ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“

www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha- úvod
10/2006

  

Putování na cestě lidského ducha

Úvod

Na jaké úrovni procitá vlastní život člověka? Je člověk výtvorem evoluce v přírodě se živelně vyvíjejících organismů, nebo je jeho vlastním základem duchovní podstata, svojí druhovostí vycházející z míst, jež se nacházejí vysoko nad zdejší hmotou?

Je jádrem vědomého života člověka nervový impuls buňky, nebo to jsou citové vjemy, pocházející z hmotně nedosažitelného duchovního světa?

Mnoho záznamů z dávných věků i nedávných poznatků badatelů na této Zemi potvrzuje, že inteligence člověka má svůj původ právě v duchovní podstatě našeho nitra. Mnohé nauky poznaly již správně, že člověk není jen obyvatelem zdejšího vesmíru, ale že jeho východisko se nachází výše. Hovoří se tak o východisku ducha člověka na nejnižším okraji „sedmého nebe“, hovoří se o putování přes „duhový oblouk“, spojující nebe a zemi. Nejblíže skutečnosti jsou obrazy, popisující východisko člověka v zahradách nejspodnější části duchovního Ráje. Zde přebývají ještě nevědomé jiskry lidských duchů, nacházející se ve stavu ještě úplné neznalosti svého já. Sem, k těmto místům, přilétají také trvale nádherné, posilující myšlenky všech bytostí, jež ve svém získaném vědomí shlíží k mlhavým pásům nevědomých duchovních jisker, s touhou umožnit jim procitnutí k činorodému životu. Tyto myšlenky prožhavují svými city mlžné pásy ještě tiše dřímajících jisker a vyvolávají v nich stále silnější živoucí tlak k procitnutí.

Procitnutí, jež je pak současně nastoupením cesty vývoje těchto duchovních jisker.

V následujících kapitolách vám budeme rádi přibližovat postupný vývoj duchovních jisker - lidských zárodků na jejich cestě za plnou zralostí a dokonalostí ve svém druhu. Cesta jejich vývoje se tedy započíná vysoko nad úrovněmi hmoty, netušeně vzdáleně nad zdejším vesmírem.

 ©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

[Facebook]   [Twitter]   [Linkuj.cz]

 

 

 

 

www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty I.     ( 1 )
10/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty I.

 

Nádherným, slovy jen těžko popsatelným, je  místo, jež nachází se na hranici duchovní části Stvoření, na její spodní hranici, k  níž připojuje se následně pás čistě bytostného, jako první kruh později stvořeného oddílu. Toto místo jest oblastí samého počátku cesty lidsky duchovních zárodků.

Osvěžující a posilující modř prostupuje celým tímto místem a obsahujíce všechny odstíny působí podobně, jako se nám jeví pozemské nebe s jeho všemi barvami. Je jen potřebné přidati více na průzračnosti a větší zářivosti, aby zmíněný obraz blížil se alespoň z části skutečné jemnosti této oblasti.

Také stejně tak, jako na pozemském nebi i zde kupí se a plují překrásně bělostná oblaka, jimiž prozařuje mírné, zlatavé světlo proudící ze zářících výšin.

Taková je sféra prvotního formování zárodků lidského ducha. Vším prostupuje dech posvátné krásy a také celým prostorem pronikají pohádkově vznešené tóny. Pozemské nebe jest ve skutečnosti ve hmotnostech každému z lidí trvalou připomínkou jeho domovského východiska. Hrubohmotné uspořádání oblohy, v  jakémkoliv nám známém denním okamžiku, je milostiplným darem Stvořitelovým, jenž vede toho, kdo  po tom zatouží, k  upomenutí se na svůj skutečný původ a tím také i pravý cíl svého bytí. Vůbec celé pozemské uspořádání jest vlastně od začátku až do konce  prostoupeno hrubohmotně zformovanými obrazy již před tím stvořených světů, jež mají pozemskému člověku připomínat jeho původ a cíl, který je v základě duchovního druhu.

Zmíněná oblaka, v oblasti zrodu lidského ducha, nejsou však shluky skládajícími se z  vodních par, jako je tomu na zemi, nýbrž jejich obsah jest čistě duchovního druhu. Tato oblaka shromažďují a zhušťují v sobě mimo jiného také právě, jako poslední díl sraženinu duchovně bytostného druhu, který nebyl schopen vyvinout v sobě dostatek síly k vědomému procitnutí ve vyšších praduchovních sférách. Tlakem, jenž mocně prostupuje úrovněmi prvotního Stvoření, bylo toto duchovně bytostné zformováno v plující oblaka sraženiny, která chovají v sobě i  přes nedostatek síly k vlastnímu projevu, vroucí touhu po samostatném působení ve Stvoření. A tato sraženina jest zmíněným prochvívajícím tlakem vyhnanou až na samotný okraj, kde obstojí nakonec jen v podobě nevědomých, dřímajících a teprve se prožhavujících zárodků ducha.

Působením ze Světla pomocí živoucích, tvůrčích myšlenek prastvořených a stvořených, je tato touha po vlastním sebe vědomém působení pro Světlo v zárodcích stále silněji podněcována, až k neutichajícímu nutkání a puzení k vytouženému probuzení. Zmíněná sraženina získává stále více na zhuštění neboť všechno probuzelejší a silnější magneticky přitahuje ostatní okolí a nakonec tak samo nutně získává na stále živoucnějším pohybu. Myšlenky a  působení všeho praduchovního pronikají trvale těmito mlhovinami, vyvolávajíce pohyb, šumění a mocné znění. Zároveň však ten samý tlak myšlenek vysokého duchovního života vytlačuje tyto sraženiny až k  samému okraji prvotního Stvoření, k hranici, kde mohou se ještě udržet, aniž by se opětne rozplynuly v závanech žhavých vln duchovního proudu.

Tím takováto sraženina získává sama na stále se zrychlujícím pohybu a to  až  téměř ke stupni vření, podobně, jako je tomu u páry. Usměrňováním k tomu určenými bytostmi, které ošetřují tyto kupící se sraženiny, formují se tak prvotní duchovní zárodky, které stále sílí a stávají se zřetelnějšími. Možno toto dění přirovnat k obrazu, kdy v raní nebo večerní mlze v údolí řek pozorujeme  množící se  reje svatojánských světélek. Představte si to jako děj, jenž táhne se v nekončícím pásu mlhovinového závoje.

Bytosti a strážci, jež zde pracují, nesou v sobě rysy mnohonásobně zušlechtěného pozemského mateřského pudu, zároveň však také neústupné, vychovávající přísnosti. Těmito mlhovinami prochází tak lehkými kroky ženské bytosti a něžně pečujícími doteky svých rukou posilují ještě slabé, teprve se prožhavující seménka zárodků. Současně jsou zde bytosti jiného, mužského i ženského druhu, jež připomínají vzhledem nejlépe antické postavy,  mající na sobě zářivou lesknoucí se zbroj. Tyto vznešené bytosti, vyzbrojeny světlými kopími, je-li to potřeba, zasahují ve své práci, přísně, aby vše třídily, oddělovaly. Ostrými špicemi kopí pronikají mlhovinou  tam, kde hrozí, že pohyb stal by se línějším, aby přivedli jej opět k vyššímu zachvívání. Pod jejich přísným a  neústupným zásahem formuje se veškerý duchovní život, nevědomě zde ještě bloudící, k probuzeným živoucím seménkům. Také postrčeno tímto světlým kopím, mnohé seménko rozzáří se ihned jasným svitem, aby mohlo urychleně dozrát ke svému dalšímu vývoji.

Jest přenádhernou úrovní tento pás plujících oblačných mlhovin na zlatě modré klenbě nebeských výšin.

Oblaka plynou v tiché posvátnosti se stále prožhavenějšími duchovními jiskérkami, až na samotný okraj prvotního Stvoření. Zde jest, od počátku, kdy poprvé započalo toto proudění duchovního do pozdějšího Stvoření na cestu za uzráváním, vytvořen přechod k pronikání, k tomu připravených duchovních zárodků dolů do sféry, která je pokračováním a zárověn počátkem pozdějšího vzniklého Stvoření. Jedná se již o čistě bytostnou sféru, v níž vše duchovní jest jen dočasně hoštěným.

I zde pobývající a pracující bytosti, jichž jsou v této úrovni rovněž nespočetné zástupy,  slouží za všech okolností jedině Pravěčné Vůli Stvořitele. Touto úrovní prochvívá od prvopočátku, až k  jejímu spodnímu okraji, bezvýhradné pracování a splňování v radostné službě tvořivého působení.

Tak, jako i bytosti v prvotním Stvoření i tyto jsou opět všechny bez výjimky přenádherného vzhledu a forem. Světlo, které proniká touto sférou, jest stále ještě nejzářivějším na svém počátku veškerého pozdějšího Stvoření. V místech, která byla moudře určena k pronikání duchovních zárodků do pozdějšího Stvoření, na zmíněnou cestu k získání vlastního vědomí, jest vytvořen také i z bytostné strany pozdějšího Stvoření pruh jemné, průzračně oblačné mlhoviny.

Mezi těmito dvěma sférami, tedy  sférou prvotního prastvoření a sférou pozdějšího stvoření vzniká nedohledný pás přechodu pro duchovní zárodky. V obraze můžete si opět vyvolat pozemské zformování mračen a mlh, které plují ve vrstvách nad sebou, aniž by se snad dotýkaly. Ve skutečnosti táhne se tato sféra přechodu duchovních zárodků, velikostí přesahující celé hmotné světy, v šíři vždy od obzoru k obzoru ,opisujíc na této úrovni mocný kruh.

Přes nádheru a průzračnost jest oblast zmíněné bytostné sféry zcela jiného druhu než pás duchovní, ukončující hranici prvotního Stvoření. Tato rozdílnost vyvolává tak, přes zde působící magnetickou přitažlivost, která drží celé pozdější stvoření, prostor netušené vzdálenosti.

To způsobuje, že k překonání mezi oblaky na hranici prvotního Stvoření a mlhovinou na straně bytostného, musí vyvinout zárodky, v okamžiku své zralosti, potřebnou sílu, jež spočívá právě v ještě nevědomém prvotním rozhodnutí. Toto rozhodnutí jest vyvrcholením a dozráním v této oblasti, také i ukončením předchozího prožhavování, do té doby ještě nepřipraveného duchovního života na půdě prvotního Stvoření.

Jest to možné přirovnat tomu jako když se malé dítě bezděčně rozhodne, úplně po prvé ve svém životě, ke skoku ze zídky, či skoku do neznámé vody. Bytosti, které jsou zde přítomny, právě v této chvíli, jsou pochopitelně nápomocny, aby vše probíhalo v největší ochraně. Přesto však i zde je čas od času potřeba jejich zásahu. Některé zárodky musí být ve své nedočkavosti pozdrženy, pro  vyčkání správného okamžiku, a naopak vůči některým musí být použito právě špičky kopí, aby duchovní zárodek opustil včas, ve správné zralosti, sféru prvotního Stvoření. Tak miliardy jemných světélek vylétávají z oparu praduchovních oblak, aby klesaly do něžné mlhoviny bytostného oddílu, kde je o ně ihned postaráno dále, dalšími, k tomu určenými bytostmi. Jest to živoucí dění, plné nadzemské harmonie. Přitom probíhá mezi těmito dvěma jinorodými úrovněmi proudění, které je možno také v hrubém přirovnání přiblížit k vytváření atmosferického napětí.

Stejně tak, jako na zemi mezi oblohou a půdou vzniká neviditelné vzduchové napětí, jež zformuje se následně vybitím v podobě blesku, tak i zde na této úrovni zářivého Světla, co chvíli vylétají shora dolů mocné blesky, které jsou ve skutečnosti zformovaným pronikáním silného duchovního působení do jinorodého bytostného. Tyto blesky však v těchto úrovních nikdy nezpůsobují škody, nýbrž přináší vždy jedině posílení a občerstvení zdejším oblastem, kde přechází probuzené duchovní zárodky a vnikají do pozdějšího Stvoření. Také svou silou napomáhají a  strhávají tyto výboje silněji, dolů se snášející jiskry zárodků. Tento děj jest nepřetržitým aktem Boží Lásky, kdy je umožněno i nejslabší duchovní sraženině vytrysknout na cestu k vlastnímu uvědomění.

Pro splnění této touhy, která dříme, uložena v těchto sraženinách, shlukujících se stále znovu a znovu na vnější hranici Prvotního stvoření, vznikla také, jako nejvyšší milost Stvořitele přístavba, celého pozdějšího Stvoření, s rozsáhlými úrovněmi, v nichž vše je v každém okamžiku připraveno pomáhat a vést lidsky duchovní zárodky k jejich zesílení a uvědomění.

Nekonečné zástupy duchovních zárodků proputovaly dosud ve své touze po sebeuvědomění uvedený přechod mezi prvotním stvořením a bytostným a další miliardy a biliony dřímají ještě, jako nevědomá seménka obsažena v pohádkově zformovaných oblacích nejnižší části Praduchovního Stvoření. Jest to světlý proud, tryskající jako z  nevyčerpatelného zřídla vzniku života dolů, do tíže hmoty, odkud má vycházet opět vzhůru, jako zesílené, plně vědomé, uzrálé, k nekončícímu životu v jásavé radosti, ve Stvoření Páně.

Každý, kdo od dnešního dne pohlédne po poznání výše uvedeného vzhůru k nebi, měl by si uvědomit nekonečnou milost a Lásku, z níž směl on sám na svojí prosbu vzniknout a z níž smí žít a vyvíjet se, jako lidské duchovní dítě Stvoření.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 
 

 

www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty II.     ( 2 )
10/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty II.

 

V předchozí části bylo hovořeno o samotném počátku vyvinutí duchovních zárodků na nejspodnější hranici prvotního Stvoření. Dnes má být přiblížena další cesta vytrysknuvších zárodků, které snesly se postupně, jako něžné jiskérky, do mlhoviny bytostného oddílu, jenž se nalézá na vrcholu pozdějšího stvoření. Čtenář nebo posluchač musí se snažit vytvářet si obrazy pro správné spoluputování slovem vykreslenými sférami. Není nic platno, jestliže by se kdo snažil zapamatovat si snad posloupnost jednotlivých úrovní či zmiňovaných výrazů a forem. Přes nejlepší snahu zůstávalo by mu v rukou jen prázdné schéma poznatků bez života, z něhož nemůže míti jeho duch, ke kterému právě je v  popisování obrazů hovořeno, žádného užitku. Tím ztrácí se i občerstvení a  osvěžující poznání vzdálených výšin, které jest právě tím nejdůležitějším pro vlastní probuzení ducha ke vzchopení se na cestě Stvořením.

Snažte se proto vše popisované sestavovat si do obrazů, k nimž musíte přidávat ze sebe to nejkrásnější a nejnádhernější, co dovedete ve svém nitru vyvolat k životu. Pak se snad alespoň někteří čtenáři částečně přiblíží skutečnému životu, jenž v  přirozené vlastní nádheře odvíjí se a plyne v těchto vysoko ležících úrovních Stvoření.

Jestliže se pokusíte o to, co bylo vám řečeno, pak zcela jistě vidíte nyní opět před sebou pás tiše plynoucí mlhoviny. Ponoříte-li se nyní do tohoto mlhovinového oparu, pak začne vám před zrakem vystupovat zřetelněji zdejší život, který se v  této úrovni v nejživějším prolínání odvíjí. Tu vidíme právě zapadnouti do mlhoviny jednu jiskérku duchovního zárodku. Budeme tedy tento zárodek sledovat na jeho pokračujícím vývoji v této sféře bytostného působení. Shora viděno, jiskra zapadla do oparu bytostného a zčásti se nám tak ztratila. Ve skutečnosti však sotva dotkl se zárodek jinorodosti bytostné látky, kterou vnímali jsme jako mlhovinová oblaka, byl uchopen jednou z mnoha něžných bytostí, které se zde vznáší, podobny pečujícím vílám. Tyto bytosti přenádherného ženského zjevu pohybují se mlhovinami pomocí dokonale narostlých křídel. V této úrovni náleží takováto křídla zcela samočinně ke všemu životu, jež pochází z vysokého bytostného druhu. Tento rys táhne se, jako zákon, celým Stvořením od počátku. Vše, co náleží k bytostnému druhu oddaně sloužícímu jen Boží Vůli, nese jako výraz této věrné služby narostlá křídla, přestože jinak jsou tyto bytosti vzhledem podobny velmi blízce lidskému duchovnímu druhu. Ihned, jak uchopí tyto vznášející se víly zárodek, přidají k němu část látky z okolního bytostného druhu. Tato látka jest nesmírně jemného stupně, přesto však svou jinorodostí jeví se jako vnější cizí ovinutí původního duchovního jádra zárodku. Ve chvíli, kdy první záhal přilne k zárodku, či lépe jej obklopí, stane se něco zvláštního. Přestože zárodek jeví se na pohled stále ještě jako světélkující shluk, v okamžiku, kdy dotkl se jej závoj bytostného druhu, tu tato látka ovinutá okolo původního jádra, získala ihned formu schouleného spícího dítěte. Převedeno do pozemských pojmů, jest to, jako kdyby živoucí světélko bylo uvězněno ve sklovitém obalu, jenž se na povrchu okamžitě zformoval podle před tím neviditelného tvaru. Tento děj jest přirozeným a je dán právě duchovním druhem lidského zárodku. Vše ve Stvoření, co obsahuje v sobě předpoklad schopnosti vlastního sebevědomého života, nese v sobě již od začátku neviditelný předobraz, jenž magnetickým přitahováním jinorodých - hutnějších látek nabývá stále výraznějších forem. Zárodek lidského ducha nese v sobě také ihned, ve chvíli určitého stupně prožhavení, jež ovšem ještě daleko předchází všemu vědomějšímu vývoji, předobraz formy lidského druhu. To jest zákonitým dějem, jenž projevuje se na všech stupních celého Stvoření. Každý vzniklý počátek ve Stvoření nese v sobě již předpoklady k vývoji, a to až k dosažení dokonalé formy, vyvíjející se na všech stupních, jimiž posléze postupně prochází. Také v praduchovnu byl tento děj základem pro vznikání všeho stvořeného. Tvůrčí Duch Božího záření ve chvíli, kdy pronikl za hranice do té doby uzavřené Božské sféry, vytvořil tak ihned prostor Stvoření se všemi formami a bytostmi. V bezprostřednosti Božské tvůrčí síly vznikly všechny tyto formy a ihned ve své dokonalosti okamžitě staly se plně vědomě dokonalými, prozářenými duchovními formami. Čím jest však vše dále od Živoucího Zdroje Božské Síly, tu formování a zrání k dokonalosti stává se pomalejším. Přesto však nese vše již ve svém prvopočátku v rámci svého druhu předpoklad, jenž obsahuje ve vývoji všechny stupně, vedoucí nakonec k  dokonalému zformování druhu až do těch nejmenších maličkostí. Podobně jest tomu i u hrubohmotných zárodků, dřímajících ve vejci či v lůně matky. Také tyto hrubohmotné zárodky těl nesou v sobě již od prvopočátku výslednou stavbu dospělého těla. Je nasnadě, že v hrubohmotném může být vývoj ovlivněn dodatečně zvenčí, to znamená, může být toto tělo poškozeno či zcela zastaveno ve vývoji, ještě než dozraje ke své dospělosti. V duchovní úrovni nepadá však něco takového vůbec v úvahu. Zde pobývající život není zatížen vinou a také zde nepanují v žádném případě sklony ke způsobování škody druhým tvorům tak, jako je tomu na zemi a také ještě v ostatních částech hrubohmotného vesmíru, kde všude pobývají dosud temní duchové, kteří obtížili se vinou a navazují stále ještě k této vině nová a nová vlákna při nových křivdách v překračování zákonů Stvoření vůči zde pobývajícím spolubližním.

V čistě bytostné úrovni Stvoření nepadá v úvahu zmíněné způsobování křivd, neboť zdejší život ve své blízkosti Světlu zná jen tvůrčí činorodost pro posilování a  ochraňování všeho ostatního.

Tak můžeme se opět vrátit k okamžiku, kdy látka bytostného druhu, sotva že ovinula jádro duchovního zárodku, vzala na sebe jemně vyzařující, teprve se formující podobu lidského dítěte.

Víly, které mají na starosti toto prvotní ovinutí duchovního zárodku, poté, co jej takto vybaví, předávají zárodek dále, do nových, již nachystaných rukou, které přenáší zárodek opět níže, do hutnějšího a vláčnějšího prostředí bytostné sféry. Všude zde vládne činorodý, řádně probíhající život, a nade vším, nade všemi vodami a krajinami, zní působivý zpěv víl, jenž nese v sobě posílení duchovním zárodkům na jejich další cestu.

Přenádherný jímavý zpěv již tolikráte se také rozezněl mnohému člověku v tiché ozvěně, jestliže se kdy tento otevřel vzdálené měkké vzpomínce na nadzemské sféry svého zrození. Domov! Touha po vzdáleném míruplném domově, až k tesknosti rozlévá se nutně v duši člověka, jestliže je schopen ještě vnímat zpěv těchto Světlem proniknutých sfér bytostné úrovně. Tak ještě do nedávných dob hovořilo se mezi lidmi o sférách, v nichž sídlí víly, spřádající osudy lidí. Ona bytostná úroveň jest vskutku tímto místem. Jemný zpěv víl není však sám o sobě formováním osudu další cesty lidského zárodku. Jest tomu jinak. Víly, jež zde pobývají, ve svém zpěvu promlouvají k duchovním zárodkům o vznešených cílech a schopnostech. Tu čas od času některý z lidí vzpomene si na tu část, která se snad právě jeho silněji dotkla a vyvolala v něm hluboký otisk. Zárodek, jenž sám ještě není schopen projevovat se, nýbrž jest stále ještě i na tomto úseku cesty v  bytostném dřímajícím, jest však již schopen z části, jako ve spánku, vnímat své okolí. Tu se stává, že dotkne-li se ho některá z příkladných ctností, o nichž víly zpívají, silněji, pak tato vlastnost při vstupu zárodku do nejnižší úrovně jemnohmotné říše, kde v probuzení se k vědomému rozhodování začne toužit po ochutnávání vlastního života, způsobí, že tento ideál ovlivní jej natolik, že zatouží rozvinout na prvním místě právě tyto - zpěvem víl přiblížené vlastnosti.

Nutno dodat, že takovýchto ovlivnění jest směrem dolů, na cestě do hmotnosti, s  každou úrovní stále více. Přesto však, podrží-li si kdo jako základ úsilí některou z ctnostných vlastností, o nichž jest zpíváno bytostnými vílami, pak zcela jistě povede ho rozvíjení takové vlastnosti vzhůru k výšinám mnohem silněji a  rychleji, podobno světlému záchrannému lanu. Mnozí lidé, kteří směli nahlédnout jen část této nádherné sféry, vysvětlili si popsaný děj jako obdarovávající a  zároveň nezvratné určení na cestě osudu. Skutečnost jest však jiná. Víly svým působením chovají se vůči všem zárodkům vždy více méně podobně, jsouce tak jen inspirujícími pro jejich další cestu.

Pomineme-li výjimky v tom čas od času vystupující, pak všechny zárodky jsou obdarovávány stejnou měrou. Jest jedině na člověku samotném, zda schopnosti a vlastnosti ducha, rovnající se zmiňovaným ctnostem, v sobě probudí a přivede nakonec k  rozkvětu vlastního, zralého působení.

Nyní zpět:

Zárodek ducha, který přijal od víl první úrovně v bytostném první záhal bytostného druhu, opět podoben světlému bodu v mlhovině, snáší se tedy do nové, ještě méně prostupnější mlhovinové úrovně. Druhá úroveň této sféry bytostného jest místem, kde zárodky opět obdrží další záhal. Tento záhal nese však v sobě, jako dar, ještě něco navíc.

Tímto darem je předobraz květiny, která je tak úzce spojena se zárodkem i následně v  říši jemnohmotnosti.

Děj se odvíjí takto:

Zatímco na první úrovni bytostného obdrží duchovní zárodek záhal, jenž umožňuje mu vůbec vstoupení do bytostné úrovně, spolu s druhým záhalem má, jako dar, ještě určité vybavení pro následný vstup do jemnohmotné říše Stvoření. Část tohoto záhalu poslouží pak pečovatelkám v jemnohmotném, aby tak tuto látku vyžily, aniž by však došlo k oddělení. Díl tohoto záhalu je vložen do půdy jemnohmotné zahrady. Podoben seménku, tento záhal, starostlivě opečován, posléze vzklíčí, a  nakonec vyroste z něho květina, která přesně odpovídá bytostnému předobrazu, jenž byl darován zárodku na druhé úrovni. Vše je přesně rozdělováno a  označováno. Tak zárodek, jenž přechází do jemnohmotné úrovně, jest poslán do té části rozlehlé zahrady, kde vzchází druh jemu přidělené květiny. Bytosti, jež zde pracují, poznají to vždy jistě, bez zaváhání, neboť zárodek, jenž, jak víme, nese již z části podobu spícího dítěte, drží v ručkách nevědomě, jako dar, bytostnou podobu své květiny.

Mezi druhou úrovní bytostné říše a jemnohmotnou zahradou duší jest však k překlenutí ještě nesmírná dálka. Světlé louky dokonalé krásy lemují v nových a nových podobách tuto cestu. Bublají a zurčí zde potůčky a studánky, zvoucí k zastavení a občerstvení. Mohutné, v pozemském světě neznámé stromy sklánějí k zemi své převislé koruny, z nichž visí nádherné jemně růžové květy anebo jsou obtíženy velikými šťavnatými plody, podobnými broskvím. Plochy nádherných průzračných vod odráží všechnu tuto krásu na své hladině.

A touto úrovní, jež propojuje bytostnou úroveň s úrovní z křišťálově čisté, jemné hmoty, putují, za pomoci zde žijících a pobývajících tvorů, duchovní zárodky stále blíže ke hmotným světům, jsouce k tomu hnány nevědomou touhou po vlastním životě.

Na této úrovni přechodu setkáme se hned s několika zvláštnostmi. O některých také lidé z části vědí a vypráví si o nich, ve svém upamatování, zkazky a pohádky, které vyvolávají, žel, dnes často u většiny dojem, že vše je vymyšleno, pocházejíce tak jen z fantasie lidí.

Pomineme-li však nesmyslné názory neskutečných fantasií, pak nalezneme zde, v těchto pohádkách a bájích, mnohé, co více méně odpovídá skutečnosti této úrovně přechodu mezi bytostnou sférou a sférou jemné hmoty.

Za prvé zde zcela samozřejmě nalezneme mezi vědomě pomáhajícími bytostmi také zvířata. Nikoliv však zvířata na stejné úrovni, jako je známe na zemi, nýbrž zcela vědomá a tím více zralejší zvířata, než jaká nalézáme v přírodě. Vědomost neznamená však něco podobného, jako když vycvičí se domácí zvíře. Třebaže chvilku dosáhneme i zde na zemi poměrně značného úspěchu, má-li zvíře k tomu potřebné předpoklady a schopnosti, přesto je v tom zásadní rozdíl. Vědomostí v  úrovni bytostného nutno nazývat schopnost uvažování a zčásti také i rozhodování.

Tak nalezneme zde skutečnost, která v obraze jeví se jako spolupráce bytostí s  lidskými formami a bytostí se zvířecími formami. Přes počáteční překvapení nahlédne každý pozorovatel ihned harmonii a nádhernou činorodost ve spolupráci, která zde panuje.

Pojďme se podívat blíže. Sotva, že víly zavinuly bytostné zárodky do látky druhého oddílu bytostného, který mimochodem jeví se podobný zavinutí malých dětí, jak je známe i zde na zemi, tu jest zavoláno směrem k nedaleko se brodícím překrásným plameňákům s lesklými perutěmi.

Jeden z dosud se zde procházejících ptáků ihned na zavolání oddělí se od skupinky a  královsky vznešenou chůzí přiblíží se k místům, kde ve velikých listech květin odpočívají nachystané, bdělými strážci hlídané, ovinuté zárodky. S jistotou a  samozřejmostí uchopí tento nádherný pták do dlouhého zobáku pruh látky a vznese se do výše.

Zakrouží nad místem a odlétá zcela určitým směrem. Se zárodkem letí pak tito ptáci, podobní jednou rudě žhnoucímu plameňáku, či podruhé bělostné volavce, do vzdálených nížin, do míst, kde nachází se první pás jemnohmotné úrovně.

S důstojnou tichostí věrných služebníků vrací se pak v celých hejnech zpět, aby posléze, co si odpočinou, znovu vzlétly k další cestě.

Na jiném místě pak jsou zase ukládány pečlivě zaopatřené zárodky do košíků spletených z proutí a velikých listů a jsouce položeny na místě míruplného zákoutí tůňky na hladinu, připlouvají sem ihned stříbrozlaté rybky, které svými pohyby vedou košík se zárodkem do proudu, jenž stéká loukami do údolí, kde začíná se přechod do jemnohmotnosti.

Ještě mnoho jest způsobů putování duchovních zárodků touto úrovní přechodu mezi bytostným a jemnohmotným oddílem Stvoření. V základě však vše zde se odvíjející je možné nazvat pohádkově krásným a z pozemského hlediska nadpřirozeným. Tato úroveň jest opravdu také zdrojem mnohých pohádek a bájí, jež se ještě i dnes občas mezi lidmi čtou nebo vypráví.

Jest však smutné a bolestné pro každého vidoucího člověka, když slyší o tom, že mnohé, co je čerpáno právě z těchto nádherných míst, odsouvají lidé z největší části do světa fantasie a neskutečností. Přitom každý z lidí zcela jistě v  těchto úrovních, v čase svého probuzení se k životu, pobýval. Mělo by to vést alespoň někoho k zamyšlení a hlubšímu poznání velikosti Stvoření, tohoto milostiplného Díla Stvořitelova, jestliže smí slyšet něco blíže o těchto sférách zářivého Světla, které jsou skutečnými a opravdovými, stejně, jako se pozemským lidem jeví tento hmatatelný, hrubohmotný pozemský svět.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty III.     ( 3 )
10/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty III.

 

Jemnohmotnost! Zářivá úroveň přenádherných niv, zalitá míruplnými paprsky Světla. Světla, které zdá se být tak blízko, téměř na dosah, pro veškerý život zde pobývající. Krajiny a stavby této úrovně jsou ve své dokonalé nádheře trvalým zdrojem pro všechny pozemské umělce a architekty.

V pásu nejvyšší úrovně této jemnohmotné sféry leží pak právě světlé zahrady probouzejících se zárodků ducha. Jest to, jako kdyby návštěvník procházel vždy novými a novými částmi nekončícího zahradnictví. Nové a nové druhy květin, zde na zemi zcela neznámé, ať již v tvarech či v celkovém uspořádání, vynořují se před očima návštěvníka.

Jsou zde celé pásy druhů rostlin pečlivě rozdělených podle barev tak, aby se vzájemně doplňovaly a spolu vytvářely nádherné souznění v tónech a formách.

Květiny těchto oddělení nás nyní zajímají nejvíce. V kalíšcích poupat, lépe řečeno ve spojení s nimi světlou nitkou, dřímají duchovní zárodky, dozrávajíce tak konečně ke svému vědomému probuzení.

Čtenáři předchozí kapitoly vědí, že část druhého záhalu z bytostného ovinutí zárodku použily zde pracující pěstounky k zasazení do kypré, jemnohmotné půdy.

Poté, co bytostný záhal v půdě zdomácní, začne ze země vyrůstat stonek květiny. Tak, jako je i v pozemských podmínkách vždy určen druhem vzhled květiny, tak i zde nevědomé záření zárodku lidského ducha, spojeno s tímto záhalem, vede k životu přesně takový druh a formu, jaká je bytostně vlastní zárodku.

Vše jest přesně dáno již dopředu. A to již v prvopočátku, kdy pronikal zárodek z  duchovního do bytostného. Jak již bylo zmíněno, druhů a tvarů květin jest bezpočet. Každá květina svým vzhledem a barvou vyjadřuje vždy s jistotou odlišnost od ostatních, ve schopnostech a předpokladech, jež jsou uloženy v  každém zárodku. Tyto schopnosti a předpoklady jsou vytvářeny právě posilováním praduchovních myšlenek, které pronikají dřímající sraženinou v prvotním Stvoření. V té chvíli se již také odlišují schopnosti a vlastnosti, které jsou přitaženy oddělujícími se nedočkavějšími, aktivními a více bytostně duchovnějšími, či jinak, zdrženlivějšími duchovními seménky.

Tak jest vše uspořádáno a nachystáno, aby se na cestě zárodků Stvořením vždy na místě k  tomu určeném rozvinuly k plnosti přesně ty předpoklady, které byly dosud jako dřímající uloženy hluboko v zárodcích.

Nyní zpět:

Opečovávány a zalévány, rostou tyto nekončící záhony květin rychle ke zralosti, kdy nasazené poupě květiny nakonec dozraje k rozpuku.

Zde musíme se na chvíli zastavit. Spolu s tím, jak se z látky bytostného záhalu ve spojení s úrodností jemnohmotné vrstvy vyformovala květina, jež usiluje ke zralosti, již v těch chvílích započaly jemné bytostné ruce tkát zářivou formu tělíčka duchovního zárodku.

Společně s tímto průsvitně bytostným předobrazem v hutnější vrstvě, uvnitř vyvíjejícího se poupěte, započaly opět jiné zručné ruce formovat to samé tělíčko také na jemnohmotné úrovni.

Shodně s  tím, jak postupovala tato práce na všech těchto úrovních, dozrála také i  samotná rostlina. Přesně ve chvíli, kdy otevře se květ rostliny, jest vše nachystáno! Tak spolu s lupnutím poupěte leží v něm již v té chvíli zárodek, jenž tiše vklouzl skrze cestu jemně bytostné a v zápětí trochu hutněji bytostné schránky až do tělíčka v jemnohmotném vyformování.

Jestliže budeme stát v této chvíli probuzení duchovního zárodku v nejhutnějším oddílu, dá-li se zde hovořit v této průzračné zářivé úrovni o hutnosti, tak před našima očima spolu s rozpukem poupěte spatříme zároveň zrození jemného, pěkně zformovaného dětského tělíčka, v němž je v nitru uložen a našemu zraku hutností jemnohmotnosti skryt vlastní zárodek, vlastní duchovní jádro. Je to něco přenádherného, tisíckráte nádhernější, srovnáme-li to s pozemským zrozením dětí.

Tak, jako pozemská matka jest v tu chvíli prodchnuta nejvřelejšími city k dítěti, také i pěstounky, pečující o květiny v těchto jemnohmotných zahradách jsou dojmuty s každým novým rozpukem poupěte květiny.

Sotva se zárodky zrozené do jemnohmotného světa probudí k vědomí, je jim věnována největší péče. Zní zde něžný zpěv, stejně tak, jako v předchozích úrovních; spanilé pěstounky usmívají se na rozkoukávající se duchovní děti a láskyplně k  nim hovoří povzbuzující a posilující slova.

Sotva co si odpočinou a zotaví se, jsou zárodky opatrně vyjmuty z poupat a odneseny do vzdálených zahrad. Zde nejsou již květiny, v nichž rodí se zárodky ke svému vědomí ve hmotnostech, nýbrž jsou zde rozlehlé zahrady podobné nádherným zámeckým parkům. Děti jsou ukládány do postýlek ve vzdušných besídkách, kterých je zde nespočet nejrůznějších tvarů a forem.

Nádherným, světlem zalitým jest toto místo jemné hmotnosti, kde probuzené duchovní děti odpočívají po svém zrození, dříve, než vydají se na svojí další cestu hmotnostmi.

Obklopeny květinami a povznášejícími výjevy krajin a staveb, leží zde ještě po nějakou dobu, než jsou zcela schopny dalšího vývoje.

Tento vývoj přihlásí se záhy u každého z dětí. Je něčím zvláštním prosycena tato část zahrad. Do těchto míst doléhají, byť jen slabě, přesto však vábivě, zvuky a  tóny nejrozličnějšího druhu.

 Tu takový jeden tón dolehl k dosud ještě jen bezděčně v postýlce ležícímu dítěti. Náhle změnil se výraz dítěte a spokojený úsměv změnil se náhle v pozorné a toužebné naslouchání. Na první pohled slabý tón oslovil tiše ležící dítě a stále silněji jej přitahuje. Jen malou chvilku ještě dítě v tichosti naslouchá a pak, náhle zcela poprvé, překvapeno samo sebou, vydá ze sebe první zvuk.

A po chvilce ticha znovu. A již je zde u jeho postýlky krásná, vznešená paní, která vezme dítě do náruče a kráčí s ním ven ze zahrad. Tiše k dítěti hovoří konejšivým hlasem. Mezitím sestupuje po širokých schodech stále více dolů, až zastaví se u zlatavé brány. Zde je již očekávána bytostným služebníkem, jehož je možné popsat jako nevelkého mužíčka se zvrásnělým obličejem, v němž odráží se hloubka vědění a moudrosti.

Mužíček převezme si dítě do náruče a vzápětí zmizí nám z očí v jemné mlze, která jako opar lehce se převaluje venku, hned za bránou.

Paní ještě chvíli postojí a s vědoucím zrakem dívá se do dáli za dítětem, které bylo právě přeneseno do míst jemnohmotných úrovní, ze kterých dolehlo k němu první zavolání k ochutnávání.

Nutno dodat, že každá zrozená jemnohmotná duše jest pod zářivou ochranou, která nedovolí, aby v prvních okamžicích dostala se tato duše jinam, než opět do světlých zahrad v nejvyšších stupních jemnohmotné říše. Zde pobývající duše začínají pak svá první prožhavování a ochutnávání vlastního života.

Tato prožívání jsou v milosti a lásce Boží vždy a za všech okolností na počátku krásná a oblažující.

Vznešené ženské a mužské bytosti z výšiny Stvoření sklání se k těmto zahradám ještě dětských duší a promlouvají k procitajícím.

Až teprve na dalších stupních, které však nenásledují po sobě tak bezprostředně, jako je pozemský vývin dětského těla, nýbrž v úrovních a zahradách pobývají jen po malých krůčcích zrající duše, z pozemského pohledu celá tisíciletí. - Teprve s velkým odstupem, kdy nejdříve jako děti běhají duše bezstarostně a radostně po loukách a zahradách světlých stupňů jemnohmotnosti, teprve pak přistupují k  těmto zrajícím duším samostatní duchovní vůdci, kteří vedou a radí každé jednotlivé uzrávající duši samostatně. To však blíží se duše, jež stále více a  více jsou vábeny lákavými záchvěvy, ke hmotnostem nejhrubšího druhu. Zde ve hmotnostech hrubé hmoty začíná se teprve pro ně začátek obratu, začátek vlastního vědomého zrání a poznání zákonů Stvoření i Stvořitele samotného.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty IV.     ( 4 )
10/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty IV.



 

Jak jsme hovořili v předchozích kapitolách, je jemnohmotná duše, která se probudila ke svému vědomí v nádherných jemnohmotných zahradách, ovlivňována bezprostředně mnoha záchvěvy, jež k ní, jako vzdálené volání, doléhají. Tu právě se tato volání postupně dotýkají i stále více vnitřních tužeb mladé duše, až probudí k životu ty z nejsilnějších. Tím započíná se odvíjet vlastní zrání duše. Duší zde nazýváme jemnohmotný záhal, jenž obaluje svým zářením svojí jemnohmotnou látkovostí ještě jemnější záhal bytostného druhu a dále pak v úplném základu samotné jádro, jež je čistě duchovního původu.

Tento vnější duševní záhal je přitom duchovní jiskrou v jemnohmotné úrovni, v tamnějších zahradách, vnímán zcela stejně skutečně, jako my zde na zemi vnímáme své hmotné tělo. Jedná se tedy o chtění a tužby, jež chovají si v sobě již dostatek síly k počátečnímu uskutečňování v jemnohmotnu. Musíme však vzít v potaz, že vše je zde v těchto místech podrobeno stavu úplné prvotní zralosti duševního záhalu, tedy teprve vlastnímu počátečnímu procitání duchovního nitra takové duše. Nejlépe je tak možné zdejší prožívání mladých duší připodobnit prvotním tužbám dítěte ve věku, který zde na zemi odpovídá prvnímu až třetímu roku od narození. Také výchovu a péči je nejlépe možné připodobnit místům dětských jeslí na zemi. Je zde však vše mnohonásobně krásnější, prodchnutější úplným stavem míruplnosti a něžné péče, kterou zde zaobstarávají ženské bytosti přenádherného vzezření jemných, mateřsky vyhlížejících rysů.

Tyto vychovatelky - mateřinky pečují o zde přebývající duše, které se učí prvním vjemům svého okolí. Zdejší krajiny a stavby jsou zcela pohádkového druhu. Přenádherná zlatavým světlem prosluněná místa jsou právě často navštěvovanými pečovatelkami a vychovatelkami, které vodí sebou mladičké, vyvíjející se, teprve dětsky vyhlížející duše na procházky a také ke hraní se zvířaty zde pobývajícími, která jsou vždy přítulná a s velkou ochotou si hrají s dětmi, teprve se obeznamujícími s jemnohmotnými světy, v nichž se započíná jejich cesta, nabízející počáteční zkušenosti; cesta, která nabízí nakonec až úplné dosažení zralosti ducha. A stejně tak, jako je to s pozemskými dětmi, úplně podobně i zde tyto duše rostou a vyvíjejí se, získávají si stále více své osobní rysy a vlastnosti, jež jsou však v tuto dobu vždy ještě jen čisté, nijak nezakalené. Není to tedy tak, jako tomu, žel, bývá často u pozemských dětí, které nezřídka již ve svém dětství projevují vlastnosti nehezkého druhu. Také narozdíl od pozemského času zde přebývající dětské duše tráví tu čas, jenž je možné z našeho pohledu měřit na tisíciletí, desetitisíciletí a někdy až statisíciletí. Nikdo zde není násilně pobízen, aby se překotně vzdělával a vyvíjel se rychleji, než dovolují jeho možnosti a schopnosti. Zde nepanuje tlak pozemského měřítka času. Tak některé duše zrají v přirozenosti rychleji a stávají se tak dříve vyvinutějšími než jejich souputníci, a některé naopak zůstávají nazpět a ve svém vývojovém trvání v těchto zahradách mohou být delší období než ostatní duše. Nikdo však za to není kárán, ani mu není vyčítáno, že je nazpět, neboť v moudrosti Boží Vůle byla již od počátku duším vyměřena doba, která je plně dostačující pro to, aby i ty nejostýchavější a nejcitlivější duše směly se nakonec vyvinout do stupně, kdy i je zcela zákonitě zavolá prožívání v nejhrubších hmotnostech.

Tento stupeň pak nastává přesně v čase, který odpovídá pozemskému stavu dítěte v dospívání, tedy pozemsky viděno mezi pubertou a adolescencí. Duše, které dosáhly svojí zralostí tohoto stupně, jsou také i vzhledově podobné přibližně mladistvému vzezření pozemských dětí mezi 15 a 17 rokem. Veliké vlohy duševní síly jsou u nich těsně před rozpukem. Tyto duše také prožívají netušené nutkání a trvalé popouzení vyrazit ke hrubé hmotnosti vstříc novým změnám, novému prožívání.

Cítí, jako kdyby jim narůstala křídla odhodlání k velikým činům. Ona nádherná jemnohmotnost zdá se jim v té chvíli doslova jako zlatá klec, z níž chtějí se pohnout dále, vstříc dobrodružství.

Je samozřejmé, že nejsilněji toto vše prožívají duše, které se již od počátku vyformovaly do mladého mužského vzezření. Mladí rekové jsou úplně rozechvělými po velikém působení, v němž mohou dokázat, že i oni jsou stejně silní, stateční, oddaní a moudří, jako všechny bytosti a duchové, kteří se k nim po celou dobu jejich dosavadního vývoje v jemnohmotných zahradách přibližovali a učili je o bytí ve Stvoření.

A k tomuto procitávání všech sil jeví se pak v zákonitém vývoji lidského ducha právě ona zdejší hrubohmotnost jako nejvhodnější. Nabízí se svojí blahodárnou kyprostí k obhospodařování lidským duchem jako nejideálnější místo pro jeho další vývoj. Vyformované žensky jemnější duše jsou sice více zdrženlivější, ale přesto i ony jsou nakonec stále silněji taženy neviditelnými nitkami nutkání k rozhodnutí přiblížit se k vesmírům ve hrubé hmotě.

Těchto vesmírů, či jinak světových hrubohmotných částí, je sedm. Jsou to ony v bibli zmiňované světové obce. A podivno, přesně podle zákona stejnorodého druhu, je každá mladá duše oslovována vždy jen jednou z těchto obcí. Duše je pak přitahována k inkarnování na některou z hvězd v těchto obcích takovou silou, kterou můžeme přirovnat až k tahu vlákna podobného gumě. Toto přitahování je projevem zákona stejnorodosti, jenž tak přirozeně určuje druhovost směřování první inkarnace právě dozrálé mladé duše ke vstupu do pozemského záhalu těla. Tato druhovost je pak také rozhodující pro celý její další vývoj, neboť ona duše se touto první inkarnací svazuje četnými vlákny s celou světovou obcí, s veškerým životem zde přebývajícím, v němž má ve svém dalším vývoji dozrát, aby jednou směla se nakonec navrátit vzhůru, projít zahradami svého jemnohmotného probuzení, jež jsou ještě pro všechny duše jednotné, a pak, aby dále stoupala vzhůru, až do svého skutečného domova, duchovního Ráje v prvotním Stvoření.

Tímto rozhodnutím k prvnímu vtělení do hrubohmotné části určují si duše zcela zásadním způsobem svůj následný vývoj, z něhož se mají pak pozvednout jako již plně sebevědomé, duchovně vyzrálé bytosti, schopné žít harmonicky ve svém pravém domově, v nádherném, zářivém duchovním městě zlatých ulic, v Ráji.

 

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty V.     ( 5 )
10/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty V.


 

V předchozí kapitole jsme se zmiňovali o tom, že duše, vyvíjející se ve světlých jemnohmotných zahradách, ve svém zrání dosáhnuvší vzhledu podobného přibližně 15-ti až 17-ti letých mladých jinochů a dívek ve hmotnostech, jsou nápadně silně hnány k dalšímu rozhodujícímu kroku: ke vtělení do zmíněných již hmotností v sedmi světových částech.

Tento popud, či stálé sílící nutkání a chtění duší, vyplývá z jednoho zásadního důvodu. Duše, jež se vyvíjela od svého jemnohmotného zrození v zahradách pečujících vychovatelek - mateřinek, nemůže náhle ve zdejším prostředí již více získat pro svoji zralost. Nemůže se ale také vyšvihnout vzhůru, k Ráji, neboť k tomu není ještě její duchovní nitro dostatečně silné - prožhavené a zralé. Současně také i ostatní úrovně jemnohmotností jsou duši uzavřené, neboť tyto úrovně jsou v milostiplné moudrosti Tvůrcem vyhrazené pro prožívání a zrání těch duší, které již jednou či vícekráte byly inkarnovány, a které táhnou si tedy s sebou do těchto míst jemnohmotna již určitá vlákna, spojující je s pozemskými prožitky. Zákony Stvoření ochraňují tak v moudrosti čisté, ještě nezralé, mladé duše od světů, jež nesou v sobě již otisk silnějších vlivů a sklonů duší, které jsou cele vnořeny do životů ve hmotnostech.

Tak tyto mladé - ještě doslovně panensky čisté duše cítí se tak být přitahovány zákonitě do míst, kam jedině je jim umožněno vkročit. A těmito místy jsou právě vždy hrubohmotné planety, kroužící ve vesmírech hrubohmotných částí světových obcí. Pro tyto duše, toužící po dalším vědomějším prožívání, není v tento čas zralosti vůbec nic silnějšího, než toužebné přání vstoupit do hmotné schránky těla - narodit se do světa hrubohmotnosti a prožívat zde nový stupeň sebevědomého života v těchto podmínkách. Úplně na počátku věků hrubohmotných částí byly také tyto mladé duše přitahovány čistým působením zde napřed inkarnovaných - již zralých duchů, kteří zcela vědomě, v podpůrné přípravě hrubohmotných těl, inkarnovali se ze světlých výšin Stvoření ku pomoci v hrubohmotném vývoji na planetách ve vesmírech jednotlivých světových částí.

Jak jsme také již říkali, je v tomto čase zcela rozhodujícím, jaká světová část přitáhne svým zářením mladou lidskou duši k inkarnaci poprvé, neboť celý její další vývoj bude pak svázán s touto světovou částí, až do doby určitého stupně zralosti, kdy teprve pak smí ve svém vzestupu ke Světlu projít v tiché radosti opětně okolo přenádherných zahrad svého duševního dětství, v nichž kdysi procitla k jemnohmotnému životu a v nichž také určitý čas směla poznávat nádheru bytí v milostiplném díle Stvoření.

Je tedy velmi důležité, co v tomto okamžiku rozhodování u duše převáží, jaké záření je nejvíce pro ni lákavé. Ačkoliv se zdá, že hraje zde roli možnost libovolného výběru, vše je přesto podřízeno neúchylným zákonům Stvoření. Nakonec tedy duši přitáhne právě ta světová část, v níž svým založením smí se ona nejlépe vyvíjet v prožíváních, až do stupně zralosti, která jí umožní vystoupit vzhůru nad hmotnosti. Že zde tedy panují určité druhové rozdíly, napovídá tak důsledně přemýšlejícímu čtenáři skutečnost, že světových částí je sedm.

Těchto sedm částí pak plně dostatečně poskytuje takovou rozmanitost života, jež je přímo potřebná k prožívání všech duchovních zárodků, k jejich plnocennému vývoji. Není také možné v průběhu zrání duše putovat mezi těmito částmi, jak ona by snad po tom pak zatoužila. Vlákna, která jsou s ní v osudovém koberci jejího bytí spojena, táhnou jí vždy, ať v období života ve hrubé hmotnosti nebo v období mezi životy v hrubohmotnosti, tedy opravdu vždy k putování jen jednou jedinou určitou světovou obcí, jež ji přitáhla úplně na počátku, v jejím prvotním rozhodování.

Proto také, když Ježíš hovořil naslouchajícím o splacení všeho, do posledního haléře, myslel tím to místo, jež je zákonitě s člověkem spojeno vlákny, která musí odložit tam, kde tato vlákna měla svůj počátek - tedy v hrubohmotnosti nebo v jemnohmotnosti dané světové části pozdějšího Stvoření.

Nyní se ale vraťme zpět, k místu, kdy jsme hovořili o tom, že mladá duše, která je vnitřně doslovně hnána k dalšímu vývoji, má právě vzezření mladistvých dospívajících na Zemi ve věku 15 - 17 let. To vše je dáno tím, že v tomto vzezření jest obsažena trvalá zákonitost vývoje lidské duchovní jiskry. A právě ve formě mladistvého vzezření je obsažena zásadní změna záření, kdy v období adolescenční zralosti, ať již hrubohmotného či také jemnohmotného duševního těla, je duchovní jiskře umožněno, aby směla silněji pronikat navenek. Je to právě tak, jako když u dospívajícího jinocha či dívky pojednou začne se ozývat silná touha, stát se plně samostatným a v této samostatnosti uplatňovat se v okolním světě za účelem nalezení svého vlastního užitečného rozvinutí sil, v mnoha nepřeberných možnostech prožívání. Tak také i mladá duše, jestliže dosáhla zralosti, která právě odpovídá vzhledově zasněnému mladému vzezření, touží se rozletět kupředu, vstříc novým, dosud neznámým prožitkům.

Tento popud a neutichající nutkání přerůstají pak až v neúnosnou touhu po prožívání ve hrubé hmotě, touhu, která právě je oním momentem, kdy v síle tohoto chtění smí se pak vytvořit spojující vlákno s určitým místem již žijících lidí ve hrubohmotnosti, kteří nejlépe mohou nabídnout duši, svými vlastnostmi stejnorodé místo ke zrození. Tím začíná se pro duši zcela nová kapitola v jejím bytí. Onen zmiňovaný vzhled mladistvého člověka, jak jsme již vícekráte hovořili, je u duše také vždy zákonitou podmínkou zralosti pro spojení s hrubohmotným tělem. Teprve tento vzhled, tato zralost mladé duše, vytváří dostatečně silná záření, z nichž mohou pak bytostní připravovatelé tkát astrální a také konečně i hrubohmotnou podobu těla, jež má člověk jako most k prožívání duše v hrubohmotnosti. Jestliže je pak duše ve své zralosti ještě nevyvinutá, pak chybí jí vždy nutná síla k vytvoření potřebného záření k tomuto přemostění.

Nutno zde dodat, že také ony úplně nejmladší duše, podobny zcela malým dětem, jsou vždy cele a jedině naplněny krásnými prožíváními v zahradách jemnohmotna, a tím v přirozenosti netouží prozatím po ničem jiném, než zůstávat zde a hrát si s ostatními. Teprve v určitém vývoji, jenž, jak jsme se zmiňovali, může trvat až tisíce pozemských let, smí se v těchto dětských duších vynořovat spolu s poznáváním okolního života otázky, co je dál za okolními horizonty. Tiše tak vyrůstají a sílí otázky jako kupříkladu: kdo jsou všechny ty nádherné bytosti okolo mne, kde je jejich původ? Také i ony se zrodily v kalichu květu jako já, jak vyprávějí naše nejlaskavější mateřinky, které si s námi hrají? A co já, co budu dělat, až budu velký jako ti rytíři a nádherné paní, o nichž jsme slyšely vyprávět, a z nichž nás také již několik vícekrát navštívilo na své pomáhající cestě dolů? Kde je vlastně ono dolů?

Teprve tyto otázky a nutkavé hledání odpovědí na ně jsou postupnými impulsy k sílení a zrání dětské duše, pobývající v jemnohmotných zahradách. Teprve až duše pokročí a část odpovědí poznává či spíše začíná tušit, tu probudí se u ní ona touha, jež je ozvěnou jejího vlastního duchovního nitra. Toužebné přání po tom, stát se plnocennou bytostí ve Stvoření se v duši stále více zesiluje. Tím však začíná se pro ni odvíjet zcela nová kapitola jejího bytí. Tato kapitola je pak zákonitě vedoucí k jejímu prvnímu zrození do lidského těla v hrubohmotnosti.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 
 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty VI.     ( 6 )
11/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty VI.
 

Duše, která ve svém vývoji dosáhla takové zralosti, že její největší touhou je vědomé usilování o vstup do hrubohmotného světa, připravuje si tímto svým chtěním vždy přesně odpovídající místo ke zrození. To znamená, že převládající vlastnosti, či lépe řečeno předpoklady k nim, určují toto místo, neboť duše, která se teprve vyvinula v jemnohmotných zahradách od malého dítěte k mladistvému vzezření, a která přes svoji horečnou touhu chová vždy ještě jen předpoklady k vlastnostem a z našeho pohledu jeví se také úplně panensky čistou - jako bílý, téměř nepopsaný list. Tato duše tedy ve svých předpokladech vlastností, skrze své toužebné přání inkarnovat se do hrubohmotného těla, vytváří si spojovací vlákno, vedoucí přesně k místu, jež se jeví k této inkarnaci jako nejlepší. Jedná se tím o konkrétní rodiče, žijící v daném prostředí hmotného světa, které se tak jeví jako odpovídající pro přijetí poprvé se inkarnující duše do hrubohmotnosti.

Úloha pozemských rodičů je v tomto směru nesmírně důležitou, neboť vnitřní stav rodičů, zejména pak matky, sehrává zcela zásadní roli při navazování vláken, vedoucích současně k utváření tělíčka, od prvního vývinu základních buněk až ke konečnému narození dítěte do tohoto světa. Mladistvá duše smí také částečně nahlížet dopředu na život svých rodičů a zejména těsně v období inkarnace, jež nastává zhruba v polovině těhotenství, smí se zdržovat v blízkosti matky, pokud je to pro ni lákavé.

Inkarnováním se nastává pak pro duši příprava ke zrození, a to tak, že je duše uvedena bytostnými silami do stavu polobdění, jakéhosi lehkého spánku, během jehož trvání bytostné síly vytváří mezitím z jemných kvarkových a předkvarkových vláken záhal duše, spojení s tělíčkem. Během tohoto spojování formuje se také zejména předkvarkové vyzařování těla, jež nazývají někteří jasnovidní lidé éterickým nebo také astrálním tělem. V případě kvarkového vyzařování vzniká pak známý aurický obal, jenž nese v sobě vyzařování, přemosťující záchvěvy duše k hrubohmotnému tělu.

Tyto obaly jsou nesmírně důležitými, neboť se vyvíjejí vždy o krok napřed, před vlastním růstem a formováním hrubohmotného buněčného tělíčka dítěte. Dá se také říci, že tyto obaly duše jsou jemnějšími předobrazy hmotného těla, z nichž právě vznikají všechna tělesná ovlivnění, projevující se ve hmotě jako působení DNA v buněčných procesech vyvíjejícího se tělíčka.

Tato spojování vznikají na úrovni všech orgánů těla a podporují tak vývoj hrubohmotného tělíčka dítěte, přesně tak, jak to odpovídá potřebám prožívání inkarnované duše. Je možné zde říci, že ono zmíněné první inkarnování duše je vždy provázeno téměř ideálními podmínkami, kdy i pozemské tělo je obdařeno těmi nejkrásnějšími možnými tvary a formami. To se také u následných inkarnacích často již neděje, neboť další formování bývá pak ovlivněno nutnostmi prožívání některých vlastností, v nichž duše potřebuje ještě dále uzrávat pro poznávání pravého smyslu svého bytí ve Stvoření. Nezřídka se také projevují ve formování vláken inkarnace mnohé z ne zcela dobrých a hezkých vlastností, jichž lidé na Zemi doposud rozmnožily bezpočetné množství.

Při první inkarnaci duše je však vždy vše nachystáno tak, že podmínky pro vývoj pozemského dítěte jsou ideálními a že vlastnosti duše smějí se bez rušivého ovlivnění rozvinout čistě samostatně až na samém prahu dospělosti. V této době se také cítí být duše nejlépe spojena s fyzickými vlastnostmi těla, neboť jak duševní, tak i hrubohmotné tělo nejlépe v tuto chvíli odráží shodnou zralost. Touha po rozletu v hrubohmotnosti je pak u takové duše ničím nezadržitelnou.

V dobách prvních inkarnování na Zemi se tak projevovaly právě duše mužského druhu, jež působí vždy více aktivněji. Ženské duše působily naopak jemněji, něžněji, a vynikaly především přirozeným studem, při jakémkoliv sebemenším odhalování těla. To vše je dáno čistotou prožívání těchto duší, poprvé inkarnovaných do hrubohmotného světa.

Čistota, dětskost a zejména spanilá krása, zasněnost, horoucí touha po vznešených ideálech, byly vždy průvodním jevem při probouzení se ve hmotnostech poprvé inkarnovaných duší.

Cit, který proniká k místům v oblasti srdce, byl ještě ničím nezatíženým, a také ve své nespoutanosti zdravě silným, toužícím po uplatnění. Tito mladí lidé tak vždy působili na své okolí, jako zářící pochodně pravého lidství, naplněné čistým úsilím po vznešených ideálech. Mnohé z těchto duší směly si pak udržet tyto ideály i v dalších inkarnacích, až nakonec dosáhly ve své zralosti možnosti vzestupu - zpět do zahrad jemnohmotna, v nichž se kdysi dávno zrodily. Tiše a s jímavými vzpomínkami prošly těmito místy a vznesly se výše k bytostné úrovni, v níž směly odložit ještě i svůj bytostný záhal, aby následně, jako úplně zralé a harmonicky se zachvívající duchovní bytosti, mohly stanout před zlatavými branami svého pravého domova, duchovního Ráje ve Stvoření.

Ještě jednou si zde připomeňme, že cestou jemnohmotných zahrad zrození duše, jež je popisována ve všech kapitolách, prošel každý z lidí, pobývající i dnes na Zemi, či také v některé z oblastí jemnohmotna, jež pozemšťané nazývají záhrobím. Každý z lidí má stejný počátek - stejně jako jeho bližní. Nikdo nebyl v tomto ochuzen, ukrácen, a pokud to tak on nyní nahlíží, pak příčina toho všeho tkví jedině v něm samotném.

Cesta ke Světlu je otevřená pro každého člověka! Avšak touto cestou musí projít člověk sám! Zákony Stvoření podmiňují dosažení Ráje pro člověka zralostí a míruplností, jež musí sám o sobě, jako duchovní bytost, plně rozvinout, nechat je v sobě rozhořet v silný, vznešený plamen ducha. Tato síla duchovního plamene, rozhořelé jiskry, o níž jsme hovořili v prvních kapitolách, je podmínkou pro vstup do duchovního domova, do Ráje.

Vše ostatní musí zůstat daleko vzdáleno těmto místům. Nečistota, zloba, nenávist, lenost, nezodpovědnost, to vše jsou vlastnosti, které musí duch svým plamenem vytěsnit od sebe a proměnit je v lásku, mír, pomoc a spoluzodpovědnost, aby mohl vystoupit vzhůru, ke Světlu.

A právě vědomí pravého původu člověka, poznání jeho cesty, která předcházela stavu nynější přítomnosti, může snad napomoci všem těm, kteří poctivě hledají smysl svého života na Zemi, i po odchodu z této Země.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty VII.     ( 7 )
11/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty VII.
 

První inkarnace duše - duchovní jiskry do hrubohmotného světa je pro tuto úplně zásadním zlomovým okamžikem v jejím vývoji.

Nejenže je duše náhle obklopena pro ni zcela jinorodým, hutnějším prostředím, jež podléhá jiným projevům všude přítomných zákonů Stvoření - které my dnes vědecky nazýváme fyzikální zákony hmoty, ale současně také vzniká pro duši úplně nový úkol - osvojení si schopností a vlastností vyvíjející se hrubohmotné schrány - těla, jež je pro jakékoliv účinné projevování se ve hmotě pro duši nutným nástrojem. S těmito vlastnostmi a schopnostmi těla musí se tak duše vypořádat v období, které nazýváme pozemským dětstvím, tak, aby v čase tělesného dospívání, v období silného spojení duchovního s tělesným, bylo již tělo pro duši plně ovladatelným nástrojem, a tím pro účinné působení ve hmotě pevnou oporou.

V dobách prvních inkarnování duší na Zemi i na jiná světová tělesa ve vesmíru bylo vše v moudrosti zařízeno tak, že napřed, před inkarnováním se zmiňovaných mladých duší do pozemských těl, byla tato těla zušlechtěna, pozvednuta ze zvířecího stupně prostřednictvím inkarnovaných vyvinutých, zralých - tedy již plně sebevědomých, dokonalých duchů, kteří s radostí, ve věrné službě Bohu, převzali tuto úlohu, a v čase několika stovek generací pozvedaly zvířecí vzhled těla k vyššímu zušlechtění natolik, aby se mohly plnocenně inkarnovat právě zmiňované mladé duše, toužebně se těšící na vstup do světa hrubohmotnosti. Čtenářům předchozích přednášek bude také snadno srozumitelná skutečnost, že prvními inkarnovanými mladými dušemi do čerstvě zušlechtěných zvířecích těl byly duše mužského, aktivního druhu. Pro jemnější, více pasivnější druh ženských duší byly tyto průkopnické podmínky ve hrubohmotnosti stále vzdálenými natolik, že chybělo zde pro ně ještě potřebné vlákno záření z tehdejšího hrubohmotného těla, které by umožnilo započetí spojování s jemnějším zářením čistých, ženskými vlastnostmi obdařených duší.

Tak v období prvotních inkarnací stáli tu vedle sebe tři obyvatelé lidsky se formujícího těla. Na prvním místě byli vtěleni do praprvních mužských schrán stvoření duchové, kteří již byli vyvinutí - zralí, a kteří přicházeli k Zemi ve vědomé službě z oblastí Stvoření nad Rájem. Tito svým silným duchovním zářením měnili postupně urychleně vzhled pozemského těla i jeho celkového orgánového uzpůsobení tak, aby co nejlépe mohlo svým zářením sloužit za schránu právě se inkarnujícím mladým duším mužského druhu, jež se v tu dobu již nedočkavě tlačily k prvnímu inkarnování do hrubohmotných podmínek, aby se mohly dále duchovně vyvíjet ve své zralosti.

Stvoření duchové svým inkarnováním změnili vzhled tělesné schrány pralidoopů k více zušlechtěnějšímu inteligentnímu vzezření v řádu několika set let. Zavedli také první pravidla soužití lidí ve vyvíjejících se společenstvích. Současně s tím stále více inkarnovali se také již zmíněné mužské duše, toužící po uzrávání v hrubohmotnosti. A vedle těchto mladých mužských duší a již vyvinutých duchů putovalo po určitý čas souběžně v měnících se samičích tělech ještě nejvyšší bytostné zvířecího původu, které prozatím vytvářelo svým zářením ještě možnost pro inkarnaci mužsky duchovního druhu. Pro žensky duchovní druh - tedy zmíněné ženské duše, musel teprve nadejít čas odpovídajícího záření tělesného organismu, který byl podmíněn větším produchovněním - zušlechtěním, které se také stále více zesilovalo spojováním duchovního druhu DNA, které se převratně měnilo v mužských tělech, v nichž byli inkarnováni duchové - stvoření i prvotní mužské duše se zvířecím DNA, kolujícím doposud v tělech samičího tělesného organismu.

Tímto spojováním byla v dočasném soužití s duchovním pozvednuta bytostně zvířecí duše na nejvyšší svůj možný stupeň. Také i v tom spočívá nesmírná milost Stvořitelova, neboť tyto bytostně zvířecí duše směly se i později přibližovat k lidem jako jejich věrní ochránci v jemnohmotnu i v pozemském světě.

V určitém období tohoto vývoje a pozvedání tělesného organismu nastalo pak konečné dosažení takového stupně vyzařování tělesného organismu, že směly se bezprostředně inkarnovat duše ženského druhu, které pak již natrvalo převzaly úlohy ženského působení ve všem, co zastávaly do té doby ony bytostně zvířecí duše v ženských tělech. Tím nastal současně zcela zásadní společenský obrat ve vývoji lidského druhu na Zemi.

Vědci tento obrat správně vypozorovali v období, kdy na Zemi vedle člověka Neandrtálského započala se vyvíjet nová větev Homo sapiens převratného člověka Kromaňonského - také jinak tak zvaného člověka nového typu.

Tato větev byla rozvinuta do mnoha dalších forem, a jejím postupným putováním po všech světadílech byly vytvořeny nejrozličnější rasy obyvatel Země. Je tedy správné, když v bibli čteme, že Eva byla stvořena z Adamova žebra, jestliže nahlížíme tento popis obrazně - tak, že nejprve vstoupily na Zemi duše mužského druhu a teprve za jejich spoluúčasti, dodáním jejich určitého duchovního záření, jež přivodilo uzpůsobení DNA natolik výrazně, že se změnilo celkové uspořádání krve i všech žlázových systémů; tedy za přímé účasti tohoto duchovního, obsaženého v záření mužských duší mohla vstoupit na Zemi i ona jemnější duchovní část, jež nazýváme žensky duchovní.

Tak je zcela nádherným způsobem vylíčeno v bibli, v několika obrazech, to, co se přesně odehrávalo v řádu miliónů let. Milióny let se za spoluúčasti všech bytostných sil v hrubohmotnosti vyvíjelo zvířecí tělo lidoopa na stupeň, kdy smělo se s ním v inkarnování spojit první mužsky duchovní. Následně trvalo tisíce let, než toto mužsky duchovní pozvedlo zvířecí tělo k jeho zušlechtěnějšímu vzezření natolik, že nakonec směla se do pozemského těla inkarnovat i žensky duchovní část duší, čekajících v jemnohmotných zahradách k prvním inkarnacím.

Podobně, jako se vše odehrávalo na Zemi v podmínkách této planety, stejně tak, jen s většími či menšími odchylkami, probíhal vývoj i na dalších planetách našeho vesmíru, potažmo také i ve všech dalších šesti světových částech.

Milostiplná Boží Vůle umožnila tak vyvíjejícím se duchovním zárodkům učinit další, zcela zásadní krok v jejich vývoji. Země - hrubohmotná část byla tak zcela dána lidskému druhu k tomu, aby se na ní, i ve světech, jež k ní přináleží, tento druh naučil žít, hospodařit a spolupracovat mezi sebou i se všemi tvory zde pobývajícími.

©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty VIII.     ( 8 )
12/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty VIII.


 

V okamžiku inkarnování ženských duchovních zárodků do hrubohmotného světa započala se odvíjet další, zcela nová vývojová etapa lidských duší na Zemi.

Ženský duchovní element přinesl s sebou postupně na Zemi spolu s jemnějším projevováním citů také i zcela nový rozměr vzájemných vztahů mezi pohlavími, které před tím nemohly mít jinou než čistě pudovou povahu. Nyní však mužské duše v mužských tělech směly nacházet dosud chybějící vyzařování ženského druhu, a to přímo ve svojí blízkosti ve hmotnosti vedle sebe. To vyvolalo ve vývoji života zcela převratné změny. Vztahy dvou duší - muže a ženy spojovaly se od této doby pro celou následnou pozemskou životní cestu.

Nezřídka se také stalo, že dvě duše, které se cítily být k sobě přitahovány ještě v jemnohmotných zahradách při svém duševním dětství, setkaly se opětně na Zemi a přitaženy k sobě mocnou silou vzájemné lásky proputovaly společně celým životem v naplnění ideálního vztahu.

Nádhera těchto vztahů přenášela se pak dále na narozené děti - další inkarnované duše, které směly tak stále silněji přinášet odlesk citovosti duchovních úrovní do prožívání života na Zemi.

Je také samozřejmé, že celý společenský systém tehdejších prvních lidí na Zemi odvíjel se zcela přirozeně od vůdcovství již zralejších duchů, jež se čas od času inkarnovali do rodů společensky výše postavených, takže jako pokrevní následníci směli v dospělosti vést ostatní z pozice starších rodů, náčelníků, králů a knězů, vždy dle vývojového stupně té které části lidstva.

Veškerý tehdejší život lpěl na přirozeném následování těchto vládnoucích duchů a v těsném sepětí s přírodou rozvíjel současně znalosti převzaté od bytostných sil, které s uměleckou dovedností po miliardy let budovaly jemnohmotné i hrubohmotné světy.

Znalosti tehdejších obyvatel Země byly v propojení s tímto bytostným světem nesmírně veliké. Lidé dokázali stavět ohromné stavby za použití znalosti fyzikálních vlastností látek, které dnes jsou již zcela zapomenuty. Setkávání se s velikými postavami bytostných služebníků Stvoření bylo dostupným pro určité vyvolené, kteří vládli schopnostmi, jež byly předávány jako dědičné při zrození.

Svět tehdejší doby, ačkoliv celkově jevil by se dnes člověku do určité míry drsnějším, méně pohodlným, plynul míruplně a harmonicky, tak jako již nikdy později. Kdy nastala pak ona změna, jež přivodila zvrat ve světě lidí ke způsobům, které prožíváme v konečném stádiu právě i my dnes?

Současně s tím, jak lidé tehdejších dob poznávali stále více sílu vznikajících nových myšlenek a současně ovládali lépe schopnosti vlastního uchopování a vyjadřování těchto myšlenek slovně či písemně, současně s tím začal se stále více zhušťovat svět těchto myšlenkových forem, nacházejících se v kvarkové oblasti hmotnosti. Vyjádřené zformované myšlenky započaly v určitém stavu zesílení žít vlastním, sice jen odvislým, přesto však určitým stupněm života.

Tak započaly se myšlenkové formy nejrůznějších druhů mísit, křížit, doplňovat a také potírat, podobně, jako to činí nejnižší organismy na Zemi - viry, bakterie. Tento svět myšlenek začal také působit i zpět na své tvůrce - lidské zástupy na Zemi. A stejně jako se rodily v lidech myšlenky dobra a pomoci, stále více rozvíjely se mezi nimi také přirozeně i myšlenky méně hezké, jako jsou myšlenky strachu, méněcennosti, slabosti, z nichž opět vyrůstaly a vyvíjely se dále myšlenky závisti, sobeckosti a nepřejícnosti. Dokud však tyto živoucí myšlenkové formy zůstávaly ve svém kvarkovém světě, a lidé dokázali se od nich oprošťovat a také je i měnit svojí duševní silou k lepšímu, tu pozemský svět lidí zůstával stále do určité míry harmonickým a čistým.

Avšak tento stav se zásadně změnil v okamžiku, kdy právě za spolupůsobení myšlenek závisti zabil poprvé člověk druhého člověka. Jakoby se tímto okamžikem do světa lidí s nebývalou posilou vlila krvavá stopa závisti, provázená nenávistí.

Také se ihned naplnila osudová vlákna těchto dvou duší dosud neznámým temným vláknem těžké karmy, která žádala si ve svém okruhu událostí následně v dalších životech odčinění. Myšlenkový svět jakoby okamžitě nasál do sebe něco ze síly citů nenávisti a zla, které do tohoto děje pronikly od vraždící duše. Nová forma myšlenek rozlétla se okolo Země. Začala také ihned dorážet na niterně slabší jedince mezi lidmi, kteří připouštěli si pak tyto myšlenky stále více k sobě. Proč bych nemohl mít tolik, kolik má tento druhý? Co si tak vzít to, co vlastní on, a kdyby se bránil, tak jej třeba i zabít? Temná forma myšlenek získávala stále více na síle tím, jak čerpala posilu od duševně slabších lidí. Zformovala se v temný mrak, který se stále více rozprostíral nad lidmi té doby a nikdy se již od této Země nevzdálil, neboť je z chtění lidí živen, a bude muset být odstraněn až teprve z Vůle Boha, v čase vrcholu Božího soudu na Zemi.

Po desetitisíciletí setkává se tak na této Zemi Světlo ve chtění a myšlení lidí s temnem, které také vzniká ze chtění a myšlení mnohých lidí. Jako provazce nepřerušitelného druhu táhnou se mezi osudy miliard lidí karmická vlákna, poutající nesčetné zástupy s bližními v naléhavosti odčinění zla, vzniklého z myšlení a jednání, jemuž bylo dáno snad odehrát se již před staletími či tisíciletími.

Namísto vzestupu kdysi tak nádherných mladých duší, inkarnovaných před dávnými věky na tuto Zemi, číhají zde tak s každým novým inkarnováním (původně za účelem pokročení vpřed), další a další nebezpečí, jimž duše mohou stále více podléhat, nestanou-li se jednou duchovně silnějšími, rozhodnějšími ve svém úsilí vystoupat konečně vzhůru k pravému duchovnímu domovu - k Ráji.

Divoký zmatek, který tak na této Zemi panuje, je jen a jen dílem lidského ducha, jenž ve své nebdělosti, ve svém pochybení, dal možnost vzniknout myšlenkovým formám zla, a to bez jakékoliv znalosti nebezpečí síly těchto myšlenkových forem. Pěstování těchto nehezkých myšlenek tak také nakonec zdeformovalo a znetvořilo duševní tělo miliardám lidí, neboť toto zlo se muselo projevit jako ničící vše krásné v lidské duši a otevřelo tím cestu mnohých jen k nutnému zoufalému vývoji, jenž je naplněn utrpením. Utrpením, které vzniká ihned, jak se do původně čistých duševních vlastností vyryje vlastnost zla a špíny.

V milostiplném dění Stvoření je však zakotven již po tisíciletí konečný mezník tomuto neblahému vývoji v hrubohmotnostech, stanovením dne, jenž je označen jako soudný den v celém pozdějším Stvoření. Že se tomuto dni nyní přibližujeme nadosah, smí vidět již každý, kdo je jen trochu bdělejší v pozorování dnešního, okolo jsoucího života.



©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty XI.     ( 9 )
12/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty IX

 

Ve chvíli, kdy se završila pozemská cesta té které duše při první inkarnaci, tu tato mladá duše oprostila se následně v krátkém čase od záhalů kvarkového a předkvarkového stupně hrubé hmoty. Nezatížena ještě žádnými zásadně těžkými pouty, vystoupila vzhůru, do jemnohmotných úrovní Světla, které zde byly již úplně předchystané pro všechny duše, pro jejich další přebývání po dobu jejich uzrávání mezi jednotlivými pozemskými životy. Přestože se jednalo o jemnohmotné úrovně zalité zlatorůžovým světlem, rozlévajícím v nitru duší mír a klid, přesto přese všechno, cítily se duše zde jen jako v místech přechodného pobytu. Některé z duší cítily se být silněji vázány se světem hrubé hmotnosti více než druhé, a proto se stále častěji přibližovaly zpět k hrubé hmotnosti, ve snaze nalézt opětně příležitost ke zrození do této hrubé hmoty, aby směly pokračovat v uskutečňování svých přání. Tato přání také již samočinně působila jako vlákna záření, jež připravovala napřed těmto duším i jejich další cestu. Část duší potřebovala naopak delší čas k tomu, aby si odpočinula od prožívání ve světě hrubé hmotnosti, a tak se takové duše více sblížily s úkoly, které jim přirozeně vyplynuly z přebývání v úrovních jemnohmotna. Tyto duše směly také časem provázet nové, úplně mladé duše dolů, ke hmotným světům, a z části jim i pomáhat a radit v různých životních obdobích. Duše přebývající v jemnohmotných světech vybraly si tímto svým rozhodnutím cestu, která narozdíl od prožívání v hrubohmotnostech jevila se být méně strhující a náročnou, avšak vyžadovala si od těchto duší uzrávat v jemnohmotných zahradách o mnoho pozvolněji, než tomu bylo třeba duším, které vícekráte za sebou prošly životními obdobími ve světě hrubé hmoty a dokázaly přitom neuvíznout v nesčetných lákavých prožíváních, jež nabízí do určité míry opětně jen a jen právě oblast hrubé hmoty.

Tak duše postupně naplnily všechny oblasti pozdějšího Stvoření: tu část Stvoření, jež se táhne od zářivé sféry bytostného druhu, navazujíce přitom ze spodu na Stvoření duchovní, a rozprostírající se dolů, až k nejzazšímu stupni hmotnosti hrubé hmoty. Duše započaly tak svůj vývoj společně na spodní části duchovního oddílu Stvoření. Přitom však každá se vyvíjí zcela samostatně, jednotlivě. Nachází se tak dnes všechny přesně na místě, které si předchystaly v moudrém účinkování Zákonů Stvoření.

V tomto neuplatitelném působení velkých Zákonů započal se tedy odvíjet osud každé jednotlivé duše tak, jak přesně ona sama dodávala k tomu impulsy svým chtěním, svými tužbami. Tento osud, či jinak řečeno životní cesta, je tak připraven pro každou jednotlivou duši přesně podle toho, co ona sama vydává ze sebe do živoucích vláken Stvoření.

Moudré Zákony, které obklopují všechno dění ve Stvoření, vytváří pak vždy bezprostředně určení další cesty každému tvoru, každé bytosti. Proto i lidské duše, nořící se do jemnohmotného a následně hrubohmotného světa ve Stvoření, jsou neodmyslitelně obklopeny tímto trvalým působením věčných Zákonů Stvořitelových, které pro ně bezodkladně navazují nová a nová vlákna, v nichž je pro každou jednotlivou duši trvale nachystána Spravedlnost společně s Láskou. Je pro ně nachystána přísná, spravedlivá sklizeň všeho zasetého, současně s milostiplným pomáhajícím druhem vědoucí láskyplnosti, která vše pohání kupředu, vstříc dalšímu vývoji, v němž jedině se skrývá pro lidský druh v jeho uzrání dokonalost a úplnost jeho osobnosti.

Jedině tato úplnost, harmonická celistvost osobnosti lidského ducha, přinese mu nakonec otevření brány do duchovního domova, do Ráje. Jedině v završení cesty, na níž je vše vzniklé opětně odloženo a vyrovnáno, společně s tím, jak lidský duch prochází jednotlivými úrovněmi, jedině tehdy smí se povznést také již zcela zformovaný a uzrálý duchovní zárodek, jež vzhledem je tak podoben nejnádhernějšímu vzezření lidsky duchovní formy, vzhůru ke svému východisku, které se vznáší vysoko nad hmotným Stvořením.

Tak každá duše, která započíná svoji cestu v jemnohmotných zahradách, v něžné péči mateřinek - bytostí, které pomáhají lidským duším při jejich prvních krůčcích v jemnohmotnu, tak tedy každá tato duše nese v sobě duchovní nitro, podobné čistému listu, který je ještě zcela nepopsaný, a jenž chvěje se nedočkavostí po tom, aby v prožívání směl se zaplnit zápisy zlatavého písma vykonaných dobrých činů ve všech životech i v obdobích pobytu v jemnohmotných zahradách.

Je tak až neuvěřitelné, jak toto pozdější Stvoření, jež na samém počátku zářilo a skvělo se duhovými barvami jako vybroušený světlý krystal, postupně lidské duše znečistily a pošpinily svým nedobrým chtěním a myšlením, nečistými přáními a žádostmi, jež jsou přitom, ve srovnání s tím, co smí se otevřít vstříc duchu v jeho pravém domově, v Ráji, úplně nicotnými a bláhově pomíjejícími ve své krátké dočasnosti.

Je nepochopitelné, jak lidské duše mohou to nevidět právě dnes, v čase, kdy Země i úrovně kvarkového i jemnohmotného druhu v její blízkosti staly se převážně jen oblastmi utrpení, nabízejícími jen prožitky pudovosti a nízkosti, prožitky nehodné a nedůstojné původní výše duchovního druhu. Jak duše pobývající zde, v těchto místech, mohou nehledat v životě hodnoty vyšší, světlejší, které jediné skýtají v sobě mír, naději a východisko?

Je zoufalé jen pomyslet na to, že to nejcennější v člověku - duchovní nitro - zářivá živoucí jiskra vznešeného původu, může být tak snadno zadušena nečistými vlastnostmi a přáními, aniž by přitom v člověku nekřičela o pomoc, nevolala po Světle.

Jestliže by jen jednou v člověku zaplála tato jiskra druhem duchovní síly, pak musela by v jediné chvíli spálit veškeré strusky a nánosy všeho nečistého, a pronikla by v této síle z nitra navenek, přinášeje úplné znovuzrození člověka, právě tak, jak o tom kdysi hovořil Ježíš, veliký nositel Pravdy.

On přitom dobře věděl, jak je toto znovuzrození nutné a důležité, aby člověk, jeho duševní a duchovní nitro, mohlo se povznést vzhůru, vymanit se z vláken, která jej svírají a jako hustá síť drží jej doposud daleko od pravého Života, od Světla.



©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty X.     ( 10 )
12/2006

 

Putování na cestě lidského ducha

Duchovní zárodky na počátku cesty X. - dodatečné volání

 

Duchovní zárodky, které se před miliony let tiše snesly do měkkého mlhovinového pásu v bytostné úrovni pozdějšího Stvoření, se postupně za období statisíců pozemských roků vyvinuly v mladé duše. Tyto duše se v jemnohmotných zahradách ve svém zrání vyformovaly z útlého věku spících novorozenců až po duše mladistvého, dospívajícího věku. A tento vývoj trval opět v řádu statisíců let.

Tu vyrazily tyto duše postupně dolů, ke světům hrubé hmotnosti, kam je přitahovala silná touha po dalším uzrávání v prožívání. Inkarnovaly se do těl, jež byla v moudrosti ve hmotnostech připravována ke spojení s duchovním druhem člověka. Prostřednictvím mužských duší, vyzařujících do těchto těl, povznesl se lidský druh na stupeň, že směly se do takto zušlechťovaného těla inkarnovat následně i mladé duše jemnějšího, ženského druhu. Těla ženského druhu byla vybavena nepochopitelně nádherným pletivem nervstev, takže spojení hmotného těla s duševní - duchovní částí ženy stalo se úplně snadným.

Přijímání duchovních vjemů city ženského uzpůsobení mělo tak být dle Zákonů Stvoření trvalým mostem k udržování spojení se světlými světy ve Stvoření. Po celá tisíciletí tomu tak také bylo. Duchovní svět byl skrze citové schopnosti žen neviditelným způsobem vetkáván do života obyvatel v hrubohmotných světech. Žel, společně se zkalením myšlenkových světů a následně i pošpiněním vnějšího hmotného světa nedobrým jednáním lidí, došlo k přerušení tohoto důležitého citového spojení. Pozemské ženství se až příliš snadno vzdalo tohoto nejcennějšího duchovního daru na Zemi. Ženství vyměnilo jej za cenu podmanění si mužských tužeb a pudů.

Ženství se tak domnívalo, že stále ještě vládne v pozemském světě mocnými duchovními vlastnostmi, které jsou všemu ostatnímu ve hmotnostech těžko dosažitelné. Žel, bylo to pouhou domněnkou, neboť ve skutečnosti ženství zaměnilo ušlechtilou citovost a čistý půvab za pouhé přednosti vnější krásy a smyslnosti. Že to mužství nezpozorovalo, je pro něho samozřejmě velkou obžalobou, neboť tím došlo nakonec ke stržení celého duchovního smyslu života lidí ve hrubé hmotě.

Muž začal žít pro pozemské udržení rodu, pro získávání pozemských výhod, pro získávání stále vyššího postavení, žena pak pro touhu těžit ze schopností muže, jehož si více méně vědomě usilovala podmanit. Chvályhodné výjimky, které se v historii posledních několika tisíc let nedaly ovlivnit tímto duchovně tak zneuctívajícím způsobem života!

Považte: lidská existence má přece mnohem větší cenu!

Duchovní úsilí neznamená však vzdání se všech přirozených prožitků ve společenském soužití mužů a žen. Neúměrná askeze a odříkání není cestou k duchovnímu růstu. Lidská duše potřebuje prožívání nejrozličnějšího druhu na této Zemi! Avšak zmíněná duchovní - citovější část existence má prostupovat vším, co člověk myslí a podniká. Cíl cesty člověka jest duchovního druhu! O tom zcela zřetelně vypovídá počátek vývoje nitra člověka i celá jeho cesta, trvající miliony let.

Cožpak to vše bylo něčím, co má nakonec přijít vniveč, teď, když cíl je po prožitých miliardách let vývoje pro mnohé duše již nedaleko? Úplné oproštění se od všeho nedobrého, nečistého, je cestou k vítězství každé duše, která ještě ve svém probuzení poznává svůj vznešený duchovní původ, z něhož zákonitě směl se vyvinout každý zárodek lidsky duchovní jiskry.

Změna v hodnotách musí tak nastoupit opětně v životě u každého člověka, který se i jen na jediný okamžik rozpomene na nádherný zpěv víl, které předávaly jej v úrovních bytostného druhu dále do rukou jemnohmotných pečovatelek, jež čekaly pak v nesmírné trpělivosti na to, až se jemnohmotná duše zformuje v kalichu kvetoucí květiny.

Jak musí na dnešního pozemského člověka pohlížet tyto pečovatelky a vychovatelky v jemnohmotných zahradách čerstvě zrozených duší? Co mohou vidět tito služebníci, kteří vynaložili v radostném splňování Boží Vůle všechen svůj um a láskyplnou dovednost k tomu, aby vytvořili hrubohmotné světy a vesmíry k tomu, aby je směl obývat lidský duch, tolik toužící po svém zdokonalení? Je v člověku ještě alespoň částečka duchovního citu k tomu, aby prohlédl bláhovost svého dosavadního působení na Zemi za poslední dobu několika tisíc let?

Je právě pozemské ženství schopno se pozvednout a vyvést svojí změnou k čistému životu i mužskou část a také i veškeré potomstvo výše, na cestu vedoucí opět vzhůru, ke Světlému cíli duchovního domova?

A nebo má být všechno to, co bylo lidskému duchu darováno k jeho vzniku a vývoji ve splnění jeho trvalých přání považováno za marné?



©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.
 

 

 

 
www.ao-institut.cz
Putování na cestě lidského ducha - Duchovní zárodky na počátku cesty XI.     ( 11 )
5/2007

 

Putování lidského ducha - dodatek I.
 

Bylo vzneseno na ao-institut vícero dotazů v souvislosti s uveřejněnými přednáškami, popisujícími cestu lidského ducha hmotnostmi od jeho procitnutí v úrovních bytostného až do stupně jeho úplné zralosti, před vstupem do duchovního domova.

Je pochopitelné, že vydávání nového poznání na stránkách ao-institutu přináší svojí dosavadní novostí mezi lidmi potřebu vyšší námahy pro chápání jednotlivých obrazů tak, aby tyto přesně zapadaly do základní, nádherné stavby vědění, jež byla dána lidem v díle „Ve Světle Pravdy“.

Tak tomu bylo ostatně na Zemi také vždy, když se již zažité lidské uvažování setkalo s Pravdou, s jejím novým rozšířením v poznatcích z oblastí nad zdejší hmotou. Ale bylo tomu také i v mnohých oblastech bádání pozemské vědy. Každé nové poznání je vždy pro velkou část lidstva náročnější ke zpracování. Z tohoto důvodu stojí také mnohá dnešní náboženství zcela stranou ve stálé neschopnosti přijmout za své poznatky vědy, ale také naopak mnozí vědci nejsou schopni přijmout nic z poznání o světech, jež zůstávají nad hranicí pozemské viditelnosti a měřitelnosti.

Zde stojí za to pozastavit se nad určitou zajímavostí: u většiny těchto lidí, neschopných přijmout nové poznatky, je shodným zcela zvláštní jev. Tito lidé, kdykoliv se setkají s čímkoliv novým, jsou si sice absolutně jisti nesprávností nového, nejsou však již nikdy sami za sebe schopni podat ucelený popis toho, jaký je tedy správný soulad v dané věci tak, aby tento odpovídal bez mezer účinkům přírodních zákonů.

Zeptáte-li se tedy jednou těchto lidí, na výklad jejich představ, tu setkáte se povětšinou buď s hlasitým odmítáním jít do podrobností, s vyhýbavými odpověďmi anebo, což je alespoň o trochu lepším, s mlčením, v němž se odráží skutečnost nevědomosti. Ano, tak tomu je. Z tohoto způsobu smýšlení také vznikla nakonec, jako konečný plod všeho, myšlenková forma, jež je označována za demokratickou - tedy forma, nesoucí v sobě skrytý nárok toho, že kritikem všeho může být každý z lidí, bez ohledu na potřebu předložení alespoň základu osvědčení opravdového vědění. Že jest v tomto způsobu obsažena i forma útočení a vrhání kamenů ze zálohy na kohokoliv, kdo se stane předmětem zájmu někoho druhého, to nedomýšlí dnes téměř nikdo na Zemi.

Vlastnit vědění o něčem, znamená o dané věci podat druhým celistvou odpověď, zahrnující v sobě návaznost na všechny zákonitosti Stvoření. To ale vyžaduje opravdové nasazení sil v přemýšlení a odciťování člověka. A to, jak se ukazuje, je pro mnohého něčím nepřekonatelným v jeho návyku myšlenkové povrchnosti. Ale dost o tom, neboť již nedaleká doba zatřese ještě tak mnohou nejapností v pozemském člověku, aby jej nakonec bezohledně a přímo oprostila od nesčetných zatěžujících přívěsků rozumové strnulosti.

Nyní ale k otázkám, které se naléhavě dotýkají pro mnohé ze čtenářů důležitého období ve vývoji lidské tělesné schránky na Zemi.

Pro lepší uchopení budeme zde hovořit v obrazech tak, aby jednotlivé kroky vývoje měly pro myšlenkové uchopení čtenářů přijatelnější základ.

Přenesme se tedy v tuto chvíli zpětně do daleké minulosti na této Zemi. Co vidíme, je obraz nádherné divoké krajiny, na jejímž horizontu se táhne pás horstva. Přiblížíme-li se k němu více, nalezneme zde, na jednom velmi příhodném místě, skalnatý převis, jenž svojí šířkou vytváří jakousi přírodní střechu. Pod tímto přírodním převisem, jenž dobře chrání proti dešti a větru, sídlí skupina lidoopů. Tuto skupinu, či jinak řečeno pravěký kmen, vede velmi zdatný a vynalézavý vůdce, jenž jako jeden z mála, již od svého mládí, nebál se ohně, ba dokonce přinesl si jej již před delší dobou na hořící větvi pod skalnatý převis. Od té doby se ostychu z ohně zbavila i ostatní část obyvatel pod převisem a pravidelně jsou jimi přinášeny větve a klestí.

Tento vůdce skupiny jeví se jako velmi bystrý a oproti svým souputníkům vynalézavým v mnoha směrech. Svým stupněm bystrosti a učenlivosti vybojoval si tak postupně, pochopitelně ve spojení se svojí tělesnou mohutností, zmiňované vůdcovství. Toto vůdcovství zajišťuje mu mimo jiné i prvotní výběr mezi opačným pohlavím. A právě nyní přitahuje jej silně jedna z mladých samic, která nejen, že jeví se jako vhodná k mateřství, ale již delší dobu projevuje se také velmi vynalézavě při pracích, které byly jí ve skupině přirozeně vyčleněny.

Po několika měsících se ukazuje, že tato mladá družka je v očekávání přírůstku. Její průběh březosti je však zcela jiným, než tomu běžně bývá u ostatních spoludružek. Od určité doby jeví se tato mladá nastávající matka jako nositelka zvláštního jasu, který je vnímatelný v její blízkosti stále více a více. Některé z jejích spoludružek toto neviditelné světlo dráždí, některé to však přitáhlo k ní blíže, a tyto prokazují jí dosud ve skupině neznámou oddanost a ochranu. Když nastává čas, kdy se má narodit nový potomek, panuje již v celé skupině zvláštní neklid. Avšak očekávaný potomek stále nepřichází na svět. V čase, jenž je obvyklý, že tyto samice rodí potomky, zachvacuje tuto mladou, nastávající matku naopak neznámý stav prudké horečnosti. Zdá se, že pravděpodobně v nejbližších dnech opustí svět i se svým nenarozeným potomkem. Avšak tento konec nepřichází a stav mladé samice se v různých vlnách lepšího a horšího prodlužuje ještě o celý měsíc. Jednoho rána, když se skupina probouzí, zjišťuje, že během noci mladá samice zmizela. Po chvíli se však tato objevuje opět ve skupině a v náručí svírá své novorozeně.

Ačkoliv tomu tak nikdy předtím nebývalo a rození mláďat bylo samozřejmou součástí života skupiny, v tomto případě se všichni obyvatelé pod skalním převisem shlukli okolo mladé matky. Nový, maličký člen vzbuzuje u nich nebývalý zájem, zejména druhé samice chtějí se jej alespoň dotknout. Tu vzniklý chumel samic náhle rozráží vůdce a prudce sahá po dítěti, které působí nebývale jemně, křehce, ve vztahu k tělesnému uzpůsobení ostatních. Vytrhne dítě mladé matce z náručí a jde s ním k východu u kraje převisu. Zde zvedne své dítě do výše směrem k vycházejícímu slunci a hlasitým zvukem vítězoslavně zařičí. Pak spustí ruce a opět pohlédne do očí svého syna. Pouto, které v tu chvíli mezi nimi vzniká, je navždy platící ve věrnosti a oddanosti otce vůči tomuto synu. Téměř s něžností jej vrátí do rukou matky, která se chystá jej poprvé nakrmit.

Teprve pak jakoby vše dochází vůdci, jenž si ve svém prožití namáhavě zpětně uvědomuje, že tento rituál ještě nikdy nikdo před ním neučinil. Jeho syn si to však právem zasluhuje, neboť jak všichni ve skupině správně poznávají, on jest zcela jiným než oni. Jeho nitro je prozářeno světlým stvořeným duchem, jenž přišel jako jeden z prvních na tuto Zemi.

Jako malé dítě byl tento nový člen skupiny stále v blízkosti vůdce, v blízkosti svého otce. Přes svoji určitou křehkost vyznačoval se nezměrnou houževnatostí a již jako dítě vypomáhal si při různých hrách a činnostech způsoby, které zůstávaly ostatním členům nedosažitelnými ve smyslu jejich chápání a uvažování. Tak rostl a sílil a světlý duch stvořeného formoval tělo do svého ušlechtilejšího zjevu; je-li možné tuto schránu nazvat z našeho dnešního pohledu jako ušlechtilou. V každém případě se jeho zevnější tělesná schrána již sama o sobě výrazně odlišovala, nejenom vzhledem, ale zejména celkovým držením. Znenadání bylo v jeho pohybech cosi jiného - lidského.

Tak také i obličejovou částí jeho hlavy pronikalo světlo, které se mimo jiné projevovalo zcela jiným výrazem mimických svalů. Svalstvo jeho tváře jakoby s dosud nevídanou hbitostí měnilo výrazy. Doposud téměř neznámé výrazy vystupovaly z jeho tváře a činily ji opět více lidskou. Úsměv, zaujetí, bolest či nadšení, to vše vyzařovalo z tváře dorůstajícího dítěte, které těmito svými přirozenými projevy zcela uchvacovalo ostatní spoludruhy.

U části z nich vyvolávala jeho blízkost neurčitý strach, či spíše obavu ze silné společenské konkurence. Zde ale chránila syna drsná síla ochraňujícího otce - vůdce skupiny. Ovšem převážná část obyvatel vzhlížela k dorůstajícímu mladíkovi s obdivem a také často až s neskrývanou oddaností. Když mladík dosáhl věku dospívajícího do muže, stala se s ním převratná změna. Vnitřně se vzdálil od této skupiny druhů a často celé noci zůstával venku mimo převis, kde zachytával ve zvuku šumících větrů slova a obrazy, plné nádherných barev a světla. Stále silněji a silněji táhlo ho to pryč, stranou od druhů, neboť chtěl se zcela spojit se světy, které mu přicházely ve vnímání jako stále skutečnější a opravdovější, než svět, v němž se fyzicky pohyboval.

Tu k němu přicházel stále častěji i jeho vůdce, jenž mu radil skrze zformované obrazy. Mnohé ze souvislostí začínal stále více a více chápat. Jak rád by přitom i na Zemi měl někoho, s kým by si porozuměl stejně tak, jako s těmi, kteří se k němu přibližovali v jeho snění a viděních.

Duchovní vůdce, který u něj zůstával již téměř trvale, a jehož směl nyní vídat dokonce i za bdělého vědomí, přikázal mu vrátit se opět ke skupině. Vrátil se tedy. Skupina přijala jej zcela samozřejmě za vůdce, neboť mezi tím, co přebýval stranou, jeho pozemský zploditel zahynul při boji s divokou šelmou.

Zastoupil jeho místo nikoliv z vlastního chtění, ale proto, že mu to bylo dáno za úkol. Přestože vodil ostatní druhy na lov a dohlížel na udržování ohně, sám nikdy v noci nepřebýval se skupinou. Jeho vidění přicházela mu stále častější a silnější na jednom z návrší nad převisem. Nedaleko od tohoto místa sestavil si proto z kusů větví a kůry přístřešek, v němž odpočíval.

Jednoho rána, kdy větší část noci předtím strávil ve viděních nádherných světů, probudil se a polekaně sebou trhl. V jeho přístřešku seděla vedle něj jedna z mladých členek skupiny a s láskyplností jemně hladila jeho paži. Ze všech družek byla to ta, jež působila na něj nejněžněji, nejkřehčeji, jak jen to bylo z jeho pohledu možné. Lekl se natolik, že vyskočil a odstrčil jí prudce stranou. Utekl na návrší. Volal svého vůdce a prosil jej o vysvětlení, co se děje. Vůdce mu vysvětlil, že skrze tuto bytost, která mu byla poslána, smí mu přijít na Zemi pomocník v jeho synovi. Vrátil se tedy do přístřešku, kde tato stále ještě čekala.

Tak, jak bylo zaslíbeno jeho duchovním vůdcem, mladá družka se vzápětí od něj opět zcela vzdálila a vrátila se k ostatním do skupiny. Po daném čase očekávání přišel skrze ní na svět jeho syn. Působil ještě světleji a křehčeji než on sám. S radostí a nevyslovenou modlitbou vzhůru ke světlým světům pozvedl jej i on k nebi a děkoval za tohoto seslaného spoludruha a pomocníka, kterého poznával ve svém synovi.

Tak rodili se z linie duchů vždy v řadě za sebou převážně jen synové, kteří ovlivňovali život nejvyšších zvířat ve skupinách, aniž by však přitom shledávali s nimi úplného porozumění. Jen občas, vždy po více než pěti synech, rodila se bytost samičího druhu, která ukládala si v sobě zmíněné vyzařování těla, jež bylo stále více produchovnělejším a zušlechtěnějším. Když přešlo takto více než čtyřicet generací, bylo tělo člověka zušlechtěno natolik, že zhruba v tuto dobu vtělila se první duchovně ženská bytost, namísto předchozího nejvyššího bytostného druhu.

Tento zlomový okamžik tedy nadešel ve chvíli, kdy tělesný organismus člověka podobal se již zcela vzhledu dnes známému člověku Kromaňonskému. S příchodem žensky duchovního nastal zcela převratný rozmach mladé lidské společnosti na Zemi. Zvířecí – bytostný druh se oddělil a následně se zcela ve svém završení služby na Zemi vytratil z povrchu planety. Společenství lidského ducha však postupovalo dále a vyvíjelo se překotně kupředu, vstříc plnému duchovnímu rozmachu na Zemi. Zahalování těl stalo se pod žensky duchovním studem úplně samozřejmým již od prvních počátků, kdy tyto vtělily se na Zemi. Stejně tak zcela změnilo se pečování o děti a mnohé další.

Mimo jiné teprve v tu dobu vstoupil poprvé mezi mužsky aktivní a žensky pasivní element citu duchovního souznění, jenž lidé nazývají láskou mezi mužem a ženou.

Tento cit přináleží jedině duchovnímu druhu ve Stvoření.

Bytostný druh oproti tomu poznává jen pudy, jež jsou ovládány vlivem bytostných pomocníků, kteří pečují o tělesné organismy na Zemi.



 

V žádné záležitosti, tedy ani v této etapě lidského druhu na Zemi, není tedy nijakého tajemství ani žádné nesrovnalosti. Tyto nesrovnalosti, či spíše nepochopení, způsobuje vždy jen strnulost v myšlení člověka.

 


©   2006,  VOLÁNÍ, s.r.o.
 

 

 

 

 

 

 

 


ČESKÝ INSTITUT pro rozvoj a ochranu díla „VE SVĚTLE PRAVDY“