Rodiče a politika

Narodil jsem se ve znamení Kozoroha 15.ledna 1966. Moje matka Rita Budínová (později provdaná Klímová) byla tou dobou profesorkou ekonomie na pražské VŠE a otec Zdeněk Mlynář patřil k předním reformním komunistům šedesátých let. Brzy po mém narození se však rodiče rozvedli a tak jsem vyrůstal jen s matkou a o osm let starší sestrou Milenou a mým dědečkem, někdejším šéfredaktorem časopisu Reportér Stanislavem Budínem.

V roce 1968 mi byly pouhé dva roky, takže až později jsem pochopil, jak zásadní zlom představoval v životě mých rodičů: matka, otec i dědeček se postupně v důsledku nesouhlasu s okupací stali disidenty, v rámci Husákovské normalizace přišli o možnost vykonávat svou profesi a byli, zejména po podpisu Charty 77, všemožně perzekuováni. Mé dětství tak bylo od počátku poznamenáno politikou.

V sedmdesátých letech a zejména pak po vzniku Charty 77 a následné otcově emigraci do Rakouska, se postupně byt mojí matky stal jedním z přirozených center tehdejšího nezávislého politického a intelektuálního prostředí. Měl jsem tak nejen přístup k necenzurované literatuře a zahraničním časopisům, ale především možnost setkávat se a diskutovat s lidmi nejrůznějších názorů. Společnost to byla různorodá - od disidentů jako byl Václav Havel, Jiří Hájek, Jiří Dienstbier či Jan Ruml až po ekonomy jako Josef Zieleniec, Václav Klaus či Karel Kouba. Druhým důležitým momentem, jenž mě ovlivňoval zejména v době mých gymnaziálních studií bylo prostředí mládeže Českobratrské církve evangelické, které jsem poznal, když jsem se zotavoval z těžkého úrazu (v roce 1980 jsem havaroval na kole, roztrhl si slezinu a následně prodělal dvojité zauzlení střev). V komunitě mladých evangelíků jsem tehdy prožil nejen lidsky nezapomenutelné chvíle, ale také poznal křesťanské hodnoty a na čas i dar víry.

 

Místo vysoké školy

S manželkou a dětmi Již tehdy mě však přitahovalo veřejné angažmá a proto jsem se zcela přirozeně začal zapojovat do tehdejšího disidentského hnutí kolem Charty 77, především jako účastník nejrůznějších bytových seminářů. V roce 1985 jsem maturoval na Akademickém gymnáziu Štěpánská, studium historie mi však již tehdejší režim nedovolil (o rok později jsem nebyl přijat ani na sociologickou fakultu UK). Byl jsem tak postupně manipulantem v Národní galerii, sanitářem v nemocnici a nakonec topičem. V roce 1987 jsem se oženil se svojí někdejší spolužačkou z gymnázia Lucií Pavlíkovou. Ještě téhož roku se nám pak narodil syn Vojtěch a o dva roky později syn Václav.
Většinu energie jsem však již tehdy věnoval disidentským aktivitám. Jako pomocník Jiřiny Šiklové jsem zejména pomáhal zajišťovat dopravu exilových knih a časopisů do tehdejšího komunistického Československa. Spolu s Janem Rumlem a Janem Dobrovským jsem pak pomáhal vyrábět a distribuovat samizdatové Lidové noviny, do nichž jsem také poprvé začal psát vlastní novinové články. Tak jako mnoho jiných jsem byl čas od času zatčen a vyslýchán Stb. Listopad 89 tak pro mě znamenal vskutku existenční vysvobození. Vzpomínka na dělnická léta - v kotelně motolské nemocnice

 

Listopad 89 a Respekt

S Alexandrem Dubčekem a Olgou Havlovou Revoluční dny během sametové revoluce jsem strávil v hlavním štábu OF v Laterně magice a doslova přes noc se stal z topiče profesionálním novinářem. Na Nový rok 1990 jsem formálně opustil kotelnu Motolské nemocnice a stal se redaktorem legálních Lidových novin. Byla to nejen vzrušená revoluční doba, ale také doba, kdy jsem postupně začal střízlivět z některých romantických představ. Již na jaře 1990 se ukázalo, že mé představy o roli a poslání svobodné žurnalistiky jsou jiné, než představy tehdejší většiny ve vedení Lidových novin. Situaci jsem nakonec vyřešil odjezdem na osmiměsíční stipendium do USA.
Od listopadu 1990 do července 91 jsem pak spolu s rodinou žil ve Washingtonu u své matky, která byla v té době československou velvyslankyní v USA a chodil na kursy angličtiny na American University. Následně jsem pak spolu s dalšími českými a slovenskými novináři absolvoval měsíční cestu po největších amerických denících a televizních stanicích. Po návratu do Prahy jsem neváhal ani minutu a přijal nabídku na místo redaktora v týdeníku Respekt. Důvod byl zřejmý: Respekt byl tehdy týdeníkem, který se svým stylem práce a investigativním psaním nejvíce podobal tomu, jak jsem si představoval svobodnou, nezávislou a profesionální žurnalistiku. Následujících sedm let se Respekt stal doslova mým osudem. Začínal jsem v něm jako redaktor domácí rubriky, posléze jako komentátor a od roku 1992 jsem byl zástupcem tehdejšího šéfredaktora Ivana Lampera. Byla to vzrušující doba vytváření demokratického režimu, boje o podobu ekonomické reformy, doba vzniku skutečných politických stran, doba rozpadu Československa. Tisíce hodin diskusí a příprav článků pod vedením Ivana Lampera byly pro mě největší školou žurnalistiky a zásadně zformovaly mé názory na svobodu informací a roli médií v demokracii. V roce 1994 jsem po Ivanu Lamperovi převzal post šéfredaktora a současně se stal moderátorem televizních diskusí Respektování.
Následující čtyři roky pro mě byly dobou tvrdé práce. Respekt již tehdy byl všeobecně váženým a uznávaným politicko-společenským časopisem a symbolem investigativní žurnalistiky a troufám si tvrdit, že si tuto úroveň zachoval i v době, kdy jsem bylo jeho šéfem. Respekt však byl více než jen časopis, který přinášel články o nelegálních vývozech zbraní či odhalení pozadí krachů bank. V roce 1995 jsem jako jeho šéfredaktor podal ústavní žalobu kvůli omezení práva na informace (šlo tehdy o to, že Ministerstvo zemědělství odmítalo vydat informace, komu vyplácí státní dotace), čímž se Respekt stal svého druhu symbolem průkopníkem boje za přijetí Zákona o svobodném přístupu k informacím. Respekt 97
 

Vstup do politiky a Tošovského vláda

Někdy počátkem roku 1997 jsem začal markantně cítit, že jsem došel k mezi svých novinářských schopností. Osobně mi nic nescházelo - byl jsem uznávaným šéfredaktorem a známým televizním moderátorem, obdržel jsem prestižní novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky. Na domácí politické scéně se však tou dobou neodvratně schylovalo k vládní krizi, ve společnosti rostlo napětí a já cítil, že to stále méně vnímám jako nestranný novinář. Rozhodl jsem se proto z Respektu odejít a pokusit se opět získat studijní stipendium v USA. Dříve než jsem však tento plán stačil realizovat, padla Klausova vláda a novým premiérem se stal Josef Tošovský. Do té doby jsem jej osobně neznal s výjimkou několika letmých společenských setkání. Když mi proto jako čerstvý dezignovaný premiér nabídl funkci politického poradce, bylo to pro mě velké překvapení. Váhal jsem však jen chvíli: jsem zvyklý před životními výzvami neuhýbat a proto jsem přijal.

Na vánoce roku 97 jsem se tak doslova ze dne na den ocitl v nejvyšších patrech české politiky. Role poradce při sestavování Tošovského vlády netrvala dlouho, neboť mezi vánočními svátky mi pan Tošovský nabídl přímou účast ve svém kabinetu. Přijal jsem a 2.ledna1998 jsem byl jmenován ministrem bez portefeje pověřeným funkcí mluvčího vlády. Následujících šest měsíců do předčasných voleb jsem pak z titulu své funkce byl ještě předsedou Rady vlády pro národnosti, Rady vlády pro neziskový sektor a výkonným místopředsedou Rady vlády pro zdravotně postižené. Byla to pro mě doba nových zkušeností i prvních politických karambolů. Tošovského vláda - jaro 98
S velkou energií jsem se vrhl do práce: zveřejnil jsem z titulu mluvčího vlády seznamy zemědělských dotací, o něž jsem se jako novinář soudil, otevřel jsem pro veřejnost webovské vládní stránky a důsledně zpřístupnil veškeré informace z jednání vlády pro veřejnost. Mnoho sil jsem rovněž věnoval tzv. romské otázce, tedy vztahu české majority k romské menšině a naopak. Cítil jsem, a cítím stále, tuto věc jako jeden z nejvážnějších problémů naší země. Jako člen vlády jsem proto považoval za svoji povinnost před tímto jinak zcela nepopulárním politickým problémem neuhýbat a o všem, co s ním souvisí, otevřeně hovořit.

 

Unie svobody

V březnu 98 jsem vstoupil do nově vzniklé politické strany Unie svobody. Učinil jsem tak jednak proto, že považuji systém politických stran a jejich svobodnou soutěž za základ demokracie, jednak proto, že program Unie svobody nejlépe odpovídá mým motivům a cílům, s nimiž jsem do politiky vstupoval. V červnu 98 jsem pak za US kandidoval v parlamentních volbách a byl zvolen poslancem za volební obvod Praha. V povolebních vyjednáváních jsem prosazoval, aby Unie svobody předčasně neuzavírala jednání s vítězem voleb a svoji pozici nevymezovala převážně na negativním vymezování vůči ostatním stranám. V US však tehdy zvítězil jiný názor. Vzápětí ODS a ČSSD podepsaly tzv.opoziční smlouvu a Unie svobody odešla do opozice.

Volební kampaň 98 Po volbách jsem byl krátce předsedou poslaneckého klubu Unie svobody. Ve sněmovně jinak pracuji v Petičním výboru a zejména v Podvýboru pro telekomunikace, pošty informační systémy. (Byl jsem rovněž členem Vyšetřovací komise pro privatizaci Telecomu.) Jako politik se zabývám především zákony souvisejícími s rozvojem informační společnosti. Kromě zákona o svobodném přístupu k informacím, jsem se podílel zejména na změnách tiskového zákona (www.psp.cz) a přípravě dalších mediálních zákonů. Mojí dosavadní hlavní poslaneckou aktivitou byla ovšem práce na Zákonu o elektronickém podpisu. Hodně jsem se rovněž angažoval při projednávání Telekomunikačního zákona, v jehož rámci jsem prosazoval co nejrychlejší liberalizaci telekomunikačního prostředí.

V únoru 99 jsem byl na Republikovém shromáždění Unie svobody zvolen místopředsedou strany. V rámci Unie svobody jsem od počátku patřil - a patřím stále - ke stoupencům myšlenky Čtyřkoalice, tedy vytvoření silného pravostředového politického bloku, který bude programovou i věcnou alternativou k politice opoziční smlouvy. V únoru 2000 jsem neúspěšně kandidoval proti Karlu Kühnlovi na post předsedy strany a byl zvolen jeho 1.místopředsedou.

Následující rok a půl, kdy jsem byl rovněž členem Čtyřkoaliční politické rady, přinesl sice drtivý volební úspěch Čtyřkoalice v senátních volbách na podzim roku 2000, ale počátkem roku následujícího také vleklou čtyřkoaliční krizi kolem volby společného lídra. Ta nakonec vyvrcholila volbou nového předsedy strany. Tentokrát jsem byl poražen - sice jen rozdílem sedmi hlasů, ale poražen - Hanou Marvanovou. Protože šlo v pořadí o moji druhou neúspěšnou kandidaturu, rozhodl jsem se o další stranické funkce již neusilovat a zůstat prozatím řadovým poslancem.

V září 2001 jsem si splnil své předsevzetí a úspěšně složil přijímací zkoušky v rámci tzv.distančního studia na obor Veřejná správa na Masarykově universitě v Brně. Současně jsem byl v Pardubickém kraji jednomyslně zvolen do čela unionistické kandidátky pro nadcházející volby do Poslanecké sněmovny. V rámci společné 4koaliční kandidátky jsem pak byl zařazen na druhé místo za Miroslava Výborného z KDU.

Praha 31.10.2001