Jen málokdo z těch, kteří na svých
cestách či
v honbě za každodenní obživou přecházejí svinovské mosty, vnímá
zvláštní
atmosféru tohoto místa, skrývajícího v sobě cosi hrůzně
nepřirozeného.
Zahraniční návštěvníci Ostravy, přestupující zde v 80. letech
z železnice
na ostravskou místní dopravu, bývali zaskočeni tím, co u východu
z nádraží
spatřili. I při snaze o poetické líčení se nelze ubránit slovům jako nepřiměřenost
či děsivost. Je to pocit, který se vnímavého člověka
obvykle zmocňuje
na místech, kde životní osudy obyvatel ukončila nějaká katastrofa.
Dějiny se svými
fakty a dobovými soudy poskytnou své vysvětlení. Chybí v nich jen
jediné –
osudy těch, kteří v určité dějinné éře žili. Historii jsou lidské
osudy
cizí. Stará historie Svinova je uzavřena. Její konec započal zbavením
Svinova
postavení a výsad samostatného města a jeho včleněním do porubského
sídliště.
Přebujelý průmysl a těžba uhlí přilákaly po druhé světové válce
v dosud
nevídaném rozsahu na Ostravsko nové osadníky, které bylo nutno
ubytovat. Do krajnosti
dovedeným podřízením Svinova potřebám gigantické noclehárny a zničením
jeho
nádražní čtvrti skončila jedna historie Svinova. Návraty jsou cestou do
světa,
jehož kontinuita s přítomností byla přervána. V regionálním tisku
se občas
objevují „poznatky“ o dějinách Svinova a úvahy o původu názvu obce,
opisující
z Kudelova díla Svinov – paměti starobylé slezské obce z roku
1926.
Svinov, osada vzniklá ve 13. století kolonizací, sdílela po staletí
osud desítek
dalších podobných slezských obcí. V roce 1847 vstoupila do Svinova
železnice,
s ní průmysl a noví obyvatelé. Obec začala ztrácet původní
zemědělský
charakter. Západní část obce zůstávala vesnicí s grunty sedláků,
jejichž
rody byly ve Svinově známé od nejstarších soupisů poddaných ze 17.
století.
Východní část obce u nádraží měla zcela jiný ráz. Vytvářela dojem, jako
by
stála na okraji velkoměsta a nikoli vesnice. Rozvoj obce byl především
zásluhou
nádražní čtvrti Svinova. V roce 1936 povýšila československá vláda
Svinov na
město. Oslavy byly velkolepé. Novému městu blahopřáli český básník Petr
Bezruč
i německá básnířka Maria Stona Scholzová. První úder zasadil nádražní
čtvrti
rok 1948 a události po něm, dílo zkázy bylo dokonáno demolicemi v 70. a
80. letech.
V osudech obyvatel Svinova od posledního mírového desetiletí
rakouské
monarchie jsou skryty všechny katastrofy 20. století. Ničeho nebyli
svinovští
ušetřeni. Megalomansky, ve stylu budování průmyslových aglomerací na
Sibiři
uskutečněná stavba "svinovských mostů" zbavila kořenů část svinovských
obyvatel. Princip domovského práva, tak dobře známý z první
republiky a
rakouské monarchie, byl po roce 1948 opuštěn. Ke všem osobně prožitým
katastrofám
20. století si tak někteří bývalí obyvatelé Svinova mohou připsat i
vyhnání a
zbavení vlastních kořenů.
„Jsme jen lidé. Žijeme v pohyblivé
skutečnosti, které
se snažíme přizpůsobit jako se mořské řasy ohýbají pod nárazy moře“,
říká
kníže v Di Lampeduseho románu Gepard. Životní příběhy obyvatel
Svinova od
sklonku Rakouska do 80. let 20. století, to by byl opravdu velký
příběh. Silné téma
i pro román ovlivňující se strhující silou čtenáře a měnící jeho pohled
na
svět. Příběhy skutečně prožitých lidských osudů se brání tomu, aby byly
vtěsnány do oficiálního obrazu dějin. Teprve s odstupem mnoha
generací, až
vymřou poslední osoby, které ještě žily s pamětníky událostí,
přibližuje
se obraz dějin dávné skutečnosti. Padesát let ještě moc neznamená,
teprve
s odstupem osmdesáti a více let lze očekávat, že výklad vítězů či
historie
v pojetí stranických sekretariátů ustoupí obrazu, jež bude jakž
takž
odpovídat lidským osudům. Pak by to mohl být – slovy Milana Kundery –
román,
který je pomstou na dějinách.
Dostojevský
v knize Výrostek prostřednictvím úvahy románové postavy vymezuje
hranici
památky člověka na této zemina pouhých sto let po
jeho smrti. To je
doba, kdy se na něj pamatují jeho děti a vnuci. Až zmizí i ti, kteří
znali jeho
živou podobu, památka člověka rychle slábne, hroby zarůstají a nakonec
i sami jeho
potomci zapomenou jeho jméno. Tak uvažoval znalec nejskrytějších hlubin
člověka
v druhé polovině 19. století.
Novými,
v době Dostojevského neznámými technologiemi můžeme zachytit věrný
obraz
podoby a hlasu člověka a uchovat jej po staletí. Přesto se ona hranice
trvání
památky člověka na zemi po jeho smrti zkrátila. Kdekdo zaznamenává
rodinné
události videokamerou, avšak v téže době jsou
v antikvariátech
k mání krabice rodinných fotografií. Můžeme koupit cizí rodinné
snímky nejen
stoleté, z konce rakouské monarchie, podlepené lepenkou
s pečlivě
vyhotovenými údaji o fotografickém ateliéru, ale třeba již také rodinné
fotografie
na leštěném polokartonu sotva padesátileté nebo ještě mladší.
Také
archivy jsou součástí paměti, která zapomíná. Po stoleté činnosti
finančního
úřadu v Klimkovicích, do jehož obvodu příslušel i Svinov, zbyla
v novojičínském archivu jen jedna krabice zaprášených listin. Po
zmizelé
nádražní čtvrti Svinova nezůstalo nic.
OBSAH
Slezsko - země ztracená
Rodný dům
Josef Uhlíř - Holič a Kadeřník / Raseur u.
Friseur
Z Dolního
Rakouska do Svinova
Konec
rodinných gruntů
Nomen omen
Svinov není
nijaký
Pod
říšskou orlicí
Počátek
digitálního věku
???
Geschlossen
Slezsko –
země ztracená
Když
v roce 1926 vyšla kniha o dějinách Svinova, pokládal ještě autor
za přirozené
opatřit ji podtitulem „Paměti starobylé slezské obce“. Odesílatelé
dopisů
běžně uváděli Slezsko jako místo určení zásilky a podnikatelé jako
místo
podnikání. V této z historického pohledu nepříliš vzdálené
době
každý člověk věděl, kam přísluší obec, kde má domovské právo, kde bydlí
nebo
kde nachází svou obživu. Bylo to jistě známo i tomu nejposlednějšímu
žáčku
svinovské obecné školy a všem žákům měšťanské školy ve Svinově, kam
docházeli i žáci ze sousední Poruby, která vlastní měšťanskou školu
neměla.
Dnešní žáci základních škol srovnatelných znalostí nedosahují a nemají
je ani
dnešní absolventi četných humanitních oborů. Klasické vzdělání přestává
existovat, ba mnohdy je zřejmě přímo překážkou pro kariérní postup.
Názorným
příkladem je ředitel školy v Porubě na ulici Gustava
Klimenta,
vysokoškolsky vzdělaný historik, který při rozhovoru s novinářem
nevěděl, že
Poruba leží ve Slezsku. Nicméně i učitelé této školy si svých znalostí
cení
natolik, že se 1. září 2003 účastnili stávky za vyšší ocenění
práce
učitelů.