Poutač

Jak přežít školení - 5 zlatých pravidel

Anžto jsem na sáhodlouhém školení, bude dnešní porce moudrosti velmi skromná.

Ale o to výživnější.

Z pozice zkušeného praktika si vám dovolím předat 5 zlatých pravidel, jak takové školení důstojně přežít.

1) K ničemu se nevyjadřovat.

2) Nic nerozbít.

3) Nikoho a nic nepoblít.

4) Spát oblečený.

5) Probudit se už ráno.

Držte palce, ať nesejdu ze správné cesty a nepodlehnu mámení k dělání rutiky.

Kam dál?
8 článků o tom, jak co dělat - Návody od Bacha po Vlacha
Cestovní příkaz - Jak u blbých na dvoře

Štítky: ,

Češi v roce 2016: Nesvobodní a oprávněně nasraní

K tomuto článku mi byl inspirací rozhovor s Martou Kubišovou a anonym, který hanil vedení u nás v práci.

Marta Kubišová mimo jiné řekla, že se dnes lidé bojí stejně jako za Husáka.

Hanopis se všeobjímajícím podpisem Pracovníci v sobě soustředil (více či méně oprávněné) nasrání na bordel, panický strach z prozrazení a naprostou bezmoc.

Svobodu! Ale jen pro ty, kdo se mnou souhlasí

Tak lze v kostce shrnout postoj dnešních bojovníků za svobodu v první linii s pravdoláskaři.

Kdo nesouhlasí jen trochu, zaslouží si opovržení. Kdo má (nedej Bůh) extrémnější postoj, měl by být umlčen nebo potahán po soudech.

Argumenty, proč je správné někomu zavřít hubu, bývají až komicky trapné.

Třeba když Facebook zablokoval nepohodlné stránky, vyrojila se spousta jeho obhajob. Prý nemá soukromá společnost povinnost poskytovat prostor pro názory, které jsou jí proti srsti. Prý si mají držkouni vytvořit vlastní platformu.

Facebook má u nás téměř monopol. Zafinancovat odpovídající protiváhu by stálo stovky milionů. Za komárů také nebyli žádní státem oficiálně zakázaní umělci, jen ti, kterým nebyl dáván prostor k vyjádření.

Stejně jako za normalizace je možné říkat pravdu pouze v nejužším rodinném kruhu nebo v putyce. Zkuste zítra zajít za nejvyšším vedením v práci a sdělit jim, co si myslíte. Pozítří si budete užívat nezaměstnanost. Banka se splátkami jistě ráda počká, než najdete jiný job.

Do toho začíná vlčet policie. Ke cti jí lze přičíst pouze to, že prudí všechny stejnou mírou.

Nasrání není rysem české povahy, má objektivní příčiny

Cestovatelé po návratu z ciziny často žehrají na české kyselé ksichty.

V Rakousku se prodavačky usmívají. V Africe jsou chudí, ale šťastní, bez shonu a stresu.

Těžko říct, jak by se tvářila paní prodavačka v Österreichu, kdyby jí strouhli mzdu na třetinu. A těžko říct, jak by se tvářil domorodec v Ugandě, kdyby musel kvůli běžné existenci makat 8 hodin denně a 30 let splácet bydlení.

Jisté je, že u nás se z obyčejných lidí usmívají jen ti, kteří to mají v povaze, nebo ti, kteří si dobrou náladu vlastním úsilím vytvoří. Objektivních důvodů ke spokojenosti je pomálu.

Aspoň, že se máme rádi :o)

Také Vás zajímá:
Pivní kultura končí, národ vyhlíží světlé zítřky
Liberální demokracie - Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Štítky: ,

Čtenářský deník - Karel Čapek: Obyčejný život

O autorovi

Viz výpisek z prvního dílu trilogie Hordubal (odkaz najdete vlevo).

Kompozice

Novela o sto dvaceti stranách je psaná zvláštní formou. Na začátku je čtenář svědkem dialogu lékaře a jednoho ze starých přátel hlavního hrdiny, v kterém se dozvídá, že nedávno zesnulá postava - železničář v penzi - sepsal svůj vlastní život. Následně spolu s jeho starým kamarádem čteme tuto jeho knihu.

Vydání

Československý spisovatel, 1958, Praha

Děj

Chronologicky se seznamujeme s životem chlapce, hocha a dospělého muže. Spisovatel vykresluje obraz osamělého dítěte, ne dost silného, aby uspělo v konkurenci dravějších chlapců na poli fyzické síly nebo šikovnosti. Upíná se proto ke školním výsledkům, dělá mu dobře pochvala pana učitele i pana faráře, roste v premianta, který pravidelně těší pány rodiče vysvědčeními se samými jedničkami.

Stejně pokračuje na gymnáziu, kde je většinou kluků neoblíben, jediný kamarád spáchá sebevraždu. Je příliš nejistý sám sebou, aby měl úspěchy u děvčat. V Praze na univerzitě se cítí ztracený a podléhá vlivu spolubydlícího básníka opilce. V dané době dokonce napíše několik básní. Poté, co praskne průšvih se zanedbáváním školy, nechá se zaměstnat u dráhy, která jej fascinovala již v dětství, kdy se v okolí rodné vesničky stavěla železnice.

Po asi roce se u něho objeví příznaky nemoci (pravděpodobně tuberkulózy), je přeložen do nevýznamné vzdálené stanice, kde krom práce hodně sní. Díky své píli se dostane na jiné nádraží, kde se seznámí s dcerou přednosty. Postupně mezi nimi vznikne láska. Rodiče ženy souhlasí se sňatkem, následně snad i díky přímluvě tchána je opět přeložen a časem má možnost budovat i své nádraží. Je přesný a odpovědný ve službě. Se ženou se odcizují. Za první světové války se věnuje odbojové činnosti (předává informace o pohybu vojenského materiálu). Časem opět stoupne v kariérním žebříčku, je zaměstnán v železničním úřadě na vysoké pozici. Následuje penze, kdy se věnuje hlavně zahradničení

Hlavní postavy

Hlavní hrdina - napletu-li se, v celém románu nezazní jeho jméno; jedná se o chlapce z truhlářské rodiny, který vystuduje gymnázium a po krátké epizodě studia filosofie se dá k železnici, u níž setrvá celý život.
Maminka - romantická duše, velmi citlivá, se zájmem o divadlo, do jisté míry dramatická, svého chlapce velmi miluje, obavami o jeho zdraví v něm pěstuje určitou míru hypochondrie.
Tatínek - zručný, statný řemeslník, který má rád poctivě udělanou práci, zároveň šetřivý, myslí na budoucnost, je pro něho důležité postavení, vychovává ze syna člověka, který se má stát někým.
Manželka - německého původu, dcera přednosty stanice, kde mladý muž pracuje; touží po dětech, tato touha se jí ale nevyplní, pak se cele obětuje péči o potřeby hlavního hrdiny.
Tchán - starý pán respektovaný pro pečlivý způsob, jakým vede svěřené nádraží.

Vlastní názor

Poslední část této Čapkovy trilogie mě úplně pohltila. Není to příběhem, který skutečně asi ponejvíc odpovídá tomu, jak by mohl být v dané době žit obyčejný život, ale tím, jak autor buduje možné pohledy na motivace hlavní postavy. V sekci Děj jsem popsala fakta. Ovšem jejich význam a způsob propojení, důvody a následnost, tedy to vše, čím se autor zabývá zejm. v závěru novely, to je to, oč tu běží. Ano, opětovně vidíme, že nejsme schopni poznat pravdu. Ani "obyčejný člověk" sám nedokáže tu o sobě říci. Byl hodným slušným člověkem? Hypochondrickým sobcem? Lakomcem? Vzbouřencem? Poetou? Byl vším z toho. V jistou dobu. Do jisté míry. Určité okolnosti aktualizovaly určité jeho tendence. Jeho život se vlastně rozpouští v určitém oparu...

Nevíme, kdo jsme. A hlavně nejsme ničím stálým. Vše plyne a nic netrvá. Ani naše osobnost ne.

Knihu jako celek jednoznačně doporučuji k přečtení. Musím konstatovat, že nic tak dobrého jsem od Čapka neočekávala. Konečně chápu, proč je v rámci naší literatury tak chválen a vynášen do nebes. Zaslouží si to.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Helimadoe
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Štítky:

Čtenářský deník - Karel Čapek: Povětroň

O autorovi

Viz předchozí zápis do čtenářského deníku Hordubal.

Kompozice

Stočtyřiceti stránková novela je druhou částí tzv. Noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Pojem noetická naznačuje, že se jedná o dílo s určitým filosofickým přesahem (noetika je disciplínou filosofie zabývající se poznáváním).

Vydání

Československý spisovatel, 1958, Praha.

Děj

Odvíjí se vlastně pozpátku. V úvodu jsme seznámeni s následující situací: v nemocnici je v komatózním stavu silně popálený muž, který byl zachráněn z havarovaného malého letadla, jehož pilot během nehody za špatného počasí uhořel.

Nad postelí umírajícího hlavního hrdiny Případu X vede dialog několik postav, z nichž každá z určitého svého úhlu pohledu navrhuje, co za příčinu se mohlo za tragickou nehodou skrývat. Vrtá jim hlavou otázka, proč ten člověk tolik spěchal a letěl v nebezpečném orkánu. Vzniká tak několik fantazií, které se v něčem mohou doplňovat, v jiném se rozcházejí a popírají. Celkový obrázek pak hovoří o muži celkově nervózní letory, který se narodil v bohaté rodině, neměl matku, jen přísného otce, mnoho toho prožil, vystřídal mnoho různých povolání, pobýval v exotických krajích (Panama, Kuba...) a spěchal domů z lásky. Ať už k dívce, kterou zanechal ve svém rodišti, protože před lety nebyl připraven věnovat jí stejně hluboký cit jako ona jemu, nebo naopak kvůli Kubánce, jejíž otec po něm požadoval mnoho peněz, aby ji s ním oženil. Co je opravdovou skutečností se nedozvíme.

Postavy

Chirurg - operatér, který se muži věnoval, postava přítomná nejčastěji; ostatní právě s ním o Případu X hovoří a předkládají mu své verze jeho života.
Jasnovidec - hospitalizovaný pacient, který tvrdí, že může vnímat sny komatózního pacienta a na jejich základě skládá svůj obrázek.
Řádová sestra - sedává u lůžka nemocného, modlí se za něj a v noci se jí opakovaně zdají sny, v nichž jí Případ X vykládá svůj život vlastně ve formě zpovědi.
Novinář - přítel chirurga, který se k Případu X nachomýtne náhodou, nedá mu to ale, z profese se cítí puzen sepsat životopis případu X.
Internista - realistický starší lékař, představuje určité pevné zakotvení, je protipólem výše zmíněných postav, neboť vychází z fakt a nevyvozuje další závěry, které z nich nutně nevyplývají.

Místo

Jako hlavní nemocnice, dále v ději různá prostředí - od továren přes plantáže až po domy bohatých obchodníků.

Čas

Není zcela upřesněno, odhaduji 20. léta 20. století.

Můj názor

Přiznám se, že ve svém začátku se mi novela Povětroň nečetla tak splavně a nepůsobila na mě tak sympaticky jako první část trilogie. Nicméně později jsem se cítila do příběhu vtažena a nakonec mám dojem, že jde o záležitost z hlediska formy náročnější, avšak propracovanější, hlouběji promyšlenou. Stejně jako v Hordubalovi zde existuje mnohost hledisek a čtenář si intenzivně uvědomuje to, jak subjektivní jsou naše dojmy a jak ošidné by bylo přisuzovat jim obecnou platnost. Volně se mi asociuje Sokratovo vím, že nic nevím.

Nadále přetrvává má zvědavost na celkové vyznění trilogie. Zatím se jeví v určitém smyslu jako paleta obsahující zcela odlišné barvy: Hordubal je tradičně smýšlející sedlák, vlastně až rigidní ve svém vnímání světa, neschopný změny, Povětroň jako v jistém smyslu jeho antiteze - se základní charakteristikou přelétavosti, těkání z místa na místo, nezakotvenosti. Tak tedy, co příště v Obyčejném životě?

Také vás zajímá:
Čtenářský deník - K. Čapek: Továrna na absolutno

Štítky:

Čtenářský deník - Karel Čapek: Hordubal

O autorovi

Karel Čapek, zřejmě největší český spisovatel, autor celosvětově přejatého nového slova robot, se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích a zemřel 25. prosince 1938 v Praze.

Jeho dílo je natolik široké, že je možné zmínit snad jen jeho okruhy - sahá od sci-fi románů (např. Továrna na absolutno, R.U.R.), přes texty varující před válkou (Válka s mloky, Bílá nemoc), dramata (např. Matka), cestopisy (např. Italské listy), dětskou literaturu (Dášenka), detektivní povídky - z jedné a druhé kapsy - až po roztomilou knihu Zahradníkův rok, kde čtenáře zasvěcuje do svého koníčku - zahradničení.

Jde také o známého novináře, napsal celou řadu fejetonů.

Kompozice

Novela je součástí tzv. Noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Sama pak je rovněž členěna na tři části - kniha první, druhá a třetí. Název "noetická" napovídá, že má co dělat s poznáním a poznáváním.

Vydání

Moje je z Československého spisovatele, 1958, vydáno v Praze.

Děj

Sedlák Hordubal se po 8 letech strávených těžkou prací v Americe vrací do rodné vsi, kde má grunt.

Velice se těší na svou ženu Polanu a (nyní jedenáctiletou) dceru Hafii, byť jim po posledních několik let nenapsal (neumí).

Nerealisticky sní o tom, jak jej přivítají, o jejich vděčnosti za zasílané peníze, avšak narazí na tvrdou realitu. Statek je zvelebený (jinak, než by si Hordubal představoval - chovají se tam teď koně).

Spolu s Polanou jej spravuje mladý čeledín Štěpán. Po vsi jdou řeči o jejich mimomanželském poměru. Hafie se otce bojí, přilnula ke Štěpánovi. Žena jej odmítá. Staří kamarádi klopí oči, když se s nimi potká.

Porozumění najde jen u pastýře Míši, který žije osaměle v horách. Hordubal je ze všeho zmaten, snaží se získat lásku svých nejbližších zpět, dělá, co může, plánuje změny, o některé se i pokusí, ale marně.

V závěru novely umírá - zabit Štěpánem domluveným s těhotnou Polanou. Pitevní lékař konstatuje, že vražda byla zbytečná, neb kvůli zápalu plic a celkovému vyčerpání organismu by se stejně nedočkal rána. Polana a Štěpán jsou za vraždu odsouzeni do vězení.

Postavy

Hordubal - naivní člověk s dobrými úmysly, avšak neschopen přežít v kruté realitě, idealista, do smrti hájí čest Polany, nedovede si ani představit, že by mu byla nevěrná, vyznává jako hodnotu tvrdou práci a jen práci, jiné je pro něj nepochopitelné
Polana - jako mladá provdána za muže, který jí pak odešel, měla pletky s vícero muži, velice tvrdá, až zlá
Hafie - jemné dítě, které jen popisuje, co vidělo, a plní, co se mu řekne
Míša - jediný člověk s porozuměním, dívá se z nadhledu

Místo

Vesnice nad Podkarpatské Rusi, ve vzpomínkách pak krátce Amerika.

Čas

Není přesně uvedeno, odhaduji 20. léta 20. století.

Můj názor

Autor mistrně buduje několik perspektiv - čtenář rozumí Hordubalovi, ale v dílčích věcech velmi dobře chápe i jednání dalších postav. Celkový můj dojem je určitá beznaděj, pocit valícího se kamene, který není možné zastavit. Lítost vůči hlavní postavě, která v jistém smyslu reprezentuje nás všechny. Smutek, že nelze zasáhnout do tragédie, jež se děje, protože karty jsou již nějak rozdány a jen takto a právě takto lze s nimi hrát.

Jsem zvědavá, co se dozvím v dalších částech trilogie. Hordubal, byť název nezní nijak přitažlivě, se mi četl jedním dechem.

Kam dál?
Čtenářský deník - K. Čapek: Bílá nemoc
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku

Štítky: