý Padraik býval dříve Seabhakovým učitelem a stále zapomínal, že chlapec již dávno dospěl v moudrého muže.

„Nic takového mě ke knězi nepřivádí,“ zněla odpověď ovládnuvšího se náčelníka. „Nuado se mi zjevil a přinesl příkaz od Otce všech, který vám mám předat.“

Stařec ho mrzutě přerušil:

„Proč nepřijde Nuado k nám, kteří jsme služebníky Otce všech? Nevypadá dobře, když se necháme poučovat od mladíka.“

A přece musí tě tento, který již není žádným mladíkem, nyní napomenout, otče Padraiku,“ káral ho Jestřáb vážně. „Nepřísluší ti napadat cokoli, co přichází z moudré rady Otce všech. Nuado přišel ke mně jako k vládci našeho kmene, nezapomeň.“

Nebyl to ale dobrý začátek, to Seabhak cítil dobře. Prudce přecházel sem a tam, aby oběma dal čas znovu se uklidnit. Potom se jeho kroky zklidnily a on prosil v nitru o pomoc. Nato se tak přátelsky, jak jen to dokázal, obrátil ke starci, jenž rovněž mezitím znovu nabyl svůj klid.

„Otče Padraiku, my oba jsme služebníky Otce všech. O tom není pochyb. Zde nemá mezi námi být žádný boj v tom, kdo je vyšší či nižší. Pokusme se proto společně naplnit Jeho Vůli a žít podle Jeho příkazů.“

Přátelská slova splnila svůj záměr. Stařec pozval náčelníka do stínu své chýše na kamennou lavici a posadil se vedle něj.

Seabhak hovořil o zprávě, jíž se mu před krátkou dobou dostalo. Otec všech nechce již žádné lidské oběti. Oni musí najít jinou cestu, jak učinit zajaté nepřátele neškodnými. Mimoto nebude vůbec tolik zajatců, neboť, a to Padraik musí uznat, vždy před obětními svátky úmyslně vyrazili muži kmene ven, aby zajatce pro oběti přivedli. Když to v budoucnu pomine, bude kolem také větší mír.

Nerad poslouchal Padraik, co mu bylo oznamováno. Velký díl jeho moci spočíval právě v oněch obětech a k tomu nutných výpravách. Druid již dlouho věděl, že muži chodí neradi na lov lidí. Ale doposud je k tomu přinutil a oni cítili jeho převahu. Doposud se mu vždy podrobili. Odpadnou-li nyní lidské oběti, zmenší se - ano, ano - moc druidů!

„A řekl Nuado, co máme v budoucnu obětovat?“ ptal se vyzvídavě stařec.

„Smíme přinést k oltáři škodnou zvěř, jestliže si ještě nebudete moci odvyknout ptát se z obětí,“ odpověděl Seabhak upřímně, aniž by domyslel účinku, jaký jeho slova musela na kněze mít. Tento samozřejmě zlostně vzkypěl.

„Jak mluvíš, Jestřábe,“ vybuchl rozhořčeně. „Mluvíš, jako bychom to vše činili k našemu vlastnímu potěšení, jako kdyby pro nás bylo radostí, když pozorujeme smrtelné záškuby obětí, čteme v ještě kouřících útrobách a vytrháváme z hrudníku živých obětí srdce.“

Seabhaka zamrazilo. Ano, to všechno vždy věděl. Ale ještě nikdy nepřišlo mu to tak ukrutné a nedůstojné člověka jako dnes po rozmluvě se Světlým.

„Když vám to připadá těžké, otče Padraiku,“ řekl, „tak se s tím může přestat. Otci všech postačí kouř z našich obětních misek.“

„A předpovědi, jak k těm se chce náčelník kmene dostat?“ tázal se Padraik číhavě a jízlivě.

„Nebudeme je již potřebovat, jakmile se celý národ dozví, že budeme vyučováni bezprostředně služebníky Otce všech,“ zněla Seabhakova hbitá odpověď. Tak jasné bylo mu nyní toto všechno, na co dosud vůbec nepomyslel.

„Chceš to vše říci lidu?“ rozhořčil se stařec. „Chraň se, náčelníku, neboť sáhneš-li na naši moc, prohraješ! Jsme před kmenem mocnější než ty!“

Proč mi hrozíš, otče Padraiku?“ zeptal se Seabhak klidně. „Chceš mne donutit říci lidu, ke komu příkazy Otce všech přicházejí? Nech lidi přece ve víře, že vy je bezprostředně přijímáte.“

Dříve než se druid zmohl něco odpovědět, náčelník pokračoval:

Víš, co se mi právě ujasňuje? Jestliže vy nejprve necháte v tichosti padnout falešnou víru a nebudete více obětovat a ptát se z obětí, potom budete moci také vy přijít do spojení se služebníky Otce všech. Potom budete se skutečně dovídat Jeho příkazy a zvěstovat předpovědi.“

Stařec zamyšleně hleděl na toho, jenž tu tak důvěryplně hovořil. Vskutku, Jestřáb vzal svůj let zvysoka. Nemělo žádný význam být s ním nesvorný.

„Když myslíš, Seabhaku,“ svolil Padraik, „můžeme to tedy zkusit. Při příštím úplňku má být opět slavnost. Nenechám pochytat oběti, a dám vyhlásit, že bude zaveden nový způsob slavnosti. Mezitím budu přemýšlet o tom, co řeknu mým druidům. Bylo by dobře, kdybych už do té doby měl od Otce všech nějaké sdělení,“ uzavřel toužebně druid. Nesmírně si chtěl udržet v rukou moc a tím svoji vážnost.

Z ostatních chýší přicházeli sem nyní jemu podřízení druidové s mladými žáky. Shromáždili se kolem něj, a otec Padraik jim tlumočil, k jakému rozhodnutí se právě teď odhodlal. Myšlenka, že mají v budoucnu oběti odpadnout, se těm mladším neobyčejně zalíbila. Obzvláště žáci se jich hrozili, a jeden z nich, živější mladík z jižního kraje, jménem Mervin, nyní zvolal nadšeně:

„Jak se Otec všech bude radovat, když k Němu nebude již stoupat žádný hrozný pach krve! Možná se Jeho služebníci naší slavnosti zúčastní!“ dodal zasněně.

Seabhak se rozloučil a nadšeně se vracel domů. Jeho srdce bylo naplněno díkem. Nade všechno očekávání cítil, že se začátek nelehkého úkolu zdařil. Věděl dobře, že dobrota Otce všech mu pomohla. Nedošel ještě daleko, když se k němu přidružil jiný Světlý. Nevyhlížel tak vznešeně jako Nuado, zdál se hutnější a také menší. Ale i on měl vznosný krok a téměř průhledně jasnou postavu.

Byl to Gobban, služebník Otce všech, jenž učil lidi stavebnímu řemeslu, radil jim, jak ukovat zbraně a zpracovávat kovy k ozdobě. Veliký zástup malých byl mu za služebníky. Všichni neúnavně opatřovali z hor vše, co chtěl Gobban od nich nechat zpracovat.

Vyslechl jsem tvou snahu o porozumění otce Padraika, Seabhaku,“ pravil radostně. „Kde jsi nechal svou netrpělivost a vznětlivou povahu?“

„Otec všech nasadil jim uzdu, tak musely zůstat krotké,“ smál se tomu náčelník a vzhlédl ke Gobbanovi. Také on objevil se jenom tehdy, když měl o něčem zvláštním pohovořit.

Slyš, Jestřábe, bylo by dobré, abys dal druidům ke slavnosti nové kouřové misky. Ty staré jsou znesvěceny krví obětí. Jsou stěží dost dobré pro Luga, zlého. Přišel jsem ti nabídnout, aby tři tví nejšikovnější muži přišli za mnou do staré lesní kovárny. Já sám chci jim ukázat výrobu. Ale přikaž jim mlčení! Nedělá dobře o milostech Otce všech přespříliš řečnit.“

Seabhak mu s radostí poděkoval a přislíbil, že muže pečlivě vybere. Poté se rozdělili, neboť již došli k osadě kmene.

Chýše náčelníka, umístěná ve středu, byla o něco větší a hezčí než ostatní obydlí. Žil zde se svou matkou, která se mu s několika otrokyněmi starala o domov a hospodářství. Muirne, tak se žena předchozího náčelníka jmenovala, byla velmi stará. Byla malá a vrásčitá, ale její oči se smály jako oči nejmladšího děvčete a její kostnaté ruce stále ještě denně pilně pracovaly. A tak se stalo, že Seabhak ještě nikdy nepocítil chuť se oženit, neboť byl takto dobře zaopatřen.

Také stařenka se dosud jen málo zaobírala myšlenkami o tom, že by jejímu synu scházela žena. Byl přece ještě dost mladý na to, aby se mohl kdykoliv oženit.

Bylo zvykem nedělat s tím mnoho okolků. Když se muži zalíbilo děvče, prostě se zeptal jejího otce, za co mu ji prodá. Když se oba shodli, muselo děvče s ženichem odejít. Žehnáni nebyli, nikdo se o ty dva více nestaral. Bylo úplně jejich věcí, jak spolu vycházeli. Žena měla pečovat o blaho manžela a udržovat domácnost, starat se o děti, když tyto doplnily rodinu, a musela vedle toho pečovat ještě o dobytek, aby děti měly potravu. Byl-li muž majetný, koupil jí ze dřívějších zajatců otrokyni, nebo vytáhl a polapil na hranicích zajatce sám. Chyběly-li služebnice, byly loupeny nebo vykupovány také dívky ze sousedních kmenů. Muž pak obstarával potravu. Chodil na lov a na ryby, sbíral ovoce nebo přinášel semena divokého prosa a pohanky.

Chyběla-li muži nezbytná vytrvalost pro obstarávání potravy pro rodinu, mohla si žena postěžovat u kněžích, kteří potom museli muže upomínat ke splnění jeho povinností.

Meškala-li žena ve svých povinnostech, nebo nečinila-li to ke spokojenosti muže, měl tento právo tak dlouho ji napomínat, dokud se nenaučila svou práci vykonávat správně.

Jestli v sobě našli zalíbení, na tom nikterak nezáleželo. To si musel muž rozmyslet dříve, než ženu přenesl přes svůj práh. Od tohoto okamžiku museli zůstat pospolu, dokud je smrt nerozdělila. Rozchody nebyly, na to nikdo ani nepomyslel. -



Kelti - chýše druidů

 


3. část

 

Dosud Seabhak nepotkal ještě žádnou dívku, s níž by se navždy rád spojil. Když dnes večer vstoupil do své chýše, nalezl Muirne sedící vedle ohniště. Spala. Bělovlasou hlavu měla pokleslou na hruď, její tvář byla průsvitně bledá a napovídala o brzkém loučení. Seabhak se polekal. Závisel na své matce, a ještě více na pohodlí, které pro něj její péče znamenala. Nyní přece jen musel pomýšlet na ženění. Usedl na druhou stranu ohniště, kde byla pro něj starostlivě připravena nádoba s ohřívajícím se vydatným vývarem.

Zatímco jej po malých doušcích upíjel, nechal přecházet před svým vnitřním zrakem všechny dívky, jež znal. Každé mohl něco vytknout. Jedna byla příliš silná, jiná příliš vyzáblá, další opět příliš líná nebo příliš hlučná a upovídaná.

Tu napadla jej slova, která mu kdysi řekl jeho otec: „Až se jednou budeš chtít oženit, bude ti muset ženu obstarat Brigita!“

Usmál se. To nebyla vůbec hloupá myšlenka, poprosit strážkyni domácího krbu, aby mu dopomohla k ženě. Potom bude to určitě taková, v níž by mohl Otec všech nalézt zalíbení. Jen co na to pomyslel, začal tiše volat Brigitu. Tu jakoby viděl stát vedle ohniště spanilou postavu, ale mohlo to být mámení. Vážně přednesl jí svou prosbu, která se mu nyní, když ji přednesl na vyšším místě, zdála být velmi důležitá. Bezpodmínečně musel mít ženu. Nemohl si již více svůj další život bez družky představit. V tom zaslechl líbezný hlas, který k němu tiše pravil:

Je dobře, Seabhaku, že mě o to prosíš. Kdyby se všichni muži při výběru svých žen ode mne nechali vést, byla by manželství šťastnější.

Slyš: ještě dnes v noci bude ti do chýše přivedena ta, která má se stát tvou budoucí ženou. Chraň se ale dotknout se jí dříve, než k tomu přijde čas. Nenech ji zůstat ještě tuto noc ve tvém domě a přibliž se k ní teprve, až já ti to přikáži.“

Hlas utichl a zvenku se ozvalo nevlídné zabušení, zasvištěl oštěp a dopadl na střechu. To bylo znamením, že někdo žádá o vstup. Muirne se probudila a, chvějíc se, vstala. Seabhak ale pospíchal ke vchodu, dříve než sem přišla jedna ze služebnic ze vzadu umístěné komůrky.

Venku právě seskočil jezdec ze svého malého, k smrti vyčerpaného koně. V náručí držel ženskou postavu. Seabhak zahlédl vlající dlouhé zlaté vlasy. Více nemohl rozeznat, protože žena byla zabalena v přikrývkách. Byly to drahé kožešiny. Žena musela být vznešená a majetná.

„Jsi náčelník tohoto kmene?“ zeptal se cizinec a chystal se se svým závazkem překročit práh.

Pamětliv varování postavil se Jestřáb nenápadně do cesty.

„Nemýlíš se, cizinče, jsem náčelník. Jestli mi sem chceš přinést dívku a dát mi ji do péče, pak věz, že v mém obydlí žádná žena nepůsobí. Odnes ji do sousední chýše, kde bydlí moje sestra Sila se svým manželem. Tam bude tvé břímě lépe zaopatřeno.“

Beze slov odporu se jezdec otočil a kráčel k ukázanému obydlí. Seabhak ho následoval a několika slovy vyrozuměl Silu, která mu slíbila dívku přátelsky přijmout. Potom prosil jezdce, aby k němu později přišel, aby mohli projednat potřebné.

Muirne byla rozhořčena, když její syn opět vstoupil do chýše. Jak jen mohl říci, že v jeho obydlí chybí žena! Nebyla matka ještě lepší? Nemohla by nad cizinkou bdít pečlivěji než nějaká mladá manželka?

„Nech to být, matko,“ udobřoval ji Seabhak. „Bylo by toho pro tebe příliš mnoho. Nevíme, jestli není ta cizinka nemocná nebo snad raněná. Sila je mladá a může se té práce ujmout lépe. Můžeš jí přece pomáhat, jak budeš chtít,“ připojil syn s úsměvem. Znal zvědavost své staré matky.

 

Za krátkou chvíli již jezdec přecházel přes práh.

Podal náčelníkovi těžký měšec a prosil ho, aby ho dobře opatroval. Bylo to věno Meinin. Ničeho dalšího neměla, protože nádherný dům jejího otce shořel, když kmen, jehož náčelníkem Meinin otec byl, přepadli nepřátelé. On, důvěrný služebník rodiny, dívku zachránil a přivedl ji k Seabhakovi. Nyní se chtěl vrátit a pokusit se nalézt svého pána, který se ocitl v zajetí.

„Vem si Meinin za ženu,“ radil služebník. „Je vznešeného rodu, lepší ženu nikdy nenajdeš.“

Rád by náčelník věděl ještě více, ale služebník měl naspěch. Každá minuta byla drahocenná. Odmítl dokonce i nabídnuté občerstvení a vyrazil na svém koni do noci. Muirne se potichu vytratila do chýše Sily, jejíž muž byl na lovu, a chtěla dívku vidět a pokud možno s ní mluvit.

Seabhak usedl sám u ohně a přemýšlel. Jak rychle a zvláštně byla jeho prosba vyslyšena. Mohl se ovšem radovat, protože když mu tu dívku nechala přivést sama Brigita, pak to také byla pro něj ta pravá.

Nyní prozkoumával měšec, jenž obsahoval množství surového zlata, trochu stříbra a nesčetně drahokamů a perel. Knížecí jmění! Opatrně poklad zavázal a ukryl pod své lůžko do země. Nikdo ho neviděl a nikdo ho nebude hledat.

Příštího dne nemohla se mu Muirne dosti vynaprávět, jak překrásná dívka Meinin je. Její řeč byla podobná jejich, ale přece jen se lišila, takže Muirne dívce nemohla všechno rozumět. Ani Sila nerozuměla všemu, co její líbezný host říkal. Dívka byla velmi přátelská a snažila se být Sile k ruce.

 

Seabhak měl však dost práce s vyhledáváním mužů, které chtěl poslat ke Gobbanovi do lesní kovárny. Musel jim vydat a svěřit kov a drahé kameny. Také i jinak bylo všelicos na práci, přes niž téměř na svou budoucí ženu zapomněl. Měl ji přece jistou, neboť mu byla určena. Uvidí ji, až bude k tomu čas.

Muirne potřásala nad takovou lhostejností svou starou hlavou. Za jejích dob byli muži jiní, ujišťovala se znovu a znovu.

 

Náčelník se rozmýšlel, že bude asi nejlepší, když několika mužům řekne o nové změně ve slavnosti a vyzve je, aby informaci dále rozšířili. Oznámil jim, že na rozkaz Otce všech se tentokráte oběti konat nebudou. Není tedy nutné, aby podnikali výpravu k dopadení nových zajatců.

Muži však reptali. Lup byl pro ně vždy velkou změnou, a navíc bylo kromě zajatců ukořistěno i mnoho jiného, o co se po návratu směli dělit. Nyní to již nemělo být? To se jim nelíbilo.

Seabhak ale zahřměl. Neměli co reptat, když Otec všech dal rozkaz. Měli mlčet a poslouchat. A tak se sklonili a mlčeli. Jestřáb však přemýšlel, odkud to přišlo, že se tito jinak tak poslušní lidé toho odvážili.

„Lug, zlý, musel se dostat do jejich duší,“ řekl si pro sebe polohlasně. „Musím poprosit Nuada o prostředek, jenž nás od Luga ochrání.“

 

Po několika dnech vrátil se Silin muž Kolm s hojnou kořistí. Bylo zvykem, že se úlovek vždy rozdělil mezi sousedy. Když byla zásoba spotřebována, šel jiný z mužů zkusit své štěstí.

Nyní však již nebylo pro Meinin v Silině domově místo. Co bude dál?

Seabhak zastihl Silu u Muirne. Obě se radily, kam by mohly hezkou cizí dívku dát. Ve všech chýších byli muži. Bylo jen jediné osamělé ženy, ale ta byla pro svou nesnášenlivou povahu obávaná.

„Meinin se musí provdat,“ řekla Muirne nakonec.

„To jsem jí už také řekla,“ souhlasila Sila. „Mám pro ni už také muže. Lovec ryb Burke je dobrý muž a je dostatečně majetný, aby si mohl vzít ušlechtilou ženu, kterou navíc může získat nejspíš úplně zadarmo. Nebo ty víš, komu má být za ni zaplaceno?“ zeptala se bratra.

Tento na ni překvapeně pohlédl.

„A na mě nemyslíš, sestro?“ rychle se zeptal s vyčítavostí v hlase. „Já také ženu nemám, a spíše já mohu si vzít ušlechtilou dívku než Burke.“

Ženy se snažily zakrýt svou radost. Právě to měly přece v plánu. Nyní šlo vše tak, jak to chtěly. Myslely, že to mohou přičíst svému důvtipu, neboť netušily ničeho o Brigitině vlivu.

KeltovéSeabhak šel se Silou do její chýše a předstoupil před Meinin. Představoval si tuto dívku půvabnou – ale takovou krásu neočekával. Byl jako oslepený.

Přál si být s ní sám, když se o ni ucházel. Myslel, že jí bude vše vyprávět. Namísto toho začala ona mluvit jemným, příjemným hlasem. Mohl jí dobře rozumět. Řekla mu, že je dcerou knížete Fionna a její zem leží daleko. Jejich věrný služebník ji zachránil a ona s ním šla ráda, protože Brigita přislíbila se o ni postarat. Má se provdat za muže, jenž stejně jako ona věří v Otce všech. S ním ruku v ruce má usilovat vyplnit příkazy Otce všech, aby stále více duší z lidu skutečně náleželo Jemu. Proto se také chce za Seabhaka provdat a být mu dobrou ženou.

Nyní Seabhak nepotřeboval již nic vysvětlovat. Radostně uvedl ji do svého domu a přenesl ji přes práh, jak to bylo zvyklostí. Uvnitř Muirne pečlivě připravila lože a prostřela k prostému jídlu. Pozdravila novou dceru, a potom odešla spokojeně do své komůrky, jež byla stejně jako ta služebnic přistavena vzadu.

 

Seabhak a Meinin ale usedli k ohni a tiše hleděli do zvolna vyhasínajících plamenů. Nevěděli, co by si měli říci. Tu najednou stála mezi nimi Brigita a dívala se střídavě z jednoho na druhého. Pak začala hovořit:

„Vaše manželství bude prvním, jež bude Otcem všech požehnáno, neboť jste ho uzavřeli poslušni Jeho příkazu. Oba jste vyvoleni stát se služebníky Otce všech. Oba můžete nás, Jeho služebníky, vidět, to vám všechno ulehčí. Ukažte lidem, co to znamená, vést život podle přikázání Otce všech. Nemyslete nikdy na sebe samé. Buďte neúnavní ve službě Otci všech, a pak budete blažení již zde na zemi.“

Brigita šla k Meinin a dotkla se jejích očí a rtů.

„Máš obdržet dar, abys dokázala říci a zazpívat znějícími slovy to, co tvé oči vidí a tvé srdce cítí. Uč dívky vašeho kmene činit to samé. Udrží je to čisté a ony využijí tento dar jenom ke cti Otce všech. Požehnány budiž i tvé ruce. Budou uzdravovat nemocné a utěšovat truchlící.“

Dojatě oba naslouchali. Hojně, přehojně cítil se Seabhak obdarován touto omilostněnou ženou. V následujících dnech však shledával stále jasněji, jaký poklad doma má. Muirne udržovala domov čistým a jídla vařila dobrá. Ale Meinin se dokázala všude obklopit krásou. Nejjednodušší jídla přichystávala tak, že Seabhak se stěží odvažoval jich dotknout. -
 


4. část

 

Nyní se přiblížil čas úplňku a měla být slavena slavnost. Ženy a dívky jí musely zůstat vzdáleny. Jenom muži směli se společně modlit k Otci všech.

„Napříště tam budeme moci přijít i my,“ předpovídala Meinin s úsměvem, a Seabhak si to také myslel.

 

Ze všech sídlišť kmene proudili muži společně do širokého, kameny ohraničeného kruhu. Byli nedočkaví, jaký bude průběh slavnosti, neboť když tu nebyli žádní zajatci, jaká bude asi přinesena oběť?

 

Seabhak šel podle svého obyčeje na místo vyvýšené nakupenými kameny na nejzazším okraji, odkud mohl celé shromáždění přehlédnout. Chtěl se právě usadit na křesle nahrubo sestaveném z kamenů, pokrytém hustou bílou vlčí kožešinou, když k němu přistoupil Nuado.

 

Slyš, Jestřábe,“ oslovil ho hlasem, který nebyl lidským uším slyšitelný, a přece v Seabhakovi zněl hlasitě a zřetelně, „při této slavnosti budeš mi muset propůjčit své rty, neboť Otec všech chce, aby slavnosti a uctívání probíhaly jinak, než bylo dosud zvykem. Otec Padraik se sice namáhá porozumět nám, ale pouze ze ctižádosti. Nemůže unést, že někdo jiný může slyšet příkazy od Otce všech. Myslí si, že si tuto milost může vynutit.

Odevzdej svého ducha v modlitbě a nech všechno své myšlení a chtění ustoupit. Jen tak budu skrze tebe moci působit. Požehnání Otce všech bude s tebou, když sebe samého utišíš.“

 

Seabhak zaujal své místo a Nuado mu zůstal po boku. Příliv hřejivé Síly proudil od něho k člověku, jenž věren přijatému pokynu pohroužil se do niterné modlitby. Seabhak nevěděl sice, jak to učinit, aby sebe utišil, ale nevědomky počínal si správně. Děkoval Otci všech za velikou milost, jíž se mu dostalo, velebil Pána všech světů – a přitom zapomněl na sebe.

Údery do kovových kotoučů oznamovaly začátek slavnosti. Kotouče měly různé velikosti a byly zhotoveny z různých kovů, takže každý zvučel jinak. Úkolem žáků kněžích bylo nechat je rozezvučet tak, aby společně dobře zněly. Délka trvání jakož i intenzita úderu přispívaly k tomu, aby se zabránilo jednotvárnosti.

Oděni v dlouhých bílých rouchách, pomalu vcházeli sem mladíci, tlukoucí do kovových kotoučů, a zaujali uvnitř kruhu zbožných mužů, stojících těsně při sobě, takové postavení, že obklopili prostor kolem obětního kamene.

Za nimi kráčeli druidové, ve svém středu s Padraikem, který byl jejich nejvyšším představeným. Přistoupili k obětnímu kameni. To bylo znamením, aby všechno utichlo. Ve stejném okamžiku zvedli paže. Široké rukávy jejich modrých rouch byly na zápěstí sešněrovány, aby se jim neshrnovaly dolů, a proto také nesklouzávaly zpět. Rukávy vzbuzovaly dojem velkých modrých křídel.

Modlitba, zpočátku prožívaná mlčky, náhle přecházela do slov, jež kněží společně pronášeli v dobře odměřeném rytmu. Zněla nepopsatelně slavnostně a nemíjela se nikdy účinkem na uctívající, jejichž duše tím bývaly strženy. Dnes však panovala příliš velká zvědavost. Někteří odbíhali myšlenkami a okrádali modlitbu o její posvěcení.

Modlitba doznívala třikrát se opakujícím „Otče všech, vyslyš nás!“ Poté kněží ustoupili a také jejich kruh obklopil obětní kámen, u nějž Padraik zůstal sám. Nyní začal hovořit. Nikdo nepozoroval, jak těžké to pro něj bylo, neboť ačkoliv ve dne v noci o to usiloval a prosil, jeho prosba nebyla vyslyšena a nebyl mu dán nejmenší pokyn. Prázdně tu stál před muži, kteří od něj očekávali všechno, a přece musel zdání své důležitosti nadále udržet. Nebylo to jen věcí cti, nýbrž takřka životní potřebou, za něco před muži platit.

Slyšte mne, muži našeho kmene,“ začal slovy, která používal vždy.

Nyní muselo přijít něco nového. Jak to měl ale vyjádřit, když přece vůbec nevěděl, v čem to spočívá? Odvážně pokračoval dále:

Otec všech k nám lidem promluvil a oznámil své příkazy. Dost dlouho kelští synové obětovávali lidi, aby tak uctili Otce všech, a proto, aby se dověděli Jeho Vůli. Z dětí stali se muži. Otec všech sklání se k nim a obdařuje je tou milostí, že s nimi hovoří skrze světlé posly. Slavnosti budou nyní pořádány jinak.“

 

Padraik umlkl. Nevěděl, co více říci. Tu padl jeho pohled na Seabhaka, který se zvedl ze svého sedadla. Co by ho jindy podnítilo ke hbitému hovoru – myšlenka, že Jestřáb chce mluvit – to jej nyní zcela umlčelo. Věděl, že Otec všech knížete před druidy upřednostnil. Toto vědomí bylo mocnější než jeho vlastní chtění. Ukázal chvějící se rukou a zvolal: „Slyšte jej!“

 

Potom se vrátil do kruhu druidů a místo u obětního kamene zůstalo prázdné. Všichni muži se obrátili ke knížecímu křeslu, před nímž stál Jestřáb. Lehký vítr povíval jeho kadeřemi tak, že jeho hlava jako by byla orámována narudlým světlem. Nyní začal mluvit, a jeho hlas zněl jim všem nově a neznámě, ačkoliv Seabhaka slyšeli mluvit již častokráte.

 

„Služebníci Otce všech, zdravím vás! Jste služebníci vládce světů, služebníci na zemi, jako jsou Světlí služebníky v nebesích. Máte se učit od těchto světlých služebníků uctívat Otce všech svým životem v poznání pravdy. Nechejte odplynout vaše lidské vědění, ponořte se do toho, co vám bude zvěstováno.

Vznešený jest Otec všech nade všechno lidské vědění a chápání. Nemá žádné zalíbení v zabitých tvorech, ať je to člověk nebo zvíře. Chcete-li přinášet oběti, potom přineste sami sebe. Dejte sami sebe ve službě Otci všech.

Položte vaše vlastní chtění, váš hněv, vaši chtivost po cti, majetku a moci na obětní kámen. Nechte tyto v obětování strávit plameny bílého dýmu, který vystupuje vzhůru z misek.

Buďte ke každé slavnosti, k níž se zde shromáždíte, lepšími lidmi.“

 

Seabhak se odmlčel. Nebyl si toho vědom. Chvěly se v něm tóny Nuadových slov, která skrze něj proudila ven. Muži ale považovali mlčení za výzvu, aby řekli, co si myslí. Okamžik hleděli na sebe, jako by se chtěli rozhodnout, kdo má začít, a potom Goll, nejstarší ze všech, vystoupil krok dopředu a řekl:

Vpravdě nové zvěstuješ nám, kníže Seabhaku, ale těší nás to. Kruté byly oběti a hrůzyplné konání druidů. Stěží mohl na to některý z nás myslet bez zděšení. Máš pravdu: jenom jsme se dívali a sami nic nečinili, abychom tím uctívali Otce všech. Ode dneška má to být jiné. Jsem starý, mladým již nikdy více nebudu, ale k polepšení není snad ještě příliš pozdě. Pokládám pýchu na mé předky na obětní kámen. Ať ji dým stráví, aby už nikdy více nepřebývala v mé duši.“

 

Tu pravil Nuado skrze Seabhakova ústa: „Otec všech slyšel tvůj slib, Golle, starče. Přijímá tvou oběť. Přinese ti to požehnání!“

 

Nepopsatelně slavnostně zněla tato slova, jež pronikala hluboko do srdcí všech. Dokonce i Padraik nemohl jim uniknout.

Tu osmělil se také Kairn, jeden z mladších: „Ukvapený jsem v řeči i v činech. Otče všech, vhazuji mé vlastní chtění na obětní kámen, aby jej dým rozptýlil ve větru. Ale já mám toho tak mnoho! Možná, že se sám nedokážu zprostit vší své vůle. Sešli mi prosím pomoc, neboť jest to se mnou vážné!“

 

A opět promluvil Nuado: „Prosíš o pomoc z upřímného srdce. Má se ti dostat pomoci. Otec všech si cení tvé oběti a přijímá ji!“

Předstoupili ještě někteří, někdo nesměle a jiný odvážně, každý podle svého charakteru. Všichni dali něco ze svého nejvlastnějšího a dostalo se jim na to slov od Otce všech.

Konečně zazněl také Taigův hlas, který byl jindy na všech shromážděních slyšet ze všech nejdříve. Zněl nekonečně sebevědomě. Působilo to, jako by prokazoval Otci všech milost, když se také on chystal přinést oběť.

„Otče všech, ty víš, že jsem dobrý a spravedlivý. Mám Ti něco obětovat, abych Tě uctil. Musel jsem dlouho hledat, abych nalezl něco podobného, jako ti přinesli ostatní. Budeš mít ale dost špatného, nechej mne tedy darovat ti něco dobrého. Vhazuji na obětní kámen slib, že Ti každý den zasvětím zvláštní modlitbu. Nechť obětní dým vynese tento slib až k Tobě.“

Skvěle zněla ta slova. Ti, kteří mluvili před ním, styděli se za své špatné dary.

Tu se rozezvučel ostře a přísně Nuadův hlas a bolestivě pronikal do duší:

Keltové - druidové - slavnost

 

Taigu, Otec všech neslyšel tvá slova. On slyší pouze slova a modlitby Svých služebníků. Ty však náležíš Lugovi. Otec všech nemá s tebou nic do činění!“

Všechny posluchače obklopil mrazivý chlad. Taig ale vzplál. Jeho ruka sáhla po zbrani, kterou měl zastrčenou za opaskem. Rozhněvaně zakřičel na Seabhaka:

„Jak se můžeš opovážit, Jestřábe, takto se mnou mluvit? Vím, že ty mi již dlouho závidíš. Ale u Božího obětního kamene nemusíš svému zlému chtění povolovat otěže. Co ty víš, čí služebník já jsem!“

Chtěl mluvit dále, ale kolem Seabhaka se oslnivě zjasnilo a všichni přítomní nyní viděli vedle něj stát Nuada. Zjev Světlého byl tak uchvacujícím, že muži mimoděk klesli na kolena. Jen Taig stál vzpřímený a užasle hleděl na zjevení.

Nuado pravil: „Ne Seabhak sděloval vám slova Otce všech, nýbrž já, Jeho světlý služebník, kterého vy zvete Nuado, Zářivoruký, hovořil jsem k vám skrze ústa Seabhaka. Co jsem vám řekl, je Vůle Otce všech pro každého jednotlivého z vás. Ta platí také pro tebe, Taigu. Nechceš-li se zříci svého pána Luga, nemůžeš být služebníkem Otce všech. Běž domů a započni nový život v pokoře a poslušnosti, jinak nikdy nebudeš moci obstát před pohledem Otce všech.“

Mocná slova ohromila všechny zúčastněné. Taig měl být služebníkem Luga?! Lug byl přece zlý, který všude usiloval křižovat Vůli Otce všech! Lug byl ten, který všechny, jež mu důvěřovali, srazil do bezmezné bídy. To bylo strašlivé!

Někdo ze shromážděných naléhavě zvolal: „Jdi do sebe, Taigu!“

Ostatní souhlasili a různě ozývalo se jedno přes druhé: „Zřekni se Luga!“

„Modli se, Taigu, modli se! Pomůžeme ti modlit se!“

Nesmíš být ztracen, Taigu!“

 

Jako jeden muž stáli všichni kolem ohroženého. Zapomenuto bylo, že se jich svou arogancí častokrát dotkl. Odpuštěna byla křivda, kterou tak mnohému z nich způsobila jeho pýcha. Viděli jemu blížící se zatracení a chtěli mu upřímně pomoci a odvrátit od něho veliké nebezpečí.

Šťastně hleděl Seabhak na svůj lid. Na Taiga však působilo jejich volání jinak.

Vysoce se vzpřímil a zvolal na ně: „Ušetřte si váš soucit a vaši pomoc, dokud vás o ně nebudu prosit!“

Otočil se a opustil místo. Muži před ním ustupovali plaše stranou, jako by se něco v jejich nitru obávalo kontaktu s ním.

 

Dokud byl ještě v doslechu, všichni mlčeli. Potom se opět rozezvučel Nuadův hlas:

„Děkujte Otci všech za Jeho velikou milost, lidé. Modlete se, abyste nalezli, co budete chtít při příští slavnosti položit na obětní kámen. Přemýšlejte všichni, čím můžete učinit slavnost ještě vznešenější. Řekněte to druidům, kteří se potom poradí se Seabhakem. On, Seabhak, váš kníže, je nejvyšším služebníkem Otce všech mezi vámi.“

Slavnost byla ukončena. Kněží opustili místo, a poté se rozešli i všichni ostatní muži, neboť v kruhu kamenů nesměly se vést žádné rozpravy.

Seabhaka to nutilo vyhledat Padraika, aby mu řekl nějaká přátelská slova, ale hlas Světlého jej zadržel.

„Vyčkej ještě,“ šeptal. „Nalezne svou cestu snáze, když tě nyní nepotká.“ -


5. část

 

Přešlo několik dní. Seabhak se svými sluhy vytáhl na lov. Tentokrát bylo na něm, aby pro svou domácnost a sousedy obstaral maso. Meinin ho však již večer předtím prosila, aby jeden den nebo ještě lépe dva dny vyčkal, neboť předvídala něco nedobrého, když pojede nyní. On se však dobromyslně smál:

„A co si o mně sousedé pomyslí, když budu chtít kvůli tísnivé předtuše odložit lov? Chodíme vždy ve stejnou dobu, když měsíc ubývá. Na tom nemohu nic změnit. Ale buď klidná, má ženo, pomocníci Otce všech jsou stále v mojí blízkosti. Těším se z jejich ochrany. Nemůže se mi nic stát. Za několik málo dní budu opět u tebe.“

 

Keltové - lovPřesto zvedla Meinin své prosící oči k němu vzhůru, když ráno skutečně nasedl na svého bujného oře, který ho měl nést do lesů. Jemně potřásl hlavou:

„Buď silná, Meinin, nepoddávej se žádným předtuchám. Vrátím se brzy!“

Radostně vyjel, následován svými služebníky, kteří neznali nic milejšího než vytáhnout se svým pánem na lov.

 

Meinin se vrátila zpět do chýše a připravila si velký tkalcovský rám, na němž začala tkát látku. Slíbila Sile a její přítelkyni ukázat svou dovednost. Obě ženy musely již brzy přijít.

V tomto kmeni tkaní ještě neznali, zatímco v domovině Meinin bylo dovedností každé ženy. Těšila se, že je může naučit něčemu novému, a tím ženám pomoci. Pilně proplétala dřívko s navinutými nitěmi sem a tam, její myšlenky však přitom následovaly Seabhaka a mimoděk zaslechla z klapotu tkalcovského stavu vycházet slova: „Pomoz mu!“

 

Pozvedla své srdce a ruce vzhůru k Otci všech a prosila Jej o pomoc pro toho, jenž tak bezstarostně vyjel ven. Potom se uklidnila.

 

Přišly obě ženy a nechaly se vyučovat. Během protahování nití snášela se k Meinin slova. Meinin dokázala tomu, co cítila, skvěle propůjčit výrazu, takže to bylo stejně jasné také těm, které naslouchaly. Hovořila o Otci všech a o světlých říších nahoře, v nichž působí Jeho služebníci.

„Jsou tam také služebnice?“ chtěly vědět ženy.

A Meinin vyprávěla o spanilé Brigitě, která neustále působila kolem pozemských žen. Vyprávěla také ale o zlé družině zlého Luga, o Morrize, Mache a Budě, špatných ženách, provokujících muže ke zlým činům.

Pomyslete,“ řekla, „tyto ženy táhnou světem stále pospolu, dokonce i když muži válčí. Jednomu propůjčí svoji pomoc, druhého usilují zničit. Kdo se ale každé ráno vroucně modlí k Otci všech, proti tomu jsou bezmocné. Ano, když muž, kterého ony napadnou, vysloví alespoň ještě v tomto okamžiku Svaté jméno, musí ho ony ponechat.“

„Viděla jsi již někdy tyto zlé ženy?“ zeptala se Sila zhrozeně.

Meinin odpověděla záporně.

„Když se člověk modlí, nepřijdou do jeho blízkosti. Domu, do nějž je volán Otec všech, se ony vyhýbají.“

„Ale Brigita se ti ukazuje?“ ptala se s nesmělou zvědavostí druhá žena.

Meinin mlčela. To bylo jejím nejvlastnějším tajemstvím, o němž nemluvila.

 

A zatímco ženy celý den pracovaly na tkalcovském stavu, jel Seabhak s veselou myslí lesem. K poledni si se svými společníky odpočinul pod prastarým rozložitým dubem. Odpočinek pod takovým stromem obšťastňoval a přinášel síly. Než se dotkli jídla, které s sebou vezli, poděkoval Otci všech za tyto dary. Tak to bylo zvykem. Seabhak však skutečně pociťoval dík, který jeho rty podle zvyku vyslovovaly.

Nalezli stopu, po níž se vydali. Napříč přetínaly ji jiné stopy. Každý z těch tří sledoval jinou. Chtěli zůstat v doslechu a ani nepozorovali, jak daleko se od sebe dostali. Koně již předtím zanechali v lesní chýši.

Seabhak se prodíral houštím a podrostem, když tu náhle jeho chůzi zastavilo zvolání. Vzhlédl a zpozoroval před sebou Taiga, jehož tvář byla zkřivena neskrývanou zlostí.

„Tušil jsem, že tvé kroky povedou sem!“ zvolal triumfálně. „Nyní uvidíš, co to znamená mít mě za nepřítele. Neboť tvému kejklířství nevěřím. To ty sám jsi řekl slova proti mně, která jsi Nuadovi vložil do úst. Já se však nenechám posmívat beztrestně!“

„Vem zpět, co jsi právě řekl, a uvolni cestu,“ zvolal Seabhak nazpět. „Jsem také tvůj náčelník a přikazuji ti, abys nenakládal ještě více viny na svou duši.“

„Zanech zvučných slov, mimo nás je nikdo neslyší, zde by byla marná,“ posmíval se Taig a zároveň couval několik kroků nazpět, aby mohl lépe vrhnout krátkým loveckým oštěpem.

„Taigu, braň se!“ vykřikl Seabhak najednou nečekaně v návalu zděšení. „Ohlédni se!“

Protivník, jenž pokládal zděšení za strach ze smrti a vyzvání k otočení se za nehoráznou lest, se krátce zasmál.

„Braň se ty!“ zavolal.

Tu pocítil, jak byl mocným úderem stržen k zemi, a dříve, než mohl Seabhak přiskočit, vzala mu huňatá medvědice život. Bručíc a vrčíc trhala vítanou kořist, aby díl odnesla do své jeskyně. Byl čas, kdy medvědi měli mladé.

 

Ač Jestřáb mohl medvědici přemoci, byl jí a bohům vděčen, že svým nenadálým útokem vlastně zachránila jemu samému život. Nechtěl jí proto nijak ublížit. Naopak, pravil tiše:

„Děkuji ti, huňatá. Bez tebe bych nyní ležel bez života na zemi .“

Medvědice mu nevěnovala žádné pozornosti a pomalu, obtěžkána úlovkem, se vzdalovala. Tu odvolaly Seabhaka z toho strašného místa zvučné hlasy jeho služebníků. Svižně vydal se za nimi a nalezl oba v boji s velikým medvědem, jehož pány se sami bez něho nemohli stát. Jeho příchod stál zvíře život.

Zatímco připravovali kořist k odnesení domů, vyprávěl jim Seabhak, co se přihodilo. Potom se také všichni společně vrátili zpět na místo, jež předtím opustil. Měli na vlastní oči vidět, že Taig nepadl lidskou rukou. Měl sice v kmeni jen málo přívrženců, ale jeho bratři mohli by snad Seabhaka podezřívat, že se v tichu lesa svého nepřítele zbavil.

Při zpáteční jízdě zdařilo se třem lovcům ještě získat různou malou, chutnou zvěř, takže se vraceli domů s hojnou kořistí.

S radostnou vděčností vítala Meinin svého muže, děkujíc vroucně za ochranu, kterou mu bohové podle Vůle Otce všech poskytli. Když potom tito dva vyměňovali si své prožitky, ukázalo se, že zásah medvědice se musel udát zhruba ve stejný čas, když se Meinin modlila.

Potom mu jeho žena vyprávěla, že v osadě vyvstal veliký neklid, protože otec Padraik se ztratil. Nikdo nevěděl o tom, že by se z osady druidů vzdálil, ale nikde jej nemohli nalézt. Moudří muži se vyptávali v každém obydlí, ale patrně nadarmo.

Jestřáb vyšel ven za chýši, kde bylo narovnáno dříví. Našel si záminku, že přinese topivo na ohniště, aby mohl být několik okamžiků nerušen. Chtěl se zeptat Světlého, jestli se smí připojit k hledání Padraika.

Odpověď zněla: „Zítra.“

Vstal tedy časně zrána, vystrojil se rozličným nářadím a vykročil k osadě druidů. Tam nalezl pobledlé, rozrušené muže: Padraik se dosud nevrátil a ani nebyl nalezen.

Ptal se, jestli jej kněží chtějí jít opět hledat. Když přisvědčili, připojil se k nim. Jeho chování plné důvěry je všechny vzpružilo. Na jeho dotazy odpovídali, že Padraik byl od slavnosti rozrušený. Stáhl se ještě více než jindy do ústraní, hovořil často hlasitě sám pro sebe a celé dny odmítal potravu. Z toho důvodu shledali za dobré, zůstane-li některý z mladších kněží stále v jeho blízkosti. A i přes tuto ostražitost stařec zmizel.

„Hledali jsme všude, a nevíme již o žádném místě, na němž bychom jej mohli ještě najít,“ oznamovali.

Seabhak je upozornil na to, že nedaleko se nalézá opuštěná medvědí jeskyně, o níž před ním Padraik jednou hovořil. Možná ji stařec z nějakého důvodu vyhledal.

Kněží prosili náčelníka, aby jim co nejrychleji ukázal cestu. Všichni byli přesvědčeni, že tam Padraika naleznou.

Jejich cítění je také nezklamalo. V jeskyni ležel stařičký hlavní druid, zdánlivě pokojně dřímající. Když se ale k němu sehnuli, pocítili chlad, který vycházel z jeho končetin. Srdce již před nějakou dobou přestalo tlouci.

Zůstalo pro všechny tajemstvím, proč jejich vůdce vyhledal tuto samotu - zda zpozoroval, že má zemřít, nebo jestli smrt k němu přišla ve spánku.

 

Zvedli ho a nesli domů. Jeho ostatky měly být „odstraněny“ podle starého druidského zvyku. Nyní nově nejstarší kněz prosil Seabhaka, aby k této slavnosti následujícího dne přišel. Měl k tomu přizvat také několik vybraných. Poté se rozešli.

Cestou domů směřovaly všechny myšlenky náčelníka k mrtvému Padraikovi. Proč zemřel tak zvláštně? Neměl se ani on nic bližšího dozvědět?

Zaznělo v něm: „V noci.“

Tu věděl, že Nuado nebo Gobban přinesou mu v noci objasnění. Proto, když všechno usnulo, vyšel ze své chýše a mířil k místu uctívání. Koruny stromů tiše šuměly a na nebi se proháněly mraky, jen slabounce osvětlené ještě úzkým srpkem měsíce. -


6. část

 

Noc přímo vhodná pro divokého lovce,“ pomyslil si Seabhak.

Sám se však ihned pokáral za tyto myšlenky. „Divoký lovec je přece někdo jiný než služebník Otce všech.“

Když přišel Jestřáb ke kamenům, zvedl ruce a začal prosit o pokyny, co se nyní dít. Věděl, že nyní přišel okamžik, kdy se musí druidů ujmout. Záleželo mu na tom, aby se to stalo správným způsobem.

Sotva paže nechal klesnout, stál Stříbroruký před ním.

„Uvažuješ správně, Seabhaku,“ pozdravil ho přátelsky. „Padraik musel opustit Zemi, aby nemohl mezi bratry způsobit žádné škody. Nedokázal být pánem nad svou ješitností a panovačností. Proto mu také Otec všech nemohl pomoci. Své špatné myšlenky však nesměl vnášet dále mezi ostatní druidy. Musí se opět stát služebníky Otce všech, jinak budou muset také oni odejít ze Země.“

„Jak s tím mám nyní začít, aby se kněží ode mne nechali učit?“ zeptal se Seabhak nejistě.

„Nechej je postarat se o mrtvého. Budou potom otřeseni a sami tě poprosí o radu. Řekni jim pak, že máš příkaz od Otce všech, posílit jejich víru a učit je. Ochotně přijmou, co jim oznámíš. Já budu s tebou a pomohu ti.“

„A mám je nechat, aby zítra mrtvé tělo odstranili podle zvyku, místo aby jej zakopali?“ ptal se dále Seabhak. Obdržel kladnou odpověď a odcházel domů s ještě větší důvěrou, než když přišel.

 

Časně příštího rána se shromáždili pozvaní muži i se všemi kněžími a žáky na posvátném místě. Přinesli mrtvé tělo, oděné do bílého roucha, na lůžku z propletených větví a položili jej na obětní kámen. Potom jej odstrojili za odříkávání předepsaných slov:

 

Padraiku, který jsi byl člověkem mezi lidmi, odlož nyní své tělo.

Hlavním druidem byl jsi – již nejsi více. Odlož nyní své roucho.

Mužem byl jsi zde na Zemi – již nejsi více. Odlož nyní svůj oděv muže.“

 

Když mrtvé tělo leželo na obětním kameni zbaveno oděvu, zapálilo několik žáků pod ním oheň, který za odříkávání dlouhých modliteb a dalších promluv neustále rozdmychávali. Přitom bylo pečlivě dbáno, aby oheň nešlehal přes hranici obětního kamene. Všechen svůj žár měl oheň darovat kameni, na němž se bezduché tělo postupně doslova upražilo.

Konečně navečer bylo toto hrůzné dílo dokonáno. Zbytky těla nechaly se ležet na kameni i poté, co oheň již zhasl. Když bylo dalšího rána vše vychladlé, museli mladí kněží ostatky vzít a někde zakopat. Nikdo se nesměl dozvědět místo.

Tomu se říkalo „mrtvého odstranit“.

Celá tato ceremonie byla pro všechny přítomné odpudivá a vysilující. Po celou dobu, kdy hořely plameny, nesměli přijmout žádnou potravu. Také pít nesměli, přestože je pronikavý dým pálil v hrdle.

Hlubší smysl jejich přítomnosti u tohoto zvyku spočíval v tom, že během tohoto času měli přemýšlet o pomíjivosti pozemského života. Měli se chopit odhodlání a hledat spojení s bohy. Ale kdo tak činil? Sotva jeden z přítomných pomyslel alespoň zpočátku na takovou věc. Poté ale i jeho myšlenky odbočily, a k večeru ovládalo všechny pouze jediné přání – kéž by to bylo již brzy za nimi, kéž by bylo po všem!

Seabhak cítil to zcela zřetelně a zhrozil se. Rád by promluvil, ale pokaždé ho Světlý, jenž se mu vícekrát během dne ukázal, od toho odvrátil: „Ještě není k tomu čas.“

Náčelník musel o tom přemýšlet. Proč ještě nyní nesměl hovořit o tom, co hýbalo jeho duší? Nyní byly přece jejich duše přístupné. A měli čas naslouchat.

Najednou tomu porozuměl. Kdyby nyní během odstraňování mrtvého odmítavě promluvil k ceremonii, probudil by u většiny mužů odpor. Teprve příštího dne, když ještě všichni byli naplněni únavou a prožitou hrůzou – neboť celé to vyhlíželo hrozivě a odpudivě, když se pod vlivem žáru kroutily končetiny – teprve potom byli otevřeni něčemu lepšímu.

„Nuado, děkuji ti, Světlý,“ šeptal Seabhak. „Všechno bych udělal špatně, kdybys mi nestál po boku.“

 

Když bylo již po všem a muži se chystali k návratu domů, přišlo více druidů za náčelníkem a prosili ho, aby příštího dne přišel do jejich osady. Museli se dohodnout o nástupci a ujednotit se ještě i v dalších otázkách, a potřebovali jeho rozhodující radu.

Keltové - píseň Otci všech

 

Vyčerpán na těle i na duši, natáhl se později doma na medvědí kožešině před ohněm. Byl příliš unavený, než aby přijal nějaké jídlo. Marně snažila se Meinin přivést jeho pozornost na něco jiného. Zůstal zamlklý a bez účasti.

Tu sedla si potichu se svým přadénkem na druhou stranu ohniště a začala si tiše zpívat. Tóny líbezně hladily uši muže, až začal naslouchat a vpustil je do své ustarané duše. Nyní naslouchal také slovům:

 

Otče všech, celá Země sklání se před Tebou. Jako jemné úponky spojují se Tví světlí služebníci z nebes spolu se světlými na Zemi. Oni žijí v Tvé Vůli a plní Tvé příkazy.

Otče všech, kdy se člověk naučí podobat se jim v tom? Nebo snad uměl to kdysi, a opět to zapomněl?

Lug zasel zlo, lidé ho ochotně přijímají a pečují, aby rostlo a neslo plody.

Otče všech, jak dlouho bude s námi ještě Tvá trpělivost? Kdy sešleš Světlého s mečem z ohně?

Otče všech, neodnímej od nás své slitování. Prosíme Tě, otevři naše oči a uši, abychom došli k poznání a byli Tvými služebníky.“

 

Jak pěkně zpívala jeho milá žena! Slova i nápěv byly jistě její vlastní. Zdali by nechtěla píseň zapět na místě uctívání při nové slavnosti? Musel se jí zeptat.

Napřímil se a zavolal ji tiše k sobě. Na jeho otázku radostně přisvědčila.

„Proto byla mi píseň od Brigity darována, můj choti,“ řekla určitě. „Ale nebudu zpívat sama, naučím píseň ženy a dívky. Když nás bude zpívat více, bude píseň znít do daleka.“

 

Na tento návrh Seabhak radostně přikývl, aniž by uvážil, že se tím změní celý průběh slavnosti. Když budou ženy a dívky zpívat, potom se jí musí zúčastnit! To se ale ještě nikdy nestalo. Když se mu toto ujasnilo, musel se smát. Meinin při minulé slavnosti předpovídala, že ženy v budoucnu nebudou již více vyloučeny.

Nyní začal se těšit na všechno nové, co měla přinést již nejbližší doba. V noci vyprosil si radu, jak má vést rozmluvu s druidy. Opět přislíbil mu Nuado, že bude při tom, jemu ku pomoci.

 

S rozbřeskem poprvé vstoupil Seabhak do nyní opuštěné chýše hlavního kněze. Kdykoliv dříve s ním hovořil, vycházel Padraik vždy ven na volné prostranství před chýši. Také nyní by se toho druidové rádi přidrželi, ale Nuado šel napřed a Jestřáb jej samozřejmě následoval. Druidové na sebe rozpačitě pohlédli, ale žádný neměl odvahu bránit náčelníkovi ve vstupu.

Uvnitř chýše hlavního druida to bylo hrozné. Těžký, zatuchlý vzduch obíral všechny o dech, na zemi se míhaly myši, střídajíce se s poskakujícími žábami, a na mělkých miskách bylo možné spatřit dokonce malé nejedovaté hady. Na trámech držících krov střechy krákali dva velcí havrani. Docela uprostřed mezi vší touto ohavností stálo pak honosné lůžko zemřelého. Bylo na něm nakupeno velké množství kožešin, a zcela nahoře ležela bílá vlčí kožešina, znamení náčelnické hodnosti, která Padraikovi nepřináležela.

Zdálo se, že Nuado si jenom přál, aby se Jestřábovi dostalo pohledu do knězova obydlí. Nyní vyšel opět ven a Seabhak ho následoval s objasněním, že vzduch tam byl příliš dusný. Venku posadil se na strohé kamenné sedátko a požádal kněze, aby učinili také tak. Potom ptal se po jejich přání. Řekli, že se nemohou dohodnout ve volbě nového hlavního druida. Rozhodnému slovu náčelníka se však byli ochotni všichni podřídit.

„Tak slyšte, co vám Otec všech skrze mne nechává sdělit:

Vy, druidové, měli byste mít stálé spojení s Ním skrze Jeho světlé posly, které vy nazýváte bohy. Dříve tomu také tak bylo, ale druidové se zcela utopili ve vlastní pýše na své domnělé vědění. Pohleďte na chýši Padraikovu! Hemží se tam rozličná zvěř, s níž provozoval čáry. Nevím, jak to vyhlíží u vás ostatních, a nechci to také dnes vůbec vědět. Ale žádám, aby všechna tato špína byla do zítřka pryč. Vaše obydlí musí být čistá, teprve potom můžete opět pomýšlet na to, abyste se sami stali čistými, jako dříve byli vaši předchůdci. Ne z útrob zvířat, ne z pohybů užovek a ze skákání a kvákání žab máte se dozvídat o Vůli Otce všech. Budete-li Jej vyhledávat srdcem, pak se vám On bude jevit jiným.

Můžete se opět stát šťastnými a požehnání přinášejícími, když se znovu naučíte ve svých duších nést pravdivý obraz Otce všech. Abyste toto dokázali, Otec všech přikázal ještě žádného nového hlavního druida nevolit. Máte být každý den vyučováni, až bude vědění o Otci všech opět zářivě stát před vámi a ve vás. Teprve potom má se nejvhodnější z vás stát hlavním druidem. Otec všech sám jej skrze mne určí. Kdo z vás nechce spolupracovat na vzestupu druidů, ten může to také nyní říci. Bude pak smět bez překážky odejít.“

Všichni zůstali stát se svěšenými hlavami, ale k odchodu nepřihlásil se nikdo.

Dobře tedy, začneme zítra,“ povzbuzoval Seabhak. „Dnes máte dost co činit, abyste propustili zvěř, odklidili všechnu špínu a pustili do vašich nyní zapáchajících příbytků čerstvý vzduch. Chýše hlavního druida musí být prázdná, abychom tam mohli při dešti přesunout vyučování.“

„Jak to máme udělat se žáky?“ ptal se jeden ze starších knězů. „Mají se zúčastnit vyučování?“

Seabhak okamžik přemýšlel. Potom rozhodl: „Ne, žáci se mají učit od vás. Chceme společně postavení druidů pozvednout, ne jej v očích mladých srazit dolů. Nechejte je v příští době, dokud budete vy sami vyučováni, přinášet dříví, chytat ryby a obdělávat zahradu.“

Tato dobrotivá ohleduplnost vydobyla Seabhakovi mnohé uzavřené srdce kněze. Všichni byli sklíčení. Žel, méně však proto, že by Otec všech se hněval, než z toho důvodu, že výuka měla spočinout v rukách nedruida. Před ním cítili se hluboce zahanbeni.

 

Hned následujícího dne ráno začalo vyučování. Předtím však prošel Seabhak všechny příbytky, chválil i káral a dokazoval mužům stále znovu, že s ním nejsou žerty. Co požadoval, to muselo být řádně vykonáno.

Očekávali, že k nim bude pouze promlouvat, čemuž budou moci podle libosti naslouchat. On ale začal se dotazovat. Tu padla jejich hrdost do prachu, neboť téměř nikdo nedokázal zodpovědět ty nejjednodušší otázky. Nyní se styděli skutečně a hledali poučení u něj, který sám od Otce všech obdržel vznešenou moudrost. -


7. část

 

Další slavnost se přiblížila. Ještě nebylo žádného hlavního druida a ještě dlouho nemělo žádného takového být. Neodvažovali se ptát, kdo z nich bude smět vést promluvu. Konečně, několik dní před úplňkem, přikázal Seabhak kněžím vše připravit jako o poslední slavnosti, tedy bez obětí. On sám bude mluvit k lidem.

Teprve ráno v den slavnosti druidům oznámil, že od nynějška se budou účastnit také ženy a starší dívky. Vyvolil mezi kněžími ty, kteří měli lidem ukazovat jejich místa. Kolem obětního kamene byli opět postaveni druidové. Po nich ale následoval široký kruh žen, poté měli stát žáci kněžích a nakonec všichni muži.

Budeme uvnitř kruhu kamenů stát těsněji u sebe než doposud,“ pravil Jestřáb, rozmýšleje. „Ale shledávám to lepší, když se budeme uvnitř trochu tísnit, než kdyby se muži museli postavit vně kamenů. Snad Otec všech dovolí, abychom dolmeny k příští slavnosti posunuli.“

 

A nadešel čas slavnosti. Příchod žen byl velmi působivý. Doba, v níž Meinin mohla všechno připravit, byla krátká, ale píle a radost žen jí pomohly. Nyní přicházela v bílém rouchu jako první před ostatními, které právě tak světle oděné, s květinami v rozpuštěných vlasech a v rukách, po dvojicích vcházely do kruhu. Rychle se rozmístily, a žáci utvořili řadu za nimi. Potom zaujali svá místa muži, mačkajíce se těsně jeden vedle druhého. Stejně jako dříve, poté přišli do středu druidové. Seabhak postavil se vedle obětního kamene.

Mocně zazněla jeho modlitba k Otci všech. Obžaloval sebe a všechny, že zapomněli naslouchat Jeho přikázáním. Přislíbil nápravu svoji i ostatních.

Zcela neočekávaně pro všechny přítomné mimo Seabhaka zazněl zpěv žen.

Poté pravil náčelník:

Posledně jsme již začali přinášet jinou oběť než doposud. Také tentokrát chceme znovu sebe samé přinést k oběti s předsevzetím, že co my Otci všech ke cti spálíme, nenecháme opět ožít. Učiníme to ale ve vší tichosti. Každý hodí v příštích okamžicích své dary na obětní kámen, na němž nyní rozžehnu plameny. Ať se však nikdo nedomnívá, že zde smí stát jako nezúčastněný divák. Světlí poslové Otce všech jsou mezi námi a každého prověří. Kdo nebude chtít nic obětovat, nebude také účasten požehnání Otce všech.“

 

Panovalo hluboké mlčení, zatímco náčelník pokládal na kámen obětní mísy, které mu podal jeden z kněží. Hořely v nich voňavé pryskyřice. Mísy vyhlížely skvostně, jak se blýskaly v mihotavém světle a ukazovaly barvy svých vzácných kamenů.

Potom Seabhak tiše stál a hleděl nad velké shromáždění. Viděl mnoho opravdového, upřímného chtění, ale u některých mohl spatřit také vzdor a vzepření se. Lhostejnost nebyla vidět nikde.

Opět začaly ženy zpívat. Skloněné hlavy mužů se pozvedly, muži začali naslouchat slovům a těšili se jimi. Jestřáb pak začal zvěstovat o Otci všech a o Jeho nevyčerpatelné moudrosti a dobrotě. Dlouho hovořil k lidu. Žádnému ze zúčastněných nebylo to obtížným. Vroucí, všemi cele prožitá modlitba ukončila slavnost.

 

Doma projevil Seabhak dík své ženě za zpěv, neboť ten pomáhal lidem otevřít srdce. To povzbudilo Meinin, aby přijímala stále nové písně, které potom učila ženy a dívky. Mimo to je vyučovala ve vědění o Otci všech, právě tak, jako to činil Seabhak u druidů, kteří se pozvolna od základu měnili. Mnozí z nich nemohli již svůj dřívější neradostný a rozličnými pověrami popletený život při ohlédnutí se zpět vůbec pochopit.

 

Na Meininině čilé práci se ženami nezměnilo se nic ani tehdy, když do náčelníkovy chýše zavítal synáček.

Seabhaku, chlapec se musí jmenovat Kuimin po tvém otci,“ určovala babička Muirne.

S tím Jestřáb nesouhlasil. Chtěl ho pojmenovat Fionn po otci Meinin. Protože se nemohli dohodnout, ptal se Seabhak světlého posla, kterému jménu má dát přednost.

Nazvi svého syna Pieder,“ zněla odpověď. „Druhého máš pojmenovat Kuimin a třetího Fionn.“

S úsměvem oznamoval náčelník své ženě, co se dověděl. Potěšilo ji to a pravila, že se jí to zdá tak správné. Z tohoto pokolení by synů nebylo nikdy dost.

Muirne však byla tímto rozhodnutím dotčena a nechtěla již o chlapci nic vědět. Místo aby o něj jako babička pečovala, když byla Meinin v jiných domech a učila, odcházela právě ve stejnou dobu pryč, dítě ponechajíc samotné. Tu zvykla si Meinin brát malého všude s sebou. Byl tak klidný, že vůbec nerušil.

Když byl starý několik měsíců, zdálo se všem ženám, jako by naslouchal učení své matky. Jeho oči často zářily, když hovořila Meinin o Otci všech, a jeho první slovo, které jasně a zřetelně vyslovil, bylo „Otec všech“.

 

Mezitím Seabhakovo vyučování druidů také pokračovalo stále kupředu. Dva kněží sice potajmu odešli, avšak ti ostatní semkli se o to pevněji k sobě. Již dávno zřekli se vnitřního vzdoru vůči Seabhakovi. Nechtěl být druidem, avšak brali jej za rovného, když pocítili, že jeho vědění pochází z říše Otce všech.

 

Tu přišlo jednoho dne k náčelníkovi poselství, že nastal čas zvolit hlavního druida a předat mu vedení slavností. Na Seabhaka čeká jiná práce. Zároveň světlý posel zcela přesně vysvětlil, jak musí být při volbě postupováno, takže náčelník k tomu přistupoval pln důvěry.

Svolal druidy dohromady a prosil, aby jeden z nich prošel krajem. Za velkým močálem umírá nějaký starý muž, jenž vroucně touží po knězi.

Pohlédli na sebe a potom rozpačitě sklonili zrak k zemi. Bylo očividné, že neměli chuť k této cestě, která navíc mohla být také již zbytečnou, a jež snad mohla být jim samým dokonce i životu nebezpečnou.

Jsem již příliš starý pro takovou úlohu,“ vysvětloval nejstarší, který se nemohl dočkat toho, až se stane hlavním druidem.

Jsem příliš mladý, abych utěšoval nějakého starého muže, to je přece jasné,“ vysvětloval naopak mladší muž.

Jiní necítili se dosti zralými, a další opět tvrdili, že nedovedou jednat s lidmi.

Zatímco se předstihovali v omluvách a rádi chtěli přenechat nevděčnou úlohu někomu jinému, jeden z druidů se tiše a nenápadně vzdálil z jejich kruhu. Nyní, navrátiv se oblečen pro nevlídné putování, s nohama ovinutýma kůžemi a v pravici s pevnou holí, kráčel k Seabhakovi a prosil, aby mu řekl jméno umírajícího a jeho osadu.

Tu zvolal Jestřáb hlasitě: „Pohleďte zde! Donald dlouho neřečnil, on jednal. On se má stát podle příkazu Otce všech v budoucnu vaším vrchním druidem!“

 

Ostatní druidové se velmi polekali. Ti mladší byli přesvědčeni, že by je Otec všech pro tento úřad stejně nikdy nevyvolil, a proto se uklidnili rychle. Jinak to bylo se staršími. Byli přesvědčeni, že jeden každý z nich by byl lepším hlavním druidem než právě Donald. Ale proti příkazu Otce všech se neodvážili nic říci. Ještě ohromenější byli, když jim Seabhak objasnil, že tímto příkazem byli jenom postaveni před zkoušku. Nebylo potřeba, aby někdo šel, ani Donald ne.

Tento opustil nyní malou chýši, již obýval společně se třemi jinými, a nastěhoval se do prostorného obydlí hlavního druida. Seabhak sám jej uvedl do jeho nového úřadu a při následující slavnosti představil ho lidu jako nového hlavního druida.

Donald vzal své povinnosti velmi vážně, takže pro náčelníka zůstalo méně práce, zvláště potom, co se ukázalo, že Donald byl také uschopněn a omilostněn přijímat od světlých bytostí příkazy Otce všech.

Keltové

 

Jestřába však čekaly jiné úlohy. Otec všech mu přikázal, aby s pomocí Nuada vyučoval dospělé muže svého kmene v zacházení s mečem. Dosud nosili jen lovecké zbraně a s těmi urovnávali i případné spory mezi kmeny.

Přijdou válečníci, dobře ozbrojení a zkušení v boji. Jsou žádostivými po vaší zemi. Ale není Vůlí Otce všech, aby jim byla přenechána. Proto musíte bojovat. Proti jejich mečům ale vaše lovecké zbraně nic nezmohou. Gobban vás naučí kovat meče a dělat štíty. Nuado vám ukáže, jak se zbraně používají a jak se skrýt do ochrany štítu. Musíš jim vyjet vstříc s kmenem připraveným k boji, až k vám budou chtít proniknout od moře nebo z pevniny.“

 

To byla práce pro následující dva roky. Z doposud trochu zahálčivých mužů stali se s pomocí světlých služebníků Otce všech silní bojovníci, připravení bránit zemi i děti.

V Seabhakově chýši přibyli Kuimin a Fionn, přišli však společně. Náčelník byl hrdý na své tři syny, byli to zdraví a silní chlapci. Meinin pak rozkvétala ve vší činnosti pro druhé a byla radostí celého kmene.

 

Vzdor všem válečným přípravám vlastně ani nikdo nevěřil v příchod cizích bojovníků, protože všude panoval klid jako doposud. Tu přinesl jednoho rána Nuado příkaz Otce všech, aby Seabhak vytáhl se všemi ozbrojenými muži zahnat ze země nepřítele. Má s sebou klidně vzít všechny muže, neboť zde se mezitím nic zlého nestane.

Nikoho ani nenapadlo zde zůstat, když je Otec všech nechal zavolat. Ještě téhož dne vytáhl Seabhak dobře vybaven se svými početnými bojovníky pryč. Donald a Meinin pečovali o všechny ty, jež zde zůstali. -

 

 

 


8. část

 

Bojovníci museli si razit cestu neschůdnou krajinou, kterou dosud ani neznali. Šli na jih k moři. Zdálo se jim, že jsou již týdny, ba měsíce na cestě, aniž by narazili na nepřítele. Ale slyšeli o něm. Na jihu si již podmanil spřízněné kmeny, které spojené pod Cassivellauem, nejvznešenějším knížetem, snažily se mu postavit na odpor.

Neúnavně putovali tito muži, jež ztratili pojem času a také dokonce i stesk po domově. Seabhak je vytrvale povzbuzoval, následuje rady Nuadovy. Potom jednoho dne předstoupil před ně Stříbroruký, všem viditelný.

Vy stateční muži! Dnes platí vám právem tato slova! Nepřátelský vojevůdce uchvátil si část země. Se svými válečníky chystá se zde usadit. Vám Otec všech svěřil úkol, abyste mu v tom zabránili. Tam na moři jsou jeho lodě, na břehu má ve skrýších zbraně a zásoby. Budu vám ukazovat, jak nejlépe můžete k němu proniknout. Zapalte jejich stany a otočte se proti lodím!“

 

Byli rádi, že byl pochod u konce, a že mohli konečně začít s vlastní prací, s bojem proti nepříteli, a tak s planoucím nadšením následovali výzvu Nuadovu. Byli také přešťastni, že ho směli vidět. Žádný nemyslel na smrt nebo zranění, cítili se stát v ochraně Světlého.

Keltové - boj s CaesaremÚžasem nad tím, co se naskytlo jejich očím, téměř zapomněli na svůj úkol. Obrovské lodě se pohupovaly na moři a na pobřeží vzdouvaly se plachty nádherných stanů. Avšak na Seabhakovo zvolání se rozpomněli. Učinili, co jim přikázal, a činili to tak důkladně, že velký vojevůdce nepřítele – Caesar se jmenoval – ve vším spěchu zanechal svého dobývání a překotně se vracel svým ohroženým lodím na pomoc. Ze stanů a zásob nemohl zachránit již nic. Strávily je plameny, které odvedly svou práci právě tak vydatně jako lidé, jež je roznítili.

Taktéž několik lodí plálo ohněm. Pouze dvě z nich mohly Caesarovy legie zachránit. Na jeho rozkaz se v největším spěchu nalodili. Jako mocné vojsko zdál se tomuto velkému veliteli hlouček bojovníků tohoto jedinečného muže, i když již dříve v bojích porážel dvanáctkrát tolik válečníků. Vzal si rukojmí, avšak co byli platní, když nezůstal žádný Říman, který by hájil dobytou zemi. Keltské kmeny si oddechly. Všichni obdivovali Jestřábí kmen, jenž tak cíleně a prostě vykonal něco tak velkého. Nejraději by tyto kmeny svého společného náčelníka Cassilvellaua sesadily a dosadily na jeho místo Seabhaka. Ale ten se po rozmluvě s Nuadem bránil.

Pro to, co mohu učinit pro svůj kmen,“ usmíval se, „proto nemusím náležet ještě všem. Jsem jen obyčejný náčelník a zklamal bych vás.“

Stále znovu na něj naléhali. Tu jim řekl, že mohli být vítězní stejně jako jeho muži, kdyby byli pravými služebníky Otce všech. A Seabhak začal na velkém poli, na němž ještě bylo vidět pozůstatky prudkých bojů, zvěstovat o Otci všech. Muži užasle naslouchali. Když skončil, prosili náčelníci všech kmenů, aby k nim přišel a řekl jim více. Takto jim ještě nikdo vědění z věčnosti nepodal. Ani druidové ne!

 

Jestřábí kmen byl v této válce nejseverněji žijícím ze všech zúčastněných kmenů, proto bylo docela dobře možné vydat se domů se všemi bojovníky a cestou přitom ostatní kmeny učit v jejich domovech. Seabhak vyslovil tento návrh, který všichni radostně přijali.

Jestliže výprava sem trvala dlouho, pak návrat domů trval nejméně pětkrát tak dlouhou dobu. Ale válečníkům zdála se krátká, neboť byli rovněž celou duší při tom, když jiným předávali, co věděli. Vyprávěli také o Nuadově zjevení, a ostatní kmeny žasly nad těmito obzvláště omilostněnými.

Bylo potom dohodnuto, že mladší lidé z každého kmene se připojí k Seabhakovi a budou v jeho zemi vyučováni druidy a jím samým. Tím vznikla pevná soudržnost mezi všemi, a především vědění o Otci všech, jež bylo lidem předáváno, působilo na život těchto rozlehlých krajů hojným požehnáním. Obyčeje se mírnily, všude bylo upuštěno od krvavých obětí druidů a místo toho konaly se pobožnosti naplněné osobním odevzdáním.

 

Když se Seabhak rozloučil s náčelníkem posledního kmene, poháněl své muže k většímu spěchu. Sice také nevěděl, jak dlouho byli pryč, ale zdálo se mu, že je to nesmírně dlouho. Již na hranicích svého malého knížectví se doslechl, že země žádnou bídou netrpěla, ačkoliv byli muži nepřítomni téměř tři léta.

S velkou rychlostí se rozšířila zpráva o návratu válečníků. Jako šumící chvalozpěv působila radost, jež všude vyvstávala. Donald se svými druidy a žáky šel přicházejícím naproti tak daleko, jak jen to bylo možné. Nutilo ho to přinést bojovníkům, kteří odvrátili neštěstí země, požehnání Otce všech. Když potom ale stál před Seabhakem, pravil mimoděk:

„Kníže, ty nosíš požehnání s sebou! Není třeba, abych se ti jej snažil poskytnout. Zjevně tebe a tvé muže obklopuje. Svítí z tvého čela. Požehnán jest pro nás všechny tento den, kdy se opět navracíš.“

 

„Skutečně, říkáš pravdu: požehnání Otce všech bylo s námi. Nuadovy rady nás vedly, Gobbanovy zbraně nám pomáhaly v boji,“ odpověděl Jestřáb pohnutě s radostí v srdci.

 

Společně potom spěchali vstříc osadě, kde Meinin a synové již očekávali otce. Příštího dne se konala slavnostní děkovná pobožnost. Donaldův duch se nádherně rozvinul, Seabhak se z toho velmi těšil. Slova, jež hlavní druid pronášel k lidu, zdála se vynášet všechny přítomné do výšin, které je nechaly zapomenout na všechna pozemská prožívání. Děkovná modlitba kněze zvučela jako jásavý zpěv. Radostným díkem naplněné zpěvy žen vznášely se vzhůru. Ke konci přislíbil Seabhak, že večer promluví ke shromážděným a spraví je o všech prožitích posledních let, zejména pak o nádherných prožitích ze zpáteční cesty k domovu.

 

Promluvy zúčastnili se všichni. Také muži, kteří toto vše spoluprožili, chtěli nyní skrze náčelníkova slova hlouběji proniknout do smyslu událostí. Bylo jim jasné, proč museli podniknout celou výpravu. Z vnějšku bylo jejím smyslem osvobození země z pout dobyvatelů, ale duchovně mělo to vše zcela jiný význam. Žádným jiným způsobem nemohl jejich kníže získat tak vroucí spojení s ostatními kmeny. Otec všech chtěl, aby všem Keltům byla přinesena Pravda. Nyní mohl tento příkaz splnit! Jejich kníže! Byli na něj hrdí, děkovali Otci všech, že právě jim dal Jestřába za knížete.

 

Toto večerní setkání nekonalo se v místě pro pobožnosti. Mezitím se totiž událo něco zcela nového: Donald nechal na jiném volném prostranství postavit kulatý dřevěný dům většího rozměru a menší výšky, aby zde mohli konat společné rozmluvy. Místo k pobožnostem připadalo jemu i všem ostatním k promluvám příliš posvátné. Mimoto museli také mít při dlouhotrvajícím deštivém počasí střechu nad hlavou, a konečně zůstalo promluvené lépe zachováno, když zaznělo v uzavřeném prostoru.

Seabhak těšil se na toto stejně jako na všechno ostatní, co bylo mezitím nově vytvořeno. Meinin zařídila pro dívky jistý druh školy, v níž se všechny učily šití, předení, tkaní a zhotovování sítí. Ta z dívek, která se ukázala jako obzvláště šikovná a pilná, směla se potom ještě učit čtení a psaní. Kněžna každý den ve škole určitou dobu také vyučovala, a sice vybrala si zpěv a vědění o Bohu, které toužila děvčatům předávat.

Muirne, která stala se ve svém stáří velmi křehkou, osvojila si nakonec i přes všechno počáteční odmítání své tři vnuky. Od té doby, co si vytoužený Kuimin hrál u jejích nohou, svou babičkovskou láskou obdarovávala také Piedera, a Fionn byl jejím obzvláštním miláčkem. Tak se také i zde všechno dobře a míruplně urovnalo.

 

Největší změna, jak se to jevilo Seabhakovi, udála se s Meinin. Byla stejně bystré čilosti, jíž on na ní stále obdivoval, ale někdy nabývala její bytost jakési zasněnosti, které u ní dříve nebývalo. Zdálo se potom, jako by byla zahalena závoji, které jí oddělovaly od vnějších věcí, jako by její duch šel svou vlastní cestou, ačkoliv její tělo dlelo mezi ostatními. Byla-li potom oslovena, stávalo se, že jako snící dávala odpovědi, a teprve postupně probouzela se opět do světa, v němž přebývalo její tělo.

Delší čas pozoroval to Seabhak tiše. Potom se jednoho večera zeptal své ženy, když oba seděli u ohně: „Řekni mi, Meinin, kde jsi, když nám tvůj duch vyklouzne?“

S úsměvem se začervenala a zatřásla hlavou: „Nemám pro to žádných slov, milý, nemohu o tom mluvit.“

Nenaléhal na ni dále. Zdálo se mu posvátným to, co se v ní odehrávalo, a měl pravdu. Meinin v posledních letech vnitřně nesmírně vystoupala vzhůru ke Světlu. Duševní spojení s Brigitou, Spanilou, otevíralo jí oči, aby se mohla ještě mnohé dozvědět a přijmout do sebe. Častokrát slýchala hlasy, které zdály se hovořit o vzdálené budoucnosti, o velikém dění, které má jednou přijít. Ale nenalézala ještě žádná slova, jimiž by o tom mohla lidem říci. Až bude k tomu správný čas, přijdou také slova, domnívala se plna důvěry.

 

Jinoši z ostatních kmenů, kteří přicházeli do Seabhakovy družiny, mohli se nejdříve ubytovat u žáků kněží. Nyní muselo se pomýšlet na to, postavit pro ně vlastní velké obydlí. Bylo to naléhavé, neboť neustále přicházeli další mladí muži, kteří vroucně prosili o vyučování. A Seabhak i hlavní druid byli toho názoru, že nesmí odmítnout nikoho, kdo o to prosí, pokud se neukázal jako učení nehodný. To nebyl ale žádný z těchto mladých lidí, kteří tu stáli s otevřeným srdcem a plni vnitřní touhy. Všichni také čile pomáhali při stavbě. Těšilo je, že si mohou postavit domov, jenž budou delší čas obývat. Vybudovali jej ale tak, že kolem velké středové místnosti vzniklo nespočet malých komor, v nichž mohli bydlet vždy dva žáci společně.

Většina z nich přinesla jako protihodnotu za učení a obživu obilí, dobytčata, drahé kameny, perly nebo i kovy. Mnohé z toho, co bylo zde k vidění, bylo pro lidi Jestřábího kmene zcela nové. Pokud se jim to líbilo, snažili se to výměnou ve větších množstvích získat. Navázaly se čilé styky s jinými kmeny. Kde předtím kvůli loupeživým přepadům panovalo napjaté nepřátelství, tam se nyní navázalo pouto vnitřní sounáležitosti pro všechny, kteří se ve velké říši nazývali Kelty.

Vícekrát se stalo, že byl Seabhak volán do jiného knížectví, aby pomohl ve výkladu učení, nebo aby urovnal nějaký spor. Také Donald, který byl mlčky uznáván ve všech kmenech jako nejhlavnější druid, stojící nade všemi ostatními hlavními druidy, musel tu a tam propůjčit nějaké slavnosti mimořádné posvěcení tím, že ji vedl.

 

Co se dělo na druhém břehu moře, jež omývalo nejvzdálenější hranice keltské země, o tom tito lidé věděli málo. Stalo se, že obchodní lodě přinesly zvěst ze vzdálených zemí. To však vyvolalo jen stěží vzrušení. Keltové byli pevně semknutým národem, jenž měl pro jiné dění malý smysl. Nikdo netoužil vidět, jak to vyhlíží na druhém břehu. Nechtěli také nic slyšet o lidech, kteří jim byli bytostně cizí. -


9. část

Do náčelníkova obydlí zavítala radost: k bratrům přidružilo se děvčátko. Se svolením světlé bohyně směla nést její jméno.

Malá Brigita byla zvláštní dítě. Jako spřadené zlaté vlny rámovaly vlasy její hlavičku a její modré oči, které byly velmi velké a zdály se všechno viděné do sebe takřka vpíjet. To dělo se však jenom při pěkném a radostném. Shlédly-li něco, co se jim nelíbilo, potom se rychle zavřely. Toho si bratři, kteří malou sestru neustále pozorovali, povšimli brzy. Začali na Brigitiny oči dávat pozor a řídit podle toho své konání. Žádný nechtěl být příčinou, aby se zářící oči zavíraly.

Rodiče modlili se nad dítětem, jako to ještě u žádného nečinili. Zdálo se jim býti darem Otce všech. Babička Muirne se však malého lidského zázraku již nedožila. Jedné noci její duch tiše a bez boje odešel. Tělo bylo pochováno v zahradě. Donald cítil to stejně jako Seabhak a starý způsob odstraňování mrtvých provždy zakázal.

Od té doby, co malá Brigita dlela na Zemi, byla Meinin ještě zasněnější než dříve. Žádný den nepřešel, aniž by měla nějaké prožití nebo vidění, o němž však s nikým nehovořila.

Tu přišel opět čas slavnosti, a Donald a Seabhak seděli pospolu, aby promluvili o tom, co chtěli oznámit lidu. Najednou stál u nich Nuado. Byli jeho příchodům tak přivyklí, že nebylo třeba žádných zvláštních upozornění. S velikou radostí pozdravili jej také i tentokrát. Ihned však poznali, že má pro ně zvláštní poselství.

„Slyšte,“ začal slavnostně, „Otec všech obdařil ženu Meinin velikou milostí. Směla vidět, co jest v pramoudré Svaté Vůli Otce všech. Bude při slavnosti zvěstovat. Nemluvte s nikým o tom, také s ní ne.“

Nyní mělo se tedy ukázat, co slyšela a viděla duše Meinin, když kráčela svými vlastními cestami.

„Bude jí to v pravý čas řečeno,“ pokračoval Nuado. „Radujte se, neboť váš národ, především však váš kmen, bude obdarován tímto velikým zvěstováním.“

 

Navečer před slavností přišla Meinin k Seabhakovi. Její oči zářily a její líce byly zčervenalé. Chtěla něco říci, ale chyběla jí slova. Láskyplně uchopil její ruce, které držela spojené před hrudí.

Jak je to, Meinin,“ pomáhal jí, „chce nám moje žena zítra při slavnosti oznámit něco velikého?“

Ulehčeně přikývla. Neptala se, odkud o tomto tajemství věděl. Byla jen šťastna, že bylo vysloveno. Nyní nalézala také odvahu mluvit dále.

„Neslýchané smím se dovídat v těchto posledních dnech. Je to tak posvátné, že lidské rty to stěží mohou vyslovit. Nyní před několika málo hodinami řekla mi Brigita, že Vůle Otce všech mi přikazuje zítra promluvit. Chceš se pro mě modlit, aby se mi to podařilo?“

„Světlí služebníci Otce všech budou ti zítra pomáhat. Moje modlitby budou tě obklopovat, Meinin.“

 

Byl čas zimního slunovratu, dny byly krátké a světlo se rychle vytrácelo. Avšak v den slavnosti zdálo se, jako by chtělo slunce svůj svit zdvojnásobit. Uvažoval-li předtím Donald o tom, zda by se slavnost neměla raději konat v domě sloužícím k poradám, pak nyní již nikdo na to nepomýšlel. Bylo překrásně pod modrou oblohou mezi prastarými dolmeny.

 

Již dávno utkaly pilné ruce Meinin perlově bílou tkaninu, která pokrývala obětní kámen. Nic nemělo připomínat jeho dřívější účel. Na něm stály tři třpytivé kouřové mísy. Dnes položila Meinin na kámen zelené ratolesti a také každý dolmen nesl stejné zdobení. V ostatním se slavnost zpočátku od nyní již běžného způsobu nelišila. Teprve když mělo dojít k proslovu hlavního druida, stalo se pro téměř všechny něco neočekávaného a nového.

Donald přistoupil ke kameni a řekl:

Nepopsatelnou milost prokázal Otec všech našemu kmeni. Již dávno otevřel oči ducha naší kněžny, aby směla vidět to, co je jinak lidem skryto. Daroval jí, aby slyšela, co smrtelníci slyšet nemohou. Nádherné dění bylo jí zjeveno. Dobrota Otce všech chce, aby nám Meinin o tom zvěstovala. Naslouchejte se zbožností a díkem.“Keltové - slavnost

 

K Donaldovi přistoupila Meinin ve svém dlouhém bílém rouchu, na hrudi se zeleným kamenem zasazeným do zlatého okruží. To byl jediný šperk, který nosila. Paže spuštěné dolů, dlaně do sebe vložené, tak tu stála, zcela oproštěná, zcela zapomínající na sebe. Bylo to, jako by niterně čekala na znamení. Nyní trochu pozvedla zrak a začala hovořit. Jasně a zřetelně zněl její hlas, její slova proudila bez váznutí:

Z nezměrných výšin pohlíží Otec všech na Zemi, kterou nechal stvořit a dal ji lidem k obývání. Byla překrásnou, když vyšla z Božích rukou. Všechno na ní bylo dobré. Také lidé, kteří jako první kráčeli po této Zemi, byli takoví. Je tomu již tak dávno, že si to ani nedokážeme představit. Otec všech se radoval a lidé byli požehnáni a šťastni.

Tu, jak víte,išel Lug. Vábil lidstvo z cest Otce všech, nabádal jej činit to, co není v souladu s věčnými přikázáními. Špatnými, stále špatnějšími stávali se lidé, křivolaké byly jejich cesty, klamavá jejich slova, nečisté jejich myšlenky.

Otec všech pohlíží na Zemi. On vidí, jak lidské jednání zničilo všechno, co bylo světlé a krásné. Lidé jsou tak přivyklí temnotě, že Světlo již nepostrádají. Naučili se myslet, mluvit a jednat lživě, netuší již nic o Pravdě. Tak vyhlíží to dnes na Zemi.“

 

Meinin umlkla, jako by chtěla nechat posluchačům čas, aby řečené vnitřně přijali a prožili. Potom pokračovala:

Otec všech vidí, že lidé již z vlastní síly nemohou cestu ke Světlu, k Pravdě nalézt. Sice jsou mezi nimi nemnozí, kteří jsou lepší než ti ostatní, ale ani oni nejsou dobří. Nemohou pomoci. Svět je tak veliký! A lidí je tak mnoho! A Lug je lstivý!

Smutně pohlíží Otec všech na zničený svět. Tu k Němu přistoupí Jeho Svatý Syn se slitováním a Láskou v očích.

»Nech mne jít, Otče,« praví Svatý, »přinést světu nazpět, co ztratil. Tvou Pravdu chci hlásat, nebeské Světlo chci rozžehnout, před jehož jasem Lugova třpytící se moudrost vybledne. Mír chci lidem přinésti a čistotu.«

Otec všech skloní hlavu.

»Ano, můj Synu, jdi. Je to jediná spása pro svět, nemá-li býti navěky ztracen.«“

 

Opět se Meinin odmlčela. Chvěla se niterným pohnutím. Prožívala nanovo zcela silně, co směla vidět. A co ji tak mocně rozechvívalo, to vnímali posluchači jako propojení se s Všemohoucností Svatého Otce. Stáli zde jako v posvátném očarování. Tu a tam zvedl některý paže jako v modlitbě k nebi, aniž by věděl, že tak činí.

Ani dech nebyl slyšet, když kněžna opět začala:

Nyní se brzy naplní, co bylo v nejsvětější Lásce, v nepochopitelném milosrdenství, rozhodnuto. Brzy přijde čas, kdy věčný Syn Otce všech, díl Jeho samého, sestoupí k Zemi. Nebesa budou to zvěstovat, hvězdy budou o tom vyprávět, když se to stane. Všichni lidé mají vědět, že k nim přichází Boží Syn.

Stromy a květiny skloní se zbožností. Vody se na okamžik tiše zastaví, dojaty nesmírným děním. Potom budou s šuměním ohlašovat, co se událo. Zvířata budou svým bytím velebit Otce všech. Všichni světlí služebníci budou spěchat roznésti zvěst dále, přetékajíce velebením a jásotem.

A lidé? Kdo může říci, co budou činit lidé, jsouce zaslepení a zkažení? Kdo chce domyslet, jak dlouho to musí trvat, dokud lidstvo nepochopí nezměrnou milost Otce všech?

Ó, vy lidé! Připravte se uvítat Syna Božího! Kamkoliv vstoupí Jeho Svatá noha, tam máte Jej přijmout s nejvroucnější modlitbou v srdci. Očekávejte v rozechvělé radosti, v díku a pokoře Toho, Jenž přijde kvůli vám. Děkujte Otci všech a modlete se:

Otče všech, náš Svatý Pane, děkujeme Ti za Tvou dobrotu a milost. My jsme příliš slabí, abychom Tvou všemoudrou lásku pochopili, ale ctíme ji. Svého Svatého Syna chceš seslat jako hlasatele k nám lidem. Prosíme Tě, připrav naše srdce, abychom Jej poznali a Jemu sloužili. To je jediný způsob, jakým můžeme Jemu děkovat.“

 

Meinin umlkla. Posvátné rozechvění spočívalo nad shromážděním, které ještě krátkou dobu zůstalo pospolu. Potom řekl Donald neobyčejně měkkým hlasem:

Jděme do svých domovů a v tichosti prožijme, co nám bylo právě darováno.“

Po boku Seabhaka opustila Meinin místo pobožnosti. Oba byli příliš pohnuti ke slovům, avšak souznějící proud nejvznešenějších citů protékal skrze ně.

 

Celé dny spočívalo to ještě jako posvátné očarování nad celým kmenem. Žáci z jiných kmenů však toužili, aby Meinin šla k jejich kmenům a zvěstovala i jim to samé.

„To musíte učinit vy,“ nařizoval Donald v souhlasu s Nuadem. „Nemůžete od jemné kněžny očekávat tuto dlouho cestu. Jdi každý do své domoviny a zvěstuj, co jsi se směl dovědět. Potom se smíte opět sami vrátit nebo na vaše místo poslat jiného. Škola zde zůstane stále otevřena pro všechny Kelty, kteří jsou čistého chtění.“

Učinili ještě pokus přimět Donalda, aby alespoň on šel s nimi, ale tentokráte zůstal neústupný. Vysvětlil jim ještě, jakou je to pro každého z nich nádhernou úlohou, může-li toto poselství přinést svému kmeni.

Ještě téhož dne se všichni vydali na cestu a osada druidů zůstala prázdná.

Všichni radostné a čisté mladíky postrádali. Zdálo se jim zvláštním, že nemají nyní koho vyučovat. Tu přišel Nuado s novými úkoly. Druidové měli na nějaký čas vystoupit ze své odloučenosti od světa a vmísit se mezi ostatní lid. Měli jej naučit lépe využívat zemi k obdělávání a pěstování. Oni, druidové, činili to již po celé generace, ale nikdy nepomýšleli na to, že by se jim muži z lidu mohli vyrovnat. Měli jim ukázat také lepší péči o domácí zvířata. Lid žil nuzně. Bylo by bývalo dobré, kdyby se rozšířil jistý blahobyt, jen právě tolik, aby utišil potřebu denního chleba, a uvolnil myšlenky k něčemu vyššímu. Tak mnohé dobré schopnosti zůstávaly nevyužity, protože lidé neměli na ně čas.

 

Bylo mezi druidy jen velmi málo těch, kteří tuto výzvu s radostí nenásledovali, a právě těchto několik smělo zůstat, aby zaopatřovali osadu s jejími zahradami a dobytek. Dostali, co si sami přáli, ale potom zpozorovali, že zvolili špatně. Zatímco ostatní se vrátili po uplynutí Otcem všech určeného času mnohonásobně naplněni štěstím a radostí, osvěženi v myšlenkách za požehnání, které směli zprostředkovat, těm zbylým byla tu dlouhá chvíle. Byli mrzutějšími a na své roky více zestárli.

Donald jim nezamlčel, že oni sami nesou vinu na tomto stavu. Ukázal jim na tom, že člověk jde vždy špatně, když předsouvá své vlastní chtění před Vůli Otce všech. Nyní to konečně také prožili a jen tak rychle to nezapomněli.

Pozvolna opět přicházeli noví žáci. Vrátilo se i několik starých, avšak většina kmenů vyslala žáky nové, protože shledávaly lepším, smí-li se jich učit co možná nejvíce. Tu začal pro školu nový rozmach. Také Meininina škola přijímala nové dívky. Mladí muži informovali ve svých domovech o této možnosti vyučování děvčat. Nyní posílaly kmeny mnoho svých svobodných dívek spolu s mladými muži, aby je Meinin vyučovala. Ta ráda dívky přijímala.

Seabhak nechal postavit dívkám podobnou budovu jako pro žáky. Opět směli všichni žáci pracovat na stavbě, což celou vzájemně si ještě cizí skupinu stmelilo. Dokud nebyla stavba dostavena, museli mladíci spát venku, neboť komůrky domu žáků obsadila děvčata. -


10. část

 

Mezitím bylo malé Brigitě již sedm let. Byla věrným obrazem své krásné matky, ale nebylo to jen zevnějškem. Její mladá duše vedla bohatý život a Meinin blaženě pozorovala, jak jí v dceři dorůstá pomocnice, ano, nejspíše i nástupkyně.

Bratři milovali sestřičku nade vše. Byl to pak především nyní již téměř dvanáctiletý Pieder, jenž rozuměl každému Brigitinu pohybu. Často líčili si tito dva navzájem, co všechno chtějí učinit pro národ, až budou velcí. Otec překvapil je jednou při takových plánech a zeptal se v dobré náladě:

„Těšíš se na dobu, až budeš knížetem, můj synu?“

„Otče,“ zvolal chlapec vášnivě, „nenechej mě stát se knížetem! Kuimin hodí se k tomu tisíckrát víc. Chtěl bych se stát druidem jako Donald. Dovol mi být jeho nástupcem,“ žádal s planoucím zrakem.

„To není v mých rukou, Piedere,“ řekl otec vážně. „Mohu učinit Kuimina knížetem, když uvidím, že se pro to hodí. Mohu nechat stát se druidem, ale hlavním druidem musí tě učinit Otec všech, to já nemohu.“

„Když mě necháš stát se druidem, pak přijde všechno ostatní zcela samo,“ zvolal Pieder s důvěrou.

„Smýšlíš o sobě neskromně,“ káral otec.

Tu začervenal se chlapec a pravil tiše:

„Odpusť, otče, že se to tak musí zdát. Vím od světlého posla, že mě Otec všech vyvolil jako hlavního druida. Již dlouho toto víme, Brigita a já, proto zdá se nám to nyní zcela samozřejmé.“

 

Nyní již Seabhak k tomu více neřekl, avšak večer ptal se Nuada, který světlý posel s jeho synem hovořil. Stříbroruký podal vysvětlení:

„Je jedním z pode mnou stojících služebníků Otce všech. Jeho úkolem je připravit ducha tohoto chlapce pro úlohu, kterou má jednou jako muž splnit. Kuimin bude dobrým knížetem, jak to Muirne tušila. Také ona mohla mnohdy nahlédnout do budoucnosti a vidět, že syn jménem Kuimin stane se tvým nástupcem. Proto nechápala, že chceš dát svému prvorozenému synu podle jejího náhledu nesprávné jméno.“

„A Fionn?“ ptal se kníže, jenž lpěl na tomto nadaném, slunném chlapci s neobyčejnou láskou.

„Také Fionn dostane svou úlohu. Jako nositel Pravdy vypraví se k jiným národům, daleko na sever do sněhu a ledu, a bude tam zvěstovat o Otci všech. Ale musí to vzejít z jeho duše. Nesmíš v tom na něj vytvářet žádný vliv. Nechej ho učit se jako ostatní.“

 

Bezstarostně vyrůstali čtyři sourozenci pospolu. Příklad rodičů učil je lépe než všechna slova žít ve zbožnosti, pokoře a čistotě. Radost a štěstí dostavily se do náčelníkova domu samy, vyrůstajíce na půdě, kterou si dětské duše připravily svým způsobem.

 

V pravý čas přišel Pieder do rukou Donalda, který dobře věděl, jaký cenný statek byl mu tím svěřen. Dvojčata dal Seabhak na radu Nuada k jinému kmeni, jenž žil daleko na jihu. Tam měla se učit jiným zvykům a způsobům.

Sice tam nebyli lidé tak dětsky čistí jako v jejich kmeni, ale Nuado vysvětlil, že mladíci budou dosti silní, aby možným pokušením odolali. Musí se osvědčit, že si také mezi jinak smýšlejícími uchovají, co se naučili a do sebe nasáli.

 

Knížecí pár tak osaměl. Jen Brigitina milá, světlá bytost je těšila. Dcera opečovávala stárnoucí rodiče a snažila se s dvojnásobnou úctou a láskou nahradit bratry. S ní mohla Meinin hovořit také o tom, co ji nejvíce naplňovalo: podivuhodná věštba, již směla před lety zvěstovat jejich kmeni. Ke všem keltským kmenům dostala se tato zpráva, všichni obyvatelé v to pevně věřili a těšili se na dobu, kdy Svatý Syn Otce všech vkročí na Zemi. Kdy to bude? Bude potom ještě někdo z nyní již stárnoucích živ, aby spatřil Toho, který z milosrdné lásky přišel k lidem?

Meinin neodvažovala se na to ptát. Žila v ní myšlenka, že jen ten bude omilostněn tohoto Vznešeného vidět, kdo se zcela dokázal vpravit do Zákonů Otce všech. Podle toho řídila své vlastní konání a myšlení. Již nikdy více divuplný obraz nespatřila, avšak stejně silně jako prvního dne stál trvale před její duší.

Také Seabhakovi a Donaldovi bylo zvěstování Meinin vůdčí hvězdou života, ale jiným způsobem. Jim nestačilo zasvětit jen svůj vlastní život a úsilí Otci všech. Chtěli připravit ve svém lidu půdu, na níž by mohla Svatá noha vkročit. Stále náročnější byly jejich příkazy, stále přísněji trestali přestupky. Ale lid věděl, z jakého důvodu se tak dělo, a ochotně se skláněl. „Až přijde Boží Syn na Zemi“, to bylo středem myšlení také těchto lidí.

Sice bylo tomu tak ve všech keltských zemích, ale nikde tak silně a živoucně jako u lidu Jestřábího kmene. Také proto rozkvétali zde obyvatelé zcela obzvláštním způsobem. Otec všech musel s radostí shlížet na tento snaživý národ, žijící činně v přítomnosti, avšak horoucí po budoucnosti, jak mínili druidové.

 

Jednoho večera kráčeli Seabhak a Meinin s Brigitou zahradou. Ženy se těšily z kvetoucích keřů, jež lemovaly cesty, a Seabhak se oddal svým myšlenkám, které toužebně usilovaly vzhůru. Tu přerušila ho nesmělá Brigitina otázka:

„Myslíte, že Boží Syn se narodí v naší zemi?“

Tomu oba nevěřili. Tolik požehnání, takovou neslýchanou milost neodvažoval se Seabhak očekávat. Meinin však pravila, vzpomínajíc na zvěstování:

„Vstoupí zřejmě na Zemi daleko od nás, ale paprsky Jeho Boží přítomnosti proniknou až k nám. Když uchováme své duše široce otevřené a vyšleme svou touhu na silných perutích až k Němu, potom nám přinesou zpět z Jeho věčné Síly a Jeho Svaté Lásky tolik, co budou jen moci unést. Potom budeme účastni nejbohatšího požehnání.“

 

Všichni tři se odmlčeli a vnitřně se do těchto slov pohroužili. Každý však uchopil je jiným způsobem. Zatímco Meinin se domnívala již pociťovat, jak všechno, co od Syna Božího přijde, očišťujíce prožhaví duše, všechnu vinu, všechno nesprávné spálí, avšak dobré mocně posílí, viděl již kníže, jak vzniká na Zemi Říše Otce všech, v níž vládne jen mír a spravedlnost. Všude budou se z lidí stávat praví služebníci, kteří v Síle a radosti vystaví Svatou říši.

Brigitino cítění mířilo v lásce vstříc Tomu, jenž chtěl přijít. Lidé museli se přichystat, aby Jej důstojně přijali. Svatá Láska sestupovala dolů, pozemská láska musela se vytříbit a očistit, aby Jí směla jít vstříc.

„Musíme pro Syna Božího něco učinit!“ zvolalo děvče, přetékajíc tímto citem.

Rodiče překvapeně na ni pohlédli. Nebyli od ní na takové bezprostřední projevy přivyklí.

„Jak to myslíš, dcero?“ zeptal se otec přívětivě.

Brigita překonala znovu vyvstanuvší plachost, chytila se matčiny ruky a pravila váhavě:

„Myslela jsem, že pro Něj musíme postavit příbytek.“

„Příbytek?“ zeptal se Jestřáb s údivem. „Nikdy do naší říše přece nepřijde. K čemu tedy příbytek?“

„Matko!“ pravila Brigita prosebně. Byla si jista, že matka již chápe a dokáže propůjčit jejímu cítění lepších slov.

Meinin také opravdu pomohla.

„Brigita myslí, že když pak k nám bude v hojnosti proudit veliká Síla, musí být nějaká nádoba, která tuto Sílu přijme. Říkám to dobře, mé dítě?“

„Ano, matko, tak to myslím. Musíme vystavět posvátnou místnost, do níž budeme moci nechat přicházet Sílu. Vím, že Boží Syn také zde dole zůstane Bohem, třebaže, skloně se k nám, stane se člověkem. A jestliže je Bohem, potom není vázán na místo, po němž pozemsky kráčí. Může být také zároveň u nás, myslím Božsky, neviditelně, a přece citelně. A proto musí zde nalézt obydlí, až přijde.“

 

Byla to nejdelší řeč, jakou dívka kdy pronesla. Avšak oba rodiče cítili sílu, jež ji k tomu poháněla.

„Máš pravdu, Brigito,“ potvrdil otec. „Bylo by pěkné, kdybychom takový posvátný prostor vybudovali. Přemýšlejme, jak bychom jej měli uzpůsobit.“

Keltové - chrám„Vidím jej! Vidím jej!“ zajásaly obě ženy současně. A potom, vzájemně se doplňujíce, bez dechu střídavě oznamovaly to, co vyvstalo hmatatelně zřetelné před jejich duchovními zraky.

„Je vysoký a světlý. Je vzdušný a zářící. Drahocenné zlato pokrývá jeho zdi. Zdobí jej drahokamy. Stěny nemá tak silné a pevné jako jsou naše zdi. Znovu a znovu jsou přerušovány otvory. Vyhlíží to, jako by jen stromy z kamene nesly střechu. Mezi nimi není nic než jas a záře.

Vedou vzhůru stupně, široké, bílé stupně. Je zde obětní kámen, vysoký a zářící, na něm stojí drahocenná kouřová miska, ale nestoupá z ní kouř. Vlní se to v ní jako v prameni. Znějí tóny, nebeské zpěvy. Slyšíte je také?“

Poslední otázku vyslovila Meinin, jsouc zcela ve vytržení. Zářícíma očima pohlížela vzhůru, kde ještě stále zdála se vidět obraz svatyně. Téměř šeptem hovořila dále, zatímco dcera umlkla:

„On, Král nebes, vystupuje sám po těch stupních. Stojí u stolu Otce všech, On sám, Bůh. Všichni andělé se před Ním sklánějí, všichni světlí služebníci vrhají se k zemi v Jeho Svaté přítomnosti.

Pane, Králi nebes a všech světů, směla jsem Ti sloužit v tomto životě. Nedej tomu skončit. Dovol mi Ti sloužit znovu, až Tvá Svatá noha vkročí na Zemi, aby ji očistila a pozdvihla. V nejchudším lidském rouchu chci přijít, jen když Tobě smím sloužit. Nezavrhuj mne!“

 

Otec a dcera na sebe pohlédli. Hovořila o Božím Synu, jenž má již brzy přijít? Dozvěděla se, že ona musí odejít? Prosí, aby směla potom ještě jednou žít? Všechny tyto otázky vířily v těch dvou, jež ji milovali. Pohlédli na Meinin. Zbledla, zářící oči se zavřely. Jako znavená klesla do rozepjaté náruče dcery. Ve stejném okamžiku Brigita věděla, že pozemsky matku ztratila.

„Matko,“ zvolala tiše, „směla jsi jít vzhůru, poté, co jsi spatřila všechen ten jas, tu nebeskou nádheru?“

 

Seabhak ještě nechápal, že jej jeho žena opustila. Silnými pažemi zvedl družku svého života, aby ji odnesl na její lůžko. Tu stanul vedle něj Nuado.

„Jestřábe, buď silný,“ zněl jeho chvějící se hlas. „Tvoje žena stoupá vzhůru do výšin, po nichž její duch toužil. Kdo byl omilostněn vidět to, co dnes tvé ženě bylo ukázáno, ten nemůže již dále žít dole. Jeho touha by byla nesmírná. Její prosba nalezne splnění. Až Král nebes a všech světů vstoupí na Zemi, aby přinesl soud, bude ona smět být jednou z Jeho pozemských služebnic.

Ty nezůstaneš dlouho sám. Zavolej své syny nazpět, abys učil Kuimina vládnout jako ty. Brigita však ujme se dědictví po matce. Bude vidoucí a bude zvěstovat o Otci všech.“

 

V hlubokém zármutku uložil národ svou zesnulou kněžnu. Touha po navrátivší se domů vybělila Seabhakovi kadeře jako sníh, ale tón jeho hlasu byl klidný, jeho slova hovořila o díku a o víře. Užasle pohlížel lid na svého knížete, jenž také i v tomto prožívání byl příkladně vznešeným.

Zcela přirozeně vyplnila Brigita mezeru, jež vznikla Meinininým odchodem. Děvče naplňoval podivuhodný klid. Její spojení se světlými služebníky Otce všech bylo tak silné, že Brigita pouze vykonávala, co jí přikázali. Neměla žádného vlastního chtění, sotva nějaké vlastní myšlenky. Byla cele jen nástrojem.

Trvalo dlouho, než se vzdálení bratři vrátili. Již více než rok leželo tělo kněžny v zemi na jejím oblíbeném místě v zahradě. Překrásně kvetly květiny na tomto místě, jež bylo označeno malým prostým kamenem na způsob dolmenu.

Sice byli Kuimin a Fionn smutní, že již nenalezli matku, k níž vroucně přilnuli, avšak pobyt daleko od domova u obou domovská pouta poněkud uvolnil. Nesli to lehčeji, než se Seabhak obával.

Mnoho vypravovali mladí muži o všem, čemu se v cizině naučili a co viděli. Dobré i špatné vystupovalo střídavě z jejich vzpomínek, avšak Seabhak s nekonečným štěstím shlížel, že si oba uchovali svou čistotu, že dokázali dobře rozlišit mezi tím, co mohlo obstát před očima Otce všech, a tím, co rozséval Lug.

Také synové rozhlíželi se jasnýma očima kolem sebe. S uctivým obdivem shlíželi, jak se Brigita rozvinula. Nebyla jim již sestřičkou. Jedině věštkyni, kněžku, mohli v ní spatřovat.

„Náš otec je nejlepším knížetem, jakého kdy bylo,“ mínili o Seabhakovi, a Kuimin k tomu s povzdechem připojil: „Kéž mi služebníci Otce všech pomohou, abych se mu směl vyrovnat.“ -

Volání s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

Vážení čtenáři životopisu „Ze života Keltů“!

 

Nakladatelství Volání připravuje i tento krásný životopis ke knižnímu vydání. Proto uveřejněním dnešní části končíme s otiskováním našeho seriálu na stránkách ao-institutu a nabízíme Vám tímto možnost si již nyní tuto knihu objednat.

Životopis dále nabízí výhled do časů pozemského života Syna Božího, Ježíše, ze zcela jiného pohledu, než jaký je dnes všeobecně znám. Zároveň poutavě vypráví o tom, jaký vliv mělo toto mocné Světelné dění na keltský národ, který jej skrze své duchovní otevření směl být účasten.

Kniha bude k dostání koncem května až začátkem června.

Předběžná cena je 340,- Kč

 

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“